5 Tdo 1109/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoník, § 222 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 1109/2015-85

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovoláních, která podali obvinění V. T. , M. H. a Bc. L. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 31 To 447/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 189/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. T., M. H. a Bc. L. S. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. 6 T 189/2013, byl obviněný V. T. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, obviněný M. H. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a obviněná Bc. L. S. byla uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněnému V. T. byl podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let.

Obviněnému M. H. soud uložil podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let.

Obviněná Bc. L. S. byla odsouzena podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu třiceti měsíců.

Všem třem obviněným okresní soud uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako statutární zástupce (správně orgán ) ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech pro obviněného V. T. na dobu pěti let a pro obviněné M. H. a Bc. L. S. na dobu tří let.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění a také poškození Ing. P. H. a obchodní společnost Saint-Gobain Building Distribution CZ, spol. s. r. o. Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu tak, že napadený rozsudek ohledně obviněných V. T. a M. H. zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněný V. T. byl uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem (pod bodem I výroku o vině) nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. H. byl uznán vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněnému V. T. odvolací soud uložil podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let.

Obviněnému M. H. byl odvolacím soudem podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu třiceti měsíců.

Odvolací soud uložil oběma obviněným podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako statutární orgán (opět nesprávně uvedeno zástupce ) ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech na dobu tří let.

Odvolání obviněné Bc. L. S. a poškozených Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu.

Rozsudek soudu druhého stupně napadli všichni obvinění dovoláním, a to obviněný V. T. prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera, obviněný M. H. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Zuzany Nedomlevové a obviněná L. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Voženílka.

Obviněný V. T. podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejprve zcela obecně konstatoval, že jednání, kterého se měl dopustit, bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv z dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že se o trestný čin nejedná. Dále obviněný již konkrétně namítl, že z výpovědí svědků soudy nesprávně dovodily jeho úmysl zkrátit věřitele; nemohla tak být naplněna subjektivní stránka trestného činu. Velmi obsáhle popsal historii obchodních vztahů s manželi N., kteří podle jeho názoru zapříčinili ekonomickou likvidaci obchodní společnosti DART, s. r. o., (nyní HART & BAU s. r. o.), přičemž poukázal na jednotlivé svědecké výpovědi. Obviněný rovněž zpochybnil věrohodnost svědka L. B. a tvrdil, že k výpovědi byl donucen zastrašováním ze strany Policie České republiky. Podle jeho přesvědčení nebylo možné ze žádného důkazu dovodit, že jednal se spoluobviněnými M. H. a Bc. L. S. po předchozí dohodě, což označil za porušení zásady materiální pravdy. Stejný charakter, tj. absence důkazů, má i další výhrada obviněného V. T., pokud setrval na své obhajobě o skutečném poskytnutí úvěru ve výši 1 milion Kč a následné úhradě úplaty za převod pohledávky. Pro jeho verzi skutkového stavu svědčí zejména podepsání tří příjmových dokladů na potvrzení přijetí platby za postoupení pohledávky svědkem L. B., dále je to skutečnost, že uznání dluhu bylo notářsky ověřeno, a v neposlední řadě svědek M. B. vypověděl, že viděl předání finanční hotovosti dovolatelem L. B.. Z těchto důvodů považuje obviněný za chybný i závěr soudů o tom, že obchodní společnost SHELDON a. s. byla v postavení fiktivního věřitele .

V další části svého dovolání obviněný položil poněkud řečnicky formulovanou otázku, jak může být poškozen věřitel v době (okamžik vzniku zástavního práva), kdy žádný neexistuje, z čehož měla nesprávně vycházet již obžaloba. Ve vztahu ke způsobené škodě odmítl přijmout její výši v částce 2,6 milionů Kč za situace, kdy předmětná nemovitost byla v rámci insolvenčního řízení prodána za 2 miliony Kč. Navíc ohledně jednání pod bodem II výroku o vině napadeného rozsudku nebylo podle dovolatele prokázáno, že k úhradě kupní ceny nedošlo. Naopak bylo potvrzeno výpovědí svědka Ing. M. Š., že z výtěžku prodeje vozidel byly dokončovány stavby a prováděny částečné úhrady věřitelům. Dispozice s vozidly a nakladačem popsané pod bodem III. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný V. T. označil za projev řádné ekonomické činnosti obchodní společnosti DART, s. r. o., neboť šlo o uvážlivé nakládání s jejím majetkem. Obchodní společnost nutně potřebovala hotovost ke své stavební činnosti a jen se pokoušela zprostit zbytečně nákladných závazků v podobě leasingových splátek. Dovolatel nesouhlasil ani s určením hodnoty jednotlivých vozidel znaleckým posudkem, která nemohla mít reálný a logický základ, neboť znalec předměty leasingu osobně neviděl. Navíc z ceny neodečetl zbývající splátky, jež by bylo nutné uhradit do ukončení leasingového vztahu. V závěru svého dovolání obviněný vyslovil názor, že tento případ je typickým příkladem hypertrofie trestní represe. Vzhledem k tomu, že trestní právo je založeno na zásadě ultima ratio a poškození věřitelé jsou oprávněni použít občanskoprávní prostředky ochrany, např. incidenční žaloby, měla být věc řešena prostřednictvím civilněprávních žalob. Svůj názor opřel o nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10.

Proto obviněný V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, a aby přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, pokud nebude moci sám postupovat podle § 265m tr. řádu.

Obviněný M. H. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejprve uplatnil námitku porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž došlo nesprávným opatřováním důkazů orgány činnými v trestním řízení, a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03. Mezi procesní vady zařadil provedení výslechu svědka L. B. a ostatních výslechů v přípravném řízení jako neodkladných nebo neopakovatelných úkonů. Pro tento způsob provedení důkazu výpovědí svědka totiž podle obviněného nepostačuje obava z možného zapomínání. Nezákonné opatření těchto důkazů je činilo absolutně neúčinnými, a soudy tudíž neměly přihlížet k jejich obsahu. Na podporu svých tvrzení obviněný opět poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. II. ÚS 207/1997, současně odmítl souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tento nález dopadá především na případy provádění procesních úkonů před zahájením trestního stíhání.

Další námitkou obviněný M. H. upozornil na nesprávnou aplikaci ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k jeho osobě. Vyslovil názor, že ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku ohledně konkrétního a speciálního subjektu se týká jen skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, tedy obviněného V. T.. Namítl, že nemohl spáchat daný trestný čin, když pohledávku, o kterou v řízení jde, vlastnila a uplatnila obchodní společnost SHELDON a. s., za niž jednal z pozice své funkce předsedy představenstva. Proto se obviněný domnívá, že za úkony právnické osoby by mohl odpovídat pouze v případech, na něž dopadá ustanovení § 114 tr. zákoníku, nikoli však v projednávané věci.

Podle názoru dovolatele nebyl opatřen ani jeden přímý důkaz, že by se předem domluvil s obviněným V. T. na odkoupení pohledávky od L. B. nebo na způsobu spáchání trestného činu. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, s tím, že v souladu se zásadou in dubio pro reo mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.

Obviněný nesouhlasil s přístupem orgánů činných v trestním řízení k osobě L. B., který měl být veden jako spolupracující obviněný, neboť se rovněž dopustil trestného činu. Jeho výpověď označil za nevěrohodnou, o čemž svědčí nejen tvrzení M. B., ale též další provedené důkazy.

Poslední výhradou obviněného bylo tvrzení, že samotné uzavření smluv o postoupení pohledávky a o zřízení zástavního práva k nemovitosti neprokazuje, že by se nějakým způsobem podílel na vytvoření údajných falsifikátů smlouvy o půjčce a navazujících dokumentů. Dodal, že pokud byla uvedená pohledávka falešná , nemohla to obchodní společnost SHELDON a. s., resp. on sám, nikdy zjistit.

Na základě shora uvedených skutečností obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněná Bc. L. S. taktéž podala svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejprve obecně konstatovala, že odvolací soud nenapravil zjevnou nezákonnost jejího odsouzení, která pramení z extrémně logicky vadného hodnocení provedených důkazů a ze svévolné aplikace trestního práva hmotného. Uvedla, že soudy obou stupňů neučinily předmětem dokazování všechny zákonné znaky trestného činu. Z napadeného rozsudku pak není zřejmé, jakou formou a druhem zavinění měla jednat a o jaké důkazy soudy obou stupňů opřely závěr, že se jednání dopustila úmyslně. Dovolatelka je toho názoru, že z jejích aktivit v rámci právnických osob provázaných s obchodní společností DART, s. r. o., nelze dovozovat, že mohla mít představu o existenci poškozených věřitelů. Další výhradou obviněná Bc. L. S. poněkud nesrozumitelně namítla, že neví, co si představit pod tím, že na základě rozhodnutí někoho jiného ona cosi rozhodovala . Jejím jednáním došlo k pouhé realizaci vůle členské schůze občanského sdružení Euroinwest Association, o. s., a byla k němu tudíž z titulu své funkce povinna. Závěrem svého dovolání obviněná vyjádřila názor, že soudy nerespektovaly procesní zásady in dubio pro reo a ultima ratio, neboť se nepodařilo prokázat, že by se dopustila skutku, který jí obžaloba klade za vinu.

Proto obviněná Bc. L. S. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí a zprostil ji obžaloby v celém rozsahu.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové (dále jen státní zástupkyně ). V úvodu svého podání nejprve stručně konstatovala, že všechna dovolání jsou po stránce argumentační z větší části podpořena námitkami skutkové povahy, zejména v případě obviněných V. T. a M. H.. Tito pak ve zbývajícím rozsahu brojili proti napadenému rozsudku kvalifikovanými výhradami týkajícími se právního posouzení skutku. Všichni dovolatelé fakticky nesouhlasili s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a popírali skutková zjištění, k nimž oba soudy dospěly v souladu s postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Tento mimořádný opravný prostředek tak zaměnili za v pořadí další odvolání, aniž by přitom soudům vytkli porušení hmotněprávního posouzení, jak předpokládá deklarovaný dovolací důvod.

K námitce dovolatele M. H. ohledně výslechu svědka L. B. jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu se státní zástupkyně vyjádřila v tom smyslu, že takto odůvodněný požadavek zásahu do skutkového stavu věci v důsledku vadné realizace důkazního řízení nepochybně poukazuje na takovou judikovanou intenzitu porušení práva na spravedlivý proces, která se vyznačuje vztahem extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Na straně druhé však postup soudů při hodnocení svědecké výpovědi L. B. z hlediska její skutečné vypovídací hodnoty nelze považovat za způsobilý podnět k přehodnocení rozhodných skutkových zjištění. Předně je nutno uvést, že důkazní stav věci k otázce fiktivnosti smlouvy o půjčce se neopírá pouze o výpověď tohoto svědka před soudem, ale z ní plynoucí informace plně konvenují i dalším důkazům (např. svědeckým výpovědím P. F. či M. H.).

K výhradě V. T. o nutném poškození věřitelů obchodní společnosti DART, s. r. o. ve vztahu k bodu I výroku o vině poukázala státní zástupkyně na správnou korekci jak právní kvalifikace tak i výše hrozící škody odvolacím soudem. Vzhledem k popření přihlášené pohledávky konkursní správkyní fakticky nedošlo ke způsobení škodlivého následku, resp. účinku, který by mohl vzniknout v rozsahu jednoho milionu Kč. Této výše totiž dosahovala hodnota předstíraného závazku obchodní společnosti DART, s. r. o., jež byla významná pro budoucí (ne)uspokojení věřitelů tohoto úpadce. Pokud si dovolatel klade otázku, jak může být poškozen věřitel, který v době vzniku zástavního práva neexistoval, pak při uplatnění takové námitky nevychází z popisu zjištěných skutkových okolností. Stanovení celkové výše škody jako následku jednání pod body I až III výroku o vině napadeného rozsudku nelze s úspěchem zpochybnit ani prostřednictvím námitky vztahující se k určení ceny vozidel a stavebního stroje. Soudy obou stupňů se otázkou vzniku škody pečlivě zabývaly, a to včetně posouzení kritérií, z nichž hodnotu těchto movitých věci stanovil znalec. Dovolateli tak rozhodně není přisuzováno způsobení větší než skutečné škody.

Obviněný M. H. v případě tvrzení o vadné aplikaci ustanovení § 114 tr. zákoníku nerozlišil, že chybějící postavení dlužníka na jeho straně je důvodem pro vyvození trestní odpovědnosti v rámci samostatné skutkové podstaty podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku. U této právní kvalifikace postačí, že nositelem takového negativně vymezeného postavení byla právnická osoba, za kterou jednal právě tento obviněný. Stejný výklad trestní odpovědnosti fyzické osoby jednající za osobu právnickou se vztahuje i na jednání obviněné Bc. L. S. při uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu dlužníka obchodní společnosti DART, s. r. o. (nyní HART & BAU s. r. o.) na občanské sdružení Komory geologů a pískoven ČR, o. s., které v daném případě zastupovala. Podle státní zástupkyně ve shodném odpovědnostním režimu pak dovolatelka vystupovala při svém jednání pod bodem II výroku o vině napadeného rozsudku v postavení předsedkyně představenstva občanského sdružení Euroinwest Association, o. s., jakožto jediného společníka obchodní společnosti Automotive Construction Group, s. r. o., a to na základě rozhodnutí členské schůze.

Dále se státní zástupkyně vyjádřila k argumentaci všech dovolatelů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu. Přestože se obecně jedná o námitku hmotněprávní povahy, dovolatelé ji neopřeli o takový skutkový stav věci, který se stal podkladem výroku o jejich vině. Vzhledem ke skutkové povaze námitky státní zástupkyně odkázala na popis jednání uvedeného pod body I až III výroku rozhodnutí soudů obou stupňů. Co se týče odkazu dovolatelů na skutečnost, že trestní právo má povahu prostředku ultima ratio, státní zástupkyně dodala, že povinnou zdrženlivost při uplatňování prostředků trestního práva nelze uplatnit tam, kde jsou prostředky práva civilního zcela vyčerpány nebo nejsou dostatečně účinné. V případě, že porušení soukromoprávních vztahů dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. V tomto případě je důležité, že obchodněprávní rámec jednání všech dovolatelů byl naplněn takovým škodlivým záměrem, s nímž trestní zákoník spojuje trestnost jejich činů.

Závěrem svého vyjádření navrhla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud všechna dovolaní odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že pro podání dovolání byly u všech obviněných splněny veškeré formální podmínky, tj. dovolání byla podána oprávněnými osobami, prostřednictvím jejich obhájců, včas a na správném místě, a směřují proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný, rovněž obsahují stanovené náležitosti.

Všichni obvinění svá dovolání opřeli o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jenž se stal podkladem výroku o vině, není trestným činem, jak jej označily soudy ve věci rozhodující, a vykazuje znaky jiného trestného činu nebo se vůbec nejedná o trestný čin. Tento dovolací důvod neumožňuje vytýkat vady procesního charakteru, zejména nesprávné použití ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud je v podstatě vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, neboť není další (třetí) soudní instancí povolanou k rozhodování o podané obžalobě (srov. mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. 3272/09).

Úvodem je možné upozornit na zásadní skutečnost, že obviněný V. T. i obviněný M. H. v dovoláních pouze opakovali argumenty, které uplatnili již v rámci odvolacího řízení. Soud druhého stupně se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečným způsobem vypořádal a velmi pečlivě vyjádřil veškeré úvahy, jimiž vyvrátil tvrzení jejich obhajoby. V rámci mimořádného opravného prostředku pak obvinění nepředložili žádné nové skutečnosti, než ty, na něž přiléhavě reagoval již soud druhého stupně. Argumentace obviněného V. T. použitá v dovolání vyvolává dojem, že se náležitým způsobem neseznámil s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, když opětovně a zcela nelogicky uvedl v dovolání námitku týkající se výše způsobené škody. Nejenže se krajský soud stejnou výhradou zabýval, dokonce jí vyhověl a rozsah škody snížil. Nutno poznamenat, že dovolání, ve kterých se opakují námitky, s nimiž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného V. T. . Za kvalifikovanou část jeho dovolání, tj. relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu, je možné obecně považovat vytýkané porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzovaném případě však nemá opodstatnění. Sama existence prostředků jiných právních odvětví umožňujících nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost aplikace této normy s odkazem na subsidiaritu trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, bez možnosti použití trestněprávních institutů. Pouhá existence mimotrestních instrumentů k ochraně práv fyzických a právnických osob nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tz 40/2012). Nejvyšší soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že věřitelé v tomto případě nemají jinou možnost obrany kromě insolvenčního řízení, v jehož rámci však došlo k zajištění jen malé části majetku úpadce, z něhož mohli uspokojit své pohledávky. Proto vzhledem k nedostatečné ochraně věřitelů prostředky práva občanského (popř. obchodního) a k tomu, že předmětné jednání svou intenzitou dosáhlo předpokládané společenské škodlivosti, která byla dána nejen poměrně sofistikovaným způsobem odstranění značné části aktiv, ale též jejich vysokou hodnotou, neshledal Nejvyšší soud tuto námitku důvodnou (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V názoru obviněného V. T., že neexistoval důvod, aby obchodní společnost DART, s. r. o. nemohla nakládat se svými aktivy podle uvážení, lze taktéž s jistou dávkou tolerance shledat námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod. Dovolatel zde fakticky namítá, že jednání, kterého se měl dopustit, bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoli nenaplňuje všechny jeho znaky. S tímto názorem však nelze souhlasit, a to z dále uvedených důvodů. Již odvolací soud na straně 29 svého rozhodnutí jasně vyložil, že jednáním pod bodem III. výroku o vině byl zcela zjevně vyveden majetek obchodní společnosti DART, s. r. o. bez jakéhokoli protiplnění, čímž došlo k poškození jejích věřitelů. Nabyvatel převedeného majetku obchodní společnost DILLON, s. r. o. (nyní Ecobytservis s. r. o.), jejímž jednatelem byl opět V. T., k němu získal právo v podstatě za hodnotu zbylých leasingových splátek, aniž by bylo zohledněno, že značnou část jejich hodnoty již uhradila obchodní společnost DART, s. r. o. Navíc pro argument, že jmenovaná obchodní společnost potřebovala hotovost ke své stavební činnosti, nesvědčí ani fakt, že bez právního důvodu na pokyn obviněného došlo k převodu finanční částky 260 000 Kč opět ve prospěch obchodní společnosti DILLON, s. r. o. Je běžnou praxí, že obchodní společnost v rámci své podnikatelské činnosti zcizí svůj majetek sloužící k podnikání (např. prodá určité stroje s úmyslem investovat do jiné části výroby). Avšak za situace, kdy je obchodní společnost ve faktickém stavu úpadku, je potom takovéto zbavování se jejího majetku vedené úmyslem snížit možnost uspokojení věřitelů typicky jednáním, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Úpadce totiž v těchto případech disponuje s majetkem, z něhož by se mohli existující věřitelé uspokojit, a to za situace, kdy tak nemohou učinit z jiného (zbývajícího) majetku. Způsoby, jimiž se pachatel tohoto trestného činu jako dlužník, nebo osoba jednající za dlužníka ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, zbavuje svých aktiv, nemusí být samy o sobě trestným činy. Trestně postižitelnými se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávek jejich věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované pod č. T 1158 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 52, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

K dalším dovolacím námitkám obviněného V. T. lze konstatovat, že mají výlučně skutkový charakter, neboť jejich prostřednictvím obviněný zpochybnil způsob hodnocení provedených důkazů a samotná skutková zjištění, jež se stala podkladem odsuzujícího rozsudku. Totéž platí ohledně výhrad, jimiž dovolatel formálně vytkl absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť tak učinil za použití argumentů odlišných od skutkového stavu popsaného ve výroku o vině. Obviněný totiž zásadně odmítá závěry soudů ohledně záměrného zkrácení práv věřitelů obviněným V. T. na základě společné dohody mezi všemi obviněnými. Rovněž nesouhlasí s tím, že v rámci jednání pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku nemělo dojít k úhradě kupní ceny za předmětná vozidla. Těmito okolnostmi, jež byly součástí obhajoby obviněného, se již zabývaly soudy obou stupňů, pro stručnost lze odkázat na stranu 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (neexistence listin dokládajících řádnou úhradu za převod vozidel, či na nenalezení jakýchkoli dokladů o existenci půjčky od společnosti Automotive Construction Group s. r. o.). K úmyslu obviněného a především k provázanosti všech obviněných formou předchozí dohody se potom odvolací soud zcela vyčerpávajícím způsobem vyjádřil na stranách 33 až 35 svého rozsudku. Ve vztahu k propojení obviněného V. T. s osobou M. H. Nejvyšší soud pouze dodává, že na předem dohodnutý postup ukazuje nejen blízká časová souvislost uzavírání jednotlivých právních úkonů v rámci jednání pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku. Jasným potvrzením správné úvahy soudů je také skutečnost, že obviněný M. H. byl v tuto dobu zároveň i předsedou představenstva obchodní společnosti World Trade Holding a. s., jediného společníka obchodní společnosti DILLON, s. r. o. Jejím jednatelem byl opět V. T., a v její prospěch byla taktéž převedena část majetkových práv obchodní společnosti DART, s. r. o. (viz bod III. výroku o vině napadeného rozsudku). Velmi pečlivě se odvolací soud vyjádřil i ke vztahu V. T. k obviněné Bc. L. S. (strana 35 téhož rozsudku). Argumentaci odvolacího soudu tak ohledně prokázání úmyslu obviněného není co vytknout; vyplývá nejen ze samotného způsobu provedení majetkových dispozic mezi uvedenými subjekty, ale i z postavení jednotlivých obviněných v personálně propojených právnických osobách. Odvolací soud se důkladně a systematicky věnoval všem zásadním otázkám rozhodným nejen z hlediska posouzení důvodnosti podané obžaloby, ale též k prověření obhajoby, a to u všech obviněných.

Také námitka obviněného V. T. (a zároveň i M. H.), zpochybňující věrohodnost svědka L. B., je výhradou neměně opakovanou od počátku trestního řízení. Odvolací soud se k ní vyjádřil na straně 26 svého rozsudku, přičemž souhlasil s úvahou soudu prvního stupně s tím, že výpověď svědka L. B. byla podpořena výpověďmi ostatních svědků. Jedná se navíc o námitku směřující proti způsobu hodnocení důkazů, která zásadně nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. S ohledem na dostatečná a naprosto výstižná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nepovažuje Nejvyšší soud za nutné se dále vyjadřovat k hodnocení obsahu jmenovaného svědka.

Proti skutkovému stavu směřuje také námitka obviněného V. T., jejímž prostřednictvím prosazoval tvrzení o skutečném poskytnutí úvěru a následné úhrady za převod pohledávky. Skutkové povahy jsou i tvrzení obviněného, že v době vzniku zástavního práva neexistoval žádný jiný věřitel, či námitky ohledně znaleckého posudku určujícího hodnotu jednotlivých vozů. Odvolací soud se navíc také těmito výhradami dostatečným a úplným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto již nad rámec své přezkumné povinnosti dodává, že především tvrzení o neexistenci věřitelů v době trestného jednání je zcela zjevně mimo objektivně zjištěný stav. Na straně 30 napadeného rozhodnutí soud druhého stupně přiléhavě zdůraznil kritickou ekonomickou situaci obchodní společnosti DART, s. r. o. v době zcizování majetku obviněným. Tato skutečnost byla nakonec i následně stvrzena v průběhu insolvenčního řízení zahájeného již dne 10. 11. 2010, tj. necelé tři měsíce po poslední majetkové dispozici poškozující věřitele obchodní společnosti DART, s. r. o. V rámci konkursního řízení se vůči úpadci přihlásili věřitelé s pohledávkami v celkové výši cca 16 600 000 Kč. Nemůže být tudíž žádných pochyb o tom, že úpadce měl řadu splatných závazků v době, kdy obviněný V. T. vyváděl podstatnou část jeho majetku, resp. činil úkony ke vzniku předstíraného závazku za spoluúčasti spoluobviněných.

Zcela neadekvátní je námitka dovolatele týkající se jednání pod bodem I. výroku o vině, že škoda nemůže být ve výši 2,6 milionů Kč, když nemovitost byla v rámci insolvenčního řízení prodána za 2 miliony Kč. Vzhledem k tomu, že insolvenční správkyně obdržela 300 000 Kč, škoda může činit pouze 1,7 milionů Kč. Shodnou výhradu uplatnil totiž obviněný již v rámci svého odvolání, a navíc odvolací soud mj. též na jejím podkladě zrušil tuto část výroku o vině a výši hrozící škody snížil na 1 milion Kč. Postupoval správně, pokud škodlivý následek spatřoval v rozsahu odpovídajícímu výši předstíraného závazku, který vytvořil za účelem následného zajištění této pohledávky po jejím postoupení spoluobviněnému, resp. obchodní společnosti SHELDON a. s., jejímž jménem jednal M. H.. Soud druhého stupně změnil ve prospěch obviněného, a to nad jeho odvolací námitku, rozsah škody i právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku o vině, a přesto zjevně obviněný V. T. tuto poměrně významnou změnu ve svůj prospěch nezaznamenal a v dovolání opětovně zopakoval svůj požadavek na zmírnění škodlivého následku v tomto bodě.

V dovolání obviněného M. H. lze odlišit jedinou skutečně relevantní výhradu týkající se nesprávné aplikace ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji však shledal neopodstatněnou.

Ustanovení § 222 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty postihující dvě formy jednání: poškození vlastního věřitele (§ 222 odst. 1 tr. zákoníku) a poškození cizího věřitele (§ 222 odst. 2 tr. zákoníku). Ustanovení § 222 odst. 2 tr. zákoníku je formou pomoci k § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatelem v prvním případě (§ 222 odst. 1 tr. zákoníku) může být jen dlužník, tedy osoba, která má vlastnost zvláštního subjektu ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Ve druhém případě (§ 222 odst. 2 tr. zákoníku) je pachatelem osoba odlišná od dlužníka (JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 5. vydání. Praha: Leges, 2014. s. 170, s. 335 ). Přitom však jednání dvou nebo více pachatelů tohoto trestného činu, které vykazuje znaky uvedené v § 23 tr. zákoníku, je třeba posoudit jako spolupachatelství, byť vzhledem ke konstrukci ustanovení § 222 tr. zákoníku se jednání jednoho z nich právně kvalifikuje podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku a druhého či dalších podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozdíl mezi těmito skutkovými podstatami je při shodné objektivní stránce, spočívající v poškození majetku dlužníka, jen v tom, že v odstavci 1 jde o poškozování vlastního věřitele, kdy popsaného jednání se dopouští sám dlužník, zatímco v odstavci 2 se mařícího jednání dopouští jiná osoba než dlužník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, publikované pod č. 36/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku upravujícím institut jednání za jiného, je uvedeno, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.

Koncept konkrétního a speciálního subjektu, který je obsažen v § 114 odst. 2 tr. zákoníku, se uplatňuje pouze ve vztahu k základní skutkové podstatě uvedené v ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Proto námitka obviněného M. H., že soud prvního stupně neměl ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku vztáhnout i na jeho osobu a obviněnou Bc. L. S., je opodstatněná, což však odvolací soud opomněl zdůraznit. Tato nepřesnost se však týká pouze odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, trestní odpovědnost obviněného tím není dotčena. Jak správně uvedl odvolací soud na straně 34 rozsudku, ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného M. H. je irelevantní, že daný trestný čin nemohla spáchat obchodní společnost SHELDON a. s., jako právnická osoba (tento trestný čin není uveden v taxativním výčtu § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů), a to právě s ohledem na § 9 odst. 3 tohoto zákona. V tomto ustanovení je uvedeno, že trestní odpovědností právnických osob není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob a naopak. Nejvyšší soud podotýká, že zásadně nelze říci, že když jako strana smluvního vztahu vystupovala obchodní společnost SHELDON a. s., za její jednání nemůže být odpovědný dovolatel, který jednal jejím jménem jako předseda představenstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, uveřejněný pod č. 23/1999-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel činil úkony za právnickou osobu SHELDON a. s. jako její statutární orgán a toto jednání naplnilo znaky druhé samostatné skutkové podstaty trestného činu uvedené v § 222 odst. 2 tr. zákoníku. Bez ohledu na to, že k němu došlo v rámci činnosti právnické osoby, je za popsané jednání trestně odpovědný právě obviněný M. H. jakožto předseda představenstva obchodní společnosti SHELDON a. s. Proto názor dovolatele, že za jednání právnické osoby by odpovídal pouze v případech, na něž dopadá ustanovení § 114 tr. zákoníku, není správný. Argument, že fyzická osoba je jen obecným subjektem trestného činu se zúženým okruhem subjektů (pachatelů), za který právnická osoba sama trestně neodpovídá, v této souvislosti totiž neobstojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 654/2014, které bude publikováno pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Další námitka dovolatele, že výslechy svědků, zejména L. B., neměly být prováděny jako neodkladné nebo neopakovatelné úkony, nespadá pod deklarovaný dovolací důvod. Obviněný M. H. totiž v podstatě soudu prvního stupně vytýká způsob, jakým prováděl a hodnotil důkazy. Navíc v té části námitky, kdy dovolatel odmítl názor odvolacího soudu ohledně dosahu nálezu Ústavního soudu, obviněný M. H. napadá odůvodnění rozhodnutí, což je nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. řádu.

S ohledem na skutkovou povahu této výhrady Nejvyšší soud již nad rámec dovolacího přezkumu připomíná, že důvodů k provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu neexistuje taxativní ani demonstrativní výčet. Podle § 160 odst. 4 tr. řádu je nutno v protokolu o provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný. Nejvyšší soud nahlédnutím do trestního spisu zjistil, že o výslechu svědka L. B. byl správně sepsán protokol (viz č. l. 43 trestního spisu), kde je provedení tohoto výslechu jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného odůvodněno obavou z možné ztráty důkazů v důsledku zapomínání v průběhu očekávané delší doby trvání trestního řízení.

V ustanovení § 164 odst. 1 tr. řádu jsou zákonem stanoveny čtyři případy, kdy může policejní orgán provést výslech svědka v přípravném řízení (ve fázi po zahájení trestního stíhání). V prvním případě je to za situace, kdy se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Dále jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti. Ve třetím případě nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Konečně čtvrtým případem, kdy je možné provést výslech svědka, je situace, jestliže hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování.

V tomto případě je nutno přisvědčit námitce dovolatele do té míry, že policejní orgán zcela nelogicky odůvodnil nutnost provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu takovou skutečností, která byla samostatným důvodem podle § 164 odst. 1 tr. řádu pro provedení výslechu svědka policejním orgánem. Jinak řečeno, policejní orgán mohl provést výslech svědka L. B. (i ostatních svědků) již proto, že to byl jeden z případů (konkrétně čtvrtý případ z výše jmenovaných), kdy bylo možné provést výslech svědka policejním orgánem podle § 164 odst. 1 tr. řádu; nebylo nezbytné tento úkon provést jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Nejvyšší soud však dodává, že výslech svědka L. B. byl konán v době, kdy již probíhalo trestní stíhání všech obviněných. Ti byli (stejně jako jejich obhájci) o výslechu svědka vyrozuměni a měli možnost účastnit se samotného výslechu a klást svědkovi otázky. Dále Nejvyšší soud podotýká, že (jak odvolací soud zdůraznil na straně 24 až 25) L. B. byl jako svědek opětovně vyslechnut také v průběhu hlavního líčení v souladu se zásadou veřejnosti a ústnosti a svoji shodnou výpovědí potvrdil svědeckou výpověď učiněnou v rámci přípravného řízení. Právě z obsahu výpovědi v rámci hlavního líčení vycházel soud prvního stupně jako z důkazu skutečnosti nejbližšímu. Navíc informace svědčící proti obviněným M. H. a V. T., získané při výslechu svědka L. B., nebyly zdaleka jediným důkazem, o který soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o vině obviněných.

V posuzované věci je možno uzavřít, že byl dán důvod pro provedení výslechu svědka L. B. (i ostatních svědků) v přípravném řízení, protože se jednalo o případ uvedený v § 164 odst. 1, předposlední věta. Pochybení policejního orgánu, kdy provedl výslech svědka jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný a odůvodnil to takovou skutečností, která je samostatným důvodem pro výslech svědka podle § 164 odst. 1 tr. řádu, předposlední věta, nebylo fakticky způsobilé ovlivnit proces provádění důkazů a především výpovědní hodnotu samotného výslechu. Dovolatelem vytýkané vady tak nemohou vést k nepoužitelnosti tohoto důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14).

Nejvyšší soud musí odmítnout i výhradu dovolatele ohledně údajné neexistence předchozí domluvy s obviněným V. T. (ohledně této námitky Nejvyšší soud odkazuje na své vyjádření učiněné v části tohoto rozhodnutí týkající se obviněného V. T.) a námitku obviněného, že nebylo prokázáno, že by se nějakým způsobem podílel na vytvoření údajných falsifikátů smlouvy o půjčce a dalších dokumentů. Nejvyšší soud pro skutkovou povahu těchto výhrad pouze dodává, že dovolatel se nemusel aktivně podílet na samotném vytvoření listin, v nichž byl v rozporu s realitou předstírán vznik právního vztahu zavazující obchodní společnost DART, s. r. o. K trestnosti jeho jednání stačí, že věděl o neexistenci uvedené pohledávky, a to bylo podle soudů obou stupňů zcela jednoznačně prokázáno nejen výpovědí svědka L. B., ale i dalšími důkazy (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 26 až 27).

Na závěr se Nejvyšší soud vyjádří k dovolání obviněné Bc. L. S. , která své námitky podřadila rovněž pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za relevantní by bylo možné považovat její výhradu o neexistenci subjektivní stránky trestného činu. Konkrétní výhrady obviněné, spočívající v tom, že v rozsudku odvolacího soudu není nikde uvedeno, jakou formou zavinění měla jednat a z jakých důkazů soudy obou stupňů dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu, však nemají povahu hmotněprávní, nýbrž skutkovou. Podle názoru Nejvyššího soudu tato námitka pouze poukazuje na nedostatečné seznámení se dovolatelky s argumentací obou soudů. Soud prvního stupně se na straně 39 vypořádal se subjektivní stránkou daného trestného činu u obviněné a přesvědčivě vyložil i okolnosti, z nichž dovodil spáchání činu v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud, který ve vztahu k osobě obviněné nijak nezasáhl do rozhodnutí soudu prvního stupně (její odvolání zamítl jako nedůvodné), potom na argumentaci okresního soudu odkázal a navíc sám na straně 29 a 35 doplnil další skutečnosti svědčící o tom, že obviněná Bc. L. S. jednala v úmyslu přímém (viz vzájemná propojení obchodních společností a občanských sdružení, výpovědi svědků Z. M., M. H., JUDr. E. P.). Tato námitka se tak v konkrétním obsahu míjí s hmotněprávní povahou uplatněného dovolacího důvodu a navíc ani nemá opodstatnění.

Tvrzení obviněné, že její jednání v rámci občanského sdružení Euroinwest Association, o. s. představovalo jen plnění zákonné povinnosti plynoucí z funkce statutárního orgánu, lze považovat za relevantní. Je však nutné upozornit na to, že se tato část odůvodnění odvolacího soudu (konkrétně strany 29 až 30), s níž dovolatelka nesouhlasila, týkala pouze rozhodnutí o koupi obchodního podílu v obchodní společnosti Automotive Construction Group s. r. o. Tvrzení obviněné Bc. L. S., že o nabytí tohoto obchodního podílu rozhodla zcela legitimně na základě usnesení členské schůze, nemá žádný vliv na prokázané skutečnosti, že to byla právě dovolatelka, kdo jako předsedkyně představenstva občanského sdružení Euroinwest Association, o. s. (jediného společníka obchodní společnosti Automotive Construction Group s. r. o.), instruovala jednatelku Z. M., aby jménem obchodní společnosti Automotive Construction Group s. r. o. podepsala předmětné kupní smlouvy. Opět to byla obviněná Bc. L. S., kdo fakticky rozhodoval o úkonech obchodní společnosti Automotive Construction Group s. r. o. a dával (pouze formální) jednatelce Z. M. pokyny, jak má postupovat a jednat. To vše činila s úmyslem vyvést z obchodní společnosti DART, s. r. o. hodnotný majetek, který by mohl sloužit pro uspokojení jejích věřitelů. Právě výše popsané jednání (nikoli koupě obchodního podílu) je trestněprávně relevantní ve vztahu k naplnění objektivní stránky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž byla odsouzena. Nutno dodat, že i kdyby námitka obviněné byla věcně správná, nemohla by se poukazem na skutečnost, že plnila pouze zákonnou povinnost plynoucí z funkce statutárního orgánu, zprostit své trestní odpovědnosti za dané jednání (srov. přiměřeně usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 To 7/2001, uveřejněné pod č. 47/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ohledně námitky nerespektování zásady in dubio pro reo a principu ultima ratio jako součásti zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud opětovně odkazuje na svou argumentaci k dovolání obviněného V. T.. K výhradě obviněné Bc. L. S., že pouze z její účasti v subjektech provázaných s obchodní společností DART, s. r. o. nelze dovozovat, že měla tušení o existenci poškozených věřitelů, Nejvyšší soud již jen ve stručnosti dodává, že dovolatelka touto formou pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a napadá zjištěný skutkový stav. Tuto námitku proto není možno pro její skutkovou povahu podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud v dalším odkazuje především na stranu 35 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se dostatečným způsobem vypořádal se shodnými výhradami obviněné Bc. L. S..

Z obecně formulované námitky dovolatelky, že její odsouzení bylo nezákonné, což dovozuje z extrémně logicky vadného hodnocení provedených důkazů, není zřejmé, jaké konkrétní vady obviněná Bc. L. S. v postupu soudů shledává. Navíc zjištění tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá především Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do pravomocných rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud neshledal v projednávané trestní věci v postupu soudů obou stupňů (až na korekce vad okresního soudu napravené soudem odvolacím) žádnou skutečnost, která by mohla znamenat zásah do procesních práv obviněné Bc. L. S. (ani spoluobviněných), jak jsou garantována v ústavních zákonech. Soud prvního stupně učinil velmi obsáhlé dokazování a v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu tak měl dostatečný podklad pro své rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. řádu, v souladu s jejich obsahem bez jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu obviněných.

Nejvyšší soud tak může shrnout, že všechna podaná dovolání z převážné části neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Neshledal ani existenci tvrzených vad v hmotněprávním posouzení skutkových zjištění soudů obou stupňů. Proto na základě obsahu trestního spisu rozhodl o odmítnutí dovolání obviněných V. T., M. H. a Bc. L. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu