5 Tdo 1088/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1 tr. zák., § 248 odst. 2 tr. zák.



5 Tdo 1088/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 5 To 515/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 123/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 3 T 123/2010, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákon ), za což mu byl podle § 248 odst. 2 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 113.134,- Kč poškozené M. N., která byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 5 To 515/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M. B. vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona. Podle § 248 odst. 2 tr. zákona mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody a to ve výši 113.100,- Kč poškozené M. N., se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Davida. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Co se týče prvního dovolacího důvodu, obviněný upozornil na to, že v jeho věci vedl vyšetřování Odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Chomutov. Zástupce vedoucího tohoto odboru P. R. měl mít podle obviněného úzké vazby na bývalého tchána poškozené J. N., neboť ten provozuje Hostinec Cihelna v Ch., kde se konaly společenské akce pořádané pracovníky právě tohoto odboru policie včetně P. R. S tímto policistou se měla poškozená domlouvat na podání trestního oznámení na obviněného. Další výhradu v rámci téhož dovolacího důvodu uplatnil obviněný proti osobě samosoudce Mgr. Jana Michanka. Ten je bývalým pracovníkem téhož odboru kriminální policie v Ch., a jeho tehdejším nadřízeným byl výše zmíněný P. R. Dalším důvodem, pro který měl být Mgr. Jan Michanek vyloučen z projednávání této trestní věci, je jeho známost se synem současného druha poškozené T. K. ml. neboť oba navštěvovali společné tréninky oddílu bojového umění. Tyto informace podle svých slov získal dovolatel náhodně až poté, co bylo předmětné trestní stíhání pravomocně skončeno.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že užitá právní kvalifikace neodpovídá výsledkům dokazování a ani popisu ve skutkové větě. Podle jeho přesvědčení nedošlo k naplnění znaku svěření předmětných vozidel, za jejichž neoprávněný prodej byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona. Do autobazaru, kde byla vozidla vystavena, totiž měla přístup nejen samotná poškozená, ale též jiné osoby. Nebyla tak splněna podmínka výlučnosti, kterou obviněný označil jako nezbytnou k naplnění pojmu svěření . Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil do přípravného řízení, protože vyšetřování vedl vyloučený orgán.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. K namítané podjatosti orgánů činných v trestním řízení poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se tato námitka musí týkat orgánu, o jehož rozhodnutí jde v případě obviněného by tak museli být zpochybněni členové rozhodujícího senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Taktéž vyslovení vágních pochybností o nestrannosti policejního orgánu označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za irelevantní a podotkl, že nestačí jen vyslovit podezření o podjatosti soudce, nýbrž je třeba doložit jeho konkrétní poměr k dané věci stejně tak i projev takové tvrzené podjatosti, což v případě obviněného splněno nebylo.

Výhradu týkající se zpochybnění použité právní kvalifikace uplatnil obviněný již v rámci svého odvolání a soud druhého stupně se jí dostatečně zabýval. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství tak vzhledem k tomu, že obviněný nerespektuje povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a své dovolání opírá o totožné argumenty, které byly obsahem jeho odvolání, Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže jsou splněny dvě kumulativně stanovené podmínky - ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Podle námitek obviněného v dané věci byl vyloučen již policejní orgán činný v přípravném řízení, jmenovitě P. R., zástupce vedoucího Odboru hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování. Úzké vazby měly podle obviněného vzniknout v době, kdy bývalý tchán poškozené J. N. pořádal v restauraci, kterou provozuje, např. zabíjačky, jichž se zúčastnil mj. i jmenovaný P. R. Jedná se také o osobu, s níž měla svědkyně M. N. konzultovat podání trestního oznámení na obviněného. Vzhledem k tomu, že také samosoudce činný v dané věci u soudu prvního stupně Mgr. Jan Michanek byl předtím zaměstnancem Policie České republiky, konkrétně podřízeným P. R., mohou vzniknout důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti při rozhodování ve věci obviněného. Ty podle obviněného ještě zesiluje známost Mgr. Jana Michanka s T. K. ml., synem současného druha poškozené, s nímž docházel do stejného sportovního oddílu.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Soudní praxe se ustálila na výkladu citovaného ustanovení, který nechápe poměr k projednávané věci např. tak, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pochybnosti o nestrannosti soudce (policejního orgánu) ale musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce (policejního orgánu) pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. 375 s.). Přesně takové námitky ale obviněný ve svém dovolání předložil, neboť pouze na základě obecných tvrzení o možném bližším vztahu pracovníka policejního útvaru v Chomutově P. R. a samosoudce Mgr. Jiřího Michanka k osobám vzdáleně spřízněným s poškozenou nelze vyvozovat pochybnosti o jeho schopnosti projednat věc obviněného M. B. nestranně, bez vnějších vlivů. Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích uváděl řadu konkrétních příkladů, které nezakládají poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Z projednávání věci nebude proto vyloučen soudce jen proto, že zaujal k projednávané věci odlišný právní názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné pod č. T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 13). Ani profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu (srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.) či skutečnost, že soudce v minulosti zastupoval jako obhájce obviněného, který je nyní v jiné trestní věci poškozeným, nejsou okolnostmi, jež mohou bez dalšího vyvolat pochybnosti o nestranném rozhodování (srov. rozhodnutí č. 45/2002, Sb. rozh. tr.).

K námitce podjatosti se písemně vyjádřil samosoudce soudu prvního stupně Mgr. Jiří Michanek, (viz č. l. 241 trestního spisu). V něm sice připustil obecnou pravdivost tvrzení obviněného o jeho předcházejícím zaměstnání a účasti na sportovních akcích, ale zároveň jednoznačně popřel, že by kterákoliv z těchto skutečností měla vliv na jeho rozhodování v dané věci. Osobu P. R. vnímal jen ze služebního hlediska, nejednalo se ani o blízkého spolupracovníka, s nímž navíc neudržoval jiné než pracovní kontakty. Stejně tak T. K. ml. pro něho představuje pouze jednoho ze členů sportovního oddílu, navíc se nezúčastňovali ani společných tréninků a neudržoval s ním žádné bližší vztahy. Sám obviněný ve svém dovolání vyjádřil svůj názor, že vyloučení samosoudce Mgr. Jana Michanka z projednávání této trestní věci mělo být učiněno z opatrnosti . Neoznačil žádný úkon či konkrétní projev jmenovaného samosoudce, z něhož by mohlo být patrné jakékoli zaujetí k dané věci či osobě obviněného. Jeho námitka je natolik obecná, že z ní nelze dovodit pochybnost o naplnění zákonných předpokladů pro vyloučení Mgr. Jana Michanka ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. zejména s přihlédnutím k obsahu trestního spisu a výsledkům, k nimž soudy dospěly po provedeném dokazování. Ani Nejvyšší soud neshledal žádnou okolnost, která by se mohla vyložit jako účelová či zkreslující objektivní zjištění v dané věci a zpochybnit tak nestranný přístup jak orgánů činných v přípravném řízení tak osobu samosoudce Mgr. Jana Michanka, který rozhodoval věc u soudu prvního stupně. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nemohl být naplněn.

Nesprávné právní posouzení spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřoval obviněný v nenaplněném znaku svěření , který mj. vyžaduje skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zákona. Podle skutkových zjištění soudů poškozená M. N. umístila svoje motorová vozidla určená k prodeji do prostoru autobazaru, který provozoval obviněný a po určitou dobu jejich společné známosti mj. i jeho prostřednictvím obchodovala s ojetými auty. Z provedených důkazů však jasně vyplynulo, že klíče a doklady od prodávaných vozidel byly umístěny v prostoru autobazaru ve stavební buňce, která obviněnému sloužila jako kancelář. Přestože poškozená v zásadě prodávala svá vozidla sama, přenechala je v objektu, který užíval obviněný také ke svému podnikání za okolností, které charakterizují svěření v jeho podstatě, tj. odevzdala svůj majetek do dispozice obviněnému, byť bez výslovného smluvního ujednání ale konkrétním jednáním (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1117/2003, uveřejněné pod č. 644 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck Praha, 2004). Účelem tohoto svěření měla být nabídka prodeje, avšak obviněný nejenže předmětná dvě vozidla k prodeji nabízel a s budoucími kupci jednal (např. vykonal zkušební jízdu se svědkem Jiřím Vyškovským), ale překročil rámec svěření tím, že je prodal bez vědomí poškozené a peníze, které za prodej utržil, si ponechal. Přestože si poškozená pravidelně vyřizovala prodeje svých automobilů umístěných v autobazaru osobně, zjevně byla srozuměna s tím, že by prodej uskutečnil také sám obviněný, ovšem samozřejmě tak, že by jí předal příslušné dokumenty týkající se prodeje a také jí předal finanční částku, získanou od kupujících. Takové skutkové okolnosti odpovídají pojmu svěření a výhrady obviněného proti správnosti právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry z důvodu absence tohoto znaku jeho skutkové podstaty proto postrádají opodstatnění.

Ostatně stejnou otázku řešil již ke shodné odvolací námitce Krajský soud v Ústí nad Labem a vypořádal se s ní dostatečným způsobem na str. 9 a 10 napadeného rozsudku. Nejvyšší soud tak jen mohl vyjádřit souhlas s úvahami odvolacího soudu a nepovažoval za nutné věnovat se této výhradě obviněného podrobněji než učinil odvolací soud, jehož výklad obviněný ve svém dovolání fakticky nerespektoval. Formulací své námitky obviněný v zásadě odmítl konkludentní souhlas se svěřením předmětných vozidel a domáhal se v podstatě jiného způsobu hodnocení výpovědí poškozené. Odkazem na uplatnění zásady in dubio pro reo se však již ocitl mimo zákonné meze dovolacích důvodů, které neumožňují dovolací přezkum tohoto procesního postupu soudů zakotveného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný opakovaně prosazuje výhradně svou obhajobu a odmítá verzi jak skutkových okolností (že to byl právě on, kdo dvě osobní vozidla poškozené prodal), tak jejich právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek však není určeno k tomu, aby soud vyšší instance znovu přezkoumával procesní postupy soudů nižších stupňů, proto zákon obsahuje nikoli demonstrativní nýbrž taxativní výčet vad, které lze cestou dovolání vytýkat pravomocnému soudnímu rozhodnutí.

Praxe dovolacího soudu také již zaujala jasný názor k situaci, k níž došlo i ve věci obviněného, tj. kdy dovolatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se dostatečně a správně vypořádaly. Jak bylo vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného M. B. nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly svědčit o vyloučení soudce Mgr. Jana Michanka z projednávání předmětné trestní věci, neshledal také žádné porušení ustanovení hmotného práva při výkladu znaku svěření , proto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Mohl tak učinit na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž by musel přistoupit k přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová