5 Tdo 1073/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 tr. zák., § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.



5 Tdo 1073/2013-86
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2014 o dovolání obviněné JUDr. J. S. , roz. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 221/2008, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci přikazuje, aby věc obviněné JUDr. J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 4 T 221/2008, byla obviněná JUDr. J. S. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném ke dni 16. 1. 2007, dále jen tr. zák. ), a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měla dopustit tím, že v době od 31. 8. 2005 do 16. 1. 2007 v P., okres P., v místě sídla svého exekučního úřadu, jako soudní exekutorka, v souvislosti s její vedenou exekucí proti povinnému obchodní společnosti WTA Finance Consulting, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ul. Na Příkopě 17, pod sp. zn. 084 EX 328/05, v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a), e) a § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, i přes výzvy a urgence konkursního Městského soudu v Praze a správkyně konkursní podstaty společnosti WTA Finance Consulting, s. r. o., JUDr. Věry Sedloňové, a ani přes tři pořádkové pokuty ve výši 10.000,- Kč, 40.000,- Kč a 50.000,- Kč uložené jí z důvodu nesplnění výzev Městským soudem v Praze, neoprávněně zadržovala a odmítala vydat správkyni konkursní podstaty JUDr. Věře Sedloňové peněžní prostředky v úhrnné výši 1.242.492,- Kč, které měla deponované na bankovním účtu a které jí byly na účet zaslány v souvislosti s exekucí vedenou proti výše jmenovanému povinnému před prohlášením konkursu, k čemuž došlo dne 10. 8. 2005 a o čemž se dozvěděla nejpozději dne 31. 8. 2005, přičemž až dne 15. 12. 2006 zaslala správkyni konkursní podstaty celkem 2.000.000,- Kč a dne 16. 1. 2007 zbývajících 492.342,- Kč, přičemž od počátku byla minimálně srozuměna s tím, že v důsledku tohoto jejího jednání bude správkyně konkursní podstaty nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, kdy dojde k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení § 17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, a dalším subjektům, zejm. věřitelům úpadce, tak může být způsobena škoda.

Za tyto trestné činy byla obviněná JUDr. J. S. odsouzena podle § 158 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. jí byla stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) let.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, který projednal odvolání obviněné JUDr. J. S. a Okresního státního zástupce v Novém Jičíně jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012, tak, že z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Novém Jičíně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou JUDr. J. S. při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku, nově odsoudil podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora na dobu 3 (tří) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné JUDr. J. S. zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 4 T 221/2008, podala obviněná JUDr. J. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radovana Zubka dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka konkrétně ve svém mimořádném opravném prostředku namítala, že k řádnému výslechu svědků vázaných zákonnou povinností mlčenlivosti bylo třeba takové svědky o právním stavu vyrozumět, výslovně udělit souhlas s jejich výslechem a řádně je k tomu poučit. Vzhledem k dikci zákona má za to, že kromě vysvětlení situace svědkovi měla být tato okolnost, tedy udělení souhlasu soudcem, také zaprotokolována. Nic z toho se nestalo. Má proto za to, že výslechy svědků P., P., H., D.-Š., V., B., K. a D. byly provedeny v rozporu se zákonem, protože nedošlo ke zbavení povinnosti mlčenlivosti řádným postupem podle § 8 odst. 5 tr. ř. Výslech uvedených svědků byl proto proveden v rozporu s ustanovením § 99 odst. 2 tr. ř.

Následně se dovolatelka zabývala vztahem exekučního a konkursního řízení a vydávání výtěžku exekuce do konkursní podstaty. Občanský soudní řád upravuje v ustanoveních § 312 a násl. o. s. ř. způsob výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek. V § 313 odst. 3 o. s. ř. je pak výslovně uvedeno, že povinný (v předmětné exekuční věci obchodní společnost WTA Finance Consulting, s. r. o.) ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného (tedy poddlužníkovi), tedy nájemcům, doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S poukazem na ustanovení § 313 odst. 3 o. s. ř. tak lze uzavřít, že povinný (společnost WTA Finance Consulting, s. r. o.) ztratil nárok na svoje pohledávky spočívající v nájemném za užívání jeho nemovitého majetku okamžikem, kdy byl exekutorem zaslán dlužníkům povinného, tedy jeho nájemcům, exekuční příkaz stanovující povinnost hradit dále nájemné na účet exekutora, tedy obviněné JUDr. J. S. Protože pohledávka věřitele zanikla, zanikl i dluh dlužníka a je věcí vnitřního vypořádání exekutora a oprávněného (věřitele), jak a kdy dojde k výplatě výtěžku oprávněnému. Z těchto důvodů potom správce konkursní podstaty není oprávněn takovou pohledávku sepsat do konkursní podstaty. V souvislosti s tím dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, 29 Cdo 2859/2009, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Po celou dobu trestního řízení poukazuje na skutečnost, že správkyně konkursní podstaty podle Soupisů konkursní podstaty založených v konkursním spise, řádně pohledávky za klientkou do soupisu konkursní podstaty nesepsala, a proto ani nebyla oprávněna k jejich vymáhání. Opětovně se jedná o podstatnou skutečnost, se kterou se soudy obou stupňů nijak nevypořádaly. V rámci této problematiky dovolatelka odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Cdo 268/2003. Pokud správkyně konkursní podstaty úpadce WTA Finance Consulting, s. r. o. (dále také úpadce ), nepředložila konkursnímu soudu soupis konkursní podstaty (dále jen soupis ) obsahující jednotlivé pohledávky, pak ani správkyně konkursní podstaty a ani konkursní soud nebyli oprávněni po klientce požadovat vydání jakýchkoli peněžních prostředků vymožených pohledávek (bez ohledu na důvodnost provedeného soupisu). Jinými slovy řečeno, správkyně konkursní podstaty se domáhala, i za pomoci konkursního soudu, vydání něčeho, k čemu nebyla vůbec oprávněna. Pokud tedy pohledávky nebyly sepsány, pak byly i po prohlášení konkursu v dispozici úpadce, nikoli správkyně konkursní podstaty. Uvedené úvahy tak musí vést k závěru, že dovolatelka nemohla způsobit průtahy v konkursním řízení na majetek úpadce tím, že po ní byly vymáhány peněžní prostředky, které do soupisu nenáležely a neměly a nemohly sloužit k naplnění účelu a cíle konkursního řízení na majetek úpadce.

K otázce vztahu exekuce (výkonu rozhodnutí) a konkursního řízení Nejvyšší soud postupně v konkursních věcech judikoval v rámci stanoviska č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudku ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, a rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001. Všechna citovaná stanoviska spojuje rozhodný okamžik a tím je prohlášení konkursu (v tomto případě den 10. 8. 2005). Při výkladu těchto nezpochybnitelných stanovisek a contrario lze proto dospět k závěru, že pokud poddlužník plnil exekutorovi před prohlášením konkursu závazky vůči dlužníkovi, do soupisu konkursní podstaty tyto nepatří (logicky patřit ani v případě pohledávek nemohou, protože ty splněním zanikly). K důkazům byl proveden i rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 69 Co 9/2010.

Z uvedeného tak podle dovolatelky jednoznačně vyplývá, že pokud se správkyně konkursní podstaty domáhala vydání výtěžku (peněz) z pohledávek splněných dlužníky úpadce (povinného) před prohlášením konkursu (a to je podstata údajného provinění dovolatelky), pak se domáhala něčeho, k čemu nebyla oprávněna, co nemohla zahrnout do soupisu konkursní podstaty a v době vymáhání po klientce ani sepsáno neměla. Pokud dovolatelka následně tyto prostředky vydala, pak jednala pod neoprávněným tlakem konkursního soudu a správkyně konkursní podstaty. Základním problémem je zjištění, komu sporné finanční prostředky náleží, neboť pouze tehdy, kdyby z právního předpisu vyplývalo, že tyto finanční prostředky náleží dlužníkovi, by bylo možné uzavřít, že po prohlášení konkursu se tyto finanční prostředky stávají součástí konkursní podstaty podle § 6 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání, protože podle tohoto ustanovení je konkursní podstata tvořena veškerým majetkem, který dlužníkovi patřil ke dni prohlášení konkursu, a tento majetek má správce konkursní podstaty podle § 18 zákona o konkursu a vyrovnání zahrnout do soupisu konkursní podstaty. I z této dikce je zřejmé, že součást konkursní podstaty netvoří takový majetek, který dlužníkovi ke dni prohlášení konkursu nepatřil. Při respektování popsané právní úpravy tak lze dospět k jednoznačnému závěru, že finanční prostředky získané exekutorem při exekuci zákonem předvídaným způsobem od dlužníků povinného nejsou vlastnictvím povinného, protože v § 313 odst. 3 o. s. ř. je nárok povinného k těmto prostředkům vyloučen. Lze proto rovněž vyloučit, že by tyto finanční prostředky mohly ke dni prohlášení konkursu náležet povinnému. Ze stejného důvodu proto nemohly tvořit součást konkursní podstaty, neboť je konkursní podstata, jak uvedeno výše, tvořena podle § 6 zákona o konkursu a vyrovnání veškerým majetkem dlužníka, který vlastnil ke dni prohlášení konkursu (nehledě na to, že v soupise konkursní podstaty ani tyto prostředky v posuzované době sepsány nebyly). Protože tedy předmětné finanční prostředky dlužníkovi k tomuto okamžiku nepatřily, nemohly ani tvořit součást konkursní podstaty a požadavek správkyně konkursní podstaty na jejich vydání byl neopodstatněný. A pokud tedy klientka dostatečně rychle nezákonný požadavek správkyně konkursní podstaty na vydání takových finančních prostředků nerealizovala, nemohla se dopustit žádného protiprávního jednání, tím méně ani jednání trestněprávního.

Na rozdíl od nalézacího soudu považuje za platbu přijatou v exekuci do prohlášení konkursu i částku ve výši 1.272.000,- Kč, která představuje cenu za prodej zásob na základě Kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2005 uzavřené mezi WTA Finance Consulting, s. r. o., zastoupené Mgr. Dianou Petrovou, jednatelkou, za souhlasu Ing. Marka Rangotise, správce podniku, na straně prodávající a obchodní společnosti ROSA market, s. r. o., na straně kupující. Jak vyplývá z data smlouvy, tato byla uzavřena dne 8. 8. 2005, tedy před datem prohlášení konkursu na majetek WTA Finance Consulting, s. r. o., s tím, že kupní cena byla vyplacena do notářské úschovy před podpisem této smlouvy (čl. VI odst. 2 smlouvy), a poté z této poukázána na exekutorský účet klientky. Protože se žádný ze soudů nepouštěl do právního hodnocení toho, kdy tedy vlastně byly i tyto prostředky vymoženy, tedy kdy poddlužník zaplatil svůj dluh a pohledávka zanikla, nemůže obviněná ani s žádným hodnocením polemizovat. Pokud by však soudy uzavřely, že je pro ně rozhodné, kdy byly tyto finanční prostředky vyplaceny na účet exekutorky, pak nelze než opětovně poukázat na právní hodnocení zániku pohledávky shora, protože pro posouzení zániku pohledávky je rozhodné, kdy je dluh v exekuci uhrazen; další přesuny finančních prostředků z účtu úschovního (svěřeneckého) notářky na účet exekutorky jsou pro toto posouzení irelevantní. Uzavřela proto, že ani tyto prostředky nebyla povinna vydávat do konkursní podstaty, protože dluh nabyvatele zásob povinného zanikl na základě smlouvy ze dne 8. 8. 2005 s předchozím uhrazením kupní ceny.

Pokud se jedná o dopis dovolatelky datovaný 15. 11. 2006, adresovaný Městskému soudu v Praze, součtem v citovaném dopise označených plateb lze zjistit, že klientka přijala na exekutorský účet v předmětné exekuci v době 24. 3. 2005 až 5. 10. 2005 částku ve výši celkem 3.094.636,50 Kč, z toho v období od 10. 8. 2005 (tedy ode dne prohlášení konkursu) částku 598.264,50 Kč, přičemž z důvodů uvedených shora do této částky nebyla kalkulována platba ze svěřeneckého účtu notářky ve výši 1.272.000,- Kč. Pokud tedy klientka poukázala správkyni konkursní podstaty dne 28. 11. 2005 částku ve výši 599.365,- Kč, je zcela evidentní, že tím zasílala částku přijatou po datu prohlášení konkursu, přestože třetí strana citovaného dopisu svědčí o opaku. Z uvedeného proto vyplývá, že pravým úmyslem klientky bylo zaslat jen výtěžek exekuce vyplacený po datu prohlášení konkursu, přestože z citovaného dopisu vyplývá opak pramenící z chyby při jeho koncipování. Dále uvedla, že podle jejího názoru se nalézací soud (a převzato soudem odvolacím) dopouští chyby, pokud ve skutkové větě rozsudku uvádí, že neoprávněně zadržovala a odmítala vydat prostředky v úhrnné výši 1.242.492,- Kč, které jí byly na účet zaslány v souvislosti s exekucí vedenou proti výše jmenovanému povinnému před prohlášením konkursu , neboť ze zaslaného přehledu plateb obsaženého v citovaném dopise ze dne 15. 11. 2006 vyplývá, že úhrnná výše takto označených plateb, tedy plateb inkasovaných před prohlášením konkursu, činila 1.224.372,- Kč. Rovněž má skutkovou větu za zcela nelogickou v tom směru, kdy soud shledává dovolatelku vinnou zadržováním finanční částky ve výši 1.242.492,- Kč, avšak v další části pak uvádí, že přičemž až dne 15. 12. 2006 zaslala správkyni konkursní podstaty celkem 2.000.000,- Kč a dne 16. 1. 2007 zbývajících 492.342,- Kč . Tedy obviněná měla zadržovat částku 1.242.492,- Kč a na přelomu let 2006 a 2007 vydala částku 2.492.342,- Kč.

Následně se dovolatelka vyjádřila k právnímu posouzení skutku v případě trestného činu porušení řádného běhu konkursního řízení podle § 126 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatelky se ustanovení § 17 zákona o konkursu a vyrovnání vztahuje k úpadci a členům jeho statutárních orgánů, nikoli ke třetím osobám, kterou je dovolatelka. Pokud někdo ztěžoval výkon funkce správkyně konkursní podstaty, pak to byl úpadce, resp. členové jeho statutárního orgánu, kteří nesplnili povinnosti podle § 4 odst. 3 a § 17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. V případě řádně vedeného účetnictví úpadce musely být všechny pohledávky řádně zaevidovány a správkyně konkursní podstaty měla mít potřebné informace k dispozici již z návrhu úpadce na prohlášení konkursu na jeho majetek, nejpozději ze seznamů předaných úpadcem k rukám správkyně konkursní podstaty ve smyslu § 17 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání 30 dnů po prohlášení konkursu, tj. 10. 9. 2005. Dovolatelka peníze vymožené v exekuci po prohlášení konkursu (tj. ty, které mohly spadat do soupisu majetkové podstaty úpadce, pokud by byly řádně sepsány) předala k rukám správkyně konkursní podstaty dne 28. 11. 2005, tj. necelé 4 měsíce po prohlášení konkursu, což je jistě doba naprosto přiměřená. Při zcela ideálním průběhu dalších nezbytných kroků v konkursním řízení, jehož průtahy měla klientka způsobit, by řízení neskončilo dříve jak za 3 až 4 měsíce (tj. v březnu nebo dubnu 2007) od přezkumného jednání a schůze věřitelů, jejichž termíny určil konkursní soud (a dovolatelka je nebyla schopna jakkoli ovlivnit). K vydání rozvrhového usnesení však došlo až v červnu 2011, tj. o více jak 4 roky později. Je více než zřejmé, že dovolatelka nemohla (nebyla objektivně schopna) průtahy v dotčeném konkursním řízení způsobit. Průtahy v řízení by obviněná byla schopna způsobit pouze v případě, že peněžní prostředky, které si správkyně konkursní podstaty (oprávněně) nárokovala, byly jediným příjmem konkursní podstaty a to nebyly. V konkursní podstatě úpadce se nacházel další majetek, především nemovitosti; zpeněžení tohoto majetku bylo věcí správkyně konkursní podstaty, nikoli dovolatelky. Bez zpeněžení tohoto majetku nebylo možno přistoupit ke schválení konečné zprávy a rozvrhu, dále k uspokojení přihlášených věřitelů a tím naplnění cíle a účelu celého konkursního řízení.

K trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. dovolatelka namítala, že nebyl proveden žádný důkaz k úmyslu způsobit škodu nalézací soud pohnutku nijak nevysvětluje a odvolací soud k této otázce zaujal stanovisko v odůvodnění rozsudku na straně 19, kde k námitce obhajoby o absenci důkazu k úmyslu obviněné způsobit škodu zdůrazňuje, že znakem této skutkové podstaty není způsobení škody (což obhajoba netvrdila), ale úmysl způsobit škodu jinému, což i nalézací soud, podle odvolacího soudu, správně vyhodnotil tak, že dovolatelka jednala alespoň v nepřímém úmyslu, tedy že věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, což má být zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, a pro případ, že je způsobí, s tím měla být srozuměna. Má i nadále za to, že s ohledem na zákonnou úpravu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. aplikovaného ve věci je z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty pohnutka zákonným znakem trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (uváděla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010); nemůže tak být zachována subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Má tak za to, že subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele zcela chybí a nemohlo tak dojít k jeho spáchání.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2013, č. j. 68 To 447/2012 1598, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovolatelku obžaloby zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné JUDr. J. S. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou JUDr. J. S. vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněná JUDr. J. S. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné JUDr. J. S., a to zejména z hlediska posouzení, zda se dopustila trestného jednání, když, jak uváděla na svou obhajobu, pohledávky splněné dlužníky úpadce (povinného) před prohlášením konkursu na účet exekutorky v souvislosti s jí vedenou exekucí proti povinnému, nespadají podle jejího názoru do soupisu konkursní podstaty.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky obviněné JUDr. J. S. týkající se zproštění povinnosti mlčenlivosti současných a bývalých zaměstnanců exekutorského úřadu.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud obviněná JUDr. J. S. namítá procesní vady v postupu soudu prvního stupně ve vztahu k otázce zproštění povinnosti mlčenlivosti současných a bývalých zaměstnanců exekutorského úřadu, tak těmto námitkám krajský soud nepřiznal důvodnost. Ze spisu je zřejmé, že okresní soud opakovaně žádal Exekutorskou komoru České republiky o zproštění povinnosti mlčenlivosti jmenovaných zaměstnanců exekutorského úřadu. Prezidium rozhodlo tak, že zprostilo povinnosti mlčenlivosti pouze M. D. a P. N. Ostatní zaměstnance povinnosti mlčenlivosti nezprostilo. Proto soud v hlavním líčení vyslechl svědky N. i D. V odpověď na druhou žádost exekutorská komora sdělila soudu, že jmenované zaměstnance nezprostila povinnosti mlčenlivosti na zasedání prezidia komory. Po poučení svědkyně H. K. u hlavního líčení dne 17. 3. 2010 tato využila svého práva nevypovídat z důvodu, že nebyla exekutorskou komorou zproštěna povinnosti mlčenlivosti. Okresní soud této svědkyni uložil usnesením ze dne 17. 3. 2010 pořádkovou pokutu ve výši 100,- Kč s odkazem na ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř., kterým je prolomena státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Svědkyně podala včas proti tomuto usnesení stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 6. 2010, č. j. 68 To 182/2010 1287, tak, že stížnost svědkyně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl s odůvodněním, že okresní soud postupoval správně, a to právě s odkazem na ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. Svědkyně H. K. podala ústavní stížnost proti shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Přerově a Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, o které Ústavní soud rozhodl usnesením tak, že ústavní stížnost odmítl. Podle názoru krajského soudu pak nemůže obstát argument obhajoby, že vzhledem k dikci zákona mělo být udělení souhlasu soudce s výslechem takto vyslechnutého svědka zaprotokolováno. V tomto směru je nutno zdůraznit, že již ze samotného postupu soudu, který svědka, který nebyl exekutorskou komorou zproštěn mlčenlivosti, předvolal a poučil v tomto procesním postavení, vyplývá, že hodlá svědka za použití § 8 odst. 5 tr. ř. vyslechnout a prolomit tak předmětnou povinnost mlčenlivosti.

Podle ustanovení § 31 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen exekuční řád ) exekutor je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při provádění exekuční nebo další činnosti (odst. 1). Povinnosti mlčenlivosti může exekutora zprostit orgán Komory, a to pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných, v nezbytné míře a pro jednotlivý případ (odst. 2). Exekutor je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů účastníků exekučního řízení. Účastník řízení, jehož oprávněného zájmu se skutečnost dotýká, může exekutora povinnosti mlčenlivosti o takové skutečnosti zprostit (odst. 3). Exekutor nemá povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke svému zaměstnanci, kterého pověřuje provedením jednotlivých úkonů podle zákona, pokud je tato osoba povinna sama povinnost mlčenlivosti zachovávat (odst. 4). Povinností mlčenlivosti není exekutor vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem. Dále není povinností mlčenlivosti vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a oprávněným nebo povinným nebo jejich právními nástupci, a pro výkon státního dohledu (odst. 5). Povinnosti mlčenlivosti se exekutor nemůže dovolat v kárném řízení podle tohoto zákona (odst. 6). Povinností mlčenlivosti není dotčena zákonem uložená povinnost překazit spáchání trestného činu. Porušením povinnosti mlčenlivosti není plnění povinností vůči příslušnému orgánu podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a zákona o provádění mezinárodních sankcí (odst. 7). Povinnost mlčenlivosti podle odstavce 1 trvá i po zániku výkonu úřadu exekutora (odst. 8). Povinnost mlčenlivosti v rozsahu stanoveném v odstavcích 1 až 8 se obdobně vztahuje i na zaměstnance exekutora, na činnost exekutora v orgánech Komory, rovněž na členy orgánů Komory a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby, které se účastní kárného řízení podle tohoto zákona. U těchto osob trvá i po skončení jejich pracovního poměru u exekutora nebo u Komory, popřípadě po skončení jejich funkce v orgánu Komory (odst. 9). Porušení povinnosti mlčenlivosti podle předchozích odstavců zakládá kárnou odpovědnost exekutora a jeho odpovědnost za škodu, která porušením této povinnosti vznikla (odst. 10).

Podle názoru Nejvyššího soudu lze ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. použít jen tam, kde ani trestní řád, ani zákon upravující zvláštní povinnost mlčenlivosti neobsahují žádnou úpravu konkrétně vymezující podmínky pro sdělování údajů chráněných touto povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení na základě dožádání orgánů činných v trestním řízení, v rámci procesní součinnosti s těmito orgány. Za takovou konkrétní úpravu nelze považovat výslovně stanovenou zvláštní oznamovací povinnost, jakou je např. oznamovací povinnost soudních exekutorů stanovená v § 31 odst. 7 exekučního řádu. Proto, pokud na základě řádně odůvodněné žádosti orgánů činných v trestním řízení o sdělení konkrétních údajů nezbytných pro objasnění věci Exekutorská komora České republiky nezprostí podle § 31 odst. 2 exekučního řádu exekutora (jeho zaměstnance) povinnosti mlčenlivosti, lze požadovat sdělení takových údajů se souhlasem soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř., je-li to nezbytné pro splnění účelu trestního řízení a nelze-li požadované informace zjistit jinak (např. nahlédnutím do exekučního spisu). Dále je třeba k tomu uvést, že ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. doplňuje úpravu součinnosti mezi orgány činnými v trestním řízení a subjekty, jimž je uložena povinnost mlčenlivosti, a to tím, že konstruuje postup, jehož použití je dovoleno za splnění podmínky, že neexistuje (dostatečně) konkrétní právní úprava, jež při vymezení povinnosti mlčenlivosti by současně stanovila podmínky pro její prolomení pro potřebu trestního řízení, tedy pro postup orgánů činných v trestním řízení, které se na subjekt vázaný touto povinností mlčenlivosti obrátí z důvodu vedeného trestního řízení ve zcela konkrétní trestní věci. Jinak řečeno užít tohoto ustanovení trestního řádu je možno za podmínky, jestliže by nebýt právě jeho takový subjekt musel odmítnout součinnost s orgány činnými v trestním řízení nikoli proto, že požadavek orgánu činného v trestním řízení na sdělení určité informace jde již nad rámec podmínek, dovolujících prolomení povinnosti mlčenlivosti pro potřebu trestního řízení v rámci oné procesní součinnosti, ale jen z důvodu, že takový rámec není ani vymezen. Toto ustanovení se tedy uplatní v případech, kdy zákonodárce nezakotvil žádná pravidla, podle nichž by mohla být příslušnými subjekty tedy orgány činnými v trestním řízení jako dožadujícím subjektem na jedné straně, a na druhé straně tím, kdo nese uvedenou povinnost mlčenlivosti a je tedy subjektem dožádaným, poměřována v konkrétní trestní věci důležitost veřejného zájmu na objasňování trestných činů a stíhání jejich pachatelů, s důležitostí zájmu, pro který stát stanoví nebo uznává příslušnou povinnost mlčenlivosti ohledně některých údajů, jež musí obecně respektovat jak jejich nositelé, tak i ti, kdož by je chtěli od nich získat. Jestliže tu taková úprava chybí a nelze proto oba zájmy konfrontovat v rámci pravidel stanovených zákonem, nastupuje tu z přirozeného důvodu důležitosti ochrany zájmů krytých státem uznanou nebo stanovenou povinností mlčenlivosti na místo arbitra nezávislý soudce, jehož úkolem je přezkoumat závažnost (důležitost) obou těchto zájmů a rozhodnout, který z nich má v daném konkrétním případě převážit. Ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. není obecným institutem dovolujícím průlom do zákonné povinnosti mlčenlivosti absolutně ve všech případech. Toto ustanovení je nutno vykládat tak, že zvláštní úprava v jiném zákoně, jejíž absence tu dovoluje užít jím předpokládaného postupu a tím fakticky nahradit neexistující limity povinnosti mlčenlivosti volnou úvahou nezávislého soudu, musí být úpravou řešící hranice pro vyhovování dožádání orgánů činných v trestním řízení, dožadujících se poskytnutí informací, jinak krytých povinností mlčenlivosti, pro účely objasnění konkrétní trestní věci. Takovou úpravou není úprava výslovně stanovící oznamovací povinnost ohledně určitého trestného činu (jednání podezření ze spáchání tohoto trestného činu zakládající), od níž se přirozeně také odvozuje povinnost dožádaného subjektu podat informace orgánu činnému v trestním řízení v rozsahu plnění této oznamovací povinnosti. Takovou úpravou proto není ani omezení povinnosti mlčenlivosti podle § 31 odst. 7 exekučního řádu, jež se netýká sdělování údajů pro účely trestního řízení, ale onoho institutu, podle něhož je i exekutor (stejně jako celá řada jiných subjektů) povinen splnit svou zvláštní oznamovací povinnost, vyplývající z trestního zákona, vztahující se na vymezené trestné činy. I možnost získávat údaje z povinnosti mlčenlivosti na základě předchozího souhlasu soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř. je ovšem limitována, neboť požadovat lze jen takové informace, které jsou nezbytné pro splnění účelu trestního řízení, nelze je získat jinou cestou méně intenzivně zasahující do chráněné sféry, musí být omezena na míru nezbytně nutnou pro objasnění věci. Touto cestou nelze nahrazovat zjišťování informací, které získal dotyčný subjekt od jiného subjektu, jenž mu je poskytl v rámci povinnosti k součinnosti stanovené zákonem, pokud to nedovolují pravidla, vážící subjekt, který takové informace získal prvotně, jako originální (srov. k tomu i výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce ze dne 27. 12. 2004, poř. č. 11/2004).

Rozhodnutí Exekutorské komory České republiky týkající se nezproštění povinnosti mlčenlivosti D. P., M. P., P. H. a P. V. se nacházejí na č. l. 1146 1149 spisu, rozhodnutí týkající se nezproštění mlčenlivosti H. D. Š. se nachází na č. l. 1239 spisu. Rozhodnutí týkající se zproštění mlčenlivosti M. D. a P. N. je založeno na č. l. 1150 spisu. Svědkyně H. K. podala ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2652/10, a v němž v podrobnostech uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky o nesprávné aplikaci § 8 odst. 5 tr. ř. Otázkou prolomení mlčenlivosti podle tohoto ustanovení se Ústavní soud již zabýval ve svém zamítavém nálezu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06 (nález pod č. 229 byl publikován ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 595). Pokud ustanovení zvláštního předpisu sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky ve vztahu k trestnímu řízení (tzn. nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat předmětné skutečnosti), je postup podle § 8 odst. 5 tr. ř. možný. Takováto situace nastává i v případě exekučního řádu, který možnost zproštění povinnosti mlčenlivosti upravuje v § 31 odst. 2, jež se ovšem na trestní řízení výslovně nevztahuje (srov. také usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 744/06, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v otázce vztahu ustanovení § 8 odst. 5 k úpravě podle § 97 až 103 tr. ř. Ustanovení § 8 odst. 5 (původně odst. 4) bylo do trestního řádu doplněno v rámci rozsáhlé novelizace provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Tímto ustanovením měla být alespoň částečně řešena otázka tzv. státem uznané mlčenlivosti, která je jinak zcela nejednotná, obsažena ve více než 140 zákonech. Právě postup podle 8 odst. 5 tr. ř. má situaci zpřehlednit. Tímto postupem je vyplněna dřívější mezera v zákoně pro případ, že trestní řád ani zákon upravující zvláštní povinnost mlčenlivosti neobsahuje žádnou úpravu konkrétně vymezující podmínky pro sdělování údajů chráněných touto povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Za této situace je třeba na § 8 odst. 5 tr. ř. hledět jako na úpravu speciální k obecným zásadám o výslechu svědka podle § 97 a násl. Postup podle § 8 odst. 5 tr. ř. je v uvedených případech formou zproštění mlčenlivosti, prolamující zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř. Právě souhlas soudce zde má garantovat, aby k vyžadování utajovaných údajů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, docházelo jen v případech výjimečných, z hlediska účelu trestního řízení nezbytných. Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatelky, že souhlas soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř. je možno získat a udělit jen v počátečních fázích trestního řízení. Logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) je třeba dospět k závěru, že citovaný postup lze užít po celou dobu trestního řízení, tedy i po podání obžaloby v řízení před soudem, neboť potřeba vyžádání informací může vzniknout až v této fázi. Informace jsou vyžadovány pro trestní řízení, jehož legální definice v § 12 odst. 10 tr. ř. zahrnuje jakýkoli druh a jakoukoli část řízení podle trestního řádu. Skutečnost, že obecný soud nejprve požádal prezidium Exekutorské komory České republiky o zproštění stěžovatelky mlčenlivosti, a posléze postupoval podle § 8 odst. 5 tr. ř., nelze považovat za zásah do práv stěžovatelky. Úvahy stěžovatelky o tom, jaký cíl sledoval obecný soud uložením nízké pokuty, jsou pouhou spekulací a Ústavní soud se jimi neměl důvod zabývat (srov. č. l. 1375 1376 spisu). Všechny shora nastíněné skutečnosti tedy vypovídají o tom, a rovněž Nejvyšší soud má za to (stejně jako soud odvolací a Ústavní soud), že v projednávané věci bylo správně aplikováno ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř., a nalézací soud nepochybil, pokud vyslechl svědky, kteří nebyli Exekutorskou komorou České republiky zbaveni zákonné povinnosti mlčenlivosti.

Dovolatelka se dále ve svém mimořádném opravném prostředku velmi obsáhle zabývala námitkou spočívající v tom, že soudy nesprávně posoudily vztah exekučního a konkursního řízení, když má i nadále za to, že prostředky, které vymohla do prohlášení konkursu, tj. do dne 10. 8. 2005, nespadají do konkursní podstaty, a proto ustanovená konkursní správkyně nebyla oprávněná je vymáhat po dovolatelce.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v řízení bylo bezpečně prokázáno, že obviněná JUDr. J. S. vědomě zadržovala finanční prostředky vymožené v rámci exekučního řízení na majetek povinného, a to ať už v době před prohlášením konkursu či po jeho prohlášení. Z výpovědi správkyně konkursní podstaty ve spojení s listinnými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná byla nesčetněkrát vyzývána konkursním soudem a současně správkyní konkursní podstaty k vydání veškerých finančních prostředků vymožených v rámci exekučního řízení, respektive vůbec ke specifikaci veškerých takto obdržených plateb, když konkursní soud a ani správkyně konkursní podstaty nedisponovaly těmito informacemi, přičemž se jednalo o informace nezbytné pro dohledání a zajištění majetku náležejícího do konkursní podstaty, z něhož měly být uspokojeny nároky konkursních věřitelů. Z výpovědi správkyně konkursní podstaty je prokazováno, že s ní obviněná ohledně vydání finančních prostředků vymožených v rámci exekuce do doby prohlášení konkursu začala více komunikovat až v době, kdy na ni bylo podáno trestní oznámení, takto s ní začala komunikovat někdy v roce 2006. V této souvislosti bylo prokázáno, že správkyně konkursní podstaty dala dne 21. 11. 2006 Exekutorské komoře České republiky podnět k prošetření postupu obviněné jako soudního exekutora v této exekuční věci. Výpověď správkyně konkursní podstaty pak koresponduje obsahu trestního spisu, podle něhož Mgr. Diana Petrová jako jednatelka povinného podala trestní oznámení na obviněnou dne 29. 9. 2006, a byť se toto trestní oznámení týkalo primárně neodvádění zákonných plateb za zaměstnance společnosti povinného, pak přesto obviněná nepochybně z obav před tímto hrozícím trestním stíháním a dále z obav před prošetřováním jejího postupu stran nevyplácení finančních prostředků patřících do konkursní podstaty stavovským orgánem provedla výplatu podstatné části exekučního výtěžku v závěru roku 2006 a začátkem roku následujícího (srov. str. 85 86 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud na to dále navázal tím, že obviněná v rámci své obhajoby přišla s tvrzením, že finanční prostředky, které obdržela během exekučního řízení na majetek povinného WTA v období před prohlášením konkursu, nepatřily do konkursní podstaty, když tento svůj právní názor konzultovala s konkursním soudcem JUDr. Janem Kozákem, tedy se svým bratrem. Obviněná podle svého vyjádření hodlala vést soudní spor se správkyní konkursní podstaty v tomto směru, což také iniciovala a podala žalobu na vrácení finančních prostředků. Tuto obhajobu obviněné je však nutno zcela odmítnout jako krajně nevěrohodnou. Předně pokud by obviněná skutečně byla přesvědčena o tomto svém právním názoru od samého počátku, pak by na požadavky správkyně konkursní podstaty adresované jí od prohlášení konkursu nepochybně již v tehdejší době reagovala podáním žaloby na vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty, za současného poskytnutí vymožených finančních prostředků správkyni konkursní podstaty, obviněná však příslušnou civilní žalobu podala až v lednu 2009, tedy téměř s odstupem 3,5 let po prohlášení konkursu, nepochybně toliko pod vlivem probíhajícího trestního řízení. Současně obviněná vyjádřila tento svůj právní názor vůči konkursnímu soudu až ve svém dopise ze dne 9. 4. 2008, z listinných důkazů založených v trestním a konkursním spise nevyplývá, že by tomu tak bylo dříve, pokud v dopise ze dne 9. 4. 2008 hovořila o tom, že na tomto svém právním názoru setrvává po celou dobu, pak s ohledem na všechny shora rozvedené okolnosti je toto její vyjádření účelové. Ty samé závěry o účelovosti v postupu obviněné pak lze vztáhnout i k jejím žádostem o vydání soupisu konkursní podstaty za účelem podání žaloby o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, když první takovou žádost vůči konkursnímu soudu obviněná učinila až svým dopisem ze dne 21. 3. 2008. Z výpovědi správkyně konkursní podstaty vyplynulo, že s ní skutečně obviněná za celé stíhané jednání podle žalobního návrhu nevedla právní polemiku ohledně osudu peněz exekvovaných obviněnou v době před prohlášením konkursu. Pokud obviněná u jednání soudu hovořila o tom, že v případě plateb ze dne 28. 11. 2005 se jednalo o částky, které přišly na její bankovní účet po prohlášení konkursu, a které byly k tomuto dni identifikované, a proto byly správkyní konkursní podstaty odeslány, pak tato obhajoba obviněné je v příkrém rozporu s obsahem jejího vlastního podání ze dne 15. 11. 2006 učiněného vůči konkursnímu soudu, v němž uvedla, že pokud jde o částku 599.365,- Kč zaslanou správkyni konkursní podstaty v listopadu 2005, pak se jednalo o platby připsané na účet exekutorského úřadu do dne 10. 8. 2005 (tedy do dne prohlášení konkursu) a identifikované do dne vyplacení správkyni další finanční částky došlé po prohlášení konkursu se již exekutorský úřad nepokoušel identifikovat, když to mělo být v kompetenci správkyně konkursní podstaty. Z obsahu podání ze dne 15. 11. 2006 je tak zcela vyvrácen jí tvrzený konzistentní právní názor o právním statusu vymožených finančních prostředků z doby před prohlášením konkursu (srov. str. 93 94 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nevěrohodnost obhajoby obviněné podle nalézacího soudu dále zcela jednoznačně vyplývá z té okolnosti, že obviněná až svým dopisem ze dne 1. 2. 2006 sdělila konkursnímu soudu, že celková výše plateb uhrazených v exekučním řízení ve prospěch exekutorského úřadu dosáhla částky 3.091.707,- Kč, kdy současně v odpovědi na výzvu soudu zaslala jako přílohu seznam peněžních operací z tohoto exekučního spisu o platbách přijatých v období ode dne 17. 3. 2005 do dne 12. 12. 2005 s tím, že se jedná o platby, které bylo možné identifikovat. Nahlédne-li se na dokument založený na č. l. 207 209 trestního spisu, pak i z tohoto dokumentu vyplývají stejné okolnosti tvrzené obviněnou v jejím přípise ze dne 1. 2. 2006, totiž že pracovníci finančního oddělení zaznamenali příchozí platby v období ode dne 24. 3. 2005 do dne 5. 10. 2005, rovněž tak se přesně shoduje celková výše výtěžku exekuce. Za takto zjištěného skutkového stavu není vůbec zřejmé a pochopitelné, proč obviněná za dobu od 31. 8. 2005 až do dne, kdy konkursní soud obdržel dopis obviněné ze dne 1. 2. 2006, nesdělila správkyni konkursní podstaty či konkursnímu soudu celkovou výši vymožené částky. Přede dnem 1. 2. 2006 obviněná toliko provedla úhradu částky 599.365,- Kč v listopadu 2005. Obviněná až do své odpovědi ze dne 1. 2. 2006 nijak nereagovala na výzvu správkyně konkursní podstaty, aby označila všechny platby vymožené v rámci exekučního řízení a vyplatila je této správkyni. Po dni 1. 2. 2006 obviněná opětovně přestala komunikovat vůči správkyni konkursní podstaty a konkursnímu soudu, další její součinnost na sebe nechala čekat až do dne 15. 11. 2006, kdy reagovala na předchozí výzvy konkursního soudu písemnou odpovědí, a následně dne 15. 12. 2006 provedla nadvakrát úhradu částky 2.000.000,- Kč a dne 16. 1. 2007 úhradu částky 492.342,- Kč (srov. str. 97 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněná ve své výpovědi u jednání soudu uvedla, že částky, které byly zaslané v listopadu 2005, byly částky, které byly zaslané na její účet po prohlášení konkursu a byly identifikované jejími pracovníky, věděla, že to jsou platby od poddlužníků a věděla, že měly chodit správkyni konkursní podstaty. Tato její obhajoba však nemůže obstát, neboť je zřejmé, že po dni prohlášení konkursu na majetek povinného obdržela obviněná úhrnem podstatně větší částku, když dne 18. 8. 2005 obdržela na svůj účet částku 1.272.000,- Kč z notářské úschovy za odprodej skladových zásob z majetku povinného, i po tomto dni pak byly připsány na bankovní účet obviněné platby od poddlužníků v nájmu v objektu v L. v úhrnné výši přes 500.000,- Kč. Z dokumentu založeného na č. l. 207 209 trestního spisu je přitom zřejmé, že ke dni 28. 11. 2005, kdy obviněná nadvakrát uhradila částku 599.365,- Kč, pracovníci finančního oddělení dohledali a přiřadili k této exekuci platbu z notářské úschovy a další průběžně docházející platby v úhrnné výši přes 500.000,- Kč. Pokud by byla pravdivá obhajoba obviněné o zastávání jejího právního názoru o osudu vymožených peněz z doby před prohlášením konkursu, tak by obviněná nepochybně zaslala veškeré vymožené prostředky z období po prohlášení konkursu, tedy v daleko větším rozsahu než jen již zmíněnou částku 599.365,- Kč (nadto správný součet připsaných plateb po prohlášení konkursu bez zohlednění platby z notářské úschovy činí ve skutečnosti částku 598.264,50 Kč). Ta okolnost, že obviněná musela vědět, že částka 1.272.000,- Kč uhrazená notářkou JUDr. Dufkovou dne 18. 8. 2005 patří do konkursní podstaty, je bezpečně prokazována z označení této platby variabilním symbolem 3282005 (srov. str. 97 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zásadní odvolací námitkou JUDr. J. S. je námitka, že zastávala názor, že finanční prostředky získané v rámci exekuce před prohlášením konkursu nepatří do konkursní podstaty, a proto tyto prostředky neposkytla správkyni konkursní podstaty. S touto námitkou, která byla součástí obhajoby obviněné již v řízení před okresním soudem, se okresní soud podle názoru krajského soudu správně vypořádal a tuto obhajobu obviněné správně vyhodnotil jako účelovou. Pokud by tento názor obviněná zastávala, tak by jistě tyto finanční prostředky nezadržovala na svém účtu, ale převedla je do dispozice oprávněného, tj. CMN, s. r. o. V této souvislosti považoval krajský soud za nutné odkázat na přípis JUDr. Petra Svatoše, právního zástupce oprávněného, který tímto přípisem ze dne 13. 11. 2006 sděluje správkyni konkursní podstaty mimo jiné to, že se pokusil opakovaně kontaktovat soudní exekutorku JUDr. Studenou se žádostí o poskytnutí informace o rozsahu finančních prostředků vymožených v rámci exekuce, ale bohužel i ve vztahu k jeho osobě jako právnímu zástupci oprávněného se exekutorka začala chovat tak, že na jeho výzvy a vzkazy nereagovala, podobně jako tomu bylo i v případě výzev správkyně konkursní podstaty, případně výzev soudu. O tom, že obviněná v rámci obhajoby prezentovaný názor v rozhodné době nezastávala, svědčí i obsah jejího podání ze dne 15. 11. 2006 adresovaného Městskému soudu Praha, ze kterého jednoznačně vyplývá, že částka zaslaná správkyni představuje platby připsané na účet do 10. 8. 2006, tedy do dne prohlášení konkursu (správně dne 10. 8. 2005) a identifikované do dne vyplacení správkyni. V rámci odvolání se obviněná snažila toto sdělení poskytnuté konkursnímu soudu zvrátit tvrzením, že šlo o chybu v psaní. O tom, že nešlo o chybu v psaní, svědčí i další část podání ze dne 15. 11. 2006, ve které obviněná uvádí, že si dovoluje upozornit, že další finanční částky, které došly po prohlášení konkursu, se již nepokoušeli blíže identifikovat vzhledem k tomu, že to je již podle jejich názoru v kompetenci správkyně, které opakovaně nabízeli nahlédnutí do spisu. V daném případě však podle názoru krajského soudu nelze soustředit pozornost pouze na finanční prostředky získané exekutorkou, tedy obviněnou při provádění exekuce na majetek povinného před prohlášením konkursu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že na účet exekutorky byly připisovány další finanční prostředky poukazované poddlužníky po prohlášení konkursu. Obviněná byla opakovaně žádána správkyní konkursní podstaty o spolupráci při stanovení výše a identifikace těchto plateb a z důvodu nespolupráce byla správkyně konkursní podstaty nucena žádat konkursní soud o zjednání nápravy. Obviněné byly opakovaně ukládány konkursním soudem povinnosti podle § 128 o. s. ř., a z důvodu nesplnění těchto povinností jí byly uloženy postupně tři pořádkové pokuty (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal rozsudky soudů nižších stupňů a dospěl k následujícím zjištěním. Nalézací soud sice v odůvodnění svého rozsudku zmínil, že obviněná JUDr. J. S. podala žalobu na vrácení finančních prostředků, avšak už nijak nereflektoval na skutečnosti plynoucí z civilního řízení, když jak bylo zjištěno v tomto řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2817/2010, v právní věci žalobkyně JUDr. J. S., proti žalované JUDr. V. S., jako konkursní správkyni úpadkyně WTA Finance Consulting, s. r. o., v řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 15/2009, dovolání žalobkyně odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále uvádí, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o vyloučení částky 2.956.433,20 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně WTA Finance Consulting, s. r. o. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 137 a následně publikovaným pod č. 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, aniž by se v podstatě věci odchýlil od svých dřívějších názorů (srovnej body XXVI. a XXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70), vysvětlil, že po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu ustanovení § 312 a násl. o. s. ř.; to platí bez zřetele k tomu, zda dlužník povinného obdržel vyrozumění soudu o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nabylo již právní moci. Stanovisko i rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné shora přitom vychází z obecně přijímaného výkladu právní teorií i praxí, podle něhož pravomocným rozhodnutím exekučního soudu o přikázání pohledávky se věřitelem namísto povinného nestává oprávněný, v jehož prospěch byl výkon rozhodnutí nařízen (ani exekutor, který je provedením exekuce pověřen, jak se nesprávně domnívá dovolatelka), ale že povinný je toliko omezen v nakládání s takovou pohledávkou a musí strpět její úhradu dlužníkem věřiteli (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2397 2399; Winterová, A. Přikázání pohledávky několik vybraných aktuálních problémů, Právní rozhledy č. 9, ročník 1997, s. 445 a násl.). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 969/2002, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2817/2010, odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, publikované pod č. 52/1998-XXVI. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž i po prohlášení konkursu lze nařídit výkon rozhodnutí pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty; výkon rozhodnutí však nelze provést; to platí bez zřetele k tomu, jestli jde o soudní výkon rozhodnutí nebo o daňovou či jinou exekuci. Účastníkem řízení povinným je v takovém případě úpadce. V tomto stanovisku se dále uvádí, že s otázkou možných omezení vykonávacího řízení v důsledku prohlášení konkursu bezprostředně souvisí i otázka, kdo je účastníkem řízení o výkon rozhodnutí na straně povinné, tj. zda je povinným správce konkursní podstaty nebo úpadce. V první řadě je nutno na tomto místě připomenout, že správce podstaty není nikdy "zástupcem úpadce" (srov. výklad pod bodem XIX. tohoto stanoviska); v řízení o výkon rozhodnutí, postihujícím úpadcův majetek patřící do konkursní podstaty, které bylo zahájeno před prohlášením konkursu, se však správce podstaty nestává ani účastníkem řízení místo úpadce. V návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podaném po prohlášení konkursu jej rovněž nelze označit jako povinného. Správce podstaty [jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] vstupuje jako účastník (stává se účastníkem místo úpadce) zásadně jen do těch řízení, která se prohlášením konkursu přerušují; tzv. exekuční řízení však takovým řízením není. U návrhů podaných po prohlášení konkursu je nutné se vypořádat s obsahem ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Jestliže nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty [§ 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], pak to také znamená, že exekuční řízení tu není řízením o nárocích, které mají být uspokojeny z majetku podstaty (nevede ke zmenšení majetku podstaty, ani k jejímu zatížení jinými břemeny, ke kterým by muselo být v konkursu přihlédnuto), takže ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání se v jeho rámci neuplatní. Opačný závěr by stěží obstál již proto, že by se (vzhledem ke smyslu dané právní úpravy zcela neodůvodněně) lišil režim řízení o výkon rozhodnutí zahájených před prohlášením konkursu od těch, jež byla zahájena po prohlášení konkursu. Účastníky řízení o výkon rozhodnutí jsou tedy v obou posuzovaných situacích věřitel (oprávněný) a úpadce (povinný), nikoliv správce konkursní podstaty. V tzv. exekučním řízení, v němž úpadce vystupoval ke dni prohlášení konkursu jako oprávněný, obdobné výkladové potíže nenastávají, neboť správce konkursní podstaty se účastníkem tohoto řízení stává (místo úpadce) jako osoba, na kterou přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání] tedy i oprávnění nakládat s pohledávkami úpadce, jejichž uspokojení je exekucí vymáháno, eventuálně s jiným majetkem, jehož ochrana je exekucí vynucována. Nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postihující majetek patřící do konkursní podstaty také neznamená, že by správce konkursní podstaty s tímto majetkem nemohl nakládat (např. při zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2011, publikovaného pod č. 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu ustanovení § 312 a násl. o. s. ř.; to platí bez zřetele k tomu, zda dlužník povinného obdržel vyrozumění soudu o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nabylo právní moci. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu i ten účinek, že ode dne prohlášení konkursu nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení. Ustanovení § 312 odst. 1 o. s. ř. sice stanoví, že výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu peněžního ústavu se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému, nicméně provedení výkonu rozhodnutí je ukončeno teprve výplatou pohledávky oprávněnému namísto povinnému (§ 314 o. s. ř.). V odůvodnění tohoto rozsudku se odkazuje rovněž na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, uveřejněné pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání plyne požadavek, aby se (exekuční) soud (a osoby, které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost) po prohlášení konkursu na majetek povinného (po dobu trvání konkursu) zdržel všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován, včetně toho, že při výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek nesmí po prohlášení konkursu na majetek povinného (obdobně jako tomu je při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u banky) dát dlužníku povinného pokyn k vyplacení pohledávky povinného oprávněnému tedy (ve shodě s ustanovením § 314 odst. 1 o. s. ř.) vyrozumět dlužníka povinného o tom, že usnesení o nařízení výkonu nabylo právní moci (srov. bod XXVI. stanoviska, str. 194 /370/). Tamtéž také uvedl, že zákaz provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty směřuje nejen proti soudu samotnému, nýbrž i proti těm osobám, které jsou na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí exekuci povinny provést (zde dlužník povinného), a že možný nesoulad mezi pokyny (příkazy, zákazy), které těmto osobám plynou z rozhodnutí soudu při exekuci na majetek úpadce, a účinky, jež nastaly prohlášením konkursu, musí být vždy řešen ve prospěch konkursní podstaty (srov. bod XVII. stanoviska, str. 196 /374/).

V návaznosti na předestřené judikáty tak trestní senát 5 Tdo Nejvyššího soudu uzavírá, že pokud se exekutorkou vymožené finanční prostředky ke dni prohlášení konkursu, tj. ke dni 10. 8. 2005, nacházely na jejím účtu, tedy že nebyly vyplaceny oprávněnému, potom i tyto prostředky tvoří součást konkursní podstaty a dovolatelka byla povinna je vydat správkyni konkursní podstaty, neboť jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, zákon o konkursu a vyrovnání označuje plnění, jichž by se po prohlášení konkursu dostalo od dlužníka jen některým věřitelům, za právně neúčinná nebo odporovatelná a zabraňuje tomu, aby si věřitelé vynutili úhradu svých pohledávek v soudních sporech mimo konkurs; takovým jednáním by totiž bylo mařeno částečné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Touto otázkou se však oba soudy nižších stupňů v projednávané trestní věci zabývaly jen z hlediska, zda obviněná byla od samého počátku přesvědčena o svém právním názoru, že finanční prostředky, které obdržela během exekučního řízení na majetek povinného WTA Finance Consulting, s. r. o., v období před prohlášením konkursu, nepatřily do konkursní podstaty, kterou oba soudy ze shora uvedených důvodů zcela odmítly jako krajně nevěrohodnou.

Kromě absence právního hodnocení shora řešené otázky týkající se vztahu konkursního a insolvenčního řízení, tedy zda finanční prostředky získané exekutorkou, tj. obviněnou JUDr. J. S. před prohlášením konkursu tvoří součást konkursní podstaty, kde je nejpodstatnější usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2817/2010, považuje Nejvyšší soud dále za nutné oběma soudům nižších stupňů vytknout rozporné vymezení skutkové věty. Podle skutkové věty obsažené v žalobním návrhu podané obžaloby byla obviněná JUDr. J. S. žalována (zkráceně), že v době od 10. 8. 2005 do 16. 1. 2007 v P., okr. P., v místě sídla svého exekučního úřadu, jako soudní exekutorka, v souvislosti s jí vedenou exekucí proti povinnému obchodní společnosti WTA Finance Consulting, s. r. o., pod sp. zn. 084 EX 328/05, v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a), e) a § 18 odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, i přes výzvy a urgence konkursního Městského soudu v Praze a správkyně konkursní podstaty společnosti WTA Finance Consulting, s. r. o., JUDr. Věry Sedloňové, a ani přes tři pořádkové pokuty ve výši 10.000,- Kč, 40.000,- Kč a 50.000,- Kč uložené jí z důvodu nesplnění výzev Městským soudem v Praze, neoprávněně zadržovala a odmítala vydat správkyni konkursní podstaty JUDr. Věře Sedloňové peněžní prostředky v úhrnné výši 2.492.342,- Kč, které měla deponované na účtu a které jí byly na účet zaslány v souvislosti s exekucí vedenou proti výše jmenovanému povinnému před prohlášením konkursu, k čemuž došlo dne 10. 8. 2005 a o čemž se dozvěděla nejpozději následujícího dne, přičemž až dne 15. 12. 2006 zaslala správkyni konkursní podstaty celkem 2.000.000,- Kč a dne 16. 1. 2007 zbývajících 492.342,- Kč, přičemž od počátku byla minimálně srozuměna s tím, že v důsledku tohoto jejího jednání bude správkyně konkursní podstaty nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, kdy dojde k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení § 17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, a dalším subjektům, zejm. věřitelům úpadce, tak může být způsobena škoda (srov. č. l. 615 spisu).

Oproti tomu ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že v době od 31. 8. 2005 do 16. 1. 2007 v P., okres P., v místě sídla svého exekučního úřadu, jako soudní exekutorka, v souvislosti s její vedenou exekucí proti povinnému obchodní společnosti WTA Finance Consulting, s. r. o., pod sp. zn. 084 EX 328/05, v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a), e) a § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, i přes výzvy a urgence konkursního Městského soudu v Praze a správkyně konkursní podstaty společnosti WTA Finance Consulting, s. r. o., JUDr. Věry Sedloňové, a ani přes tři pořádkové pokuty ve výši 10.000,- Kč, 40.000,- Kč a 50.000,- Kč uložené jí z důvodu nesplnění výzev Městským soudem v Praze, neoprávněně zadržovala a odmítala vydat správkyni konkursní podstaty JUDr. Věře Sedloňové peněžní prostředky v úhrnné výši 1.242.492,- Kč, které měla deponované na bankovním účtu a které jí byly na účet zaslány v souvislosti s exekucí vedenou proti výše jmenovanému povinnému před prohlášením konkursu, k čemuž došlo dne 10. 8. 2005 a o čemž se dozvěděla nejpozději dne 31. 8. 2005, přičemž až dne 15. 12. 2006 zaslala správkyni konkursní podstaty celkem 2.000.000,- Kč a dne 16. 1. 2007 zbývajících 492.342,- Kč, přičemž od počátku byla minimálně srozuměna s tím, že v důsledku tohoto jejího jednání bude správkyně konkursní podstaty nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, kdy dojde k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení § 17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, a dalším subjektům, zejm. věřitelům úpadce, tak může být způsobena škoda.

Nalézací soud tento svůj postup odůvodnil tím, že oproti podanému žalobnímu návrhu upravil skutkovou větu v tom směru, že omezil výši částky, která byla obviněnou vymožena v exekučním řízení do doby prohlášení konkursu, tj. do dne 10. 8. 2005, kdy sečetl veškeré platby z č. l. 207 209 trestního spisu do dne 9. 8. 2005 včetně, kdy takto dospěl k částce 1.242.492,- Kč, v podaném žalobním návrhu pak byla tato výše (2.492.342,- Kč) uvedena špatně, když byly započteny i finanční prostředky vymožené obviněnou i po dni prohlášení konkursu, tyto finanční prostředky však soud nedal za vinu obviněné, když skutková věta podle žalobního návrhu jí kladla za vinu pouze období do dne prohlášení konkursu. Pokud jde o platby ze dne 28. 11. 2005 v úhrnné výši 599.365,- Kč, pak těmito platbami obviněná hradila správkyni konkursní podstaty finanční prostředky vymožené po dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (byť shora bylo rozvedeno, že tímto způsobem neuhradila veškeré finanční prostředky vymožené po dni prohlášení konkursu, viz neodeslání platby z notářské úschovy ve výši 1.272.000,- Kč, pro což soud neuvěřil její obhajobě o zastávání právního názoru stran kolize exekučního a kolizního řízení), a tímto způsobem tak neumenšila dluh z titulu nevydání finančních prostředků za dobu do dne prohlášení konkursu, tento dluh pak hradila platbami z přelomu let 2006 2007 (srov. str. 107 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nejvyšší soud k tomu podotýká, že oproti tvrzení nalézacího soudu je zřejmé, že obviněné byly obžalobou kladeny za vinu vymožené finanční prostředky od prohlášení konkursu, tj. od 10. 8. 2005 do 16. 1. 2007, navíc skutková věta uvedená ve výroku rozsudku nalézacího soudu je v rozporu v tom směru, že zatímco na jedné straně se v ní uvádí, že obviněná neoprávněně zadržovala a odmítala vydat správkyni konkursní podstaty JUDr. Věře Sedloňové peněžní prostředky v úhrnné výši 1.242.492,- Kč, které měla deponované na bankovním účtu a které jí byly na účet zaslány v souvislosti s exekucí vedenou proti povinnému před prohlášením konkursu, k čemuž došlo dne 10. 8. 2005 a o čemž se dozvěděla nejpozději dne 31. 8. 2005, tak na druhé straně se v ní uvádí, že dne 15. 12. 2006 zaslala správkyni konkursní podstaty celkem 2.000.000,- Kč a dne 16. 1. 2007 zbývajících 492.342,- Kč. Nalézací soud tedy převzal pouze část výroku uvedeného v obžalobě s tím, že podle odůvodnění kladl obviněné JUDr. J. S. za vinu pouze výši vymožené finanční částky do prohlášení konkursu, ve zbytku už ale skutkovou větu neopravil, pokud se jedná o částky 2.000.000,- Kč a 492.342,- Kč. Nalézací soud měl tedy rozdělit vymožené finanční částky na finance získané před a po prohlášení konkursu, nikoliv pouze zúžit výrok na finance získané před konkursem, aniž by rovněž došlo k opravě zbytku skutkové věty. Odvolací soud pak měl toto pochybení, zvláště když ve věci rozhodoval rozsudkem, ve svém rozhodnutí napravit.

Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítala, že pokud jde o ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nebyl soudy proveden žádný důkaz k úmyslu způsobit škodu.

Pokud se týká subjektivní stránky jednání obviněné JUDr. J. S., nalézací soud dovodil, že vystupovala v této exekuční věci jako soudní exekutor, tedy jako veřejný činitel, jí zákonem svěřenou pravomoc pak vykonávala způsobem odporujícím zákonu, obviněná jednala nejméně v nepřímém úmyslu, kdy byla srozuměna s tím, že může zadržováním finančních prostředků patřících do konkursní podstaty způsobit jinému škodu v tom směru, že by konkursní věřitelé nemuseli obdržet v rámci rozdělení výtěžku z konkursní podstaty vše, co by jim jinak podle zákona náleželo ze zpeněžené podstaty, obviněná bránila vydání finančních prostředků náležejících do konkursní podstaty, toto oddalovala ve snaze získat peněžní prostředky povinného do této exekuční věci, ve snaze tak upřednostnit jí vedenou exekuci oproti konkursnímu řízení (srov. str. 106 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Rovněž i odvolací soud se, byť stručně a obecně, zabýval subjektivní stránkou jednání obviněné JUDr. J. S., přičemž zkonstatoval, že pokud obhajoba ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. namítá, že nebyl proveden žádný důkaz k úmyslu obviněné způsobit škodu, tak je nutno zdůraznit, že znakem této skutkové podstaty není způsobení škody, ale úmysl způsobit jinému škodu, přičemž škodou je třeba rozumět nejen škodu materiální, ale i škodu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda apod. Okresní soud správně dospěl k závěru, že i ve vztahu k tomuto trestnému činu obviněná jednala nejméně v úmyslu nepřímém, tedy, že věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob) a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna (srov. str. 19 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k tomu uvádí, že znak v úmyslu způsobit jinému škodu v § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. charakterizuje specifický úmysl pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda skutečně vznikla. Škodou se rozumí nejen škoda materiální, ale také imateriální, zejména např. poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak neoprávněným prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoli jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku pouze obecně zabývá naplněním subjektivní stránky trestného činu podle ustanovení § 158 odst. 1 tr. zák., avšak nijak blíže a konkrétně neřeší zákonem požadovaný zvláštní úmysl obviněné ve vztahu ke způsobení škody. Pokud by měl skutečně odvolací soud za to, že obviněná jednala v úmyslu způsobit škodu, musel by dovodit, že zřejmě chtěla způsobit škodu ostatním věřitelům, jak se to pokoušel vymezit v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud, přičemž nestačí pouze prokázat úmysl, nýbrž je také potřeba konkrétně uvést, v čem by měla škoda, ke které musí směřovat úmysl obviněné, spočívat, a kterými důkazy je to prokázáno.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť zejména nebyla náležitě posouzena právní otázka vztahu exekučního a insolvenčního řízení, pokud jde o to, zda finance vymožené obviněnou JUDr. J. S. před prohlášením konkursu rovněž náležejí do konkursní podstaty a zda tedy byla povinná k jejich vydání jmenované správkyni konkursní podstaty, když se soudy v napadených rozhodnutích v podstatě touto otázkou nezabývaly a řešily pouze otázku, zda obviněná byla od samého počátku přesvědčena o svém právním názoru, že finanční prostředky, které obdržela během exekučního řízení na majetek povinného WTA v období před prohlášením konkursu, nepatřily do konkursní podstaty. Náležitě a přesně nebyl ani vymezen skutek s ohledem na omezení peněžních prostředků na částku 1.242.492,- Kč. V neposlední řadě nebyl náležitě konkretizován specifický úmysl způsobit jinému škodu požadovaný v § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to odkazem na provedené důkazy, z kterých je ho možno dovodit. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněné JUDr. J. S. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci přikázal, aby věc obviněné JUDr. J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, přičemž se zejména bude zabývat otázkou, zda finanční prostředky, které obviněná vymohla před prohlášením konkursu, spadají do konkursní podstaty, a to v souladu s uvedenou judikaturou. K této otázce a uvedené judikatuře tak budou mít strany řízení možnost se vyjádřit, neboť mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právního posouzení, a to i otázek, které jsou jako předběžné otázky podstatné pro právní kvalifikaci trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, doplňoval dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz, zformovaný v průběhu trestního procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i konstruované právní posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, uveřejněn pod č. 102, ve sv. 34 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jelikož Nejvyšší soud se oproti soudům nižších stupňů zabýval právním posouzením financí vymožených obviněnou JUDr. J. S. před prohlášením konkursu, tedy zda náležejí do konkursní podstaty, je třeba, aby následně odvolací soud dal stranám trestního řízení příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, aby tak obhajoba i obžaloba měly možnost tomuto názoru přizpůsobit své případné další právní a skutkové námitky v rámci trestního řízení, neboť je potřeba vyhovět požadavku předvídatelnosti meritorního rozhodnutí (k tomu obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12; dále i nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněn pod č. 134 ve sv. 50 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález ze dne 15. 3. 2010, sp, zn. I. ÚS 2502/09, uveřejněn pod č. 52 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Dále je nezbytné, aby se odvolací soud k námitce obviněné zabýval zněním skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, které je třeba v dalším řízení vymezit tak, aby v případě opětovného uznání obviněné vinnou nevznikaly pochybnosti o rozsahu peněžních prostředků, které měla obviněná neoprávněně zadržovat, a tím hrubě ztěžovat výkon správce konkursní podstaty, čímž mělo dojít k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Současně je třeba také uvést, z jakých důkazů při určování výše těchto prostředků vycházel, vypořádat se s námitkami obviněné ohledně přesného určení výše předmětné finanční částky. V neposlední řadě se bude rovněž zabývat prokázáním úmyslu v případě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž rovněž konkrétně uvede, v čem měla spočívat škoda, k jejímuž způsobení úmysl obviněné směřoval.

V návaznosti na tyto skutečnosti a právní názory bude třeba se vypořádat i s obhajobou obviněné, že je více než zřejmé, že nemohla (nebyla objektivně schopna) průtahy v dotčeném konkursním řízení způsobit. Podle názoru obviněné by průtahy v řízení byla obviněná schopna způsobit pouze v případě, že peněžní prostředky, které si správkyně konkursní podstaty (oprávněně) nárokovala, byly jediným příjmem konkursní podstaty, což však nebyly. V konkursní podstatě úpadce se nacházel další majetek, především nemovitosti; zpeněžení tohoto majetku bylo věcí správkyně konkursní podstaty, nikoli obviněné. Bez zpeněžení tohoto majetku nebylo možno přistoupit ke schválení konečné zprávy a rozvrhu, dále k uspokojení přihlášených věřitelů a tím naplnění cíle a účelu celého konkursního řízení.

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnou (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2014

Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.