5 Tdo 1052/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1052/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 4 To 140/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 15/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 T 15/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 4 To 140/2004, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1. až 6. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že:

1. v době od 16.30 hodin dne 12. 11. 1999 do 7.45 hodin dne 13. 11. 1999 v K., okres P.-s., po vypáčení okna vnikl do budovy Z. d. K., kde vše prohledal a za použití přinesených nástrojů vnikl do trezoru, z něhož odcizil finanční hotovost ve výši 297 926,- Kč, dále 122 kusů stravovacích kuponů Sodexho Pass v hodnotě 4 685,- Kč, 1 158 kusů stravovacích kuponů Central v hodnotě 42 950 Kč a dále z kanceláří odcizil 3 kusy lahví alkoholu v hodnotě 500, Kč, poškozením zařízení způsobil škodu ve výši 9 880,- Kč, vše ke škodě Z. d. K.,

2. společně se spoluobviněným S. Č. v době od 18.00 hodin dne 6. 10. 1999 do 6.00 hodin dne 7. 10. 1999 v K., okres P.-s., po vyražení provizorních dveří a vypáčení balkónových dveří vnikli do objektu společnosti S., s. r. o., K., Ž., kde vše prohledali a za použití přinesených nástrojů vnikli do trezoru, odkud odcizili finanční hotovost ve výši 127 959,20 Kč a poškozením zařízení způsobili škodu ve výši 8 630,- Kč, vše ke škodě společnosti S. , s. r. o., K.,

3. společně se spoluobviněnými J. R., S. Č. a J. P. poté, co telefonicky dal tip na vloupání do objektu J. P., který obviněnému J. M. popsal objekt, způsob jeho zajištění a umístění kanceláří, v době od 14.15 hodin dne 24. 10. 1999 do 5.45 hodin dne 25. 10. 1999 v R. po rozlomení zámku vnikli do hlavní budovy Š. s. B., kde vše prohledali a neúspěšně se pokusili vniknout do trezoru, poškozením zařízení způsobili škodu Š. s. B. ve výši 1 990,- Kč,

4. společně se spoluobviněným S. Č. v době od 17.00 hodin dne 22. 10. 1999 do 7.00 hodin dne 25. 10. 1999 v ., okres R., po rozlomení zámku vnikli do budovy Z. d. S., kde vše prohledali a za použití přinesených nástrojů vnikli do dvou trezorů, z nichž odcizili finanční hotovost ve výši 48 568,70 Kč, a dále z kanceláří odcizili pět lahví alkoholu v celkové hodnotě 350,- Kč a poškozením zařízení způsobili škodu ve výši 16 766,- Kč, vše ke škodě Z. d. S.,

5. společně se spoluobviněným J. P. poté, co mu dal tip na vloupání do objektu J. P., v době od 18.00 hodin dne 3. 10. 1999 do 6.00 hodin dne 4. 10. 1999 v K., okres R., se obviněný J. M. pokusil vniknout do kanceláře benzinové čerpací stanice B. N. K., nic odtud neodcizil a na zařízení způsobil škodu ve výši 795,- Kč,

6. společně se spoluobviněným J. D. v době od 18.00 hodin dne 24. 8. 1999 do 6.00 hodin dne 25. 8. 1999 v K., okres R., rozlomením zámku dveří se pokusili vniknout do kanceláře benzínové čerpací stanice B. N. K., nic zde neodcizili a na zařízení způsobili škodu ve výši 610, Kč,

a tohoto jednání se obviněný J. M. dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. 1 T 14/94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 1996, sp. zn. 4 To 126/95, uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, který vykonal dne 18. 11. 1998.

Za to byl obviněný J. M. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 226 písm. c) tr. řádu byl obviněný zproštěn obžaloby ve vztahu k dalším skutkům uvedeným v obžalobě.

Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. R., J. B., S. Č., J. P.a J. D..

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. M., když odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu zrušil ve vztahu k obviněnému J. M. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. M. doručen dne 30. 3. 2005, jeho obhájci dne 16. 3. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 15. 3. 2005.

Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dne 16. 5. 2005 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ke skutku pospanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu namítá, že tento soud přecenil výpověď spoluobviněného J. P., který popisoval svůj rozhovor s obviněným, a poukazuje na výpověď svědka J. K., přičemž dovozuje, že stravenky mohly pocházet z trestné činnosti, ale nikoli jím spáchané. Pokud se týká skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, spoluobviněný J. P., na základě jehož výpovědi odvolací soud hodnotil provedené důkazy, podle obviněného neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že se skutku dopustil obviněný J. M., neboť jen důkazy o pohybu obviněného poblíž místa činu o tom nesvědčí.

Ke skutkům popsaným pod body 3. až 6. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obviněný J. M. poukazuje na důkazy, které podle jeho mínění vedly soudy dříve činné ve věci k závěru o jeho vině, tedy zejména na mechanoskopické stopy, výpovědi svědků a odposlechy telefonních hovorů, a domnívá se, že soudy hodnotily zmíněné důkazy pouze v jeho neprospěch, zůstaly zde vážné pochybnosti o tom, zda se obviněný jako přímý pachatel podílel na spáchání skutků, a tudíž důkazy nepovažuje za způsobilé k prokázání jeho viny.

Jak dále obviněný J. M. zdůraznil, i když byla na základě rozsudku odvolacího soudu výrazně snížena výše škody přičítaná mu k tíži, trest byl oproti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni korigován jen nevýrazně.

Obviněný J. M. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se sice obviněný opírá o zákonný dovolací důvod spočívající v údajně vadném právním posouzení skutku, v argumentaci obsažené v dovolání se však žádná námitka hmotně právní povahy neuvádí, neboť obviněný se omezuje výlučně na napadání způsobu hodnocení důkazů soudem druhého stupně ohledně těch skutků, jimiž byl uznán vinným. Hodnocení důkazů přitom podle státního zástupce nelze považovat za hmotně právní posouzení věci a tento procesní postup ani nespadá do jiných dovolacích důvodů. Podobný závěr státní zástupce činí i stran námitky obviněného, že byl pouze nevýrazně modifikován trest oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce se domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný J. M. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. M. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. M. však nesouhlasí především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, neboť má za to, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž soudy dříve činné ve věci podle jeho názoru nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly tak k chybným skutkovým zjištěním. Existenci dovolacího důvodu tedy obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává ve vadných skutkových závěrech, které učinily soudy obou stupňů, takže předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování a hodnotit důkazy (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Podle nich obviněný sám nebo s jinými spoluobviněnými vnikl do vymezených objektů a zde odcizil nebo se pokusil odcizit specifikované věci a způsobil škodu. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhá, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný J. M. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Obviněný J. M. rovněž v rámci svého dovolání napadl i výrok o trestu, který považuje v podstatě za nepřiměřený, resp. za snížený odvolacím soudem nikoli v dostatečném rozsahu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o dovolací řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného J. M. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani případné nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný J. M. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y