5 Tdo 1014/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,3 tr. zákoník



5 Tdo 1014/2013-63

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2013 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 5 To 10/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 49 T 4/2011, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedený zločin byl obviněnému uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 5 To 10/2013, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Dne 2. 8. 2013 podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný popírá svou trestní odpovědnost za zločin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti podrobně odkazuje na některé důkazy provedené ve věci, které však podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily. Podle obviněného jednalo za obchodní společnost RYAL GROUP, s. r. o., více osob a jemu byla udělena plná moc pouze formálně. Odvolacímu soudu obviněný také vytkl, že nedodržel ustanovení o totožnosti skutku. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nenaplňují námitky obviněného uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. P. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný R. P. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní nikoli hmotně právní povaze jeho námitek ostatně svědčí i poukaz obviněného na pravidlo in dubio pro reo (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného), které se uplatňuje v trestním řízení v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu a hodnocením důkazů a jehož použití se obviněný domáhá s poukazem na to, že jeho vina údajně nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. P., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém popírá možnost, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, a namítá, že rozhodná zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.

Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož údajně nebyla dodržena totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání, obžalobou a rozsudkem. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního (viz zejména ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu), jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. řádu). Navíc obviněný zde blíže neupřesnil, v jakých konkrétních částech podle něj není shoda mezi výše zmíněnými rozhodnutími z hlediska totožnosti skutku. Nejvyšší soud proto považuje i tuto námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže její opodstatněnost nemohl učinit předmětem svého posuzování.

Nad rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a k námitce obviněného, podle níž mu byla pouze formálně udělena plná moc jednat za obchodní společnost RYAL GROUP, s. r. o., Nejvyšší soud uvádí následující. Jak je zřejmé z generální plné moci zařazené na č. l. 371 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2011, obviněný R. P. byl zmocněn ke všem právním úkonům, které souvisejí s jednáním za zmíněnou obchodní společnost. Z výslechů svědků (zejména svědka A. H.) provedených v hlavním líčení přitom vyplynulo, že obviněný ve skutečnosti řídil obchodní společnost RYAL GROUP, s. r. o., a jednatel této společnosti A. H. byl toliko formálně dosazenou osobou, která neměla žádné předpoklady k jednání jménem zmíněné společnosti. Obviněný byl tedy osobou fakticky odpovědnou i za plnění daňových povinností této obchodní společnosti. Obviněný sice nevykonával funkci statutárního orgánu, ale s ohledem na své reálné postavení v obchodní společnosti RYAL GROUP, s. r. o., musel plnit zákonné povinnosti přiznat a zaplatit příslušnou daň, což ostatně předpokládá skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Výhrady obviněného v tomto směru však nelze akceptovat ani z důvodu, že posledně citované ustanovení nevyžaduje ke spáchání trestného činu žádné zvláštní postavení či funkci pachatele, ale postačí, pokud pachatel formálně i fakticky jedná jménem subjektu daně (plátce či poplatníka daně), resp. za něj. Právě o takovou situaci se jednalo i v posuzované věci, protože obviněný rozhodně nebyl jen nějakou osobou bez vlivu na řízení obchodní společnosti, jak se snažil zdůraznit ve své obhajobě. Proto námitky, jimiž obviněný popírá možnost trestní odpovědnosti s poukazem na své tehdejší postavení v rámci jmenované obchodní společnosti, jsou nejen nedůvodné, ale věcně ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože je obviněný založil jen na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc s obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného R. P., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 10. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y