5 Tdo 1085/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1085/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2005 o dovolání obviněného Z. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 32/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004, byl obviněný Z. N. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 17. 4. 2003 v době kolem 21.00 hodin v O. P. řídil osobní automobil tovární značky Renault Laguna 1,8 v kritické době po vycouvání z parkoviště, přiléhajícího k J. náměstí a následné jízdě po ulici J. náměstí ve směru ulice F. k ulici Č. a Š. úmyslně najel přední částí svého vozidla na chodce P. G., jdoucího v protisměru jeho jízdy a který jej hodlal zastavit, poškozený P. G.v době, kdy na něj vozidlo přední částí najíždělo, tak naskočil na přední kapotu vozidla zn. Renault Laguna, posléze byl na přední kapotě vezen v kleče přibližně čtyřicet dva metrů až posléze vlivem odstředivé síly, kdy vozidlo odbočovalo vlevo, upadl z kapoty na vozovku, přičemž utrpěl zranění, a to zhmoždění ramene a palce vlevo, zhmoždění hrudníku vlevo, zhmoždění levého kolene, s délkou léčení a neschopností práce v trvání do 2. 5. 2004, přičemž vzhledem k mechanismu útoku, použitému předmětu, tj. osobnímu automobilu tovární značky Renault Laguna, toliko náhodou nezpůsobil závažnější poranění v podobě zlomeniny levé končetiny, zlomeniny v oblasti pletence pánevního a hrudního koše s možnými následnými vnitřními zraněními, a to jak orgánu dutiny břišní či hrudní, zlomeniny klenby lební či nitrolební poranění mozku.

Za tento trestný čin byl obviněný Z. N. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p. ČR, se sídlem P., O., O. p. O., S. třída, O., částku ve výši 1.245,- Kč.

Tento rozsudek napadl obviněný Z. N. odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. V. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože ve vztahu k tomuto rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný má za to, že nesprávné právní posouzení skutku lze dovodit porovnáním jeho popisu obsaženého ve výroku rozsudku nalézacího soudu se zněním ustanovení § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., neboť v popisu skutku nejsou obsaženy všechny zákonné znaky tohoto pokusu trestného činu ublížení na zdraví, zejména zde není jednoznačně vyjádřeno, v čem měl z jeho strany spočívat úmysl způsobit poškozenému P. G. těžkou újmu na zdraví. I podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravní nehody, o jehož závěry se soud nekriticky opřel zejména, pokud šlo o hodnocení stop na přední kapotě vozidla, se měl s vozidlem rozjíždět pomalu a chodec P. G. měl dostatečný rozhled, dráhu i čas (cca 2,5 s), aby opustil koridor pohybu jeho vozidla do bezpečného bočního odstupu. Navíc je evidentní, že z hlediska zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), se poškozený pohyboval ve vozovce nedůvodně (protiprávně) s cílem snažit se odebrat mu jeho vozidlo a zabránit mu v případném odjezdu. Obviněný v této souvislosti znovu namítl, že on sám neměl úmysl způsobit poškozenému žádné zranění, tím méně zranění odpovídající těžké újmě na zdraví. Ostatně ani již ze vzpomínaného popisu skutku obsaženého ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, jaká konkrétní těžká újma na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. poškozenému hrozila.

V závěru dovolání obviněný Z. N. navrhl, aby Nejvyšším soudem České republiky byly z podnětu jeho dovolání napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004, zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Z. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že uplatněné námitky sice obsahově odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, avšak nelze je považovat za důvodné. V tzv. skutkové větě státní zástupce sice postrádá údaj o rychlosti obviněným řízeného vozidla v době střetu s poškozeným, ale za důležitý z hlediska naplnění znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. však považuje údaj o tom, že poškozený byl na přední kapotě vezen v kleče přibližně 42 metrů, až posléze vlivem odstředivé síly, kdy vozidlo odbočovalo vlevo, upadl z kapoty na vozovku . Podle státního zástupce je možno připustit, že v momentě najíždění na poškozeného mohl obviněný, byť bez přiměřených důvodů, spoléhat na to, že poškozený uskočí z dráhy vozidla, avšak pokud obviněný pokračoval několik desítek metrů v jízdě s poškozeným klečícím na přední části vozidla a dokonce provedl odbočovací manévr, pak nutně musel být a to i v případě nižší rychlosti vozidla přinejmenším srozuměn s tím, že dojde k pádu poškozeného spojeného s jeho závažným poraněním. Státní zástupce dále připustil, že do jisté míry si podle popisu skutku v tzv. skutkové větě rizikově a neadekvátně počínal i poškozený, nicméně tato okolnost nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti za pokus úmyslného trestného činu. Ze skutkových zjištění dále nevyplynulo, že by se snad poškozený dopouštěl jednání, které by bylo možno posuzovat jako přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestným zákonem, který by obviněný odvracel jednáním popsaným ve skutkové větě. Za zcela nedůvodné považuje též i tvrzení obviněného, podle kterého z popisu skutku ve výroku o vině není zřejmé, jaká konkrétní újma na zdraví poškozenému hrozila, neboť zranění, která mu hrozila, jsou velmi podrobně vylíčena v závěrečné části skutkové věty a nepochybně odpovídají zákonnému vymezení těžké újmy na zdraví minimálně ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. Skutkové okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě výroku o vině tedy odpovídají zákonným znakům pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., a proto nemohou být naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tedy v tomto konkrétním případě namítaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný Z. N. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem i dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) i. f. tr. ř. právní námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku, z nichž se Nejvyšší soud zabýval především námitkou obviněného, že v popisu skutku nejsou obsaženy všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., přičemž zde zejména není jednoznačně vyjádřeno, v čem měl z jeho strany spočívat úmysl způsobit poškozenému P. G. těžkou újmu na zdraví. V tomto směru je totiž podle jeho názoru třeba především hodnotit, že podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravní nehody, o jehož závěry se soud prvního stupně ve svém rozsudku opírá, se měl s vozidlem rozjíždět pomalu a chodec P. G. měl dostatečný rozhled, dráhu i čas (cca 2,5 s), aby opustil koridor pohybu jeho vozidla do bezpečného bočního odstupu.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Trestný čin je ve smyslu § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (přímý úmysl), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (eventuální úmysl).

Vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného Z. N. soudem prvního stupně, s kterým se ztotožnil v napadeném usnesení i odvolací soud, jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., tedy jednání obviněného směřujícího bezprostředně k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému P. G., je zcela zřejmé, že v případě obviněného Z. N. se soud prvního stupně měl na základě provedených důkazů a jejich náležitého zhodnocení důkladně zabývat naplněním subjektivní stránky uvedeného pokusu trestného činu a jednoznačně ve výroku o vině napadeného rozsudku vyjádřit popisem skutkových okolností úmysl obviněného způsobit poškozenému takové zranění, které by naplňovalo znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák.

Je sice pravdou, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku uvedl, že obviněný úmyslně najel přední částí svého vozidla na chodce P. G. jdoucího v protisměru jeho jízdy a který jej hodlal zastavit , avšak z tohoto vyjádření nehledě k tomu, že používá na místo skutkového popisu právní pojem úmyslu , nelze dovodit, že došlo k úmyslnému jednání směřujícímu bezprostředně k způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému P. G., a to alespoň v eventuálním úmyslu. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu totiž nestačí, že pachatel vůbec úmyslně jednal (že jednal tak, jak jednat chtěl), tedy slovy soudu prvního stupně úmyslně najel , ale je třeba, aby úmyslně způsobil výsledek (konkrétně následek ve formě těžké újmy na zdraví) v zákoně uvedený, resp. u pokusu úmyslného trestného činu, aby úmyslně bezprostředně směřoval k takovému výsledku (tedy následku ve formě těžké újmy na zdraví konkretizované ve skutkové větě výroku o vině vymezeným zraněním). V tomto směru popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje potřebné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že obviněný směřoval svým jednáním alespoň v eventuálním úmyslu k způsobení takového zranění, které by bylo možno podřadit pod těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. Za takové okolnosti nelze bez dalšího považovat, ani část skutkové věty výroku o vině, v které soud prvního stupně uvádí, že obviněný vzhledem k mechanizmu útoku, použitému předmětu, tj. osobnímu automobilu tovární značky Renault Laguna, toliko náhodou nezpůsobil závažnější poranění v podobě zlomeniny levé končetiny, zlomeniny v oblasti pletence pánevního a hrudního koše s možnými následnými vnitřními zraněními, a to jak orgánu dutiny břišní či hrudní, zlomeniny klenby lební či nitrolební poranění mozku , když z tohoto vyjádření není zřejmé na základě jakého jednání obviněného tato zranění u poškozeného hrozila a zda k nim obviněný takovým jednáním buď v přímém nebo alespoň v eventuálním úmyslu směřoval, jestliže zároveň podle popisu skutku poškozený P. G., který jej hodlal zastavit, naskočil na přední kapotu vozidla zn. Renault Laguna, posléze byl na přední kapotě vezen v kleče přibližně čtyřicet dva metrů až posléze vlivem odstředivé síly, kdy vozidlo odbočovalo vlevo, upadl z kapoty na vozovku, přičemž utrpěl zranění . Zváží-li se tyto okolnosti, pak z uvedené části popisu skutku vyplývá, že to byl poškozený, který sám, aniž by ho cokoli nutilo k takovému jednání, naskočil na kapotu pomalu jedoucího vozidla obviněného, které hodlal tímto způsobem zastavit. Přitom je třeba v této souvislosti připomenout, že i podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravní nehody, o jehož závěry se soud prvního stupně ve svém rozsudku opírá, se měl obviněný s vozidlem rozjíždět pomalu, jednalo se o rozjezd neagresivní, k přímému nárazu automobilu do chodce nedošlo, přičemž chodec P. G. měl dostatečný rozhled, dráhu i čas (cca 2,5 s), aby opustil koridor pohybu vozidla řízeného obviněným do bezpečného bočního odstupu (viz č.l. 137 až 139, 202). Navíc na kapotě vozidla byl zjištěn jen otěr prachu, nedošlo ani k promáčknutí plechu kapoty, a proto je třeba se zabývat tím, zda nešlo spíše o vlezení na kapotu při velmi pomalé jízdě vozidla než přímo o naskočení (č. l. 2 p.v., 7, 64 a 139 spisu). Přihlédne-li se k těmto skutečnostem, kterými se soud prvního stupně, ale ani odvolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně nezabývaly, pak ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze dovodit, že zranění uvedená v závěru popisu skutku, z nichž přinejmenším některá by jinak bylo možno podřadit pod těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., hrozila jen v důsledku jednání obviněného, resp. že k těmto zraněním jednání obviněného úmyslně směřovalo, když nebylo vůbec hodnoceno ani to, jak případně ke vzniku takových možných zranění mohl svým jednáním přispět poškozený (spoluzavinění poškozeného), jak na to správně poukazuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, v kterém uvádí, že do jisté míry si podle popisu skutku v tzv. skutkové větě rizikově a neadekvátně počínal i poškozený .

Nejvyšší soud se z těchto hledisek a na základě námitek obviněného obsažených v odůvodnění dovolání zabýval nejen výrokem o vině, ale i odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a následně i odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu. Na tomto podkladě pak k výše uvedenému považuje za nutné dodat, že ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zmíněné skutečnosti ohledně subjektivní stránky nevyplývají, protože tento se k subjektivní stránce daného trestného činu prakticky vůbec nevyjádřil, poněvadž ve svém rozsudku pouze shrnul obsah učiněných svědeckých výpovědí, a následně konstatoval, že obhajobu obviněného shledal nevěrohodnou a účelovou a naopak výpověď poškozeného vyhodnotil jako věrohodnou, neboť v průběhu řízení nalézací soud neshledal žádné skutečnosti, které by poškozeného měly vést ke křivému obvinění nebo křivé výpovědi vůči obviněnému (srovnej str. 10 shora uvedeného rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak v usnesení ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, naplněním subjektivní stránky předmětného činu spáchaného obviněným též konkrétně nezabýval, pouze na straně 3 citovaného rozhodnutí obecně uvedl, že skutková zjištění učiněná okresním soudem jsou správná a úplná, neboť mají oporu ve výsledcích dokazování, což se týká nejen skutečností charakterizujících objektivní stránku trestného činu, ale i skutečností charakterizujících stránku subjektivní.

S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit obviněnému, že je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve výroku rozsudku nalézacího soudu se zněním ustanovení § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák., je třeba konstatovat, že v popisu skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, s kterým se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, nejsou obsaženy všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., zejména zde není jednoznačně vyjádřeno, v čem měl z jeho strany spočívat úmysl způsobit poškozenému P. G. těžkou újmu na zdraví a zda jednání obviněného bezprostředně směřovalo k způsobení takového následku, a takový závěr nelze dovodit ani z odůvodnění uvedených rozhodnutí. Výrok o vině pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného jako nedůvodné, je rozhodnutím, jemuž předcházelo řízení, v kterém byl dán uvedený důvod dovolání, a tím je toto usnesení vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že zmíněné vady právního posouzení mají svůj původ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení bude na soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování zejména ohledně skutečnosti, jaká konkrétní zranění mohla být poškozenému P. G. způsobena jednáním obviněného Z. N. V tomto směru se bude třeba podrobně zabývat znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž je nutné znovu vyslechnout znalce doc. MUDr. S. L., CSc. ve vztahu ke zraněním, která by poškozený mohl utrpět při pádu z přední kapoty vozidla na vozovku, nikoli při nárazu vozidla do poškozeného, neboť k takovému nárazu ve skutečnosti nedošlo, což výslovně uvádí znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví doprava silniční, který zdůrazňuje, že přímý náraz automobilu do chodce nenastal (viz č. l. 139 spisu). Tento jeho závěr je v souladu i s ostatními ve věci provedenými důkazy, včetně výpovědi poškozeného P. G. a protokolem o nehodě v silničním provozu včetně připojené fotodokumentace (č. l. 2 až 7 spisu). Znalecký posudek doc. MUDr. S. L., CSc. se totiž zatím nevyjadřuje ke zraněním, která hrozila při popsaném průběhu nehodového děje (naskočení či vlezení na kapotu vozidla, pomalá jízda a následný pád na vozovku při odbočení vozidla při rychlosti jízdy do 26,6 km/h), ale uvádí jen zranění, jaká hrozila při sražení poškozeného při částečném obrysovém překrytí (č. l. 109 spisu), k čemuž ve skutečnosti nedošlo, přičemž navíc znalec zdůrazňuje, že následky by pak závisely na rychlosti vozidla, resp. akceleraci vozidla a na nárazu určité části těla poškozeného vozidlem (č. l. 109 spisu). Proto je třeba, aby všechny shora uvedené okolnosti, včetně toho, že poškozený sám naskočil nebo vlezl na kapotu vozidla, byl vezen rychlostí od 14,2 do 26,6 km/h a ke zranění mohlo dojít jen jeho pádem z vozidla na vozovku při odbočování v této nízké rychlosti, byly znalci předestřeny a poté se znalec vyjádřil ke zraněním, která při tomto průběhu nehodového děje reálně (nikoli hypoteticky) hrozila, a to s přihlédnutím právě k takto nízké rychlosti a k ostatním okolnostem zjištěným dosud provedeným dokazováním, tak jak byly shora popsány. Přitom je pak třeba uvážit i skutečně vzniklá zranění odřeniny a pohmožděniny převážně bez vzniklých podlitin (s výjimkou hematomu 3 x 2 cm v oblasti 3. thenaru 1. sin).

Vyjádření znalce doc. MUDr. S. L., CSc. o hrozících zraněních z uvedeného úrazového děje pak soud prvního stupně zhodnotí nejen jednotlivě, ale i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými a zhodnocenými důkazy. Zejména v tomto směru vezme v úvahu závěry znalce Ing. M. Š. z oboru silniční dopravy, zejména zjištěnou přibližnou rychlost vozidla v okamžiku naskočení (vlezení) poškozeného na kapotu a poté v době jeho vezení na kapotě (srovnej č. l. 137 ve spise), která byla velmi nízká, v rozmezí 14,2 až 26,6 km/h, s čímž souhlasil jak poškozený P. G., tak i další přímý svědek kolize, R. M. , a čemuž odpovídá i skutečnost, že při naskočení či vlezení na přední kapotu vozidla nedošlo ani k jejímu promáčknutí. Teprve až při zjištění a zhodnocení těchto možných zranění a jejich charakteru, po zohlednění rychlosti vozidla v rozhodné době, případného spoluzavinění poškozeného a ostatních rozhodných okolností případu, včetně skutečnosti, že poškozený při pádu utrpěl jen lehká poranění, zjistitelná převážně jen na základě jím uváděných údajů o bolestivosti (srovnej č. l. 8, 9 a 11 ve spise), bude možno učinit bezpečný a spolehlivý právní závěr o subjektivní stránce pokusu trestného činu ublížení na zdraví, zejména z hlediska, k jakému následku případně směřoval úmysl (přímý či eventuální) obviněného Z. N. (způsobení těžké újmy na zdraví, ublížení na zdraví, jiné lehčí újmy na zdraví apod.).

Dále Nejvyšší soud považuje za nutné nalézacímu soudu vytknout, že se v dostatečné míře nezabýval tvrzením obviněného, že na něj byl ze strany svědka R. M. vyvíjen nátlak v souvislosti se smlouvou o půjčce , kterou spolu v minulosti uzavřeli, a obviněný v předmětné situaci při odjezdu z parkoviště pociťoval jednání poškozeného P. G., bránícího mu v odjezdu, a zároveň jednání svědka R. M., který mu svým vozidlem bránil ve vycouvání z místa konfliktu, jako oprávněnou hrozbu, že mu bude zmíněnými osobami odebráno jeho osobní vozidlo, čemuž by mohly nasvědčovat jednak smlouvy uzavřené o této půjčce (nazvané však smlouvami kupními) založené na č. l. 13 až 16, a jednak jednání poškozeného P. G. a R. M. bezprostředně předcházející posuzovanému jednání obviněného, zvláště ve spojení s tím, že R. M. považoval vozidlo obviněného již za své, kdy na toto vozidlo měl zástavní a kupní smlouvu od obviněného Z. N. (srov. č. l. 50, 200 až 201 spisu). S touto obhajobou obviněného, kterou uplatňoval v průběhu celého předchozího trestního řízení, se nalézací ani odvolací soud nijak nevypořádal, pouze nalézací soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tvrzení obviněného považuje bez bližších důvodů za nevěrohodné, což lze podle názoru dovolacího soudu říci jen o způsobu, jak obviněný popsal jednání poškozeného vůči jeho vozidlu těsně před rozjetím ( bouchání do kapoty vozidla na její přední hranu ), ale nikoli již o těchto zmíněných skutečnostech, které v zásadě odpovídají i svědeckým výpovědím P. G. a R. M. (č. l. 198 až 199 spisu).

V tomto směru se následně, bude třeba zabývat možností, že obviněný Z. N. jednal ze strachu před dalším možným jednáním P. G. a R. M. směřujícím k odejmutí jeho vozidla, které v rozhodné době řídil, a proto je nutno zvážit, zda vůbec lze toto jednání shledat trestným s ohledem na možnost aplikace § 13 tr. zák. o nutné obraně, podle kterého není trestným činem čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z tohoto důvodu se nalézací soud musí mimo již zmíněných skutečností náležitě vypořádat i s dokumentem založeným ve dvojím vyhotovení na č. l. 13 až 16 spisu, nazvaným jako kupní smlouva, dále listinou založenou na č. l. 76 spisu označenou jako prohlášení, kterou předložil obviněný Z. N., jakož i skutečnostmi, které uvádí i svědek R. M., a to, že v den předmětné schůzky s obviněným jeho jednání směřovalo k přepisu předmětného vozidla obviněného značky Renault Laguna 1,8 na jeho osobu, a to právě z titulu výše uvedené smlouvy, kterou účastníci nazývají smlouvou o půjčce (č. l. 198 spisu). Jen pro úplnost je nutno k této smlouvě poznamenat, že s ohledem na ustanovení § 34 občanského zákoníku, které stanoví, že právním úkonem může být pouze projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, tato takzvaná kupní smlouva ze dne 20. 3. 2003 žádný projev vůle neobsahuje a již vůbec neobsahuje projev vůle k uzavření půjčky, a proto je třeba se zabývat tím, zda v souladu se zákonem ji je možno považovat za právní úkon, který může mít vůči osobám, které ji uzavřely zákonem předpokládané účinky.

Ve vztahu k výše uvedené možnosti posouzení dovolatelova jednání ve smyslu § 13 tr. zák. je nutno se v tomto konkrétním případě dále zaměřit i na přiměřenost případného jednání obviněného Z. N. odvracejícího bezprostředně hrozící či již nastalý útok. Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, anebo se k němu a k situaci, ve které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níž jednal, nutnost okamžitého rozhodování, jeho rozrušení z útoku apod. Nutná obrana je nyní vyloučena jen v případě, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zákon tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím usnadnil její výkon. Nepoměr obrany a útoku by musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý, jinak jsou podmínky § 13 tr. zák. v tomto směru dodrženy. O vybočení z mezí nutné obrany (exces) podle tohoto ustanovení trestního zákona jde jen tehdy [§ 33 písm. f) tr. zák.], jestliže zde některé její podmínky byly, že tedy stav byl nutné obraně blízký, aniž tu byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Pokud by v případě obviněného Z. N. nebyly zcela splněny podmínky nutné obrany, je třeba čin posuzovat podle obecných zásad, zejména též z hlediska jeho subjektivních znaků, neboť může jít o čin z nedbalosti nebo o čin úmyslný. Čin překračující meze nutné obrany může mít i formu pokusu, avšak úmysl bude směřovat v první řadě k odražení útoku, nikoli ke způsobení újmy na zdraví útočníka.

Teprve po tomto doplnění dokazování, příp. i po provedení důkazů dalších, jejichž potřeba se ukáže v průběhu dalšího řízení, jakož i po zvážení všech z dokazování vyplývajících rozhodných skutečností a posouzení těchto skutečností z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace jednání obviněného Z. N., tak jak na to bylo shora podrobně poukázáno, bude možno ve věci znovu bezpečně a spolehlivě rozhodnout.

V novém řízení se bude muset soud prvního stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, považuje Nejvyšší soud také za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.