5 Tdo 1118/2003
Datum rozhodnutí: 22.10.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1118/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání podaném obviněným K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 3 To 42/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 12/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 36 T 12/2002, byl obviněný K. H. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že 23. 4. 2002 kolem 14.00 hodin v R. p. R., v bytě na ul. 1. m. č. 1059, okres V., v podnapilém stavu vyvolal hádku s družkou L. Š., kterou následně bodl kuchyňským nožem celkové délky 26,5 cm, délky čepele 13,5 cm, do krajiny srdeční, v důsledku čehož utrpěla poškozená bodnou ránu v oblasti dolních žeber vpravo, kdy tato rána pokračovala bodným kanálem, který pronikal směrem k mečovitému výběžku hrudní kosti, po němž se stáčel do pravé poloviny hrudní dutiny a pronikal přes osrdečníkový vak a svalovinu srdeční silně krvácející ranou délky asi 2 cm do pravé srdeční komory, kdy pro tato zranění musela být poškozená chirurgicky ošetřena a poté byla do 10. 5. 2002 hospitalizována na interním oddělení nemocnice ve V. M., přičemž život poškozené L. Š. byl bodným poraněním stěny pravé srdeční komory bezprostředně ohrožen a pokud by jí nebyla poskytnuta okamžitá účelná lékařská pomoc, poškozená by zemřela. Za tento trestný čin mu byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zák. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 3 To 42/2003, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný K. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, ačkoliv v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zpochybnil právní posouzení skutku, neboť podle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Uvedl, že jeho jednání bezprostředně nesměřovalo k usmrcení poškozené, neboť se jednalo o neplánované zkratkovité jednání vzešlé z hádky s poškozenou, přičemž rána nebyla vedena silou velké intenzity a směřovala do břišní krajiny. Podle názoru dovolatele ze znaleckého posudku ani z jiných přímých důkazů nevyplýval přesný mechanizmus vzniku zranění, a proto nepovažoval za správný závěr soudů při hodnocení subjektivní stránky jeho jednání spočívající v tom, že by měl v úmyslu usmrtit poškozenou. V petitu svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 2 písm. c) tr. zák., nebo aby přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. a uvedla, že dovolatel se především domáhá odlišného hodnocení důkazů soudy a dovolání bylo proto podáno z jiného důvodu než důvodu uvedeného v § 265b tr. zák., navíc se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť úmysl poškozeného byl zcela prokázán. Navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení.

Jak bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě dovolatel zpochybnil právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu, neboť jeho jednání nesměřovalo k usmrcení poškozené. Takto formulované námitky svým obsahem korespondují výše citovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však shledal nedůvodnými, jak je vysvětleno níže. Relevantní dovolacím důvodům však nejsou námitky obviněného k hodnocení jednotlivých důkazů ve věci provedených, a to především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí některých svědků, neboť v tomto případě se jedná o námitky proti skutkovým závěrům učiněným soudy obou stupňů, které však nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. V posuzovaném případě se citovaného trestného činu obviněný dopustil ve stadiu pokusu, který předpokládá dovolatelem zpochybněné úmyslné směřování obviněného ke způsobení smrtelného následku u poškozené. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.

Jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu, obviněný se pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že poškozenou bodl kuchyňským nožem celkové délky 26,5 cm, délky čepele 13,5 cm, do krajiny srdeční , přičemž život poškozené L. Š. byl bodným poraněním stěny pravé srdeční komory bezprostředně ohrožen, a pokud by jí nebyla poskytnuta okamžitá účelná lékařská pomoc, poškozená by zemřela. Z odůvodnění citovaného rozsudku (str. 6) vyplývá, že útok obviněného nožem byl cíleně zaměřen na břišní krajinu a krajinu hrudní a byl úmyslně veden proti těm částem těla, kde je možno bodným poraněním způsobit smrt , dále závěr že obviněný mohl důvodně předpokládat, že pokud jí včas nebude poskytnuta pomoc, poškozená zemře a že tedy bodl nožem poškozenou s úmyslem ji usmrtit , což je podpořeno (str. 5) závěry znaleckého zkoumání, že bodnořezné poranění srdce lze jednoznačně označit za poranění bezprostředně ohrožující život postižené osoby , přičemž takovéto poranění nevedoucí ke smrti je v lékařské praxi zcela raritní.

Nutno uvést, že námitky proti právnímu posouzení skutku, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou prakticky opakováním jeho námitek odvolacích. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se pak jimi vcelku podrobně zabýval a své úvahy o právní kvalifikaci žalovaného skutku adekvátně vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení, především na straně 11. V souladu s platnou judikaturou soud při zkoumání subjektivní stránky daného trestného činu resp. jeho pokusu vycházel z okolností, za nichž k útoku obviněného došlo, jemu předcházející situace mezi ním a poškozenou, způsobu provedení útoku, charakteru použitého nástroje i místa na těle poškozené, kam bodnutí směřovalo, jakož i chování obviněného bezprostředně po útoku. (Srov. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci byl tedy pečlivě zkoumán vztah obviněného k následku jeho jednání a subjektivní stránka žalovaného trestného činu resp. pokusu byla náležitým způsobem zjištěna a následně správně právně posouzena. Byť lze přisvědčit dovolání v tom smyslu, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu I. stupně nepřesně vyjadřuje místo bodnutí do krajiny srdeční, z odůvodnění tohoto rozsudku (str. 6) je zřejmé, že v souladu se závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, vycházel soud z toho, že nůž pronikl do těla poškozené v krajině břišní, následně rána pronikla směrem k mečovitému výběžku hrudní kosti, přes osrdečníkový vak a svalovinu srdeční do pravé srdeční komory. Uvedená nepřesnost ve výroku napadeného rozsudku však neměla vliv na správnost právního posouzení skutku. Rovněž argument o nižší intenzitě bodnutí, jež obviněný uplatnil v rámci dovolacích námitek, byl již vyvrácen soudem I. stupně, který opět ve shodě se znalkyní konstatoval, že ke vzniku poranění poškozené nebylo třeba vyvinout sílu vyšší intenzity, neboť použitý nástroj pronikal pouze měkkými tkáněmi, aniž by došlo ke zranění kosti nebo chrupavky.

Soudy obou stupňů tak správně vyhodnotily všechny rozhodné skutečnosti tak, že úmyslné jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení smrti poškozené, u které pak ke smrtelnému následku nedošlo jen díky okolnostem nezávislým na vůli obviněného.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného K. H. kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová