5 Tdo 1066/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1066/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání, které podal obviněný F. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 55 To 47/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 212/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný F. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 3 T 212/2011, uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 55 To 47/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný F. S. podal dne 12. 8. 2013 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný setrval na svém přesvědčení, že nespáchal skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl kladen za vinu. Podle jeho názoru jen ze samotné barevné kombinace sportovního dresu zobrazeného na prodaných figurkách nelze dospět k závěru o porušení práv k ochranné známce jiného, přičemž obviněný zde argumentuje závěry jednoho z rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1240/2012). V této souvislosti obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, protože soudy nižších stupňů důkladně nehodnotily druh zboží, formu zneužití ochranné známky a způsob porušení práv duševního vlastnictví, a navíc závěr o existenci zavinění údajně založily pouze na tom, že obviněný byl jednatelem obchodní společnosti, která nabízela předmětné figurky k prodeji. Jak dále obviněný zdůraznil, na dotčených výrobcích ani nepoužil takové znaky, kterými jinak různí padělatelé zvyšují věrohodnost nabízeného zboží. Obviněný je také přesvědčen, že soudy nižších stupňů ignorovaly ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť svědci, kteří si zboží zakoupili, jednali se souhlasem oprávněného držitele práv vyplývajících z ochranné známky vlastníka. Obviněný rovněž vytkl nedostatečnou společenskou škodlivost spáchaného činu a nesouhlasí ani s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřený.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 55 To 47/2013, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného F. S. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný F. S. však v části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obviněný zde totiž popírá vůbec spáchání posuzovaného skutku a namítá neprokázání zavinění u skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zmíněného přečinu, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. O výlučně procesní (nikoli hmotně právní) povaze této části jeho námitek ostatně svědčí již tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly podle trestního řádu, a to zejména v souvislosti s hodnocením důkazů, a že nehodnotily důkazy v souladu se zásadami trestního řízení, přičemž obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka P. K. a na nepravdivost výpovědi svědka O. M. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. S., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož údajně před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo nabízel předmětné zboží k prodeji, přičemž podle obviněného soudy dovodily jeho úmyslné zavinění jen z toho, že byl jednatelem obchodní společnosti, která obchodovala s předmětným zbožím. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval ostatními námitkami obviněného F. S., kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud je však považuje za neopodstatněné.

K subjektivní stránce citovaného přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že k jeho spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněného F. S. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval i soud prvního stupně (viz s. 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku). Obviněný totiž měl jako podnikatel již určité zkušenosti s prodejem předmětných výrobků a mohl také předpokládat, že zde existuje právo majitele ochranné známky ohledně určitých specifických vyobrazení, a to i takových, která jsou charakteristická pro fotbalové kluby. Přitom zvláště při prodeji reklamních předmětů souvisejících s některými veřejně známými subjekty, činnostmi či jinými skutečnostmi je velmi pravděpodobné, že prodávané zboží může vykazovat takové prvky, které se shodují s ochrannou známkou určitého majitele, jenž touto formou chrání své obchodně využitelné vyobrazení nebo označení. Vždyť obviněný prodával figurky právě v takové podobě, aby svým vzhledem symbolizovaly fotbalového hráče konkrétního klubu, a zájemci si je kupovali právě s ohledem na jejich vizuální podobu, a nikoli např. jako nějaké funkční makety či napodobeniny. V daném případě pak byly prodávané reklamní předměty (figurky fotbalových hráčů) zpracovány takovým způsobem, který mohl v běžném spotřebiteli vyvolat představu, že jde o figurky hráčů fotbalového klubu SK Slavia Praha fotbal, a. s., jejichž vzhled byl předmětem ochranné známky. V této souvislosti není rozhodné, že obviněný nepoužíval na uvedených výrobcích symboly pro označení ochranných známek chráněných podle anglosaského práva, např. značku (c) jako výhradu autorského práva (copyright), protože zmíněný způsob jejich provedení zcela zřejmě odpovídal obrazové ochranné známce uvedeného vlastníka. Tuto skutečnost obviněný záměrně ignoroval a předměty bez souhlasu oprávněné osoby nabízel k prodeji. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] se zásahem do práva k ochranné známce jiného.

Ostatně, pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, obviněný F. S. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu spáchaného skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného v uvedené skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností. Na existenci úmyslného zavinění obviněného pak zde nemá vliv skutečnost, že vystupoval jménem obchodní společnosti SKYLIGER, s. r. o., jako její jednatel, a rozhodně soudy nižších stupňů nedovodily zavinění obviněného jen z tohoto faktu, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Jeho poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1240/2012, rovněž nemůže zpochybnit závěr o úmyslném zavinění obviněného, protože citované rozhodnutí se sice zabývá subjektivní stránkou přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, ale jde o skutkově zcela odlišný případ, jehož řešení nemůže mít význam pro posouzení úmyslu obviněného v nyní projednávané věci.

Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného F. S., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.

Totéž platí ohledně poukazu obviněného na ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný ani obchodní společnost SKYLIGER, s. r. o., jejímž jménem jednal, totiž neměli oprávnění k používání dotčené ochranné známky majitele, tj. v daném případě obchodní společnosti SK Slavia Praha fotbal, a. s., takže není zřejmé, v čem měly soudy nižších stupňů porušit citované ustanovení, jak jim obviněný poněkud obecně vytýká ve svém dovolání.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, kterou zpochybnil společenskou škodlivost spáchaného činu. K tomu je třeba připomenout, že jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak dále vyplývá z této judikatury, společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a k dalším okolnostem případu.

V trestní věci obviněného F. S. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do práv k ochranné známce, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný F. S. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný F. S. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou nedůvodné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný F. S. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které odpovídají dovolacím citovaným důvodům, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného F. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. 12. 2013
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y