5 Tdo 1121/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 1121/2013-66

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2013 o dovolání, které podal obviněný V. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 4 To 32/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 9/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 50 T 9/2009, byl obviněný V. J. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se měl dopustit tím, že dne 22. 1. 2004 ve V. n. M. , na ulici T. , u Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou jako jednatel obchodní společnosti VELPA plus s.r.o., se sídlem Praha 1 (nyní Mutěnice, Pelcova 765), IČ: 25527355, podal jménem této společnosti daňové přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období prosinec 2003, ve kterém uvedl jako základ daně množství pouze 27.968,77 litrů lihu a daňovou povinnost ve výši 6.533.075,- Kč, přičemž v úmyslu zkrátit spotřební daň z lihu vědomě nezahrnul do tohoto základu daně dalších 300.192 litrů lihu, u něhož předstíral, že byl dne 1. 12. 2003 řádně denaturován takovým způsobem, aby mohla obchodní společnost VELPA plus s.r.o., k tomuto lihu uplatňovat osvobození od daně z důvodu uvedeného v § 29 odst. 1 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v předmětném období, (dále jen zákon o spotřební dani ), předstíral, že z předmětných 300.192 litrů tohoto údajně denaturovaného lihu byla vyrobena nemrznoucí směs do ostřikovačů a že tuto směs vyskladnil a prodal pod obchodním názvem Nemrazol P, Nemrazol 1 a Nemrazol 5, a to dne 12. 12. 2003 na základě daňového dokladu č. ...... odběrateli, kterým byl on sám jako fyzická osoba, V. J. , dne 15. 12. 2003 na základě daňového dokladu č. ..... stejnému odběrateli V. J. , a dne 18. 12. 2003 na základě daňového dokladu č. .... odběrateli společnosti M.P.J. s.r.o., IČ: 26145901, když předstíral, že ve dnech těchto prodejů došlo k vyskladnění 473 040 litrů této údajně vyrobené směsi Nemrazol, přičemž ve skutečnosti vznikla společnosti VELPA plus s.r.o., povinnost ke spotřební dani z lihu podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani, kterou obviněný V. J. zatajil, a tímto svým jednáním způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem Veselí nad Moravou, škodu na spotřební dani z lihu ve výši 70.244.928,- Kč.

Za to byl obviněný V. J. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 4 To 32/2012, tak, že je zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný V. J. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Nejtka. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že v napadených rozhodnutích nejsou dostatečně vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Upozornil na skutečnost, že tvrzené naplnění objektivní stránky musí být podloženo odpovídajícími skutkovými závěry, tedy jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit a zda a jakou výši této daně skutečně přiznal a zaplatil, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně a jak dospěly orgány činné v trestním řízení k výši způsobené škody (od 1. 1. 2010 k rozsahu zkrácení daně). Na základě soudy popsaného skutkového stavu ale nemohla být podle obviněného skutková podstata zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplněna. Pokud totiž bylo soudy zjištěno, že obviněný do daňového přiznání nezahrnul 300 192 litrů lihu, který nebyl denaturován, nebyla z něj vyrobena směs do ostřikovačů a tuto směs ani neprodal, nemohla společnosti daňová povinnost ke spotřební dani v tomto rozsahu vzniknout, tudíž nemohlo dojít ani k jejímu zatajení. Poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani ve znění účinném do 31. 12. 2003, podle jehož znění vznikla daňová povinnost subjektu až dnem vyskladnění vybraných výrobků od výrobce , přičemž obviněný citoval příslušnou část zákona, v níž je obsažen výklad pojmu vyskladnění. Poukázal však na to, že v daném případě k vyskladnění lihu od výrobce v objemu dalších 300 192 litrů lihu nedošlo a tedy užití § 5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani představuje podle jeho názoru nesprávnou aplikaci hmotného práva. Nakonec i soudy konstatovaly, že denaturace neproběhla, aniž by však současně učinily závěr, že zatajený líh byl skutečně vyskladněn.

S poukazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný zdůraznil, že závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky musí mít spolehlivý podklad v provedených důkazech a též musí být náležitě odůvodněny. V dané věci však dovolatel shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a to především v otázce subjektivní stránky. Obviněný odmítl právní závěr soudů, že by se protiprávního jednání dopustil v přímém úmyslu. Z žádného z provedených důkazů nebylo možné dovodit volní ani vědomostní složku úmyslu. Důvodem pro zproštění obžaloby byl též podle obviněného rozdíl v popisu skutku mezi obžalobou a výrokem o vině. Závěrem svého dovolání obviněný poukázal na délku trestního řízení, z níž dovodil, že nebylo respektováno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bylo tím narušeno právo na spravedlivý proces zakotvené ve čl. 36 ve spojení s čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a aby jej zprostil obžaloby. Současně obviněný požadoval, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně předložila trestní spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí a pokud tak neučiní, dožadoval se postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., tj. aby Nejvyšší soud sám odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí. Za tímto účelem přiložil k dovolání odborné stanovisko Doc. MUDr. Miloše Táborského, CSc., FESC, MBA, ke svému zdravotnímu stavu ve vztahu k případnému výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného V. J. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten nejprve rozvedl okolnosti, za nichž je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) naplněn a uvedl, že část dovolacích námitek zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá. Za relevantní tak označil argumentaci obviněného, kterou rozporoval naplnění základního znaku skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby tvrzením, že k vyskladnění lihu v uvedeném množství nedošlo, tudíž nemohla nastat povinnost platit spotřební daň. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však současně takovou námitku obviněného odmítl. Připomněl, že nakládání s lihem podléhá velmi přísné veřejnoprávní regulaci /zákon o spotřební dani, zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o lihu ) / a průběžně dozorován je i celý výrobní proces včetně skladování. Ze skutkových zjištění podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze dovodit, že obviněný fiktivně denaturovaný líh použil nezjištěným způsobem, ač konkrétní datum vyskladnění nebylo zjištěno, nejpozději ke dni 31. 12. 2003 se totiž líh v provozovně obviněného již nenacházel. Poukázal na to, že vedle vzniku daňové povinnosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani, tedy ke dni vyskladnění lihu, daňová povinnost vzniká také podle § 26 písm. b) téhož zákona, v případech, kdy je líh neoprávněně odejmut z výrobního procesu, k čemuž jednáním obviněného zjevně došlo. Další výhrady obviněného směřující proti subjektivní stránce zločinu mají podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství skutkový charakter, neboť obviněný absenci úmyslu dovodil z nedostatečného dokazování. Zároveň tyto výhrady zpochybnil s tím, že všechny byly vyvráceny v rámci dokazování nalézacím soudem a závěr o přímém úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je tak jednoznačně prokázaný. Následně odmítl i další výhrady obviněného o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a vytýkající soudům nepřiměřenou délku řízení. Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zásadně tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V části dovolacích námitek obviněného je možné formálně spatřovat hmotně právní charakter, jak vyžaduje uplatněný důvod dovolání, avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. Navíc je zřejmé, že pravou podstatou dovolatelových výhrad je odmítání vlastní viny odkazem na nedostatek důkazů, resp. jejich odlišné hodnocení, než jaké učinily soudy obou stupňů.

Podkladem k právnímu závěru soudů o vině se stalo skutkové zjištění, podle kterého obviněný jako jednatel společnosti VELPA plus s.r.o., podal na příslušném finančním úřadě daňové přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období prosinec 2003, přičemž do základu daně v tomto daňovém přiznání vědomě nezahrnul 300 192 litrů lihu a předstíral, že tento líh byl 1. 12. 2003 řádně denaturován. Dalším svým jednáním, opětovně v rozporu se skutečností, deklaroval, že z uvedeného množství lihu bylo vyrobeno 473.040 litrů nemrznoucí směsi Nemrazol, kterou posléze fiktivně vyskladnil a prodal dvěma odběratelům. Prvním z nich byl přitom on sám, ovšem v postavení podnikající fyzické osoby, a druhým obchodní společnost M.P.J. s.r.o., jejímž byl jediným společníkem a jednatelem.

Pokud tedy obviněný namítl, že skutková zjištění soudů neobsahují okamžik vyskladnění a nemohla mu tudíž vzniknout povinnost přiznat spotřební daň v uvedeném rozsahu, zřejmě neporozuměl správně obsahu popisné části skutku v samotném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ani jeho odůvodnění. Jinak by totiž musel akceptovat, že obsah skutkových okolností nedovoluje jiný závěr, než jaký soudy učinily, tj. že obviněnému vznikla daňová povinnost a on ji v označeném rozsahu nesplnil. Použitím obecných zásad jednoduché logiky ani nelze uvažovat jinak. Výsledkem hodnocení důkazů v této trestní věci se totiž stal takový průběh skutkového stavu, v jehož rámci je obviněnému kladena za vinu manipulace s doklady, jež měly dokumentovat jeho záměr zastřít skutečnou dispozici s více jak třemi sty tisíci litrů lihu, kterou se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo odhalit až do fáze skutečnosti odpovídající pohybu lihu jako předmětu transakcí následujících po jeho vyskladnění z objektu společnosti VELPA plus s.r.o. Tento fakt ale neznamená vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za zkrácení daňové povinnosti subjektu daně, jehož jménem jednal. Naprosto jednoznačně a bez pochybností bylo zjištěno, že předmětné množství lihu nebylo denaturováno, jak se snažil obviněný tvrdit a doložit listinami (viz např. záznam č. 1/2003 o zvláštní denaturaci na č. l. 75 přílohy trestního spisu č. 1), nebylo z něho ani vyrobeno deklarované množství nemrznoucí směsi Nemrazol, tudíž také prodej této směsi dvěma subjektům, za něž vždy jednal právě obviněný, byl pouze fiktivní a ve skutečnosti neproběhl. Skutkové závěry soudů nižších stupňů rovněž zahrnují vyskladnění předmětného množství lihu, jakkoli se dovolatel tomuto zjištění brání a v dovolání jej popírá. Pokud se totiž líh na konci měsíce prosince 2003 nenacházel v objektu společnosti VELPA plus s. r. o., nebyla zde zajištěna ani kapalina do vstřikovačů Nemrazol a současně nedošlo k faktické denaturaci, jak vyloučily provedené důkazy, muselo v rozhodné době dojít k vyskladnění lihu v množství označeném ve výroku o vině. Jak již bylo konstatováno Nejvyšším soudem, trestní odpovědnosti se obviněný nemůže zbavit pouze tím, že se nepodařilo zjistit skutečnou dispozici s lihem a způsob, jak s ním bylo konkrétně naloženo, tj. zda jej obviněný prodal či sám zpracoval jinak, než denaturací. Jeho vina totiž spočívá v tom, že subjektu daně, společnosti VELPA plus s. r. o., vznikla daňová povinnost a obviněný v postavení jednatele nezahrnul do přiznání ke spotřební dani z lihu za měsíc prosinec 2003 množství 300 192 litrů, čímž zkrátil daňovou povinnost v rozsahu 70.244.928,- Kč.

Povinnost k dani z tohoto množství lihu vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřební dani, které ji váže při tuzemské výrobě, s výjimkou výroby cigaret, doutníků a cigarillos, na den vyskladnění vybraných výrobků od výrobce. Jestliže však výrobce nepostupuje v souladu se zákonem, a obviněný si počínal zcela v rozporu s právními předpisy, je nutné aplikovat ustanovení § 26 písm. b) téhož zákona, podle kterého daňová povinnost vzniká také zjištěním neoprávněně odejmutého lihu z výrobního procesu, ze zásob nebo při přepravě. Pokud tedy nebylo tak velké množství lihu denaturováno, muselo být zpracováno jiným způsobem, neboť při inventuře lihu provedené pracovníkem finančního úřadu Jiřím Práškem a celníky počátkem ledna 2004 již nebyla přítomnost takového množství lihu zjištěna. S odkazem na § 26 písm. b) zákona o spotřební dani tedy nelze pochybovat o tom, že by společnosti VELPA plus s.r.o., daňová povinnost ke spotřební dani z lihu nevznikla.

Navíc, jak správně uvedl nalézací soud na str. 70 71 svého rozsudku, společnost VELPA plus s.r.o., zároveň ani neměla povolení pro prodej výrobků obsahujících líh zvláště denaturovaný podle § 12 zákona o lihu a § 9 zákona o spotřební dani, což je podmínka pro daňové osvobození těchto výrobků. Obviněný by tak při výrobě a následném prodeji nemrznoucí směsi (fakticky předstíraném) postupoval v rozporu s těmito zákony, přitom musel jednat vědomě, když vystupoval na obou smluvních stranách kupních smluv. Jednal jménem prodávající společnosti VELPA plus s.r.o., a také byl vždy na straně kupující, ať již jako podnikající fyzická osoba V. J. , či jednatel obchodní společnosti M.P.J. s. r. o.

Namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry soudů, které nesprávně aplikovaly hmotné právo, v daném případě ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 587/1992 Sb., dovozoval obviněný z vadného vyhodnocení otázky skutkové, tj. zda došlo k vyskladnění předmětného množství lihu a tudíž vzniku daňové povinnosti společnosti VELPA plus s. r. o. Citoval přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Nejvyšší soud k této připomínce obviněného může pouze doplnit již uvedené stanovisko ohledně skutkového základu, k němuž soudy při právním posouzení této věci dospěly. V rámci hodnocení obsahu jednotlivých důkazů se soudy nedopustily žádné deformace důkazů, jejich interpretace odpovídá obsahu informací v nich obsažených a v průběhu jejich vyhodnocování za účelem objasnění průběhu skutkového stavu, k němuž v rámci manipulace s lihem došlo a jakou roli v tomto procesu sehrál obviněný, akceptovaly soudy racionální logický výklad bez známek svévole či snahy vést své úvahy účelově v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud tak nezjistil žádnou vadu, kterou by z hlediska rozhodování Ústavního soudu bylo možné srovnat s případy, v nichž tento soud konstatoval nesprávnou realizaci důkazního řízení a z ní vyplývající porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V zásadě shodné argumenty platí i pro odmítnutí další dovolací námitky obviněného, jíž prosazoval nedostatek svého úmyslu spáchat protiprávní čin. Především však je nutné připomenout formulaci dovolacího důvodu, která zásadně nepřipouští vytýkat pravomocnému soudnímu rozhodnutí vady mající svůj původ ve skutkovém zjištění a hodnocení provedených důkazů včetně rozsahu dokazování. Obviněný totiž založil svůj nesouhlas s naplněním znaku subjektivní stránky na polemice s obsahem důkazů ve věci provedených, zejména však na způsobu, jakým je soudy obou stupňů vyhodnotily. Zjednodušeně řečeno obviněný odmítá úmysl, ať již nepřítomnou volní složkou, tak i složkou vědomostní, avšak tento svůj názor založil výhradně na nesouhlasu s výrokem o vině. V dovolání, stejně jako od počátku svého trestního stíhání popírá, že by se dopustil jakéhokoli trestného činu a prosazuje svou verzi, tj. že proběhla denaturace lihu v uvedeném množství a že následně vyrobenou směs Nemrazol skutečně prodal označeným subjektům. Takový průběh manipulace s lihem je však v rozporu s výsledky provedeného dokazování a obhajobu obviněného se soudu prvního stupně podařilo spolehlivě vyvrátit. Za takové situace je nutné při zjišťování subjektivní stránky trestného činu přihlížet zejména ke způsobu, jakým obviněný V. J. manipuloval s doklady o denaturaci lihu, a následně i s dalšími doklady, které měly prokazovat prodej nemrznoucí směsi z denaturovaného lihu vyrobené, čímž se snažil vyvolat dojem, že líh v množství 300 192 litrů není předmětem spotřební daně. Zhodnocením veškerých významných skutkových okolností, za nichž došlo k protiprávnímu jednání, jež předcházelo nepravdivému daňovému přiznání ke spotřební dani předložené správci daně jménem společnosti VELPA plus s. r. o., není možné uvažovat s jiným výsledkem, než jak správně soudy učinily, tj. obviněný od počátku jednal v přímém úmyslu zkrátit dokonce ve velkém rozsahu spotřební daň. Vykonal totiž celou řadou úkonů, vyhotovil několik listinných podkladů, což vše mělo vést k zastření skutečné dispozice s uvedeným množstvím lihu tak, aby správce daně mohl jen s obtížemi odhalit nelegální zpracování či jinou manipulaci s tímto předmětem daně. Tak se nakonec i stalo, neboť až při daňové kontrole v listopadu roku 2007 (viz č. l. 20-29 trestního spisu) správce daně pojal podezření o neoprávněném zacházení s lihem ve společnosti VELPA plus s. r. o., a po provedeném šetření také podal trestní oznámení na obviněného jako jednatele této společnosti. Svůj záměr zkrátit daňovou povinnost na úkor státu jako příjemce fiskálních plateb obviněný realizoval poměrně sofistikovaným způsobem s vynaložením většího úsilí a ani Nejvyšší soud nemůže hodnotit takové jednání obviněného odlišně od soudů nižších stupňů, tj. jako vědomě porušující platné zákony a vykonávané s cílem vyvolat následek předvídaný v ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podrobněji k otázce úmyslu je možné poukázat na příslušné pasáže obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se již shodnou výhradou zabývaly. V této souvislosti vychází Nejvyšší soud ze své dosavadní rozhodovací praxe v dovolacím řízení, podle níž dovolací soud odmítne jako neopodstatněné takové dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, s nimiž se dostatečnou měrou vypořádaly již soudy nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaný Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).

Také námitka nepřiměřené délky trestního řízení obecně nezakládá žádný z dovolacích důvodů, jak je taxativně vyjmenovává ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nad rámec možností dovolacího přezkumu v dané trestní věci Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že k zahájení trestního stíhání obviněného došlo až 15. 4. 2009, na základě podnětu správce daně, který předtím sám prováděl poměrně podrobné šetření v rámci daňové kontroly, jak bylo uvedeno. Sice delší dobu od spáchání činu, nicméně přesto se podařilo odhalit protiprávní jednání obviněného. Poté již zcela kontinuálně probíhalo přípravné řízení, poměrně v krátkém čase byla podána obžaloba (dne 26. 11. 2009) a následně probíhalo soudní řízení, v jehož rámci bylo prováděno větší množství důkazů v hlavním líčení, které bylo po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku vydaného již 14. 7. 2010 doplňováno na základě pokynů odvolacího soudu. Nelze přehlédnout, že soudy musely obstarat a provést řadu důkazů, jimiž prověřovaly obhajobu obviněného, přičemž řada důkazních prostředků vyžadovala odborné hledisko příslušné instituce či osoby. Soudům proto nelze v žádném případě vytýkat jakékoli průtahy, jež by nasvědčovaly porušení práva na spravedlivý proces, jak se obviněný domáhal ve svém dovolání. Jak již bylo několikrát konstatováno, v daném případě se jednalo o důkazně komplikovanou trestní věc a dobu necelých čtyř let, resp. tři a půl roku, po kterou probíhalo trestní stíhání (napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 11. 2012), nelze považovat za nepřiměřenou i s přihlédnutím k soudní judikatuře jak Ústavního soudu, k tomu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 532/06 a ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2508/08, tak i Evropského soudu pro lidská práva, srov. např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999 a Iwanczuk proti Polsku, 2001. Navíc, jak správně zdůraznil odvolací soud na str. 8 svého usnesení, trest uložený obviněnému V. J. je na dolní hranici trestní sazby, vzhledem k rozsahu zkrácení daňové povinnosti se skutečně jedná o trest spíše mírný, jehož výměra právě zohledňuje dobu, která uplynula od spáchání trestného činu v souladu s ustanovením § 39 odst. 3 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud neshledal na podkladě dovolacích námitek obviněného žádnou vadu v hmotně právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to ani v části, jež odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání obviněného V. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Blanka Roušalová