5 Tdo 1116/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku



5 Tdo 1116/2016-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 11 To 328/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 146/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění

I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 2 T 146/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená TJ Tělovýchovná zařízení Rakovník, IČ: 47013664, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. Č.

2. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění M. B. a R. Č. a poškozená TJ Tělovýchovná zařízení Rakovník , o nichž rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání usnesením ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 11 To 328/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.


II.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný M. B. dovoláním z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka .

4. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že jednak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a základní principy trestního řízení, jednak rozhodnutí soudů obou stupňů spočívající na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Obviněný je předně přesvědčen, že jeho jednání, pro které byl v tomto řízení trestně stíhán, nemá trestní povahu a zjištění vzešlá z provedených důkazů neodpovídají skutkovému stavu, na nějž soudy aplikovaly příslušná ustanovení trestního práva hmotného. Podle obviněného je třeba se zabývat principy, kterými má být trestní řízení vedeno, především ustanovením § 12 tr. zákoníku. Dále obviněný předestřel vlastní verzi skutkového děje, podle níž uzavřel platnou smlouvu o dílo, jejíž součástí bylo ujednání o smluvní pokutě, kterou pak po objednateli Giga Gym s. r. o. uplatňoval, sjednal s ním ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti dohodu o zaplacení, následně podal exekuční návrh, přičemž v rámci exekuce byly exekutorem JUDr. Petrem Kociánem vydraženy movité věci dlužníka Giga Gym s. r. o. s výtěžkem 210 000 Kč. Z provedených skutkových zjištění podle něj není zřejmé, z jakého důvodu by mělo být jeho jednání posuzováno jako trestné a čím měl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nešlo totiž o neexistující pohledávku, neboť ta vznikla na základě platného právního úkonu. V průběhu celého trestního řízení nebyla údajná fiktivnost uzavřené smlouvy o dílo prokázána, naopak sám obviněný doložil účetní doklady, ze kterých plyne, že hodlal na základě smlouvy o dílo plnit. Nemůže být postihován ani proto, že jako smluvní strana si sjednal podmínky pro sebe co nejvíce výhodné. V trestním řízení došlo podle jeho přesvědčení k porušení principu in dubio pro reo , důkazy svědčící ve prospěch obviněného byly soudy bezdůvodně zcela přehlíženy, skutečnosti jimi prokazované nebyly uznány za podstatné, ač logicky doplňovaly obhajobu obviněného, který od počátku trestního řízení vypovídal konstantně. Není proto ani jasné, proč soudy nižších stupňů považovaly jeho výpověď za nepravdivou a účelovou. Předmětné jednání je třeba vykládat předně v občanskoprávní rovině jako zcela běžné vymáhání nároku, neboť je zcela na zvážení věřitele, jakým způsobem se svou pohledávkou naloží. Obviněný je de facto v rámci trestního řízení sankcionován za to, že své právo na plnění uplatnil řádně a včas a byl řádným hospodářem ve své věci. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by věděl nebo mohl vědět o tom, že obchodní společnost Giga Gym s. r. o. je ve špatné finanční situaci a že má již splatné pohledávky vůči svým věřitelům, které neplní, nebo dokonce, že by byla smlouva o dílo uzavírána z jeho strany s vědomím, že nebude nikdy realizována. To se sice skutečně stalo, avšak výlučně z důvodu prodlení objednatele a uzamčení místa provedení díla. Podle obviněného bylo pouze zjištěno, že jednatel společnosti (míněna zřejmě obchodní společnost Giga Gym s. r. o.) svým jednáním za daných okolností nejspíše sledoval nepoctivý záměr. Orgány činné v trestním řízení se již ale nezabývaly otázkou, zda takovým nepoctivým záměrem nebylo získat zrekonstruovaný prostor bez úhrady smluvené ceny, tedy zda neměl dokonce poškodit právě dovolatele. Jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, je třeba ve smyslu zásad volného hodnocení důkazů a presumpce neviny vždy vycházet z toho, který je pro obviněného nejpříznivější.

5. Závěrem svého podání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadených rozhodnutí postupoval podle § 265m tr. řádu a sám jej obžaloby zprostil.

6. Takto podané dovolání bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně tak, že jej navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle státní zástupkyně vyplývají ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně veškerá podstatná skutková zjištění, která v případě dovolatele vyjadřují dostatečným způsobem naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ze spisového materiálu nelze podle státní zástupkyně dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, státní zástupkyně též odkázala na konkrétní pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů. K právu na spravedlivý proces uvedla, že jej nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení a právo na rozhodnutí, které odpovídá představě dovolatele. K námitce týkající se aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku připomněla, že neuplatnění trestní odpovědnosti může přicházet v úvahu jen v případech zcela výjimečných, jimž by musely odpovídat konkrétní okolnosti, což však v dané věci nenastalo.

7. Vyjádření k dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k možné replice obviněnému, který svého práva nevyužil.

III.
Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu .

9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.

10. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný uplatňoval druhou alternativu, neboť brojil proti usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, ač z jeho pohledu v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

11. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytýkaná vada napadeného rozhodnutí tudíž musí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.

b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

12. V prvé řadě je namístě uvést, že se všemi námitkami, které uplatnil obviněný ve svém dovolání, se již řádně vypořádal soud prvního stupně, rovněž byly obsahem podaného odvolání a odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

13. Obviněný dále založil své dovolání na tvrzení existence tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována. O takovýto extrémní nesoulad se jedná, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, popř. došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec nevyplývají. Tento extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).

14. V daném případě sice obviněný formálně uváděl, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi nastal, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.

15. Obviněný ve své argumentaci konkrétně namítl, že nebylo v trestním řízení prokázáno, že by jím uzavřená smlouva o dílo s objednatelem Giga Gym s. r. o. byla fiktivní, smluvní strany vzájemné závazky jen předstíraly, aniž by měly skutečný zájem na jejich splnění. Obviněný považoval uzavřenou smlouvu o dílo za platnou, uplatňoval řádně smluvní pokutu, která byla ve smlouvě sjednána, když druhá smluvní strana porušila smluvní závazek a jemu tak vzniklo právo na plnění. Obviněný podle svého přesvědčení nijak neporušil smluvní ujednání, postupoval korektně podle uzavřené smlouvy a nemohl za to, že druhá smluvní strana nesplnila své povinnosti a že byla v úpadku.

16. S touto obhajobou dovolatele se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, verze obviněného se zcela rozchází s jejich důvodně učiněnými skutkovými závěry na základě provedeného dokazování, které také soudy náležitě odůvodnily a s obhajobou obviněného se pečlivě vypořádaly. Soud prvního stupně na str. 13 14 svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč zdánlivě logickou obhajobu obviněného M. B. považuje za účelovou a z jakých důvodů dospěl k tomu, že uzavřenou smlouvu o dílo se sankcemi v ní stanovenými považuje za neplatnou a sjednanou bez vážně míněné vůle obou stran. Na tuto část odůvodnění rozsudku je možno proto v plném rozsahu odkázat. Nad rámec uvedeného lze jen dodat následující.

17. Obě smluvní strany vzhledem ke všem okolnostem případu neměly skutečný zájem se sjednanou smlouvou řídit, jediným důvodem jejího uzavření podle závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně a který lze akceptovat, bylo založit pohledávku další spřízněné osoby, aby následně prostřednictvím exekuce mohlo dojít k vyvedení jediného zpeněžitelného majetku z obchodní společnosti Giga Gym s. r. o., což se nakonec i stalo. Jednání obviněného je třeba vidět v kontextu dalších okolností, které přesvědčivě popsal soud prvního stupně. Předně je třeba poukázat na předchozí neúspěšné pokusy o odvezení posilovacích strojů svědkem M. K., který je měl koupit, a následné uplatnění zadržovacího práva poškozeným věřitelem TJ Tělovýchovná zařízení Rakovník. Dále obviněný R. Č., kterého soudy nižších stupňů důvodně považovaly za tzv. bílého koně ovládaného svědkyní L. H., popř. dalšími s ní spřízněnými osobami, sjednal za obchodní společnost Giga Gym s. r. o. smlouvu o dílo s obviněným M. B., který nikdy nevstoupil v jednání s vlastníkem nemovitosti, v níž měla probíhat rekonstrukce, nikdy práce nezahájil a ani o to neusiloval. Soudy nižších stupňů neuvěřily ani tvrzení obviněného M. B., že ihned po uzavření smlouvy o dílo (dne 18. 9. 2013), aniž by objednatel díla, obchodní společnost Giga Gym s. r. o., splnil svou povinnost do 4 dnů od podpisu smlouvy (tj. do 22. 9. 2013) zaplatit zálohu ve výši 100 000 Kč, začal nakupovat materiál, ač do zahájení prací zbýval 1 měsíc (práce měly být zahájeny 20. 10. 2013). Stejně tak soudy důvodně neuvěřily tomu, že doklady předložené obviněným tyto nákupy prokazují, neboť jednak některé z nich časově předcházely sjednání smlouvy o dílo, některé pak osvědčovaly zakoupení jiného materiálu, než který byl pro provedení díla potřebný, jednak byly vystaveny na jiného odběratele, než byl obviněný a jsou využitelné i pro jiné stavby. Vzápětí se obviněný M. B. se spoluobviněným R. Č. jednajícím jménem Giga Gym s. r. o. dohodl (dne 14. 11. 2013) ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti, že mu bude zaplacen dluh ve výši 100 000 Kč, který má představovat dohodnutou sankci (pokutu) podle smlouvy o dílo, a to připsáním na jím uvedený účet do 18. 11. 2013, a pro případ nevrácení této dlužné částky v daném termínu se dohodl na další smluvní pokutě ve výši 50 000 Kč splatné do 20. 11. 2013. Na to předlužená obchodní společnost Giga Gym s. r. o. (prostřednictvím obviněného R. Č.) bez protestů přistoupila a byla ochotna i takto vysokou finanční částku uhradit ve velmi krátkém termínu k plnění (v podstatě by musela ihned zadat příkaz k úhradě, aby byla částka na jiný účet připsána k požadovanému datu) a přistoupila dokonce i na další (ničím neodůvodněnou) sankci spočívající v další smluvní pokutě ve výši 50 000 Kč, pokud by uvedený termín nestihla. S tím obchodní společnost Giga Gym s. r. o. bez problémů souhlasila, ač v notářském zápisu tvrzená výše smluvní pokuty (100 000 Kč) neodpovídala částce uvedené ve smlouvě o dílo (50 000 Kč plus 200 Kč za každý den prodlení, tj. 200 x 53 dnů mezi splatností první zálohy a jednáním u notáře, což činí jen 10 600 Kč viz čl. 4 smlouvy o dílo na č. l. 165 trestního spisu). Navíc i původní ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo samo vzbuzuje pochybnosti o smysluplnosti a vymahatelnosti při porovnání ceny díla a výše této sankce. Smluvní pokuta totiž má plnit dvojí funkci, jednak funkci tzv. paušalizované náhrady škody, jednak funkci sankční. V daném případě ovšem prvotní náklady na pořízení materiálu zhotovitelem díla, tj. obviněným, měla krýt první záloha, která ale nebyla objednatelem díla zaplacena, tudíž při standardním postupu neměly žádné náklady obviněnému jako zhotoviteli ani vzniknout. Vzhledem k tomu nemohlo dojít ani ke škodě na straně obviněného, neboť tvrzené nákupy materiálu neměly souvislost s vykonáním dohodnutých prací, nebylo tak ani co obviněnému M. B. nahrazovat. Celá smluvní pokuta tak měla mít v posuzovaném případě ryze sankční charakter. Nesmyslné je proto též tvrzení v notářském zápisu, že objednatel Giga Gym s. r. o. měla částku 100 000 Kč vracet, protože ve skutečnosti od obviněného M. B. nic předtím nezískala. Obviněný M. B. tak měl na základě těchto jednání bez jakýchkoli vynaložených nákladů jen na sankcích za drobné zhruba dvouměsíční prodlení objednatele zaplatit první zálohu na smlouvu o dílo získat finanční plnění ve výši 150 000 Kč, ačkoli původní cena díla zahrnující hodnotu veškerého potřebného materiálu i náklady na práci činila pouhých 250 000 Kč. I v tomto směru tak lze zcela přiznat argumentaci soudů nižších stupňů o nezvykle vysoké výši smluvní pokuty, která dokládá fiktivnost původní smlouvy o dílo, logickou návaznost na výsledky dokazování. Též popsaný přístup ze strany objednatele Giga Gym s. r. o. se z hlediska běžného obchodního styku jeví jako zcela nesmyslný, pokud tato společnost neměla žádné prostředky, a to ani na úhradu nájemného a výplatu mezd zaměstnancům, jak bylo dalšími důkazy prokázáno, navíc v uvedené době již ani neměla příjmy z provozování posilovny. Celý tento způsob jednání a provedení činu jednoznačně a bez důvodných pochybností svědčí závěrům, které učinily soudy nižších stupňů, že jednání obou obviněných v dané věci bylo ryze účelové. Žádný z nich neměl zájem na provedení nákladné rekonstrukce podnikatelských prostor, do nichž navíc v době předpokládaných prací ani neměli přístup (od poloviny října 2013 byly vyměněné zámky). O této závažné skutečnosti jednatel Giga Gym s. r. o., obviněný R. Č., musel vědět, pokud předtím prodal vnitřní zařízení svědkovi M. K., jenž ale při jejich vyzvednutí neuspěl z důvodu zásahu pracovníků poškozené TJ Tělovýchovná zařízení Rakovník. Odpovídají tomu i další zjištění soudů nižších stupňů, neboť odvezení uvedených strojů a jejich prodej prostřednictvím tzv. bílého koně nevedly k úspěšnému vyvedení majetku, proto byla shora popsaným způsobem uměle vytvořena nová pohledávka spřízněné osoby (svědkyně L. H. se podle zjištění soudů nižších stupňů znala s obviněným M. B.), s minimálním nákladem na sepsáním notářského zápisu a na exekuci nakonec získal posilovací stroje v dražbě M. K., další spřízněná osoba, která je následně umístila do nové posilovny provozované partnerem L. H., D. S. Peníze za tyto stroje byly z převážné většiny vyplaceny obviněnému M. B. (z 210 000 Kč celkem 156 897 Kč č. l. 304 trestního spisu), čímž se kruh pomyslně uzavírá. Skutková zjištění soudů nižších stupňů proto nejsou nijak v rozporu s provedenými důkazy, natož pak v rozporu extrémním.

c) Námitka nesprávné právní kvalifikace a principu subsidiarity trestní represe

18. Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Uvedená skutková podstata má více znaků uvedených ve více alternativách, obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů se uvedeného přečinu dopustil tím, že byť i jen částečně zmařil uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatnil neexistující pohledávku, a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli malou.

19. Obviněný sice tvrdil, že přečin poškození věřitele nespáchal, neuvedl ale konkrétně, který ze znaků dané skutkové podstaty nebyl naplněn. Jedinou námitku směřoval k tomu, že nešlo o neexistující pohledávku, ale o pohledávku mající reálný základ ve smlouvě o dílo. Ovšem již shora bylo rozvedeno, že soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru, že smlouva o dílo byla ve skutečnosti fiktivní, smluvní strany neuzavřely tuto smlouvu vážně. Z tohoto důvodu proto soudy správně považovaly předmětné smluvní ujednání za absolutně neplatný úkon podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013. Obviněný tedy záměrně uplatňoval neexistující pohledávku a částečně tím zmařil uspokojení věřitele jiné osoby (tj. poškozené TJ Tělovýchovné zařízení Rakovník jako věřitele obchodní společnosti Giga Gym s. r. o.). Uvedená námitka vznesená obviněným tak sice formálně odpovídá dovolacímu důvodu, nicméně je zjevně neopodstatněná.

20. Rovněž výhradu týkající se neuplatnění principu subsidiarity trestní represe je možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v posuzovaném případě je zjevně neopodstatněná. Obviněný blíže neuvedl, proč by nemělo jít o trestný čin s ohledem na uvedený princip, ač jsou naplněny všechny znaky trestného činu poškození věřitele, spíše se dovolával toho, že o trestný čin vůbec nejde pro absenci jednoho ze znaků této skutkové podstaty, tj. uplatnění neexistující pohledávky. Žádal tak, jak bylo shora rozvedeno, aplikovat ustanovení hmotného práva na zcela jiný skutkový stav. V takovém úsudku zásada subsidiarity trestní represe nespočívá, nadto ani nejde o princip, jímž je ovládáno trestní řízení, jak obviněný ve svém dovolání uváděl, jde totiž o otázku trestního práva hmotného.

21. K uvedené námitce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio lze předně odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.) . Především je ale třeba vycházet z dosavadní judikatury, a to zejména stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle právních názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a k dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

22. V projednávaném případě se v žádném případě nedá říci, že by jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naopak, jak zdůraznil již soud prvního stupně, jednalo se o sofistikovanější způsob páchání trestné činnosti, na které bylo zainteresováno více osob, jež spolu musely na určité úrovni komunikovat, aby dospěly k předem stanovenému cíli. Tímto cílem bylo vyvést jediný zpeněžitelný majetek z obchodní společnosti Giga Gym s. r. o. a poškodit tak jejího věřitele spolek TJ Tělovýchovná zařízení Rakovník. Ani z hlediska následku nejde o případ bagatelní, spodní hranice trestnosti (škoda nikoli malá dosahuje podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku částky ve výši nejméně 25 000 Kč) byla překročena několikanásobně (obvinění svým jednáním způsobili škodu v celkové výši 156 897 Kč). S ohledem na uvedené závěry pro účely posouzení projednávané věci je třeba konstatovat, že jednání, jehož se obviněný M. B. dopustil a za které byl soudy nižších stupňů odsouzen, se nejeví být bagatelním případem ve srovnání s jinými běžně se vyskytujícími případy daného typu naplňujícími skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele. Lze dokonce tvrdit, že jde právě o jednání pro danou skutkovou podstatu typické, ale dokonce navíc v mnoha ohledech naznačených shora vykazuje i vyšší závažnost a společenskou škodlivost oproti případům běžně se vyskytujícím.

V.
Závěrečné shrnutí

23. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání obviněného M. B. se sice částečně opírá o námitky, které formálně odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Jde o závěr, který lze učinit pouze na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 12. 2016

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.