5 Tdo 1116/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 256a odst. 1 tr. zák., § 256a odst. 2 tr. zák.



5 Tdo 1116/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o dovolání, které podal obviněný I. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 55 To 89/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 134/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný I. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 1 T 134/2011, odsouzen za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon ), podle § 256a odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona, a to na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona uložil soud obviněnému povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu soud uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dva roky. V adhezním řízení okresní soud rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným N. G., obchodním společnostem SPOLLI, spol. s. r. o., Viden Plus a. s., Komerční bance, a. s., M. S., s. r. o., Slezský kámen a. s., T-Mobile Czech Republic, a. s., ŠkoFin s. r. o., CWS Boco Česká republika s. r. o. a S. Ž., podnikajícím pod jménem Elektro Zeta a P. M., firma Gastro Jeseník ve výši specifikované v tomto výroku. Jmenovaní poškození kromě obchodní společnosti Viden Plus a. s. byli podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená obchodní společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s., byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně okresní soud podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jeseníku pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku, jímž měl spáchat trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona.

Rozsudek soudu prvního stupně, a to v odsuzující části napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 55 To 89/2015, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených Komerční banky, a. s. a S. Ž. Elektro Zeta. Sám poté rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu a uložil obviněnému povinnost nahradit oběma poškozeným škodu ve výši specifikované ve výroku a se zbytky jejich nároků na náhradu škody odkázal odvolací soud tyto poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. řádu.

Obviněný I. K. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zaměřil je proti výrokům o vině, o trestu i o náhradě škody.

Obviněný, shodně jako ve svém prvním dovolání, výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé alternativě, ačkoli jeho dovolací výhrady v podstatné části směřují proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejprve poukázal na podle jeho názoru nesprávný výrok o vině, který soud prvního stupně formuloval tak, že zůstal nezměněn, tudíž je zcela shodný s výrokem vysloveným v bodě 1) výroku o vině v rozsudku téhož soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 134/2011, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2013. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1263/2013, jímž bylo mj. zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 55 To 134/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 134/2011 pouze v části výroku o vině pod bodem 1). Podle obviněného tudíž nemohl výrok pod bodem 1) vyslovený v prvním odsuzujícím rozsudku nabýt právní moci, neboť citovaným usnesením dovolacího soudu bylo zrušeno celé usnesení odvolacího soudu, který tehdy zamítl odvolání obviněného proti oběma výrokům o vině i o trestu jako nedůvodné. V této skutečnosti spatřuje obviněný procesní vadu, jež měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Dalšího procesního pochybení se podle obviněného dopustil okresní soud v průběhu posledního hlavního líčení v této věci, které konal, ačkoli se z účasti na něm omluvil zvolený obhájce z důvodu časové kolize s jinou věcí. V této souvislosti poukázal dovolatel na praxi Krajského soudu v Ostravě v insolvenčním řízení, který nepřipouští substituční zastoupení osoby insolvenčního správce jiným správcem ani advokátem. Přestože byl v dané věci poučen samosoudcem o možnosti substitučního zastoupení, domnívá se, že uvedená praxe insolvenčního soudu by měla být respektována celou soustavou soudů.

Pokud jde o samotný skutek, za nějž byl znovu odsouzen, obviněný namítl, že soudy obou stupňů se náležitým způsobem nevypořádaly s naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu a považuje za nesprávný rovněž výrok o náhradě škody. Zopakoval svou obhajobu s tím, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, neboť z důvodu započtení vzájemných pohledávek nemohlo dojít ke spáchání činu. Skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy i s právním posouzením věci. Vzhledem k tomu, že se jednalo o ryze formální (účetní) započtení pohledávek, nedošlo k odstranění majetku dlužníka, který by mohl sloužit k uspokojení jeho věřitelů. Vznesl dále pochybnosti o výroku o náhradě škody, který byl podle jeho přesvědčení pouze převzat z původního rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byl zohledněn jiný okruh věřitelů, neboť nedošlo k jeho odsouzení za oba žalované trestné činy, nýbrž pouze za jeden z nich. Odvolacímu soudu obviněný vytkl nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, které odporuje ustanovení § 125 tr. řádu.

Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, neboť je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, aniž by navrhl další procesní postup.

Ještě v průběhu dovolací lhůty doplnil obviněný své dovolání o výhradu proti výši uloženého trestu s tím, že po zproštění části obžaloby mu měl být ukládán za jediný trestný čin mírnější trest. V postupu soudů spatřuje porušení zásady zákazu reformationis in peius. Vyslovil názor, že při nevyužití prvního mimořádného opravného prostředku by v současnosti již uplynula zkušební doba stanovená v prvním odsuzujícím rozsudku, tudíž se ocitl v horším postavení, navíc za situace, kdy se necítí být vinným za žádné protiprávní jednání. Dále obviněný podrobněji argumentoval proti nesprávnosti výroku o náhradě škody s tím, že soudy obou stupňů se prakticky vůbec nezabývaly nároky poškozených ve vztahu k příčinné souvislosti s činem, za nějž byl podruhé odsouzen. Odmítl oprávněnost nároků poškozených co do důvodů i výše.

K dovolání obviněného I. K. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera. Podle jeho názoru je dovolání obviněného zčásti nepřípustné, neboť výrok o vině pod bodem 1) původního odsuzujícího rozsudku zůstal v právní moci i po rozhodnutí Nejvyššího soudu o prvním dovolání v této věci. Ve zbylé části, v níž obviněný napadá výroky o trestu a o náhradě škody státní zástupce považuje dovolání za nedůvodné, neboť napadené výroky netrpí vadami, jež by si vyžádaly kasační zásah dovolacího soudu. Stejný názor vyslovil též ohledně procesních námitek dovolatele, které navíc nelze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že ve věci byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání, avšak jeho obsahové námitky se míjejí s uplatněným dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat dovolání tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že jeho prostřednictvím lze napadat výlučně vady, které spočívají v nesprávném použití hmotného práva, ať již trestního zákona, (či trestního zákoníku), eventuálně jiného zákonného předpisu upravujícího hmotné právo, pokud trestní odpovědnost obviněného je mj. podmíněna porušením konkrétní mimotrestní právní normy s ohledem na právní kvalifikaci skutku jako určitého trestného činu. Zásadně je proto možné v dovolání namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl dovolatel uznán vinným, eventuálně nejde o žádný trestný čin. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, s výjimkou případů, kdy skutkový stav neposkytuje podklad pro závěr, že čin naplňuje zákonné znaky určité skutkové podstaty zařazené v trestním zákoně (trestním zákoníku). Jak již bylo obviněnému zdůrazněno v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, nemohou být předmětem přezkumu námitky týkající se rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, neboť jde o procesní postup upravený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. řádu. V zákoně vyjmenované procesní vady však musí být uplatněny prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V předcházející části tohoto rozhodnutí již bylo citováno usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl původní odsuzující rozsudek v této věci zrušen, avšak jen v části týkající se výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Ze skutku takto kvalifikovaného byl obviněný v novém hlavním líčení zproštěn obžaloby. Naopak ve vztahu ke skutku, který byl právně posouzen jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona, nebylo v prvním dovolacím řízení shledáno žádné vytýkané pochybení, a to ani ohledně obviněným tvrzeného účetního zápočtu vzájemných pohledávek. V této souvislosti může Nejvyšší soud jen odkázat na příslušnou část odůvodnění svého předešlého rozhodnutí, v němž korigoval představu obviněného, že úplným uspokojením vlastní, soudy nijak nezpochybněné, pohledávky, došlo k poškození ostatních v rozhodné době existujících věřitelů dlužníka obchodní společnosti IKRA s. r. o., neboť obviněný věděl o nedostatečném majetku, z něhož by tito věřitelé mohli být, stejně jako on sám, zcela uspokojeni. Obviněný popsaným způsobem porušil zákonná pravidla poměrného uspokojení, neboť se mu žalovaným skutkem dostalo více, než mu podle zásad poměrného uspokojování jako jednomu z věřitelů úpadce náleželo. Ve svém druhém dovolání pak obviněný nepředložil jiný argument proti právnímu posouzení tohoto skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele, než jaký přednáší od počátku trestního řízení v rámci své obhajoby, tj. že k poškození ostatních věřitelů nemohlo dojít. Jedná se však o odlišný skutkový závěr, k jakému již v předcházejícím stadiu řízení (správně) dospěly soudy obou stupňů. Jeho podkladem se stalo dokazování provedené zejména u soudu prvního stupně, a to v dostatečném rozsahu, aby mohlo být nepochybně zjištěno, že se skutek stal a rovněž byl správně právně kvalifikován. V tomto směru nelze než odkázat na předcházející hodnocení obecných námitek obviněného, neboť kromě citované skutkové výhrady, jíž popřel protiprávní jednání, neoznačil konkrétní vadu zpochybňující jednotlivé znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona.

Stejné stanovisko zaujímá Nejvyšší soud též k napadenému výroku o náhradě škody, jak byl vysloven soudem prvního stupně a korigován odvolacím soudem. Postup soudů i jejich výroky vyslovené v adhezním řízení byly také předmětem dovolacího přezkumu v průběhu řízení o prvním dovolání obviněného a ohledně nároků poškozených, které se týkaly protiprávního jednání, za něž byl opětovně odsouzen, neshledal Nejvyšší soud žádné nedostatky. Výrok o povinnosti obviněného nahradit jmenovaným poškozeným škodu byl učiněn na základě výsledků dokazování a zejména znaleckého posudku Ing. Lenky Vyhlídalové, přičemž není sporu o tom, že vyjmenovaní věřitelé byly poškozeni skutkem původně označeným jako bod 1) výroku o vině, jenž nebyl dotčen kasačním rozhodnutím dovolacího soudu. Již z tohoto důvodu nebylo při zachování všech skutkových okolností v rámci pokračujícího hlavního líčení nutné provádět změnu tohoto výroku v novém rozhodnutí ve věci samé. Výpočet poměrného uspokojení, jehož by se označeným poškozeným dostalo při dodržení zákonného principu zakotveného v insolvenčním zákoně, provedla jmenovaná znalkyně ve svém znaleckém posudku, přičemž sám obviněný ani nekonkretizoval výhradu, jíž by zvrátil přednesený odborný závěr. Z těchto důvodů je možné akceptovat stručné odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, neboť v tomto ohledu bylo možné navázat na nedotčenou část původního odsuzujícího rozsudku, jak již bylo zdůrazněno. Navíc ustanovení § 125 tr. řádu, jehož porušení se dovolatel domáhal, ukládá soudům, aby v odůvodnění rozsudku mj. stručně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Nicméně ani ve svém druhém rozhodnutí okresní soud neopomenul poukázat na zásadní okolnosti, které měly význam pro jeho výrok o náhradě škody (srov. str. 8 rozsudku). Pokud se obviněný ve svém doplnění dovolání blíže zabýval podle jeho názoru nesprávným výrokem o povinnosti uhradit poškozeným způsobenou škodu, činil tak v podstatě s jediným argumentem, že pouhým započtením vzájemných pohledávek nemohl žádnou škodu způsobit. Tím se však ocitl mimo rámec skutkových zjištění soudů a především mimo rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na tomto místě Nejvyšší soud navíc poukazuje na ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu, podle něhož dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Žádnou relevanci citovanému dovolacímu důvodu nelze přiznat ani námitkám obviněného I. K., které zmínil v úvodu svého mimořádného opravného prostředku a jež se týkají výlučně procesního postupu soudů. Dovolací přezkum v dané věci byl obviněným omezen uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který předpokládá vadu v aplikaci hmotného práva. Nad rámec dovolání se proto Nejvyšší soud jen stručně vyjádří k procesním výtkám dovolatele.

Okresní soud v Jeseníku se v zásadě nemýlil, pokud připomněl ve svém novém rozsudku, že původní výrok o vině pod bodem 1), jenž se týkal skutku kvalifikovaného jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona, nabyl právní moci ke dni 22. 7. 2013. Tento den totiž bylo vyhlášeno usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 134/2011. Okresní soud touto formulací zjevně zamýšlel zdůraznit, že k tomuto výroku, vyslovenému již v prvním rozsudku, neměl žádné výhrady ani odvolací soud v rámci projednávání prvního řádného opravného prostředku, a dokonce ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení, který ponechal tento výrok beze změny ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1263/2013. Uvedený záměr lze následně vyčíst i z odůvodnění nového rozsudku, v němž se soud prvního stupně zabýval okolnostmi významnými pro vyslovení viny v jeho odsuzující části rovněž stručně s poukazem na následná rozhodnutí nadřízených soudů (srov. str. 7 citovaného rozsudku). Nelze sice souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohledně nepřípustnosti dovolání proti odsuzujícímu výroku o vině trestným činem podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona, neboť rozhodnutím dovolacího soudu dne 29. 1. 2014 bylo zrušeno původní usnesení soudu druhého stupně, jímž došlo k zamítnutí odvolání obviněného podané proti oběma odsuzujícím výrokům o vině, výrocích trestu i o náhradě škody. V době konání nového řízení před soudem prvního stupně tedy již nebyl v právní moci výrok o vině citovaným trestným činem. Také odvolací soud přijal druhé odvolání obviněného, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně mj. v rozsahu výroku o vině trestným činem podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona, byť se zjevně po závěrečné řeči obhájce obviněného zaměřil v odůvodnění svého rozhodnutí na adhezní část řízení, v němž byly obhajobou spatřovány nedostatky (srov. str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud považuje rovněž za nepřípadnou argumentaci obviněného ohledně konání posledního hlavního líčení v této věci bez přítomného obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného. Samosoudce Okresního soudu v Jeseníku reagoval na jeho žádost o odročení či odložení hlavního líčení nařízeného na 7. 1. 2015 s dostatečným předstihem a obhájci byly vyloženy důvody, pro něž nebylo jeho žádosti vyhověno. Na č. l. 1003 trestního spisu je založeno stanovisko samosoudce ohledně řešení otázky substitučního zastupování obhájců v trestním řízení, a to včetně odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se povinnosti obhájce vyřešit časovou kolizi nařízených soudních jednání právě možností substitučního zastoupení. Nakonec okresní soud správně poukázal i na znění plné moci udělené obviněným I. K. obhájci Mgr. Ing. Petru Konečnému, v níž rovněž vyslovil souhlas s možností substitučního zastoupení. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že substituce zmocněného obhájce bylo využito již při hlavním líčení konaném dne 19. 3. 2013. Těžko lze obviněnému přiznat jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces uvedeným postupem soudu prvního stupně, pokud již v předcházejícím stadiu řízení byl před tímto soudem substitučně zastupován (dne 19. 3. 2013) a to dokonce v závěrečné fázi původního hlavního líčení a v následující termín jeho konání (dne 22. 3. 2013), kdy měly být pronášeny závěrečné řeči, (obhájce svůj návrh zaslal soudu písemně), dokonce souhlasil s konáním hlavního líčení jak v nepřítomnosti svého obhájce, tak i bez své účasti. Shodnou námitku uplatnil obviněný též ve svém řádném opravném prostředku, přičemž soud druhého stupně na ni reagoval a náležitým způsobem se s ní vypořádal na straně 5 napadeného rozsudku.

Jako zcela nepřípadnou hodnotí Nejvyšší soud připomínku obviněného ohledně soudní praxe v rámci insolvenčního řízení, neboť postavení insolvenčního správce má z hlediska procesní povahy jeho osoby zcela jiný charakter, než osoba obhájce v trestním řízení včetně možnosti jeho zastupování jiným advokátem. Nadto Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že není pravdivá námitka dovolatele, že by se v rámci insolvenčního řízení u přezkumného jednání nepřipouštělo zastoupení insolvenčního správce jiným správcem či advokátem. Novela insolvenčního zákona, provedená zákonem č. 294/2013 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014, se mj. dotkla i zákonné úpravy ustanovení § 190 odst. 2 insolvenčního zákona. Nově tudíž přímo v souladu s novou právní úpravou se může insolvenční správce na své nebezpečí a na své náklady dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců. (Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 VSPH 948/2014).

Obviněný dále uplatnil námitky proti výši uloženého trestu, který zjevně považuje za nepřiměřeně přísný a dokonce vyslovil domněnku o porušení zásady zákazu změny k horšímu ve vztahu k výměře podmíněného trestu odnětí svobody za jeden trestný čin při porovnání s výší trestu, jaký mu byl uložen původním rozsudkem okresního soudu za dva trestné činy. Předně je nutné opět upozornit na to, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení tohoto soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí úspěšně v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To znamená, že konkrétní vada výroku o trestu napadeného rozhodnutí musí spočívat buď v tom, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pod tento dovolací důvod (ani pod jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání) však nespadají výhrady směřující proti výši trestu vyměřeného v zákonné sazbě, která neodpovídá představě obviněného a trest tak považuje za nepřiměřeně přísný. Vzhledem k tomu, že v novém řízení konaném po zrušení původního výroku o trestu byl obviněnému I. K. uložen trest odnětí svobody v kratší výměře navíc při samé spodní hranici zákonné trestní sazby za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 2 tr. zákona, nelze přiznat žádnou relevanci ani tvrzení o porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť v novém řízení konaném jen na podkladě mimořádného opravného prostředku obviněného nedošlo ke zhoršení jeho postavení. Zkušební doba, která uplynula v období od nabytí právní moci původního usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 7. 2013, do doby rozhodnutí dovolacího soudu o prvním dovolání obviněného a zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů pak bude obviněnému započtena podle § 334 odst. 1 tr. řádu do zkušební doby nově uloženého trestu odnětí svobody, jehož výkon byl znovu podmíněně odložen.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, obviněný I. K. i přes svůj formální odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí správnost řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání na základě § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu