5 Tdo 1090/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 187 odst. 2 tr. zákoník



5 Tdo 1090/2013-I.-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání, které podal obviněný K. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 50/2012, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného K. R. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný K. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení.

Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný K. R. podal dne 18. 9. 2013 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný setrval na svém přesvědčení, podle něhož nespáchal skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl kladen za vinu, přičemž podle názoru obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nebyla prokázána jeho vina. Jak dále obviněný zdůraznil, právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo . Obviněný soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že se nezabývaly znakem spočívajícím ve svěření nezletilého dítěte jeho dozoru , který je obsažen ve skutkové podstatě zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Podle obviněného totiž poškozený nezletilý P. Č. nebyl v žádném příbuzenském vztahu k jeho osobě ani k osobě jeho manželky. Přitom obviněný odkázal na ustanovení § 33 zákona o rodině, které údajně soudy nižších stupňů nesprávně použily. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil obviněnému výkon trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru většina námitek, které obviněný vznesl ve svém dovolání, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o námitku, kterou obviněný zpochybnil naplnění znaku zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku spočívajícího ve svěření dítěte mladšího patnácti let dozoru pachatele , státní zástupce ji považuje za nedůvodnou. Podle jeho přesvědčení je argumentace obviněného ustanovením zákona o rodině nepřípadná, neboť ustanovení § 187 odst. 2 tr. zákoníku nikterak neodkazuje na tuto mimotrestní normu. Státní zástupce je přesvědčen, že trestněprávní pojetí osoby, jejímuž dozoru je poškozená osoba svěřena, není identické s pojmem osoby, které je uložena povinnost péče o dítě a jeho výchovy ve smyslu zákona o rodině. Přitom s odkazem na respektovanou teorii považuje státní zástupce za rozhodující fakticitu vztahu mezi poškozenou osobou a pachatelem, která není podmíněna existencí přímého příbuzenského či rodinného vztahu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu těch námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný K. R. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný K. R. však v převážné části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, a to pokud popírá vůbec spáchání posuzovaného skutku a vytýká neprokázání některých znaků zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Přitom formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. R., předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsán především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k té dovolací námitce obviněného K. R., jejímž prostřednictvím poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci uplatněného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného K. R., jimiž zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel se dopustil tohoto činu na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru . Uvedené námitky pak nejen formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, který uplatnil obviněný, ale jsou i opodstatněné.

K posuzovanému zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije a čin spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Jak mimo jiné vyplynulo ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, která Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání přezkoumávat, obviněný K. R. měl v období od 25. 1. 2011 do 10. 10. 2011 pohlavně zneužívat nevlastního vnuka své družky nezletilého P. Č. tím způsobem, že se před ním opakovaně obnažoval a totéž požadoval i po nezletilém, dále si vynucoval orální sex, který na nezletilém v několika případech vykonal, dráždil rukama pohlavní úd nezletilého a totéž vyžadoval i po nezletilém a opakovaně mu pouštěl audiovizuální díla s porno gay tématikou, přičemž spolu masturbovali. V tomto jednání soudy nižších stupňů shledaly naplnění znaků vyjádřených formulacemi jiným způsobem pohlavně zneužije a čin spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru , které jsou obsažené ve skutkové podstatě zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Podle názoru Nejvyššího soudu však citovaný popis rozhodných skutkových zjištění vůbec nevyjadřuje naplnění znaku spočívajícího v tom, že pohlavně zneužité dítě mladší patnácti let bylo svěřeno dozoru pachatele, jak na to důvodně poukázal obviněný ve svém dovolání. Pouze v odůvodnění k tomu soud prvního stupně uvedl, že nezletilý P. Č. byl svěřen dozoru obviněného, neboť s ním žil ve společné domácnosti a obžalovaný se společně se svou manželkou podílel na jeho výchově . Takové konstatování je ovšem dílem nepřesné a dílem nedostatečné k tomu, aby mohl být důvodně naplněn zmíněný zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití. Odvolací soud pak této otázce nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákoník blíže nevymezuje případy, v nichž lze dovodit svěření dítěte mladšího patnácti let dozoru pachatele ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku, ale ponechává jejich konkretizaci soudní praxi a judikatuře. Takové svěření dítěte dozoru pachatele tedy bude možné dovodit především z rodinného vztahu mezi nimi, např. typicky v případě rodiče a jeho nezletilého dítěte žijících ve společné domácnosti. Dále je svěření možné na podkladě nějakého úředního aktu, např. u pěstouna, jemuž bylo dítě svěřeno do pěstounské péče, nebo u rozvedeného manžela, kterému bylo po rozvodu manželství svěřeno dítě do jeho péče. Konečně důvodem svěření dítěte dozoru jiné osoby může být i určitý faktický stav nebo aktivita dosud dozírající osoby, např. je-li dítě v kočárku svěřeno jiné osobě do péče při procházce, je-li dítě předáno do jeslí nebo do mateřské školy apod. (viz též ustanovení § 881 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Zmíněné závěry pak odpovídají i dosud použitelné judikatuře (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1985 Sb. rozh. tr.), podle níž o osobu svěřenou dozoru pachateli ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost dohlížet na takovou osobu a bdít nad ní. Tak je tomu též u manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti. Rovněž není podstatné, zda pachatele zatěžuje zákonná povinnost podílet se na výchově dítěte ve smyslu § 33 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (od 1. 1. 2014 jde o obdobné ustanovení § 885 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) protože ustanovení § 187 tr. zákoníku není normou s blanketní či odkazovací dispozicí.

V posuzovaném případě však nešlo o žádnou z výše uvedených situací. Poškozený nezletilý P. Č. byl jen nevlastním vnukem D. R. (dříve F.), která tedy nebyla jeho matkou. Navíc soud prvního stupně vymezil dobu páchání žalovaného činu obdobím od 25. 1. 2011 do 10. 10. 2011, přičemž nezletilý byl svěřen do výchovy své nevlastní babičky až rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. P 21/2011. Obviněný pak původně ani nebyl manželem D. F., ale stal se jím až později. To ostatně vyjadřuje i popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož měl obviněný pohlavně zneužívat nevlastního vnuka své družky . Vzhledem k tomu mezi poškozeným a obviněným nebyl žádný rodinný či příbuzenský vztah a nemohlo se zde uplatnit ani ustanovení § 33 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, když obviněný není manželem rodiče dítěte. Stejně tak zde není žádný formální akt svěření poškozeného dozoru obviněného. Proto by zde musel být určitý, alespoň faktický vztah mezi obviněným jako pachatelem a poškozeným jako nezletilým dítětem, a to takový vztah, který by bylo možné charakterizovat jako svěření dítěte dozoru pachatele . Podle názoru Nejvyššího soudu však k naplnění tohoto zákonného znaku trestného činu pohlavního zneužití ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku nestačí, jestliže dítě dočasně pobývá v tomtéž obydlí jako pachatel, který není s dítětem v žádném příbuzenském vztahu a nemá k němu jakékoli výchovné či jiné povinnosti, jak tomu bylo v případě obviněného K. R. a poškozeného P. Č.. Navíc u tohoto poškozeného nešlo o malé dítě, které by nebylo schopno se o sebe postarat bez pomoci dospělé osoby, protože v době posuzovaného činu mu bylo již 13 let. Za uvedených okolností tedy není zřejmé, z čeho by bylo možné dovodit právo a povinnost obviněného dohlížet na osobu poškozeného. Pokud tak soud prvního stupně učinil s poukazem na to, že obviněný se údajně podílel na výchově poškozeného nezletilého, nemá toto tvrzení žádnou oporu v rozhodných skutkových zjištěních a není podloženo ani žádným argumentem, z čeho by mělo vyplývat právo a povinnost obviněného podílet se na výchově poškozeného.

Z výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného K. R., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění zmíněného znaku objektivní stránky zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, za důvodnou.

Protože soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech uvedených hledisek právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný K. R. uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, který byl potvrzen napadeným usnesením odvolacího soudu, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je ve shora konkretizovaných směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Kutné Hoře tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného K. R. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jestliže soud prvního stupně nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí vycházet z toho, že skutek, jímž ve zrušeném rozhodnutí uznal obviněného vinným, nevykazuje znak trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku spočívající v okolnosti, že poškozený nezletilý P. Č. byl svěřen dozoru obviněného. Takovému závěru pak okresní soud přizpůsobí nové rozhodnutí, v němž se musí znovu vypořádat i s ostatními námitkami obviněného, byť tyto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného K. R. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněného, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. 12. 2013

Předseda senátu: JUDr. František P ú r y