5 Tdo 1091/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku



5 Tdo 1091/2016-92

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 109/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta prvá tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, v části vztahující se k obviněnému M. B., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o vině ohledně skutku pod bodem 2), jímž byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a v navazujícím výroku o souhrnném trestu II., a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, ohledně obviněného M. B. v odsuzující části za skutek pod bodem 2), kterým byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a ve výroku o souhrnném trestu II., jímž byl obviněnému M. B. za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759, ze dne 17. 2. 2014, v právní moci 17. 7. 2014, podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi (7) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282, a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759, ze dne 17. 2. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části zrušených výroků těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak zůstávají rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, beze změny.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou p ř i k a z u j e , aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení

1. Nejvyšší soud předně konstatuje předcházející průběh řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl ve společném řízení o dvou samostatně podaných obžalobách, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 1) o obžalobě Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 2. 2014, č. j. 1 ZT 107/2013-66, která byla původně u nalézacího soudu vedena pod sp. zn. 2 T 18/2014, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) o obžalobě Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 1 ZT 159/2013-86, vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 2 T 109/2014. O spojení věcí rozhodl nalézací soud usnesením ze dne 6. 8. 2014, č. j. 2 T 18/2014-365 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 2 T 109/2014.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným
1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen tr. zákoníku ), kterého se dopustil tím, že v pátek dne 5. 4. 2013 telefonicky zkontaktoval společnost Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, s. r. o, IČ: 49810201, se sídlem Kosičky 127, 503 56 Kosičky, Česká republika (dále i jen Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách ), s předmětem podnikání výroba a prodej vajec, jednal s prokuristou společnosti P. H., představil se příjmením B., zastupující společnost Bonaval, s. r. o., IČ: 28818113, se sídlem Husova 747, 517 41 Kostelec nad Orlicí, a provedl poptávku na nákup vajec po vzájemné dohodě v pondělí dne 8. 4. 2013 v 10:47 hodin kontaktoval P. H. z telefonního čísla M. B. na telefonním čísle a M. B. po vzájemné telefonní komunikaci objednal u společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, celkem 25 920 kusů vajec o velikosti M s označením výrobce 3CZ3466 , podle dohody měla být vejce dodána dne 10. 4. 2013 do provozovny spol. Bonaval, s. r. o., na adresu H. , K. n. O., a M. B. je měl podle telefonické dohody zaplatit hotově při doručení objednávky, na základě telefonické dohody dopravil ve středu dne 10. 4. 2013 v 7:45 hodin řidič společnosti Podnik na výrobu vajec v Kosičkách, s. r. o., P. H., na uvedenou adresu společnosti Bonaval, s. r. o., v K. n. O. objednaná vejce v celkové hodnotě 56 635 Kč, uložená na třech paletách, v 8:15 hodin telefonoval M. B., aniž by se představil, z telefonního čísla P. H. a oznámil mu, že teprve vstává a že za ním pošle kolegu, aby mu pomohl vejce složit; v 8:16 hodin telefonoval M. B. z telefonního čísla F. Š., který M. B. příležitostně pomáhá, aby šel složit vejce do skladu, na základě jeho pokynu F. Š. v době od 8:30 hodin do 9:30 hodin předmětná vejce složil z vozu a přemístil je do skladu provozovny společnosti Bonaval, s. r. o., při tom mu pomáhal P. H.; po složení vajec F. Š. skladový prostor s vejci zamkl a odešel s tím, aby řidič P. H. počkal do doby, než se na místo dostaví jeho vedoucí M. B. a složená a převzatá vejce zaplatí; M. B. avšak ani po několika telefonických urgencích na telefonní číslo od řidiče P. H. a prokuristy P. H. předmětné zboží do současné doby neuhradil; tímto jednáním způsobil společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách škodu ve výši 56 635 Kč,
2) zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s již odsouzeným P. K. tím, že z popudu M. B. při aktivním přispění P. K. včetně poskytnutého zázemí v přesně nezjištěných dnech od října 2012 do 11. 6. 2013 v prostorách rodinného domu č. p. v T. ulici v R. n. K. za využití multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282, které k páchání kriminální činnosti zakoupil M. B., zhotovili minimálně 57 kusů padělků bankovek polské měny v nominální hodnotě 100 PLN, a to: - 22 ks padělků sériového čísla ,
- 8 ks padělků sériového čísla ,
- 23 ks padělků sériového čísla ,
- 2 ks padělků sériového čísla ,
- 2 ks padělků sériového čísla , vyrobené padělky se M. B. pokoušel uvádět v České republice a v Polsku do oběhu, kdy 44 kusů vyrobených padělků bankovek polské měny nominální hodnoty 100 PLN bylo zadrženo v oběhu na území Polska a České republiky u fyzických a právnických osob, - v přesně nezjištěném období od října 2012 do prosince 2012 na území Polska v K. u dosud nezjištěného obchodníka 5 kusů padělků bankovek sériového čísla ,
- dne 2. 1. 2013 na pobočce Komerční banky, a. s., v R. n. K., u předložitele F. K., 2 padělky bankovek sériového čísla ,
- dne 18. 5. 2013 na území Polska ve W. u K. M. celkem 37 kusů padělků bankovek sériových čísel (17 kusů), (1 kus) a (19 kusů), dalších 13 kusů padělků bankovek polské měny nominální hodnoty 100 PLN sériových čísel (2 kusy), (2 kusy), (4 kusy) a (5 kusů), které obvinění nestačili uvést do oběhu, bylo policejním orgánem zajištěno dne 5. 9. 2013 při domovní prohlídce v místě bydliště P. K., v rodinném domě č. p. v T. ulici v R. n. K., přičemž bez přispění P. K. by předmětný skutek nemohl být realizován.

Za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a sbíhající se přečiny účastenství na přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, v právní moci 17. 7. 2014, jakož i přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 2T 28/2013, v právní moci 24. 4. 2013, podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřicetidvou (42) měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří (3) let. Výrok o trestu byl uložen za současného zrušení výroku o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759 (v návaznosti na trestní příkaz Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 2 T 28/2013), jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř. ), bylo obviněnému uloženo, aby uhradil škodu ve výši 56 635 Kč poškozené spol. s. r. o. Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, IČ: 49810201, se sídlem Kosičky 127, 503 56 Kosičky, Česká republika. Za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, v právní moci 17. 7. 2014, podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (správně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ) byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282. Výrok o trestu byl uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajský soud v Hradci Králové, který jako soud odvolací, projednal odvolání obviněného M. B. a rozhodl usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To 254/2015-531 (dále též jen usnesení odvolacího soudu ), tak, že podle § 256 tr. ř., odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, podal obviněný M. B. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Obviněný uvedl, že jeho vina skutky popsanými v obžalobě nebyla v řízení před nalézacím soudem jednoznačně prokázána, neboť soud provedl jen řádku nepřímých důkazů.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ke skutku pod bodem 1) v podrobnostech uvedl, že předmětná vejce byla objednána jménem společnosti Bonaval, s. r. o., do jejího sídla a skladu na ulici H. v K. n. O., kam byla dodána. Vejce však nepřevzal obviněný, ale svědek F. Š. Obviněný dále uvedl, že ve společnosti Bonaval, s. r. o., panovaly velice spletité vztahy mezi L. L., N. W., J. Z., V. H. a F. Š. a jen intrikami mezi jmenovanými z toho vzešlo jméno B. Přitom skladové prostory, kam byla vejce dodána, patří svědkyni W., ale spíše svědku L. Vejce pak prodávali výše jmenovaní a zisk inkasoval jedině svědek L. Obviněný dále uvedl, že skutečnost, že ústřední postavou byl svědek L., potvrdil svědek H. Dovolatel zdůraznil, že svědek L. byl v jiném řízení před Okresním soudem Rychnově nad Kněžnou vedeném pod sp. zn. 2 T 184/2014 nepravomocně odsouzen za jiný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tom obviněný spatřuje indicii toho, jakou roli v posuzovaném případě mohl svědek L. hrát.

6. Ke skutku pod bodem 2) obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že ho nalézací soud odsoudil na základě nepřímých důkazů předložených obžalobou. Přitom odmítl provést další klíčové důkazy, které obhájce obviněného řádně označil při posledním hlavním líčení, a to výslech přímého polského svědka K. M., který potvrdil, že falešnými bankovkami v Polsku neplatil obviněný. Dále nalézací soud neprovedl důkaz vyžádáním si videozáznamu z obchodu v K., který má k dispozici prokuratura v K., a jehož přehráním by bylo zjištěno, že ani v tomto obchodě neplatil padělanými bankovkami obviněný. Uvedené důkazy považuje obviněný za klíčové, neboť by se jimi prokázalo, že obviněný skutek nespáchal. Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení uvádí, že důkazy byly před okresním soudem provedeny vyčerpávajícím způsobem a bezvadně, a že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přitom se k neprovedeným důkazům ani nevyjádřil. 7. V rámci druhé stěžejní námitky uplatněné v rámci podaného dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu směřovalo i proti výroku o trestu. Obviněný především namítá, že přestože nebyla jeho vina v řízení před nalézacím soudem jednoznačně prokázána, byl mu uložen velice přísný trest. Z rozsudku nalézacího soudu však není zřejmé, proč soud vynesl dva samostatné tresty, když oba skutky u obžalovaného 1) a 2) jsou v souběhu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy měl být obviněný odsouzen, měl mu být uložen trest jediný, a to úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a současně trest souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále uvedl, že nalézací soud nevysvětlil, proč obviněnému uložil na jedné straně mírný souhrnný trest ve výměře 42 měsíců, tedy původní souhrnný trest z rozsudku 2 T 160/2013 povyšuje jen o 6 měsíců, a na druhé straně obviněnému uložil trest při samé horní hranici zákonné sazby z ustanovení § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Takový trest je pro obviněného likvidační, krutý a s ohledem na všechny známé skutečnosti ohledně osoby obviněného je zcela nepřiměřený. Uložený a odvolacím soudem potvrzený trest nerezonuje se zásadami pro ukládání trestů zakotvenými v § 39 a násl. tr. zákoníku. Obviněný se dále neztotožňuje s výkladem odvolacího soudu v dovoláním napadeném usnesení, že penězokazeckou trestnou činnost obviněného lze mít za spolehlivě prokázanou . Obviněný se rovněž neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že hlavní roli při ukládání trestu podle odvolacího soudu hrála mimořádně vysoká společenská škodlivost skutku obviněného, a to s ohledem jak na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet vyrobených kusů těchto platidel. Ojedinělá výroba padělané bankovky, za situace, kdy padělatel takové peníze jen vyrobí, a neuvede je do oběhu, je z hlediska společenské škodlivosti jistě někde jinde, než pokud jich obviněný B. vyrobil celkem 57 kusů, z nichž se řada dostala do oběhu. K tomu přistupuje výrazná recidiva tohoto obviněného, u něhož nelze dovodit jakoukoli sebereflexi. Dovolatel k tomu uvedl, že v době odsuzujícího rozsudku byl delší dobu ve výkonu trestu odnětí svobody s jeho bezproblémovým a řádným výkonem. Proto obhajoba obviněného u skutků, které mu podle jeho názoru nebyly jednoznačně prokázány a poukaz obviněného na skutečnosti, že některé skutky spáchal někdo jiný, nelze vnímat jako nedostatek sebereflexe .

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To 254/2015-531, podle § 265k tr. ř. zrušil včetně jeho předcházejícího vadného řízení a podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., podáním ze dne 6. 5. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 10. Obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření (replice) ze dne 4. 10. 2016 k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že žádá Nejvyšší soud, aby rozhodl za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně požádal Nejvyšší soud, aby rozhodl bez jeho účasti.

III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

12. Obviněný M. B. ve svém dovolání uplatnil zejména dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě dovolání podaného obviněným M. B. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Stran skutku pod bodem 1) Nejvyšší soud takový extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních neshledal (v podrobnostech srov. níže body 15 19 tohoto usnesení). Nejvyšší soud však naproti tomu shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve vztahu ke skutku pod bodem 2), jak je podrobně odůvodněno níže pod body 20 29 tohoto usnesení. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného M. B., a to z hlediska posouzení jeho jednání specifikovaného ve skutku 1) jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a ve skutku 2) jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. 13. Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným společně (např. společný trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod č. T 617 ve sv. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud předně konstatuje, že argumentace obviněného, kterou použil ve svém dovolání, je totožná s námitkami, které již uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (srov. odvolání na č. l. 485 a doplnění odvolání na čl. l. 497 spisu). Z hlediska obsahu v dovolání obsažených námitek se jedná o pokračující polemiku obviněného jednak s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, zejména pak s rozsahem provedeného dokazování. Obviněný nově uplatňuje ve vztahu k usnesení odvolacího soudu argumentaci, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že důkazy byly před nalézacím soudem provedeny vyčerpávajícím způsobem, a že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž se k navrženým a neprovedeným důkazům blíže nevyjadřuje.

A. K přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku 15. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění podle § 15 tr. zákoníku. Pachatelem může nyní být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (v době jednání pachatele jen fyzická osoba), ale vždy je to osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku dispozice oklamané osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Větší škodou se rozumí škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (k tomu srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050 2063).

16. Nejvyšší soud se z hlediska uvedeného extrémního nesouladu s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, ve stručnosti zabýval i dovolatelovými shora uvedenými skutkovými námitkami nejprve ve vztahu ke skutku 1), jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Takový zásadní extrémní nesoulad lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů, ať už se jedná o zpochybňování výpovědí svědků L. L., N. W., J. Z., V. H. a F. Š., nebo polemizování s tím, že ústřední postavou ve věci byl L. L., které v dovolání uplatnil obviněný, jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před oběma soudy nižších stupňů, přičemž soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného M. B. o náležitě zhodnocené důkazy. S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti případu a citované provedené důkazy Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledal závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vady z hlediska hodnocení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě nalézací soud je s přihlédnutím k tomu, že důkazní prostředky za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. str. 13 17 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 7 usnesení odvolacího soudu) přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

17. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednáním ve výroku popsaným pod bodem 1) rozsudku obviněný B. naplnil skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Na subjektivní stránku (zavinění pachatele) podvodného jednání lze spolehlivě usuzovat toliko z jednání pachatele projeveného navenek. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný B. poté, kdy mu byla telefonicky oznamována dodávka vajec poškozené společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, reagoval bez zaváhání sdělením, že na místo posílá kolegu (F. Š.), aby řidiči společnosti pomohl vejce složit. Sám měl přijet na místo s menším zpožděním. Také jím na místo vyslaný F. Š. počítal s tím, že po složení dodávky vajec obviněný B. vyřídí zaplacení. To se ovšem nestalo (ani svědek nedostal od B. za práci zaplaceno). Nalézací soud svá skutková zjištění opřel o provedené důkazy, zejména o výpovědi svědků P. H., P. H. a F. Š. a dále o listinné důkazy, především o výpis uskutečněného telekomunikačního provozu tel. čísla (v podrobnostech srov. str. 13 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 18. Odvolací soud v rámci svého přezkumu ke skutku 1) uvedl, že nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů právem dospěl k závěru, že obviněný M. B., k tíži poškozené zemědělské společnosti Podniku pro výrobu vajec Kosičky, s. r. o., vylákal onu dodávku vajec, s úmyslem, od počátku, tuto dodávku neuhradit. Tomu plně odpovídá i jeho chování, kdy se po dodávce vajec stal nekontaktním, neboť podle svědka H. se mu na stejném čísle, jehož prostřednictvím mluvil svědek s obviněným B., ozvala žena s tím, že s dodávkou vajec nemá nic společného. Ani po příjezdu obviněného B. na místo podle svědka H. se obviněný neměl k úhradě objednaného zboží, neboť svědka jen požádal, aby s autem uhnul, že tam budou skládat okna. K tomu odvolací soud podotkl, že takové jednání je pro něho patrně typické, přičemž odkázal na listinu č. l. 212 spisu sp. zn. 2 T 18/2014 o vylákání jiných zemědělských komodit v Polské republice. Stran subjektivní stránky skutku 1) pak odvolací soud plně odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, konkrétně na stranu 16 rozsudku nalézacího soudu (citaci srov. výše pod bodem 17 tohoto usnesení). Poškozená zemědělská společnost byla obviněným uvedena v omyl, pokud ten v rámci rozhovoru s prokuristou H. přistoupil na úhradu vajec v hotovosti, což obviněný neučinil, čímž se na úkor poškozené společnosti obohatil, a té vznikla škoda ve výši prodejní ceny vajec 56 635 Kč (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud k uvedenému závěru dospěl poté, co přezkoumal dokazování provedené nalézacím soudem, které shledal za procesně bezvadné. Odvolací soud stejně jako soud nalézací při hodnocení skutkového stavu vycházel také z ostatních svědeckých výpovědí (P. H., F. Š., L. L. a J. Č.) a z výpisu údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu stran telefonního čísla , užívaného obviněným B., včetně lokalizace buněk (č. l. 91), které vylučují, že by v kritický den byl obviněný v Polsku, jak se hájil. Odvolací soud rovněž odkázal na výpověď svědka P. H., kterou považuje za podstatnou (srov. str. 4 5 usnesení odvolacího soudu).

19. V návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vznesené obviněným M. B. proti skutkovým zjištěním jsou založeny především na jeho vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reálně v tomto rozsahu uplatnil zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. by existoval extrémní nesoulad mezi oběma soudy v zásadě shodně zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, jak již bylo uvedeno, vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Po přezkoumání obsahu spisu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného M. B. spácháním skutku 1), především o výpověď svědka P. H., řidiče poškozené společnosti v K., ze které vyplývá, že dne 10. 4. 2013 ho firma vyslala na určitou adresu složit určitý počet vajíček. Do K. n. O. mohl přijet mezi 8:30 až 8:45 hodin téhož dne. Od ředitele společnosti (svědek H.) dostal telefonní číslo na objednatele B. Po jeho zkontaktování mu po chvíli volal onen muž zpět, že trochu zaspal, že na místo přijde jeho kolega a pomůže mu vejce složit. On, že pak přijde vejce zaplatit. Po nějaké chvíli čekání volal svědek na známé číslo. Ozvala se mu již ale nějaká paní s tím, že o vejcích nic neví, že s tím nemá nic společného. Zkontaktoval svého ředitele, ten mu dal pokyn na místě vyčkat. Svědek dále uvedl, že čekal před skladem v autě do doby, než mu dá ředitel zprávu o tom, že bylo za vajíčka zaplaceno. Čekal tam od 9:00 do 15:00 hodin. Poté přijel nějaký muž, který se představil jako majitel domu a žádal svědka, aby přeparkoval, protože jim na místo přivezou okna. O tomto muži svědek prohlásil, že byl podobný obžalovanému z jednací síně (B.), jen měl tehdy nakrátko ostříhané vlasy. Obviněný M. B. se k uvedené výpovědi vyjádřil, že co uvedl svědek H., není pravda, protože nemohl být v K. n. O., když byl v té době Polsku (blíže srov. str. 7 10 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 467 spisu). Svědek P. H., prokurista poškozené společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že dodávku vajec si telefonicky objednal muž, který se představil jako B. Lehce smlouval o ceně. Na základě této ústní telefonické objednávky nechal svědek vystavit fakturu a nechal vejce dovést na místo určení. Jednoznačně bylo dohodnuto, že za dodávku bude placeno hotově. Podle dohody byla vejce dodána na smluvené místo. Vezl je řidič P. H. Ten asi za hodinu po složení vajec ho telefonicky kontaktoval a říkal, že naletěl, že důvěřoval muži, který s ním přišel vejce složit, a že stále čeká na peníze. Proto se svědek P. H. sám pokusil ihned kontaktovat telefonní číslo, na kterém dodávku domlouval s B., ale ten byl již nekontaktní. Posléze dorazil za řidičem H. na místo kolem 12:00 hod. a výslovně uvedl: když jsem tam přijel, čekal na mě pan H. v autě. Šel mi ukázat místo, kde vejce složili. Poté už tam vejce nebyla Vyvodili jsme z toho, že vejce byla odnesena zadním vchodem (blíže srov. str. 12 14 protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 1. 2015 na č. l. 361 367 p. v. spisu). V souladu s výpověďmi svědků H. a H. je i výpověď svědka F. Š., který uvedl, že mu v rozhodné době volal obviněný B., s tím, že přivezou vajíčka, že je odjetý mimo, zda by je pomohl složit . Vejce svědek skládal spolu s řidičem asi hodinu, hodinu a půl. Obviněný řekl svědkovi, že klíč je ve skříňce od elektriky. Po složení vajec měl klíč vhodit do schránky. Ta byla svědka L. L., který tam bydlel. Když chtěl řidič za vejce zaplatit, svědek mu řekl, že mu žádné peníze nedali, že se musí domluvit ohledně vyrovnání, faktury s B. Když svědkovi Š. obviněný B. volal, aby se informoval, zda už jsou vejce složená, říkal mu, že řidič chtěl peníze. Ten reagoval, že se s ním domluví. Svědek dále v rámci své výpovědi uvedl, že věděl, že do prostoru, kam vejce skládali, vedou 2 vchody. Zepředu domu a pak dozadu ze dvora. Od dveří do dvora byl jiný klíč. Dále uvedl, že za složení vajec svědek od B. zaplaceno nedostal, ačkoliv podle dohody ho měl za práci odměnit (blíže srov. str. 10 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 467 spisu). S uvedenými výpověďmi koresponduje i svědecká výpověď L. L., který uvedl, že když přijel před dům, stál tam nějaký pán s menším kamionem a říkal, že tam skládal nějaká vajíčka a ptal se svědka, kde jsou a zda má klíče. Dále mu ten muž sdělil, že volal s B. Svědek dále uvedl: Když jsem odcházel z domu, tak ten pán tam pořád stát s tím, že čeká na pana Č., B. Když jsem pak odjížděl od baráku, tak jsem viděl přijíždět jednosměrkou červeným vozidlem zn. Citroen Jumper paní Z. s M. B. Klíče od skladu měl většinou u sebe pan Č. Nechával je vždy v elektroměru ve skladu O možnosti, že se tam klíče nechávají, věděl Č., moje přítelkyně, já, Z. a B. (blíže srov. str. 13 16 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 467 spisu). Svědkyně N. W. v rámci své svědecké výpovědi uvedla, že s přítelem L. L. dopoledne jeli z P. do K. n. O. Před domem stálo větší dodávkové auto s nějakým pánem, rovněž tam byl obviněný B., a že se spolu ohledně něčeho dohadovali. Svědkyně rovněž uvedla, že B. tam byl, čekali tam prý na nějakého vedoucího, zřejmě na Č. Řidič říkal, že čekají na vedoucího, který má přijít a zaplatit za zboží. Svědkyně dále uvedla, že viděla, jak pro obviněného B. přijela Z. v červeném vozidle, a tito spolu odjeli. Co se týče vajec, svědkyně žádná neviděla. Svědkyně dále vypověděla, že sklad měl pronajatý pan Č., který měl od skladu klíče. Svědkyně sdělila, že společnost Bonaval, s. r. o., měla v roce 2011 (červenec) do konce roku 2012 . Poté obchodní podíly na společnosti prodala J. Č. Od té doby ve společnosti nepracovala, svědek L. však ano (blíže srov. str. 19 21 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 467 spisu). Svědek J. Č. v rámci svého výslechu mimo jiné vypověděl, že svědci L. a W. na něj převedli společnost Bonaval, s. r. o., s tím, že to bude na půl roku, že to nemůže mít L. na sebe, protože má podmínku. Toto trvalo i v polovině roku 2013 Svědek tak byl jednatelem i společníkem společnosti. Ke skladu svědek uvedl, že tento využíval i obviněný B. K vzájemným poměrům pak svědek uvedl, že společnost nechtěl. Udělali si ze mě tzv. bílého koně Společnost Bonaval jsem nikdy neřídil, nevedl ji. Když byla společnost napsaná na mě a já jsem pracoval pro L., tak jsem nebyl jeho nadřízeným, ani jeho partnerky, stále jsem byl podřízený jemu. blíže srov. str. 1 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2015 (na č. l. 468 472 p. v. spisu). Soudy nižších stupňů rovněž správně vycházely z výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu telefonního čísla užívaného obviněným M. B. (srov. č. l. 74 86 spisu sp. zn. 2 T 18/2014), z něhož vyplývá, že uvedené telefonní číslo bylo v předmětné době, tj. v době od 5. 4. 2013 do 11. 4. 2013, aktivní. Z výpisu je zřejmé, že na předmětné telefonní číslo dne 8. 4. 2013 v 10:47 hodin telefonoval svědek P. H. z telefonního čísla , kdy následovala vzájemná telefonní komunikace, SMS zprávami i hovory, mezi oběma telefonními čísly, přičemž v této době byla uzavřena ústní dohoda o dodání vajec (srov. č. l. 78 80 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Dne 10. 4. 2013, kdy došlo k dodání a k převzetí vajec, byl v 08:15 hodin zaznamenán telefonní hovor z telefonního čísla na telefonní číslo svědka P. H., a v 8:16 hodin z telefonního čísla na telefonní číslo svědka F. Š. (srov. č. l. 81 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Téhož dne v 9:29 hodin byl zaznamenán hovor F. Š. z telefonního čísla , na předmětné telefonní číslo (srov. č. l. 82 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Poté následovaly hovory mezi telefonním číslem svědka F. Š., a telefonním číslem a dále hovory mezi telefonním číslem svědka P. H., a telefonním číslem (srov. č. l. 82 84 a č. l. 86 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Dále v 17:58 hod., kdy věc byla oznámena na Policii ČR, volal policista na telefonní číslo , hovor přijala žena, která se představila jako J. M. z H. K., a sdělila, že žádného M. B. nezná (srov. č. l. 84 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Ve 22:02 hodin pak z telefonního čísla volal obviněný M. B. na Obvodní oddělení policie Rychnov nad Kněžnou a ptal se, kdo z policie ho hledal v místě jeho trvalého bydliště N. č. p. , R. n. K. (srov. č. l. 84 a úřední záznam ze dne 6. 5. 2013 na č. l. 73 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Uvedená zjištění pak korespondují s informacemi vyplývajícími z výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu telefonního čísla užívaného svědkem F. Š. (srov. č. l. 88 89 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že takové jednání je pro něho patrně typické, (srov. bod 18 tohoto usnesení) jde sice o nevhodnou formulaci, která však sama o sobě nemůže zvrátit shora uvedené důkazy, které byly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceny nalézacím soudem. Přitom toto vyjádření nelze pokládat ani za rozporné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14), podle kterého nelze prokázanou minulou trestnou činnost pokládat za důkaz spáchání nové trestné činnosti. Předchozí trestná činnost obviněného zde totiž nebyla pokládána za důkaz spáchání nové posuzované trestné činnosti, ale bylo na ni poukázáno z hlediska způsobu provedení skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Námitky obviněného, že prostor provozovny Bonaval, s. r. o., kam byla vejce dodána, není jeho, a že vejce nepřevzal, jsou z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (blíže srov. bod 15 tohoto usnesení) irelevantní, stejně jako jeho námitka, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů. Z výše citovaných svědeckých výpovědí jasně vyplývá, jak se celá událost odehrála, přičemž výpovědi svědků P. H., P. H. a F. Š., které byly shora citovány, přesvědčivě i podle názoru Nejvyššího soudu prokazují skutkový děj ustálený nalézacím soudem, zvláště když uvedené důkazy jsou ve vzájemné shodě a jejich zhodnocení soudem prvního stupně nevykazuje žádných logických rozporů. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud náležitě zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž odvolací soud v zásadě správně provedené dokazování i použitou právní kvalifikaci z hlediska námitek obviněného uvedených v odvolání přezkoumal a dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o bod 1) výroku o vině, nevykazuje podstatných vad, přičemž lze odkázat na jeho argumentaci obsaženou v odůvodnění tohoto rozsudku. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě se o shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace zdůrazňuje, že skutková zjištění obou nižších soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015). Nejvyšší soud proto k námitkám dovolatele konstatuje, že nejsou důvodné, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna z hlediska závěru obou soudů o vině obviněného M. B. skutkem pod bodem 1) výroku o vině, který byl správně oběma nižšími soudy právně kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
B. K zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku
20. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které uplatnil v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu kvalifikovaného jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Obviněný především namítal, že ho nalézací soud odsoudil pouze na základě nepřímých důkazů, přičemž odmítl provést klíčové důkazy, které obhajoba navrhovala, a to výslech přímého polského svědka K. M., který měl potvrdit, že obviněný v Polsku falešnými bankovkami neplatil. Rovněž nalézací soud odmítl provést důkaz vyžádáním si videozáznam z obchodu v K. Odvolací soud k tomu uvedl, že nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy.

21. Nejvyšší soud předně konstatuje, že zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sám nebo jako spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bez ohledu na to, zda je též jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty udá, tedy bez ohledu na to, zda je uvede do oběhu. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaných peněz nebo jejich pozměněním v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s nimi poté naloží. Paděláním je úplné vyhotovení napodobeniny peněz bankovek nebo mincí bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako pravé, přičemž nezáleží na tom, jakým technologickým postupem jsou padělány (např. obkreslením, fotograficky, tiskem, kopírováním, ale i ražením nebo odléváním apod.); nesmí však jít o jednání uvedené v § 237 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Padělanými penězi (bankovkami nebo mincemi) rozumíme české nebo jiné než tuzemské peníze, které byly padělány, tedy vyhotoveny bez oprávnění s použitím zařízení a materiálů, které nebyly původně určeny k výrobě peněz nebo které nebyly drženy nebo použity v souladu se zákonem, a s cílem, aby vypadaly jako pravé. Padělání nebo pozměnění peněz se v alinea první musí uskutečnit v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Jak při padělání, tak při pozměnění peněz jde o to, aby padělané nebo pozměněné peníze budily zdání peněz pravých (platných). Po subjektivní stránce je mimo úmyslného naplnění všech znaků zločinu podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku vyžadován ještě specifický úmysl udat je jako pravé, popř. udat je jako platné nebo jako peníze vyšší hodnoty (tzv. druhý úmysl). Pachatelem padělání nebo pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (k tomu srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2336 2340). Nejvyšší soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že paděláním je taková činnost, jíž má předmět, na nějž se vztahuje, nabýt vzhledu a budit dojem pravého předmětu; nepředpokládá se nezbytně již hotový výrobek, způsobilý k tomu, aby byl udán; stačí každá ještě tak daleko ani nepokročivší činnost, jen když má za účel napodobení peněz. Čin je dovršen již tehdy, když pachatel při pořizování padělku je veden úmyslem hotový padělek udat jako peníze pravé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1924, sp. zn. Zm I 428/24, uveřejněný pod č. 1698/1924 Sb. rozh. tr.), přičemž k vlastnímu udání již nemusí dojít. Padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu, tedy že jsou způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy záležející v ochraně měny české nebo cizí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 1990, sp. zn. 3 To 42/90, publikované pod č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé nebo platné či jako peníze vyšší hodnoty, dopouští se pouze trestného činu podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, i když je pak udá, tedy uvede do oběhu, neboť jde jen o realizaci úmyslu udat je jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty, který zde byl již v době jejich padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle odstavce 2 § 233 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 732/2015, uveřejněné pod č. 26/2016 Sb. rozh. tr.).

22. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se podařilo objektivně zjištěná fakta v podobě výskytu padělané polské měny konkrétně bankovek v nominální hodnotě 100 PLN stejného sériového čísla na území České republiky i Polské republiky v roce 2012 a 2013 provázat i se zjištěními končícími u obviněného M. B. a již pravomocně odsouzeného P. K. Nalézací soud přitom vycházel zejména z domovní prohlídky provedené dne 29. 8. 2013 u již odsouzeného P. K., při níž bylo zajištěno 13 předmětných padělků a multifunkční zařízení Canon Pixma MP 282, využitelné jako scanner, tiskárna a kopírka, a lahvičky s barevnými laky. Dále nalézací soud poměrně podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozebral jednotlivé svědecké výpovědi zejména svědků V. H., P. M., L. L. a J. Z. Nalézací soud pak vyhodnotil provedené dokazování s tím, že třebaže oba obvinění vlastní vinu žalovaným skutkem odmítli, bez významu nezůstaly skutečnosti z jejich výpovědí vycházející a scházející se v jistém prostoru, vytvářeném a ohraničovaném dalšími věrohodnými důkazy svědčícími proti nim, jimiž jsou svědectví V. H., P. M., dílem také J. Z. a L. L., jakož i všechny další důkazy listinné povahy. Pro úplnost pak nalézací soud dodal, že nález zajištěných věcí v bytě již odsouzeného P. K., příp. obviněného M. B. (zlatý lak, lepící glistry, padělky peněz, tiskárna, nůžky) korespondoval s údaji pocházejícími z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, mechanoskopie či analýza dat a zkoumání nosičů dat. Hovořit bylo sice možno jen o příp. shodě skupinové, nikoliv o individuální identifikaci, nebylo však ani vyloučeno, že padělky mohly být vyráběny oskenováním pravých bankovek a tištěním na inkoustové tiskárně. Velmi pravděpodobně byly vytvářeny pomocí multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282. Nalézací soud dále uvedl, že obviněný B. zvolil jednodušší způsob obhajoby, pokud své příp. angažmá stručně odmítl a často navázal líčením situace či příběhu, který s předkládanými skutečnostmi vůbec nesouvisel. Pokud ovšem zmínil složení posádky vozidel při odběru jablek na tržišti v K., označil i typ vozidel, a jedno z nich, vozidlo Iveco, se shodovalo s údaji poskytnutými Prokuraturou v K., pak se s velkou pravděpodobností nejednalo o čirý výmysl. Pokud si navíc mohl soud učinit jistou představu o charakteru osobnosti svědka M., pak nelze vyloučit, že jmenovaný i již odsouzený K. mohli mít, podle naznačení obviněného B., informace o odběru ovoce na tamější tržnici dne 30. 11. 2012 v nočních hodinách (noční hodina obdobná jako noční hodina na tržnici ve W.) a mohli mít také důvod je neposkytnout. Ostatně obdobně jako obviněný B., neboť pokud by sám na místě nebyl, nemohl by mít ani povědomí o udaných skutečnostech. I zde bylo placeno padělky. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný M. B. byl provedenými důkazy usvědčen jako hlavní pachatel zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Jemu především měly prospívat platby padělanými bankovkami za nákup zboží, pokud nebylo spoléháno na jiný způsob jeho podvodného vylákání, pro obviněného v zásadě typického v návaznosti na trestnou činnost předchozí (v podrobnostech srov. str. 5 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K samotnému návrhu obviněného M. B. na doplnění dokazování výslechem svědka K. M. a opatřením příslušného videozáznamu a zpráv Prokuratury Katowice, nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tento návrh byl jako zcela nedůvodný zamítnut. Nalézací soud dále zkonstatoval, že cestou žádosti o právní pomoc v předmětné trestní věci a následnými úkony byly z polské strany požadované informace poskytnuty v dostatečném rozsahu a závěr o vině obviněného B. jimi rozhodně zpochybněn nebyl při jejich začlenění do dalších důkazů opatřených orgány činnými v trestním řízení v průběhu vyšetřování a u hlavního líčení i následně provedených. K tomu nalézací soud odkázal na listinné důkazy na č. l. 177 200, 204 208, 209 210, 211 212 předmětného spisu, 410 413 sloučeného tr. spisu, tj. včetně údajů poskytnutých K. M. o události z 18. 5. 2013, kdy jednomu z mužů, kteří hodlali odjet z tržnice ve W. bez zaplacení, vyrval svazek peněz, aby vzápětí poznal, že padělaných, a též informací spojených s vyhodnocením záznamu z bezpečnostních kamer na tržnici v K. z 30. 11. 2012 (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

23. Odvolací soud po přezkoumání odvoláními napadeného rozsudku dospěl k závěru, že nalézací soud důvodně poukázal v rámci hodnocení rozporů ve výpovědi již odsouzeného P. K. na jeho první procesně použitelnou výpověď obviněného, kterou učinil do protokolu za přítomnosti svého obhájce dne 5. 9. 2013 (srov. č. l. 102 108 spisu). Zde velmi plasticky a detailně popsal, jak jej spoluobviněný M. B. navštívil, požádal ho o možnost okopírování bankovky, jak k němu domů obviněný B. přinesl originálně zabalenou tiskárnu Canon Pixma MP 282, a zejména, kterak již dnes pravomocně odsouzeného K. s jistým časovým odstupem navštívili svědci H. a Z., včetně obviněného B., a jakým způsobem a za užití konkrétních prostředků docházelo k výrobě padělků bankovek, jejichž jistý počet již odsouzený K. nalezl v očkovacím průkazu svého psa. Podstatné pro věc také je, jak již odsouzený K. uvedl, jak k žádosti obviněného B. zprovoznil a uvedl do chodu výpočetní techniku, kterou B. do K. bydliště přinesl. Odvolací soud dále uvedl, že nalézací soud také vycházel správně z výpovědi svědka V. H. z přípravného řízení, ve které popsal tento svědek výrobu padělků bankovek obviněným B. Z obsahu spisu je nepochybné, že svědek změnil v hlavním líčení svou výpověď pod tlakem tohoto obviněného. Odvolací soud se dále ztotožnil s nalézacím soudem stran hodnocení pasáže výpovědi svědka H., popisující nákup zboží v tržnici v Polsku. Odvolací soud rovněž hodnotil další důkazy, kdy za poměrně důležitou považuje i výpověď svědka P. M. Dále odvolací soud poukázal na listinné důkazy, zejména na příslušná odborná vyjádření kriminalistické povahy, vyjádření České národní banky o stupni zdařilosti padělků polské měny, protokol o provedení domovní prohlídky u již odsouzeného P. K., překlad písemností v rámci mezinárodně-právní spolupráce s polskými justičními orgány (zde explicitně upozornil na popis onoho incidentu na polské tržnici, podaný K. M.). Závěrem odvolací soud uvedl, že ve shodě s nalézacím soudem lze tedy mít penězokazeckou trestnou činnost obou obviněných za spolehlivě prokázanou. Přesto odvolací soud vytkl nalézacímu soudu velmi stručnou úvahu právní, pokud jde o posouzení druhého skutku. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dále uvedl, že zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo padělá peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné. V tomto směru není pochyb o odpovědnosti obviněného B. uvedeným zločinem, včetně subjektivní stránky jeho jednání, kterou velmi dobře ilustruje pokus tohoto obviněného, takto padělanými polskými penězi uhradit nákup zboží na tržnici v Polsku. Stejně tak úmysl udat takto padělané peníze jako pravé ilustruje i výpověď svědka M., který převzal od obviněného B. dvě padělané bankovky polské měny, o nichž bylo bankou později zjištěno, že jde o falzifikáty. Odvolací soud dále uvedl, že pro oba odvolatele platí, že svým jednáním naplnili toliko alinea první odstavce druhého § 233 tr. zákoníku, nikoli alinea první i druhá (pokud bylo prokázáno, že obviněný B. část padělaných polských bankovek uvedl do oběhu jak v Polsku, tak již zmíněným předáním dvou falzifikátů polské měny svědku M.). Udání padělaných peněz do oběhu je totiž jen realizací úmyslu udat je jako pravé nebo platné, kterýžto úmysl zde byl již v době jejich padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle odstavce druhého (v podrobnostech srov. str. 5 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud k námitce obviněného, že nebyl předvolán svědek K. M., kterou obviněný uplatnil v odvolání (srov. odvolání na č. l. 485, resp. doplnění odvolání na čl. l. 497 spisu), dospěl k závěru, že pokud nalézacím soudem nebylo vyhověno některým důkazním návrhům, i s tím se nalézací soud, sice stručně, leč odpovídajícím způsobem, podle § 125 odst. 1 tr. ř., v odůvodnění rozsudku vypořádal (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

24. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítal, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76 ve sv. 8 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).

25. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že trestní řád v § 2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení důkazů, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů jako protiklad tzv. zákonné teorie průvodní je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. rozhodnutie Nejvyššieho súdu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, uveřejněné pod č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), a to ani doznání obviněného. Soudce však nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem (srov. § 89 odst. 3 tr. ř.; dále srov. § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak nesmí takový důkaz brát v úvahu ani jiné orgány činné v trestním řízení, a to ať jde o důkazy získané v přípravném řízení, nebo o důkazy získané stranami. Orgán činný v trestním řízení však hodnotí důkazy v průběhu celého dokazování, přičemž zvažuje i jejich závažnost a zákonnost. Při hodnocení z hlediska závažnosti vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Ostatní důkazy musí posoudit především z hlediska jejich zákonnosti. Důkaz, který byl opatřen nebo proveden v rozporu s procesními předpisy, se pokládá za neplatný, neúčinný, pokud porušení procesního předpisu mělo povahu podstatné vady řízení (např. svědek nebyl poučen o právu odepřít výpověď, a proto vypovídal, při výslechu bylo použito fyzického násilí nebo hrozby donucení apod.). Některé procesní vady, mající za následek pouze relativní neplatnost (neúčinnost) důkazu (např. nepodepsaná jedna strana protokolu o výslechu), je možné v dalším řízení ještě napravit. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Při hodnocení důkazů se v praxi používají především analytické a syntetické metody, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 40 a 41).

26. Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející řízení stran neprovedení výslechu svědka K. M., jak především namítal obviněný M. B. ve svém dovolání. Přitom považuje hned na počátku za nutné zdůraznit, že soudy nemají sice povinnost provést všechny důkazy opatřené v přípravném řízení i později v řízení před soudem, ale vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů z výpovědi tohoto svědka při rozhodování o vině obviněného M. B. skutkem pod bodem 2) vycházely (srov. body 22 a 23 tohoto usnesení), měly tohoto svědka řádně předvolat k výslechu tak, aby zajistily obviněnému jeho právo garantované v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), který výslovně deklaruje právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě (obdobně srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ). Z obsahu spisového materiálu se podává, že výslechu svědka K. M., který se konal dne 18. 5. 2013 a 11. 9. 2013 (srov. protokoly o výslechu tohoto svědka založené na č. l. 191 193 spisu pod sp. zn. 2 T 109/2014) se však ani obviněný, ani jeho obhájce nezúčastnil. Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu rovněž zjistil, že soudy nižších stupňů svědka K. M. i přes opakované návrhy obhajoby (srov. str. 14 protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 1. 2015, č. l. 361 367 p. v. spisu, či str. 23 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015, č. l. 456 467 spisu, a dále na str. 4 protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2016, č. l. 468 472 p. v. spisu) ani jednou k výslechu nepředvolaly (srov. referáty nalézacího soudu na č. l. 356, 374 a 427 spisu a referát odvolacího soudu na č. l. 510 spisu). Nalézací soud provedl důkaz protokolem o výslechu svědka K. M. jako listinným důkazem podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. předložením stranám k nahlédnutí (srov. str. 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015, č. l. 456 467 spisu), a proto při provádění tohoto důkazu nepostupoval v souladu s trestním řádem, neboť měl svědka M. nejprve předvolat k výslechu. Teprve poté, pokud se svědek nedostavil k výslechu, a obviněný by souhlasil s přečtením protokolu o výpovědi svědka, což ale s ohledem na to, že obviněný opakovaně trval na předvolání svědka k výslechu, lze považovat za málo pravděpodobné, mohl nalézací soud případně za podmínek § 211 odst. 1 tr. ř., anebo při splnění podmínek v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečíst jeho výpověď. Nalézací soud mohl rovněž využít možnosti podle § 52a a § 111a tr. ř. a vyslechnout svědka prostřednictvím videokonferenčního zařízení při dodržení tam uvedených předpokladů. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že povahu listinných důkazů mají i protokoly sepisované v trestním řízení (§ 55 až 58 tr. ř.; srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1969, sp. zn. 2 Tor 5/69, uveřejněné pod č. 50/1969-I. Sb. rozh. tr., či nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 628/2000, uveřejněný pod č. 67 ve sv. 22 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jde-li však o protokol o výpovědi obviněného, spoluobviněného (obžalovaného, spoluobžalovaného), svědka nebo znalce, provádí se důkaz přečtením takového protokolu za podmínek stanovených speciálními ustanoveními § 207 odst. 2 a § 211 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. : Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2683). Vzhledem k právě uvedenému Nejvyšší soud zdůrazňuje, že protokol o výslechu svědka nelze provádět podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. předložením stranám k nahlédnutí, jako to učinil nalézací soud. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že ač se obsah výpovědi svědka K. M. vztahuje pouze k dílčímu aktu pod třetí odrážkou výroku o vině skutkem pod bodem 2), tedy k tomu, jak se do jeho dispozice dostalo 37 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 PLN (blíže srov. výrokovou část rozsudku nalézacího soudu uvedenou shora v bodě 2 odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu), není tato výpověď z hlediska posouzení úmyslu obviněného B. udat padělané bankovky jako pravé (resp. pro jejich takové udávání) zcela zanedbatelná, zvláště když oba soudy nižších stupňů z této výpovědi vycházely. Jelikož byl M. B. obžalován ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že tato skutková podstata v sobě zahrnuje i specifický úmysl pachatele udat padělané peníze jako pravé, příp. jejich takové udávání, byť v souladu se shora citovanou judikaturou není skutek kvalifikován i podle alinea druhá § 233 odst. 2 tr. zákoníku (blíže srov. bod 21 tohoto usnesení).

27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ustanovení § 211 tr. ř. zakotvuje přípustné výjimky ze zásady ústnosti, která se jinak uplatňuje v řízení před soudem obecně (čl. 96 odst. 2 věta první Ústavy České republiky a čl. 28 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a zejména pak v dokazování u hlavního líčení (§ 2 odst. 11 tr. ř.). Obecně v trestním řízení platí, že jednání před soudy je ústní a důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že soud uvedené osoby sám vyslýchá. Výjimky z této zásady je třeba uplatňovat též s ohledem na omezení vyplývající ze zaručeného práva obviněného na obhajobu, podle kterého právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby mohl obviněný vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Výjimky uvedené v § 211 tr. ř. jsou odůvodněny buď nedosažitelností určitých osob, nemožností jejich opětovného výslechu, nebo hledisky procesní ekonomie. Zároveň jsou vázány na kvalifikované důvody, za nichž lze upustit od ústně provedených důkazů. Smysl ustanovení § 211 tr. ř., je třeba spatřovat především ve snaze o maximální možné využití důkazní hodnoty dřívějších výpovědí za současného respektování práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces, v jehož rámci má obviněný mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (srov. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Atributem spravedlivého procesu je rovněž zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného a splnění požadavku, aby alespoň jednou v trestním řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 1998 sp. zn. 1 Tzn 28/97, uveřejněný pod č. 18/1999-II. Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, uveřejněný pod č. 74 ve sv. 17 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Přečtení protokolů o dřívějších výpovědích svědků, popřípadě dalších osob, a jejich využití k důkazu však samo o sobě není v rozporu s právem na spravedlivý proces, měl-li obžalovaný možnost účastnit se provádění takového důkazu, vyjádřit se k němu a případně zpochybnit jeho věrohodnost nebo důkazní sílu a navrhnout k tomu jiné důkazy. Důkaz za použití protokolu o dřívější výpovědi určité osoby (spoluobžalovaného, svědka, znalce) je ovšem proveden až jeho přečtením u hlavního líčení za podmínek § 211 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. : Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2635 2637). Jak již bylo konstatováno výše, protokol o výpovědi svědka K. M. byl přečten v rozporu s ustanovením § 211 tr. ř. jako listinný důkaz, přičemž uvedeného výslechu svědka K. M. se nezúčastnil ani obviněný, ani jeho obhájce, a proto došlo i k nedodržení kautel vyplývajících z citovaného čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Postupem nalézacího soudu tak došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Závěrem pak Nejvyšší soud konstatuje, že ve světle judikatury citované pod bodem 24 tohoto usnesení, pokud oba nižší soudy ve svých rozhodnutích vycházely z uvedeného protokolu o výslechu svědka K. M., a to v neprospěch obviněného M. B., jeho nepředvolání k výslechu v hlavním líčení rovněž naplňuje všechny atributy opomenutého důkazu, zvláště když odůvodnění tohoto postupu pro svou stručnost a nekonkrétnost neodpovídá ani citované judikatuře týkající se opomenutých důkazů (srov. shora bod 24 odůvodnění tohoto usnesení). Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené dospěl k jednoznačnému závěru, že řízení před nalézacím soudem je stiženo podstatnou vadou, kterou nelze napravit v řízení o dovolání, a že uvedená námitka dovolatele týkající se odmítnutí provést výslech polského svědka K. M. je tedy důvodná.

28. Nejvyšší soud se dále zabýval další dovolací námitkou obviněného M. B., spočívající v neprovedení dalšího navrženého důkazu, a to videozáznamu z tržnice v K. Nalézací soud ve svém rozsudku uvedl, že Návrh obviněného B. na doplnění dokazování , dále opatřením příslušného videozáznamu a zpráv Prokuratury Katowice, z nichž by mělo vyplynout, že obviněný nebyl na místě ztotožněn nezjištěným obchodníkem jako osoba platící padělanou měnou, a proto byl také z polského zadržení propuštěn, byl jako zcela nedůvodný zamítnut. (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak pouze stroze zkonstatoval, že pokud nebylo vyhověno některým důkazním návrhům, i s tím se nalézací soud, sice stručně, leč odpovídajícím způsobem, podle § 125 odst. 1 tr. ř., v odůvodnění rozsudku vypořádal (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, že nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 provedl podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. dokazovaní listinnými důkazy založenými na č. l. 409 412 spisu sp. zn. 2 T 109/2014, tedy předložením stranám k nahlédnutí (srov. str. 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 467 spisu). Konkrétně se jednalo o podklady založené na č. l. 409 412 spisu, jež nalézacímu soudu zaslalo Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, a které byly získané cestou právní pomoci od Prokuratury v Katowicích v Polsku. Uvedené podklady obsahují rovněž úřední záznam Policie České republiky, který zpracoval dne 9. 4. 2015 komisař SKPV OHK por. Ing. Bc. J. P., v němž je uvedeno, že ve věci vytěžení DVD záznamu z bezpečnostních kamer Tržnice Katowice Polsko zaslaných Prokuraturou v Katowicích, bylo zjištěno, že z uvedeného záznamu nelze ztotožnit konkrétní osobu pachatele (blíže srov. č. l. 410 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na č. l. 413 spisu jsou založena DVD s videozáznamem z tržnice v K., resp. originál DVD zaslaný Polskou prokuraturou a jeho kopie zhotovená Policií ČR. Nalézacímu soudu tedy nic nebránilo, aby tyto videozáznamy v rámci dokazování při hlavním líčení přehrál v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř. per analogiam, a tím ověřil tvrzení v citovaném úředním záznamu Policie České republiky ze dne 9. 4. 2015. Nalézací soud totiž provedl k důkazu pouze listinný důkaz, a to úředním záznamem Policie České republiky ze dne 9. 4. 2015 o obsahu tohoto videozáznamu podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. předložením stranám k nahlédnutí, ač měl k dispozici tento videozáznam a mohl tak v souladu se zásadou bezprostřednosti (zejména z ní vyplývající povinnosti soudu zjišťovat skutečností z nejbližšího pramene) s ním obviněným navrhovaný důkaz provést, v souladu s tím, že čím je pramen bližší skutečnosti, tím je spolehlivější. Jak již Nejvyšší soud konstatoval (srov. bod 25 tohoto usnesení), soudy přihlíží pouze k důkazům, které byly provedeny postupem odpovídajícím zákonu, a to včetně základních zásad trestního řízení (zde zásady bezprostřednosti). Nalézací soud však při provádění důkazu stran obsahu předmětného videozáznamu takto nepostupoval, a proto je i tato námitka obviněného M. B. důvodná. 29. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele stran uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem 2) jsou důvodné. Nejvyšší soud shledal nejenom extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ale i závažné porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Uvedený extrémní nesoulad a porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy bylo způsobeno tím, že soudy nižších stupňů porušily svou zákonnou povinnost přihlížet pouze k důkazům, které byly provedeny v souladu s trestním řádem, což ve vztahu k výslechu svědka K. M. a videozáznamu z K. nebylo ze shora uvedených důvodů splněno. Vzhledem k tomu, že ze strany soudů obou nižších stupňů došlo k nepřípustnému zásahu do základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces z výše specifikovaných hledisek, nezbylo Nejvyššímu soudu než v souladu s § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušit usnesení odvolacího soudu v části týkající se obviněného B., a to ve vztahu k výroku o vině obviněného skutkem pod bodem 2), jímž byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a v navazujícím výroku o trestu II. rozsudku nalézacího soudu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, ohledně obviněného M. B. v odsuzující části za skutek pod bodem 2), kterým byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a ve výroku o trestu II., jímž byl obviněnému M. B. za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759 ze dne 17. 2. 2014, v právní moci 17. 7. 2014, podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi (7) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282, a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759, ze dne 17. 2. 2014, neboť řízení před nalézacím soudem je stiženo podstatnou vadou, kterou nelze napravit v řízení o dovolání. Jelikož došlo ke zrušení výroku o vině, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 2 věta první za středníkem také o zrušení výroku o trestu II. uloženému obviněnému B. za skutek pod bodem 2), který má [na rozdíl od výroku o trestu I. navazujícího na výrok pod bodem 1) o vině obviněného M. B., jenž byl ponechán beze změny] ve zrušeném výroku o vině pod bodem 2) svůj podklad. K tomu pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že zrušení výroku o souhrnném trestu se týká i té části, v níž byl zrušen výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i zrušení všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku), neboť zákon zde ukládá bez výjimky zrušení celého výroku o trestu, a proto původně uložený trest znovu obživne . Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části zrušených výroků těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 184/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2016, č. j. 11 To 48/2016-915 (srov. bod 37 tohoto odůvodnění níže).

C. K uloženým trestům
30. Nejvyšší soud dále přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska námitek, které obviněný M. B. podřadil pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač správně šlo spíše o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) Obviněný především namítal, že z rozsudku nalézacího soudu není dostatečně zřejmé, proč soud vynesl dva samostatné tresty, když oba skutky u obžalovaného 1) a 2) jsou podle jeho názoru v souběhu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy měl být obviněný odsouzen, měl mu být uložen trest jediný, a to úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a současně souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále uvedl, že nalézací soud nevysvětlil, proč obviněnému uložil na jedné straně mírný souhrnný trest ve výměře 42 měsíců, tedy původní souhrnný trest z rozsudku 2 T 160/2013 povyšuje jen o 6 měsíců, a na druhé straně obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let, tedy při samé horní hranici zákonné sazby z ustanovení § 233 odst. 2 tr. zákoníku. Takový trest je pro obviněného likvidační, krutý a s ohledem na všechny známé skutečnosti ohledně osoby obviněného zcela nepřiměřený. Uložený a odvolacím soudem potvrzený trest 7 let odnětí svobody nerezonuje se zásadami pro ukládání trestů zakotvenými v § 39 a násl. tr. zákoníku, a proto měl soud zvažovat o trestu daleko mírnějším, a navíc o trestu jediném, a to úhrnném a souhrnném. 31. K námitce obviněného M. B. ohledně uložení dvou samostatných souhrnných trestů a jejich přiměřenosti nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný byl naposledy odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, kterým mu byl uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let ve věznici s ostrahou vedle trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let a jednak samostatný trest odnětí svobody v trvání 1 roku ve věznici s ostrahou. Aktuálně projednávaná trestná činnost představovala sbíhající se protiprávní aktivity obviněného právě ve vztahu ke skutkům, za něž byl odsouzen výše citovaným rozsudkem zdejšího soudu sp. zn. 2T 160/2013. Podle zákonných kritérií § 39 tr. zákoníku a příslušných podmínek pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly obviněnému M. B. uloženy dva souhrnné tresty odnětí svobody. Jednak ve výměře 42 měsíců do věznice s ostrahou při zopakování již uloženého trestu zákazu činnosti a jednak ve výměře 7 let ve věznici s ostrahou vedle trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že správně mělo být uvedeno podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ]. Posledně uvedený souhrnný trest byl ukládán v sazbě trestného činu nejpřísněji trestného, tj. zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Předmětný zločin je sankcionován trestem odnětí svobody na tři léta až osm let. Trest uložený již při horní hranici zákonné trestní sazby byl podle nalézacího soudu uložen v souladu s kritérii § 39 tr. zákoníku vzhledem k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, promítly se do něj osobní, majetkové a jiné poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy velmi ztížená s přihlédnutím ke všem soudu známým skutečnostem z posledních let. Stejnými úvahami se nalézací soud řídil i v případě prvého výroku o souhrnném trestu. Pokud byl navýšen o pouhých 6 měsíců oproti dříve uloženému souhrnnému trestu za další sbíhající se trestnou činnost, pak v něm nelze podle nalézacího soudu s přihlédnutím zvláště ke zcela konkrétním skutkům a osobě obviněného spatřovat trestní sankci nepřiměřenou či krutou, byť byl trest ukládán v témže sankčním rozpětí jako trest předchozí. Nalézací soud dále uvedl, že trest propadnutí věci, multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282, vycházel ze zjištění, že zařízení bylo majetkem obviněného B. Nalézací soud doplnil výrok o trestu v případě souhrnného trestu pod bodem I. rozsudku příslušným výrokem v adhezním řízení (blíže srov. str. 17 a 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

32. Odvolací soud po přezkoumání obou výroků o trestu v rozsudku nalézacího soudu se poměrně podrobně zabýval skutečností, jestli tresty uložené v rozsudku soudu prvního stupně splňují zákonný podklad pro uložení souhrnného trestu ve smyslu dikce § 43 odst. 2 tr. zákoníku. K výroku o trestu za skutek pod bodem 1) výroku o vině přezkoumávaného rozsudku odvolací soud uvedl, že jak skutek pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, tak i skutky pod body 1) až 3) ve věci obviněného, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 160/2013, tak i skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013, se sbíhají, a nalézacímu soudu proto náleželo, ukládat obviněnému M. B. souhrnný trest. K výroku o trestu za skutek pod bodem 2) výroku o vině odvolací soud uvedl, že nalézací soud nepochybil, pokud za tento skutek, a další skutek pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku z věci sp. zn. 2 T 160/2013, uložil obviněnému B. další samostatný souhrnný trest odnětí svobody. Pokud jde o prvý uložený souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců, pak takto uložený trest představuje navýšení toliko o šest měsíců oproti souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl obviněnému B. uložen jako trest první rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013. Samozřejmě muselo jít o nepodmíněný trest odnětí svobody. Navíc souhrnný trest nikdy nesmí být mírnější, než trest, uložený rozsudkem dřívějším. Tři a půlletý nepodmíněný trest je uložen v přiměřené výměře jen o šest měsíců nad polovinou zákonného rozpětí nejpřísnější trestní sazby podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Pro jeho výkon byl obviněný B. správně zařazen do věznice s ostrahou. Správně pak nalézací soud obviněnému uložil i trest zákazu činnosti, který v podstatě převzal z předchozího trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013. Nalézací soud rovněž v současně učiněném výroku ohledně tohoto obviněného správně zrušil i výroky o trestech z předchozích odsuzujících rozhodnutí. Pokud jde o druhý souhrnný trest, je pravdou, že soud prvního stupně jej vyměřil jeden rok pod horní hranicí sazby, uvedené v § 233 odst. 2 tr. zákoníku. Jde bezpochyby o trest velmi přísný, ovšem ještě i přesto nedosahující takové výměry (například přímo na samé horní hranici sazby), aby odvolací soud byl nucen zakročit ve smyslu aplikace § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Hlavní roli při ukládání tohoto trestu hraje mimořádně vysoká společenská škodlivost skutku obžalovaného pod bodem 2) výroku o vině, a to s ohledem jak na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet vyrobených kusů těchto platidel. K tomu přistupuje výrazná recidiva tohoto obviněného, u něhož nelze dovodit jakoukoli sebereflexi (jak správně poznamenal již nalézací soud), absentuje u něho doznání, a vzhledem k delikventní minulosti u něho nelze dovozovat pochopitelně ani vedení řádného života v minulosti. Navíc mu přitěžuje, že v rámci souhrnného trestu mu je tento druhý trest ukládán za dva trestné činy. I u tohoto trestu byl obviněný B. správně zařazen pro jeho výkon do věznice s ostrahou, a správně pak nalézací soud zrušil výrok o druhém uloženém trestu z rozsudku v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 160/2013, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že nepochybně správně nalézací soud uložil tomuto obviněnému i trest propadnutí věci, a to onoho multifunkčního zařízení zn. Canon Pixma MP 282, neboť z provedeného dokazování plyne, že toto zařízení bylo užito k výrobě padělaných platidel, a o jeho vlastnictví obviněným M. B. nevyvstaly pochybnosti (v podrobnostech srov. str. 8 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

33. Nejvyšší soud si k přezkoumání námitek dovolatele stran uložených trestů vyžádal trestní spisy, a to ve věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 160/2013 a ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013. Nejvyšší soud ze spisového materiálu trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 160/2013 zjistil, že obviněný byl rozsudkem ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, odsouzen jednak za účastenství na přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), jednak za přečiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod 3 rozsudku) a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 4 rozsudku). Obviněnému M. B. byl uvedeným rozsudkem sp. zn. 2 T 160/2013 uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let ve věznici s ostrahou vedle trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let, a to za jednání pod body 1) 3) výroku o vině uvedeného rozsudku, jednak samostatný trest odnětí svobody v trvání 1 roku ve věznici s ostrahou za jednání pod bodem 4) uvedeného rozsudku. Pro výkon obou trestů odnětí svobody byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uvedeným rozsudkem současně rozhodl o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 28/2013 (nabyl právní moci dne 24. 4. 2013), jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Uvedený rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k obviněnému M. B. dne 17. 7. 2014, a to na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 10 To 90/2014, kterým bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Nejvyšší soud dále zjistil, že skutek pod bodem 1) výroku o vině uvedeného rozsudku obviněný spáchal v lednu roku 2013, skutek pod bodem 2) výroku o vině uvedeného rozsudku spáchal dne 20. 2. 2013, skutek pod bodem 3) výroku o vině uvedeného rozsudku obviněný spáchal ke dni 5. 3. 2013, a skutek pod bodem 4) uvedeného rozsudku obviněný spáchal dne 28. 4. 2013.

34. Nejvyšší soud ze spisového materiálu trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013 zjistil, že obviněný M. B. byl odsouzen trestním příkazem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 2 T 28/2013-53, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 2 let. Současně byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 15. 4. 2013, přičemž dne 24. 4. 2013 nabyl právní moci. Obviněný uvedený přečin spáchal dne 26. 8. 2012.

35. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že úhrnný a souhrnný trest představují zvláštní způsob trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Postup podle § 43 tr. zákoníku přichází v úvahu při postihu jednočinného i vícečinného souběhu trestných činů, stejnorodého i různorodého. Předpokládá se zde spáchání nejméně dvou trestných činů jedním pachatelem, o nichž se rozhoduje buď v tomtéž trestním řízení (ukládá se úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku), nebo postupně ve dvou samostatných trestních řízeních ohledně trestných činů ve vícečinném souběhu (ukládá se souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku). Úhrnný a souhrnný trest lze proto uložit jen za předpokladu, že mezi trestnými činy, které přicházejí v úvahu, je skutečně dán vztah souběhu. Úhrnný trest se ukládá za podmínky, že o všech spáchaných trestných činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a ve společném rozsudku podle § 20 tr. ř. (srov. přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1962, sp. zn. 9 Tz 30/62, uveřejněný pod č. 13/1963 Sb. rozh. tr. a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 1979, sp. zn. 8 To 963/79, uveřejněný pod č. 42/1980 Sb. rozh. tr.). Souhrnný trest pak lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými rozsudky [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik (nikoli den) vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. § 43 odst. 4 tr. zákoníku). Uložení úhrnného ani souhrnného trestu nepřichází v úvahu, je-li souběh trestných činů vyloučen. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest (nikoli úhrnný nebo úhrnný a též souhrnný trest) se uloží rovněž tehdy, jestliže se pozdějším rozsudkem rozhoduje zároveň o několika sbíhajících se trestných činech, za které by soud nebýt zde dřívějšího odsouzení jinak ukládal úhrnný trest. Základním předpokladem k uložení souhrnného trestu je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele. Odsuzujícím je rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným trestným činem, a za tento trestný čin mu byl uložen trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest. Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, uveřejněné pod č. 19/2007-II. Sb. rozh. tr.). Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená, zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém), c) přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen mu trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1977, sp. zn. 5 Tz 44/77, uveřejněný č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1965, sp. zn. 3 Tz 12/65, uveřejněné pod č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného proto vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující byť nepravomocný rozsudek (doručen pachateli trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu pachateli) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1973, sp. zn. 1 Tz 62/72, uveřejněné pod č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Při ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. K tomu, kdy nabývá rozsudek právní moci srov. § 139 tr. ř. Není podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Při stanovení trestní sankce souhrnného trestu se vychází z týchž kritérií jako u trestu úhrnného, přičemž nezáleží na tom, zda trestným činem nejpřísněji trestným byl pachatel uznán vinným již dřívějším rozsudkem či teprve rozsudkem pozdějším, kterým se ukládá souhrnný trest. Jako obligatorní druhy trestů musí obsahovat souhrnný trest i trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jakožto tresty s důsledky v podstatě nereparabilními, jestliže byl některý z těchto trestů uložen již rozsudkem dřívějším, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest. Při určování výměry trestu, v rámci které se ukládá úhrnný trest, je nutno vycházet z trestní sazby stanovené podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1973, sp. zn. 1 Tz 62/72, uveřejněný pod č. 7/1972 Sb. rozh. tr.). Přísnost trestnosti spáchaného trestného činu se posuzuje především podle horní hranice trestu odnětí svobody, protože tento nejpřísnější druh trestu je stanoven v trestní sankci za každý trestný čin (přečin i zločin), a jeho výměra určuje typovou závažnost každého trestného činu, a dále podle existence nebo neexistence alternativních druhů trestu k trestu odnětí svobody (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 581 619).

36. Nejvyšší soud konstatuje, že skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (sp. zn. 2 T 109/2014), tedy v právě projednávané věci, se obviněný dopustil dříve, než mu byl s účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 15. 4. 2013 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013. Jak skutek ad 1) výroku o vině napadeného rozsudku, spáchaný ke dni 10. 4. 2013, tak i skutky ad 1) až 3) výroku o vině v rozsudku ve věci obviněného, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 160/2013, tak i skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013, se sbíhají (srov. body 33 a 34 tohoto usnesení). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nalézací soud správně obviněnému uložil první souhrnný trest odnětí svobody. Naproti tomu skutek obviněného B. pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl spáchán ke dni 11. 6. 2013, a skutek pod bodem 4) z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, byl spáchán dne 30. 4. 2013, tedy oba tyto skutky byly obviněným spáchány až po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě obviněnému dne 15. 4. 2013 (ve věci sp. zn. 2 T 28/2013). Toto doručení dne 15. 4. 2013 tak tvoří překážku (mezník), aby bylo možno uložit jen jediný souhrnný trest. Proto nalézací soud postupoval správně a v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku, pokud za skutek pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, a další skutek pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku ve věci Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, uložil obviněnému B. další samostatný souhrnný trest odnětí svobody. S ohledem na právě uvedené není možné uložit obviněnému jeden trest, a to úhrnný a souhrnný, jak tvrdí ve svém dovolání. Tato námitka dovolatele proto není důvodná.

37. Nejvyšší soud pak pro úplnost konstatuje, že ze zprávy Věznice Jiřice ze dne 12. 12. 2016, č. j. VS-29973-25/ČJ-2016-802440, a z aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného k témuž dni zjistil, že výrok o trestu, který byl obviněnému M. B. uložen nalézacím soudem za skutek pod bodem 2) byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 184/2014. Ze spisu v uvedené věci Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem ze dne 9. 11. 2015, č. j. 2 T 184/2014-821, byl obviněnému M. B. za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se jednak přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, a jednak zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, č. j. 2 T 109/2014-474, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To 254/2015-531, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2016, č. j. 11 To 48/2016-915, bylo odvolání obviněného M. B. proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, č. j. 2 T 184/2014-821, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 38. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou dovolatele, že mu byl, pokud jde o výrok o souhrnném trestu II. v trvání 7 let odnětí svobody, uložen trest nepřiměřený. Jak již bylo uvedeno v bodě 35 odůvodnění tohoto usnesení, při rozhodování o výši souhrnného trestu je nutno vycházet z trestní sazby stanovené podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. 39. Nalézací soud stran úvah k oběma uloženým souhrnným trestům, jak již bylo zčásti uvedeno shora (bod 31 odůvodnění tohoto usnesení), v podrobnostech uvedl, že k osobním poměrům obviněného M. B. bylo zjištěno, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti. Obviněný se označil za nemajetného prodejce zeleniny s příjmem ve výši 18 000 Kč. Rejstřík trestů obviněného vykazoval 18 záznamů (z let 1992 2014), navíc záznam o odsouzení polskou justicí za podvodné jednání z roku 2013. Obviněný se dopouštěl různorodé trestné činnosti. Ve výkonu trestů strávil téměř 11 let. Z posledního výkonu trestu byl propuštěn 26. 7. 2011. Nalézací soud dále uvedl, že obviněný byl naposledy odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, jednak za účastenství na přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jednak za přečiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod 3 rozsudku) a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 4 rozsudku). Uložen mu byl jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let ve věznici s ostrahou vedle trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let a jednak samostatný trest odnětí svobody v trvání 1 roku ve věznici s ostrahou. Nalézací soud zkonstatoval, že aktuálně projednávaná trestná činnost představovala sbíhající se protiprávní jednání obviněného právě ve vztahu ke skutkům, za něž byl odsouzen výše citovaným rozsudkem. Nalézací soud ke dvěma uloženým souhrnným trestům ve svém rozsudku uvedl, že byly uloženy podle zákonných kritérií ustanovení § 39 tr. zákoníku a příslušných podmínek pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to jednak ve výměře 42 měsíců do věznice s ostrahou při zopakování již uloženého trestu zákazu činnosti a jednak ve výměře 7 let ve věznici s ostrahou vedle trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento trest byl nalézacím soudem uložen v sazbě trestného činu nejpřísněji trestného, tj. zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Předmětný zločin je sankcionován trestem odnětí svobody na tři léta až osm let. Nalézací soud dále uvedl, že trest uložený již při horní hranici zákonné trestní sazby vyjádřil v souladu s kritérii ustanovení § 39 tr. zákoníku povahu a závažnost spáchaných trestných činů, promítly se do něj osobní, majetkové a jiné poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy, která je velmi ztížená s přihlédnutím ke všem soudu známým skutečnostem z posledních let, přičemž odkázal na opis rejstříku trestů na založený na č. l. 421 422 spisu. Nalézací soud rovněž uvedl, že stejnými úvahami se řídil i v případě prvého výroku o souhrnném trestu. Pokud byl navýšen o pouhých 6 měsíců oproti dříve uloženému souhrnnému trestu za další sbíhající se trestnou činnost, pak v něm nelze s přihlédnutím zvláště ke zcela konkrétním skutkům a osobě obviněného spatřovat trestní sankci nepřiměřenou či krutou, byť byl trest ukládán v témže sankčním rozpětí jako trest předchozí. Nalézací soud k dopadům uložených trestů uvedl, že v případě obviněného B. je stěží odhadnutelné, jaké účinky a důsledky na něho lze od ukládaných trestů očekávat, pokud poslední roky ukázaly, že prožité zkušenosti z trestní minulosti ho od páchání dalších trestných činů neodradily. Naopak jednání obviněného gradovalo a průběžně jeho projevy vycházely na povrch. Obviněný nikdy neprojevil sebemenší dávku sebereflexe. Vinu vždy kategoricky odmítal. Neváhal odvádět pozornost od sebe poukazem na možné nekalosti páchané jinými, které většinou ke svým nezákonnostem využíval. Pokud na nich s jinými aktivně spolupracoval, údaje o tom účelově přizpůsoboval situacím. V trestním řízení se nevyvaroval hrubostí až vulgárností. Polehčující okolnosti nebyly shledány v jeho případě v žádném ohledu (blíže srov. str. 17 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

40. Odvolací soud k výši obou souhrnných trestů, jak již bylo zčásti uvedeno shora (bod 32 odůvodnění tohoto usnesení), v odůvodnění svého usnesení uvedl, že pokud jde o prvý uložený souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců, tj. tří roků a šesti měsíců, pak takto uložený trest představuje navýšení toliko o šest měsíců oproti souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl obviněnému B. uložen jako trest první rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013. Samozřejmě muselo jít o nepodmíněný trest odnětí svobody, vzhledem k (tradiční) absenci jakéhokoli doznání tohoto obviněného, s ohledem na jeho delikventní minulost, a se zřetelem k přitěžující okolnosti spáchání více úmyslných trestných činů podle § 42 písm. n) tr. zákoníku. Navíc souhrnný trest nikdy nesmí být mírnější, než trest, uložený rozsudkem dřívějším. Tříapůlletý nepodmíněný trest je uložen v přiměřené výměře jen o šest měsíců nad polovinou zákonného rozpětí nejpřísnější trestní sazby § 209 odst. 3 tr. zákoníku, pro jeho výkon byl obviněný B. správně zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud dále shledal, že nalézací soud správně obviněnému B. uložil i trest zákazu činnosti, který v podstatě převzal z předchozího trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013 a že správně zrušil i výroky o trestech z předchozích odsuzujících rozhodnutí. K druhému souhrnnému trestu odvolací soud konstatoval, že je pravdou, že ho nalézací soud vyměřil jeden rok pod horní hranicí sazby uvedené v § 233 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž jde bezpochyby o trest velmi přísný, ovšem ještě i přesto nedosahující takové výměry (například přímo na samé horní hranici sazby), aby byl odvolací soud nucen zakročit ve smyslu aplikace § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že hlavní roli při ukládání tohoto trestu hraje mimořádně vysoká společenská škodlivost skutku pod bodem 2), a to s ohledem jak na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet vyrobených kusů těchto platidel. Ojedinělá výroba padělané bankovky, za situace, kdy padělatel takové peníze jen vyrobí, a neuvede je do oběhu, je z hlediska společenské škodlivosti jistě někde jinde, než pokud jich obviněný B. vyrobil celkem 57 kusů, z nichž se řada dostala do oběhu. K tomu přistupuje výrazná recidiva tohoto obviněného, u něhož nelze dovodit jakoukoli sebereflexi, absentuje u něho doznání, a vzhledem k delikventní minulosti u něho nelze dovozovat pochopitelně ani vedení řádného života v minulosti. Navíc mu přitěžuje, že v rámci souhrnného trestu mu je tento druhý trest ukládán za dva trestné činy. Odvolací soud dále uvedl, že i u tohoto trestu byl obviněný B. správně zařazen pro jeho výkon do věznice s ostrahou, a že nalézací soud správně zrušil výrok o druhém uloženém trestu z rozsudku v trestní věci obviněného B., vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 160/2013, včetně obsahově navazujících rozhodnutí (blíže srov. str. 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

41. Nejvyšší soud předně konstatuje, že v projednávaném případě byl obviněný prvním souhrnným trestem odsouzen za sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku skutek pod bodem 1) v projednávané věci a skutek pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, dále přečiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku skutky ad 1) a ad 2) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 2T 28/2013. Nejpřísněji trestným činem je zločin podvodu § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za nějž trestní zákoník umožňuje uložit trest odnětí svody od jednoho roku až do výše pěti let. Nalézací soud přistoupil k uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 42 měsíců, která je oproti původně uloženému trestu odnětí svobody navýšena o 6 měsíců. Nejvyšší soud po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu včetně rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že byť oba soudy nižších stupňů při úvaze o výši tohoto prvního souhrnného trestu odnětí svobody řádně neodůvodnily v souladu s § 39 tr. zákoníku a § 125 tr. ř. své úvahy o tomto trestu, zejména s ohledem na výraznou speciální recidivu obviněného, který se opakovaně dopouštěl podvodného jednání (srov. opis rejstříku trestů obviněného na č. l. 358 359, 421 422 a 511 512 spisu), nelze považovat uložený trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců za nepřiměřený. Nalézací soud totiž pouze stroze zkonstatoval osobní a majetkové poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života a obsah jeho rejstříku trestů. Odvolací soud pouze doplnil skutečnost, že v neprospěch obviněného je třeba přičíst přitěžující okolnost podle § 42 písm. n) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy nižších stupňů řádně neodůvodnily, proč obviněnému uložily tento mírný trest, jak i sám v dovolání obviněný uváděl, byť s poukazem na naopak podle jeho názoru nepřiměřeně přísný druhý souhrnný trest v trvání sedmi let. Nicméně s ohledem na vymezení a rozsah případů, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, a s přihlédnutím k tomu, že k dovolání obviněného nelze uložený trest zpřísnit , přičemž na něj ani nedopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. B. stran trestu, který mu byl uložen za skutek pod bodem 1), svým obsahem neodpovídá a nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a jednalo se o trest ve výměře v rámci trestních sazeb, které trestní zákon stanoví na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ostatně jak již Nejvyšší soud konstatoval v bodě 13 tohoto usnesení, dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není ani pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Nejvyšší soud proto považuje dovolací námitku ohledně prvního souhrnného trestu I. za nedůvodnou, a proto ho ponechal beze změny.

42. V případě druhého souhrnného trestu byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za sbíhající se zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku skutek pod bodem 2) projednávané věci a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku skutek ad 4) z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759. Přísnější je v tomto trestní sazba stanovená v § 233 odst. 2 tr. zákoníku, a to v rozmezí od tří do osmi let trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů ani při úvaze o výši tohoto souhrnného trestu odnětí svobody ve výměře 7 let nepostupovaly v souladu s § 125 tr. ř., když své úvahy řádně neodůvodnily. Nalézací soud k odůvodnění, na základě jakých úvah dospěl k závěru o výši souhrnného trestu odnětí svobody, který uložil obviněnému M. B., de facto neuvedl nic příliš konkrétního. Odvolací soud se pokusil tento nedostatek napravit, když uvedl, že hlavní roli při ukládání tohoto trestu hraje mimořádně vysoká společenská škodlivost skutku pod bodem 2), a to s ohledem jak na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet vyrobených kusů těchto platidel . K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené odůvodnění je čistě obecné, neboť odvolací soud neuvedl nic konkrétního k tomu, v čem spatřuje onu mimořádně vysokou společenskou škodlivost skutku pod bodem 2) , ač mohl rozebrat vlastní hodnotu padělaných bankovek a jejich konkrétní počet z hlediska ustálené judikatury. Nejvyšší soud zde odkazuje na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že udávání 120 kusů padělaných padesátidolarových bankovek zpravidla nenaplní znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, totiž že trestný čin byl spáchán ve značném rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1979, sp. zn. 7 To 33/77, uveřejněné pod č. 3/1980-II. Sb. rozh. tr.). Značný rozsah byl však shledán při prodeji 547 kusů takových bankovek (srov. Zhodnocení poznatků o soudní praxi při rozhodování o trestných činech proti měně a trestných činech daňových pod Tpjf 50/81 ze dne 8. 7. 1982, uveřejněné pod č. 29/1982 Sb. rozh. tr.). V právě posuzovaném případě byl obviněný odsouzen za zhotovení minimálně 57 kusů padělaných bankovek polské měny v nominální hodnotě 100 PLN. Nejvyšší soud konstatuje, že podle aktuálního kurzu České národní banky je hodnota 1 PLN cca 6 Kč, kdežto hodnota 1 USD je přibližně 25,46 Kč. Vzhledem k uvedenému kurzu a počtu padělaných bankovek, kdy po přepočtu vyjde hodnota padělaných peněz po zaokrouhlení ve výši 342 Kč, nelze ve světle výše citované judikatury dospět k závěru nejen o značném rozsahu padělání obviněným (jako kvalifikační okolnosti podle § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku), ale ani o mimořádně vysoké společenské škodlivosti jeho jednání ve vztahu k § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku tak, jak uvedl odvolací soud, neboť jde ve srovnání s uvedenou judikaturou k § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1979, sp. zn. 7 To 33/77, uveřejněné pod č. 3/1980-II. Sb. rozh. tr.) o podstatně menší počet bankovek i jejich hodnotu. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že trest, který byl obviněnému uložen rozsudkem nalézacího soudu za jednání vymezené ve skutku pod bodem 2) výrokové části tohoto rozsudku, je tímto usnesením Nejvyššího soudu v souladu s § 265k odst. 2 věta za středníkem tr. ř. zrušen, neboť Nejvyšší soud zrušil výrok o vině skutkem pod bodem 2) i navazující výrok o trestu II. Proto Nejvyšší soud jen poukázal na nedostatečné odůvodnění tohoto výroku o trestu a některé nesprávné závěry obou nižších soudů, a to ve vztahu k uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který je uložen při horní hranici trestní sazby uvedené v § 233 odst. 2 tr. zákoníku, a proto je třeba ho stejně jako každý jiný trest náležitě a konkrétně odůvodnit v souladu s § 125 odst. 1 věta třetí tr. ř. v návaznosti na § 39 až § 43 tr. zákoníku. Přitom Nejvyšší soud sám v této fázi řízení nehodnotí, zda byl uložený souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 let přiměřený, či nikoli, neboť nechce a nemůže předjímat rozhodnutí nalézacího soudu, které nalézací soud učiní v novém řízení.

43. Nejvyšší soud však k tomu nicméně považuje za nutné ještě dodat, že podle § 125 odst. 1 tr. ř. je třeba výrok o trestu odůvodnit stejně pečlivě jako výrok o vině. Ve své podstatě jsou v tomto ustanovení předepsána kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu uvedená v § 39 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku, a to včetně používání hmotněprávního termínu pachatel. Výrok o trestu přes svou oddělitelnost má vzájemnou logickou vazbu s výrokem o vině a tvoří s ním jednotu. Proto je nutno odůvodnit tento výrok zejména z hlediska povahy a závažnosti činu. Povaha a závažnost činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou obžalovaného, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Zároveň je třeba uvést, které polehčující (§ 41 tr. zákoníku) a přitěžující (§ 42 tr. zákoníku) okolnosti vzal soud v úvahu při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Nestačí paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné posoudit a stanovit míru zvláštnosti a jedinečnosti projednávaného případu. Totéž platí i pro posuzování poměrů obviněného (osobních, rodinných, majetkových a jiných), jeho dosavadního způsobu života a možnosti jeho nápravy. Poměry obviněného tak zahrnují jeho věk, zdravotní stav, aktuální rodinnou situaci, pracovní a sociální zařazení, majetkovou úroveň apod. Možnosti nápravy soud konfrontuje s chováním obviněného před spácháním trestného činu a po něm, prostředím, v němž žije a pracuje, se závěry event. psychiatrického nebo psychologického znaleckého posudku a na základě takových zjištění činí prognózu budoucího vývoje obviněného. Vedle poměrů pachatele je třeba vzít v úvahu i chování obviněného po činu, především jeho případnou snahu nahradit škodu a jiné škodlivé následky činu. Dále soud v odůvodnění uvede, jak při stanovení druhu a výměry trestu posoudil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, případnou změnu situace, k níž mezitím došlo, přičemž změnou situace je myšlena zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolnosti ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem obviněného porušeny nebo ohroženy, délku trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k průtahům v řízení (blíže srov. Šámal, P. a kol. : Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1693 a 1694). Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že souhrnný trest II., který byl obviněnému uložen rozsudkem nalézacího soudu, byl uložen v rámci sazby uvedené v 233 odst. 2 tr. zákoníku, a to co do druhu i co do výše. Oba soudy nižších stupňů však pochybily, když rezignovaly na svou zákonnou povinnost podle § 125 tr. ř. řádně odůvodnit své úvahy ohledně výše uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 7 let, a to i přesto, že odvolací soud ve svém usnesení dokonce konstatoval, že uložený trest je bezpochyby velmi přísný .

44. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že ze zprávy Vězeňské služby ČR, Věznice Jiřice, č. j. VS-29973-25/ČJ-2016-802440, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 12. 12. 2016, se podává, že obviněný M. B. v současné době vykonává souhrnný trest odnětí svobody v délce 42 měsíců (souhrnný trest I.) se zařazením do věznice s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, tedy v právě projednávané věci. Do výkonu tohoto trestu obviněný nastoupil dne 7. 11. 2014 po započítání výkonu vazby z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, od 10. 10. 2013 10:50 hod. do 5. 7. 2014 08:55 hod. a po započítání výkonu vazby od 5. 7. 2014 08:56 hod. do 6. 8. 2014 a výkonu trestu od 7. 8. 2014 do 6. 11. 2015. Souhrnný trest I. bude vykonán dne 12. 4. 2017. Od téhož dne, tedy od 12. 4. 2017, má obviněný nastoupit do výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v délce 180 dnů, a to po přeměně trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 180 hodin, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 2 T 15/2012. Konec tohoto trestu je naplánován na 9. 10. 2017. Následně má obviněný M. B. nastoupit do výkonu trestu souhrnného trestu odnětí svobody v délce 7 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Tento trest byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 184/2014, kterým byl mimo jiné zrušen i výrok o souhrnném trestu II. z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, tedy v právě projednávané věci. Počátek výkonu tohoto trestu je naplánován na 9. 10. 2017 a konec jeho výkonu na 9. 4. 2025. Tento výrok o trestu byl však zrušen podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. tímto usnesením Nejvyššího soudu jako rozhodnutí navazující na zrušené části zrušených výroků v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015. S ohledem na skutečnost, že obviněný M. B. v současné době vykonává souhrnný trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 2 T 109/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, za skutek pod bodem 1) výrokové části v trvání 42 měsíců, tedy souhrnný trest I., který zůstává rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání obviněného M. B. beze změny, nerozhodoval Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě.

V.
Závěrečné shrnutí
45. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu i řízení mu předcházejícího ve smyslu § 265i odst. 3, odst. 4 tr. ř. dospěl k závěru, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stran opomenutých důkazů ve vztahu k výslechu svědka K. M. a videozáznamu z polské tržnice v K. Nejvyšší soud současně shledal i závažné porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a proto k podanému dovolání obviněného M. B. podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta prvá před středníkem tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, v části vztahující se k obviněnému M. B., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o vině ohledně skutku pod bodem 2), jímž byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a v navazujícím výroku o souhrnném trestu II., a částečně i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 2 T 109/2014, ve výroku o vině obviněného M. B. v rozsahu jednání vymezeného skutkem pod bodem 2), jímž byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a na něj navazujícím výroku o souhrnném trestu II., jímž mu byl za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759, ze dne 17. 2. 2014, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi (7) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a současně mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282, a dále byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759. Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části zrušených výroků těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 184/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2016, č. j. 11 To 48/2016-915. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc obviněného M. B. ve vztahu ke skutku pod bodem 2) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

46. V novém řízení se Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a zejména bude nově rozhodovat o vině obviněného M. B. jednáním vymezeným skutkem pod bodem 2) výroku o vině v částečně zrušeném rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud se bude muset zejména vypořádat s použitelností předmětné výpovědi nepřítomného svědka K. M., a to v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) a Ústavního soudu. Má-li totiž být před soudem jako důkaz použita výpověď svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout, je třeba postupovat podle principů vyložených v rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011, č. stížnosti 26766/05, tak, jak byly upřesněny v rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10 [srov. shodně i Blokhin proti Rusku, č. stížnosti 47152/06, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci ze dne 23. 3. 2016, § 201 202, srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, uveřejněný pod č. 175 ve sv. 71 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16 (dosud nezveřejněný ve Sbírce a nálezů Ústavního soudu České republiky)]. Otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit: (1) zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; (2) jakou váhu tento důkaz měl zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a (3) zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Nejvyšší soud dále konstatuje, že ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, který má aplikační přednost před všemi ustanoveními trestního řádu (srov. čl. 10 Ústavy České republiky) jasně předepisuje, že právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě je jedním z minimálních práv, která má každý, kdo je obviněn z trestného činu . Tato garance kontradiktornosti důkazního řízení se přirozeně odráží i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Čtená výpověď svědka, jenž nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nesmí být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. Kostovski proti Nizozemí, č. stížnosti 11454/85, rozhodnutí pléna ESLP ze dne 20. 11. 1989, § 39, 41 a 43, či Doorson proti Nizozemí, č. stížnosti 20524/92, rozhodnutí ESLP, ze dne 26. 3. 1996, § 67 a 76). Výjimku Evropský soud pro lidská práva připouští jen v zájmu ochrany oběti, ale vyžaduje kompenzaci této procesní nevýhody. Řízení jako celek však vždy musí být spravedlivé (srov. Barbera a spol. proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, rozhodnutí pléna ESLP ze dne 6. 11. 1988, § 89). S ohledem na právě uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že bude nutné, aby nalézací soud, vycházel-li z výpovědi svědka K. M., v novém řízení uvedeného svědka K. M. předvolal k výslechu, tak aby bylo zajištěno právo obviněného svědka vyslechnout, případně po splnění podmínek § 211 odst. 1, odst. 2 tr. r. provést řádně dokazování přečtením protokolu o výpovědi tohoto svědka. Nalézací soud může rovněž využít možnosti vyslechnout svědka prostřednictvím videokonference (blíže srov. bod 26 tohoto usnesení). Nalézací soud se rovněž bude muset z hlediska euro konformního a ústavně konformního postupu zabývat výpovědí svědka K. M. stran uvedeného třístupňového testu. Nalézací soud taktéž bude muset doplnit dokazování, resp. řádně provést důkaz videozáznamem z tržnice v K., jak Nejvyšší soud konstatoval v bodě 28 tohoto usnesení. Teprve po doplnění dokazování v souladu se zásadou bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 a § 220 odst. 2 tr. ř. a zhodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nalézací soud ve věci znovu rozhodne.

47. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, zda se právě obviněný dopustil skutku pod bodem 2) uvedeného ve výroku rozsudku a v jakém rozsahu, a zda tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení se znaky části obecné (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1692). Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné též upozornit na pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř., k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, uveřejněn pod č. 167 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07, uveřejněn pod č. 156 ve sv. 50 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněn pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, uveřejněn pod č. 116 ve sv. 61 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), a dále také na další pravidlo z ní vyplývající, že dokázána musí být vina a že k odsouzení nepostačí pouhé podezření, jakkoli by bylo vysoké a důvodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněn pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněn pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nalézací soud vedle případného odstranění formálního pochybení v citaci § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u trestu propadnutí věci bude muset dostát své povinnosti podle § 125 odst. 1 tr. ř. a důsledně odůvodnit jak výrok o vině, tak i případný výrok o trestu, bude-li obviněný uznán opět vinným, a to včetně konkrétních skutečností vztahujících se ke skutku pod bodem 2) a samotné osobě obviněného M. B. a jeho poměrům, a to zejména s ohledem na trestní sazbu, jež je stanovena za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a také s přihlédnutím k okolnostem vztahujícím se k dalšímu trestnému činu či dalším trestným činům, kterých se dopustil v souběhu. Zvláště pak bude potřeba důkladně zvážit a posoudit všechna hlediska ve smyslu § 39 tr. zákoníku a rovněž okolnosti stanovené v § 41 a § 42 tr. zákoníku [přitom bude třeba se vyhnout nevhodným formulacím, jako např. tvrzení odvolacího soudu, že u obviněného absentuje doznání , neboť obviněný nemá povinnost se k trestné činnosti doznat, naopak podle § 2 odst. 5 tr. ř. doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu , přičemž doznání není ani v trestním zákoníku uvedená polehčující okolnost, kterou je pouze oznámení své trestné činnosti úřadům , napomáhání při objasňování trestné činnosti a upřímná lítost trestného činu srov. § 41 písm. k), l) a n) tr. zákoníku]. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na bod 43 tohoto usnesení.

48. Nejvyšší soud již jen závěrem připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také vyzdvihnout, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., jak již bylo opakovaně zdůrazněno. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a současně rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, byla částečně zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 12. 2016

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu