5 Tdo 1044/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1 tr. zákoníku



5 Tdo 1044/2016-62

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání, které podala obviněná J. Š. (dříve S. , roz. P.), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 7 To 79/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 20/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. odmítá .

Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 1 T 20/2015, byla obviněná J. Š. (tehdy ještě jako S., roz. P.) uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin jí byl uložen podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy ve výši 30 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody tak, že obviněné bylo uloženo zaplatit poškozené Mateřské škole ... p., s. r. o., se sídlem v P., (dále jen ve zkratce MŠ ) částku ve výši 29 482 Kč.

2. Skutek, který spáchala obviněná, spočíval (zjednodušeně uvedeno) v tom, že jako jednatelka poškozené MŠ jednala v rozporu s povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce jen obch. zák. ), a způsobila tak uvedené MŠ škodu ve výši nejméně 29 482 Kč a chtěla způsobit další škodu ve výši nejméně 213 730 Kč. Konkrétně šlo o to, že jako osoba jednající za obě smluvní strany, tj. jednak jako jednatelka poškozené MŠ v roli objednatele, resp. mandanta, jednak jako podnikatelka fyzická osoba v roli zhotovitele, resp. mandatáře, uzavřela smlouvy s cenou prováděných prací podstatně převyšující ceny obvyklé, a to jednak ústní dohodu o vedení účetnictví v letech 2011 a 2012, jednak mandátní smlouvu se závazkem vypracovat podnikatelský záměr, ekonomickou analýzu a podklady pro akreditaci, jednak smlouvu o zpracování účetnictví pro další období. Za vedení účetnictví v letech 2011 a 2012 si pak vyplatila z pokladny částku ve výši 70 000 Kč, ač cena obvyklá za takové služby činila nejvýše 8 116 Kč za rok 2011 a 32 402 Kč za rok 2012. Dále obviněná vystavila fakturu za přípravu podkladů podle mandátní smlouvy na částku ve výši 200 000 Kč, ač cena obvyklá za takový rozsah prací činila nejvýše 23 500 Kč, a fakturu za vedení účetnictví za první tři měsíce roku 2013 na částku ve výši 15 000 Kč, ač cena obvyklá činila nejvýše 2 603 Kč. Obviněná pak podnikla další kroky k proplacení uvedených faktur, k čemuž dosud nedošlo, a to ani v rámci nařízené exekuce.

3. Proti shora uvedenému rozsudku podali obviněná J. Š. a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 7 To 79/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněné

4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Podle názoru obviněné došlo k nesprávnému právnímu posouzení žalovaného skutku a k jeho chybné právní kvalifikaci jako trestného činu vůbec, popřípadě jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, protože celému případu dominuje jeho občanskoprávní, ale nikoli trestněprávní charakter. Obviněná vytkla dosavadnímu trestnímu řízení, že na jeho základě nelze dospět k závěru o existenci zavinění, tedy že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jehož spácháním byla uznána vinnou. Jak dále zdůraznila, rozsudku soudu prvního stupně předcházely podstatné vady řízení a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou vadná. V této spojitosti obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s posudkem znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA, a zpochybnila jeho odbornou erudici i specializaci, dále s hodnocením výpovědi svědka Ing. R. H. soudem prvního stupně, namítla jeho účast jako strany v trestním řízení a chybějící zhodnocení výpovědi svědka JUDr. M. S. Odvolací soud se podle obviněné těmito námitkami řádně nezabýval, v podstatě jen odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale nevyjádřil se k zásadnímu odvolacímu důvodu obviněné, a to ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení žalovaného skutku, jemuž věnoval pouze jedinou větu. I kdyby Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění již v dané věci učiněných soudy nižších stupňů, která jsou podle obviněné nedostatečná a v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ani na jejich podkladě nelze dospět k takovému právnímu hodnocení, že skutek popsaný v obžalobě je trestným činem. Toto své přesvědčení obviněná zdůvodnila jednak nedostatkem protiprávnosti pro předchozí souhlas poškozené MŠ s posuzovaným jednáním obviněné ve smyslu § 30 tr. zákoníku, jednak uplatněním zásady subsidiarity trestní represe a jen ryze civilněprávní odpovědnosti. Jak dále obviněná zdůraznila, odsouzení ji zásadním způsobem zasáhlo v její podnikatelské činnosti, aniž by jí byl uložen trest zákazu činnosti, neboť fakticky podle § 6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, není oprávněna podnikat či být statutárním orgánem obchodních společností s ohledem na ztrátu bezúhonnosti.

6. Dále se obviněná ve svém dovolání obsáhle věnovala zásadě subsidiarity trestní represe, kterou podle ní soudy nesprávně uplatnily, protože nepřihlédly k tomu, že ještě před tím, než došlo k posuzovanému jednání obviněné, které je nyní kriminalizováno, bylo uzavření smluv s obchodní společností projednáno se všemi společníky a odsouhlasili to i jednatelé. Ze strany ostatních jednatelů či společníků nikdy nebyly využity žádné civilní prostředky nápravy (např. postup podle § 65 a § 131a obch. zák.). Podle přesvědčení obviněné ochrana právních statků má být v první řadě zajištěna prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve pokud by byla neúčinná, je na místě uplatnit trestní odpovědnost. Ohledně této problematiky obviněná odkázala též na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a podrobně popsala, jaký byl z jejího pohledu průběh jednání s dalšími společníky MŠ, a věnovala se též hodnocení důkazů. Podle obviněné i svědek Ing. R. H. připustil, že měla vést účetnictví MŠ za úplatu, byť tato měla být vyplácena až po zahájení provozu školky, což nebylo podstatné pro řešení této trestní věci. Obviněná považuje za bezvýznamné, zda společníci reprezentující 100 % obchodního podílu přijali rozhodnutí na valné hromadě obchodní společnosti či mimo valnou hromadu, neboť lze vycházet z ustanovení § 130 odst. 1 obch. zák. o přijetí rozhodnutí mimo valnou hromadu. Zpochybnila též formalistický přístup soudů nižších stupňů, které považovaly takový postup za nezákonný, a upozornila i na reálnou situaci, v jaké došlo k přijetí rozhodnutí (obviněná byla družkou dalšího společníka a jednatele Ing. R. H., s nímž vedla tehdy společnou domácnost, další minoritní společnicí byla její známá J. L.).

7. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou podle obviněné zatížena i dalšími vadami, zejména pak vadami ve skutkových zjištěních, jimž věnovala část svého dovolání. Podle jejího přesvědčení došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a skutečným obsahem provedených důkazů, jimiž nebylo prokázáno její zavinění, a to především ve vztahu ke způsobenému následku. Obviněná dále zhodnotila výpověď svědka Ing. R. H., jejíž obsah nevyvrací žádným způsobem obhajobu obviněné, což platí i o výpovědi svědkyně M. S. Za zcela nesprávné obviněná pokládá též hodnocení výpovědi svědka JUDr. M. S., jak je učinil soud prvního stupně, a namítla i opomenutí některých důkazů předložených obhajobou, které mají vyvracet věrohodnost svědka Ing. R. H., avšak soudem prvního stupně zůstaly nepovšimnuty. Soudy nižších stupňů se tak podle přesvědčení obviněné řádně nevypořádaly s jejími námitkami, čímž mělo být porušeno právo obviněné na obhajobu a na soudní ochranu. K tomu všemu též hojně odkazovala na judikaturu Ústavního soudu.

8. V další části svého dovolání obviněná rozvedla námitky proti znaleckému posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA, který považuje za nepoužitelný zejména z důvodu nedostatečné odborné erudice znalce, v důsledku čehož znalec vůbec neměl zpracovávat znalecký posudek. Podle obviněné nelze právně relevantním a zákonným způsobem vyčíslit, jaká měla být jejím jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (resp. předtím v obžalobě) způsobena škoda. Obviněná je přesvědčena, že takový znalecký posudek mohl podat jen znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence , popřípadě odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky či z odvětví různá se zaměřením na posuzování podnikatelských záměrů. Dále se obsáhle věnovala rozboru znaleckých oprávnění uvedeného znalce, resp. znaleckého ústavu Equity Solutions Appraiasals, s. r. o. Obviněná zpochybnila i srovnávací metodiku zvolenou tímto znalcem při zpracování znaleckého posudku, jakož i způsob zpracování znaleckého posudku, napadla též závěry znaleckého posudku, které znalec v hlavním líčení před soudem prvního stupně nedokázal podle jejího přesvědčení obhájit.

9. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 7 To 79/2016, tak i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 1 T 20/2015, a to ve všech výrocích, a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněnou zprostí podané obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

III. Vyjádření k dovolání a replika
10. K podanému dovolání obviněné J. Š. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru z obsahového zaměření výše konstatované části dovolací argumentace je sice zřejmé, že jde o námitky hmotně právní povahy, které však byly uplatněny bez respektu ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, především pokud jde o souhlas osob oprávněných jednat za poškozenou MŠ v rozhodné době a o podmínky, za kterých byl takový případný souhlas udělen. V daném případě dospěly soudy nižších stupňů k rozhodnému skutkovému závěru, podle něhož se společníci sice dohodli na tom, aby obviněná vedla účetnictví poškozené MŠ, avšak účtování odměny za takové služby (v daném případě v paušální měsíční částce ve výši 5 000 Kč) bylo podmíněno provozováním mateřské školy s aktivními hospodářskými výsledky. Taková podmínka ekonomické prosperity MŠ však nebyla nikdy splněna, neboť její podnikatelská činnost nebyla vůbec zahájena. Proto soudy nižších stupňů zcela správně dovodily, že obviněná při vyplácení měsíčních odměn za vedení účetnictví postupovala svévolně a bez souhlasu zbývajících společníků. Ani kdyby jí byl udělen takový souhlas rozhodnutím valné hromady nebo rozhodnutím společníků mimo valnou hromadu, podle státní zástupkyně by se tak nestalo za splnění zákonem předepsaných podmínek podle § 125 a násl. obch. zák. Totéž platí ohledně nároku obviněné na výplatu odměny za činnost provedenou podle (dodatečně uzavřené) mandátní smlouvy, kterou měla být pověřena vypracováním podnikatelského záměru, ekonomické analýzy a podkladu pro akreditaci provozované mateřské školky za dohodnutou odměnu ve výši 200 000 Kč. I tato částka měla být podle dohody společníků vyplacena až v případě, kdyby na podkladě takových materiálů došlo ke schválení úvěru a k poskytnutí finančních prostředků k realizaci takto podloženého podnikatelského záměru.

11. Námitka obviněné týkající se nedostatečné erudice soudního znalce je podle státní zástupkyně procesní povahy, a tím i nezpůsobilá stát se předmětem dovolacího přezkumu. Nicméně nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně odkázala na závěry ústavního znaleckého posudku (znalecký ústav Equity Solutions Apparaissals, s. r. o.) k rozsahu odborné kvalifikace přibraného znalce z oboru ekonomie Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA.

12. K námitce obviněné, podle níž soudy nižších stupňů měly v jejím případě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně uvedla, že s ohledem na rozhodná skutková zjištění posuzované věci je nezbytné, aby na jednání obviněné byly použity normy trestního práva a aby vůči ní byla vyvozena trestní odpovědnost, neboť nepochybně jde o jednání společensky škodlivé, u kterého nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví. V daném případě totiž obviněná nepochybně zneužila svého postavení jako statutárního orgánu ke škodě poškozené obchodní společnosti, které spočívalo v porušení její povinnosti vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, byť v převažujícím rozsahu jen směřovalo ke způsobení škodlivého následku a zůstalo v pokusu.

13. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.

14. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněné, která využila této možnosti. Obviněná setrvala na svém stanovisku, rozvedla již uplatněnou argumentaci a opětovně vyjádřila vlastní názor na hodnocení provedených důkazů a polemizovala s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů obsažených v § 265b odst. l písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.

17. Obviněná J. Š. sice formálně uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však měla poukázat spíše na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obviněná se totiž domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jejího názoru v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení spočívající v neuplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik významné, aby jen s poukazem na ně odmítl dovolání.

18. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu

19. Ovšem i kdyby obviněná opřela své dovolání o správně konkretizovaný dovolací důvod, neodpovídala by argumentace použitá v převážné části jejího dovolání ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Většinou námitek (až na níže zmíněné výjimky týkající se nedostatku protiprávnosti a chybného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe) totiž obviněná zpochybňovala správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a jejich hodnocení důkazů, aniž by vytkla vadu hmotně právního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Navíc s obdobnými námitkami, které obviněná uplatnila i ve svém dovolání, se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

20. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod pak spadají námitky, jejichž prostřednictvím obviněná zpochybnila skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, či se domáhala jiného způsobu hodnocení (ve věci provedených) důkazů. Za takové lze označit především tvrzení obviněné, podle něhož soudy nižších stupňů řádně nehodnotily výpovědi svědků vyslechnutých ve věci, zejména pak svědka Ing. R. H. Totéž platí o všech námitkách obviněné týkajících se použitelnosti a hodnocení posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA.

21. Za námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu je dále třeba považovat i ty, které jsou uvedeny v části podaného dovolání, v níž obviněná dovozovala existenci tzv. extrémního rozporu mezi závěry soudů a skutečným obsahem všech důkazů, a to též s poukazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zásadní pochybení obviněná spatřuje především v tom, že soudy nižších stupňů hodnotily jako věrohodnou výpověď svědka Ing. R. H., který však podle jejího přesvědčení nemůže být považován za důvěryhodnou osobu, neboť jak vyplývá z konfrontace s ostatními důkazy tento svědek údajně nevypovídal pravdivě.

22. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již bylo uvedeno výše, předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak nevytýkala soudům nižších stupňů vady při výkladu a použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Navíc, jak je v nyní posuzované věci zřejmé, soud prvního stupně se náležitě vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi i při posuzování obhajoby obviněné. Tento soud zejména na s. 20 až 24 svého rozsudku podrobně vyložil, jak hodnotil jednotlivé důkazy, a to i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž vycházel nejen z tvrzení svědka Ing. R. H., ale celkovou situaci hodnotil právě i s přihlédnutím k osobním vazbám mezi jednotlivými účastníky. Odvolací soud se pak beze zbytku ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně.

23. Pokud jde o tvrzení obviněné týkající se nedostatečné odborné erudice znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA, nejenže neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu, jak již Nejvyšší soud konstatoval, ale stejnými námitkami se podrobně zabýval a bezezbytku se s nimi vypořádal jak soud prvního stupně (na s. 16 až 19 svého rozsudku), tak následně i odvolací soud (na s. 6 svého usnesení).
c) K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku
24. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou.

25. Ke spáchání tohoto přečinu se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), přičemž zde postačí i nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pokud jde o škodu nikoli malou, rozumí se jí škoda ve výši nejméně 25 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).

26. Obviněná J. Š. byla uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem ve svém dovolání neuvedla, který konkrétní znak této skutkové podstaty nenaplnila. V uplatněné argumentaci totiž vytkla pouze nedostatek protiprávnosti spáchaného činu, existenci svolení poškozeného a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
d) K nedostatku protiprávnosti a ke svolení poškozeného
27. Předpokladem naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je tak mimo jiné i to, že jde o čin protiprávní. Na protiprávnost se obecně usuzuje z naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, neboť zákonodárce trestněprávně postihuje jen nejzávažnější zásahy do nejcennějších právních statků, což vyjadřuje formulací skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Naplnění těchto typových znaků tak indikuje protiprávnost jednání. Pouze výjimečně může být jednání, které by jinak naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, v souladu s právem, je-li zde některá z okolností vylučujících protiprávnost. Trestní zákoník obsahuje jen výčet některých nejdůležitějších okolností vylučujících protiprávnost, a to v ustanoveních § 28 až § 32 tr. zákoníku (nejde však o numerus clausus), přičemž jednou z nich je i svolení poškozeného (§ 30 tr. zákoníku). Na protiprávnost není možno usuzovat izolovaně pouze z hlediska trestního práva, ale je třeba brát v úvahu hlediska i jiných právních odvětví. Ve výsledku pak musí být trestný čin protiprávní v tom smyslu, že se posuzuje ve vztahu k celému právnímu řádu. Proto není možné, aby jednání označené v trestním právu jako protiprávní bylo po právu podle ustanovení jiného právního odvětví, např. práva občanského či obchodního.

28. Obviněná J. Š. namítla, že její čin nebyl protiprávní, neboť podle jejího názoru jednala se svolením poškozené MŠ ve smyslu § 30 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Podle § 30 odst. 2 tr. zákoníku svolení poškozeného musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, a to dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v § 30 odst. 1 tr. zákoníku by jinak udělila tento souhlas vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Podle § 30 odst. 3 tr. zákoníku s výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a s poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení poškozeného ve smyslu § 30 odst. 1 tr. zákoníku považovat souhlas s ublížením na zdraví nebo usmrcením.

29. V nyní posuzované trestní věci se soudy nižších stupňů (zejména Okresní soud v Prostějově) pečlivě zabývaly otázkou předchozího souhlasu poškozené MŠ, když hodnotily obsah neformální schůzky konané v měsíci prosinci 2011, které se zúčastnila jednak obviněná a jednak svědci Ing. R. H. (v té době současně i partner obviněné), M. S. (dcera obviněné) a J. L. (v té době třetí společník poškozené MŠ). Z výpovědí všech těchto účastníků bylo postaveno najisto pouze to, že se skutečně konala taková neformální schůzka a že bylo dohodnuto vyplacení peněžní částky ve výši 200 000 Kč obviněné jako odměny za zpracování podnikatelského záměru (což popřel pouze svědek Ing. R. H.), přičemž obviněná si bude účtovat částku ve výši 5 000 Kč měsíčně za vedení účetnictví MŠ. Avšak tvrzení obviněné, podle něhož by si tyto částky mohla vyplácet ještě předtím, než začala MŠ fakticky fungovat, tedy před zahájením provozu mateřské školky, resp. před poskytnutím úvěru, šlo-li o částku ve výši 200 000 Kč, nepodpořila žádná z výše uvedených výpovědí. Naopak z těchto výpovědí vyplynulo, že si obviněná měla vyplácet dohodnutou odměnu za vedení účetnictví až poté, co bude mateřská školka otevřena. Totéž lze říci i o odměně za podnikatelský záměr, ekonomickou analýzu a podklady pro akreditaci, kterou si neměla vyplatit ihned po zpracování těchto dokumentů, ale až po poskytnutí úvěru ve výši 10 000 000 Kč na základě uvedených dokumentů. Soudy nižších stupňů zde vycházely především z výpovědí svědků J. L. a JUDr. M. S., ale též M. S. a Ing. R. H. (k tomu viz zejména s. 20 až 24 rozsudku soudu prvního stupně).

30. Otázkou možného svolení poškozeného se již dříve zevrubně zabýval především soud prvního stupně ve svém rozsudku a správně vyhodnotil, že svolení poškozené nebylo dáno. Poškozená MŠ totiž nedala souhlas s poskytnutím plnění obviněné, protože chybělo schválení odměny valnou hromadou MŠ, která se ani k této otázce nekonala, přičemž za valnou hromadu v tomto smyslu nelze považovat shora uvedené neformální setkání společníků MŠ v domě obviněné. Navíc obsah neformální dohody společníků MŠ byl jiný, jak bylo uvedeno shora (viz bod 29. tohoto usnesení), a to především co do splatnosti plnění poškozenou MŠ ve prospěch obviněné.

31. V této spojitosti je na místě doplnit argumentaci použitou soudem prvního stupně a upozornit na dvojí postavení obviněné v době spáchání posuzovaného jednání, a to jednak jako jednatelky a jednak jako fyzické osoby podnikatelky ve více oborech, mimo jiné i v oboru účetnické a auditorské činnosti a daňového poradenství. Podle § 66 odst. 3 věty první obch. zák. jakékoliv plnění obchodní společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, bylo možné poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo bylo-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Dne 1. 1. 2012 pak nabylo účinnosti nové ustanovení § 66d obch. zák., které mimo jiné upravovalo odměňování v případech činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávané v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce zaměstnancem obchodní společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem (§ 66d odst. 3 obch. zák.). Platilo zde, že mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán obchodní společnosti, do jehož působnosti náleželo rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů. V daném případě však nebylo zjištěno, že by obviněná byla současně zaměstnancem poškozené MŠ a že by jako taková byla pověřena obchodním vedením této obchodní společnosti. Na její případ se tak plně vztahuje dříve uvedené ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák.

32. Nejvyšší soud již v minulosti řešil, zda se ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák. uplatnilo bezvýhradně na všechna plnění obchodní společnosti vůči statutárnímu orgánu či jeho členu, anebo jen na taková, která mají spojitost s výkonem této funkce. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, byl zaujat právní názor, podle něhož je obchodní společnost oprávněna odepřít statutárnímu orgánu poskytnutí plnění (§ 66 odst. 3 věta druhá obch. zák.) jen ohledně plnění, jež jsou poskytována statutárnímu orgánu v souvislosti s výkonem jeho funkce . Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, platí, že souhlas valné hromady ve smyslu § 66 odst. 3 věty první obch. zák. je nutný pouze k poskytnutí takového plnění členu orgánu společnosti, jež souvisí s výkonem jeho funkce . V zásadě tedy není třeba souhlasu valné hromady v případech, když plnění vůči statutárnímu orgánu či jeho členu nesouvisí s výkonem jeho funkce. V nyní posuzované trestní věci podle přístupu obviněné i ostatních společníků nemělo jít o odměnu obviněné za výkon funkce jednatelky poškozené MŠ, na kterou by se přímo vztahovalo uvedené ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák., ale mělo jít o odměnu za vedení účetnictví a zpracování podnikatelského záměru, ekonomickou analýzu a podklady pro akreditaci, kterou měla obviněná poskytnout poškozené MŠ jako objednanou službu od osoby stojící vně MŠ (tzv. extranea), přestože tímto zhotovitelem/mandatářem byla obviněná, která současně byla i jednatelkou a společnicí v MŠ.

33. Uvedené je však třeba doplnit další judikaturou Nejvyššího soudu k otázce, jak nahlížet na činnost takového jednatele, jehož zákonnou povinností je vedení účetnictví a který sám disponuje potřebnými znalostmi pro jeho vedení, sjedná-li si vedení účetnictví prostřednictvím třetí osoby, kterou je pak on sám. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 632/2013, člen představenstva nemusí být vybaven odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon všech činností, které spadají do působnosti představenstva. Taktéž platí, že tyto činnosti nemusí členové představenstva vykonávat vždy osobně, ale mohou je zajistit i prostřednictvím třetích osob. Má-li však člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinen je při výkonu funkce v rámci svých možností využívat. Nepřichází proto v úvahu, aby představenstvo 'zajistilo' výkon činností spadajících do jeho působnosti tak, že uzavře s (některými) členy představenstva jakožto 'třetími osobami' smlouvu (odlišnou od smlouvy o výkonu funkce), jíž se tito členové představenstva zavážou vykonávat pro společnost uvedené činnosti.

34. Obviněná J. Š. tedy jako osoba, která měla odborné znalosti týkající se vedení účetnictví, byla povinna sama zajistit jeho vedení, jak jí ukládalo ustanovení § 135 odst. 1 obch. zák., a to v rámci obchodního vedení společnosti, které jí jako jednatelce náleželo podle § 134 věty první obch. zák. Odměna za takovou činnost pak podléhala schválení valnou hromadou podle § 66 odst. 3 věty první obch. zák., jak vyplývá ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu. Totéž platí i pro zpracování podnikatelského záměru, ekonomické analýzy a podkladů pro akreditaci jako dokumentů potřebných též pro sjednání úvěru, neboť i zpracování těchto podkladů lze označit za obchodní vedení společnosti.

35. V daném případě však valná hromada neschválila odměnu ve prospěch obviněné za vedení účetnictví, resp. za zpracování dalších dokumentů. Za jednání valné hromady rozhodně nelze považovat neformální schůzku v domě obviněné, neboť její režim a forma vůbec neodpovídá zákonným požadavkům vyplývajícím z obchodního zákoníku. Předně nebylo dodrženo ustanovení o oznámení termínu a programu valné hromady společníkům ve smyslu § 129 odst. 1 obch. zák., společníci se ani formálně správně nevzdali tohoto práva, nebyl zvolen předseda valné hromady, nebyl určen zapisovatel, nebyl pořizován zápis z valné hromady, v němž by byl zachycen popis projednání jednotlivých bodů programu a zachycena přijatá rozhodnutí atd. (viz § 129 odst. 3, 4 a § 188 odst. 2, 3 obch. zák.). Nedošlo ovšem ani k rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu podle § 130 obch. zák., jak v dovolání namítala obviněná, protože jednání obviněné a dalších společníků neprobíhalo podle uvedeného ustanovení (společníkům nebyl předložen návrh usnesení společnosti k vyjádření s oznámením lhůty, v níž mají učinit písemné vyjádření). Zákonodárce mimo jiné právě proto, aby předešel možným pozdějším sporům o obsahu rozhodnutí valné hromady, stanovil poměrně přísná formální pravidla, která bylo třeba dodržet, aby vůbec valná hromada platně přijala nějaké rozhodnutí. K tomu však v případě namítané údajné dohody o odměňování obviněné za činnost spadající pod obchodní vedení společnosti nedošlo.

36. Protože nebyl dán souhlas valné hromady s odměňováním obviněné, nebyl tak formálně dán ani souhlas poškozené MŠ s tím, aby si obviněná sporné částky vyplatila, resp. činila kroky k jejich vyplacení.

37. Obviněná se nemůže domáhat ani tzv. presumovaného souhlasu poškozené MŠ s tím, že se nejdříve předběžně dohodla s ostatními společníky na sporných odměnách a že počítala s jejich případným následným schválením valnou hromadou. Obviněná totiž po celou dobu vůbec neiniciovala rozhodnutí valné hromady, ač to měla učinit, jak to vyplývá ze shora uvedeného právního rozboru. Navíc obviněná si byla dobře vědoma i odlišné dohody s ostatními společníky z konce roku 2011, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obviněná tedy věděla, že další společníci nesouhlasili s dřívějším vyplacením peněz, přesto poté v rozporu s touto předběžnou dohodou činila kroky k předčasnému vyplacení sporných peněžních částek. Proto nebyl dán ani presumovaný souhlas poškozené MŠ.

38. Z uvedených důvodů obviněná nejednala ani ve skutkovém omylu pozitivním ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku o okolnosti vylučující protiprávnost podle § 30 tr. zákoníku, neboť si byla dobře vědoma toho, že ostatní společníci nesouhlasili s takovým jejím postupem, protože na neformální schůzce jednoznačně určili pozdější termín splatnosti vázaný na další podmínky, které dosud nebyly splněny. Soudy nižších stupňů jednoznačně uzavřely, že obviněná jednala záměrně v rozporu s přáním ostatních společníků, především pak Ing. R. H., a učinila tak zejména z osobních důvodů po zjištění nevěry tohoto druhého společníka, jehož byla družkou.

39. Námitka obviněné týkající se svolení poškozeného je tedy neopodstatněná a navíc ji obviněná zčásti opírá o jiné skutkové závěry, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Přitom tyto soudy si byly vědomy skutečnosti, že ke svědeckým výpovědím je nutné přistupovat krajně obezřetně, neboť de facto všichni svědci jsou nebo byli v nějakém vztahu k obviněné, a to i v jiném než pouze obchodním či pracovním (ať již jde o vztah partnerský, přátelský, v případě svědkyně M. S. o vztah matky a dcery), proto jednotlivé výpovědi hodnotily i s přihlédnutím k této skutečnosti.
e) K zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio
40. Další okruh námitek obviněné J. Š. vycházel z toho, že poškozená MŠ proti ní nikdy neuplatnila žádné prostředky civilněprávní ochrany svých práv, zejména chyběl postup podle § 65 nebo § 131a obch. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu jde o právně irelevantní argumentaci, neboť podle § 65 odst. 1 obch. zák. ustanovení o jednotlivých obchodních společnostech určují, které osoby a v jakém rozsahu podléhají zákazu konkurenčního jednání. Podle § 65 odst. 2 obch. zák. je obchodní společnost oprávněna požadovat, aby osoba, která porušila tento zákaz, vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence, anebo převedla tomu odpovídající práva na společnost. Tím není dotčeno právo na náhradu škody. Obviněná ovšem nebyla uznána vinnou trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 tr. zákoníku a soudy nižších stupňů ani nedospěly k závěru, že by snad porušila zákaz konkurence. Podle § 131a obch. zák. byl každý společník oprávněn podat jménem obchodní společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil, a žalobu o splacení vkladu proti společníkovi, který je v prodlení se splacením vkladu. Jiná osoba než společník, který podal žalobu, nebo osoba jím zmocněná nemůže v řízení činit úkony za obchodní společnost nebo jejím jménem. V tom, že poškozená MŠ neuplatňovala proti obviněné žádné civilněprávní prostředky ochrany svých práv, však nelze spatřovat případnou překážku pro uplatnění trestní odpovědnosti, neboť trestní postih zde není podmíněn vyčerpáním všech ostatních možných prostředků ochrany práv poškozených. Nadto není pravdou, že by poškozená MŠ vůči obviněné neuplatňovala svůj nárok na náhradu škody, protože tak učinila v tomto trestním řízení a soud prvního stupně vyhověl návrhu poškozené a zavázal obviněnou k povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem. Přitom poškozená nemohla zároveň uplatňovat tentýž nárok na náhradu škody i v občanském soudním řízení, a to s ohledem na překážku věci zahájené, tzv. litispendenci, která brání tomu, aby o stejném nároku probíhala dvě řízení (či více řízení). Překážka litispendence přitom vzniká nejen tehdy, jestliže o tomtéž nároku již probíhá občanské soudní řízení, ale i v případě, by-li nárok na náhradu škody dříve uplatněn v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení). Námitky obviněné v tomto směru jsou tedy nedůvodné.

41. S výše uvedeným souvisí další tvrzení obviněné, podle něhož její jednání vykazuje minimální společenskou škodlivost, proto je nelze právně kvalifikovat jako trestný čin. Jde o námitku nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe, která sice obecně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale není opodstatněná. K tomu lze odkázat na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., které ve svém rozsudku citoval i soud prvního stupně. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za něž se považují protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Třebaže trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví nepostačují k jejich ochraně, neboť došlo ke spáchání trestného činu.

42. Otázkou zásady subsidiarity trestní represe a principem použití trestního práva jako ultima ratio se zevrubně zabýval již soud prvního stupně, na jehož přiléhavé odůvodnění lze plně odkázat (viz zejména s. 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně). Je zřejmé, že ač šlo původně o běžný soukromoprávní vztah, v důsledku již výše zdůrazněných okolností (zejména rozchodu dvou jednatelů a společníků poškozené MŠ) obviněná svým jednáním zasáhla do okruhu práv chráněných trestním zákoníkem. Přestože jde o méně závažný případ, kdy obviněná reagovala ze svého pohledu na nelehkou životní situaci, z provedených důkazů vyplynulo, že neměla právní nárok na vyplacení částek uvedených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak bylo zjištěno z posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA, z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady ekonomická odvětví s různě zapsanými specializacemi, cena obvyklá za vedení účetnictví v roce 2011 se pohybovala v intervalu od 2 352 Kč do 4 058 Kč, pro rok 2012, kdy bylo evidováno 125 účetních případů, se cena pohybovala od 11 084 Kč do 32 402 Kč a v roce 2013, kdy bylo evidováno 93 účetních případů, se měsíční paušál pohyboval mezi 796 Kč až 2 603 Kč. Přitom je třeba zdůraznit, že soudy při stanovení oprávněné výše odměny obviněné vycházely z nejvyšší možné hodnoty znalcem určeného rozmezí obvyklé ceny za činnosti prováděné obviněnou, což je postup jednoznačně v její prospěch. Pokud tedy obviněná uzavřela de facto sama se sebou (na jedné straně smlouvy jako jednatelka poškozené MŠ, na druhé straně jako podnikající fyzická osoba) smlouvy, které byly pro poškozenou MŠ finančně nevýhodné, jednala v rozporu s povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 194 odst. 5 věty první obch. zák. Učinila tak za situace, kdy i podle dohody všech společníků byla oprávněna tuto odměnu za vedení účetnictví čerpat až tehdy, pokud by poškozená MŠ vykazovala fakticky nějakou činnost a generovala zisk, což se však nikdy nestalo. Navíc tato dohoda nemá právní relevanci, neboť uvedená plnění ve prospěch obviněné jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným podléhala schválení valnou hromadou, k němuž nedošlo.

V. Závěrečné shrnutí
43. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání obviněné J. Š. (dříve S.) se sice částečně opírá o námitky, které formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale obsahově jsou neopodstatněné. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadené usnesení a pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.