5 Tdo 110/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 5 tr. zákoník, § 118 odst. 1 tr. zák., § 118 odst. 2 písm. b) tr. zák.



5 Tdo 110/2013-311

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2013 o dovolání, které podal obviněný M. Ž. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 6 To 92/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 10 T 1/2010, byl obviněný M. Ž. uznán vinným dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným Ing. L. P. (bod Ia., II. rozsudku nalézacího soudu) a dále trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ), spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (bod Ib. rozsudku nalézacího soudu). Za to byl obviněný M. Ž. odsouzen podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému M. Ž. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. Ž. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným Ing. L. P. náhradu škody poškozeným, kteří jsou specifikováni ve výroku o náhradě škody na stranách 149 až 221 rozsudku nalézacího soudu. Se zbytky svých nároků byli označení poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. L. P.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. Ž. a skupina poškozených zastoupená zmocněnkyní Mgr. Hanou Šnyrchovou. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body Ia, II., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody za použití § 261 tr. ř. ve stejném rozsahu i ohledně spoluobviněného Ing. L. P. Odvolací soud pak znovu rozhodl tak, že obviněného M. Ž. uznal vinným dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaných formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným Ing. L. P. Podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za tuto trestnou činnost a za trestnou činnost, ohledně které zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezrušen, potom odvolací soud obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl rovněž tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků, bylo znovu rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. L. P. a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Ž. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka. Svým mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém jeho rozsahu a opřel jej o dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., tedy, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., spatřuje dovolatel jeho naplnění ve skutečnosti, že celé trestní řízení bylo provázeno řadou závažných procesních pochybení, což mělo za následek zkrácení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu. Ve věci figuruje asi 6 000 poškozených osob, přičemž o okolnostech uzavírání smluv pouze podávali vysvětlení podle ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., podstatná část z nich navíc jen korespondenčně. V procesním postavení svědků bylo v hlavním líčení vyslechnuto pouze asi 30 osob, z čehož obviněný dovodil, že tak on sám ani jeho obhájce neměli možnost účastnit se výslechu naprosté většiny poškozených, bylo mu upřeno právo klást svědkům otázky, což vzbuzuje pochybnosti o zákonnosti, resp. ústavní konformitě tohoto postupu. Podle názoru obviněného je třeba pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) zahrnout i situace, kdy obviněný sice obhájce má, ale tento neměl možnost se určitých úkonů účastnit. Dále obviněný poukázal na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že pouhá přečtená výpověď svědka, který nebyl kontradiktorně vyslechnut, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem o vině. Navíc jak obviněný podotkl, podstatou jednání, které je mu kladeno za vinu, je uvádění poškozených v omyl. Dotazníky zaslané poškozeným však ke způsobu jednání žádnou otázku neobsahovaly, když na okolnosti samotného uzavírání smluv se poškozených nikdo neptal. K dané problematice odkázal obviněný také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 262/2010, jehož závěry by se měly aplikovat i v dané trestní věci. Obviněný tedy považuje za naprosto principielní posouzení zákonnosti odsouzení obviněného na základě důkazů, jež nebyly provedeny kontradiktorně.

V další části svého dovolání obviněný rozvedl námitky související s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištěný skutkový stav byl soudy nesprávně právně posouzen především z důvodu nenaplnění objektivní stránky trestného činu. Klíčové jsou podle obviněného okolnosti konkrétních smluv uzavřených s jednotlivými klienty, konkrétně to, zda byli tito jednotliví klienti uváděni v omyl tím, že závazky z uzavřených smluv budou splněny ve sjednané lhůtě, či že jimi uhrazené finanční prostředky budou následně vyplaceny zpět. V této souvislosti obviněný poukázal na klíčové ustanovení čl. 5 odst. 5.1. Smlouvy o zprostředkování žádosti o poskytnutí finančních prostředků, podle něhož se zprostředkovatel zavazuje vyvíjet činnost k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít smlouvu s třetí bonitní osobou, a dále na její článek 8.2., podle něhož v případě neuzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou je náhrada nákladů vratná pouze tehdy, jestliže bude prokázáno, že k neuzavření smlouvy došlo na základě porušení povinnosti zprostředkovatele, stanovené smlouvou. Jak ale obviněný namítl, jednotlivým klientům muselo být zcela zřejmé, že v důsledku nepředvídatelných okolností může nastat situace, kdy ke zprostředkování nedojde. Z napadeného rozsudku podle obviněného nevyplývá, že by již v době sjednání smluv věděl, že žádné finanční produkty pro jednotlivé klienty nezprostředkuje. Navíc soudy obou stupňů se právě tím, zda byli jednotliví klienti při uzavírání konkrétních smluv uváděni v omyl, vůbec nezabývaly. Dále zdůraznil, že všichni klienti byli s obsahem uzavíraných smluv podrobně seznámeni a každý měl svobodnou volbu, zda do daného závazkového vztahu vstoupí či nikoliv. Vzhledem ke všemu výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 6 To 92/2011, a taktéž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 10 T 1/2010, a aby dále podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněného M. Ž. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Ten nejprve rozvedl okolnosti, za nichž je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn. K námitce obviněného, že jeho obhájce neměl možnost se zúčastnit úkonů podávání vysvětlení poškozenými, k čemuž měl být podle § 265 odst. 2 tr. ř. oprávněn, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. takovým úkonem není. Absence obhájce u takového úkonu porušení zákona a tedy ani naplnění uvedeného dovolacího důvodu z jeho pohledu způsobit nemohla. Co se týče dalších námitek obviněného ohledně správnosti postupu soudů obou stupňů v dokazování, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že v rámci uplatněných dovolacích důvodů se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Nelze tedy podle jeho názoru zpochybňovat závěry soudů, že vyjádření poškozených především formou dotazníků, doplněné svědeckými výpověďmi malé části z nich, je pro zjištění průběhu skutkového stavu dostačující. Vyslovil taktéž názor, že obviněný nesprávně vyložil své podnikání, neboť v dané věci je zásadní vyhodnocení principu celého systému EDBUSY, který měl zjevně sloužit pouze pro obohacení obviněného, resp. spoluobviněného Ing. L. P. Výslech jednotlivých poškozených by tedy neměl pro posouzení věci obviněným tvrzený význam. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nelze na předmětnou věc aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 262/2012, neboť obsahuje zcela odlišné výchozí skutečnosti. Právní posouzení věci považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za správné, navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Ž. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Ž. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Jako první použil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst 1 písm. c) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval ve skutečnosti, že naprostá většina poškozených nebyla vyslechnuta v procesním postavení svědků, tudíž jemu ani obhájci nebylo umožněno pokládat svědkům otázky a došlo tak ke zkrácení jeho práva na obhajobu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení směřuje tedy zásadně k nápravě vad spočívajících v porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. ř. (u mladistvého pak § 42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Právo na obhajobu je součástí práv garantovaných nejen ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny práv a základních svobod), ale také mezinárodními smlouvami zejména v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecně sice platí, že porušení práva na obhajobu má povahu závažné, resp. podstatné vady řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší. Nelze totiž odhlédnout od charakteru dovolacího řízení, jež je řízením o mimořádném opravném prostředku, tzn., že v něm jsou přezkoumávána již pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí. Dosavadní judikatura také vychází z principu omezených možností přezkumu nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k respektování práva obviněného na obhajobu v kterémkoli stadiu řízení. V rozhodnutí publikovaném pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že v případech, v nichž po určitou část řízení neměl obviněný obhájce, ač jej mít měl, je pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodující, zda orgány činné v trestním řízení skutečně v této době prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. V situacích, kdy jde pouze o určitý časový úsek např. mezi lhůtou poskytnutou obviněnému ke zvolení obhájce a okamžikem, kdy je mu nakonec ustanoven soudem, přičemž nejsou prováděny žádné úkony trestního řízení, nemůže být porušeno právo obviněného na obhajobu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

V posuzované trestní věci se obviněný svou námitkou o neúčasti obhájce při výsleších svědků poškozených, které v podstatě nebyly provedeny, a to ani v přípravném řízení ani v řízení před soudy, ocitl již zcela mimo zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Snažil se totiž nepřípustným způsobem rozšířit okolnosti, jež mohou spadat pod vadu spočívající v porušení práva na obhajobu, jak je vymezeno nejen ve vnitrostátní úpravě ale též mezinárodními smlouvami. Pod uvedený důvod dovolání totiž nelze podřadit případy, kdy orgán činný v trestním řízení neprovede procesní úkon, u něhož jinak má obhájce právo být přítomen, jen proto, že obhajoba na jeho provedení trvá a považuje jej za nezbytný pro rozhodnutí ve věci. Dovolatel se touto cestou v podstatě domáhá doplnění dokazování o výslechy všech poškozených, kteří se stali klienty společností zastupovaných obviněnými. Jak je obecně uznáváno při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst., 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nemůže akceptovat takové dovolací námitky, které se opírají o změnu skutkových zjištění soudů nižších stupňů mj. také provedením nových důkazů či způsobu hodnocení důkazů provedených.

Nejvyšší soud v této souvislosti v souladu s názory vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu České republiky nakonec i Evropského soudu pro lidská práva respektuje zásadu nezávislosti soudů zakotvenou v ustanovení v čl. 81, resp. čl. 82 Ústavy České republiky. V rámci rozhodování o podané obžalobě je na úvaze soudů, který z předložených nebo navržených důkazů provede. Přitom je veden zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř., jež mu ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí. Není proto úkolem soudů provést všechny důkazy, které strany v řízení navrhnou, v případě odmítnutí provedení takového důkazu však musí přesvědčivě svůj postup zdůvodnit. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 364/05).

V posuzované trestní věci byla otázka potřeby vyslechnout všechny účastníky smluvních vztahů uzavřených za účelem zhodnocení peněžních vkladů v projektu obviněných probírána již v řízení před soudem prvního stupně a tvořila také odvolací námitky. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že již nalézací soud provedl dokazování v rozsahu, který je nezbytný pro spolehlivé zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o vině (viz str. 258 259 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). S ohledem na povahu údajů, které byly od poškozených získány cestou odpovědí na soubor jim zaslaných otázek, a jež jsou zadokumentovány v trestním spise, lze tuto formu dokazování považovat za dostatečnou pro objasnění těch skutečností, které mají význam i z hlediska právní kvalifikace skutku. V tomto směru se nejedná o typický podvod v rámci jednání mezi dvěma fyzickými osobami, kdy, zjednodušeně řečeno, je jedna z nich uváděna v omyl, resp. jí jsou zamlčovány podstatné skutečnosti, bez nichž by neuvěřila tvrzení podvodníka . Podstatou podvodného jednání obviněných v dané věci byl totiž sám jimi prezentovaný podnikatelský projekt, jímž oslovili občany, a v jehož rámci nabízeli finanční službu spočívající v získání výhodného úvěru, ačkoli od samého počátku nehodlali splnit, co slibovali, a konali tak výlučně za účelem vlastního obohacení. Pro objasnění okolností spáchání trestné činnosti tak měly význam především listinné důkazy a důkazy zachycené v elektronické podobě na zajištěných technických zařízeních, jež představovala data z provozované domény edbusy.cz (srov. úřední záznam na č. l. 3 711 trestního spisu). Také pro zdokumentování subjektivní stránky obviněných nebyl nutný osobní výslech všech klientů jimi vytvořeného finančního systému , neboť o znaku úmyslu svědčí důkazy, z nichž vyplývá způsob páchání trestné činnosti a především objasnění vlastního konání či nekonání obviněných ve vztahu k naplnění účelu smluvního ujednání s klienty. Je totiž zcela nepochybné, že obvinění nehodlali splnit slib opatření výhodné finanční půjčky, nečinili žádné kroky, které by mohly k naplnění jimi přijatého závazku přispět. Také z tohoto důvodu je zcela bez významu odkaz na čl. 5 Smlouvy o zprostředkování žádosti o poskytnutí finančních prostředků, či čl. 8 o nároku na vrácení vložených prostředků. Obvinění jako zprostředkovatelé totiž od počátku předmětného druhu podnikání, ať již jako fyzické osoby nebo později prostřednictvím právnických osob, tvrdili všem osloveným potencionálním zájemcům o nabízené produkty nepravdu, a to za účelem získání finančních prostředků ve vlastní prospěch na úkor poškozených. Situace, kterou Nejvyšší soud řešil ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 262/2010, spočívala v odlišných skutkových okolnostech, jež nesnesou srovnání s projednávaným případem obviněného M.Ž. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí totiž byla absence těch skutkových okolností ve výroku o vině, které charakterizují zejména subjektivní stránku jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Výslech jednotlivých pacientů obviněného lékaře považoval Nejvyšší soud za nezbytný také pro určení rozsahu protiprávního jednání, neboť nebylo dostatečně zjištěno, kolik z vykazovaných lékařských výkonů obviněný skutečně provedl a které jen předstíral. Jak již bylo vysvětleno, v trestní věci obviněných M. Ž. a Ing. L. P. by osobní výslech všech poškozených nepřispěl nijak k objasnění těch okolností, které jsou nezbytné k rozhodnutí o vině ve vztahu k objektivní ale ani k subjektivní stránce.

Uvedeným výkladem již Nejvyšší soud v podstatě vyjádřil své stanovisko i k té části dovolání obviněného, v níž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jak bylo rovněž uvedeno, nelze jím vytýkat vady spočívající v hodnocení dokazování a v samotném skutkovém zjištění, k němuž soudy dospěly. Předmětem právního posouzení je zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud zásadně vázán.

V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný argumentoval nenaplněním objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá v jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl, přičemž za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek a po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2052 s.).

Obviněný se svými výhradami ocitl mimo rámec hmotně právní povahy uplatněného dovolacího důvodu, neboť je směřuje proti rozsahu dokazování a především způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný tak učinil vlastní skutkový závěr, který je však v rozporu se zjištěním soudů a rovněž popírá obsah provedených důkazů. Jak bylo uvedeno v předchozí části tohoto usnesení, je výlučně oprávněním procesního soudu, aby posoudil potřebu provedení vyhledaných, popř. navržených důkazů, čímž dochází k naplnění principu nezávislosti soudů zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky.

Nejvyšší soud na doplnění již řečeného může odkázat na správný závěr odvolacího soudu v reakci na shodnou námitku obviněného, že objektivní stránka trestného činu podvodu byla jednáním obviněného naplněna. Od samého počátku byl celý projekt systému EDBUSY koncipován jako podvodný, tj. nabízel službu, kterou nehodlal naplnit, s cílem obviněného a jeho společníka obohatit se na úkor poškozených. Charakter předmětného podnikání byl založen na klamavé nabídce výhodného získání finančních prostředků, přitom obvinění nečinili zásadně nic pro naplnění svých slibů a po určitou dobu, neboť systém tohoto podnikání ani nemohli provozovat neomezeně, mohli z již vybraných peněz alespoň částečně uspokojovat první klienty tak, aby déle udrželi zdání serióznosti nabízeného produktu. Bylo však jen otázkou času, kdy se první z klientů budou domáhat splnění smluv a obvinění nebudou schopni jim vyhovět.

Nejvyšší soud tak neshledal žádnou vadu v procesním postupu ani v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovolání obviněného M. Ž. z větší části ani neodpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, a pokud ano, jednalo se o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová