5 Tdo 1165/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1165/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 o dovolání podaném obviněným V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 6 To 22/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 8/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 53 T 8/2004, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 10. 2. 2004 v odpoledních hodinách v P., v bytě na ulici Ž., po předchozím požívání alkoholických nápojů a vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl v křesle sedícího A. M., kterého bodnul v úmyslu jej usmrtit masivním kuchyňským nožem o délce čepele 20,5 cm a šířce čepele 4,1 cm, který mu předtím vytrhnul z ruky, do oblasti zad v levé lopatkové krajině, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu v oblasti levé lopatkové krajiny s bodným kanálem o délce 15 20 cm procházejícím 5. mezižebřím, zlomeninu 5. žebra proříznutím, průbod horního laloku levé plíce, kdy poškozený A. M. utrpěným zraněním na místě podlehl v důsledku vykrvácení z poranění levé plíce, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 29 T 2/99 uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a tento trest vykonal dne 20. 7. 2002 . Za tento trestný čin mu byl podle § 219 odst. 1 a § 42 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 6 To 22/2005, rozhodl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené J. R. a podle § 265 tr. ř. odkázal tuto poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný V. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu není obsažen výrok obsahující rozhodnutí o opravném prostředku obviněného z hlediska viny a trestu. Usnesení vrchního soudu je z tohoto hlediska nepřezkoumatelné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na hodnocení výpovědi obviněného ze strany krajského soudu jako nevěrohodné, přestože osobnost obviněného je narušena dlouhodobým požíváním alkoholu a stěží lze z jeho strany očekávat konzistentní výpovědi v delších časových rozestupech. Obviněný svého činu litoval, samostatného udání svojí osoby však nebyl schopen. V případě trestného jednání se jednalo o afektivní reakci obviněného vzešlou ze slovního a později fyzického konfliktu s poškozeným a nebyl prokázán nepřímý úmysl usmrtit jej. K takovému závěru nestačí pouhé zjištění, že obviněný bodl poškozeného větším nožem. Pokud by chtěl poškozeného usmrtit, mohl zaútočit na jeho tělo z přední části. Odvolací soud se spokojil pouze s posouzením útočného nástroje a intenzity útoku a nezabýval se okolnostmi, za kterých k útoku došlo. Obviněný i poškozený byli silně intoxikování alkoholem a rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného byly podstatnou měrou sníženy. Intenzita útoku proto mohla být podstatně rozdílná od té, kterou chtěl obviněný skutečně užít. Obviněný měl pocit strachu a byl to zřejmě poškozený, kdo vytáhl nůž a pokusil se zaútočit. Útok obviněného byl veden motivem přerušit vygradovaný konflikt za cenu zranění poškozeného, se smrtelným následkem přitom nebyl srozuměn. Místo na těle poškozeného, hloubka řezného kanálu a z toho vyvozovaná intenzita útoku také mohla být způsobena částečnou interakcí (pohybem) poškozeného. Protože není vyloučena subjektivní stránka jednání směřující k naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu, mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo a jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. či § 222 odst. 1, 3 tr. zák. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že odvolací soud nepochybil, když zrušil jen vadnou oddělitelnou část napadeného rozsudku a nezamítl odvolání obviněného samostatným výrokem. Námitka nedostatku subjektivní stránky trestného činu je pak zjevně neopodstatněná, neboť okolnosti úmyslného zavinění jsou ve výroku o vině dostatečně výstižně uvedeny.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona. Relevantní námitky pak byly posouzeny z věcného hlediska.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu a je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení. V předmětné věci obviněný k tomuto dovolacímu důvodu požadoval posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. či § 222 odst. 1, 3 tr. zák., neboť z hlediska subjektivní stránky nesměřoval jeho úmysl k usmrcení poškozeného. Tato dovolací námitka zpochybňuje učiněnou právní kvalifikaci podle ustanovení hmotného práva a z obsahového hlediska odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Bylo třeba se zabývat námitkami, podle kterých se jednalo o afektivní reakci obviněného a podle kterých k prokázání nepřímého úmyslu nestačí pouhé zjištění útočného nástroje a intenzity útoku. Nejvyšší soud proto přezkoumal skutkový stav věci popsaný v rozhodnutích soudů nižších stupňů a zjistil, že jejich závěrům ohledně zavinění obviněného je možno přisvědčit.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Jednou ze základních zásad, na nichž stojí trestní zákon, je zásada subjektivní odpovědnosti, jejímž stěžejním znakem je zavinění obviněného, tj. jeho vnitřní psychický vztah k porušení či ohrožení objektu trestného činu. Je tvořeno dvěma složkami, a to složkou vědomostní, která zahrnuje vnímání či vědění pachatele, a složkou volní, zahrnující především chtění nebo srozumění pachatele. Ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pro spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. tedy zavinění z nedbalosti nepostačuje a tento trestný čin může být spáchán jen úmyslně. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě nepřímého úmyslu je tedy nutné, aby pachatel věděl, že může způsobit předpokládanou poruchu či ohrožení, byť to nemusí považovat za zcela jisté, volní složka pak musí být dána ve formě jeho srozumění s tímto následkem.

Při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu napadeného zavraždit nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou, a proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet také z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem (viz rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování subjektivní stránky jednání obviněného, jímž útočil na zdraví jiné osoby, je nutno vycházet nejen z toho, jak závažná újma na zdraví byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. též rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Úmysl obviněného jiného usmrtit nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu (obdobně rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).

Obviněný se podle výše citovaného výroku rozsudku krajského soudu dopustil trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 10. 2. 2004 v odpoledních hodinách v P., v bytě na ulici Ž., po předchozím požívání alkoholických nápojů a vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl v křesle sedícího A. M., kterého bodnul v úmyslu jej usmrtit masivním kuchyňským nožem o délce čepele 20,5 cm a šířce 4,1 cm, který mu předtím vytrhnul z ruky, do oblasti zad v levé lopatkové krajině, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu v oblasti levé lopatkové krajiny s bodným kanálem o délce 15 20 cm procházejícím 5. mezižebřím, zlomeninu 5. žebra proříznutím, průbod horního laloku levé plíce, kdy poškozený A. M. utrpěným zraněním na místě podlehl v důsledku vykrvácení z poranění levé plíce. Dále bylo třeba zohlednit další skutečnosti popsané v rozhodnutích soudů obou stupňů, které soudy označily za prokázané. Krajský soud (viz odůvodnění rozhodnutí str. 17) uvedl, že neuvěřil reálnosti útoku poškozeného nožem na obviněného, neboť tomuto nenasvědčovaly žádné důkazy. Dvě povrchové řezné rány na prstech pravé ruky dlouhé 7 a 11 mm podle jeho závěru nesvědčí o jakékoli obraně obviněného, soud však připustil, že obviněný mohl poškozenému nůž vytrhnout. O obraně obviněného nesvědčilo ani postavení obou účastníků hádky v době útoku obviněného. Obhajobu ohledně způsobu vedení útoku proti tělu poškozeného pak soud prvního stupně považoval za vyvrácenou, když závěry znalce bylo vyloučeno náhodné máchnutí rukou a naopak se jednalo o úder vedený velkou intenzitou s razantním rozmachem. Rána byla vedena do hloubky 20 cm a bylo jí proťato žebro v jeho kostěné části, když nůž pronikl i vrstvou oblečení. O užitém nástroji obviněný musel vědět, že je způsobilý způsobit smrtelné poranění při útoku proti hrudníku, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, tedy shledal subjektivní stránku jednání obviněného v podobě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. a připomenul, že předcházející trestná činnost obviněného byla prakticky totožná s posuzovaným případem, když však vzhledem k nižší intenzitě útoku nedošlo k nenapravitelným následkům.

Úvahy prvoinstančního soudu podpořil i soud odvolací. Uvedl, že útok byl veden masivním kuchyňským nožem, poukázal na velkou intenzitu útoku, když bodný kanál prošel také zimní bundou, svetrem, košilí a tričkem poškozeného. K údajnému předcházejícímu útoku poškozeného vrchní soud taktéž neuvěřil výpovědi obviněného a poukázal na rozdílnost tělesných proporcí poškozeného a obviněného, která vypovídá o absenci vážného útoku poškozeného, proti kterému by se obviněný jen velmi těžce zmocnil nože.



Také podle názoru Nejvyššího soudu skutkový stav věci zahrnuje okolnosti, ze kterých lze bezpečně dovodit zavinění obviněného, soudy se posouzením subjektivní stránky dostatečně zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Námitky dovolatele týkající se úmyslného zavinění trestného činu přitom byly stěžejní částí jeho obhajoby také v řízení u soudu prvního i druhého stupně a tyto soudy se s nimi vypořádaly, proto jsou následující úvahy dovolacího soudu do jisté míry opakováním či rekapitulací rozhodných skutečností a úvah, které do svých rozhodnutí zahrnuly již soudy nižších stupňů.

Inkriminovanému okamžiku předcházela hádka mezi obviněným a poškozeným, jejíž intenzita byla vystupňována mj. důsledkem požití alkoholu oběma zúčastněnými osobami. Podle skutkových zjištění přitom útok poškozeného nožem na obviněného nebyl reálný a dvě povrchové řezné rány na prstech pravé ruky obviněného nesvědčí o jakékoli obraně obviněného proti osobě podstatně mohutnější tělesné konstituce útočící kuchyňským nožem. Nepřímý úmysl obviněného usmrtit poškozeného je třeba dovodit zejména z povahy použitého nástroje, kterého se obviněný v průběhu skutkového děje zmocnil - masivního kuchyňského nože o délce čepele 20,5 cm a šířce 4,1 cm. Obviněný při jeho intelektové vybavenosti musel bezpochyby vědět, že se jedná o nástroj, který může způsobit smrtelné zranění pouhou jednou ranou směřovanou do břišní nebo hrudní dutiny těla jiné osoby - tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Přesto poškozenému tímto nástrojem způsobil bodnořeznou ránu v oblasti levé lopatkové krajiny s bodným kanálem o délce 15 20 cm. Rána byla natolik intenzivní, že jí podle vyjádření znalce muselo předcházet mohutné rozpřáhnutí, bodný kanál postupně prošel několika vrstvami zimního oblečení poškozeného, čepel nože přitom prořízla také tuhou kostní tkáň žebra poškozeného a došlo k probodnutí horního laloku jeho levé plíce. Po těchto utrpěných zraněních poškozený na následky silného krvácení zemřel. Jak vyplynulo ze znaleckého zkoumání, v tomto okamžiku mohlo přivolání včasné lékařské pomoci zabránit smrtelnému následku. Takovou pomoc však obviněný nepřivolal, byť krvácení poškozeného v důsledku jeho masivního rozsahu musel zpozorovat. Samotné jednání obviněného po činu nemůže jednoznačně svědčit o úmyslu obviněného, ve spojení s ostatními důkazy a zejména se závěry uvedených znaleckých posudků je však také toto následné jednání další skutečností, která v souhrnu s ostatními důkazy nepřímý úmysl usmrtit poškozeného spolehlivě prokazuje.

Dovolací soud tedy shledal subjektivní stránku jednání obviněného v podobě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Vědomostní složka zavinění dovolatele spočívala ve znalosti potenciální nebezpečnosti užitého nástroje při útoku na hrudní dutinu jiné osoby tedy ve vědění, že nožem může způsobit smrtelné poranění, zatímco složka volní spočívala ve srozumění obviněného, že při útoku výše popsanou intenzitou ke smrtelnému následku může dojít. Obviněný tudíž věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení předvídané v § 219 odst. 1 tr. zák. způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Soudy ve věci rozhodující se přitom při posuzování zavinění činu nespokojily s pouhým zjištěním užitého nástroje a intenzity útoku, byť se jednalo bezesporu o skutečnosti z tohoto ohledu nejvýznamnější. Soudy však zhodnotily také konflikt předcházející inkriminovanému okamžiku a přihlédly i k následnému chování obviněného, vycházely tedy také z okolností, za kterých se útok stal.

Nejvyšší soud tedy námitky posuzovaného dovolání týkající se zavinění trestného činu nepovažuje za důvodné. Skutečnost, že obviněný byl silně intoxikován alkoholem nemá z hlediska závěru o vině trestným činem význam, neboť jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti nebyly vymizelé a z hlediska trestního zákona byl tedy pachatel příčetný. Obdobně nemůže správnost právní kvalifikace skutku zpochybnit námitka, podle které intenzita útoku zamýšlená obviněným mohla být rozdílná. Pokud byl útok obviněného veden toliko motivem přerušit vygradovaný konflikt, jak uvádí v dovolání, jeho úmysl v okamžiku vedení rány nožem již odpovídal srozumění s možností usmrcení poškozeného, jak je vyloženo v předcházejících odstavcích. Z hlediska jeho trestní odpovědnosti je přitom rozhodný úmysl v okamžiku činu, nikoli jeho předcházející motivace, kterou lze zhodnotit toliko v rámci úvah o ukládaném trestu. Obdobně nelze přihlédnout k námitce, podle které byl konečný účinek útoku způsoben také částečnou interakcí (pohybem) poškozeného, neboť taková skutečnost ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů nevyplývá.

Dalším důvodem dovolání, jež obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán v případě, když v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Namítl, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu není obsažen výrok obsahující rozhodnutí o opravném prostředku obviněného z hlediska viny a trestu a usnesení vrchního soudu je z tohoto hlediska nepřezkoumatelné.

Nejvyšší soud se s námitkami podporujícími dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neztotožnil. O odvolání jakožto jednom podání rozhoduje soud zásadně jako o celku a oporu v zákoně nemá postup (srov. dikci ustanovení § 253 tr. zák.), kterým soud odvolání zčásti vyhovuje a zčásti jej zamítá. Jak již bylo uvedeno, Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 6 To 22/2005, rozhodl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené J. R. a podle § 265 tr. ř. odkázal tuto poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za této situace proto vrchní soud již neměl důvodu rozhodovat výslovně o tom, že se zbylá část odvolání obviněného V. K. zamítá. Podle § 256 tr. ř. totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Protože částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu, shledal Nejvyšší soud, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nechybí žádný výrok a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není dán.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitky dovolání stran subjektivní stránky trestného činu jakož i úplnosti rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová