5 Tdo 1024/2010
Datum rozhodnutí: 09.02.2011
Dotčené předpisy: § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.



5 Tdo 1024/2010-59

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2011 o dovolání, které podal obviněný T. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 46 T 6/2008, byl obviněný T. P. uznán vinným trestný činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ). Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 1, 4 tr. zák. byl obviněnému T. P. uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho soud zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému T. P. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu ohledně obviněného T. P. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, jakož i na zrušený výrok navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně městský soud rozhodl také o vině a trestu spoluobviněného Ing. M. Z.

O odvoláních obviněných T. P. a Ing. M. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 46 T 6/2008, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, jímž napadený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a sám nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. Obviněného T. P. uznal vrchní soud vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a uložil mu za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. souhrnný trest podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a to trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon uloženého trestu soud obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému T. P. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Současně odvolací soud nově rozhodl o vině a trestu spoluobviněného Ing. M. Z. Za pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. byl tento obviněný odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří roků.

Od doručení opisu rozsudku odvolacího soudu obhájci obviněného T. P., proti němuž bylo konáno řízení proti uprchlému, počala běžet dvouměsíční lhůta ve smyslu § 265e odst. 1 tr. ř., tj. lhůta, během níž může obviněný uplatnit mimořádný opravný prostředek dovolání. Obviněný T. P. svého práva využil a dne 20. 7. 2010 podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. Učinil tak v zákonné lhůtě, u soudu prvního stupně, prostřednictvím svého obhájce. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle přesvědčení obviněného T. P. nastala nepřípustnost trestního stíhání v důsledku jeho promlčení, které současně jako otázku hmotného práva soudy nesprávně právně posoudily. Dovolací argumentace k oběma deklarovaným dovolacím důvodům se tedy překrývala. Obviněný T. P. vyslovil zásadní nesouhlas se stanoviskem, které k otázce promlčení jeho trestního stíhání, resp. k účinkům dvou usnesení o zahájení trestního stíhání zaujal Vrchní soud v Praze. Namítl, že procesně vadné usnesení o zahájení trestního stíhání nemá vždy účinky jeho přerušení, což byl i jeho případ. První dvě usnesení o zahájení trestního stíhání vykazovala zásadní vady, pro které byla následně zrušena rozhodnutím státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a to na základě stížností obviněných. Poprvé bylo trestní stíhání zahájeno pro skutek, který byl zcela jinak vymezen a popsán, než pro který byl následně obžalován a odsouzen a to i z hlediska jeho právní kvalifikace, a dokonce osoby spoluobviněné. Ani druhým usnesením o zahájení trestního stíhání nemohlo podle názoru obviněného dojít k přerušení promlčení, neboť se netýkalo činu, o jehož promlčení jde, jak vyžaduje § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z těchto závažných důvodů byla obě usnesení zrušena státní zástupkyní a to nikoli pouze pro formální vadu. Proto se obviněný domníval, že obě usnesení nevyvolala účinky ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a rovněž je nemoha způsobit ani zrušující rozhodnutí státní zástupkyně. V návaznosti na závěry učiněné státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze v odůvodnění předmětných usnesení, která považovala za předčasná, vyjádřil obviněný T. P. domněnku, zda se tak ze strany policejního orgánu nestalo záměrně, tj. že oba formální úkony (usnesení o zahájení trestního stíhání) byly provedeny právě za účelem přerušit běh promlčecí doby. Takový úkon by však i podle názoru vrchního soudu nesplňoval předpoklady ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo neúplné, neboť soud pouze vyslovil názor, že v daném případě první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání nemají ryze formální charakter, avšak neuvedl jakékoli argumenty, jimiž by toto své konstatování podpořil či alespoň vysvětlil. Podle přesvědčení obviněného bylo v dané věci trestní stíhání zahájeno řádným způsobem až dnem 8. 12. 2005, kdy mu bylo doručeno třetí usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. v době, kdy již pětiletá promlčecí lhůta marně uplynula. Vzhledem k uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a sám rozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř., neboť je nepřípustné z důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dne 1. 12. 2010 bylo přímo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání obviněného T. P., které učinil prostřednictvím svého obhájce faxem a jež obdržel soud dne 3. 12. 2010 také v listinné podobě. Obviněný v něm zopakoval předcházející námitku o nepřípustnosti svého trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. Na podporu svého názoru o tom, že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci nemohou mít účinky přerušení běhu promlčecí lhůty, poukázal na postoj soudů k výpovědím, jež on sám ve věci učinil. Přestože obviněný dvakrát ve věci vypovídal (ve dnech 12. 3. 2003 a 16. 4. 2004), vždy v době, kdy ještě nebylo zrušeno dané usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, tj. v okamžiku, kdy proti němu bylo podle soudů řádně vedeno trestní stíhání, již soud prvního stupně k těmto výpovědím vůbec nepřihlédl a rovněž soud odvolací vycházel z toho, že obviněný využil svého práva k věci nevypovídat. Z této skutečnosti proto podle přesvědčení obviněného vyplývá, že ačkoli soudy přiznaly prvním dvěma usnesením o zahájení trestního stíhání procesní účinky ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., neměly stejný přístup k úkonům, které byly v době před zrušením obou usnesení provedeny. Z tohoto postupu soudů obou stupňů obviněný dovodil správnost svého přesvědčení, že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaná policejním orgánem v jeho trestní věci neměla žádné procesní účinky a ani je mít nemohla. V další části doplnění svého dovolání obviněný uplatnil námitku, která se týkala hodnoty akcií společnosti Českomoravská finanční leasingová, a. s. Poukázal na cenu, za niž byly akcie v počtu 700 ks pořízeny společností Invest Oil Bohemia, a. s., a která v podstatě odpovídala i ceně, za kterou byly později prodány (v prosinci 2000) a to společnosti ovládané ČSOB, a. s. Olejový holding, a. s. Odmítl proto jako zcela nedůvodný závěr soudů o tom, že by předmětných 700 kusů akcií společnosti Českomoravská finanční a leasingová, a. s., které v prosinci roku 2000 nakonec získala společnost AGROCREDIT, a. s., bylo prakticky bezcenných.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nesouhlasil s obviněným, pokud považoval první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání za ryze formální a účelová. Uvedl, že ve věci byla v rámci šetření předcházejícího vydání prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání učiněna řada úkonů, z nichž bylo možné jednoznačně dovodit, že stíhaný skutek se stal, byl trestným činem a spáchal ho obviněný. Poukázal přitom na to, že z hlediska předmětu trestního stíhání není rozhodující právní kvalifikace skutku, pro který je pachatel stíhán, přestože v dané věci hned první z vydaných usnesení o zahájení trestního stíhání kvalifikovalo skutek podle § 255 tr. zák., pro který byl obviněný nakonec i odsouzen. Z hlediska totožnosti skutku je důležité, že podstatou protiprávního jednání popsaného v obou následně zrušených usneseních bylo vyvedení akcií obchodních společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s., ze společnosti AGROCREDIT, a. s. Předmětná usnesení tedy podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství představovala skutečný projev vůle státu na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu a byla způsobilá založit účinky přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Bez ohledu na vady v popisu skutku a neúplnost šetření policejních orgánů v době vydání obou usnesení, jak následně konstatovala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství, byla v období platnosti usnesení provedena řada úkonů, z nichž bylo patrné, že obviněný T. P. spáchal stíhaný skutek, který byl trestným činem. Obě usnesení tak nelze považovat za ryze formální a účelová, učiněná snad ve snaze zabránit možnému promlčení trestního stíhání, neboť v době jejich vydání zdaleka nehrozilo marné uplynutí pětileté promlčecí lhůty. Proto se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil s argumenty uvedenými na str. 7 a 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud sice rozhodl v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, shledal napadený rozsudek věcně správným a dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, avšak z jiných důvodů, než jaké přednesl státní zástupce ve svém vyjádření, a modifikoval přitom i některé závěry odvolacího soudu.

Z hlediska formálních náležitostí byly splněny podmínky pro projednání dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.), kromě svého doplnění, jak bude zmíněno dále, a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadá na situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný také opřel svůj mimořádný opravný prostředek, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dalším předpokladem uplatnění tohoto dovolacího důvodu je námitka nesprávného hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti nežli hmotně právního posouzení skutku. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, který zásadně nesměřuje proti skutkovým zjištěním napadeného rozhodnutí. Obviněný T. P. spatřoval vadu hmotně právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném vyhodnocení otázky promlčení jeho trestního stíhání. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že ačkoli promlčení je institutem hmotného práva, neboť jím zaniká trestní odpovědnost pachatele za konkrétní trestný čin, bylo v daném případě nadbytečné uplatňovat v souvislosti s konkrétní námitkou promlčení ještě důvod odpovídající vadám v hmotně právním posouzení skutku. Vada spočívající v nesprávné aplikaci hmotně právní otázky promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti obviněného T. P., byla vyčerpána již poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je v otázce splnění zákonných podmínek pro vedení trestního stíhání taxativně vymezených v ustanoveních §§ 11 odst. 1 a 11a tr. ř. speciální. Rozsahu možného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem se však uplatnění dvou dovolacích důvodů k jedné námitce nijak nedotklo.

Ve svém druhém podání obviněný považoval za účelné ještě doplnit námitku ohledně ceny akcií společnosti Českomoravská finanční a leasingová, a. s., (dále jen ve zkratce ČMFL, a. s.), přičemž uvedenou vadu ve svém původním podání neuplatnil. V podstatě setrval na své dosavadní obhajobě založené na tvrzení, že předmětné akcie měly výrazně vyšší hodnotu, než jakou určila znalkyně a z níž následně i soudy ve svých rozhodnutích vycházely. Nejvyšší soud již konstatoval, že předmětné doplnění dovolání vypracované dne 30. 11. 2010 mu bylo doručeno faxem dne 1. 12. 2010, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (lhůta stanovená v § 265e odst. 1 tr. ř. skončila dne 21. 8. 2010). V tomto podání sice obviněný převážně opakoval svou námitku ohledně promlčení, která však jako jediná byla jím uplatněna ve včas podaném dovolání ze dne 20. 7. 2010. Potud by se nic nemělo projevit na rozsahu a důvodech přezkumné činnosti dovolacího soudu. Jiný charakter má však námitka proti stanovení hodnoty akcií společnosti ČMFL, a. s., kterou dovolatel zmínil až v citovaném doplnění dovolání. Ačkoli to obviněný výslovně nevyjádřil, zařadil zřejmě tuto novou námitku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten sice uplatnil již ve svém původním včasném podání, avšak v jeho rámci nevznesl jakýkoli nesouhlas se stanovením ceny akcií společnosti ČMFL, a. s. V této části se proto jedná o nepřípustné rozšíření dovolacích důvodů, které zákon dovoluje jen po dobu plynutí dvouměsíční lhůty (srov. § 265f odst. 2 tr. ř.).

Přestože formální podmínka pro možnost uplatnit uvedenou námitku v dané věci splněna nebyla, může Nejvyšší soud nad rámec dovolání dodat, že beztak svým obsahem neodpovídala vadě v hmotně právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný se totiž omezil na pouhé vyjádření nesouhlasu s výší ceny, jakou předmětným akciím přiznala znalkyně Ing. Pavla Císařová, CSc., a kterou akceptovaly i soudy. Tímto svým konstatováním zasáhl až do procesu hodnocení důkazů, který jsou zásadně oprávněny provádět soudy prvního a druhého stupně, a Nejvyšší soud k tomuto druhu vytýkaných vad v podstatě nemůže v dovolacím řízení přihlížet. Jedná se o výlučně procesní otázku, kdy soud aplikuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a způsob, jakým soud v souladu s obecnými zásadami logiky a s obsahem jednotlivých důkazů zhodnotí výsledky provedeného dokazování, a na jeho podkladě učiní skutková zjištění, nelze napadnout prostřednictvím žádného důvodu dovolání.

Námitku vytýkající nesprávné posouzení otázky promlčení trestní odpovědnosti obviněného, jež obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., shledal Nejvyšší soud za zčásti důvodnou a to pouze v otázce posouzení charakteru prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání v dané trestní věci včetně důsledků, které obě rozhodnutí měla na běh promlčecí doby.

Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že první usnesení o zahájení trestního stíhání v posuzované věci vydal policejní rada Mgr. Jiří Mazánek již dne 17. 9. 2003, dovolateli bylo doručeno dne 9. 10. 2003. Usnesení směřovalo proti obviněným T. P. a Ing. M. H. a to pro skutek spočívající ve stručnosti v uzavření dvou smluv o převodu akcií jednak společnosti SETUZA, a. s., a jednak společnosti MILO SUROVÁRNY, a. s., v celkové dohodnuté ceně 750 milionů Kč, kdy prodávajícím byla společnost AGROCREDIT, a. s., jménem které jednal obviněný T. P., a kupujícím byla společnost INVEST OIL BOHEMIA, a. s. Obě smlouvy byly uzavřeny v měsíci červnu 2000, následně dne 30. 8. 2000 byla mezi shodnými stranami sjednána smlouva o zastavení cenných papírů (700 ks akcií společnosti ČMFL, a. s.) a to k zajištění závazků vyplývajících z prvních dvou smluv o převodu cenných papírů, a dne 5. 12. 2000 uzavřel Ing. M. H. jako člen představenstva společnosti AGROCREDIT, a. s., smlouvu o převodu cenných papírů akcií, jež byly předmětem zajištění ze smlouvy uzavřené v srpnu toho roku, na základě které mělo dojít k uhrazení závazků společnosti INVEST OIL BOHEMIA, a. s., (dále jen ve zkratce IOB, a. s.), vzniklých z kupních smluv na akcie společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s. Škoda ve výši 750 milionů korun pak měla vzniknout společnosti ČMFL, a. s., která byla jediným vlastníkem společnosti AGROCREDIT, a. s. (dále jen ve zkratce AGC, a. s.). Tento skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Oba obvinění podali proti tomuto usnesení stížnost a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze o nich rozhodla usnesením dne 14. 11. 2003, jímž zrušila podle § 149 odst. 1 tr. ř. citované usnesení policejního rady ze dne 17. 9. 2003. Ve stručném odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupkyně konstatovala, že po přezkoumání spisu dospěla k závěru, že stížnostmi napadené usnesení o zahájení trestního stíhání trpí podstatnými vadami a skutečnosti v něm uváděné, nemají oporu v předloženém spisovém materiále (u). Uvedla, že usnesení nevystihuje čeho se pachatelé měli dopustit a zejména v čem je spatřováno porušení právem chráněného zájmu . Přiznala důvodnost námitkám stěžovatelů, kteří usnesení označili za nepřezkoumatelné. Sama pak vyslovila vlastní hodnocení věci, že napadené usnesení bylo vydáno, přestože dosavadním šetřením nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by postup policejního rady odůvodňovaly . Dosud opatřené listinné důkazy pak podle názoru státní zástupkyně sice umožňovaly domněnku, že mohlo dojít k protiprávnímu jednání, avšak zjištěné skutečnosti nepodávají zcela jasný a jednoznačný závěr o tom, že konkrétní osoby se dopustily konkrétního jednání, jímž porušily zákonem chráněný zájem, a naplnily tak všechny zákonné znaky některého z trestných činů definovaných ve zvláštní části trestního zákona . Postup policejního rady pak státní zástupkyně označila za minimálně předčasný . Policejnímu orgánu v podstatě uložila doplnit šetření a získat další podstatné informace a teprve poté , kdy budou k dispozici dostatečné relevantní důkazy, bude možné ve věci odpovídajícím způsobem rozhodnout, resp. by mohlo dojít i k případnému zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. V závěru svého rozhodnutí posoudila státní zástupkyně napadené usnesení o zahájení trestního stíhání jako nesprávné , a v této skutečnosti spatřovala i důvod k jeho zrušení.

Prakticky rok od vydání citovaného usnesení státní zástupkyně rozhodl policejní komisař Mgr. Jiří Mazánek usnesením ze dne 29. 11. 2004, jímž podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájil trestní stíhání obviněného Ing. M. Z. pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a obviněného T. P. pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Toto usnesení převzal obviněný T. P. dne 9. 12. 2004. Protiprávní jednání ve výroku tohoto usnesení se zčásti shodovalo s tím, jak bylo popsáno v prvním usnesení o zahájení trestního stíhání, spočívalo v uzavření dvou kupních smluv mezi shodnými účastníky v červnu 2000, dále smlouvy o zastavení cenných papírů v srpnu 2000 a následné smlouvy o převodu zajištěných akcií dne 5. 12. 2000. Obviněný Ing. M. Z. jednal jménem kupující společnosti IOB, a. s., a poté jako člen představenstva společnosti ČMFL, a. s., přičemž škoda ve výši 750 milionů Kč měla být způsobena zřejmě jak ČMFL, a. s., tak i společnosti Triton Development Fund, Ltd. jako akcionáře ČMFL, a. s., která tak nemohla vykonávat svá akcionářská práva ve společnosti AGC, a. s., jako jediný vlastník. (V popisu skutku je nepřesně označen vznik úkoru a zaměněn se způsobením škody, což však pro dovolací řízení není vůbec podstatné.)

Rovněž proti druhému usnesení o zahájení trestního stíhání podali oba obvinění stížnosti, o nichž rozhodovala stejná státní zástupkyně Městského státního zastupitelství JUDr. Ivana Komárková. Svým usnesením ze dne 11. 4. 2005 zrušila podle § 149 odst. 1 tr. ř. výše citované rozhodnutí policejného komisaře a uložila, aby znovu jednal a rozhodl. V důvodech svého usnesení opět velice stručně shrnula výsledek své přezkumné činnosti, kterým jsou podstatné vady, pro které musela rozhodnutí policejního komisaře zrušit. I přes rozsáhlost předloženého spisového materiálu a složitost orientace v učiněných obchodních transakcích , státní zástupkyně dala za pravdu argumentům stěžovatelů, podle nichž skutek popsaný v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. V další části se pak státní zástupkyně věnovala údajným nepřesnostem v popisu protiprávního jednání, např. záměně osoby kupující a prodávající. Závěrem svého rozhodnutí státní zástupkyně opět jen stručně konstatovala, že na základě předložených listin existuje důvodné podezření, že ne všechna jednání , k nimž došlo při uzavírání smluv vyjmenovaných v usnesení v průběhu roku 2000, jsou zcela v souladu se zákonem . Nakonec učinila státní zástupkyně Městského státního zastupitelství závěr, podle něhož aby mohlo být jednoznačně stanoveno kdo, kdy a jakým způsobem se dopustil toho kterého konkrétního trestného činu , je nutné doplnit stávající šetření a ověřit již existující skutečnosti .

Poslední usnesení v této trestní věci, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněných T. P. a Ing. M. Z., a to pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., vydal stejný policejní komisař dne 28. 11. 2005 a obviněný T. P. je převzal dne 8. 12. 2005. V popisu skutku policejní komisař v podstatě zachoval shodné okolnosti uzavření dvou smluv o převodu akcií s jejich dodatky, jimiž došlo k odložení termínu splatnosti kupní ceny na konec roku 2000, dále smlouvy o zastavení 700 ks akcií ve prospěch prodávajícího společnosti AGC, a. s., která byla realizována a tím byla poškozena společnost AGC, a. s., jež namísto hodnotných akcií společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s., získala bezcenné akcie ČMFL, a. s., tím došlo ze strany obviněných k vědomému vyvedení majetku ze společnosti AGC, a. s., do společnosti IOB, a. s., a ke způsobení škody nejen prodávající společnosti, ale i její mateřské společnosti ČMFL, a. s., a to ve výši nejméně 750 milionů Kč.

Také proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnost, o níž rozhodovala opět státní zástupkyně Městského státního zastupitelství JUDr. Ivana Komárková. Usnesením ze dne 1. 2. 2006 zamítla řádné opravné prostředky obviněných podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné. Napadané rozhodnutí policejního komisaře podle názoru státní zástupkyně netrpělo formálními vadami, ve výroku byl dostatečně popsán skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a současně byl i řádně označen trestný čin, jehož znaky měl skutek naplnit. Usnesení proto podle přesvědčení státní zástupkyně splňovalo zákonné požadavky uvedené v ustanovení § 134 tr. ř. až na dvě zjevně písařské chyby, jež bylo možné odstranit opravným usnesením. Dále pak státní zástupkyně oponovala stížnostním námitkám s tím, že byly shromážděny podstatné důkazy pro to, že byl spáchán trestný čin a které osoby se ho dopustily , že postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti a není nutné, aby v tomto stadiu řízení byla trestná činnost spolehlivě prokázána.. . Státní zástupkyně zdůraznila, že obhajoba může mít rozdílný názor na právní kvalifikaci skutku, jak je popsán v napadeném usnesení, a doplnila, že obviněným nejsou vytýkány nějaké formální nedostatky předmětných smluv, ale ze skutkových okolností je patrné, že oba obvinění se znalostí vzájemných vztahů mezi společnostmi AGC, a. s., a ČMFL, a. s., uskutečnili několik obchodů s úmyslem způsobit škodu společnosti AGC, a. s., vyvedením jejího jediného hodnotného majetku. Policejním orgánem tvrzené skutečnosti pak podle názoru státní zástupkyně bude nutné náležitě objasnit, a stanou se proto předmětem dalšího vyšetřování. Své rozhodnutí státní zástupkyně uzavřela tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemá povahu meritorního rozhodnutí , proto v něm popsané protiprávní jednání bude předmětem dalšího dokazování v rámci přípravního řízení a obhajoba obviněných uplatněná v jejich stížnostech může být prověřována. Teprve po zhodnocení nových důkazů pak státní zástupkyně bude moci učinit ve věci další rozhodnutí.

V lednu 2007 proběhlo seznámení obviněných s výsledky vyšetřování, po němž zaslal policejní komisař obviněným, resp. jejich obhájcům oznámení o změně právní kvalifikace skutku a to na trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Poté, co byla věc předložena Městskému státnímu zastupitelství v Praze s návrhem na podání obžaloby, rozhodla státní zástupkyně tohoto státního zastupitelství, jež věc dozorovala od jejího počátku, o zastavení trestního stíhání obou obviněných podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. proto, že skutek není trestným činem a není důvod pro postoupení věci. V úvodu odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupkyně shrnula okolnosti, pro něž nemůže být skutek, pro který bylo trestní stíhání proti obviněným zahájeno dne 28. 11. 2005 a vedeno až do konce přípravného řízení, právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Stručně řečeno nezjistila, že by ve věci došlo ke způsobení škody v příčinné souvislosti s uvedením někoho v omyl, využitím omylu jiného či zatajením podstatných skutečností. Skutková zjištění však podle názoru státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze nenaplnila ani znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., a to pro chybějící znak speciálního subjektu na straně obviněného T. P. (ačkoli přitom odkázala na možnost kvalifikace jako účastníka). V další části svého rozhodnutí státní zástupkyně připustila, že u obviněného T. P. by bylo možné uvažovat o kvalifikaci skutku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., tj. jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale sama takovou úvahu odmítla proto, že již uplynula promlčecí doba na tento trestný čin stanovená. Vycházela přitom z okamžiku zahájení trestního stíhání ze dne 28. 11. 2005, které obviněný T. P. převzal dne 8. 12. 2005. Dobu spáchání tohoto trestného činu státní zástupkyně určila podle data uzavření smlouvy o zástavě cenných papírů ze dne 30. 8. 2000. Pětiletá promlčecí lhůta tedy uplynula dříve, než bylo proti tomuto obviněnému účinně zahájeno trestní stíhání, které tak bylo promlčeno a muselo být zastaveno.

Na podkladě stížnosti poškozené společnosti AGC, a. s., rozhodoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který svým usnesením ze dne 6. 6. 2007 zrušil napadené usnesení státní zástupkyně a uložil, aby o věci bylo znovu jednáno a rozhodnuto. Učinil tak především proto, že zaujal jiný právní názor k účinku prvních dvou ve věci vydaných usnesení o zahájení trestního stíhání, s nimiž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ve svém rozhodnutí o zastavení vůbec nepočítala. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství přiznal způsobilost přerušit běh promlčecí doby všem třem usnesením o zahájení trestního stíhání u obviněného T. P. bez ohledu na to, že první dvě byla následně zrušena, (ohledně spoluobviněného Ing. M. Z. bylo zahajováno jen dvakrát). Stejný účinek tj. přerušit běh promlčecí doby přiznal státní zástupce i následným úkonům, které ve věci provedl policejní orgán a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství. Všechny tyto úkony považoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství za úkony směřující k trestnímu stíhání obviněných, které splňovaly podmínky ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., tzn. že přerušily promlčení trestního stíhání obviněných a od jejich vydání počala běžet nová promlčecí doba. Z tohoto důvodu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství posoudil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných jako vadné a zrušil je. Ohledně dalšího postupu mj. vyjádřil potřebu ujasnit si nejen možnost právní kvalifikace skutku, ale i dobu spáchání trestného činu v případě kvalifikace podle § 255 tr. zák., zejména ve vztahu k době vzniku škody jako těžšího následku a odkázal přitom i na argument stěžovatele, který vycházel až z okamžiku započtení vzájemných pohledávek mezi smluvními stranami.

Obžaloba na oba obviněné byla k Městskému soudu v Praze podána dne 26. 3. 2008 a to pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm.a), odst. 3 tr. zák. (obviněný T. P. jako hlavní pachatel a Ing. M. Z. jako pomocník). Soud prvního stupně věc projednal v neveřejném zasedání a trestní stíhání obviněných usnesením ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 46 T 6/2008, (č. l. 1509) zastavil z důvodu promlčení. Ve svém rozhodnutí městský soud zaujal stanovisko, že ke státní zástupkyní zrušeným usnesením o zahájení trestního stíhání, jakož i k úkonům po nich následujícím, nelze přihlížet jako k aktům, které by mohly mít za následek přerušení běhu promlčecí doby. Tím, že byla obě usnesení zrušena od samého počátku, vznikl stav, jakoby vůbec nebyla, a nemohou proto zakládat jakékoli právní následky . Prvním ve věci relevantním úkonem bylo podle Městského soudu v Praze až usnesení o zahájení trestního stíhání vydané dne 28. 11. 2005, jež mělo ve vztahu k obviněnému T. P. účinky dnem 8. 12. 2005. Za okamžik spáchání trestného činu soud označil den, kdy došlo k faktickému vyvedení majetku z obchodní společnosti AGC, a. s., za něž považoval převedení akcií, jež byly předmětem kupních smluv uzavřených v červnu 2000, tedy 27. 6. 2000, resp. 10. 7. 2000. Vzhledem k těmto skutečnostem přijal městský soud závěr, že k zahájení trestního stíhání obviněných, které způsobilo přerušení promlčecí doby, došlo až po uplynutí pětileté promlčecí doby, a trestní stíhání tak není přípustné. Rozhodl proto podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení.

Ke stížnosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 12 To 47/2008, tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. K otázce promlčení trestního stíhání v předmětné trestní věci zaujal odvolací soud jednoznačné stanovisko, když přiznal již prvnímu usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k jednotlivým obviněným účinek přerušení běhu promlčecí lhůty, tj. u obviněného T. P. dnem 6. 10. 2003. Podle názoru vrchního soudu nastal hmotně právní účinek rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. okamžikem jeho doručení obviněnému a to bez ohledu na to, že bylo následně zrušeno. Navíc důvodem ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání byly podle vyjádření stížnostního soudu jen dílčí nedostatky v popisu skutkového stavu v návaznosti na nedostatečné šetření policie a užitou právní kvalifikaci . Pro tento závěr považoval vrchní soud za rozhodující, že předmětné usnesení vydal příslušný policejní orgán v rámci své působnosti a pravomoci, rozhodnutí obsahovalo zákonem vyžadované náležitosti (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a týkalo se totožného skutku (zjevně měl soud na mysli totožného s tím, pro který byla následně podána obžaloba). Uvedené úvahy postačovaly k tomu, aby stížnostní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, neboť z důvodu přerušení běhu promlčecí doby počala běžet nová pětiletá lhůta a trestní stíhání obviněných v dané věci tak nepovažoval vrchní soud za nepřípustné.

Nejvyšší soud poměrně obsáhle připomněl procesní úkony, které jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu významné, a to včetně citace zásadních pasáží odůvodnění konkrétních rozhodnutí. Učinil tak na podporu svých závěrů ohledně námitky promlčení trestní odpovědnosti obviněného, promlčení trestního stíhání v pojetí dnes již neplatného trestního zákona č. 140/1061 Sb., a především za účelem zřetelnějšího pochopení úvah, jimiž se řídil při hodnocení charakteru a povahy jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné trestní věci v návaznosti na činnost dozorové státní zástupkyně a především jí vydaná rozhodnutí jak ve stížnostním řízení tak následně i ve věci samé.

Vrchní soud v Praze sice rozhodoval o odvolání obviněných za účinnosti nové právní úpravy, ale správně postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen ve zkratce trestní zákoník ), podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Proto i otázky související s promlčením trestního stíhání musí být v dané věci posuzovány podle ustanovení § 67 tr. zák., které upravovalo institut promlčení trestního stíhání (nový trestní zákoník již výstižněji používá termínu promlčení trestní odpovědnosti ). Podle § 67 odst. 1 tr. zák. zanikla trestnost činu uplynutím promlčecí doby, jež podle písm. c) byla pět let, činila-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle § 67 odst. 2 tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítávala za a) doba, po kterou nebylo možné pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, za b) doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, za c) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání. V odstavci 3 citovaného ustanovení zákon taxativně vymezil důvody přerušení běhu promlčecí doby, kterými bylo jednak za a) sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následující úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání pachatele, jednak za b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanovil trest stejný nebo přísnější.

Z dosud uvedených skutečností je zřejmé, že pro posouzení námitky obviněného T. P. dovolávající se nepřípustnosti trestního stíhání právě z důvodu jeho promlčení, mají zásadní význam usnesení policejního komisaře o zahájení trestního stíhání, jejichž účinky nastaly pro obviněného T. P. a poprvé dne 6. 10. 2003 a ve druhém případě dne 9. 12. 2004. Nejvyšší soud se přiklonil k názoru dovolatele, že prvním dvěma usnesením o zahájení trestního stíhání nelze přiznat účinek spočívající v přerušení běhu promlčecí lhůty a odchýlil se tak od úvah odvolacího soudu, jak je vyjádřil nejen v napadeném rozsudku, ale i v předcházejícím již citovaném rozhodnutí o stížnosti proti zastavení trestního stíhání v rámci předběžného projednání obžaloby Městským soudem v Praze.

Nejvyšší soud si přitom byl vědom dosavadního výkladu soudní praxe při posuzování procesních důsledků právních úkonů, u nichž byly shledány určité druhy vad, a to včetně usnesení o zahájení trestního stíhání (případně záznamu o sdělení obvinění do účinnosti zákona č. 261/2001 Sb.), a plně jej respektoval. V úvodu je třeba zdůraznit, že i v současnosti platí již v právní historii vyslovená zásada, podle níž je nutné vyžadovat, aby důvodem zakládajícím přerušení běhu promlčecí lhůty byly zásadně jen bezvadné úkony. (Striktní požadavek formální správnosti každého aktu, jenž by měl způsobit přerušení promlčení je např. formulován již v publikaci Promlčení dle trestního práva autora Josefa Sedláčka, vydaném tiskem J. Otty, Nákladem vlastním, Praha, 1892.) V některých případech však přiznávaly soudy účinek přerušení promlčení i procesním úkonům, které byly zatíženy vadami a to dokonce i tehdy, došlo-li později ke zrušení takového úkonu v řádném i v mimořádném opravném řízení (srov. např. č. 24/1972 Sb. rozh. tr.). Určitým pravidlem, které muselo být zachováno, aby mohl i vadný úkon způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty, byla otázka charakteru zjištěné vady, která nemohla mít zásadní význam, a především obsah každého takového úkonu, z něhož musela zřetelně vyplývat jasná snaha orgánu činného v trestním řízení postihnout konkrétního pachatele za konkrétní protiprávní jednání. Svou roli hrála i aktivita orgánů činných v trestním řízení bezprostředně po vydání takového aktu. Naposledy se Nejvyšší soud přiklonil k možnosti přiznat způsobilost přerušit běh promlčecí doby i ne zcela bezchybnému úkonu policejního orgánu ve vztahu ke sdělení obvinění, resp. k usnesení o zahájení trestního stíhání, v rozhodnutí publikovaném pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Podle právní věty tohoto judikátu má účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. [nyní § 34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku] i takové usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.), které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým usnesením pro týž skutek. Současně však Nejvyšší soud výslovně vyloučil způsobilost přerušit běh promlčecí doby takovému usnesení či úkonu, jejichž vady by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti. O podobnou výjimku se jedná i v posuzované věci.

Policejní orgán totiž nejprve zahájil trestní stíhání proti obviněnému T. P. a Ing. M. H. jako spolupachatelům pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze jeho rozhodnutí zrušila. Z důvodů, které ve svém rozhodnutí státní zástupkyně stručně uvedla, však jednoznačně vyplývá, že úkon policejního rady považovala za předčasný (dokonce použila výraz minimálně předčasný ), dosud opatřené listinné podklady nepovažovala za natolik srozumitelné, aby na jejich základě bylo možné dovodit, že byl spáchán některý z trestných činů a konkrétní osobou. Vady, jež napadenému usnesení vytýkala, měly podle názoru státní zástupkyně podstatný charakter. Nakonec státní zástupkyně označila stížnostmi napadené usnesení za nesprávné, neboť v něm uváděné skutečnosti neměly oporu v listinných podkladech. Z hlediska dalšího postupu se státní zástupkyně vyjádřila tak, že dalším šetřením bude nezbytné získat podstatné informace a teprve po opatření dalších důkazů bude možné uvažovat o případném zahájení trestního stíhání .

Za situace, kdy státní zástupkyně, která prováděla dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 tr. ř., sama označila zahájení trestního stíhání za předčasné, postup policejního orgánu spočívající ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání považovala za chybný, neboť se k době rozhodování nepodařilo shromáždit dostatečné podklady ani pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu určitou osobou, jak vyžaduje ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., lze stěží přiznat takovému úkonu procesní účinek přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Ani samotný pokyn státní zástupkyně k dalšímu postupu v dané věci není možné považovat za takový, který by reálně směřoval k novému zahájení trestního stíhání. Usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství totiž postrádá jakoukoli úvahu o možném právním posouzení jednání, jak bylo popsáno ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli již v tomto stadiu z něj mohlo být patrné, že podstata obvinění spočívala ve vyvedení hodnotného majetku z obchodní společnosti AGC, a. s., jíž měla být způsobena majetková újma. Jestliže tedy sama dozorující státní zástupkyně hodnotila úkon policejního rady jako předčasný, učiněný bez zákonem vyžadovaných podkladů, z nichž by bylo možné dovodit důvodné podezření ze spáchání konkrétního trestného činu určitým pachatelem, potom nemůže být takový úkon důvodem pro přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.

Téměř totožná situace nastala i vydáním druhého usnesení o zahájení trestního stíhání, k němuž došlo dne 29. 11. 2004, a jímž byl obviněn T. P. pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Hlavním pachatelem tohoto trestného činu měl být spoluobviněný Ing. M. Z. I toto rozhodnutí trpělo podle názoru státní zástupkyně Městského státního zastupitelství podstatnými vadami, přiklonila se tak k argumentům stěžovatelů, že jednání v usnesení popsané nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty v něm označeného trestného činu. Kromě konkrétních výhrad týkajících se nepřesností ve formulaci skutku se státní zástupkyně omezila jen na pouhé konstatování, že z předložených listin vyplývá důvodné podezření , že ne všechna jednání týkající se uzavření smluv o úplatném převodu cenných papírů, zástavní smlouvy a konání valné hromady jsou zcela v souladu se zákonem , aniž by však zmínila konkrétní ustanovení trestního zákona, kterých by se mohl skutek popsaný ve výroku usnesení dotýkat. Policejnímu orgánu uložila jen doplnit stávající šetření a ověřit již existující skutečnosti, aniž by jej jakkoli nasměrovala k charakteru možných důkazních prostředků, a naznačila v úvahu přicházející právní kvalifikaci skutkových zjištění.

Ani v tomto případě tedy není možné z rozhodnutí státní zástupkyně dovodit vážný zájem na trestním stíhání obviněných a to pro určitý skutek, který by mohl naplnit znaky konkrétního trestného činu. Odůvodnění citovaného usnesení opět neobsahuje jakoukoli snahu navést policejního komisaře k určitému postupu, kterým by dosáhl dostatečných skutkových zjištění jako podkladu pro konání přípravného řízení a alespoň určit okruh v úvahu přicházejícího právního posouzení dosavadních zjištění, která nedoznala nijak razantní změny, neboť od samého počátku je obviněným, resp. T. P. kladeno za vinu uzavření dvou smluv o prodeji hodnotných akcií z majetku společnosti AGC, a. s., bez toho, aby se jí dostalo odpovídajícího protiplnění. V předcházejícím zrušujícím usnesení státní zástupkyně odmítla kvalifikaci činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a stejně tak vyloučila změněnou kvalifikaci skutku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Učinila tak vždy strohým konstatováním, aniž by se jakkoli snažila vyjádřit svůj právní názor a podpořila svůj nesouhlas s konáním policejnímu orgánu jakýmikoli argumenty, jež by mohly být způsobilé zpochybnit jím zvolený postup. I z této skutečnosti lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovodit závěr, že státní zástupkyně, jíž ze zákona přísluší dozor nad zákonností přípravného řízení, považovala obě rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v dané trestní věci za neodůvodněná, případně nezákonná, a proto vyslovila jejich zrušení. Za tohoto stavu pak není možné souhlasit s názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze, že vady prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání byly pouze formální a k jejich zrušení vedly pouze dílčí nedostatky v popisu skutkového děje .

Z velmi stručných a argumentačně téměř bezobsažných odůvodnění obou zrušujících usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství vyplývá, že v daném stadiu šetření věci, k němuž dalo popud trestní oznámení Československé obchodní banky, a. s., nebyla ze strany státního zastupitelství jako žalobce a zástupce státu v trestním řízení zřejmá vůle obvinit T. P., případně jiné osoby, z konkrétního trestného činu. Tím se uvedená věc odlišuje od těch případů, v nichž došlo např. ke zrušení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání z důvodu chybějících skutkových okolností, které charakterizují veškeré znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (např. jako v citovaném rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr.), nebo z důvodu víceméně formalistického požadavku na přesnost popisu skutku v takovém usnesení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008). Rozdíl od uvedených trestních věcí, v nichž soudy přiznaly účinky přerušení běhu promlčecí lhůty i úkonům, jež byly zatíženy určitými vadami, je patrný i z dalšího konání státní zástupkyně v dané věci. Poté, co bylo potřetí zahájeno trestní stíhání a znovu probíhalo stížnostní řízení, totiž státní zástupkyně odmítla prakticky totožné paušální námitky obviněných (skutek nemohl naplnit znaky toho kterého trestného činu) a citovala v praxi běžně užívané argumenty k požadavkům na vyjádření skutkových okolností v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. tedy na samém počátku trestního řízení. Poukázala na postačující vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se stal skutek, který je trestným činem a že jej spáchala osoba obviněná s tím, že ve stadiu zahájení trestního stíhání nemusí (zásadně ani nemůže) být trestná činnost spolehlivě prokázána. Dosavadní skutková zjištění podle jejího tehdejšího názoru (vydáno dne 1. 2. 2006) svědčí o tom, že oba obvinění se znalostí vzájemných vztahů mezi obchodními společnostmi AGC, a. s., a ČMFL, a. s., uskutečnili několik obchodů s úmyslem způsobit škodu první ze jmenovaných obchodních společností, a svého úmyslu nakonec i dosáhli, čímž došlo ke vzniku škodlivého následku. Je tak zřejmé, že až poslední usnesení o zahájení trestního stíhání proti obviněným T. P. a Ing. M. Z., mělo účinky přerušení běhu promlčecí doby, a to především s ohledem na změnu postoje státního zastupitelství, podle něhož do té doby opatřené důkazy svědčily o důvodném podezření o spáchání trestného činu a to skutkem, popsaným v základních rysech ve výroku tohoto usnesení, a oběma obviněnými jako pachateli, resp. účastníky. Zamítnutím stížností obou obviněných tak státní zástupkyně poprvé vyjádřila skutečnou snahu stíhat oba obviněné za protiprávní jednání. Nakonec lze dodat, že ve skutkových zjištěních vyjádřených ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jsou obsaženy zásadní skutkové okolnosti tak, jak byly popsány právě již v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 11. 2005. Na existenci účinku přerušení promlčení pak neměla žádný vliv skutečnost, že v posledním citovaném usnesení o zahájení trestního stíhání byl skutek právně kvalifikován podle jiného ustanovení trestního zákona, než v dovoláním napadeném rozsudku.

Z přehledu jednotlivých rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jež učinila v souvislosti s opravným řízením po zahájení trestního stíhání v dané věci, jakož i ze samotného rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, vyplývá, že první dvě rozhodnutí, jimiž policejní orgán zahájil trestní stíhání obviněného T. P. a dalších osob, nemohla způsobit přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Důvody, pro něž státní zástupkyně zrušila první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou sice velice stručné, nicméně zcela jasně vyznívají tak, že v tom určitém okamžiku, kdy policejní orgán své rozhodnutí vydal, nebyly podle názoru státní zástupkyně ještě naplněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., aby trestní stíhání proti v něm uvedeným osobám a pro ve výroku označený skutek a trestný čin, mohlo být zahájeno. Do vydání třetího usnesení o zahájení trestního stíhání v dané věci tak nebyla ze strany státního zastupitelství, které především v přípravném řízení disponuje pravomocemi při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v tomto stadiu trestního řízení, zřejmá vůle konat vyšetřování trestné činnosti obviněných, a jeho snahou bylo pouze shromáždit další informace, prověřit zjištěné skutečnosti a teprve poté vyhodnotit získané poznatky, jež by případně mohly vést k zahájení trestního stíhání pro konkrétní trestný čin vůči určité osobě. Rozhodnutí státní zástupkyně tak reálně nesměřovala k tomu, aby bylo znovu zahájeno trestní stíhání obviněných, jak je hodnotil vrchní soud v napadeném rozsudku, nýbrž pouze ukládala policejnímu orgánu provádět další šetření o dosud zjištěných skutečnostech. Aktům, které policejní orgán vydal a které byly následně zrušeny, tak nelze přiznat účinek přerušení promlčecí doby, jak má na mysli ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a v tomto smyslu jsou dovolací námitky obviněného T. P. důvodné. Nejvyšší soud tak shodně s obviněným považuje za okamžik, jímž došlo k přerušení promlčecí doby, až den oznámení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydaného dne 28. 11. 2005, tj. u obviněného T. P. se tak stalo dne 8. 12. 2005.

Vzhledem k době, kdy mělo dojít ke stíhanému jednání (rok 2000), délce promlčecí doby trestného činu, za který byl obviněný odsouzen (5 let) a okamžiku, jímž došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty tohoto trestného činu (8. 12. 2005), bylo pro posouzení námitky promlčení zásadní určit dobu spáchání trestného činu. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009, kdy platil trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který je aplikován i na posuzovanou trestní věc, byl čin spáchán okamžikem dokonání trestného činu. U trestných činů charakterizovaných následkem nebo účinkem byl za dobu dokonání považován okamžik, kdy došlo ke škodlivému následku, resp. účinku. Trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 změnil uvedený výklad určování doby spáchání činu z hlediska časové působnosti trestních zákonů, když ve svém ustanovení § 2 odst. 4 výslovně určil, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal, nebo v případě opominutí měl konat, bez ohledu na to, kdy nastal nebo měl nastat následek. Pokud jde však o posuzování promlčení trestní odpovědnosti, i nová právní úprava vychází z pravidla, že u trestných činů, u nichž je znakem účinek nebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, počíná běžet promlčecí doba od okamžiku, kdy takový účinek nastal. U ostatních činů počíná běžet od ukončení jednání a účastníkovi od ukončení činu hlavního pachatele (srov. § 34 odst. 2 trestního zákoníku). Proto ani s ohledem na uvedenou změnu výkladu doby spáchání činu pro určení aplikace trestního zákona nebyl důvod posoudit jednání obviněných v dané věci podle pozdějšího zákona, který není příznivější.

Pro lepší přehlednost posuzování otázky doby spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný T. P. uznán vinným napadeným rozsudkem, Nejvyšší soud připomene jednotlivé úkony, jejichž vykonání je obviněnému kladeno za vinu a v jejichž důsledku mělo dojít ke vzniku majetkové újmy.

Ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2000 došlo mezi obchodními společnostmi AGC, a. s., jako prodávajícím a IOB, a. s., jako kupujícím k uzavření dvou smluv o prodeji cenných papírů, a to jednak akcií společnosti SETUZA, a. s., za cenu 120 milionů Kč, a jednak akcií společnosti MILO SUROVÁRNY, a. s., za cenu 630 milionů Kč. V obou smlouvách byla určena splatnost kupní ceny, avšak v jejím průběhu byly uzavřeny opět k oběma smlouvám dodatky, přičemž vždy druhým z nich byla doba splatnosti prodloužena do 31. 12. 2000.

Dne 30. 8. 2000 byla mezi stejnými obchodními společnostmi uzavřena Smlouva o zastavení cenných papírů , kdy na straně dlužníka vystupovala společnost IOB, a. s., a na straně věřitele pak společnost AGC, a. s. Účel této smlouvy byl vymezen v jejím úvodu tak, že slouží k zajištění úhrady existujících závazků mezi smluvními stranami vzniklých jednak ze dvou uvedených kupních smluv v celkové výši 750 milionů Kč, a jednak dalších 77 milionů Kč z neuhrazených faktur označených v příloze této smlouvy. Podle odkazů na zákonná ustanovení v úvodu této smlouvy se mělo jednat o zástavní smlouvu podle § 39 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a § 151a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, (dále jen ve zkratce obč. zák. ). V čl. II. si účastníci smlouvy určili předmět ručení (správně předmět zástavního práva, tj. zástavu podle § 151b odst. 4 obč. zák. v tehdy platném znění). Tím se stalo 700 ks akcií společnosti ČMFL, a. s., jejichž tržní cenu stanovily strany na částku 1 252 857,14 Kč. V článku IV. této smlouvy pak je stanoven termín úhrady vyjmenovaných závazků do 20. 11. 2000 a dále je v článku V. stanovena sankce za nedodržení této lhůty, k níž je poskytnuta dodatečná doba 10 dnů s tím, že v případě nesplnění závazků dlužník převede prostřednictvím smlouvy o převodu cenných papírů předmětné akcie na věřitele a věřitel se zavázal doplatit dlužníkovi částku 50 milionů Kč nejpozději do 28. 2. 2001. Výše doplatku byla snížena dodatkem ke smlouvě ze dne 27. 11. 2000 na částku 4 250 000,- Kč.

Dne 5. 12. 2000 pak skutečně došlo k uzavření Smlouvy o převodu cenných papírů akcií mezi společnostmi IOB, a. s., a AGC, a. s. Předmětem smlouvy byl podle jejího čl. II. závazek společnosti IOB, a. s., převést na druhého účastníka smluvního ujednání společnost AGC, a. s., 700 ks akcí ČMFL, a. s., za celkovou kupní cenu 831 250 000,- Kč. Zároveň v čl. III. obsahuje smlouva dohodu, podle níž převodem těchto akcií dojde k úhradě závazků společnosti IOB, a. s., ze smluv o úplatném převodu cenných papírů z 27. a 28. 6. 2000 a dalších závazků (nespecifikovaných) v celkové výši 826 680 355,75 Kč. V dohodnuté kupní ceně byl rovněž zahrnut závazek k zaplacení sankce vyplývající z dodatku ke smlouvě o zástavě cenných papírů ze dne 30. 8. 2000 ve výši 4 250 000,- Kč, a obě smluvní strany se dohodly, že touto smlouvou zanikl.

Nakonec dne 28. 12. 2000 provedla společnost AGC, a. s., jejím jménem člen představenstva Ing. M. H., započtení pohledávek, které tato společnost měla vůči společnosti AGC, a. s., jednak ze smluv o převodu akcií uzavřených v červnu 2000 a dalších již blíže nespecifikovaných závazků, jejichž celková výše odpovídá částce uvedené v čl. III. smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 12. 2000 (celkem 826 680 355,75 Kč), oproti závazku AGC, a. s., jež vznikl Smlouvou o převodu cenných papírů ze dne 5. 12. 2000 ve výši 831 250 000,- Kč, kdy tato částka odpovídá dohodnuté kupní ceně za 700 ks akcií ČMFL, a. s. Rozdíl vzájemných pohledávek a závazků (4 569 644,25 Kč) měl být v účetní evidenci společnosti AGC, a. s., evidován jako závazek za společností IOB, a. s. K započtení této pohledávky pak došlo dne 23. 1. 2001 opět jednostranným právním úkonem Ing. M. H. jednajícím jménem společnosti AGC, a. s.

Z přehledu jednotlivých úkonů vyplývá, že ve dnech 27. a 28. 6. 2000 uzavřeli obvinění, a to každý zastupující jednu ze smluvních stran, dvě kupní smlouvy o prodeji akcií z majetku obchodní společnosti AGC, a. s., za celkovou cenu 750 milionů Kč. Následnými dodatky byla doba splatnosti dohodnuté ceny pro kupující společnost IOB, a. s., stanovena dnem 31. 12. 2000. Přestože tedy již na počátku celé obchodní transakce byl u každého z obviněných dán úmysl vyvést hodnotný majetek ze společnosti AGC, a. s., představovaný právě uvedenými akciemi, jak konstatovala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, byl samozřejmě tento úmysl přítomen po celou dobu, v průběhu níž byly uzavírány další citované smlouvy. Cíl, který si obvinění na počátku určili, trval až do konce roku 2000, resp. do dne 28. 12. 2000, kdy oba dosáhli stanoveného záměru, aby prodávající společnost neobdržela za prodané cenné papíry prakticky žádný ekvivalent, resp. nepatrnou hodnotu účelově nabytých, v té době již téměř bezcenných akcií, své mateřské společnosti ČMFL, a. s. Tímto aktem došlo teprve ke vzniku těžšího následku, resp. účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a z tohoto důvodu mohla teprve od data 28. 12. 2000 začít běžet stanovená promlčecí doba. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 8/2000, s. 362, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.)

Není proto žádných pochyb o tom, že k dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měl jako pachatel dopustit obviněný T. P., došlo až v okamžiku faktického zániku do té doby existující pohledávky obchodní společnosti AGC, a. s., za společností IOB, a. s., z titulu nároku na úhradu kupní ceny za prodané akcie. Obviněný T. P. vykonával v obchodní společnosti AGC, a. s., funkci předsedy představenstva od 1. 3. 2000 až do 1. 2. 2005, a díky tomuto svému postavení měl i jako statutární orgán přehled o všech obchodních transakcích, zejména takto významných, které proběhly v souvislosti s prodejem předmětných akcií od června 2000 a které byly realizovány v podstatě z jeho vůle. Po celou dobu od uzavření kupních smluv v červnu 2000 až do provedení započtení vzájemných pohledávek, které byly u společnosti IOB, a. s., zjevně vytvořeny právě za tímto účelem, totiž existovala možnost, aby společnost IOB, a. s., dostála svým závazkům z kupních smluv a uhradila dohodnutou kupní cenu ve výši 750 milionů Kč. Poškozené společnosti AGC, a. s., v obou smlouvách vystupující na straně prodávajícího, pak ve stejné výši zůstávala pohledávka vůči kupující straně. K ukončení jejich vzájemného závazkového vztahu došlo až jednostranným právním úkonem společnosti AGC, a. s., tedy věřitele z původních smluv o prodeji akcií, neboť až započtením pohledávky z kupní ceny za akcie na v mezidobí vzniklý závazek za odkoupení 700 ks akcií společnosti ČMFL, a. s., ze smlouvy uzavřené dne 5. 12. 2000, zanikly vzájemně se kryjící pohledávky mezi věřitelem a dlužníkem ve smyslu § 358 a násl. obchodního zákoníku.

Trestný čin nemohl být dokonán resp. dokončen dříve, tj. ani uzavřením smlouvy o zastavení cenných papírů ze dne 30. 8. 2000. Tato smlouva totiž svým obsahem neodpovídá svému pojmenování, nejedná se fakticky o smlouvu o zástavě, resp. o zástavě cenných papírů ve smyslu § 39 a násl. zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy účinném znění, a jejím uzavřením proto nemohlo dojít ke vzniku zástavního práva v souladu s platným právem. Smluvní strany (společnosti IOB, a. s., jako dlužník, a AGC, a. s., jako věřitel) se jí totiž v podstatě zavázaly splnit své povinnosti vyplývající jednak ze smluv o prodeji akcií uzavřených v červnu 2000, a jednak i z dalšího obchodního styku (viz příloha této smlouvy). Za tímto účelem si strany stanovily nový termín splatnosti smluvních závazků (20. 11. 2000), a pro případ nesplnění této dohody ani v dodatečné lhůtě 10 dnů se dlužník (společnost IOB, a. s.) zavázal převést na věřitele další smlouvou akcie společnosti ČMFL, a. s. Jednalo se přitom o stejné akcie, které byly současně předmětem zástavy. Uvedená smlouva z 30. 8. 2000 by mohla připomínat spíše než smlouvu o zastavení cenných papírů ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zák. č. 551/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2000, případ tzv. propadné zástavy, kterou náš právní řád ale nepřipouští. Ujednání zástavních smluv tohoto typu, podle něhož by v podstatě zástava přešla do majetku věřitele, nebyl-li by dluh včas uhrazen, se považuje za neplatné. Až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 367/2000 s účinností od 1. 1. 2001 bylo ustanovením § 169 písm. e) obč. zák. výslovně prohlášeno za neplatné takové ujednání zástavních smluv, jež stanoví, že při prodlení splněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Do této doby však soudní praxe posuzovala institut propadné zástavy shodně a smlouvy tohoto typu zásadně hodnotila jako neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaný pod č. 131/2000 v časopise Soudní judikatura, č. 12, ročník 2000, s. 441, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, publikované pod č. C 892, svazek 12/2002, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, uveřejněný pod č. C 1621, svazek 23/2003, v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud jen poznamenává, že pokud některá z citovaných rozhodnutí byla vydána již za účinnosti výše uvedené novely občanského zákoníku, řešila právní stav před výslovným zákazem ujednání o tzv. propadné zástavě.)

Pochybnosti o vážném úmyslu smluvních stran, resp. osob jednajících jejich jménem, využít zajišťovací charakter zástavní smlouvy vnáší i její další obsah. Přestože v posuzované trestní věci došlo v den uzavření zástavní smlouvy k odevzdání zástavy - předmětných akcií ČMFL, a. s., a formálně tak byla splněna podmínka vzniku zástavního práva (srov. §§ 40 až 42 zákona č. 591/1992, o cenných papírech), sám zástavní věřitel si naprosto nestandardně určil ve smlouvě finanční sankci (nejprve v poměrně značné výši, později snížené dodatkem ke smlouvě), kterou měl uhradit svému dlužníku v případě, že tento nesplní dohodnutý termín úhrady vyjmenovaných finančních závazků vůči svému věřiteli. Již z této části smlouvy je patrná snaha smluvních stran vytvořit fiktivní závazky společnosti AGC, a. s., vůči společnosti IOB, a. s., a pokusit se tak narovnat jejich od června existující závazkový vztah. Reálné popření smyslu této zástavní smlouvy bylo patrné i z pozdějšího chování zástavního věřitele, který nevyužil možnosti prodat zastavené akcie v souladu s ustanovením § 44 citovaného zákona o cenných papírech, nýbrž uzavřel s dlužníkem další kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo právě oněch 700 ks akcií společnosti ČMFL, a. s., tj. předmět zástavy. Tyto cenné papíry se nakonec společnost AGC, a. s., rozhodla od svého dlužníka odkoupit a to dokonce za vyšší cenu, než byla hodnota existujících pohledávek společnosti AGC, a. s., vůči společnosti IOB, a. s. Navíc o platnosti této následné smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 12. 2000, lze mít rovněž důvodné pochybnosti, neboť svým obsahem odpovídá případu, o němž rozhodoval Nejvyšší soud již citovaným rozsudkem ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, který byl publikován v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, s. 441, vydávaném Nejvyšším soudem. V této věci vyslovil Nejvyšší soud názor, podle něhož kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Prakticky shodně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, i v dané věci sice již za účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 367/2000 Sb., avšak řešen byl stav předcházející právní úpravě, kdy ujednání o tzv., propadné zástavě ještě nebylo zákonem označeno za neplatné. (Srov. rovněž č. 46/1998 Sb. rozh. obč.) K charakteru uvedených smluvních ujednání je možné ještě doplnit, že zástavní smlouva, i v případě, že by ujednání z 30. 8. 2000 mohlo mít takový charakter, obecně nemá vliv na vlastnictví k movité věci, která je předmětem zástavy. Zástavní dlužník zůstává nadále vlastníkem zástavy. V daném případě však došlo k tomu, že zástavní věřitel si nakonec sám koupil předmět zástavy, který měl v držení, a tudíž zástavní smlouva, pokud by vůbec platně vznikla, by tak stejně ztratila jakýkoli smysl. Za situace, kdyby se totiž zástavní věřitel měl uspokojit ze zástavy, tj. jejím zpeněžením, prodával by již svou vlastní věc, a tím by svůj majetek zmenšoval. Proto je zřejmé, že smlouva uzavřená v srpnu 2000 ve skutečnosti ani neměla dojít svého naplnění a měla sloužit jako další krok k dosažení konečného cíle obviněných, tj. vyvedení cenných papírů vyšší hodnoty bez obdržení odpovídající finanční náhrady ze společnosti AGC, a. s. Navazující smlouva o prodeji akcií ČMFL, a. s., pak sloužila k vytvoření závazků původního věřitele vůči svému dlužníkovi tak, aby mohlo dojít k aktu započtení vzájemně se kryjících pohledávek obou smluvních stran.

Souhrnem různých smluvních ujednání se tak v posuzované věci stal z původního věřitele postupnými zjevně účelovými kroky dlužník, a teprve započtením vzájemných pohledávek se společnost AGC, a. s., s konečnou platností zbavila možnosti požadovat na společnosti IOB, a. s., plnění ve formě úhrady kupní ceny za akcie společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s., ve výši 750 milionů Kč. Až tímto aktem, k němuž došlo dne 28. 12. 2000 byl dokončen proces odstranění majetku obchodní společnosti AGC, a. s., která tím, že za své hodnotné akcie nezískala odpovídající plnění, byla poškozena. Škoda jako znak objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., resp. škoda velkého rozsahu jako znak kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 tohoto ustanovení, tak v posuzovaném případě vznikla dne 28. 12. 2000, tj. v den započtení vzájemně se kryjících pohledávek mezi společnostmi AGC, a. s., a IOB, a. s.

Závěrem je možné upozornit na vyjádření zástupce poškozené společnosti, které učinil ve stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání (srov. č. l. 1379 trestního spisu). Vyjádřil se poměrně jednoznačně tak, že k úbytku majetku společnosti AGC, a. s., došlo až započtením pohledávek dne 28. 12. 2000. Připustil sice, že rozhodným mohlo být i datum 5. 12. 2000, kdy byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů, v níž byl dohodnut způsob úhrady ceny akcií společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s. Takovou možnost však Nejvyšší soud vyloučil proto, že v posledně jmenované smlouvě je specifikován pouze závazek vyplývající ze sankce dohodnuté ve smlouvě ze dne 30. 8. 2000, resp. jejího dodatku ze dne 27. 11. 2000, jímž byla původní výše sankce snížena. Ohledně závazků, jež vznikly předmětnými smlouvami o převodu akcií z června 2000 a dalších nesplacených úhrad vyplývajících z dodatku k této smlouvě, nebyl určen jasný poměr, v němž k dohadované úhradě mělo dojít. Smluvní ujednání z 5. 12. 2000 bylo určité jen k uvedené sankci, nikoli ve vztahu k původnímu závazku společnosti IOB, a. s., vůči společnosti AGC, a. s. O správnosti takového výkladu skutečného obsahu smlouvy o převodu akcií svědčí právě následující jednostranný právní úkon z 28. 12. 2000 o započtení pohledávek, který by jinak ztratil smysl, a nebyl by důvod k zániku existujících pohledávek na obou smluvních stranách ještě formou započtení. Přestože obviněný T. P. tento jednostranný právní úkon sám neprovedl, ale učinil tak člen představenstva společnosti AGC, a. s., Ing. M. H., nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že se tak stalo s plným vědomím obviněného T. P., jako předsedy představenstva jmenované společnosti v rozhodné době, který jinak aktivně jménem této obchodní společnosti jednal, jak nakonec vyplývalo i z jeho postavení statutárního orgánu. O znalosti všech zásadních úkonů ve vztahu k závazkům či pohledávkám společnosti dostatečně vypovídá i to, že to byl obviněný T. P., kdo za společnost AGC, a. s., podepsal dne 30. 12. 2000 dodatek k opční smlouvě uzavřené dne 28. 6. 2000 ke smlouvám o převodu akcií společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s. Podle tohoto dodatku opční smlouva pozbývá platnosti z důvodů oběma smluvním stranám známým . Tato formulace tak jasně svědčí o tom, že veškeré kroky, které poškozená společnost AGC, a. s., v rozhodné době činila ve vztahu k předmětu trestního stíhání v této věci, byly konány buď osobně obviněným T. P., či na jeho pokyn s vědomím všech důsledků. V průběhu trestního řízení ani obhajoba neuplatnila k otázce provedení započtení jakoukoli výhradu.

Ještě k argumentu v dovolání týkajícímu se výpovědí obviněného T. P., jež učinil před svým odjezdem do zahraničí, tj. předtím, než bylo proti němu konáno řízení proti uprchlému, a k nimž podle vyjádření obhájce soudy nepřihlížely. Tímto postupem daly podle jeho přesvědčení soudy najevo, že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci neměla účinek způsobující přerušení trestního stíhání, a tím v podstatě odmítly akceptovat názor, z něhož napadené rozhodnutí vychází a na němž je založen i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zjistil, že dvě výpovědi z 12. 3. 2003 a ze dne 16. 4. 2004, na které obhájce odkazoval, nemohly být v řízení před soudem použity jako důkaz, neboť nebyly provedeny v souladu s ustanovením § 33 odst. 1 tr. ř. včetně náležitého poučení obviněného. O obou úkonech byl sepsán jen úřední záznam a z procesního hlediska se tak jednalo o úkony před zahájením trestního stíhání, konkrétně o podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. (nelze uvažovat o tom, že byly provedeny jako neodkladné či neopakovatelné úkony, které by později mohly být jako důkaz použity). Soudům obou stupňů ve věci rozhodujícím proto nelze vytknout, že k oběma uvedeným výpovědím obviněného T. P. nepřihlížely, neboť nebyly jako důkaz procesně použitelné, a to bez ohledu na stadium řízení, resp. posouzení účinků prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání v dané věci.

Nejvyšší soud tedy sice uznal část dovolacích námitek obviněného T. P. důvodnou, avšak nemohl přisvědčit jeho názoru, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné z důvodu jeho promlčení a mělo tedy být zastaveno. Přestože první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání v této trestní věci nemohla způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty a tento účinek nastal až usnesením ze dne 28. 11. 2005, které bylo obviněnému T. P. oznámeno dne 8. 12. 2005, nedošlo k zániku jeho trestní odpovědnosti z důvodu uplynutí promlčecí doby stanovené zákonem pro trestný čin, kterým byl uznán vinným. Tento trestný čin byl totiž spáchán až dne 28. 12. 2000, kdy nastal těžší škodlivý následek, resp. účinek, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. V napadeném rozsudku ani v řízení jemu předcházejícím Nejvyšší soud neshledal takové vady, které by obviněný vytkl, a jež by vyvolaly tvrzenou nesprávnost způsobu, jakým bylo rozhodnuto ve věci samé, byť se v části důvodů, na jejichž podkladě bylo napadené rozhodnutí vydáno argumenty odvolacího a dovolacího soudů neshodují. Podstatný je ale výsledek řízení, který považuje Nejvyšší soud za odpovídající zákonu i zjištěným okolnostem. Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. února 2011


Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová