5 Tdo 116/2004
Datum rozhodnutí: 18.02.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 116/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání, které podal obviněný J. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 2 To 105/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. O. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 43 T 2/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b), c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body I./1., 2. a II. výroku o vině, tedy tím, že:

I. společně s odsouzenými F. P. a G. B.

1. v blíže nezjištěné době počátkem měsíce května 2000 v P. v R. ulici před domem č. 107, "zakoupil" obviněný J. O. od odsouzeného F. P. za blíže nezjištěný finanční obnos nezletilou M. B. za účelem provozování prostituce,

2. v blíže nezjištěné době v druhé polovině měsíce května 2000 v P. na N. J. z P. "zakoupil" obviněný J. O. od odsouzeného F. P. a odsouzeného G. B. A. S., za účelem provozování prostituce a oběma zprostředkovatelům vyplatil finanční odměnu ve výši 1.000,- Kč, přičemž odsouzenému G. B. přislíbil průběžně vyplácet z prostituce další část zisku,

II. společně s odsouzenými J. K. a P. S. poté, co obviněný J. O. s odsouzeným P. S. v blíže nezjištěné době v květnu 2000 podali inzerát do listu A. o provozování sexuálních služeb a pronajali na jméno odsouzeného P. S. byt 1+1 v P., L. č. 1, za účelem provozování prostituce, umístil obviněný J. O. v druhé polovině května 2000 do tohoto bytu nejprve nezletilou M. B. v té době na útěku z D. v. ú. ve V., a následně začátkem června 2000 A. S. na základě pokynu obviněného J. O. a jím vypracovaného ceníku služeb obě dívky poskytovaly sexuální služby a vydělané peníze předávaly odsouzenému J. K., který vedl o jednotlivých zákaznících i vydělaných finančních částkách podrobné seznamy, na žádost nezletilé M. B. obviněný J. O. přinášel do bytu drogu metamfetamin zvanou pervitin, kterou odsouzený J. K. nezletilé M. B. po malých dávkách přiděloval a A. S. ji měla volně k dispozici, odsouzený J. K. a odsouzený P. S. v bytě pracovali jako ostraha obou dívek, které samy nesměly byt opustit, přičemž po vyklizení bytu dne 28. 6. 2000 A. S. provozovala za součinnosti všech jmenovaných prostituci nejméně do konce srpna 2000 v pronajatém bytě v P., D. č. 44.

Za to byl obviněný J. O. podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný J. O. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 2 To 105/03, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému J. O., jeho obhájkyni i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 23. 10. 2003.



Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. O. dne 30. 12. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich obviněný uvádí, že jeho odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně bylo vypracováno ustanoveným obhájcem JUDr. T. M., avšak u veřejného zasedání ho zastupovala JUDr. A. M., kterou mu dne 24. 7. 2003 zvolila jeho matka a která byla v substituci zastoupená JUDr. L. T. Podle obviněného se JUDr. A. M. nestihla seznámit se spisem, a to vzhledem k tomu, že jako obhájkyně mu byla zvolena 14 dnů před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu a poté byla na zahraniční dovolené a následně v pracovní neschopnosti. Zastupování JUDr. L. T. potom obviněný odmítl s tím, že podle jeho názoru případ neznala a pouze přednesla dříve sepsané odvolání. Obviněný má za to, že nebylo zachováno jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný tvrdí, že jeho původní spoluobvinění J. K. a P. S. byli za stejný skutek uznáni vinnými trestným činem kuplířství toliko podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., tedy nikoli za jeho spáchání v organizované skupině též podle § 204 odst. 3 písm. b) tr. zák. jako obviněný J. O., a dále spoluobviněný J. K. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jen podle § 187 odst. 1 tr. zák., a nikoli za jeho spáchání v kvalifikované formě podle § 187 odst. 3 písm. b) a c) tr. zák. [správně mělo být jen podle písm. b)]. Obviněný se domnívá, že jednání všech spoluobviněných mělo být posouzeno shodně.

Závěrem svého dovolání obviněný J. O. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze v potřebném rozsahu znovu projednat.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. O. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který k námitkám opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze. Podle státního zástupce v posuzované věci nebylo zkráceno právo obviněného na obhajobu, neboť byl zastupován řádně zvoleným obhájcem, který si pro konkrétní soudní jednání v souladu s udělenou plnou mocí zajistil substituci, a sám obviněný takový postup dne 21. 8. 2003 akceptoval. K části dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu potom státní zástupce zmiňuje, že podstatou dovolacích námitek není tvrzení, že by jednání obviněného nenaplnilo zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nýbrž obviněný se domáhá stejné (přísnější) právní kvalifikace i u svých původně spoluobviněných. Tato námitka podle státního zástupce jednak částečně nemá oporu ve spisu a jednak případná změna právní kvalifikace u spoluobviněných je z podnětu dovolání obviněného J. O. vyloučena. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem shrnul, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možné odstranit cestou dovolání, a navrhl podaný mimořádný opravný prostředek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. O. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného J. O. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. T. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 30. 12. 2003 s tím, že zásilka obsahující dovolání byla předána k poštovní přepravě dne 23. 12. 2003, takže dovolání bylo podáno v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. O. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy na to, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a dále na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného J. O. uplatněných s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je tvrzení, že byl v řízení o odvolání zastupován obhájkyní, která věc převzala 14 dnů před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu a navíc byla při tomto úkonu v substituci zastoupena jinou obhájkyní, která podle názoru obviněného neznala spisový materiál a omezila se jen na přednesení již dříve podaného odvolání.

Jak vyplývá z trestního spisu vedeného v této věci, obviněnému J. O. byl opatřením ze dne 20. 1. 2003 ustanoven z důvodu podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu obhájce JUDr. T. M., který vykonával obhajobu v průběhu řízení před soudem prvního stupně (přičemž v přípravném řízení obviněného zastupoval jiný ustanovený obhájce). Po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 43 T 2/2003, učinil tento obhájce dne 12. 6. 2003 za obviněného odůvodnění odvolání, které obviněný podal bez bližšího odůvodnění ihned po vynesení prvostupňového rozsudku do protokolu o hlavním líčení (č. l. 94 a 126 trestního spisu). Následně dne 24. 7. 2003 matka obviněného V. O. zvolila k obhajování obviněného J. O. v posuzované trestní věci obhájkyni JUDr. A. M. (č. l. 136 a 137 trestního spisu). JUDr. A. M. se z důvodu dovolené a poté ze zdravotních důvodů omluvila z účasti na veřejných zasedání, která se měla konat v řízení o odvolání dne 7. 8. 2003 a dne 21. 8. 2003, a požádala vždy o jejich odročení, v čemž jí bylo vyhověno (č. l. 140 a 150 trestního spisu). Jak je patrné z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném (a po jeho zahájení odročeném) dne 7. 8. 2003, k dotazu předsedy senátu zde obviněný uvedl, že plnou moc udělenou jeho matkou obhájkyni JUDr. A. M. akceptuje a měl již s touto obhájkyní poradu ve věznici. O odvolání pak bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 28. 8. 2003, v němž nebyla osobně přítomna JUDr. A. M., v její substituci obviněného obhajovala další obhájkyně JUDr. L. T. Po zahájení tohoto veřejného zasedání obviněný odvolacímu soudu sdělil, že si nepřeje, aby ho zastupovala JUDr. L. T., ale jiného obhájce si sám nezvolil. Po poradě senátu bylo poté vyhlášeno usnesení, podle kterého bylo veřejné zasedání odvolacího soudu konáno tohoto dne s tím, že obviněného obhajovala JUDr. L. T.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 37 odst. 1 tr. řádu neužije-li obviněný svého práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit mimo jiné příbuzný v pokolení přímém. Ve smyslu § 37 odst. 2 tr. řádu si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven, zvolit obhájce jiného, přičemž toto právo svědčí i osobám uvedeným v odst. 1 tohoto ustanovení, tedy i příbuzným v pokolení přímém, např. matce obviněného. Podle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se advokát v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem.

Z výše popsaných skutečností je zřejmé, že obviněný J. O. musel mít z důvodu podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu obhájce již v přípravném řízení a ten mu byl pro fázi řízení před soudem také ustanoven (když v přípravném řízení ho zastupoval jiný ustanovený obhájce). Oprávnění ustanoveného obhájce obhajovat obviněného následně ve smyslu § 37 odst. 2 tr. řádu zaniklo, neboť příbuzná obviněného v pokolení přímém (matka) zvolila obviněnému jinou obhájkyni, přičemž obviněný tuto volbu výslovně akceptoval. Zvolená obhájkyně se potom sice osobně nezúčastnila veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, avšak tato obhájkyně zde byla zastoupena další advokátkou, což je v souladu s citovaným ustanovením zákona o advokacii, přičemž totéž právo přiznává zvolené obhájkyni i plná moc udělená jí matkou obviněného v tzv. substituční doložce (č. l. 137 trestního spisu). Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že obviněný J. O. měl mít v posuzovaném řízení obhájce a také ho po celou dobu nutné obhajoby měl v souladu s příslušnými procesními předpisy, přičemž tento obhájce (obhájkyně) svoji obhajobu vykonával. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu proto nemohl být naplněn.

Pokud jde o tvrzení obviněného týkající se údajného nedostatečného způsobu výkonu obhajoby zvolenou obhájkyní, resp. o poukaz na skutečnost, že tato obhájkyně převzala obhajobu 14 dní před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu, Nejvyšší soud odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný pod č. 87 ve svazku č. 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 293/1996 Sb. Podle závěrů vyplývajících z tohoto nálezu je trestní řád ve shodě s Ústavou České republiky vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. řádu), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení; je proto vždy věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, případně zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, kterou zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem. Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce potom nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce, byť by obžalobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci, a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán. Popsané závěry lze přitom podle názoru Nejvyššího soudu vztáhnout i na situaci vzniklou v posuzované věci, v níž sám obviněný J. O. sice nerealizoval své právo na volbu obhájce, ale v souladu se zákonem tak učinila jiná oprávněná osoba (matka obviněného) a obviněný tuto volbu následně před soudem výslovně akceptoval.

V rozsahu zmíněné námitky, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, je tedy Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného J. O. je zjevně neopodstatněné. Uvedený dovolací důvod totiž nespočívá v jakékoli vadě řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, jak se mylně domnívá obviněný ve svém dovolání, ale jen v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl. Z toho, co bylo výše podrobně popsáno, je však zcela jednoznačně patrné, že obviněný J. O. měl obhájce v celém řízení, které bylo proti němu vedeno, a to obhájce buď ustanoveného nebo zvoleného. Otázka, zda obhájce poskytoval obviněnému právní pomoc dostatečně aktivně a kvalitně, pak stojí mimo citovaný dovolací důvod.

V další části své argumentace uvedené v dovolání a opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný tvrdí, že jeho spoluobvinění byli uznání vinnými stejnými trestnými činy, avšak na rozdíl od něj v podobě mírněji kvalifikovaných (méně závažných) skutkových podstat, přičemž podle názoru obviněného J. O. mělo být jednání jeho spoluobviněných posouzeno stejně jako jeho jednání.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. O., je dovolací soud oprávněn v zásadě hodnotit toliko správnost právního posouzení skutku spáchaného obviněným jako dovolatelem, resp. v obdobném rozsahu správnost jiného hmotně právního posouzení. V řízení o dovolání nelze přezkoumávat správnost posouzení skutku spáchaného jinými obviněnými, ohledně nichž dovolání podáno nebylo, byť jde o spoluobviněné dovolatele (s určitou výjimkou užití principu beneficia cohaesionis ve smyslu § 265k odst. 2 tr. řádu), zejména když o vině těchto spoluobviněných bylo rozhodnuto jiným rozhodnutím, než je to, proti němuž je podáno toto dovolání. Navíc pokud jde o trestný čin kuplířství podle § 204 tr. zák., jednání spoluobviněných J. K. a P. S. bylo právně posouzeno stejně jako u obviněného J. O., a to včetně skutečnosti, že citovaný trestný čin spáchali jako členové organizované skupiny (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 10 T 9/2001, na č. l. 1206 a násl. trestního spisu). Proto dovolací námitky obviněného J. O. v tomto směru nejenže nemohou ovlivnit právní kvalifikaci jím spáchaného činu, ale ani neodpovídají skutečnosti. Odlišnost právní kvalifikace trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. u spoluobviněného J. K. pak vychází z jiného skutkového závěru učiněného v odsuzujícím rozsudku, a sice že tento obviněný - na rozdíl od obviněného J. O. - nevěděl o skutečném věku M. B., které poskytoval drogu zvanou pervitin, takže této skutkové okolnosti musela odpovídat i odlišná právní kvalifikace činu.

Argumenty obviněného J. O. směřující ke změně právní kvalifikace jím spáchaného činu s poukazem na odlišné právní posouzení jednání jeho spoluobviněných J. K. a P. S. tedy nemohou odůvodnit oprávněnost jím uplatněného dovolacího důvodu a nejsou způsobilé založit ani existenci žádného jiného dovolacího důvodu. Přitom obviněný J. O. ve svém dovolání neuvedl, v čem spočívá nesprávnost právní kvalifikace toho skutku, jehož spácháním byl právě on uznán vinným, nebo k jakému jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení u něj došlo. Proto v naznačeném rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. O. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. František Púry