5 Tdo 1029/2003
Datum rozhodnutí: 24.09.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1029/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2003 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 5 To 28/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 15/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 46 T 15/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 5 To 28/2003, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době kolem 7.00 hod. dne 8. 2. 2002 v k. ú. obce O., okr. V., u brány k rekreační chatě č. 548 majitelky V. R. v místech zvaných "U b." v úmyslu usmrtit a získat jeho finanční prostředky střelil jedenkrát zezadu ze vzdálenosti asi 1 m do hlavy V. N., bytem B., F. 10, čímž mu způsobil střelné poranění hlavy, v jehož důsledku na místě zemřel, a poté mu odcizil peněženku s osobními doklady, finanční hotovost ve výši nejméně 95.000,? Kč a mobilní telefon zn. Nokia, když V. N. na místo činu vylákal pod smyšlenou záminkou prodeje osobního automobilu Škoda Fabia za výhodnou cenu.

Za to byl obviněný R. K. podle § 219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu bylo rozhodnuto o ochranném opatření v podobě zabrání věci a postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněného R. K., státního zástupce a P. N. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 6. 6. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 6. 2003.



Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný R. K. dne 1. 7. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se domnívá, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku posuzovaného trestného činu vraždy, a to především pokud jde o úmysl usmrtit poškozeného, ale je toho názoru, že se dopustil jen trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. Podle obviněného soudy činné dříve ve věci jeho úmysl usmrtit poškozeného dovozovaly zejména z toho, že na něj vystřelil zezadu, přičemž však obviněný má za to, že vystřelil zboku. Jak dále obviněný tvrdí, nevystřelil ze vzdálenosti 1 metr, ale z větší vzdálenosti a výstřel přitom směřoval do míst, kde nikdo nebyl, takže šlo o výstřel varovný. Podle názoru obviněného ze znaleckých posudků nevyplývá nic, co by svědčilo o jeho brutalitě či narušenosti. Navíc se domnívá, že pokud strávil s poškozeným již předchozí den, mohl jej usmrtit dřív, což neudělal, takže i z toho dovozuje absenci svého úmyslu usmrtit poškozeného. V souvislosti s právní kvalifikací podle druhého odstavce ustanovení § 219 tr. zák. obviněný zpochybňuje rovněž správnost závěru soudů činných dříve ve věci, podle něhož byl v tíživé finanční situaci, který považuje, neboť měl dluhy zejména v rodině, nebyl vydírán apod. Na místě činu se dále obviněný podle svého přesvědčení nechoval tak jako skutečný vrah, ale chaoticky, což neodpovídá chování vraha, který svůj čin naplánoval.

Závěrem svého dovolání obviněný R. K. opětovně tvrdí, že vystřelil úmyslně do míst, kde se poškozený nenacházel, tudíž pokud došlo k posuzovanému tragickému následku, ten byl způsoben z nedbalosti ve smyslu § 6 odst. a) tr. zák. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu věc přikázal znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu a rozhodl o vazbě.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného R. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání je sepsáno v první osobě obhájcem obviněného a současně podepsáno "v plné moci R. K.". Podle státního zástupce z toho plyne, že dovolání bylo podáno tímto obhájcem, nikoli obviněným, takže ho učinila neoprávněná osoba, která není uvedena v § 265d tr. řádu. Pokud jde o obsah dovolání, státní zástupce je toho názoru, že dovolatel nerespektuje skutková zjištění soudů, nýbrž vlastním hodnocením důkazů dospívá k jiným skutkovým východiskům. Argumenty obviněného, které uplatnil tímto způsobem, směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění soudu a jeho námitky se míjejí s právními závěry, takže nenaplňují deklarovaný dovolací důvod. Nadto státní zástupce připomíná, že soudy obou stupňů se hodnocením subjektivní stránky trestného činu velmi podrobně zabývaly. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného R. K. a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. N., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu, byť je nevhodně formulováno tak, jako by ho podával obhájce sám, který ovšem právo podat dovolání nemá. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 1. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný R. K. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se dopustil nikoli posuzovaného trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ale trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., neboť u něj nebyl dán úmysl usmrtit poškozeného. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné dříve ve věci, a to zejména pokud jde o hodnocení závěrů znaleckých posudků, jeho vlastního chování a situace, či pokud jde o závěry týkající se směru výstřelu, postavení poškozeného a motivace obviněného ve vztahu ke způsobení smrtelného následku. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jinou právní kvalifikaci svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný R. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., a to i pokud jde o úmysl obviněného usmrtit poškozeného.

Zmíněnými dovolacími námitkami obviněného R. K. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. K. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y