5 Tdo 1119/2003
Datum rozhodnutí: 22.10.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1119/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 To 183/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 40/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. P. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 40/2002, uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (bod 2), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 4), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 5), násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 7) a pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 8). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu poškozenému V. K. ve výši 5.940,? Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. M. a Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný P. P. zproštěn obžaloby ze skutků, které jsou popsány ve zprošťující části výroku rozsudku pod body 1, 3, 4, 6, ve kterých obžaloba spatřovala trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (bod 1), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod 1) a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (bod 3, 4, 6). Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený K. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku podali obviněný P. P. i Okresní státní zástupce ve Strakonicích odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 To 183/2003, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 4 výroku rozsudku soudu prvního stupně), ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody, kterým byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený K. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a v celé zprošťující části výroku napadeného rozsudku. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl odvolací soud tak, že za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 221 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému P. P. podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. ohledně zrušené části byla věc vrácena soudu prvního stupně. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. P. zamítnuto.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i citovaný rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích napadl obviněný P. P. dovoláním z důvodu § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že trestní stíhání, týkající se skutků, které byly soudem prvního stupně kvalifikovány jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 5), násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 7) a jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 8), je nepřípustné, protože poškozená I. P., dříve J., vzala souhlas k jeho trestnímu stíhání zpět, takže je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V podaném dovolání podrobně rozebral skutečnosti, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že zpětvzetí souhlasu nebylo učiněno pod vlivem tísně vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností ve smyslu k § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. Poukazuje zejména na to, že poškozené I. P. nemohl vyhrožovat takovým způsobem, aby ovlivnil její rozhodnutí o zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním, neboť v době, ve které měl poškozené vyhrožovat a ovlivnit tak její rozhodnutí, byl ve vazbě. Dále poukázal na to, že zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním poškozená potvrdila nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i v řízení odvolacím, kde uvedla, že zpětvzetí souhlasu z její strany bylo dobrovolné a nebylo ovlivněno výhrůžkami obviněného P. P. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak tento vztahuje pouze k pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně). V tomto případě se obviněný domnívá, že svým jednáním nenaplnil znaky pokusu k výše uvedenému trestnému činu, neboť neměl v úmyslu poškozené I. P. ublížit na zdraví. Je přesvědčen, že pokud ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, tak zde nehrozilo nebezpečí, že by ji způsobil újmu na zdraví. Závěr odvolacího soudu, že lze úmysl dovodit z jeho tělesné konstituce a fyzického vybavení neobstojí, takže závěry soudu prvního i druhého stupně jsou nesprávné, neboť úmysl způsobit zranění nemůže odůvodňovat ani tělesná konstituce ani zkušenosti a intelekt, pokud intenzita a způsob vedení úderu nebyl vůbec zjištěn.

Ze všech výše uvedených důvodů navrhl obviněný P. P., aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 To 183/2003, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 40/2002, a přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání obviněného P. P. nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř., protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolání bylo podáno včas prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Obviněný P. P. uvedl, že jeho dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, dále proti výroku o trestu a proti výroku, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto. Rozsudkem odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok o vině soudu prvního stupně týkající se trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (bod 2), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 5), násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 7) a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 8). Z takto vymezeného rozsahu dovolání by mohl být učiněn závěr, že dovolání obviněného se vztahuje i na výrok o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (bod 2), protože i tento trestný čin zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Avšak z obsahu dovolání je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že obviněný dovolací důvody vztahuje pouze k trestným činům porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 5), násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 5), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 7) a k pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 8). Nejvyšší soud se proto v dovolacím řízení zabýval důvodností dovolání pouze ve vztahu k těmto trestným činům.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Podle § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. není souhlasu třeba, pokud z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Poškozená I. P. dala souhlas k trestnímu stíhání obviněného P. P. dne 22. 11. 2002 pro trestné činy, které směřovaly proti ní (č. l. 1 a 3 spisu) a dne 18. 1. 2002 (č. l. 80 spisu). Dne 26. 2. 2002 vzala poškozená souhlas s trestním stíháním obviněného zpět (č. l. 77 spisu). Zpětvzetí souhlasu potvrdila ještě později v řízení před soudem, naposledy dne 3. 2. 2003. I když poškozená I. P. vzala souhlas s trestním stíháním obviněného zpět, tak orgány přípravného řízení pokračovaly v trestním stíhání obviněného P. P., protože došly k závěru, že zpětvzetí souhlasu poškozenou bylo učiněno v tísni vyvolané výhrůžkami ze strany obviněného, a tudíž souhlasu poškozené I. P. k trestnímu stíhání obviněného P. P. není třeba podle § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. Stejný názor vyslovil i soud prvního stupně, a opřel jej o zjištění, že poškozená podala na obviněného nová trestní oznámení, která vyústila v podání obžaloby u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5T 125/2002, podle níž je obviněný podezřelý mimo jiné i ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že pod pohrůžkou zabití ji nutil, aby vypovídala v jeho prospěch u hlavního líčení, které se mělo konat dne 4. 6. 2002 právě ve věci, která je předmětem dovolání. Se závěrem soudu I. stupně se plně ztotožnil i soud odvolací.

Z výše uvedených okolností je zřejmé, že souhlas s trestním stíháním byl vzat poškozenou zpět v tísni vyvolané výhrůžkami obviněného P. P. Tísní se rozumí stav, byť přechodný, vyvolaný výhrůžkami, které vedou k omezení volnosti rozhodování, kdy se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, které ovlivňují její rozhodování o souhlasu s trestním stíháním. Přesně v takovém stavu se poškozená I. P. nacházela v důsledku jednání obviněného P. P. Jestliže za této situace bylo vedeno trestní stíhání obviněného, které bylo ukončeno pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 To 183/2003, který byl napaden dovoláním, nebyla porušena ustanovení trestního řádu o nepřípustnosti trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.], protože k trestnímu stíhání obviněného P. P. pro výše uvedené trestné činy nebylo třeba souhlasu poškozené I. P. [§ 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, kdy skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud České republiky není další instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady právní.

Pokud obviněný P. P. uplatnil námitku, že u něho není dána subjektivní stránka u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně), neboť jsou závažné pochybnosti o tom, zda-li byl u něho dán úmysl způsobit poškozené I. P. újmu na zdraví, jde o námitku týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byla důvodná.

Soudy prvního i druhého stupně dovodily závěr, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem ublížit poškozené na zdraví z tělesné konstituce a z fyzického vybavení obviněného. Dovolací soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a dodává, že tento závěr je také podporován tím, že pokud obviněný v jiných případech poškozenou udeřil, tak vždy to bylo spojeno s újmou na jejím zdraví, jak o tom svědčí zbývající trestná činnost (body 5, 7 výroku rozsudku soudu prvního stupně) a nebo trestná činnost namířená proti integritě poškozené, která je předmětem obžaloby ve věci Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5T 125/2002. Správně proto soud prvního stupně došel k závěru, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, že z jednání obviněného P. P. lze dovodit jeho úmysl. Je zřejmé, že skutkový stav uvedený v bodě 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr.zák. a § 221 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný P. P. uplatnil námitky, se kterými se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal