5 Tdo 1020/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1020/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2005 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 6 To 20/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 10/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 57 T 10/2004, byl obviněný R. P. uznán vinným, že

1) dne 9. 9. 1996 jako jednatel a společník obchodní společnosti A. D. m., spol. s r. o., se sídlem P., O., pod záminkou získání půjčky na realizaci práva nákupní opce, a to nákupu 182 ks akcií společnosti B., a. s., P., o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč za každou akcii od Ing. E. P., a 100 ks akcií téže společnosti od M. S., a po předložení padělané smlouvy o sjednání práva nákupní opce uzavřené společností A. D. m., spol. s r. o., s M. S., uzavřel s poškozeným L. F., smlouvu o půjčce a společném podnikání, na jejímž základě od jmenovaného téhož dne vylákal částku 12.000.000,- Kč, přičemž neměl v úmyslu vylákané finanční prostředky vrátit, tyto použil pro svou vlastní potřebu a pouze v důsledku urgencí uhradil poškozenému po cca půl roce částku 500.000,- Kč na úhradu úroků, přičemž po odečtení této částky způsobil L. F. škodu ve výši 11.500.000,- Kč,

2) dne 15. 4. 1997 jako předseda představenstva společnosti A./I., a. s., se sídlem O., P., uzavřel se společností M., spol. s r. o., se sídlem P., J., smlouvu o poskytování reklamních služeb, přičemž ač neměl v úmyslu za tyto služby zaplatit, objednával u společnosti M., spol. s r. o., v období od uzavření smlouvy do 11. 6. 1998 pro své klienty společnosti W. stavební spořitelna, a. s., se sídlem J. nábř., P., a společnosti W. p. , a. s., se sídlem P., P. (nyní C. S. L. & P. P., A. S., se sídlem P., L.), provedení reklamních služeb, od kterých vyinkasoval plnění za tyto služby, přičemž však poškozené společnosti M., spol. s r. o. (po transformaci již M., a. s.), za tyto poskytnuté služby nezaplatil, finanční prostředky v částce 7.735.373,- Kč použil pro svou potřebu, přičemž v úmyslu oddálit vymáhání této dlužné částky vystavil jménem společnosti A./I., a. s., dne 21. 4. 1998 směnku na částku 6.400.000,- Kč se splatností do 20. 5. 1998, kterou však neproplatil.

3) jako předseda představenstva společnosti A./I., a. s., se sídlem O., P., po prohlášení konkurzu na tuto společnost usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 4. 1999, č. j. 95 K 93/98 24, ač byl o prohlášení konkurzu řádně vyrozuměn, ve lhůtě 30ti dnů ani v pozdější době nesestavil a neodevzdal ustanovenému správci konkurzní podstaty JUDr. J. P. seznam majetku a závazků této společnosti, s tímto správcem dále nejednal a mařil a maří tímto výkon funkce tohoto správce,

čímž spáchal v bodech 1) a 2) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a v bodě 3) trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný R. P. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti člena statutárního a kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu 5 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené C. P., s. r. o., L., M., na náhradě škody částku 11.500.000, Kč a poškozené M., a. s., Praha 1, Na poříčí 25, na náhradě škody částku 7.735.373,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly tyto poškozené společnosti se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. P. odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 6 To 20/2005, tak, že k odvolání obviněného R. P. napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výrocích o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. stran poškozené C. P., s. r. o., L., M. Poté odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. P. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené C. P., s. r. o., L., M., škodu ve výši 9.000.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak tuto poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 6 To 20/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 57 T 10/2004, podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájce JUDr. E. B. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání především uvedl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) soudem uváděná škoda vznikla neadekvátním postupem ze strany poškozeného F. a tento postup poškozeného byl hlavním důvodem nezdaru společného podnikání. Smlouvu o půjčce s poškozeným uzavíral v dobré víře a v důvěře, že poškozený poskytne potřebnou součinnost, což se však nestalo, a proto je jeho podvodný úmysl při uzavírání předmětné smlouvy o půjčce vyloučen. Pokud by soud i přesto dospěl k názoru, že jednání obviněného je trestné, pak by mělo být posouzeno podle jiné právní kvalifikace. Ohledně skutku vymezeného v bodě 2) dovolatel namítl, že mu nebyla prokázána vina ve vztahu k podvodnému jednání, přičemž v každém případě mělo být jeho jednání posouzeno nanejvýš jako zpronevěra. V tomto případě totiž měly mít zásadní vliv na celkové právní posouzení věci a uložení případného trestu především motivace a pohnutka jeho jednání, které směřovaly k tomu, aby bylo možno zajistit další chod jeho společnosti s tím, že měl reálnou představu o dalších podnikatelských možnostech a získání odpovídajícího množství finančních prostředků k tomu, aby společnosti M., spol s r. o., uhradil svůj dluh. K jednání uvedenému pod bodem 3) dovolatel uvedl, že se správcem konkurzní podstaty nekomunikoval proto, že mu nebylo nic známo o vyhlášení a průběhu konkurzu, a tudíž ani nemohl mařit výkon funkce správce konkurzní podstaty, ani ohrozit úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo jeho zpeněžení.

V závěru dovolání obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodů uvedených v § 265b písm. g) tr. ř. [dovolatel měl zřejmě na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, případně Vrchnímu soudu v Praze, k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného R. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dne 4. 8. 2005 ke sp. zn. 1 NZO 862/2005, se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného. Nejvyšší soud se na základě shora uvedených kritérií mohl zabývat dovoláním obviněného pouze zčásti, neboť dovolatel ve svém dovolání uplatnil, zejména ve vztahu ke skutkům pod bodem 2) a 3) rozsudku, námitky skutkové povahy, spočívající především v odlišném hodnocení provedených důkazů. Pro závěr o své nevině tak ve značné části svého mimořádného opravného prostředku požadoval změnu hodnocení skutkových zjištění zejména soudu prvního stupně, ze kterých vyšel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.

V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění soudů obou instancí, zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že obviněný nepovažuje za správný závěr soudu o tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť v jeho jednání ve vztahu ke skutku pod bodem 1) soud nesprávně spatřoval podvodný úmysl při uzavírání předmětné smlouvy o půjčce. Obviněný v této souvislosti uvedl, že v jeho jednání podvodný úmysl rozhodně dán nebyl, neboť sám poškozený neposkytl potřebnou součinnost po uzavření smlouvy o půjčce, což bylo následně hlavním důvodem nezdaru ve společném podnikání. V tomto právním posouzení dovolatel spatřuje pochybení ve smyslu nedostatku subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a namítá, že takové jednání nemělo být vůbec považováno za trestné, nebo případně mělo být právně posouzeno podle jiné právní kvalifikace.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 4 téhož ustanovení bude pak odsouzen ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 tohoto ustanovení škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.

Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním, může se stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Nicméně je třeba pro úplnost uvést i to, že skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. Zde uvedený trestný čin podvodu je totiž úmyslným trestným činem a k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Ve vztahu k odstavci 4 shora uvedeného zákonného ustanovení však již postačí nedbalostní forma zavinění.

Závěr o úmyslném zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Právní závěr o úmyslném zavinění trestného činu podvodu podle § 150 tr. zák. se tedy musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je úmyslné zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro tento závěr, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel či uvedl, že tak činil v jiném než podvodném úmyslu, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že dovolatelem uvedenými námitkami se již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, když je dovolatel uplatňoval v průběhu celého předchozího řízení. Ze skutkových zjištění, konstatovaných soudem první instance na straně 6 rozsudku ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 57 T 10/2004, vyplynulo, že s odkazem na listinné důkazy a na výpověď svědkyně M. S. (nyní Sch.), bylo prokazatelně zjištěno, že tato svědkyně nikdy nevlastnila akcie, které měly být předmětem padělané smlouvy o sjednání práva nákupní opce uzavřené společností A. D. m., spol s r. o., s M. S. (nyní Sch.), a taktéž předmětnou smlouvu ani nikdy nepodepsala. Z výše uvedeného nalézací soud i přes jen stručně rozvedená zjištění dovodil úmyslnou formu zavinění obviněného, přičemž odvolací soud se s těmito zjištěními a právními závěry ohledně podvodného úmyslu obviněného ztotožnil a dále je v potřebném rozsahu rozvedl. Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné pouze dodat, že již ze skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) je zřejmé, že obviněný chtěl uzavřít smlouvu o půjčce, a za tímto účelem poškozenému předložil smlouvu o sjednání práva nákupní opce, která ovšem byla opatřena nikoli pravým podpisem M. S. (nyní Sch.), která byla uvedena v předmětné smlouvě v rozporu se skutečností jako majitelka 100 ks akcií společnosti B., a. s., P., Z provedeného dokazování vyplynulo, že tato osoba uvedené akcie nikdy nevlastnila a smlouvu viděla v průběhu své svědecké výpovědi poprvé, když ani její údajný podpis na smlouvě nebyl pravý (srovnej č. l. 106 až 107, 109 až 116, 909 spisu). Obviněný věděl, že tato osoba uvedenou listinu ve skutečnosti nepodepsala, a na druhé straně mu bylo známo, že poškozený bez předmětné smlouvy s ním smlouvu o půjčce a společném podnikání neuzavře. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soud prvního stupně správně v jednání obviněného shledal zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., kde je stanoveno, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Obecně vzato, je vhodné k tomuto dále uvést, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Pokud jde o otázku, zda zavinění zahrnuje jen skutkovou stránku trestného činu, nebo zda se vztahuje i na některé právní pojmy, je třeba zdůraznit, že u znaků skutkové podstaty trestného činu zpravidla postačí, jsou-li pachateli známa fakta, která jim lze podřadit. V tomto konkrétním případě spočívalo podvodné jednání obviněného v tom, že věděl, že shora uvedenou smlouvu o sjednání práva nákupní opce ve smlouvě uvedená budoucí prodávající M. S. (nyní Sch.) nepodepsala, když bylo zjištěno, že její skutečný podpis se od jejího údajného podpisu na této smlouvě již na první pohled značně liší (č. l. 109 až 116 spisu, sv. 2.), a navíc obviněný věděl, jak údajná budoucí prodávající osobně vypadá, což připouští jak on sám ve své výpovědi, tak tuto skutečnost potvrdila i svědkyně M. S. (č. l. 106 spisu). Obviněný tedy v okamžiku podpisu předmětné smlouvy věděl, že osoba, která listinu případně podepsala, nebyla skutečná budoucí prodávající M. S., nyní Sch. I přesto však tuto smlouvu s padělaným podpisem předložil poškozenému L. F., který s ním na základě ní poté uzavřel smlouvu o půjčce, čímž úmyslně uvedl poškozeného při uzavírání smlouvy o půjčce na částku 12.000.000,- Kč v omyl ohledně rozhodné okolnosti pro uzavření této smlouvy, neboť tím v něm vzbudil dojem o reálnosti budoucího nákupu uvedených akcií, které však od M. S. zakoupit nemohl, neboť jak bylo prokázáno je ani nevlastnila. Tento podvodný úmysl vyplývá i z jednání obviněného R. P. ve vztahu k svědkovi E. P., který uvedl, že byl v rozhodné době skutečně držitelem 182 ks akcií společnosti B., a. s., a uzavřel s obviněným R. P. platnou kupní smlouvu na jejich odprodej, ale v době splatnosti mu obviněný řekl, že nemá na zaplacení kupní ceny, a proto po vzájemné dohodě od smlouvy odstoupili. Přihlédne-li se k celkové dohodnuté ceně těchto akcií od E. P. (70.000.000, Kč), již popsanému jednání ohledně akcií údajně vlastněných M. S., když údajně dohodnutá odkupní cena podle shora uvedené padělané smlouvy byla 38.461.538,- Kč (viz č. l. 116), a finanční situaci obviněného R. P. v té době, je zcela zřejmé, že celé jeho jednání ohledně vylákané půjčky 12.000.000, Kč od poškozeného L. F., bylo vedeno podvodným úmyslem, neboť je zjevné, že nechtěl tyto finanční prostředky poškozenému vrátit a tyto také použil pro svou vlastní potřebu, přičemž pouze v důsledku urgencí uhradil poškozenému po asi půl roce částku 500.000,- Kč na úhradu úroků. Ze všech těchto okolností a již popsaného jednání obviněného je zcela zřejmá nedůvodnost jeho tvrzení o neposkytnuté součinnosti poškozeného L. F., neboť ten mu dohodnutou částku 12.000.000,- Kč vyplatil, čímž se stal obětí popsaného podvodného jednání obviněného R. P.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zbývající námitky vztahující se k bodům 2) a 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, mají skutkový charakter. Pokud totiž dovolatel namítl, k bodu 2) že mu vina v souvislosti s podvodným úmyslem prokázána nebyla, a proto jeho jednání mělo být posuzováno minimálně podle jiné právní kvalifikace, a to eventuálně trestného činu zpronevěry, a dále k bodu 3) obviněný uvedl, že se správcem konkurzní podstaty nekomunikoval z důvodu, že mu nebylo nic známo o vyhlášení a průběhu konkurzu, tedy nemohl ani mařit výkon funkce správce konkurzní podstaty, je zapotřebí v této souvislosti uzavřít, že nehledě k tomu, že tato jeho tvrzení jsou v rozporu s provedenými důkazy, které podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně (srov. uvedené důkazy a jejich hodnocení na str. 5 až 8 tohoto rozsudku), obviněný se tímto dovolává změny hodnocení důkazů z důvodu nesprávného skutkového zjištění, tak jak bylo provedeno soudem prvního i druhého stupně. Nejvyšší soud v tomto směru považuje za nutné zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).

Pokud pak obviněný ohledně bodu 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně formálně uvedl, že jeho jednání mělo být posuzováno podle jiné právní kvalifikace a nanejvýš by mohlo jít eventuálně o zpronevěru , neuvedl k této námitce žádné konkrétní skutkové ani právní argumenty, a proto se jí Nejvyšší soud nemohl v podrobnostech zabývat, zvláště když pro takové právní posouzení není ve spise ani žádný podklad. Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně v případě dovolání obviněného ohledně bodu 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na eventuální právní kvalifikaci trestným činem zpronevěry , ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 57 T 10/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 6 To 20/2005, pod bodem 1) a 2) jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a pod bodem 3) jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 tr. zák., spáchaných obviněným P., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně ohledně výroku o vině a o trestu se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a shledal pochybení pouze ve výroku o náhradě škody, který zrušil a vadu napravil ve svém novém rozhodnutí. Dále je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného R. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.