5 Tdo 1122/2005
Datum rozhodnutí: 13.10.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1122/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 23 To 220/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 200/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 27 T 200/2003, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 4. 7. 2001 v Českých Budějovicích uzavřel jako fyzická osoba podnikající na základě zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pod obchodním jménem JUDr. J. V. s místem podnikání P., Ž. t., jako nájemce se společností R. - I. . L., spol. s r. o., se sídlem P., D., jako pronajímatelem smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (leasing) na pronájem osobního motorového vozidla tov. zn. Seat Alhambra Combi 1.9 Tdi, v pořizovací ceně 1 039 999,98 Kč, když uhradil akontaci ve výši 400 000, Kč složenou z finanční hotovosti ve výši 100 000,- Kč a osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Scénic (nezjištěného VIN a reg. zn.) a zavázal se následně platit až do úplného uhrazení ceny najatého vozidla měsíční splátky ve výši 15 095,- Kč po dobu 48 měsíců, a to přesto, že dne 1. 4. 1998 jako dlužník uznal závazek ve výši 4 614 685,85 Kč vůči K. b., a. s., se sídlem P., N. P. jako věřitelem a zároveň mu byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2000, č. j. 13 Cm 820/97-103, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2000, povinnost zaplatit K. b., a. s., se sídlem P., N. P., částku ve výši 2 039 024,39 Kč s 30% úrokem z částky 1 754 302,35 Kč počínaje dnem 20. 8. 1997 do zaplacení a náklady řízení ve výši 81 564,- Kč, přičemž dne 4. 7. 2001 činila nesplacená pohledávka vůči K. b., a. s., nejméně 6 139 570,26 Kč a veškerý majetek obviněného neumožňoval uspokojení věřitele.

Za to byl obviněnému JUDr. J. V. uložen podle § 256 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný JUDr. J. V. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 23 To 220/2005, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému JUDr. J. V. doručen dne 26. 4. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 4. 2005.



Dne 27. 6. 2005 (když obálka s podáním byla předána k poštovní přepravě dne 24. 6. 2005) napadl obviněný JUDr. J. V. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy dříve činné ve věci především nesprávně zjistily zmenšení aktiv jeho majetku ve výši 400 000,- Kč, neboť z této sumy částka 100 000,- Kč byla řešena formou půjčky od jiné osoby. Obviněný dále poukazuje na smlouvu o půjčce, kterou měl údajně uzavřít s M. R. a na jejímž základě měl získat prostředky na vyrovnání úvěrů, avšak peněžní ústav neuvolnil finanční prostředky, takže nemohla být poskytnuta půjčka a nemohlo ani dojít k uvažovanému odkoupení pohledávek.

Obviněný JUDr. J. V. dále připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 256 tr. zák. je úmyslné zavinění pachatele. Podle názoru obviněného však v jeho případě nelze dovozovat takový úmysl, a to přímý ani eventuální, neboť právě z důvodu smluvně dohodnuté půjčky nebyl žádný předpoklad pro závěr, že pohledávka nebude odkoupena. Obviněný má za to, že se soudy dříve činné ve věci nepokusily prověřit skutečnosti týkající půjčky, přičemž své závěry neměly podložené provedeným dokazováním.

Obviněný JUDr. J. V. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného JUDr. J. V. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný JUDr. J. V. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný JUDr. J. V. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek obviněný JUDr. J. V. soudům obou stupňů vytkl nedostatečně provedené dokazování ve vztahu ke smlouvě o půjčce, na jejímž podkladě měl získat finanční prostředky k úhradě svých dluhů, přičemž podle názoru obviněného závěr soudů o jeho vině není dostatečně důkazně podložen. Obviněný rovněž zdůraznil svůj skutkový závěr o významu uvedené smlouvy pro možnost úhrady svých dluhů z poskytnutých úvěrů. Podle názoru Nejvyššího soudu však obviněný shledává existenci dovolacího důvodu ve zmíněných směrech v tom, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu a že nesprávně hodnotily provedené důkazy, čímž dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale změny jeho právního posouzení se domáhá s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování a jeho rozsah, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný JUDr. J. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný JUDr. J. V. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného JUDr. J. V. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný JUDr. J. V. uzavřel tzv. leasingovou smlouvu na pronájem automobilu, když při jeho převzetí uhradil akontaci ve výši 400 000,- Kč složenou z finanční hotovosti ve výši 100 000,- Kč a z automobilu Renault Scénic, a to přesto, že měl vůči K. b., a. s., jako věřiteli nesplacený dluh ve výši 6 139 570,26 Kč a jeho majetek neumožňoval uspokojení věřitele. Soudy činné dříve ve věci rovněž dospěly ke skutkovému závěru, podle kterého půjčka ze smlouvy obviněného s poskytovatelem M. R., na niž poukazuje v dovolání, nebyla určena ke splacení pohledávky vůči K. b., a. s., přičemž poskytovatel této půjčky neměl a ani nemá k dispozici finanční prostředky uvedené ve smlouvě, což obviněnému muselo být zřejmé, tudíž nemohl ze svého majetku ani jinak uspokojit svého věřitele. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a správnosti, resp. rozsahu provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Kromě výše zmíněných námitek obviněný JUDr. J. V. ve svém dovolání uvedl, že soudy obou stupňů učinily nesprávné zjištění ohledně zmenšení aktiv jeho majetku ve výši 400 000,- Kč, neboť z této sumy byla částka 100 000,- Kč pokryta půjčkou od jiné osoby.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedenou skutečnost soudy obou stupňů nepřehlédly, protože respektovaly, že obviněný zaplatil částku ve výši 100 000,- Kč na akontaci v souvislosti s nájmem nového vozidla z půjčených peněz, takže toto skutkové zjištění bylo učiněno právě tak, jak tvrdí obviněný. Pokud však jde o jeho právní význam, nelze se ztotožnit s názorem obviněného. Jak správně uvedl v odůvodnění svého usnesení odvolací soud, v okamžiku, kdy byla obviněnému půjčena částka 100 000,- Kč, staly se tyto peníze jeho majetkem, a pokud s nimi následně naložil jinak než na úhradu svých dluhů, dopustil se i takovou dispozicí jednání, jež poškozovalo věřitele. Zmíněná námitka obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná.

Stejný závěr platí i ve vztahu ke zbývající části argumentace obviněného JUDr. J. V., podle níž není jeho jednání zahrnuto úmyslem, a to přímým ani nepřímým. Obviněný své tvrzení dokládá tím, že vzhledem ke smluvené půjčce neměl důvod předpokládat, že by neodkoupil pohledávky.

Jak je ovšem zřejmé z výše popsaných rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, půjčka ze zmíněné smlouvy s M. R. neměla sloužit ke splacení závazku obviněného vůči K. b., a. s., když navíc M. R. ani neměl k dispozici finanční prostředky uvedené ve smlouvě, což obviněnému muselo být zřejmé. Pokud tedy obviněný JUDr. J. V. měl ve vlastnictví určitý majetek, tj. automobil Renault Scénic a půjčenou peněžní částku ve výši 100 000,- Kč, a užil-li tyto majetkové hodnoty k uzavření a plnění leasingové smlouvy, uskutečnil svým aktivním jednáním majetkovou dispozici cíleně zaměřenou na omezení možnosti uspokojení svého věřitele. Zatímco uvedené majetkové hodnoty ve vlastnictví obviněného mohly být využity k alespoň částečnému uspokojení pohledávky K. b., a. s., jako věřitele, osobní automobil tov. zn. Seat Alhambra Combi 1.9 Tdi získaný na podkladě leasingové smlouvy byl pro obviněného cizí věcí, kterou věřitel nemohl použít k uspokojení své pohledávky (viz k tomu rozhodnutí pod č. 12/2002 Sb. rozh. tr., jímž správně argumentuje soud prvního stupně). Bezpochyby se tak obviněný dopustil jednání uvedeného v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. v přímém úmyslu, jak konstatoval již v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožňuje i dovolací soud. Za uvedených okolností totiž obviněný nemohl počítat se žádnou okolností, která by zabránila v poškození jeho věřitele, jestliže obviněný neměl jiný majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný JUDr. J. V. svým jednáním naplnil všechny potřebné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak správně rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný JUDr. J. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y