5 Tdo 1105/2007
Datum rozhodnutí: 31.10.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1105/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2007 o dovolání obviněného Z. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 3 To 8/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 18/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, byl obviněný Z. Z. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona účinného ke dni 1. 1. 1994, kterého se dopustil tím, že

1. dne 26. 7. 1994 jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., vystavil v P. fakturu pro odběratele společnost P., spol. s r. o., v níž byl jedním z jednatelů, na dodávku kávy, bez uvedení množství, v částce 84.304.200,- Kč, z toho DPH 15.764.200,- Kč, a téhož dne vystavil v P. fakturu, opět na dodávku kávy, bez uvedení množství, pro odběratele společnost P., spol. s r. o., ale na částku 62.311.800,-Kč, z toho DPH 11.651.800,-Kč, kdy DPH byla společností Z. Z., spol. s r. o., příslušnému finančnímu úřadu odvedena pouze z faktury zahrnuté Z. Z. do účetnictví spol. Z. Z., spol. s r.o., znějící na nižší částku, tj. 11.651.800,- Kč, přičemž společnost P., spol. s r. o., si nárokovala odpočet DPH od Finančního úřadu pro Prahu 7 z faktury zahrnuté Z. Z. do účetnictví společnosti P., spol. s r. o., znějící na vyšší částku, tj. 15.764.200,- Kč, která jí byla vyplacena a takto jednáním obžalovaného došlo k záměrnému zkreslení a zkrácení DPH o částku 4.112.400,- Kč ke škodě českého státu, zastoupeného v daném případě Finančním úřadem pro Prahu 7,

2. dne 29. 8. 1994 společně s T. P., jehož trestní stíhání pro tento skutek je z důvodu promlčení nepřípustné, jako jednatelé společnosti P. P., spol. s r. o., vystavili v P. fakturu pro odběratele společnosti C., spol. s r. o., zastoupenou jednatelem M. P., jehož trestní stíhání pro tento skutek je z důvodu promlčení nepřípustné, na dodávku 168.000 kg kávy, á 162,-Kč, v celkové částce 33.475.680,- Kč, z toho DPH 6.259.680,- Kč a téhož dne vystavili v P. fakturu na dodávku 154.000 kg kávy, á 162,- Kč, v celkové částce 30.686.040,-Kč, z toho DPH 5.738.040,- Kč, kdy DPH byla společností P. P., spol. s r. o., odvedena příslušnému finančnímu úřadu z faktury zahrnuté obviněným Z. a svědkem P. do účetnictví společnosti P. P., spol. s r. o., znějící na nižší částku, tj. 5.738.040,- Kč, přičemž společnost C., spol. s r. o., si nárokovala odpočet DPH od Finančního úřadu pro Prahu 10 z faktury zahrnuté M. P. do účetnictví společnosti C., spol. s r. o., znějící na vyšší částku, tj. 6.529.680,- Kč, kdy tato jí byla vyplacena, a takto jednáním jmenovaných došlo k záměrnému zkreslení DPH o částku 521.640,- Kč ke škodě českého státu, zastoupeného v daném případě Finančním úřadem pro Prahu 10,

3. dne 12. 9. 1994 jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., vystavil v P. fakturu pro odběratele J. P. J., zastoupenou v daném případě M. P., jehož trestní stíhání pro tento skutek je z důvodu promlčení nepřípustné, na dodávku 151.000 kg kávy, á 162,20 Kč, v celkové částce 30.125.406,- Kč, z toho DPH 5.633.206,- Kč, a téhož dne vystavil v P. fakturu na dodávku 168.000 kg kávy, á 162,20 Kč, v celkové částce 33.217.008,- Kč, z toho DPH 6.267.408,- Kč, kdy DPH byla společností P., spol. s r. o., odvedena příslušnému finančnímu úřadu z faktury zahrnuté obviněným Z. do účetnictví spol. P., spol. s r. o., znějící na nižší částku, tj. 5.633.206,-Kč, přičemž J. P. J. si nárokovala odpočet DPH od Finančního úřadu pro Prahu 10 z faktury zahrnuté M. P. do účetnictví J., znějící na vyšší částku, tj. 6.267.408,- Kč, kdy tato jí byla vyplacena a takto jednáním jmenovaných došlo k záměrnému zkreslení a zkrácení DPH o částku 634.202,-Kč ke škodě českého státu, zastoupeného v daném případě Finančním úřadem pro Prahu 10,

4. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 2. 2. 1994 na částku 352.296,60 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 131.252,32 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

5. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 7. 2. 1994 na částku 701.941,32 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 131.257,32 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

6. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 7. 2. 1994 na částku 1.106.116,80 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 206.834,80 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

7. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 7. 2. 1994 na částku 11.111.099,09 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 207.766,49 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 1,

8. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 9. 2. 1994 na částku 527.332,98 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 98.606,98 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

9. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 16. 2. 1994 na částku 1.850.244,72 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 345.980,72 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

10. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 17. 2. 1994 na částku 1.565.790,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 292.790,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

11. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti C., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 17. 2. 1994 na částku 1.569.480,-Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 293.480,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 1,

12. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje zboží a marketing od společnosti S., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 1. 3. 1994 na částku 228.780,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 42.780,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

13. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje zboží a marketing od společnosti S., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 29. 3. 1994 na částku 276.750,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 51.750,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

14. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží (summer) od společnosti S., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 31. 3. 1994 na částku 584.236,80 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 27.820,80 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

15. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží (granulovaný čaj) od společnosti S., spol. s r. o., a to na fakturu ze dne 31. 3. 1994 na částku 959.400,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 179.400,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

16. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil marketing od společnosti J. R., o. z. z., a to na fakturu ze dne 10. 5. 1994 na částku 350.550,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 65.550,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 1,

17. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil marketing od společnosti H., a to na fakturu ze dne 16. 5. 1994 na částku 343.662,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 64.262,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

18. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje od společnosti H., a to na fakturu ze dne 19. 5. 1994 na částku 242.310,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 45.310,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2

19. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje od společnosti H., a to na fakturu ze dne 23. 5. 1994 na částku 295.200,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 55.200,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

20. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil marketing ubytovacích zařízení od společnosti I. M. a to na fakturu ze dne 24. 5. 1994 na částku 295.200,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 55.200,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

21. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil marketing ubytovacích zařízení od společnosti H. a to na fakturu ze dne 2. 6. 1994 na částku 196.800,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 36.800,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

22. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil marketing od společnosti J. R., o. z. z., a to na fakturu ze dne 2. 6. 1994 na částku 258.300,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 48.300,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

23. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje od společnosti H. a to na fakturu ze dne 9. 6. 1994 na částku 295.200,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel neexistuje, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 55.200,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

24. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil marketing ubytovacích zařízení od společnosti I. M. a to na fakturu ze dne 14. 6. 1994 na částku 277.980,- Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 51.980,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

25. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., nakoupil marketing od společnosti M., L., a to na fakturu včetně DPH ze dne 4. 7. 1994 na částku 319.800,- Kč, kterou založil jako daňový doklad do účetnictví, přičemž uvedenou částku dodavateli nikdy neuhradil, sám žádnou službu neprovedl, přesto tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 59.800,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

26. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje od společnosti I. M., v. o. s., a to na fakturu ze dne 11. 7. 1994 na částku 336.546,90 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 62.934,90 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

27. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zprostředkování prodeje od společnosti I. M., v. o. s., a to na fakturu ze dne 26. 8. 1994 na částku 242.585,50 Kč včetně DPH, přičemž dodavatel takovou fakturu nikdy nevystavil a takovou činnost nevykonal, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 45.361,50 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

28. za svoji firmu Z. Z., spol. s r. o., uzavřel smlouvu o zprostředkování ze dne 30. 8. 1994, za kterou měl zaplatit částku 36.900.000,- Kč včetně DPH, ve výši 6.900.000,- Kč, přičemž služba ze smlouvy provedena nebyla, ke zdanitelnému plnění nedošlo, přesto však částku ve výši 6.900.000,- Kč uplatnil jako nadměrný daňový odpočet DPH za měsíc srpen 1994 a tento neoprávněně odčerpal u Finančního úřadu pro Prahu 8,

29. za svoji firmu P., spol. s r. o., uzavřel smlouvu o zprostředkování ze dne 30. 8. 1994, za kterou měl zaplatit částku 36.900.000,- Kč, včetně DPH ve výši 6.900.000,- Kč, přičemž služba ze smlouvy provedena nebyla, ke zdanitelnému plnění nedošlo, přesto však částku ve výši 6.900.000,- Kč uplatnil jako nadměrný daňový odpočet DPH za měsíc srpen 1994 a tento neoprávněně odčerpal u Finančního úřadu pro Prahu 1,

30. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., uzavřel smlouvu o zprostředkování se společností M., L., (zprostředkovatel), za kterou mu byla vyfakturována částka 3.690.000,- Kč včetně DPH fakturou ze dne 19. 10. 1994, kterou založil jako daňový doklad do účetnictví, přičemž uvedenou částku zprostředkovateli nikdy neuhradil, zprostředkovatel žádnou službu neprovedl, přesto tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 690.000,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 4,

31. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., nakoupil marketing od společnosti M., L., a to na fakturu ze dne 30. 11. 1994 na částku 1.500,- Kč, kterou založil jako daňový doklad do účetnictví, přičemž uvedenou částku dodavateli nikdy neuhradil, sám žádnou službu neprovedl, přesto tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 280,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

32. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., nakoupil marketing od společnosti M., L., a to na fakturu ze dne 30. 11. 1994 na částku 64.340,- Kč, kterou založil jako daňový doklad do účetnictví, přičemž uvedenou částku dodavateli nikdy neuhradil, sám žádnou službu neprovedl, přesto tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 12.031,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

33. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., nakoupil marketing od společnosti M., L., a to na fakturu ze dne 30. 11. 1994 na částku 49.500,- Kč, kterou založil jako daňový doklad do účetnictví, přičemž uvedenou částku dodavateli nikdy neuhradil, sám žádnou službu neprovedl, přesto tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 9.256,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

34. jako jednatel společnosti Z. Z., spol. s r. o., nakoupil marketing od společnosti M., L., a to na fakturu ze dne 30. 11. 1994 na částku 50.000,- Kč, kterou založil jako daňový doklad do účetnictví, přičemž uvedenou částku dodavateli nikdy neuhradil, sám žádnou službu neprovedl, přesto tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 9.350,- Kč u Finančního úřadu pro Prahu 2,

35. jako jednatel společnosti P., spol. s r. o., fiktivně nakoupil zboží od společnosti Z. Z., spol. s r. o., jejímž je rovněž jednatelem, a to na fakturu ze dne 20. 1. 1995 na částku 305.307,40 Kč včetně DPH, přičemž k převodu zboží nedošlo a v účetnictví společnosti Z. Z., spol. s r. o., je tato faktura na jiného dodavatele, přesto tento daňový doklad zařadil do účetnictví a tímto daňovým dokladem uplatnil odpočet DPH ve výši 55.055,40 Kč u Finančního úřadu pro Prahu 8,

Za tento trestný čin byl obviněný Z. Z. odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro Prahu 10, škodu ve výši 1.155.842,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byl F inanční úřad pro Prahu 10 se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byly podle § 37a tr. zák. zrušeny výroky o vině a o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 45 T 30/2003, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině podklad.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Z. Z. odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 3 To 8/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o náhradě škody a v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 3 To 8/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, podal obviněný Z. Z. prostřednictvím obhájce JUDr. F. H. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení některých znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení odvolacího soudu podle § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel upřesnil, že těžiště dovolání spočívá v rozhodování soudů o skutcích č. 1 až 3 výroku o vině, zbylých skutků pak pouze v rozsahu nesprávnosti obou soudních rozhodnutí, kdy soudy postupovaly ve smyslu zásad týkajících se ukládání společného trestu bez zkoumání trestního jednání u skutků pod body 4 až 35, u nichž dovolatel nijak nezpochybnil svou trestní odpovědnost, přestože některé z nich vůbec nespáchal. Obviněný dále uvedl, že si je vědom stávající judikatury Nejvyššího soudu České republiky, avšak upozornil, že nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o otázce, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že je přesvědčen o tom, že stát ani finanční úřad nemohl utrpět jednáním pod body 1) až 3) výroku o vině škodu, neboť žádná platná obecně závazná právní norma nestanoví, že daně jsou příjmem státu, ani že daně jsou majetkem ČR. Daně totiž tvoří příjem státního rozpočtu a případným zkrácením daně tedy nelze způsobit škodu státu, nýbrž rozpočtu. Státní rozpočet pak je ve smyslu § 5 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, souborem finančních vztahů, a jako takový nemá právní subjektivitu. Daně netvoří příjem a nemohou tedy být majetkem žádného existujícího právního subjektu. Proto není komu způsobit případným jednáním spočívajícím ve zkrácení daně škodu, a není-li tedy způsobena žádná škoda, není ve smyslu zásady a minori ad maius možné způsobit takovým jednáním značnou škodu či dokonce škodu velkého rozsahu, tudíž jednání obviněného vymezené ve skutkové větě, není způsobilé naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu § 148 tr. zák. S uvedenou problematikou se soudy vůbec nevypořádaly, ačkoli to bylo jejich povinností. Dovolatel v tomto směru rozvedl, že vychází z toho, že za škodu je obecně považována majetková újma vyjádřitelná v penězích, způsobená protiprávním jednáním. Zkrácením daně pak nemůže vzniknout škoda, protože daňová povinnost nevzniká protiprávním jednáním, ale podle ustálené judikatury naopak, příjem získaný protiprávním jednáním nemůže být zdaněn. Uvedený závěr potvrzuje i odvolací soud, který zrušil výrok o náhradě škody. Správce daně, finanční úřad, totiž není a nemůže být poškozeným subjektem podle § 3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, když tento přiznává finančnímu úřadu pouze statut organizační složky státu, která však není právnickou osobou a nemá právní subjektivitu, pokud jí tato není explicitně přiznána. Může být pouze účastníkem občanského soudního řízení, nikoli již účastníkem trestního řízení.

Jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný také v tom, že se soudy nevypořádaly s otázkou, kdo může souzený trestný čin vůbec spáchat. V případě právnické osoby se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo jménem právnické osoby daň fakticky zkrátil, tedy ten, kdo nepochybně vystavil a předložil daňové přiznání finančnímu úřadu. V případě skutků uvedených pod bodem 1) až 3) tak mohla takový trestný čin spáchat osoba, vyplňující či finančnímu úřadu doručující daňové přiznání, tedy například účetní, nikoli však jednatel společnosti z pouhého titulu své funkce statutárního zástupce. Pochybení soudů obou stupňů je zjevné zejména u skutku pod bodem 3) výroku o vině, kdy se obviněný na daňovém přiznání nijak nepodílel a ani nedával žádné pokyny k úpravám či k jeho nesprávnému vyplnění. Další pochybení dovozuje obviněný z nesprávně vypočtené výše škody, kterou měl svým údajným jednáním způsobit v celkové výši 5.268.242,- Kč. Soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s hodnocením výše škody a jen přejaly závěry příslušných finančních úřadů, které byly pro účely trestního řízení dodány orgánům činným v trestním řízení. Napadená rozhodnutí neobsahují způsob výpočtu ani relevantní závěry o tom, jakým způsobem soud k výsledkům těchto výpočtů dospěl. Tato okolnost je přitom zásadní již z titulu možného promlčení trestního stíhání, pokud by se ukázaly výpočty nesprávnými a soudy tvrzená škoda by se snížila pod hranici 5.000.000,- Kč, přičemž podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. by trestnost zanikla uplynutím pětileté promlčecí doby. Uvedený dovolací důvod byl naplněn také v tom směru, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 65 tr. zák., týkajícímu se zániku trestnosti činu. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě trestnost zanikla, když skutky pod body 1) až 3) výroku o vině byly spáchány v období let 1994 až 1995, trestní oznámení ohledně těchto skutků bylo ze strany Finančního úřadu pro Prahu 7 doručeno již v roce 1995, trestní stíhání osoby obviněného však bylo zahájeno až v září roku 2004 usnesením policejního orgánu ze dne 14. 9. 2004. Obviněný se nijak nepodílel na průtazích v trestním řízení, které byly způsobeny výlučně liknavostí policejního orgánu a dozorujícího státního zastupitelství, které věc neprojednaly, přičemž obviněný žil až do roku 2004 v přesvědčení, že tyto skutky ani nebudou předmětem trestního řízení, když je navíc ani nespáchal. Od uvedeného data roku 1994 do současné doby obviněný vedl řádný způsob života a předmětné skutky pod body 4) až 35) výroku o vině byly výjimečným excesem. Od uvedené doby taky obviněný již žádnou další trestnou činnost nespáchal. Soudy sice neustále poukazovaly na jeho údajné trestné jednání v trestní věci projednávané před Krajským soudem v Brně, nicméně toto řízení je stále ve fázi hlavního líčení a vede podle závěrů znaleckých posudků vypracovaných ve věci k závěru o nevině obviněného. Nelze mu proto toto jednání přičítat k tíži.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel namítl, že trestní stíhání proti jeho osobě pro skutky pod bodem 1) až 3) bylo nepřípustné z důvodu promlčení, přičemž v této souvislosti poukázal obviněný na závěry, které jsou obsaženy v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, jež bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 To 33/2006. Pro tyto tři dílčí skutky byla podána samostatná obžaloba, přičemž ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. je nutno tyto tři skutky považovat za samostatný skutek, neboť v zákoně není uvedeno jinak. Pokud pak jsou tyto dílčí útoky pokračujícího trestného činu posuzovány jako samostatný skutek, neodpovídá právní kvalifikace jednání obviněného v případě skutků pod body 1) až 3) výroku o vině provedená soudem prvního stupně i soudem odvolacím hodnocení společenské nebezpečnosti. Způsobená škoda totiž nepatrně převyšuje hranici 5.000.000,- Kč ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. při úvaze o použití příznivější právní úpravy v rámci novelizace předmětného zákonného ustanovení zákonem č. 265/2001 Sb. a v rámci vymezení hranice mezi značnou škodou a škodou velkého rozsahu. Tato okolnost ve spojení se skutečností, že od spáchání trestného činu uplynulo v současnosti bezmála již 11 let, pak snižuje společenskou nebezpečnost natolik, že není splněna podmínka vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. ř. Pokud by obviněný byl tedy ohrožen trestní sazbou uvedenou v § 148 odst. 2 písm. c) tr. zák., bylo by nutno uzavřít, že ve smyslu § 67 tr. zák. dojde k promlčení takového trestného činu uplynutím doby pěti let, a tak měly soudy v napadených rozhodnutích také postupovat. O promlčení mělo být uvažováno také ještě z dalšího důvodu. Obviněný v této souvislosti zmínil, že v jeho případě u skutku pod bodem 3) výroku o vině neexistují jakékoli důkazy o jeho trestném jednání. Obviněný se nijak na daňovém přiznání nepodílel ani jej nepodepisoval, činili tak výlučně svědci H. a H. Trestní odpovědnost obviněného je tak výlučně dovozována pouze z faktury na částku 33.217.008,- Kč a z faktury na částku 30.125.406,- Kč, o jejíž existenci a vystavení nemá obviněný sebemenší ponětí, jeho trestní odpovědnost je zde dovozována výlučně z výpovědi svědka H., který byl rovněž stíhán pro daňovou trestnou činnost. V případě tohoto skutku tak neexistují prokazatelné důkazy o vině obviněného. Při úvaze o odbourání zmiňovaného skutku pod bodem 3) výroku o vině by pak obviněný byl s ohledem na nižší škodu ohrožen trestní sazbou od jednoho do osmi let podle § 148 odst. 3 tr. zák. stávající právní úpravy jako právní úpravy příznivější a podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. by se i z tohoto důvodu měla v jeho případě správně uplatnit pětiletá promlčecí doba a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro nepřípustnost z důvodu promlčení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle obviněného naplněn právě z toho důvodu, že z důvodu promlčení trestního stíhání byl dán důvod k zastavení trestního stíhání již v řízení před soudem prvního stupně, přesto bylo odvolání obviněného zamítnuto, respektive k jeho odvolání nebyl napadený rozsudek zrušen v příslušných výrocích o vině a trestu. Na samotný závěr obviněný zmínil, že postup odvolacího soudu z pohledu veřejného zasedání byl značně jednostranný, soud postavil své závěry zejména na obdobné trestní věci mediálně známých osob P. a P. a obviněný se nemůže zbavit dojmu, že výsledek trestního řízení byl veden snahou dovolatele odsoudit a nikoli snahou o přispění k objasnění věci.

V závěru dovolání obviněný Z. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. a § 265l tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že přikáže soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se stanovením hlavních zásad a směrů nového projednání věci na podkladě provedeného řízení o dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Z. Z. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je nade vší pochybnosti, že všechny atributy pokračování jsou v případě dovolatele naplněny, když ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá existence okolností subjektivní i objektivní povahy svědčící o tom, že všechny dílčí útoky obviněného jsou dílčími útoky jediného pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona účinného ke dni 1. 1. 1994, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů věnovaly posouzení dané otázky patřičnou pozornost a ve shodě s jejich závěrem lze konstatovat, že útoky popsané pod body 1) až 3) mají společné znaky a bezprostřední souvislost s další obviněnému prokázanou trestnou činností a v tomto směru státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Ohledně dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce rozvedl, že nelze v tomto směru námitkám obviněného ohledně nemožnosti způsobení škody státu přisvědčit, když z povahy a logiky věci je zřejmé, že ustanovení § 148 tr. zák. chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb. Fakticky jde o zvláštní případ podvodu a v případě naplnění všech znaků uvedených v § 148 tr. zák. je poškozeným český stát zastoupený správcem daně, kterým je příslušný finanční úřad. K další námitce obviněného pod tímto dovolacím důvodem, týkajícím se zániku nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 65 tr. zák. státní zástupce uvedl, že jí taktéž nelze přisvědčit a lze i v tomto směru odkázat na přiléhavou argumentaci nalézacího soudu rozvedenou na straně 14 a 15 odsuzujícího rozsudku. Společenská nebezpečnost jednání obviněného je zvyšována tím, že se trestné činnosti dopouštěl po dobu delší než jeden rok, jde o pokračování v trestné činnosti s celkem 35 dílčími útoky a škoda, kterou obviněný způsobil či se pokusil způsobit, přesahuje částku 22 milionů Kč. S ohledem na dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, a s přihlédnutím k věku obviněného soud přistoupil k uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby a pro účely výkonu trestu obviněného zařadil do věznice s dozorem a nikoli do věznice s ostrahou. K poslednímu dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce již jen poznamenal, že v důsledku toho, že ani jednu z jeho předchozích námitek neshledává opodstatněnou a nelze proto říci, že byl naplněn v předcházejícím trestním řízení jakýkoli jiný zákonný důvod dovolání uplatněný dovolatelem, je dovolání zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto státní zástupce uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, které slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného Z. Z. tak, že se toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. a učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž státní zástupce zároveň ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), od st. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný nejprve uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného.

Právně relevantní námitkou, podřazenou pod tento dovolací důvod, obviněný napadl správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, zpochybňující vznik škody a v souvislosti s tím i existenci objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., avšak pouze ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1) až 3) výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005. V tomto směru obviněný především uvedl, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 65 tr. zák. a nezohlednily, že trestnost jeho činu zanikla z důvodu změny v osobě pachatele.

Podle § 65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a postoj pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě. Důvodem k zániku trestnosti však nemůže být sama o sobě délka trestního řízení vedeného ohledně spáchaného trestného činu ani delší doba, která od jeho spáchání uplynula. Nejvyšší soud poukazuje zejména na rozsáhlost trestné činnosti obviněného a musí konstatovat, stejně jako soudy předchozích instancí, že podmínky zániku trestnosti ve smyslu § 65 tr. zák. splněny v případě dovolatele nebyly, a to především vzhledem k velmi vysokému stupni nebezpečnosti spáchaného daňového trestného činu, kterým obviněný sofistikovaným a pokračujícím jednáním způsobil škodu, která několikanásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu. Za této situace ani poměrně velmi dlouhý odstup od spáchání trestné činnosti a průtahy zejména v přípravném řízení trestním nemohou odůvodnit zánik nebezpečnosti činu pro společnost. Takový závěr nelze učinit ani vzhledem k věku obviněného, na který je též poukazováno v dovolání. S ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, který je třeba hodnotit vedle uplynulé doby od spáchání činu, nelze učinit ani závěr, že se obviněný po spáchání činu již napravil.

S ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a průtahy v řízení soudy přistoupily k uložení trestu odnětí svobody obviněnému Z. Z. na samé spodní hranici trestní sazby a pro účely výkonu trestu ho zařadily do věznice s dozorem a nikoli do věznice s ostrahou. Jednání obviněného naplňuje trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona účinného ke dni 1. 1. 1994, a podle odstavce 3 tohoto ustanovení mu soud mohl uložit trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč u něho neshledal důvody pro použití nižší právní kvalifikace s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. (srov. str. 14 odůvodnění rozsudku). S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje. Obviněný byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a to za situace, kdy jím páchaná trestná činnost byla značně rozsáhlá, přičemž soud prvního stupně výslovně uvedl, že výše zmiňovaný trest odnětí svobody v trvání 5 let byl obviněnému uložen i s ohledem na dobu téměř 12 let, která uběhla od spáchání posuzované trestné činnosti, a dovolací soud zdůrazňuje, že tímto zohlednil samozřejmě i délku probíhajícího trestního řízení a dostatečně ji v rámci možností daných mu zákonnou trestní sazbou vyjádřil v uloženém trestu. Takový postup nalézacího soudu shledal Nejvyšší soud jako správný, v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a také s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na tento nález, ale i na další obdobné nálezy Ústavního soudu navazující. Z této judikatury vyplývá, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti). Všemi těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud k dovolání obviněného a po posouzení všech těchto rovin shledal, že uložený trest vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby je trestem, který reflektuje požadavek na zohlednění i délky trvání trestního řízení včetně průtahů v něm způsobených orgány činnými v trestním řízení. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho právy, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho právy na osobní svobodu. Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soudu ) týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§ 27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud, příp. i Nejvyšší soud, neboť podle tohoto rozhodnutí stěžovatel nemohl být považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu příliš nízký, přesto však obviněnému neuložil vyšší trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení (srov. k tomu rozhodnutí o přijatelnosti v této věci ze dne 11. ledna 1995; dále viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března 1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října 2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května 2002).

Zváží-li se z tohoto hlediska postup soudu prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacího soudu v této věci je třeba konstatovat, že soud prvního stupně a v zásadě i odvolací soud výslovně konstatovaly, že ve věci obviněného Z. Z. byla zjištěna nepřiměřená délka řízení a tedy i průtahy v něm, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. K tomu je třeba dodat, že po provedeném vyhodnocení konkrétních průtahů je třeba konstatovat, že došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Této okolnosti dal pak soud prvního stupně výraz při ukládání trestu obviněnému Z. Z. za spáchaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona účinného ke dni 1. 1. 1994, který je velmi závažným trestným činem se sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že bez zvážení uvedených průtahů a nepřiměřené délky trestního řízení by u obviněného přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání v podstatně delší výměře, a to s přihlédnutím k okolnostem rozhodným z hlediska výměry ukládaného trestu uvedeným již soudem prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacím soudem, když v tomto směru zvláště zdůraznil výši způsobené škody na uplatněných odpočtech DPH včetně škody, ke které směřoval tento trestný čin spáchaný částečně v pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Uložil-li pak nalézací soud obviněnému s přihlédnutím k nepřiměřené délce trestního řízení nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jen pěti let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby, s čímž se ztotožnil i odvolací soud, daly tím oba soudy nepochybně v dostatečné míře výraz těmto okolnostem, a proto je jim tento trest zcela odpovídající, přičemž v souvislosti s tím Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tím také nepochybně poskytl stěžovateli náhradu za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve formě zmírnění trestu.

Další právně relevantní námitka, kterou dovolatel uplatnil v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týkala toho, zda vůbec vznikla škoda. Obviněný v této souvislosti uvedl, že stát ani finanční úřad nemohl utrpět jednáním pod body 1) až 3) výroku o vině škodu, neboť žádná platná obecně závazná právní norma nestanoví, že daně jsou příjmem státu, ani že daně jsou majetkem České republiky. Zkrácením daně pak nemůže vzniknout škoda, protože daňová povinnost nevzniká protiprávním jednáním, ale podle ustálené judikatury naopak, příjem získaný protiprávním jednáním nemůže být zdaněn. Uvedený závěr potvrzuje i odvolací soud, který zrušil výrok o náhradě škody. Správce daně, finanční úřad, totiž není a nemůže být poškozeným subjektem podle § 3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, když tento přiznává finančnímu úřadu pouze statut organizační složky státu, která však není právnickou osobou a nemá právní subjektivitu, pokud jí tato není explicitně přiznána. Může pouze být účastníkem občanského soudního řízení, nikoli již účastníkem trestního řízení.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku. Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb. Jde v podstatě o zvláštní případ podvodu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádí ze svých příjmů do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu a zatajuje se ve skutečnosti dosažený zisk, v důs ledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (srov. § 89 odst. 2 tr. zák.), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Pro posouzení, zda došlo ke zkrácení uvedených povinných plateb, záleží na tom, o jakou platbu se jedná, co je předmětem zdanění či jiné povinnosti, zda a jakým způsobem se platba přiznává, vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného druhu platby, popřípadě z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků (viz zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Způsob a výše zkrácení daně závisí též od toho, na jakou skutečnost je vznik daňové povinnosti vázán. Výši zkrácení představuje podle ustálené judikatury rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně není soud vázán při posouzení, zda byla daň zkrácena ve větším rozsahu a zda tedy jde o trestný čin. Škodou ve smyslu odst. 3 § 148 tr. zák. účinného ke dni 1. 1. 1994, se zde rozumí škoda na zkrácené dani či jiné povinné platbě uvedené v odstavci 1 tohoto ustanovení, neboť z hlediska trestněprávního jde o škodu, která vzniká spácháním skutku, jenž naplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (srov. č. 22/2005 Sb. rozh. tr.).

K argumentu dovolatele, že jeho tvrzení o nemožnosti vzniku škody podpořil i odvolací soud, když zrušil výrok o náhradě škody, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zákon zde tradičně používá pojem škoda, byť zkrácená daň není majetkovou škodou, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř., poněvadž nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá zdanění podle příslušného daňového předpisu, a nikoli z jednání, které nese znaky trestného činu podle § 148 tr. zák. (srov. č 29/1982, s. 389, a č. 52/1989 Sb. rozh. tr.). V adhezním řízení může být uplatňován (§ 43 odst. 3 tr. ř.) a soudem přiznán (§ 228 tr. ř.) jen takový nárok na náhradu škody, který je obecně možné uplatňovat a přiznat i v občanskoprávním řízení, resp. v řízení před jiným příslušným orgánem. Z tohoto důvodu nelze v adhezním řízení přiznat např. náhradu škody spočívající ve zkrácení daně, protože tato se neuplatňuje žalobou ani v občanskoprávním řízení (srov. č. 52/1998-I. Sb. rozh. obč. a č. 26/1999 Sb. rozh. obč.), ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr (srov. § 46 zákona o správě daní a poplatků), který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené daně a zároveň exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí [srov. § 274 písm. f) občanského soudního řádu], a proto není důvodu vydávat o tom rozhodnutí podle § 228 tr. ř. v adhezním řízení. Přesto však z hlediska trestněprávního jde o škodu způsobenou trestným činem, neboť u zkrácení daně ve smyslu § 148 tr. zák. v důsledku trestně relevantního jednání pachatele nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V rámci tohoto dovolacího důvodu vznesl obviněný námitku promlčení jeho trestního stíhání pro dílčí útoky pod bodem 1) až 3) výroku o vině rozsudku soudu první instance. Pro tyto tři dílčí akty byla podána samostatná obžaloba, přičemž ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. je nutno tyto tři útoky považovat z hlediska procesního za samostatné skutky, neboť v zákoně není uvedeno jinak. Pokud pak jsou tyto dílčí útoky pokračujícího trestného činu posuzovány jako samostatný skutek, neodpovídá právní kvalifikace jednání obviněného v případě skutků pod body 1) až 3) výroku o vině provedená soudem prvního stupně i soudem odvolacím hodnocení společenské nebezpečnosti. Tyto skutky obviněný tedy zjevně oddělil o ostatních dílčích skutků pokračujícího souzeného trestného činu, ke kterým se v minulosti doznal a s jejichž právní kvalifikací souhlasil.

Podle § 67 odst. 1 tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která je konkrétně uvedena v písm. a) až d) cit. ustanovení. V projednávané trestní věci, v níž byl čin obviněného posouzen jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona účinného ke dni 1. 1. 1994, u něhož zákon ve zvláštní části stanovil trest odnětí svobody na pět až dvanáct let, je podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. promlčecí doba stanovena na dvanáct let. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která tak přestala být pro společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je tedy uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr. zák.

Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou uvedeny v § 67 odst. 2 až 4 tr. zák. Podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Podle tohoto ustanovení se promlčení trestního stíhání přerušuje a začíná proto běžet nová promlčecí doba jednak sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, a jednak spácháním nového trestného činu, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Určité úkony již v důsledku své povahy směřují k trestnímu stíhání, tedy způsobují přerušení promlčecí doby vždy (např. sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve formě zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu, podání obžaloby ve smyslu § 176 a § 180 tr. řádu, předvolání obviněného k výslechu podle § 90 tr. řádu), u ostatních úkonů je však nutno posoudit jejich způsobilost přivodit přerušení promlčecí doby podle konkrétních okolností případu, a to vzhledem k tomu, zda jde o úkony skutečně směřující k trestnímu stíhání obviněného.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Základní podmínkou pokračování v trestném činu tedy je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (srov. č. 22/1990 Sb. rozh. tr.). Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu (srov. č. 35/1961 a č 15/1996-I. Sb. rozh. tr.), jako tomu bylo ostatně i v případě dovolatele.

Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Mezníkem, který ukončuje pokračování v trestném činu, pokud nebylo ukončeno již dříve, je vždy sdělení obvinění, kterým se po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. míní zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. pro tento skutek, v kterém je spatřován stíhaný pokračující trestný čin. Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se hmotně právní povaha institutu promlčení trestního stíhání v případě pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. projevuje v tom, že úkony, které způsobují přerušení promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 3 tr. zák., se vztahují ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu, a to bez ohledu na skutečnost, zda se o nich konalo společné řízení či nikoli. To znamená, že pokud byla vedena například dvě samostatná řízení o dílčích útocích tvořících jeden pokračující trestný čin, dojde k přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 tr. zák. ohledně celého pokračujícího trestného činu i tehdy, jestliže byly byť jen ve vztahu k jednomu dílčímu útoku provedeny úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 752/2007).

Nejvyšší soud k tomu dále zdůrazňuje, že obviněný sice vznesl své námitky ohledně promlčení pouze ke skutkům uvedeným v rozsudku soudu první instance pod body 1) až 3) výroku o vině, nicméně nelze přehlédnout, že tyto tři skutky jsou pouze dalšími dílčími útoky jednoho pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., o kterých nebylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 45 T 30/2003, a proto musel v posuzované trestní věci Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, předchozí, shora citované, rozhodnutí zrušit ve výroku o vině i o trestu a nově rozhodnout jak o dílčích útocích ze zrušeného rozhodnutí, tak zároveň nově i o třech dílčích útocích, které vyšly najevo později, a u kterých obviněný namítá, že jejich trestní stíhání je již promlčeno. Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, je správné v tom směru, že všechny obviněným spáchané útoky, kterých je celkem 35, včetně tří útoků, u kterých dovolatel namítá promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 tr. zák., považuje za jeden jediný pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a to podle zákona účinného ke dni 1. 1. 1994.

Nejvyšší soud pak dále k posuzované otázce považuje za nutné ještě dodat, že o tom, že se v případě jednání obviněného jedná o pokračující trestný čin, není pochyb a ani obviněný v tomto směru nevznesl žádnou námitku. Dovolatel pouze odděluje dílčí skutky pod body 1) až 3) výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, od ostatních třiceti dvou dílčích skutků, o kterých již bylo v minulosti rozhodnuto v řízení u téhož soudu pod sp. zn. 45 T 30/2003. U těchto tří nově zjištěných skutků pak ze skutečnosti, že trestní stíhání těchto skutků, spáchaných v průběhu roku 1994 a 1995, bylo zahájeno až v roce 2004, dovozuje, že toto trestní stíhání bylo promlčeno. V této souvislosti však nepoukazuje na uplynuvší promlčecí dobu, která by v případě aplikované právní kvalifikace podle zákona účinného ke dni 1. 1. 1994 činila dvanáct let, ale na nesplnění podmínky uvedené v § 88 odst. 1 tr. zák., tedy že okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu, v tomto případě podle obviněného škoda jen nepatrně přesahující hranici 5.000.000,- Kč, rozhodně není tak závažná, že by podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tímto způsobem obviněný dospěl k tomu, že mělo být jeho jednání kvalifikováno pouze podle § 148 odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění účinném ke dni 1. 1. 1994, přičemž v tomto případě by promlčecí doba činila podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Jak Nejvyšší soud ovšem zjistil z přiloženého spisového materiálu s ohledem na nutnost posoudit jako pokračování všech 35 dílčích útoků a nikoli jen 32 útoků a poté zvlášť ty 3 útoky, vůči kterým směřují námitky obviněného, sdělení obvinění například ke skutkům pod body 28 a 29 bylo doručeno obviněnému dne 20. 5. 1997, u dalších 31 skutků pak bylo obvinění sděleno dne 23. 10. 1998. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno k pokračování trestného činu výše, pak je z hlediska promlčení a běhu promlčecí doby nerozhodné, že trestní stíhání k posledním třem dílčím skutkům jednoho pokračujícího trestného činu bylo zahájeno až v září roku 2004. Skutek by nebyl promlčen ani v případě, že by byla soudy shledána nepřítomnost zákonem vyžadované materiální podmínky podstatného zvýšení nebezpečnosti činu pro společnost podle § 88 odst. 1 tr. zák. a že by jednání obviněného muselo být z tohoto důvodu posouzeno jen podle § 148 odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění ke dni 1. 1. 1994. Takto však žádný z obou soudů rozhodujících ve věci nepostupoval. Z těchto důvodů je i tato námitka obviněného neopodstatněná.

Nejvyšší soud se tedy ohledně výroku o vině ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, přičemž sám shledal všechny shora uvedené právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a na ně navazující závěry odvolacího soudu jsou proto v případě obviněného Z. Z. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, jak byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 3 To 8/2007, uznán vinným.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 3 To 8/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 46 T 18/2005, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) či l) tr. ř. zrušit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve variantě namítané obviněným v dovolání nebyl dán vzhledem k tomu, že nebyl ze shora uvedených důvodů materiálně naplněn žádný z dříve uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) nebo g) tr. ř.

Na závěr je tedy třeba zdůraznit, že soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právní kvalifikace jednání obviněného Z. Z. a s jeho závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu zrušil pouze výrok o náhradě škody a v ostatním odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 3 To 8/2007.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se shora uvedenou argumentací Nejvyššího soudu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Z. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.