5 Tdo 1005/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1005/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 o dovolání, která podali obviněný B. D., a obviněný B. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 23 To 40/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 202/2003, t a k t o :

I. Dovolání obviněného B. D. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

II. Dovolání obviněného B. K. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění B. D. a B. K. byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 27 T 202/2003, uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že po předchozí společné domluvě od přesně nezjištěné doby v roce 2002 do 7. 3. 2003 v místě trvalého bydliště obviněného B. D. (H., Č. B.), v místě trvalého bydliště A. D. (L. Č. B.) a v prostoru osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Vectra, přechovávali nejméně 3 834,26 gramů drogy hašiš (vyrobené z pryskyřičné látky, jemné rostlinné části konopí a dalších aromatických přísad) obsahující pryskyřici z konopí setého (Canabis sativa), kterou nejprve nabízeli k prodeji v P. a na dalších místech České republiky a následně prodali osobě vystupující pod jménem M. P. (§ 55 odst. 2 tr. řádu) dne 6. 3. 2003 před motorestem H. v D., okres P., v množství 206,72 gramů za částku ve výši 14 650,- Kč a dne 7. 3. 2003 v době kolem 10.00 hodin v Č., okres P., v množství 3 627,54 gramů za částku ve výši 252 000,- Kč, přičemž marihuana, usušená forma konopí setého (Canabis sativa), je omamnou látkou zařazenou v příloze číslo 3 zákona č. 167/1998 Sb. a k nakládání s ní je třeba zákonného povolení, které neměli.

Za to byl obviněný B. D. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný B. K. byl za tento trestný čin a za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 9 T 85/2003, odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále tomuto obviněnému uložen rest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 let. Současně byl podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 9 T 85/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Současně byli obvinění B. D. a B. K. podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby ve vztahu k jednání, kterým se měli dopustit dalšího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadli oba obvinění a družka obviněného B. K. H. G. odvoláními, která Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 23 To 40/2005, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému B. D. doručen dne 1. 4. 2005, jeho obhájci dne 30. 3. 2005, obviněnému B. K. dne 5. 4. 2005, jeho obhájkyni dne 25. 3. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 25. 3. 2005.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný B. D. je podal dne 27. 4. 2005 a opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutkový závěr soudů činných dříve ve věci vychází z důkazů, které nebyly v celém rozsahu opatřeny v souladu s procesními předpisy. Procesní pochybení shledává obviněný konkrétně při získávání důkazu odposlechem telekomunikačního provozu postupem podle § 88 odst. 3 tr. řádu a při užití operativně pátracích prostředků podle § 158b tr. řádu. Ve vztahu k užití operativně pátracích prostředků obviněný považuje za zcela vyloučené, aby policejní orgány jakýmkoli způsobem provokovaly trestnou činnost nebo se na jejím páchání podílely, přičemž v určité fázi projednávané věci se již podle jeho přesvědčení jednalo o klasickou policejní provokaci. Za důkaz provedený v rozporu s procesními předpisy obviněný dále považuje i výslech utajeného svědka podle § 55 odst. 2 tr. řádu vystupujícího pod jménem M. P., když má za to, že i ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva by měl být takový důkaz používán jen za výjimečných okolností, přičemž pokud má být svědkem policista, je třeba řešit riziko možné odvety vůči němu a jeho rodině ze strany pachatele, dále otázku, zda je obviněný vůbec schopen takovou represi provést s tím, že pokud takové skutečnosti zjištěny nejsou, jedná se o důkaz opatřený nezákonným způsobem. Obviněný se současně domnívá, že vzhledem k uplatněným námitkám dokládajícím zjevné vybočení způsobu hodnocení důkazů ze zákonných mezí není vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), neboť v opačném případě by došlo k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a též čl. 90 a násl. Ústavy České republiky.

Podle názoru obviněného B. D. tedy soud prvního stupně postupoval při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, důkazy prováděl toliko jednostranně a odmítl provádět důkazy další, zejména pokud jde o důkazy svědčící ve prospěch obviněného, přičemž odvolací soud se s takovým postupem nižšího soudu ztotožnil. Obviněný se přitom domnívá, že důkazy byly získány nestandardním způsobem, bylo s nimi účelově manipulováno a v konečném důsledku byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství, ač bylo objektivně prokázáno jen to, že byl při policejní razii zadržen v automobilu v době, kdy jeho spolupachatel byl přistižen s psychotropní látkou.

Obviněný B. D. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný B. K. své dovolání podal dne 2. 5. 2005 a opřel je také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně rozhodně nevykazuje všechny znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jak byl právně posouzen soudy činnými dříve ve věci, ale jen znaky trestného činu podle § 187a tr. zák. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podle prvního z uvedených ustanovení, by obviněný musel drogu nabízet či prodat ještě někomu jinému než svědku M. P., což však nebylo prokázáno.

Obviněný B. K. se dále domnívá, že skutečnost popsaná ve zmíněném výroku o vině, tedy že drogu nabízel k prodeji v P. a na dalších místech České republiky, nebyla v řízení prokázána a ani nesplňuje podmínky ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Obviněný rovněž tvrdí, že utajovaný svědek M. P. ho opakovaně kontaktoval, obviněný s ním nejprve odmítl komunikovat, ale později, když potřeboval s družkou, která se nacházela v šestém měsíci těhotenství, peníze na výbavičku pro dítě a uhrazení dlužného nájemného za byt, na nabídku přistoupil a prodej drogy uskutečnil. Jak uvádí obviněný, policie o jeho tíživé situaci věděla a využila ji, tedy trestnou činnost vyvolala. Podle názoru obviněného jsou přitom vzhledem k současné judikatuře i nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, nezákonné především všechny zastřené policejní postupy podněcující určitou osobu ke spáchání trestného činu, resp. aktivní vytváření podmínek ze strany policie k tomu, aby vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl spáchat trestný čin. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že údajně neexistuje žádný důkaz, podle něhož by před kontaktem s utajovaným svědkem M. P. páchal trestnou činnost založenou na obchodování s drogami, když byl odsouzen toliko za dva konkrétní převody drog, při kterých policisté spolupůsobili a tuto činnost policie iniciovala. Obviněný se rovněž domnívá, že záznamy telefonních hovorů nejsou kompletní, je z nich zřejmé, že jim předcházel určitý kontakt, nebylo zjištěno, jak svědek M. P. získal jeho telefonní číslo, kdy ho poprvé kontaktoval a s jakou formulací, tedy měla být aplikována zásada in dubio pro reo a situace měla být vyhodnocena ve prospěch obviněného.

Obviněný B. K. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle § 265k odst. 2 tr. řádu i další rozhodnutí obsahově navazující a dále aby alternativně Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc znovu projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, že skutek má být posouzen jako trestný čin podle § 187a tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl v tomto smyslu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných B. D. a B. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obvinění spatřují naplnění uplatněného dovolacího důvodu zejména v chybně zjištěném skutkovém stavu a v porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu soudy obou stupňů a jsou přesvědčeni, že P. Č. r. se aktivně podílela na utváření skutkového děje, resp. tuto činnost vyvolala, když v této souvislosti odkazují i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Státní zástupce poukazuje na skutková zjištění učiněná ve věci a na obsah podkladových materiálů a dovozuje, že obvinění byli ještě před setkáním s policejním agentem rozhodnuti spáchat trestný čin spočívající v prodeji omamné látky a vstupem policejních orgánů byl pouze realizován jejich původní záměr. Takový zásah potom za dalších okolností, které státní zástupce popisuje, nevylučuje ani judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných B. D. a B. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali obvinění jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění B. D. a B. K. opírají jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění B. D. a B. K. ve svých dovoláních především tvrdí, že provedené důkazy nebyly opatřeny v souladu s procesními předpisy, popřípadě že byly prováděny a hodnoceny jednostranně. Podle názoru obou obviněných navíc soudy činné dříve ve věci odmítly provést další důkazy, které měly svědčit ve prospěch obviněných. Rovněž mají obvinění za to, že P. Č. r. aktivně zasáhla do skutkového děje a iniciovala spáchání trestného činu, a domnívají se, že soudy činné dříve ve věci porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a chybně zjistily skutkový stav. Existenci dovolacího důvodu tak obvinění podle názoru Nejvyššího soudu shledávají ve vadném hodnocení důkazů, které provedly soudy obou stupňů, resp. v nedostatečném rozsahu dokazování, přičemž z toho obvinění dále vyvozují nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro ně příznivějších) skutkových okolností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování a hodnotit důkazy (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění B. D. a B. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění B. D. a B. K. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obvinění neuplatnili.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných B. D. a B. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obvinění B. D. a B. K. neoprávněně přechovávali na konkretizovaných místech určité množství drogy zvané hašiš, která obsahovala omamnou látku, a tuto drogu následně nabízeli k prodeji a poté především dvakrát prodali osobě vystupující jako utajený svědek pod jménem M. P. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení uvedených skutkových zjištění, jak se toho ve svém dovolání obvinění domáhají, musel by modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zmíněného trestného činu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Popsaný závěr přitom platí i ve vztahu k námitce obviněných B. D. a B. K., podle níž měla P. Č. r. údajně svojí aktivitou vyprovokovat spáchání posuzovaného trestného činu. I když není pochyb o tom, že P. Č. r. prostřednictvím osoby vystupující pod jménem M. P. jako utajený svědek podle § 55 odst. 2 tr. řádu vstoupila do skutkového děje rozhodného v této věci, nelze učinit skutkový závěr odlišný od toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí, tedy že by trestnou činnost obviněných sama vyprovokovala nebo jinak nepřípustně iniciovala. Ostatně touto otázkou se velmi podrobně zabýval a náležitě s ní vypořádal ve svém rozsudku již soud prvního stupně. Podle jeho závěrů P. Č. r. na základě své operativní činnosti zjistila, že se na území J. kraje nabízí k prodeji droga zvaná hašiš v množství zhruba 7 kilogramů, a na základě tohoto poznatku byly k žádosti policie legálně nasazeny prostředky operativní techniky a poté byl uskutečněn nákup drogy, kterou obvinění již dávno předtím sami nabízeli k prodeji. Proto lze jednoznačně odmítnout úvahy, že by obviněný B. K. obstaral drogu teprve na základě žádosti P. Č. r. (č. l. 481 trestního spisu). Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01 (publikovaný pod č. 100 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na který poukazuje obviněný B. K., se proto nemůže v posuzované věci uplatnit, neboť žádná ze skutkových okolností, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nesvědčí o vyprovokování trestného činu P. Č. r., resp. osobou jednající na její pokyn.

Výše zmíněné námitky obviněných B. D. a B. K. tedy nemohl Nejvyšší soud považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Obvinění totiž nijak nezpochybňují právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, přestože se domáhají jiného právního posouzení skutku, ale činí tak výlučně na podkladě námitek, jimiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušnou právní kvalifikaci skutku, resp. namítají nesprávné hodnocení provedených důkazů a zpochybňují způsob jejich opatření a použitelnost. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

K dovolání obviněného B. D. tak je nutné konstatovat, že je i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání tohoto obviněného odmítl.

Obviněný B. K. ve svém dovolání uplatnil zčásti obdobné námitky jako obviněný B. D., takže k nim Nejvyšší soud zaujal stejný názor, pokud jde o jejich vztah k použitému dovolacímu důvodu. Kromě toho však podle názoru obviněného B. K. mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a tr. zák., neboť předmětnou drogu nabízel a prodal jen svědkovi vystupujícímu pod jménem M. P.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že mezi znaky skutkové podstaty vymezené v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák. nepatří dispozice s omamnou nebo psychotropní látkou či jedem ve vztahu k více dalším osobám, tudíž pro spáchání tohoto trestného činu zcela postačuje, jestliže obviněný (společně se spoluobviněným) nabízeli a následně prodali drogu pouze svědkovi vystupujícímu pod jménem M. P., a nikoli již dalším osobám. Ke skutkové podstatě trestného činu podle § 187a odst. 1 tr. zák. lze potom doplnit, že jejím znakem je sice rovněž přechovávání omamné nebo psychotropní látky či jedu, ale to jen tehdy, pokud tak pachatel činí nikoli pro jinou osobu (osoby), ale pro sebe. Pro naplnění skutkové podstaty podle § 187 odst. 1 tr. zák. totiž postačí i neoprávněné přechování omamné nebo psychotropní látky (a dalších látek) pro jiného. Přechováváním pro jiného je pak i držení drogy pro účely její další distribuce, prodeje apod. Právní posouzení jednání obviněného B. K. tak bylo učiněno i z tohoto hlediska správně a bez vad a jeho poslední citovaná námitka byla tudíž shledána zjevně neopodstatněnou.

Na podkladě toho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný B. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno i o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y