5 Tdo 1163/2016
Datum rozhodnutí: 26.10.2016
Dotčené předpisy: § 226 písm. a) tr. ř., § 220 odst. 1 tr. zákoníku, § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku



5 Tdo 1163/2016-58
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 7 To 35/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.


Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 3 T 35/2012, byl obviněný B. L. podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro níže uvedený skutek kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ).

2. Obviněný byl zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 1 Zt 71/2012, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 14. 3. 2008 v Praze 1, Jungmannovo náměstí 3, v sídle poškozené společnosti Stavby ČR holding a. s., od 15. 4. 2010 se sídlem Praha 10, Mládežnická 3061/6, PSČ 106 00, jako předseda představenstva poškozené společnosti uzavřel kupní smlouvu se společností STARGIT s. r. o., se sídlem Praha 10, Dětská 61, IČ: 636 69 862, jako kupujícím, kdy předmětem této smlouvy byla sklízecí mlátička tovární značky New Holland L 626, rok výroby 1996, výrobní číslo ......., s dohodnutou kupní cenou ve výši 142.800,- Kč, přestože si byl vědom, že cena obvyklá je výrazně vyšší, a to nejméně 996.000,- Kč, a dále téhož dne uzavřel další kupní smlouvu se společností STARGIT s. r. o., se sídlem Praha 10, Dětská 61, IČ: 636 69 862, jako kupujícím, kdy předmětem této smlouvy byla sklízecí mlátička tovární značky New Holland TX 68, rok výroby 2001, výrobní číslo ........, s dohodnutou kupní cenou ve výši 238.000,- Kč, přestože si byl vědom, že cena obvyklá je výrazně vyšší, a to nejméně 2.933.000,- Kč, kdy tímto svým jednáním nedostál své zákonné povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře tak, jak mu vyplývá z ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v účinném znění, a způsobil tak poškozené společnosti škodu v celkové výši nejméně 3.548.200,- Kč (převzato z výroku rozsudku soudu prvního stupně).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 7 To 35/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné .

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako dovolatel ) podal dne 7. 6. 2016 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání v neprospěch obviněného B. L., které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, neboť jednání, pro nějž byl obviněný obžaloby zproštěn, je ve skutečnosti součástí rozsáhlejšího skutku, jehož podstatu tvoří zkrácení daně z přidané hodnoty obviněným jednajícím za obchodní společnost AKP Invest s. r. o. K tomu nejvyšší státní zástupce připomněl, že v rámci tohoto trestního řízení (na základě stále stejné obžaloby) před vynesením zprošťujícího rozsudku soudem prvního stupně byl obviněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 3 T 35/2012, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen trestní zákon nebo tr. zák. ), který byl spatřován ve skutku popsaném shora doplněném o další skutkové okolnosti spočívající v tom, že obviněný následně dne 28. 4. 2008 uzavřel v Praze 1, Jungmannovo nám. 3, v kanceláři společnosti Stavby ČR holding a. s. jako jednatel společnosti AKP Invest s. r. o., se sídlem Šumavské Hostice 38, jako kupující se samostatně stíhaným P. T. jako jednatelem společnosti STARGIT, s. r. o., jako prodávajícím, kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sklízecí mlátička zn. New Holland L 626I, rok výroby 1996, výrobní číslo ......, po údajné generální opravě za dohodnutou kupní cenou ve výši 900.000,- Kč bez DPH, a dále téhož dne uzavřel další kupní smlouvu se stejným prodávajícím, společností STARGIT s. r. o., jejímž předmětem byla sklízecí mlátička tovární značky New Holland TX 68, rok výroby 2001, výrobní číslo ......., po údajné generální opravě za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč bez DPH, ač si byl vědom skutečnosti, že k repasi strojů nedošlo, a důvodem těchto transakcí se zvýšenou kupní cenou je provedení takových účetních operací, které mu následně umožní uplatnit neoprávněný daňový odpočet, přičemž dne 26. 5. 2008 podal za společnost AKP Invest s. r. o. na Finančním úřadu ve Vimperku přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce dubna roku 2008, v němž uplatnil z výše uvedeného obchodu nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši 646.000,- Kč, ač společnost STARGIT s. r. o. není registrována jako plátce DPH, kdy tímto jednáním vznikla České republice, zastoupené Finančním úřadem ve Vimperku, se sídlem Vimperk, 1. máje 200, škoda v celkové výši 646.000,- Kč . Uvedený rozsudek (podobně jako předchozí odsuzující rozsudky) byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 7 To 356/2015, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.

6. Dále nejvyšší státní zástupce citoval části odůvodnění zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně a poukazoval na jeho vnitřní rozpornost. Soud prvního stupně totiž na jedné straně považoval jednání obviněného spočívající v prvotním prodeji dvou sklízecích mlátiček jím ovládanou obchodní společností Stavby ČR holding a. s. a jejich následném nákupu jinou jím ovládanou obchodní společností AKP Invest s. r. o. za účelem zkrácení daně za jediný skutek, jehož totožnost tak zůstala po celou dobu řízení zachována. Na straně druhé ale soud obviněného zprostil obžaloby pro část kvalifikovanou jako porušení povinnosti při správě cizího majetku, ač současně dospěl ke skutkovému závěru, že ke zkrácení daně skutečně došlo. Proto bylo také podle dovolatele odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného soudem druhého stupně nesprávně zamítnuto, neboť odvolací soud neměl při správném postupu akceptovat rozporné závěry soudu prvního stupně. Dále nejvyšší státní zástupce odmítl, že by v daném případě bylo možné užít princip in dubio pro reo , protože ve věci byly provedeny potřebné důkazy prokazující skutek tvrzený státním zástupcem, tj. že obviněný popsaným způsobem se stroji nakládal a naplnil tak veškeré znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. Za této procesní situace nemohl být obviněný při dodržení pravidel ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu. Podle dovolatele jsou učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně v příkrém rozporu s obsahem důkazů, na jejichž podkladě své závěry učinil, a je nutné je označit za výsledek dezinterpretace provedených důkazů. Jde tudíž o případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což samo o sobě odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud nebyla zjednána náprava tohoto stavu v řízení odvolacím, pak došlo též k naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. To platí zvláště v tomto případě, kdy na základě stejných důkazů v předchozí fázi řízení dospěl soud prvního stupně ke zcela odlišnému právnímu závěru a z posledního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností a úvah změna stanoviska soudu prvního stupně vychází. Odůvodnění rozsudku sice obsahuje výčet a obsah provedených důkazů, jejich vlastní hodnocení však soud nevyjádřil. Uvedený nedostatek se sice snažil napravit soud druhého stupně, ale ani jím vyslovené úvahy neodpovídají požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Dále nejvyšší státní zástupce upozornil, že převážná část odůvodnění zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně je zcela totožná se zněním dříve vyhlášených odsuzujících rozsudků téhož soudu, které odvolací soud vždy hodnotil jako vnitřně rozporuplné a nepřezkoumatelné, avšak stejná pochybení u zprošťujícího rozsudku pominul.

7. Dále dovolatel připomněl skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., která může být naplněna i tím, že je podvodně vylákán nadměrný odpočet DPH. K tomu může dojít i předstíráním skutečnosti, z níž má státu vyplývat povinnost poskytnout neoprávněné plnění, což v posuzovaném případě podle nejvyššího státního zástupce spočívalo ve vytvoření pouze formálně dokladovaných podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, aniž by došlo k vlastní ekonomické činnosti jako nezbytnému zákonnému předpokladu podmiňujícímu vznik nároku. To má dokládat přiznání k DPH podané obviněným jménem obchodní společnosti AKP Invest s. r. o. dne 28. 5. 2008 Finančnímu úřadu ve Vimperku, jakož i další listinné důkazy, které dovolatel označil. Uplatněný nárok ve výši 646 000 Kč byl vyhodnocen jako neoprávněný samotným finančním úřadem, a proto došlo ke snížení nadměrného odpočtu DPH z původně požadované částky ve výši 1 041 446 Kč na částku 395 446 Kč. Obviněný podle dovolatele po celou dobu řízení přiznával prodej dvou sklízecích mlátiček obchodní společností Stavby ČR holding a. s. a pozdější nákup týchž strojů obchodní společností AKP Invest s. r. o., stejně tak dohodnuté ceny, pouze odmítal obžalobou tvrzenou fiktivnost těchto obchodních transakcí a simulování generální opravy uvedených mlátiček, při níž mělo dojít k jejich desetinásobnému zhodnocení. Rovněž popřel, že věděl o tom, že obchodní společnost STARGIT s. r. o. není plátcem DPH. V další části dovolání nejvyšší státní zástupce provedl vlastní hodnocení jednotlivých důkazů, a dovodil, že v období od března do dubna 2008 nedošlo k žádné generální opravě a tudíž ani k desetinásobnému zvýšení hodnoty strojů. Připomněl též, že svědek P. T., který byl jednatelem v dlouhodobě nečinné obchodní společnosti STARGIT s. r. o., byl již dříve odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013, pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c), § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., která spočívala v tom, že umožnil obviněnému B. L. jeho tzv. daňový podvod. V uvedené věci dokonce již rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 896/2015, odmítl dovolání obviněného P. T. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel též obsáhle citoval, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů v nyní projednávané věci jsou podle něj s ním v rozporu, jakkoliv pro ně nebylo závazné. Odchylné skutkové závěry soudů nižších stupňů oproti předchozí věci měly být řádně odůvodněny, což se však nestalo. Důkazem nemůže být ani zjištění, že účetní operace byly řádně zaneseny do účetnictví obchodní společnosti AKP Invest s. r. o., což bylo pouhým předpokladem pro uplatnění neoprávněného nároku na odpočet DPH, ani vydání opravných daňových dokladů, neboť k tomu došlo až v reakci na postup finančního úřadu.

8. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že v dané věci soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům, přičemž uvedená vada má povahu tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a to i s ohledem na pravomocné odsouzení pomocníka obviněného. Soudy nižších stupňů se navíc řádně nevypořádaly s tímto objektivně existujícím a zásadním nesouladem, ač jde o požadavek plynoucí z judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatel též poukázal. Podle nejvyššího státního zástupce bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalovaný skutek se stal, stejně tak jsou provedené důkazy dostatečné pro závěr, že tento skutek vykazuje znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. Protože v dané věci existuje extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů, z nich vyvozených skutkových zjištění a následně i právních závěrů v podobě zproštění obviněného obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. řádu. Jde o vady podřaditelné podle dovolatele pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí, dále aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout soudu prvního stupně. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III. Vyjádření k dovolání

9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který je podal prostřednictvím své obhájkyně. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení před soudem, uvedl, že nadřízený Městský soud v Praze celkem šestkrát zrušil rozsudek soudu prvního stupně, upozornil, že ke zproštění obviněného obžaloby došlo v šestém hlavním líčení po změně senátu soudu prvního stupně. Připomněl též, že soud prvního stupně chtěl původně vrátit věc k došetření, protože obžaloba byla nedostatečná, s čímž nesouhlasil obviněný a stížnostní soud mu dal za pravdu. Uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování, a to i s ohledem na možnou změnu právní kvalifikace. Dále pak obviněný obsáhle citoval z dřívějších zrušených rozhodnutí, která též ze svého pohledu komentoval. Na to uzavřel, že v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by obviněný neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH v celkové výši 646 000 Kč, že by tak činil po předchozím provedení simulovaných právních úkonů spočívajících ve formálním převodu sklízecích mlátiček z obchodní společnosti Stavby ČR Holding a. s. na obchodní společnost AKP Invest s. r. o. přes STARGIT s. r. o., že by tyto transakce nebyly vedeny s cílem naplnění podnikatelské činnosti, ale jejich účelem bylo vyvedení majetkových hodnot ze společnosti ovládané obviněným za současného vylákání nadměrného odpočtu DPH, resp. že by nebyly motivovány vlastní ekonomickou činností obviněného. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením nejvyššího státního zástupce, že uvedené má vyplývat z výpovědí slyšených svědků, které ale nijak neoznačil, protože žádný takový svědek ani neexistuje. Dále obsáhle citoval výpověď P. T. z jeho trestní věci, v níž se k této otázce vyjadřoval v postavení obviněného. Podle obviněného měl dozorový státní zástupce dostatek prostoru v navazujících šesti hlavních líčeních prokázat vinu obviněného, avšak to se mu nepodařilo, protože skutek se nestal, obviněný se nedopustil ani jiného jednání, které by mohlo být právně posouzeno jako trestný čin. K tíži obviněného nemůže být ani to, že svědek P. T. byl v jiném trestním řízení odsouzen. Ze všech uvedených důvodů měl obviněný za to, že je na místě dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout. Nad rámec uvedeného obviněný dodal, že je tímto trestním řízením ovlivňován jeho soukromý i podnikatelský život po dobu 6 let, že věc byla medializována v celostátním tisku, v němž byl předem označen za zločince, zabavení počítačů v obchodních společnostech ochromilo jejich chod, musel vynaložit nemalé finanční prostředky na obnovu výpočetní techniky, ve spojitosti s touto věcí byly prověřovány i další osoby v rámci Policie ČR, mediálně poškozeno bylo jméno státní zástupkyně JUDr. Miroslavy Prokešové, jejímuž manželovi jako svému dobrému známému poskytl půjčku apod.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám nejvyššího státního zástupce

14. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, jsou prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Dovolatel totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, případně proti způsobu jejich provedení. To platí rovněž o tvrzení nejvyššího státního zástupce, v němž poukazoval na existenci údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, resp. na základě nichž dospěly k závěru, že skutek, pro který byla podána obžaloba, nebyl v hlavním líčení prokázán bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině .

15. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Shora bylo rozvedeno, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší státní zástupce se ale svými námitkami právě takového nepřípustného postupu dovolacího soudu domáhá, a to s užitím argumentace o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. K tomu je třeba ale uvést, že svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení základního lidského práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakkoliv je možno rozumět argumentaci dovolatele o rovnosti stran, přece jen nemůže veřejný žalobce v trestní věci ku svému prospěchu uplatňovat pravidla stanovená na ochranu slabší procesní strany vyplývající z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva, nemůže se na úkor obviněného jako slabší procesní strany dovolávat pravidel stanovených na jeho ochranu plynoucích z jeho práva na obhajobu.

16. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá).

17. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Bylo proto na státním zástupci jako veřejném žalobci, aby předložil takové důkazy, kterými by jím žalovaný skutek spolehlivě a bez důvodných pochybností v potřebném rozsahu pro rozhodnutí prokázal.

18. Nadto je namístě uvést, že prakticky všechny námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, byly obsahem podaného odvolání a odvolací soud se s nimi vypořádal. Přitom dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

19. Z výše uvedených důvodů proto dovolání nejvyššího státního zástupce nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod, avšak nenaplňuje ani žádný jiný dovolací důvod, a proto je na místě jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Z mimořádných opravných prostředků prolamujících právní moc rozhodnutí k nápravě nesprávných skutkových zjištění není zákonodárcem určeno dovolání, které má napravovat právní vady pravomocných rozhodnutí, ale obnova řízení (za splnění zákonem předvídaných podmínek v § 277 tr. řádu a násl.).

20. Nad rámec výše uvedeného (jako obiter dictum) Nejvyšší soud doplňuje, že nesouhlasí ani s argumentací, že výsledek tohoto trestního řízení nemůže obstát v porovnání s výsledkem jiného trestního řízení, v němž byl uznán vinným P. T. (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 130/2013, v níž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání pod sp. zn. 8 Tdo 896/2015). Tvrzení dovolatele je v tomto směru postaveno (zjednodušeně uvedeno) především na tom, že prvotní převod předmětných sklízecích mlátiček obviněným B. L. z obchodní společnosti Stavby ČR holding a. s. na obchodní společnost STARGIT s. r. o. tzv. pod cenou, (čímž měl obviněný prvně uvedené obchodní společnosti úmyslně způsobit škodu porušením své povinnost řádně spravovat její majetek), a pozdější pokus o vylákání nadměrného odpočtu DPH obviněným jednajícím za jinou obchodní společnost AKP Invest s. r. o. je nutné považovat za jediný skutek, který byl jen nedokonale popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, následně též v obžalobě, přičemž k náležitému vyjádření všech rozhodných skutkových okolností mělo dojít v řízení před soudem.

21. S tímto právním názorem dovolatele však dovolací soud nemůže souhlasit. Konkrétní skutková zjištění totiž s přihlédnutím k názorům právní nauky i soudní praxe zahrnují dva různé skutky, které mají rozdílná jednání i následky, jež se neprolínají, jakkoliv oba skutky spolu vzájemně souvisejí. V prvním případě (prodej sklízecích mlátiček obchodní společností Stavby ČR holding a. s.) jednání spočívá v tzv. nevěrné správě svěřeného majetku, čímž je poškozena osoba, jejíž majetek je takto závadně spravován (následek). Naproti tomu ve druhém případě (vylákání nadměrného odpočtu DPH obchodní společností AKP Invest s. r. o.) jde vlastně o tzv. daňový podvod, který měl být spáchán podáním nepravdivého daňového přiznání a škoda měla být způsobena státu, tedy zcela odlišnému subjektu od prvně uvedené obchodní společnosti (následkem je porušení zájmu státu na řádném vyměření příslušné daně z přidané hodnoty).

22. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však považuje za skutek ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Aby šlo o totožný skutek, nemusí být porovnávané skutky identické ve všech podrobnostech, ale postačí, je-li dána alespoň částečná totožnost jednání anebo alespoň částečná totožnost následku (srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 592 a následující; Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2721 a násl.).

23. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, ani jednání a ani následek nebyly alespoň částečně shodné, naopak jsou zcela odlišné a vzájemně se ani zčásti nepřekrývají. Je sice pravdou, že prvně uvedené jednání je do určité míry předpokladem pozdějšího jednání, které by bez prvně uvedeného nemohlo v takové podobě proběhnout, nicméně nikoli každé i velmi vzdálené jednání podmiňující jednání pozdější není jeho součástí (jako například není součástí násilného trestného činu, pro který je obviněný vzat do vazby, pozdější útěk z ní).

24. Ostatně bylo by porušením práva obviněného na obhajobu, pokud by snad na základě zahájení trestního stíhání a podané obžaloby měl být skutek zcela nově formulován tak, že by měl zahrnovat i druhou původně nežalovanou část týkající se daňového řízení. Takový přístup orgánů činných v trestním řízení by byl pro obviněného zcela překvapivý, obviněný by jen obtížně konstruoval obranu proti takovému obvinění, protože by vůbec nevěděl, z čeho je vlastně viněn.

25. V tomto směru se jinak zcela uplatní zásada obžalovací ve smyslu § 2 odst. 8 tr. řádu ve spojitosti s § 220 odst. 1 tr. řádu, z níž vyplývá, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je mu obžalobou předložen, nikoli o skutku jiném, pro který obviněný nebyl postaven před soud (princip nemo iudex sine actore , neboli bez žalobce není soudce). Z uvedené zásady vyplývají též zmíněná pravidla o totožnosti skutku, který od samého počátku trestního stíhání musí být shodný. Tedy obviněný může být státním zástupcem postaven před soud jen pro takový skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. řádu), o žádném jiném skutku soud ani nemůže rozhodnout, obžalobu v uvedeném směru musí také zcela vyčerpat. Bylo tak ryze věcí státního zástupce, pro jaký skutek bude obviněného (v souladu s principem legality) stíhat a pro jaký následně obviněného postaví před soud. Pokud státní zástupce rezignoval z nějakého důvodu na stíhání určitého skutku, nemůže své případné pochybení napravovat tak, že bude usilovat o rozšíření obžaloby o popis tohoto dalšího skutku a fakticky tak žádat soud, aby uznal obviněného vinným i dalším skutkem, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání a nebyla podána obžaloba. Své pochybení, kdyby nebylo zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení trestního stíhání, by mohl napravit jedině tím, že by zahájil trestní stíhání i pro takový dostatečně prověřený další skutek a po provedeném vyšetřování obviněného pro tento skutek postavil před soud. K tomu však v dané věci nedošlo, takže soud prvního stupně nebyl oprávněn o takovém skutku vůbec rozhodnout.

26. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou dovolatele, že vedle sebe nemohou obstát výsledky dvou různých trestních řízení vedených u téhož Obvodního soudu pro Prahu 1 proti obviněným B. L. (pod sp. zn. 3 T 35/2012), který nakonec byl pravomocně zproštěn obžaloby, a obviněnému P. T. (pod sp. zn. 3 T 130/2013), který nakonec byl pravomocně uznán vinným, a to pro účastenství na činu obviněného B. L. Je tomu tak mimo jiné proto, že v obou řízeních šlo o účast uvedených osob na dvou různých skutcích, takže závěry z těchto dvou rozdílných řízení, že první skutek (tzv. nevěrná správa svěřeného majetku) nebyl prokázán, zatímco druhý skutek (tzv. daňový podvod) byl prokázán, vedle sebe mohou obstát.

V. Závěrečné shrnutí

27. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu tak byl napadán jen formálně, ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení činu.

28. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2016

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.