5 Tdo 1015/2003
Datum rozhodnutí: 24.09.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1015/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. září 2003 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 2 To 41/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 13/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 49 T 13/2002, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán nahradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka O., ve výši 49.730,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku si podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 2 To 41/2003, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný J. B. dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá, že skutková zjištění neumožňují závěr o jeho přímém úmyslu usmrtit poškozenou M. S. a stejně tak neumožňují závěr o úmyslu nepřímém, ke kterému došel soud odvolací. Poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, který podle jeho názoru svědčí o tom, že neměl úmysl poškozenou usmrtit. Je přesvědčen, že skutkový stav umožňuje závěry v jeho prospěch i neprospěch a za této situace měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. Dále obviněný v dovolání podrobně rozbírá důkazní situaci týkající se napadení poškozené M. S. a dochází k závěru, že soudy prvního i druhého stupně dostatečně nevěnovaly pozornost té části výpovědi poškozené, v které uvedla, že obviněný měl bezprostředně po spáchání útoku sdělit, že se jde udat na policii. Tato skutečnost podle obviněného umožňuje závěr, že měl ve vztahu k poškozené tendenci s ní manipulovat, trestat ji vyhrožováním, že se poškodí, což je neslučitelné se závěrem, že chtěl poškozenou usmrtit. V závěru dovolání obviněný J. B. namítl, že není dána subjektivní stránka pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák., neboť jsou závažné pochybnosti o tom, zda byl skutečně srozuměn se smrtí poškozené a zda nezamýšlel způsobit jí pouze újmu na zdraví a bolest jako odplatu za předchozí neshody. Ze všech těchto důvodů obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a aby sám rozhodl tak, že ho uzná vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a uloží mu přiměřený trest.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného J. B. uvedla, že obviněný v dovolání opakuje argumentaci, která tvořila základ jeho obhajoby již v proběhlém trestním řízení. S těmito výtkami se soudy prvního i druhého stupně řádně vypořádaly. Uplatněné námitky směřují v podstatné části proti skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení důkazů. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá pouze výhrada obviněného vztahující se k subjektivní stránce pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně i touto otázkou se soudy obou stupňů důkladně zabývaly a ve svých rozhodnutích se s ní řádně vypořádaly. V závěru vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f tr. řádu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Z výše uvedeného je zřejmé, že část dovolání obviněného J. B. je opřena o námitky, které vytýkají nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takové hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak i následnou právní kvalifikaci. Jde o na námitky obsažené v té části jeho dovolání, v nichž znovu rozebírá a hodnotí výpověď poškozené M. S. nebo znalecký posudek znalce PhDr. P. V. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy, které však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami jinými, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uvedený v § 265b tr. řádu.

Vedle výše uvedených námitek, které se jednoznačně týkají skutkových zjištění, uplatnil obviněný námitku, že u něho není dána subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný vyslovuje závažné pochybnosti o tom, zda byl skutečně srozuměn se smrtí poškozené a zda nezamýšlel způsobit jí pouze újmu na zdraví a bolest jako odplatu za předchozí neshody, což je námitka týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku svého jednání. Přímým důkazem o zavinění je pouze jeho osobní vyjádření obsažené v doznání, neboť subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat. Za situace, kdy doznání chybí, jak to bylo v případě obviněného J. B., lze na zavinění usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Dále to může být povaha a charakter nástroje či zbraně a způsob jejich použití, z nichž lze dozovat následek zamýšlený pachatelem.

Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i v jeho odůvodnění, s kterým se ztotožnil i odvolací soud, vyplývá, že obviněný J. B. zasadil poškozené M. S. pět bodných ran, které směřovaly do oblasti hrudní a do oblasti břišní, přičemž dopad útoku byl výrazně zmírněn aktivní obranou poškozené. Vzhledem k četnosti ran a k tomu, že rány směřovaly do míst, kde jsou uloženy pro život důležité orgány, musel obviněný J. B. vědět, že svým jednáním může poškozenou M. S. usmrtit, a pro případ, že by tento následek nastal, byl s tím srozuměn, což jsou znaky nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Správně proto soudy prvního i druhého stupně došly k závěru, že z jednání obviněného J. B. lze dovodit jeho úmysl usmrtit poškozenou M. S. Je zřejmé, že skutkový stav uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., takže napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž bylo třeba, aby dovolací soud prováděl úkony pro objasnění věci nebo dokonce doplňoval dokazování ve veřejném zasedání podle § 265r odst. 7 tr. řádu. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal