5 Tdo 1108/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1, 3 tr. zákoník



5 Tdo 1108/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 4 To 231/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 289/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. P. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 2 T 289/2007, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), za který byl odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně bylo obviněnému uloženo podle § 60a odst. 3 tr. zák., aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozenou společnost UNION IPR, a. s., IČ 44222874, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného a poškozené společnosti UNION IPR, a. s., proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Teplicích rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 4 To 231/2009, tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. krajský soud uznal obviněného Ing. P. T. vinným dílem dokonaným a dílem nedokonaným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen trestní zákoník ), § 21 odst. 1 trestního zákoníku a § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl obviněnému uložen podle § 220 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků a výkon tohoto trestu soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, 2 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradil zločinem způsobenou škodu. O nároku poškozeného krajský soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný je povinen zaplatit společnosti UNION IPR, a. s., na náhradě škody částku 12.473.191,- Kč.

Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém podání vyslovil obviněný názor, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku krajského soudu není trestným činem. Poukázal přitom na to, že ze skutkové věty ani odůvodnění odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu není patrné porušení povinnosti související se správou cizího majetku. Dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky daného zločinu. Uvedl, že o nečinnosti společnosti Tecton International AG v zahraničí neměl ani tušení, vycházel ze vzrůstajícího objemu tržeb a dovodil, že k němu došlo právě zásluhou aktivity jmenované společnosti. Dovolatel opakovaně zdůraznil, že jeho obhajoba nebyla v trestním řízení vyvrácena. Obžaloba vycházela pouze z výpovědi svědkyně E. K. učiněné před sdělením obvinění, proto nemohla být v trestním řízení procesně použita. Závěrem zopakoval, že skutkový stav byl v dané věci nesprávně právně posouzen a jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Obviněný Ing. P. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného Ing. P. T. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Mgr. Vladimíra Krejčíře činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolatel prakticky pouze polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, jež provedly dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjištěný skutkový stav podřadily odpovídající právní kvalifikaci, a proto navrhl dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. P. T. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Pod uvedený důvod dovolání nespadají námitky vytýkající nedodržení procesních ustanovení, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Stejně tak není možné za hmotně právní vadu považovat rozsah provedeného dokazování, který není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle zjištění Nejvyššího soudu naprostá většina dovolacích námitek obviněného neodpovídá zákonnému vymezení uplatněného důvodu dovolání a má výlučně skutkový charakter. Pokud obviněný v části svého dovolání uplatnil námitky, které by mohly spadat pod uplatněný dovolací důvod, nepodpořil je takovými argumenty, které by mohly vést ke změně právního posouzení skutku.

Odvolací soud ve výroku o vině svého rozsudku popsal skutek tak, jak byl správně zjištěn již soudem prvního stupně, pouze provedl jeho zestručnění a upřesnění v rozsahu, jaký mu dovoluje trestní řád. Protiprávní jednání obviněného tak spočívalo v podstatě v tom, že obviněný jako předseda představenstva společnosti KERAUNION, a. s., se sídlem Dubí 3, okres Teplice (právním nástupcem se stala společnost UNION IPR, a. s.), uzavřel dne 18. 12. 2002 exkluzivní smlouvu o zprostředkování se společností Tecton International Aktiengesellschaft se sídlem Austrassde 15, FL 9490, Vaduz, Lichtenštejnsko, zastoupenou E. H. K., kdy předmětem smlouvy byl závazek zprostředkovatele opatřovat pro společnost KERAUNION, a. s., příležitosti k uzavírání smluv na prodej izolačních látek s povinností vyplatit smluvní provizi ve výši 10% z hodnoty každé uzavřené smlouvy, a přestože věděl, že zprostředkovatel nevykonal žádnou smluvenou činnost, v rozporu s touto skutečností a s povinnostmi uloženými mu zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obchodní zákoník ), v období od 3. 12. 2003 do 31. 12. 2004 poskytl zprostředkovateli potřebné údaje pro vystavení celkem čtrnácti faktur na celkovou částku provize 405.911,20 Eur a po jejich doručení společnosti KERAUNION, a. s., faktury podepsal a nařídil jejich proplacení, přičemž poslední faktura ze dne 31. 12. 2004 na částku 14.989,18 Eur nebyla z důvodu jeho odvolání z funkce proplacena, tímto jednáním způsobil škodu společnosti KERAUNION, a. s., ve výši 390.922,02 Eur, tj. 12.473.191,- Kč.

Zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, čímž jinému způsobí škodu velkého rozsahu, tj. ve smyslu § 138 trestního zákoníku škodu dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Podstatou protiprávního jednání, jež může představovat nejen aktivita, ale i opomenutí obviněného něco konat, je způsobení škody na cizím majetku v důsledku porušení zákonné nebo smluvní povinnosti takový majetek opatrovat nebo spravovat. Vlastní obohacení nebo prospěch na straně někoho jiného se nevyžaduje. Povinnost ve smyslu § 220 trestního zákoníku může pak být v právní úpravě označena např. jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. 1971 a násl. s.). Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají tudíž osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Zákon ukládá povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek např. rodičům vůči jejich dětem, správci dědictví ustanoveného soudem, zákonnému zástupci osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, nebo osoby, jejíž pobyt není znám, a rovněž také fyzické osobě, která vykonává funkci statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku takové právnické osoby.

V případě obviněného, který v době činu vykonával funkci předsedy představenstva akciové společnosti, ukládal zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve svém ustanovení § 194 odst. 5 (s účinností od 1. 1. 2001) povinnost spravovat majetek akciové společnosti. Podle citovaného ustanovení jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Tento pojem řádného hospodáře představuje takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi, chová se zodpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003,696 s.). Obchodní zákoník, na který odvolací soud v popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku odkázal, tak jednoznačně vymezuje povinnost člena představenstva akciové společnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře , která odpovídá povinnosti, na niž odkazuje ustanovení § 220 trestního zákoníku. Krajskému soudu je možné vytknout, že výslovně neoznačil konkrétní ustanovení, jehož porušení v případě obviněného zjistil, a to již ve výroku o vině, a učinil tak až v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 6). Nejvyšší soud však při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází z toho, že nesprávné právní posouzení nelze dovodit z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Z hlediska naplnění dovolacího důvodu je pak rozhodné, zda soud provedl skutková zjištění v takovém rozsahu, aby odpovídala okolnostem nezbytným pro naplnění znaků určité skutkové podstaty trestného činu.

O takový případ se jedná i v předmětné trestní věci, neboť především soud prvního stupně shromáždil a provedl takové důkazy, z nichž vyplývá postavení obviněného jako člena, resp. předsedy představenstva obchodní společnosti KERAUNION, a. s., a to od 6. 3. 2002 (viz listiny na č. l. 754 a 755 trestního spisu) až do jeho odvolání z této funkce dne 11. 1. 2005 (viz č. l. 756 trestního spisu). Jako řádný hospodář ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku tak obviněný měl povinnost spravovat majetek akciové společnosti tak, aby na něm nevznikla škoda ať jeho úbytkem či znehodnocením, a rovněž měl pečovat o to, aby byl tento majetek zhodnocován, případně rozšiřován v nejvyšší možné míře. S ohledem na postavení obviněného v poškozené společnosti tak nemohou vzniknout jakékoli pochybnosti o naplnění znaku zákonem uložené povinnosti spravovat cizí majetek , jak vyžaduje skutková podstata zločinu porušení povinností při správě cizího majetku, jímž byl obviněný uznán vinným.

V této souvislosti Nejvyšší soud pouze pro úplnost podotýká, že soud prvního stupně podle formulace právní věty kladl obviněnému za vinu porušení jak zákonné tak smluvní povinnosti, přičemž v odůvodnění svého rozsudku odkázal jen na pracovní smlouvu bez podrobnější specifikace. Zřejmě nesprávně vycházel z tzv. manažerské smlouvy včetně jejích dodatků založené na č. l. 784 až 792 trestního spisu, která však byla uzavřena sice s obviněným jako zaměstnancem, avšak nikoli ve vztahu ke společnosti KERAUNION, a. s., které se týkalo protiprávní jednání, nýbrž ke společnosti Union Lesní brána, a. s. Podle obsahu spisu by zřejmě bylo možné uvažovat o existenci smluvní povinnosti obviněného pro výkon jeho funkce předsedy představenstva společnosti KERAUNION, a. s., a to s ohledem na smlouvu založenou na č. l. 757 až 761 trestního spisu, která upravovala pracovní a platové podmínky platné pro výkon funkce člena statutárního orgánu této společnosti. Jestliže však odvolací soud upravil popis skutku výroku o vině tak, že odkázal výlučně na obchodní zákoník, a v něm vymezenou povinnost, a přizpůsobil této změně i právní větu, v níž citoval pouze alternativu porušení zákonem uložené povinnosti, nelze v takovém postupu spatřovat zásadní vadu, navíc výsledek vyzněl ve prospěch obviněného, kterému je tak kladeno za vinu porušení jen zákonné a nikoli také smluvní povinnosti. Pokud tedy s jistou mírou tolerance bylo možné vyložit tvrzení obviněného spočívající v tom, že v popisu skutku ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí není obsažen a hlavně prokázán prvek porušení povinností v souvislosti se správou cizího majetku , jakožto námitku hmotně právní vady, musel ji Nejvyšší soud vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou.

V další části svého dovolání obviněný Ing. P. T. namítl, že jednotlivé závěry soudů o naplnění zákonných znaků trestného činu nebyly v trestním řízení prokázány, že zároveň nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom, že věděl, že druhá smluvní strana nevyvíjí žádnou aktivitu. Takové argumenty jsou výlučně skutkové povahy, přičemž v podstatě zcela totožné námitky uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku, odvolací soud se jimi zabýval a náležitě vysvětlil, proč jsou nedůvodné. Stejně je nutné posoudit jeho opětovný apel na výslech svědkyně E. K., k němuž zaujal jednoznačný a správný názor i odvolací soud. Přestože uvedená svědkyně využila svého práva odepřít výpověď, bylo na podkladě ostatních provedených důkazů možné spolehlivě rozhodnout o vině obviněného Ing. P. T. Zejména odvolací soud podrobně a logickým způsobem vysvětlil, ze kterých nezpochybnitelných skutkových zjištění vyplývajících z konkrétních důkazních prostředků dovodil porušení povinnosti opatrovat a spravovat majetek společnosti KERAUNION, a. s., jakož i zavinění minimálně ve formě úmyslu nepřímého. I na tomto místě lze napadenému rozsudku vytknout důsledné nerespektování ustanovení o náležitostech odůvodnění vymezených v § 120 odst. 3 tr. ř., avšak nedostatek preciznosti neznamená vadu, pro niž by rozsudek nemohl obstát. Okolnosti naplnění subjektivní stránky soudy správně dovodily nejen z listinných důkazů, ale především z výpovědí jednotlivých svědků zaměstnanců poškozené společnosti, kteří nevěděli o existenci zprostředkovatelské smlouvy ani o obchodních případech, z jejichž uzavření vznikl nárok na smluvenou provizi. Závěr o nejméně úmyslu nepřímém na straně obviněného je rovněž podporován zvláštním způsobem zacházení s předmětnou smlouvou, kterou jako jedinou tohoto druhu měl obviněný umístěnu v trezoru ve své kanceláři, jakož i ze skutečnosti, že opět v rozporu s běžnými zvyklostmi ve společnosti, to byl výlučně obviněný, kdo dával podklady pro vystavení faktur, resp. rozhodoval o jejich proplacení. Především ale jakékoli pochybnosti ohledně eventuelní zprostředkovatelské činnosti společnosti Tecton International Aktiengesellschaft ve prospěch společnosti KERAUNION, a. s., vyvrací nezpochybnitelný fakt, že zahraniční zákazníci, s nimiž tato společnost skutečně obchodovala, navázali svou spolupráci s ní ještě před uzavřením zprostředkovatelské smlouvy, jak již zdůraznil krajský soud na str. 6-7 svého rozsudku.

Z hlediska subjektivní stránky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku i pokusu k tomuto trestnému činu, jež vyžaduje úmyslné zavinění [avšak postačí úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], je s ohledem na shora stručně konstatované okolnosti případu patrné, že k jejímu naplnění došlo. Obviněný tvrdil, že v zahraničí se zvýšily odběry zboží a na základě toho se domníval, že je to díky zprostředkovatelské činnosti Tecton International Aktiengesellschaft, a proto dal pokyn k vyplácení jednotlivých provizí. Sám obviněný přiznal, že si nijak neověřoval, zda určitý obchod byl uskutečněn právě z popudu zprostředkovatele, přitom stačilo zákazníka se dotázat nebo nahlédnout do písemných podkladů konkrétního odběratele, z nichž soudy rozhodující v této trestní věci zcela správně dovodily opak, tedy že společnost Tecton International Aktiengesellschaft nezprostředkovala žádnou z obchodních transakcí. Obviněný tím, že jako statutární orgán a osoba, která výlučně vystupovala za poškozenou obchodní společnost, nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když nezjišťoval podmínky naplnění obsahu smlouvy o zprostředkování a oprávněnosti výplaty smluvené provize, a přesto dal pokyn k úhradě finanční částky převyšující dvanáct milionů Kč. Jedná se o škodu, k níž došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného, a která více jak dvojnásobně překračuje hranici škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Ve vztahu k částce fakturované dne 31. 12. 2004, která již nebyla proplacena, pak zůstal zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a § 220 ost. 1, 3 trestního zákoníku.

Nad rámec dovolacího přezkumu ještě Nejvyšší soud považuje za vhodné v podstatě v souladu s názorem odvolacího soudu upozornit na to, že ustanovení o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku (stejně jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.) se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. Toto ustanovení je tedy subsidiární k trestnému činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, podle předcházející právní úpravy podle § 248 tr. zák. (srov. č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). Z dosud provedeného dokazování vyplývá, že pokud by svědkyně E. H. K. nevyužila svého práva nevypovídat a poskytla by českým orgánům činným v trestním řízení příslušné písemné podklady, lze důvodně očekávat, že by obviněný byl stíhán pro závažnější trestný čin zpronevěry. Právě s ohledem na omezené možnosti opatřit potřebné podklady a prokázat obviněnému jeho vlastní obohacení, případně obohacení jiných osob, muselo být jednání obviněného právně posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, o jehož spáchání nemohou být jakékoli pochybnosti.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud posoudil právně relevantní námitku směřující proti hodnocení znaku porušení povinnosti při správě cizího majetku skutkové podstaty podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Ing. P. T. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á