5 Tdo 1075/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoník



5 Tdo 1075/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2015 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 8 To 152/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 19/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 3 T 19/2014, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 8 To 152/2015, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný napadl toto usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, pokud jde o to, že obchodní společnosti RLS, spol. s r. o., se sídlem v Ratíškovicích, jejímž jednatelem byl obviněný, nebyly ve skutečnosti dodány žádné nové pomocné rámy ze strany obchodních společností STRAŽAN, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, a Florian Supplies LLP, se sídlem v Londýně, a že vystavené faktury byly fiktivní, neboť nebylo uskutečněno žádné zdanitelné plnění. Obviněný rovněž zpochybňuje tvrzení soudů nižších stupňů, podle kterého v případě, jestliže byl skutkový stav řádně zjištěn a objasněn, není povinností soudu akceptovat další návrhy na doplnění dokazování v tom směru, aby se zjišťovalo, zda v předmětných fakturách jde o pomocné rámy podvozku nebo o pomocné rámy žebříkové sady, přičemž obviněný spatřuje zásadní problém v zaměňování těchto pojmů. Obviněný upozorňuje také na zaměňování pojmů základní rám a pomocný rám, a to zejména v listinném důkazu, v němž se poukazuje na zjištění Finančního úřadu v Kyjově, podle něhož pomocné rámy bylo možno pořídit v ceně výrazně nižší oproti ceně uvedené na fakturách. Dále obviněný napadá hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, a to zejména výpovědí svědků J. M., L. R. a T. U.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 8 To 152/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 3 T 19/2014, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. B. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K výkladu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný R. B. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obsahem dovolání obviněného jsou námitky, v nichž vytýká, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování a že nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů. O výlučně procesní nikoli hmotněprávní povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů pečlivě nezkoumaly některé listinné důkazy, protože soud prvního stupně u hlavního líčení nepřečetl tyto listiny, a nesprávně hodnotily některé svědecké výpovědi (zejména svědků J. M., L. R. a T. U.). Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které již posuzoval odvolací soud a náležitě se s nimi vypořádal. Zároveň obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu sám přehodnotil provedené důkazy a dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných vad výlučně právních, nikoliv skutkových.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. B., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Nejvyšší soud tedy není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na mylných závěrech a nepochopení některých technických souvislostí. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Kromě výše uvedeného a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněného R. B., jimiž popírá spáchání posuzovaného zločinu, uvádí následující skutečnosti.

Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dopustí se ho ten, kdo zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá takový čin ve značném rozsahu. Zkrácením se zde rozumí jakékoli jednání pachatele, kterým způsobí, že jemu nebo jinému poplatníkovi (plátci) je vyměřena nižší daň nebo podobná povinná platba, anebo že vůbec nedojde k vyměření a zaplacení této povinné platby. Při zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se nezákonně ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti, nebo se chová tak, jako by takovou povinnost vůbec neměl. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu a zaplacení daně či podobné platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou povinnost. Daň z příjmů lze pak zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ, a tím zaplatil nižší daň. Pokud jde o značný rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze zde sice přímo použít výkladové pravidlo podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde o peněžní částku ve výši nejméně 500 000 Kč (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2420, 2421 a 2434). Ostatně zkrácení daně či vylákání výhody na dani není nic jiného než škodou na straně státu jako příjemce daně, na jehož majetku nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku, resp. byl mu způsoben úbytek, a prospěchem na straně plátce (poplatníka) daně, jehož majetek nebyl zmenšen, ač se tak podle zákona mělo stát, resp. byl rozmnožen vylákanou výhodou na dani.

Jak přitom vyplývá v nyní posuzované trestní věci z popisu skutku, který je obsažen
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný R. B. se dopustil posuzovaného zločinu tím, že zkráceně vyjádřeno jako jednatel obchodní společnosti RLS, spol. s r. o., za účelem stanovení daně z příjmů právnických osob v nesprávné výši a v úmyslu zkrátit tuto daň, a získat tak na úkor českého státu neoprávněný finanční prospěch, zahrnul do účetnictví této obchodní společnosti a do přiznání k dani z příjmů právnických osob za příslušná zdaňovací období výdaje, které nebyly vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zmíněné společnosti, přestože věděl, že obchodní společnosti STRAŽAN, s. r. o., ani Florian Supplies LLP neposkytly zdanitelná plnění uvedená na fakturách. Obviněný tak zkrátil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 o částku 978 180 Kč a za zdaňovací období roku 2009 o částku 1 691 000 Kč, čímž způsobil poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, územním pracovištěm v Hodoníně, škodu v celkové výši 2 669 180 Kč.

Správnost a úplnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně přezkoumal i odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a v jeho skutkových zjištěních a právním posouzení neshledal žádné nedostatky, a to ani z hlediska námitek, které vůči nim vznesl obviněný v odvolání (viz s. 3 napadeného usnesení Krajského soudu v Brně). Soudy obou stupňů rovněž akceptovatelně vysvětlily, proč nedoplnily dokazování tím důkazem, který navrhoval obviněný.

Podle názoru Nejvyššího soudu tak výše zmíněné skutkové okolnosti svědčí
o naplnění všech zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze proto konstatovat, že právní posouzení otázky, zda obviněný zkrátil daň z příjmů právnických osob a v jaké výši tak učinil, je správné a odpovídá zákonu, takže rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena žádnými vadami. Ty navíc, jak již bylo shora zmíněno, obviněný neshledává v nesprávném právním posouzení skutku, ale ve svém odlišném názoru na rozhodná skutková zjištění a na hodnocení provedených důkazů.

Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala tomuto dovolacímu důvodu. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 9. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D. předseda senátu