5 Tdo 1165/2008
Datum rozhodnutí: 22.10.2008
Dotčené předpisy: § 125 tr. zák.




5 Tdo 1165/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2008 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 121/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 121/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel společnosti G. D. t., s. r. o., se sídlem T., M., nesplnil svou zákonnou povinnost tím, že za zdaňovací období roku 2000 nepředložil Finančnímu úřadu v Teplicích účetní doklady a evidence společnosti G. D. t., s. r. o., v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., a nereagoval ani na výzvy ze dne 24. 9. 2001 a 17. 1. 2002, proto mu byla daňová povinnost v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., správcem daně doměřena podle pomůcek, a to ve výši 264.263,- Kč, tedy ač k tomu byl ze zákona povinen, zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně.

Za tento trestný čin byl obviněný M. K. odsouzen podle § 125 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel společnosti G. D. t., s. r. o., se sídlem T., M., v době od 11. září 2000 za zdaňovací období roku 2000 nevedl účetní knihy sloužící k přehledu o stavu hospodaření společnosti a jeho kontrole, ačkoli k tomu byl podle § 13 zákona č. 563/1991 Sb. povinen, v důsledku čehož byla následně správcem daně doměřena daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty za uvedené období podle pomůcek v celkové výši 264.263,- Kč, tedy nevedl účetní knihy, sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 121/2004, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce Mgr. D. T. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že rozdíl v napadeném rozsudku nejen oproti obžalobě, ale také i oproti rozsudku soudu prvního stupně spočívá ve výběru variant trestného jednání podle § 125 tr. zák., konkrétně v tom, že obviněný místo zatajení účetních dokladů tyto doklady nevedl. V tomto směru dovolatel soudům vytkl, že vzhledem k vymezení skutku rozdílně v nalézacím řízení a následně pak v odvolacím řízení nemohl řádně uplatnit svoji obhajobu. Odvolací soud pak skutek nesprávně právně posoudil. Obviněný k tomu dále upřesnil, že přestože předchozí jednatel obviněnému účetnictví nepředal, obviněný posléze jeho vedení přesto zajistil. Když totiž v červnu 2002 ukončil své působení ve funkci jednatele, předal novému jednateli, panu J. K., předepsanou účetní evidenci, o čemž svědčí předávací protokol ze dne 7. 6. 2002, na kterém je úředně ověřený podpis nového jednatele. S ohledem na to, že dovolatel nebyl do poslední chvíle viněn z toho, že by účetnictví nevedl, nepovažoval za nutné v rámci své obhajoby navrhnout u hlavního líčení výslech J. K., který by jako nový jednatel mohl potvrdit, že účetnictví od obviněného převzal. Po změně rozsudku soudu první instance v odvolacím řízení se pak ukázalo, že výslech tohoto svědka by byl na místě. Z předávacího protokolu totiž plyne, že účetnictví předmětné společnosti muselo v červnu roku 2002 existovat a odvolací soud tudíž jednání obviněného nesprávně právně posoudil, pokud obviněnému kladl za vinu, že účetnictví nevedl.

Dále dovolatel poukázal na to, že Finančnímu úřadu v Teplicích předložil veškeré doklady, které měl k dispozici, tedy ty, které vznikly za doby jeho působení ve společnosti, a zaměstnanci Finančního úřadu v Teplicích si z nich pořídili kopie. Soudem zmiňované výzvy jsou z doby po zahájení daňové kontroly, k níž dal podnět právě dovolatel, a to z toho důvodu, že neměl v účetnictví na co navázat, což museli zaměstnanci finančního úřadu vědět. Na výzvu ze dne 24. 9. 2001 nereagoval proto, že se v té době zdržoval převážně mimo své bydliště a o výzvě se nedozvěděl. Daňová povinnost dále byla také doměřena společnosti G. D. T., s. r. o., v době, kdy již dovolatel nebyl jejím jednatelem. Obviněný také uvedl, že kromě určité nedbalosti na samém počátku, v jejímž důsledku nezískal účetnictví od předchozího jednatele předmětné společnosti, nelze v jeho jednání shledat žádné zavinění a už vůbec ne ve formě úmyslu. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zejména pak zúžili rozsah potřebný pro správné rozhodnutí, neboť dovolatel přes počáteční nesnáze vyplývající z neexistence účetnictví vedení účetní evidence zajistil.

V závěru dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 4 To 112/2006-416, zrušil také rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 11. 2005, č. j. 3 T 121/2004-388, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že se obviněný M. K. zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného M. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěn skutkový stav a že soud prvního stupně taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a také přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). Navíc hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem i povinností nalézacího soudu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Jen pro úplnost je třeba uvést, že pokud obviněný uvádí, že podnět pro daňovou kontrolu podal on, pak soudy obou stupňů dospěly k závěru přesně opačnému a navíc, tato skutečnost není pro meritum věci podstatná. Podobně je tomu i s další námitkou skutkové povahy, týkající se podání daňového přiznání, o kterém obviněný tvrdí, že musela selhat pošta (srov. č. l. 163 až 167 spisu). Nehledě k způsobu vyplnění tohoto daňového přiznání za daňový subjekt G. D. t., s. r. o., jež je v rozporu se zjištěními finančního úřadu (č. l. 278 až 286 spisu), o kterých vzhledem k dokladům týkajícím se transakce s nákupem a prodejem cukru (č. l. 181 až 277 a 287 až 310 spisu) není třeba pochybovat, je třeba zdůraznit, že obviněný není stíhán za nepodání či opožděné podání daňového přiznání, ale původně za nepředložení účetních dokladů a evidence společnosti G. D. t., s. r. o. (viz výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně), a později za nevedení účetních knih sloužících k přehledu o stavu hospodaření uvedené společnosti a jeho kontrole v době od 11. září 2000 za zdaňovací období roku 2000, ačkoli k tomu byl podle § 13 zákona č. 563/1991 Sb. povinen, v důsledku čehož byla následně správcem daně doměřena daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty v celkové výši 264.263,- Kč (viz výrok o vině v rozsudku soudu druhého stupně). O tom, že nevedl účetnictví za rozhodné období roku 2000, kdy došlo k uvedené transakci, jak správně uzavřel ve shora uvedeném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem, je obsaženo ve spise množství důkazů, a to především z dokladů z daňového řízení, předložených Finančním úřadem v Teplicích, z nichž vyplývá, že toto sám opakovaně v průběhu daňových kontrol uváděl (č. l. 222, 229 p. v., 232, 236 spisu). Nakonec tuto skutečnost nepopíral ani ve svých výpovědích v průběhu trestního řízení, když opakovaně zdůrazňoval, že účetnictví mu předchozí majitel nepředal, a proto neměl na co navázat (č. l. 20 a 340) a prakticky nemohl vést účetnictví. Navíc jsou jeho postupně složené výpovědi v rozporu se svědeckými výpověďmi P. P. (č. l. 340 až 341 spisu) i G. M. (č. l. 341 až 342 spisu), jehož se sám dovolával, který však ve své výpovědi údaje jím uváděné nepotvrdil. Na správnosti závěrů odvolacího soudu nemůže nic změnit ani výpověď svědka P. H., který zřejmě účetnictví vyhodil při vyklízení předmětné kanceláře (č. l. 343 až 344 spisu), neboť ve smyslu uvedené výpovědi svědka P. P. si obviněný účetnictví, ač mohl, úmyslně nepřevzal (viz tvrzení obviněného, že netušil jak je to obsáhlé to účetnictví , resp. že netušil jak je účetnictví obsáhlé, kolik je to šanonů viz č. l. 20 i 340 spisu, z čehož vyplývá, že s ním musel přijít do styku).

Správně také odvolací soud v podrobnostech zdůraznil, že ani skutečnost, že obviněný neměl k dispozici předchozí účetnictví společnosti ho nezbavuje povinnosti účetnictví společnosti zajistit a dále vést, když mohl přistoupit k rekonstrukci účetnictví, anebo ho alespoň vést za období, kdy byl jednatelem předmětné společnosti (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Navíc obviněný nevedl účetnictví ani ve vztahu k dani z přidané hodnoty, když k podání daňového přiznání ohledně této daně žádné účetnictví z předchozí doby nepotřeboval (viz str. 5 až 6 téhož rozsudku). V té souvislosti nelze přehlédnout i jeho další již zmíněné jednání vůči Finančnímu úřadu v Teplicích (srov. i č. l. 302 až 303 spisu). Pokud obviněný v dovolání tvrdí, že Finančnímu úřadu v Teplicích předložil veškeré doklady, které měl k dispozici, tedy ty, které vznikly za doby jeho působení ve společnosti, a zaměstnanci finančního úřadu si z nich pořídili kopie, je toto jeho tvrzení nehledě k tomu, že je opět skutkové povahy, zcela v rozporu s podklady předloženými Finančním úřadem v Teplicích, z kterých naopak vyplývá, že správci daně nepředložil i přes výzvy z jeho strany žádné požadované doklady (č. l. 217 až 218, 222 až 223, 236 až 237 spisu). Pokud pak Finanční úřad v Teplicích určité doklady o provedené transakci s dovozem cukru získal, nebylo to od obviněného, ale od jiných subjektů, zejména od společnosti G., spol. s r. o., R. u P. (č. l. 278 až 286 spisu), které obviněný ani neuhradil osmnáct celních dluhů s celkovou dlužnou částkou 2.947.965,- Kč a dvě faktury za celní odbavení v celkové částce 19.329,40 Kč (č. l. 302 až 303 spisu). Pokud pak k dovolání připojil fotokopii předávacího protokolu ze dne 7. 6. 2002, ve kterém J. K. jako nový jednatel společnosti G. D. t., s. r. o., potvrdil převzetí veškerých podkladů a dokladů týkajících se předepsané účetní evidence společnosti , s nímž Nejvyšší soud provedl v neveřejném zasedání důkaz, je zcela zřejmé, že to vzhledem ke shora uvedenému nemohly být doklady za období roku 2000, za které je stíhán, neboť tuto účetní evidenci podle své vlastní výpovědi učiněné dne 25. 2. 2004 (tedy až po údajném předání účetní evidence dne 7. 6. 2002) a podle všech dalších shora uvedených důkazů, které jsou s touto jeho vlastní výpovědí v souladu, obviněný nevedl. Mohlo se samozřejmě jednat o doklady či evidenci za další období, což však z hlediska posuzovaného skutku, týkajícího se posledních měsíců roku 2000, tedy období od 11. září 2000 do 31. 12. 2000, nemá žádný význam. Z tohoto hlediska je nadbytečný i v dovolání navrhovaný výslech svědka J. K., protože by mohl potvrdit pouze převzetí účetnictví, které existovalo až v červnu roku 2002, zatímco obviněnému je kladeno za vinu, že nevedl účetnictví v době od 11. 9. 2000 do 31. 12. 2000 (tedy v období značně předcházejícím jeho údajnému předání dne 7. 6. 2002) a v době bezprostředně navazující na toto období, kdy byly rozhodné doklady od něj vyžadovány Finančním úřadem v Teplicích, ale nebyly jím předloženy, což vedlo k doměření daně podle pomůcek ve výši 264.263,- Kč. Všechny tyto skutečnosti pak byly s ohledem na shora uvedené důkazy nepochybně prokázány.

K další námitce obviněného, že nemohl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, který ho na rozdíl od obžaloby a rozsudku nalézacího soudu, jenž spatřoval jeho jednání v zatajení účetních knih, zápisů a jiných dokladů, shledal vinným nevedením účetních knih, zápisů a jiných dokladů, uplatnit svoji obhajobu, neboť šlo pro něj o překvapivé rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že tato jeho obhajoba je zcela účelová a neodpovídá obsahu spisu. Je sice pravdou, že odvolací soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel společnosti G. D. t., s. r. o., se sídlem T., M., v době od 11. září 2000 za zdaňovací období roku 2000 nevedl účetní knihy sloužící k přehledu o stavu hospodaření společnosti a jeho kontrole. Toto rozhodnutí však učinil, jak bylo již shora uvedeno i na podkladě vlastní výpovědi obviněného a dalších navazujících důkazů, kterých se právě obviněný ve svém odvolání, z jehož podnětu bylo takto rozhodnuto, sám dovolával, když po doručení opravného usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 12. 2005, č. j. 3 T 121/2004-400, v doplnění důvodů dovolání uvedl: V důvodech svého odvolání ze dne 29. 11. 2005 jsem konstatoval, že soud na rozdíl od obžaloby, která se domnívala, že jsem účetnictví zatajil, dospěl ke správnějšímu závěru, že jsem účetnictví nevedl. V důvodech odvolání jsem uvedl, proč se tak stalo (na str. 2 odvolání ze dne 29. 11. 2005 k tomu uvádí já jsem při každém svém výslechu vysvětloval a dále znova zopakuji, proč jsem účetnictví vést nemohl a že se z mé strany nejednalo o zlý úmysl. viz č. l. 396 spisu). Z opravného usnesení ze dne 5. 12. 2005, č. j. 3 T 121/2004-400, jsem se však dozvěděl, že se jedná o zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení rozsudku, neboť soud ve skutečnosti rozhodl v souladu s obžalobou, že jsem účetnictví zatajil. Ani při této variantě mého tvrzeného trestného jednání nemusím na důvodech svého odvolání nic měnit. Z toho tedy vyplývá, že jeho obhajoba byla naprosto stejná, ať už šlo o kteroukoli variantu, tedy zatajení nebo nevedení účetnictví, když se opakovaně domáhal jak ve výpovědích, tak i v odvolání právě této poslední varianty, tedy nevedení účetnictví. Jeho obhajoba totiž spočívala v napadání subjektivní stránky tohoto nevedení účetnictví, když popíral, jak již bylo shora uvedeno, zejména svůj úmysl ve vztahu k nevedení účetnictví.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. K. mimo shora uvedených námitek, které jsou však převážně skutkové povahy a nejsou ani důvodné, vznesl jedinou právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, když konkrétně uvedl, že trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž v jeho jednání kromě určité nedbalosti na samém počátku, v jejímž důsledku nezískal účetnictví od předchozího jednatele předmětné společnosti, nelze shledat žádné zavinění a už vůbec ne ve formě úmyslu.

Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, přičemž ve smyslu § 4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Nalézací soud se k této otázce vyjádřil zejména na straně 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že pokud se týká tvrzení obviněného ohledně předložení účetních dokladů správci daně, že účetnictví od svého předchůdce nepřevzal a jeho podpis na smlouvě o převodu obchodního podílu byl pouze formální, pak je třeba k tomu uvést, že toto tvrzení nemá oporu v provedených důkazech a nemůže obviněného z vytýkaného jednání vyvinit. Zejména z výpovědi svědka P. P. je zřejmé, že obviněný za přítomnosti notářky smlouvu o převodu obchodního podílu podepsal a svým podpisem také stvrdil i převzetí účetnictví. Měl také fyzickou možnost si v kanceláři příslušné písemnosti převzít a skutečnost, že tak ihned neučinil s odůvodněním, že nepředpokládal, že šanonů bude tolik, je pro posouzení trestní odpovědnosti irelevantní. Za situace, kdy obviněný se středoškolským vzděláním a s dostatečnými životními zkušenostmi podepsal převzetí důležitých dokladů bez toho, aniž by je údajně fyzicky převzal, jej nemůže zbavit odpovědnosti za řádné vedení účetnictví. Obviněný si za této situace musel být vědom, jak i sám uvádí, že tímto postupem se vystavuje nebezpečí neplnění příslušných daňových a jiných povinností. Navíc je zřejmé, že v době kdy byl jediným majitelem (správně společníkem) a jednatelem společnosti G. D. t., s. r. o., uskutečnil obchod s cukrem, o kterém nepředložil potřebné doklady. Dále také toto zboží obdržel a prodal, přičemž své dluhy vůči státu nesplnil a s Finančním úřadem v Teplicích dostatečně nespolupracoval. Takto tedy nalézací soud shledal, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém.

Odvolací soud pak k odvolání obviněného zrušil rozhodnutí soudu první instance, poněvadž jak již bylo shora uvedeno v jeho jednání na rozdíl od nalézacího soudu nespatřoval zatajení účetnictví ve vztahu k celému roku 2000 jako zdaňovacímu období, nýbrž dospěl k závěru, že v době od 11. 9. 2000 do konce roku 2000 obviněný účetní knihy úmyslně vůbec nevedl. K tomu v odůvodnění svého rozsudku na straně 5 a 6 dále rozvedl, že skutečnost, že obviněný zjevně nezajistil vedení účetnictví a účetnictví nepředložil Finančnímu úřadu v Teplicích, vyplývá jednak ze zpráv o výsledcích opakovaných kontrol Finančního úřadu v Teplicích a jednak i z výpovědi obviněného samotného. Odvolací soud dále v té souvislosti poukázal na skutečnost, že za situace, kdy obviněný neměl k dispozici účetnictví za období předcházející jeho působnosti ve společnosti a neměl tak na co navázat v dalším vedení účetní evidence, pak ani tato okolnost ho nezbavila zákonem stanovené povinnosti účetnictví společnosti zajistit a dále vést. K tomuto účelu existují různé možnosti a nástroje, kterých měl a mohl využít, avšak obviněný zůstal naprosto pasivním a nečinil aktivně žádné kroky, které by vedly k tomu, aby zákonné povinnosti dostál, ať už jde o provedení rekonstrukce účetnictví nebo alespoň jeho vedení za období, kdy již jednatelem předmětné společnosti byl. Mohl a měl kontaktovat správce daně a obchodní partnery a požádat je o součinnost. Od správce daně mohl vyžádat daňová přiznání společnosti za předchozí období, z nichž by zjistil předchozí obchodní partnery a od nich by pak mohl vyžádat doklady, které by mu umožnily účetnictví rekonstruovat. Nic z toho v roce 2000, kdy tuto povinnost měl, neučinil a nevytvořil si tak ani minimální podmínky k tomu, aby mohl účetnictví vést řádným způsobem, zejména to platí ve vztahu k dani z příjmů právnických osob. Pokud jde o daň z přidané hodnoty, pak předchozí účetnictví společnosti za dobu, kdy ještě nebyl jednatelem, obviněný k daňovému přiznání vůbec nepotřeboval, protože toto se ve vztahu k dani z přidané hodnoty podává buď v měsíčním či čtvrtletním období, jak tomu také bylo v případě společnosti G. D. t., s. r. o. Ani ve vztahu k této dani obviněný účetnictví nevedl. Už vůbec nic pak obviněnému nebránilo, aby účetnictví vedl a podal řádné daňové přiznání za zdanitelná plnění uskutečněná v tomto období (poslední čtvrtletí roku 2000), včetně obchodního případu, který prostřednictvím společnosti G. uskutečnil s C. S., s. r. o. Ohledně tohoto konkrétního případu pak odvolací soud uvedl, že obviněný, který tvrdil, že mu zprostředkovatelská společnost nedodala podklady o nabytí zboží, mohl takové podklady získat i od celnice, avšak opět tímto směrem nevyvinul žádnou aktivitu. Navíc soud druhého stupně zdůraznil, že celá obhajoba v tomto směru je nevěrohodná, neboť pokud by obviněný uskutečňoval prodej zboží společnosti C. S., s. r. o., musel disponovat doklady o nabytí zboží, minimálně takovými, které by mu umožnily uskutečnit prodej, stanovit cenu, když navíc u dílčí dodávky, jediné z devatenácti, zaplatil celní jistinu G., což znamená, že musel disponovat určitými doklady pro odběratele. Pokud jde o subjektivní stránku jeho jednání, pak na str. 7 odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dodal, že je věcí obecně známou, že každý podnikatelský subjekt je daňovým subjektem a jeho povinností je řádně vést účetnictví. Obviněnému, který dříve podnikal jako živnostník, musela být tato zákonem stanovená povinnost zřejmá. Proto, nejméně v úmyslu nepřímém, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zák. nejen po objektivní, ale též po subjektivní stránce.

Nejvyšší soud se s výše shrnutými skutkovými a v případě odvolacího soudu i právními závěry plně ztotožňuje a jen upozorňuje, že v případě daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob pak, pomine-li Nejvyšší soud počáteční maximálně laxní jednání obviněného, kdy měl obviněný zcela prokazatelnou možnost si účetnictví společnosti z minulosti odvézt již při podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, resp. bezprostředně poté, avšak neučinil tak, a později neučinil ani žádné kroky směřující k získání jakýchkoli informací o obchodních partnerech společnosti, odtud pak plynoucích informací o uskutečněných obchodních transakcích mezi nimi a společností G. D. t., s. r. o., a v návaznosti na to i informací o příjmech této společnosti. Přitom takové úsilí bylo jeho primární povinností za situace, kdy takové informace potřeboval, protože po zbývající období roku 2000 po svém nástupu do funkce jednatele společnosti měl odpovědnost za vedení účetnictví společnosti a tudíž nutně musel cítit potřebu návaznosti na účetnictví z předchozí doby, jak to ostatně i sám ve svých výpovědích několikrát uvedl. Nevyvstávají tak pochyby o tom, že obviněný skutečně po dobu odvolacím soudem správně vymezenou úmyslně, a to ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. nevedl účetnictví a že proto Finančnímu úřadu v Teplicích žádné doklady, přes své tvrzení v dovolání, nepředložil. Podle ustálené judikatury, je-li v důsledku takového jednání obviněného učiněn důvodný závěr příslušného správce daně, že je třeba s odstupem několika let od podání daňového přiznání přistoupit k stanovení výše daňové povinnosti za použití pomůcek podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, pak vždy došlo k úmyslnému ohrožení včasného a řádného vyměření daně ve smyslu § 125 odst. 1 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 388/2008), což se v posuzovaném případě projevilo i v tom, že daňovému subjektu společnosti G. D. t., s. r. o., za který jednal v rozhodné době jako statutární orgán obviněný M. K., byla za zdaňovací období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000, resp. IV. čtvrtletí 2000, správcem daně doměřena daň z příjmu právnických osob a daň z přidané hodnoty za uvedené období podle pomůcek v celkové výši 264.263,- Kč. Na tomto správném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že k tomuto doměření došlo až v době, kdy už obviněný nebyl ve funkci jednatele společnosti G. D. t., s. r. o., neboť rozhodující není okamžik doměření, ale naopak zdaňovací období v návaznosti na konkrétní shora uvedené jednání obviněného M. K. v tomto období a jeho s tím související jednání ve vztahu k správci daně, které bylo důvodem takového postupu Finančního úřadu v Teplicích (srov. č. l. 206 až 209 spisu).

Jak vyplynulo z výše uvedeného, Nejvyšší soud se mohl zcela ztotožnit zejména s názorem odvolacího soudu ohledně úmyslného nevedení účetní dokumentace obviněným M. K. za období vymezené ve skutkové větě výroku o vině, obsaženým v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006, který navázal na zjištění Okresního soudu v Teplicích shrnutá v jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 121/2004. Skutková zjištění nalézacího soudu, jakož i na ně navazující skutkové a zejména právní závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného M. K. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 112/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 121/2004, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací v zásadě objasnil a posoudil skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, a s jeho skutkovými závěry se pak v podstatných okolnostech ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obviněného napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nově ve věci rozhodl shora uvedeným způsobem, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.