5 Tdo 1003/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 240 odst. 3 tr. zákoníku



5 Tdo 1003/2016-193


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněných F. B., A. F. , Ing. G. B. , Z. J. , M. P. , J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 4 To 59/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 3/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. B., A. F., Ing. G. B., Z. J., M. P. a J. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ( nalézací soud ) ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 46 T 3/2011, byli obvinění F. B., Ing. G. B., A. F., Z. J., J. K. a M. P. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoník ), kterého se (stručně vyjádřeno) dopustili tím, že po předchozí vzájemné dohodě, se záměrem využít existujících postupů při intrakomunitárním nákupu, tedy s úmyslem odebírat v České republice jako zboží dobíjecí kupony do telefonů jménem společnosti ALFAX, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, nepravdivě deklarovat jejich vývoz na Slovensko, přičemž tyto nebudou vyvezeny, ale prodány v České republice, a v úmyslu takto zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH ) za využití postupu podle § 64 odst. 1, 5 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v příslušném znění (dále jen zák. o DPH ), postupovali tak, že obviněný A. F., nebo jím pověřená osoba, vždy na základě předchozích instrukcí učiněných obviněným F. B., který trestnou činnost organizoval a řídil, nebo později cca od poloviny roku 2008 obviněným M. P., odebral jménem společnosti ALFAX, s. r. o., IČ: 35691123, se sídlem Bratislava, Svetlá 1 (dále jen ALFAX ), od společnosti Tabák Plus, spol. s r. o., se sídlem Brno, ul. Nové Sady 40, IČ: 63489821 (dále jen TABÁK PLUS ), AGORA plus, a. s., se sídlem Brno, Slatina, Řípská 11c, PSČ 627 00, IČ: 25503910 (dále jen AGORA PLUS ) a AGORA DMT, a. s., se sídlem Brno, Slatina, Řípská 11c, PSČ 627 00, IČ: 27747255 (dále jen AGORA DMT ), v B. dobíjecí kupóny do telefonů, kdy ke každému odběru deklaroval čestným prohlášením, že dobíjecí kupóny vyveze z České republiky do jiného státu v rámci Evropské unie, a v důsledku toho odebíral výše uvedené dobíjecí kupóny za cenu bez DPH, přičemž v rozporu s čestným prohlášením tyto, tak jak bylo obviněnými vzájemně dohodnuto, nevyvezl, ale obratem s vědomím, že budou prodány v České republice a nebude přiznáno a zaplaceno DPH, předával buď osobně, případně jím pověřená osoba, ve dnech odběrů nebo v přesně nezjištěných následujících dnech v B. nebo na jiných neustanovených místech zpočátku samotnému obviněnému F. B., později obviněnému M. P., který byl F. B. k jejich převzetí pověřen, přičemž obviněný A. F. společnost ALFAX nezaregistroval u příslušného správce daně, nepodal řádně daňové přiznání k DPH a z těchto zdanitelných plnění neodvedl DPH, přitom obvinění věděli, že dobíjecí kupóny společnost ALFAX odebírala bez DPH s podmínkou, že budou vyvezeny do jiného státu Evropské unie, a následně tyto jako zboží již zatížené DPH dodali dalším odběratelům v České republice, a to společnosti ALTA Praha, s. r. o., IČ: 65413270, se sídlem Praha, U Šumavy 287/14 (dále jen ALTA ), společnosti K+U, s. r. o., IČ: 63670054, se sídlem Praha, Brandlova 1639 (dále jen K+U ), společnosti K.U.K s. r. o., IČ: 28170245, se sídlem Praha, Brandlova 1639 (dále jen K.U.K ) a společnosti M.Dean Maxx, spol. s r. o., IČ: 27738353, se sídlem Praha, Brandlova 1639 (dále jen M.Dean Maxx ), v době od 9. 1. 2007 do 12. 3. 2010 jménem nekontaktních společností jednatele obviněného J. K., a to společnosti BOHEMIA PROJEKT PLUS, s. r. o., IČ: 64611949, se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Sokolská třída 1263/24 (dále jen BOHEMIA PROJEKT ), společnosti SALTUS, s. r. o., IČ: 28371739, se sídlem Praha, Veleslavín, Křenova 438/7 (dále jen SALTUS ), společnosti TWO TEAM s. r. o., IČ: 27550150, se sídlem Hradec Králové, Vocelova 1135 (dále jen TWO TEAM ), a nekontaktní společnosti obviněného Z. J., a to společnosti VENDLINE, s. r. o., IČ: 27745899, se sídlem Brno, Mlýnská 13 (dále jen VENDLINE ), společnosti Spisa&Sirius s. r. o., IČ: 27590844, se sídlem Praha, Karlín, Sokolovská 27/93 (dále jen Spisa&Sirius ), a z těchto zdanitelných plnění neodvedli DPH, k zastření skutečného stavu, že dobíjecí kupóny neopustily území České republiky, na základě jejich vzájemné dohody, obviněná Ing. G. B. vystavila v přesně nezjištěné době od 9. 1. 2007 na dobíjecí kupóny odebrané v B. ve společnosti TABÁK PLUS, AGORA PLUS a společnosti AGORA DMT, jménem společnosti ALFAX, výdajové faktury společnosti ALFAX na nekontaktní společnosti jednatele obviněného J. K. BOHEMIA PROJEKT, SALTUS a TWO TEAM a dále na nekontaktní společnosti obviněného Z. J. VENDLINE a Spisa&Sirius, kdy současně jménem těchto společností do účetnictví společnosti ALFAX vystavila čestná prohlášení o vývozu zboží ze Slovenské republiky do jiného státu EU, a to s cílem vzbudit dojem, že společnost ALFAX předmětné dobíjecí kupony dovezla na Slovensko a vyvezla zpět do České republiky, kdy obvinění J. K. a Z. J. věděli, že jsou na jejich společnosti obviněnou Ing. G. B. vystavovány faktury na uskutečněná zdanitelná plnění jménem společnosti ALFAX a čestná prohlášení o vývozu zboží ze Slovenské republiky do jiného státu Evropské unie a obviněným F. B. a obviněným M. P. jsou jménem jejich společností vystavovány faktury na uskutečněná zdanitelná plnění konečným odběratelům dobíjecích kuponů za účelem neodvedení DPH, a tuto činnost umožnili tím, že faktury, čestná prohlášení a další účetní doklady vždy za určité zdanitelné období hromadně stvrzovali svými podpisy a firemními razítky a dostávali za to svůj podíl z prostředků získaných trestnou činností, přičemž ani oni DPH z výše uvedených zdanitelných plnění uskutečněných obviněnými F. B. a M. P. jménem jejich společností neodvedli ani nepodali správci daně přiznání k DPH, tímto způsobem společným jednáním odebrali obvinění jménem společnosti ALFAX dobíjecí kupony od společnosti TABÁK PLUS, AGORA PLUS a AGORA DMT a úmyslně nepravdivým deklarováním, že dobíjecí kupóny opustí území České republiky, způsobili, že tyto společnosti, které dobíjecí kupóny deklarovaly jako zboží a jako s takovým s ním obchodovaly, neodvedly DPH z příslušných zdanitelných plnění a zkrátily tak DPH v následujícím rozsahu: společnost TABÁK PLUS neodvedla DPH ze zdanitelných plnění ve výši 120 086 131,90 Kč, společnost AGORA PLUS neodvedla DPH ze zdanitelných plnění ve výši 9 251 677,03 Kč, a společnost AGORA DMT neodvedla DPH ze zdanitelných plnění ve výši 42 327 782,30 Kč, celkem byla jednáním všech obviněných způsobena České republice zkrácením daně z přidané hodnoty škoda ve výši 171 665 591,23 Kč.

2. Za tento zločin byl obviněný F. B. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které konkrétně vyjmenovává výrok rozsudku. Obviněná Ing. G. B. byla odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Obviněný A. F. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgán, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deseti) let. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ohledně hodnot, které jsou dále uvedeny ve výroku rozsudku. Obviněný Z. J. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 (osmi) let. Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 (osmi) let. Obviněný M. P. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly J. S., nar. ....., zabrány věci nebo jiné majetkové hodnoty, jak bylo dále uvedeno ve výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Finanční úřad Brno I a Finanční úřad Brno II odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění F. B., Ing. G. B., A. F., Z. J., J. K., M. P. a zúčastněná osoba J. S. odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 4 To 59/2015, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem opětovně rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením velkého senátu trestního kolegia ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněných F. B., Ing. G. B., Z. J. a M. P. a podle § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněných A. F. a J. K. a zúčastněné osoby J. S. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 46/2012, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 46 T 3/2011. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně ( nalézací soud ) přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nalézacímu soudu v tomto usnesení uložil, aby se při zohlednění § 9 a § 10 odst. 6 písm. g) zák. o DPH v rozhodném znění vypořádal s otázkou, který subjekt byl povinný k platbě DPH, a zároveň zvážil, zda nebyla celá ekonomická činnost realizována v České republice (dále i jen ČR ) a nešlo tak o fingovanou operaci. Nalézacímu soudu také uložil přihlédnout k námitkám obviněných týkajících se přibrání znalce Ing. Daniela Líbezného, Ph.D., jeho posudků, a také odlišné právní povahy dobíjecích kupónů. Nejvyšší soud dále uvedl, že nalézací soud stranám postupem podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. předloží k nahlédnutí rejstříkové spisy a při současném respektování judikatury ohledně tzv. opomenutých důkazů zváží potřebnost doplnění dokazování. Při zjišťování skutkového stavu se musí vypořádat s výpovědí obviněného A. F. ze dne 19. 5. 2010 a 7. 7. 2010 z hlediska její procesní použitelnosti, dále se rovněž vypořádá i s dalšími námitkami obviněných včetně námitek týkajících se uložených trestů. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázkám souvisejícím s nárokem na náhradu škody. II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 4 To 59/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 46 T 3/2011, podal obviněný F. B. dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Klusáčka z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., obviněná Ing. G. B. podala dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Soukupa, BA, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř., obviněný A. F. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Lisko z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., obviněný Z. J. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Focko z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný M. P. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obviněný J. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Penky z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Všichni obvinění se v rámci svých mimořádných opravných prostředků mj. zabývali charakterem dobíjecího kupónu a namítali, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily právní závěr Nejvyššího soudu, podle nějž je třeba dobíjecí kupón pro daňové účely považovat nikoli za zboží, ale za službu. Dovolatelé odkazovali zejména na § 9 a § 10 odst. 6 písm. g) zák. o DPH v rozhodném znění, podle nichž se za místo plnění při poskytnutí služby považuje místo, kde má osoba poskytující službu sídlo nebo místo podnikání, a při poskytnutí telekomunikačních služeb zahraniční osobě nebo osobě povinné k dani, která má sídlo nebo místo podnikání v jiném členském státě, je místem plnění místo, kde má osoba, které je služba poskytnuta, sídlo nebo místo podnikání. V projednávané věci se tak místo plnění přesunulo na Slovensko. Obvinění A. F. a F. B. v této souvislosti poukazovali na skutečnost, že službu z povahy věci vyvézt nelze, a je proto zbytečné zkoumat, zda k vývozu dobíjecích kupónů skutečně došlo či ne, protože DPH neměla být v žádném případě odvedena v ČR.

7. Obviněný F. B. dále nesouhlasil s tím, že nalézací soud opětovně vycházel ze zpracovaných znaleckých posudků, ačkoliv měl být zpracován nový znalecký posudek ve vztahu k dobíjecím kupónům jako službě s ohledem na odlišný režim daňové povinnosti při obchodování se zbožím a službou. Rozporoval i tvrzení, že výši zkrácené DPH lze zjistit prostým matematickým výpočtem. Soudům nižších stupňů dále vytýkal dovozování závěrů, které nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti zejména poukázal na nedostatečné prokázání zapojení jeho osoby v jednotlivých fázích obchodu. Soudy nižších stupňů podle něj neprokázaly, že společnost ALFAX byla do obchodního řetězce uměle implementovaná a jednalo se pouze o fingovanou operaci. Proti jednomu z prvotních dodavatelů, společnosti TABÁK PLUS, je vedeno trestní stíhání, faktury vystavené touto společností by proto neměly být použity jako podklad pro stanovení výše daňové povinnosti. Soudy nižších stupňů podle názoru odvolatele navíc při formulování svých závěrů vycházely z obsahu výpovědí, které jsou procesně nepoužitelné. Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že trestní řízení probíhá od roku 2010 a z jeho strany nebyla vyvíjena žádná snaha řízení prodloužit. Uložení trestu na horní hranici sazby proto neodpovídá základním zásadám ukládání trestů. Dovolatel zároveň požádal o odklad výkonu trestu s ohledem na nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení při jeho dodání do výkonu trestu v roce 2012.

8. V doplnění dovolání ze dne 15. 2. 2016 obviněný F. B. znovu namítal, že napadaná rozhodnutí nekonkretizují jednotlivé důkazy ani souvislosti mezi nimi a rozporoval hodnocení některých důkazů (telefonní odposlechy s obviněným A. F., domovní prohlídky, výpovědi svědků). Opětovně argumentoval procesní nepoužitelností výpovědí provedených před zahájením trestního stíhání jeho osoby. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, přičemž mimo rámec této ochrany se nemůže ocitnout ani rozhodování o dovolání. Obviněný v projednávané věci proto spatřuje extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižšího stupně s provedenými důkazy. K provedenému dokazování dále namítal, že policejní orgán skartoval část spisu, která měla svědčit v jeho prospěch. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil námitku, podle níž v době ukládání peněžitého trestu bylo zřejmé, že jej nebude schopný ve lhůtě uhradit a dojde k přeměně trestu. Znovu namítal nezákonnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na horní hranici trestní sazby, a to zejména s ohledem na délku trestního řízení a jeho dosavadní bezproblémovou součinnost. Poslední z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

9. Obviněná Ing. G. B., opírající své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., kromě námitek týkajících se charakteru dobíjecích kupónů a znaleckých posudků, které v zásadě shodně uplatnil i obviněný F. B., namítala porušení presumpce neviny, s tím, že soudy nižších stupňů neodůvodnily, jakým konkrétním jednáním se měla dopustit trestné činnosti. Polemizovala s hodnocením důkazů a kritizovala nalézací soud, který nevyhověl jejím návrhům na doplnění důkazů. V doplnění dovolání ze dne 1. 8. 2016 (ve znění opravy doplněného dovolání ze dne 11. 8. 2016) dále namítala s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. porušení svého práva na zákonného soudce, protože předmětná věc byla přiřazena mimo nápad věci a v rozporu s rozvrhem práce nalézacího soudu.

10. Obviněný A. F., kromě argumentace ohledně místa plnění daňové povinnosti (podle jeho tvrzení mělo být místem plnění Slovensko) a nezohlednění charakteru dobíjecích kupónů, které je třeba považovat za zboží, vyjádřil nesouhlas s neprovedením některých důkazů soudy nižšího stupně. Konkrétně namítal opomenutí důkazu výslechem policistů M. L. a M. V. a důkazů, které podle jeho tvrzení měly svědčit o odvedení DPH na Slovensku. Podobně jako obviněný F. B. také argumentoval skartací částí spisu. Podle dovolatele nelze vycházet ze znaleckého posudku, vypracovaného znalcem Ing. Daliborem Líbezným, Ph.D., který považoval dobíjecí kupóny za zboží. Zároveň Nejvyššímu soudu navrhl rozhodnout o odložení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř. V doplnění dovolání ze dne 22. 1. 2016 vytkl odvolacímu soudu, že při ukládání trestu nezohlednil namítanou nepřiměřenou délku trvání soudního řízení.

11. Obviněný Z. J. nad rámec námitek shodných s ostatními obviněnými namítal, že skutek, který mu je kladen za vinu, se nestal a nepředstavuje ani zločin krácení daně. Soudy podle dovolatele nesprávně posoudily skutkový stav, existuje navíc extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Podobně jako další obvinění namítal nepoužitelnost výpovědi obviněného A. F. proti jeho osobě. Ve svém dovolání upozornil na skutečnost, že společnost VENDLINE, prostřednictvím které se měl dopouštět trestné činnosti, nevyvíjí činnost od roku 2007 2008 a jednatelem společnosti Spisa&Sirius, jejímž jménem měl podepisovat příslušné faktury a čestná prohlášení o vývozu, není jednatelem a společníkem od roku 2009. Poukazoval také na fakt, že jeho jméno nefiguruje v odposlechnutých hovorech a žádný ze svědků se o jeho osobě a jeho údajné roli v organizované skupině nezmiňuje. Podrobil dále kritice rozhodnutí nalézacího soudu neprovádět jím navržený důkaz o pravosti jeho podpisu na fakturách.

12. Obviněný J. K. ve svém dovolání napadal způsob, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s pokyny Nejvyššího soudu, zejména z hlediska posouzení dobíjecího kupónu jako služby, a jakým provedly hodnocení důkazů. Nalézací soud svůj rozsudek odůvodnil neprocesními důkazy, např. výpovědí svědků K. U. a P. K. Výpověď obviněného A. F. označuje za nepravdivou a taktéž procesně nepoužitelnou. Nepřímé důkazy, jako podpisy na fakturách, telefonní odposlechy či svědecké výpovědi podle jeho názoru nemohou založit závěr o jeho vině. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud pominul některé důkazy, jako příklad uvedl trestní spis společnosti TABÁK PLUS. Výši uloženého trestu považuje za nepřiměřenou, a to i s ohledem na to, že při ukládání trestu nebyla dostatečně zohledněna nepřiměřená délka řízení.

13. Obviněný M. P. ve svém dovolání napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů, s tím, že se jedná o situaci, kdy skutkové závěry vycházejí z důkazů odporujícím zásadám formální logiky a jsou v extrémním nesouladu s důkazy, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podotkl, že skutek není vyčerpán v celém rozsahu ohledně společnosti 100MEGA. Soudům vytkl, že vycházely pouze z výpovědi obviněného A. F. Skutkové závěry nalézacího soudu proto postrádají důkazní oporu. Shodně s ostatními dovolateli namítal, že DPH měla být uhrazena na Slovensku. Rozporoval i uložení peněžitého trestu s ohledem na svou nemajetnost.

14. Obviněný F. B. v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, a poté podle ustanovení § 265 1 odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc jinému senátu Krajského soudu v Brně, aby tento věc znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že jej zprostí obžaloby. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí Krajského soudu v Brně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ve svém přípise ze dne 14. 1. 2016 sdělil, že nesouhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání. Obviněná Ing. G. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, a poté podle ustanovení § 265 1 odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc jinému senátu Krajského soudu v Brně, aby tento věc znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že obviněnou zprostí obžaloby. Obviněný A. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a poté podle ustanovení § 265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal uvedenému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí. V doplnění svého dovolání ze dne 22. 1. 2016 vyslovil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný Z. J. navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí soudů v předmětné věci zrušil a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Ve svém přípise ze dne 18. 3. 2016 vyslovil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Ve svém přípise ze dne 10. 4. 2016 sdělil, že nesouhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a podle ustanovení § 265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že podle § 226b tr. ř. obviněného zprostí obžaloby. V rámci svého mimořádného opravného prostředku vyslovil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných F. B., A. F., Ing. G. B., Z. J., J. K. a M. P. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že námitky obviněných v části, v níž pouze polemizují s hodnocením provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav, provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a ve věci nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nelze ani přijmout, že by soudy nižších stupňů při závěru o vině vycházely z procesně nepoužitelné výpovědi obviněného A. F. (z té nalézací soud vycházel pouze ve vztahu k jeho osobě) či relativně procesně nepoužitelných výpovědí svědků K. U. a P. K. (tito svědci byli vyslechnuti i po zahájení trestního stíhání všech obviněných). Za hmotněprávně relevantní lze považovat všemi obviněnými vznesenou námitku, že soudy v dané věci nerespektovaly závazný právní názor vyplývající z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, ohledně povahy dobíjecího kupónu. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že činnost obviněných postrádala přeshraniční aspekt a zapojení slovenské společnosti ALFAX bylo pouze fingované. Tyto závěry jsou v souladu s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, který nalézacímu soudu uložil zvážit, zda celá ekonomická činnost týkající se dobíjecích kupónů nebyla realizována v ČR a nejednalo se tak o fingovanou operaci. Nelze akceptovat ani námitku obviněných týkající se znaleckého posudku, z něhož nalézací soud vycházel pouze v rozsahu, v němž znalec popsal faktickou stránku věci. Nelze nic namítat ani proti rozhodnutí nalézacího soudu nezpracovávat nový znalecký posudek, které odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů. V souladu s pokyny Nejvyššího soudu pak nalézací soud doplnil dokazování a v případech, kdy se s důkazními návrhy obviněných neztotožnil, svůj postup v intencích judikatury o opomenutých důkazech řádně vysvětlil. Ve vztahu k námitce obviněného M. P. ohledně nevyčerpání skutku v souvislosti se společností 100MEGA státní zástupce uvedl, že není patrné, jaký vliv by měla tato okolnost na právní postavení obviněného, a odkázal na odůvodnění odvolacího soudu. K námitkám obviněných F. B., A. F., J. K. a M. P. týkajících se výroků o trestech je třeba podle státního zástupce uvést, že dovolací důvod [podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uplatnil pouze obviněný F. B.] nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení trestní sazby. Nelze přihlédnout ani k délce řízení, která byla adekvátní složitosti a náročnosti případu. Akceptovat nelze ani námitku obviněného M. P., že nalézací soud nezohlednil při ukládání peněžitého trestu jeho majetkovou situaci. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatněného obviněnými F. B., Ing. G. B., A. F. a M. P., tento může být úspěšný pouze v případě, že je zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před nalézacím soudem. V projednávané věci však touto vadou rozhodnutí nalézacího soudu nebylo. Státní zástupce se neztotožnil ani s návrhem obviněných, aby Nejvyšší soud po případném zrušení rozsudku nalézacího soudu přikázal věc k rozhodnutí jinému senátu.

16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. V případě obviněných F. B. a A. F. dospěl státní zástupce k závěru, že není třeba zabývat se jejich podněty k odkladu či přerušení výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu § 265o tr. ř.

17. Ačkoliv bylo všem obviněným prostřednictvím jejich obhájců zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, dovolatelé se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, a to ani prostřednictvím svých obhájců, k němu nevyjádřili.

III.
Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněných F. B., A. F., Ing. G. B., Z. J., J. K. a M. P. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolateli uplatněné námitky alespoň z části naplňují jimi uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.


19. Všichni dovolatelé ve svých opětovných mimořádných opravných prostředcích uplatnili zejména dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným, a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, a to včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných F. B., Ing. G. B., A. F., Z. J., J. K. a M. P., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

20. Obvinění F. B., Ing. G. B., A. F. a M. P. také uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z podaných dovolání vyplývá, že obvinění uplatnili uvedený dovolací důvod v posledně uvedené alternativě, protože jsou názoru, že vada zakládající některý z důvodů dovolání, konkrétně zejména důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatěžovala řízení před nalézacím soudem. Pokud však touto vadou rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není (viz dále), nemůže být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

21. Námitky proti výroku o trestech vznesli obvinění F. B., A. F., J. K. a M. P. Pouze F. B. tyto námitky uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo zákonnou trestní sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod č. T 617 ve sv. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004). Nejvyšší soud však zejména poukazuje na to, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud v prvé řadě poznamenává, že nalézací soud v souladu s jeho pokyny v předchozím usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, předložil stranám k nahlédnutí postupem podle ustanovení § 213 odst. 1, 2 tr. ř. rejstříkové spisy, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 4. 2014 (č. l. 4930 4931 spisu). Zároveň přihlédl k námitkám týkajících se znaleckého posudku znalce Ing. Daniela Líbezného, Ph.D., při zjišťování skutkového stavu se vypořádal s povahou výpovědi obviněného A. F. ze dne 19. 5. 2010 a 7. 7. 2010 a v neposlední řadě zvážil potřebnost doplnění dokazování ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu návrhů učiněných obviněnými, tak jak mu bylo Nejvyšším soudem uloženo.

23. Ve vztahu ke znaleckému posudku znalce Ing. Daniela Líbezného, Ph.D., nalézací soud uvedl, že nepovažoval za nutné jej doplnit, protože závěry posudku z hlediska výše zkrácení daňové povinnosti zůstávají totožné (str. 60 rozsudku nalézacího soudu). S uvedeným závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který doplnil, že oba znalecké posudky, které byly ve věci vypracovány znalci Ing. Zuzanou Šánovou a Ing. Danielem Líbezným, Ph.D., se primárně zabývaly výší daňového úniku. Posouzení charakteru dobíjecího kupónu, ke kterému se nad rámec vyčíslení daňového úniku vyjádřil zejména Ing. Daniel Líbezný, Ph.D., je otázkou právní, a nemá vliv na výši daňového úniku. Odvolací soud dále upozornil na skutečnost, že bez ohledu na charakter dobíjecích kupónů činila sazba DPH 19 % v letech 2007 2009 a 20 % v roce 2010. I v případě, že došlo ke změně právního náhledu na charakter dobíjecího kupónu, je proto výše daňového úniku stejná. Vypracování nového znaleckého posudku by proto bylo nadbytečné (str. 47 usnesení odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů tak zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněných na zpracování nového znaleckého posudku. Nejvyšší soud k tomu v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění v zásadě namítali, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). V posuzované věci jak nalézací, tak i odvolací soud, náležitě přesvědčivě zdůvodnily, proč považovaly znalecké posudky vypracované znalci Ing. Zuzanou Šánovou a Ing. Danielem Líbezným, Ph.D. z hlediska zjištění skutkového stavu věci za dostatečné a proč nevyhověly návrhům obviněných na zpracování nového znaleckého posudku, který vyhodnotily jako nadbytečný. Nejvyšší soud vzhledem k tomu nepovažuje za potřebné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto směru doplňovat a pro stručnost na ně odkazuje.

24. Nalézací soud taktéž doplnil dokazování a provedl některé další důkazy navrhované obviněnými, přičemž v souladu se shora uvedenou judikaturou ohledně tzv. opominutých důkazů řádně odůvodnil, proč některým důkazním návrhům obhajoby nevyhověl. Nejvyšší soud k tomu po přezkoumání tohoto postupu považuje za nutné uvést, že jako nadbytečný správně vyhodnotil nalézací soud návrh na provedení dokazování ve vztahu k daňové povinnosti společnosti ALFAX na Slovensku, a to z důvodu, že tato nemá s ohledem na okolnosti odběrů a následného prodeje dobíjecích kuponů jako zboží v České republice vypovídací hodnotu k projednávané trestné činnosti. Nalézací soud dále z důvodu nadbytečnosti neprovedl výslech původních vyšetřovatelů ve věci Ing. Bc. M. L. a Bc. M. V., a to s tím, že výslech se měl podle návrhů obhajoby týkat okolností, které byly již objasněny. Na skutkových závěrech by podle nalézacího soudu nic nezměnilo ani provedení identifikace jednotlivých dobíjecích kupónů, ani grafologická expertiza podpisů na fakturách společností obviněných Z. J. a J. K. Případné závěry takové expertizy by podle nalézacího soudu nic nezměnily na závěru o podílu těchto obviněných na trestné činnosti, k níž byly s jejich vědomím užity společnostmi, které zastupovali. Ani tyto důkazní návrhy obviněných proto nalézací soud neakceptoval (srov. str. 81 rozsudku nalézacího soudu).

25. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl důkazy v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., a zároveň řádně odůvodnil, proč některé důkazní návrhy obviněných zamítl jako nadbytečné (str. 44 45 usnesení). Ve vztahu k důkaznímu návrhu na výslech policistů, kteří měli vysvětlit skartování úředního záznamu se svědkem P. M., odkázal na své první usnesení ve věci ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 46/2012. V něm uvedl, že výslech se jeví jako nadbytečný, protože svědek P. M. byl vyslechnut v hlavním líčení, přičemž se nejedná z hlediska posouzení otázky viny či trestu u obviněných o nikterak významného svědka a vyřazení úředního záznamu o informacích získaných od tohoto svědka ze spisového materiálu v přípravném řízení nemohlo ovlivnit důkazní situaci v projednávané věci (viz str. 60 usnesení). Námitku skartace uvedeného úředního záznamu opětovně vznesli ve svém dovolání i obvinění F. B. a A. F. Nalézací soud se nicméně s touto námitkou vypořádal, když odkázal na státním zástupcem dodatečně předložený úřední záznam v elektronické podobě o podaném vysvětlení sepsaný s P. M. ze dne 23. 3. 2010 (č. l. 3405 3409 spisu), poukázal na výslech svědka v hlavním líčení dne 6. 10. 2011 i na jeho diskutabilní věrohodnost s ohledem na poměr s obviněnou Ing. G. B. (str. 54 55 rozsudku). Na své dřívější rozhodnutí odkázal odvolací soud i ohledně grafologické expertizy podpisů obviněných Z. J. a J. K. na příslušných fakturách. Zde uvedl, že oba obvinění o odběrech dobíjecích kupónů prokazatelně věděli, oba vkládali na účty svých společností milionové částky, které byly určené na obchody s kupóny a obviněný Z. J. dokonce v některých případech na základě plné moci od obviněného A. F. odebíral dobíjecí kupóny za společnost ALFAX. Zcela vědomě se proto oba aktivně podíleli na řadě kroků trestné činnosti a v této souvislosti proto není podstatné, zda osobně podepisovali veškeré účetní doklady (str. 58 usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 46/2012). Nejvyšší soud tyto závěry přezkoumal a zjistil následující skutečnosti. Podle spisového materiálu byl svědek P. M. vyslechnut před nalézacím soudem v hlavním líčení dne 6. 10. 2011 (č. l. 3210 3218 spisu). V rámci tohoto výslechu měla možnost obhajoba klást svědku otázky, čehož využila (srov. č. l. 3212 3214 a 3217 3218 spisu). Svědek nadto uvedl, že jeho výpověď před soudem odpovídá obsahově jeho dřívější výpovědi před policejním orgánem (č. l. 3213 spisu). Lze proto přisvědčit závěru nalézacího i odvolacího soudu o nadbytečnosti výslechů policistů, kteří tohoto svědka vyslechli v přípravném řízení. Neexistuje rozumný důvod domnívat se, že tento postup by vedl ke zjištění nových skutečností nad rámec výpovědi svědka P. M. v hlavním líčení dne 6. 10. 2011. Nejvyšší soud také souhlasí se závěry nalézacího a odvolacího soudu ohledně nadbytečnosti provedení důkazu pravosti podpisů na fakturách, který v rámci svého dovolání navrhl obviněný Z. J. Účast obviněného na trestné činnosti lze dovodit na základě řetězce dalších důkazů, jako např. výpisů z bankovního účtu společnosti ALFAX, kam vkládal obviněný Z. J. částky v řádech milionů korun, které byly obratem poukázány dodavatelské společnosti TABÁK PLUS (č. l. 2311 2312 spisu), dále výpisy z bankovních účtů společností, ve kterých figuroval jako jednatel nebo disponent jejich bankovního účtu a které dokumentují pohyb plateb od koncových odběratelů dobíjecích kupónů přes obviněného či jeho společnosti [např. výpis z bankovního účtu společnosti TWO TEAM jednatele obviněného J. K., k němuž měl obviněný Z. J. zřízené dispoziční právo (č. l. 1206 spisu), na který zasílá odběratelská společnost ALTA PRAHA částku ve výši více než jeden a půl milionu, a tato je obratem v téměř totožné výši převáděna na účet společnosti VENDLINE obviněného Z. J. vedeného u ČSOB (č. l. 1625 spisu)]. Ve shodě s nalézacím a odvolacím soudem proto Nejvyšší soud konstatuje, že míru zapojení obviněného Z. J. do trestné činnosti je možné dovodit na základě již provedených důkazů, aniž by bylo nutné grafologickou expertizou přezkoumat, zda veškeré faktury vystavené jeho jménem skutečně podepsal.

26. Co se týče námitek obviněných F. B. a J. K. ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědí svědků K. U. a P. K., ze spisového materiálu i z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že oba svědci byli vyslechnuti jak v přípravném řízení, tak následně i v hlavním líčení (str. 53 rozsudku nalézacího soudu, č. l. 3125 3137 spisu). Odvolací soud v této souvislosti doplnil, že tito svědci byli vyslechnuti opakovaně i po zahájení trestního stíhání všech obviněných, a proto lze vycházet ze skutkových zjištění vyplývajících z jejich výpovědí při objasňování skutkového děje (viz str. 42 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud také akceptoval závazný právní názor odvolacího soudu o procesní nepoužitelnosti výpovědi obviněného A. F. ze dne 19. 5. 2010 a 7. 7. 2010 vůči ostatním obviněným a vycházel z ní pouze ve vztahu k jeho osobě (str. 47 48 a 52 rozsudku nalézacího soudu). Vinu obžalovaných dovodil z řady jiných důkazů, získaných v průběhu trestního stíhání, které podrobně rozvedl na str. 39 81 svého rozsudku. V prvé řadě se jednalo o výslechy svědků, zejména pak zástupců dodavatelských společností A. K. a L. B. (str. 52 53 tohoto rozsudku), zástupců společností odebírajících dobíjecí kupóny P. K., K. U. a T. O. (str. 53 54 téhož rozsudku), k objasnění mechanismu odběru a následného prodeje dobíjecích kupónů. Dále šlo především o jednotlivé doklady svědčících o úhradách společnosti ALFAX, prohlášení o vývozu a potvrzení o vývozu dobíjecích kupónů, faktury vystavené v souvislosti prodejem kupónů, daňové doklady včetně zpráv správců daně ve vztahu k daňovým přiznáním společností TABÁK PLUS, AGORA PLUS, AGORA DMT a k nekontaktním společnostem obviněných Z. J. a J. K., jež podrobně cituje nalézací soud na str. 60 62 svého rozsudku. K objasnění sytému plateb za odebrané dobíjecí kupóny a následných úhrad v rámci obchodního řetězce si nalézací soud vyžádal příslušné bankovní informace a doklady (str. 62 65 rozsudku nalézacího soudu). K dalšímu zdokumentování trestné činnosti, především k prokázání skutečnosti, že dobíjecí kupóny byly prodávány v ČR, aniž by došlo k jejich deklarovanému vývozu na Slovensku, a k míře zapojení jednotlivých obviněných, využil nalézací soud důkazů získaných operativně pátracími prostředky (záznamy o sledování osob a věcí, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor), které detailně popsal a zhodnotil (str. 65 70 rozsudku nalézacího soudu). Konečně k personálnímu a majetkovému propojení jednotlivých společností provedl nalézací soud rejstříkové spisy (str. 71 74 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že nalézací soud v tomto směru dostatečně splnil pokyn Nejvyššího soudu, uložený mu v usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, aby se náležitě vypořádal s povahou výpovědí obviněného A. F. ze dne 19. 5. 2010 a 7. 7. 2010, přičemž nalézací soud podrobně rozvedl jiné důkazní prostředky, z nichž vycházel při dovození viny ostatních obviněných. Nejvyšší soud už jen dodává, že procesní nepoužitelnost výše specifikovaných výpovědí obviněného A. F. byla pouze relativní (ve vztahu k dalším obviněným), není proto samo o sobě vadou, pokud nalézací soud tuto výpověď hodnotil pouze ve vztahu k tomuto obviněnému, zatímco u ostatních obviněných z ní nevycházel a podrobně rozvedl důkazy, na základě nichž dospěl k závěru o jejich vině.

27. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již samotné zjištění, že uvedené služby (prodej dobíjecích kupónů), které ovšem obvinění považovali v době jednání za zboží, nebyly poskytnuty do jiného členského státu Evropské unie, v daném případě na Slovensko, tak jak deklarovali obvinění, zakládá protiprávnost jejich jednání (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 974/2015). V tomto směru lze odkázat např. na protokoly o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. a úřední záznamy policejního orgánu. Jako příklad lze uvést protokol ze dne 6. 4. 2010, kde je konkrétně popsáno, jak obviněný A. F. dne 8. 10. 2009 ve společnosti TABÁK PLUS odebírá krabice s dobíjecími kupóny, následně je předává obviněnému M. P., který ještě týž den odváží krabice do sídla společnosti K+U v Praze, kde dochází k jejich vyskladnění (č. l. 74 75 spisu). Podobně lze odkázat na úřední záznam ze dne 22. 10. 2009, popisující jejich odebrání dne 21. 10. 2009 ve velkoskladu společnosti TABÁK PLUS obviněným A. F., který je obratem v B. předal obviněnému M. P., jehož vozidlo s naloženými dobíjecími kupóny bylo ještě týž den sledováno, jak přijíždí do sídla konečných odběratelů společností K. U. K. a K+U v Praze (č. l. 2597 2598 spisu). Výslechy svědků P. K. a K. U., jednatelů odběratelských společností K.U.K. a K+U, provedené v hlavním líčení dne 30. 8. 2011, přitom potvrdily, že obviněný M. P. jménem společností obviněných Z. J. a J. K. dodával dobíjecí kupóny shora uvedeným odběratelským společnostem (č. l. 3126 3127 a 3132 3134 spisu).

28. Nejvyšší soud proto v návaznosti na hodnocení nalézacího soudu a shodně se závěry odvolacího soudu konstatuje, že nalézací soud nepochybil, pokud své skutkové závěry opřel o výše popsané důkazní prostředky. Nalézací soud tyto důkazy vyhodnotil, přičemž své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlil, aniž při tom vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Podrobně se zabýval propojení obviněných, jejich vzájemnou koordinací, časovou souvislostí mezi odběrem dobíjecích kupónů bez DPH a jejich následnému prodeji konečným odběratelům za navýšenou cenu a navazujícími platbami. Závěr o vině podporují i další skutková zjištění, ke kterým nalézací soud dospěl na základě důkazů získaných operativně pátracími prostředky, zejména sledováním osob a věcí a provedením domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu, a proto odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, co bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, neshledal.

29. Protože Nejvyšší soud nedospěl k závěru o extrémním nesouladu skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jejich právních závěrů, z důvodů podrobně rozvedených výše mu nepřísluší v rámci řízení o dovolání podaného s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zasahovat do skutkových zjištění a do hodnocení důkazů, které s dodržením zásad bezprostřednosti a ústnosti provedl v hlavním líčení soud prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným, a také nejlépe způsobilým k zhodnocení důkazu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud se skutkovým zjištěním v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabýval zásadně především s ohledem na dodržení maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, a přezkoumal, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva odvolatelů (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ani v tomto směru však z již uvedených důvodů neshledal porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces. Dílčí skutkové námitky obviněných a jejich polemika s hodnocením důkazů, tak jak jej provedly zejména nalézací soud a posléze i odvolací soud, proto neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. V rámci dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze za přípustnou označit zejména námitku všech obviněných, podle níž soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily právní závěr Nejvyššího soudu, podle nějž je třeba dobíjecí kupón pro daňové účely považovat nikoli za zboží, ale za službu, čímž dochází v souladu s § 9 a § 10 odst. 6 písm. g) zák. o DPH v rozhodném znění k přesunu místa plnění na Slovensko. Nalézací soud uvedl, že při formální aplikaci těchto ustanovení by skutečně docházelo k přesunu místa plnění z tuzemska na Slovensko. Daňová povinnost by proto nevznikla společnostem TABÁK PLUS, AGORA DMT a AGORA PLUS, ale společnosti ALFAX v místě jejího sídla, tedy na Slovensku. Při prodeji na území ČR by pak podle § 94 odst. 11, § 95 odst. 12 a § 108 zákona o DPH v rozhodném znění vznikala společnosti ALFAX povinnost registrovat se jako plátce DPH v ČR a zde tuto daň i uhradit. Podle nalézacího soudu se ale v projednávané věci zjevně jednalo o fingovanou operaci, kdy společnost ALFAX byla do řetězce obchodů pouze účelově nastrčena. Celá ekonomická činnost ve skutečnosti probíhala pouze na území ČR, kde obviněný A. F. podle instrukcí dalších obviněných jménem společnosti ALFAX odebíral dobíjecí kupóny, a pak je sám či prostřednictvím osob, které jej na základě plné moci zastupovaly, obratem předával v ČR dalším obviněným či osobám jednajícím z pokynu obviněných. Tyto osoby přitom věděly, že dobíjecí kupóny byly odebírány bez DPH, s podmínkou vývozu do jiného členského státu EU. Dobíjecí kupóny, zatížené DPH, byly následně dodány odběratelům v ČR. Nalézací soud proto dovodil, že je nutné aplikovat § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, podle nějž je předmětem daně poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Daňová povinnost proto vznikla společnostem TABÁK PLUS, AGORA PLUS a AGORA DMT, které však daň neodvedly v důsledku jednání obviněných. K realizaci výnosů z trestné činnosti pak docházelo při prodeji dobíjecích kupónů s DPH nekontaktními společnostmi obviněných Z. J. a J. K. (str. 75 80 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že dobíjecí kupóny nebyly vyváženy na Slovensko, ale obratem prodávány odběratelům v ČR. Ze strany obviněných se proto jednalo o fingovanou operaci. Společnosti ALFAX proto vznikla daňová povinnost podle § 108 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, který ukládá přiznat daň plátci uskutečňujícímu zdanitelné plnění poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, s výjimkou plnění, u kterých je povinna přiznat daň osoba, které jsou tato plnění poskytována (str. 52 53 usnesení odvolacího soudu). Uvedené závěry soudů nižších soudů jsou přitom v souladu s usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, ve kterém Nejvyšší soud nalézacímu soudu uložil, aby při aplikaci příslušných ustanovení zákona o DPH zohlednil, že obchodování s dobíjecími kupóny je třeba považovat z hlediska krácení DPH ve smyslu § 240 tr. zákoníku za službu, zároveň však aby zvážil, zda nešlo o zcela fingovanou operaci, a pokud ano, aby posoudil, zda nebyla celá ekonomická činnost realizována na území ČR.

31. K námitce obviněných J. K. a F. B. ohledně trestního řízení vedeného proti společnosti TABÁK PLUS, na jehož základě obviněný F. B. zpochybňoval použití faktur vydaných touto společností ke stanovení výše daňové povinnosti, si Nejvyšší soud vyžádal zprávu Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ( Národní centrála ). Obvinění v rámci svých dovolání neuvedli žádný údaj, podle kterého by bylo možné uvedené řízení identifikovat. Ze spisového materiálu vyplývá, že obdobnou námitku vznesl ve veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 1. 12. 2015 obhájce obviněné Ing. G. B., s tím, že trestní spis by se měl nacházet na Policii ČR Brno, Obilní trh (č. l. 5267). Podle sdělení Národní centrály, expozitury Brno, 4. oddělení, Obilní trh 3, ze dne 25. 10. 2016, č. j. NCOZ-7790-2/ČJ-2016-417604-E, vůči společnosti TABÁK PLUS nebylo a není vedeno trestní řízení jako proti osobě obviněné z trestného činu. Společnost TABÁK PLUS figurovala či figuruje v dosavadních řízeních pouze jako subjekt, který by byl k přiznání a odvedení DPH povinný v případě, že by nedošlo k podvodnému jednání třetích osob při deklarování informací rozhodných pro řádné stanovené a vykázání DPH společností TABÁK PLUS. Ani tuto námitku obviněných proto Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou.

32. V neposlední řadě se Nejvyšší soud zabýval námitkou dovolatelů F. B., A. F., J. K. a M. P. směřující do výroku o trestu. Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v části týkající se uloženého trestu, a neshledal v jeho postupu a úvahách pochybení. Ve vztahu k trestu odnětí svobody uloženému obviněnému F. B. mj. uvedl, že přihlédl k délce páchání a sofistikovanosti trestné činnosti, organizátorství této činnosti obviněným i k výši škody, která řádově přesahuje kvalifikační znak skutkové podstaty a zohlednil i přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a), b), k), l), m) tr. zákoníku. Není pravdou, že by se nalézací soud v rámci uloženého peněžitého trestu nezabýval majetkovými poměry obviněného. Vzal v úvahu příjmy obviněného, které konkrétně v rozsudku uvedl a při stanovení výše peněžitého trestu výslovně přihlédl k zisku z trestné činnosti, s tím, že není známa úplná objektivní majetková situace obviněného (str. 86 87 rozsudku nalézacího soudu). U obviněného A. F. nalézací soud při ukládání trestu odnětí svobody zohlednil mj. podíl obviněného na páchání trestné činnosti, dobu jejího páchání i výši způsobené škody. Jako přitěžující hodnotil okolnosti podle § 42 písm. a), b), k), f), l) a m) tr. zákoníku. S odkazem na svou nemajetnost rozporoval uložení peněžitého trestu obviněný M. P., s tím, že uložení tohoto trestu představuje záminku k tomu, aby se trest blížil maximální možné výměře. I v rámci uložení peněžitého trestu obviněnému M. P. se nalézací soud zabýval jeho majetkovými poměry, uvedl, jakým příjmem podle informací dostupných soudu disponuje a vysvětlil, že výměra peněžitého trestu byla stanovena zejména s přihlédnutím k zisku z trestné činnosti, když není známa úplná objektivní majetková situace obviněného (str. 93 94 rozsudku nalézacího soudu). U obviněného J. K., který uložený trest považuje za rozporný se základními zásadami vztahujícími se k ukládání základních trestů především s ohledem na nepřiměřenost trestu, nalézací soud odůvodnil výši trestu zejména přihlédnutím k přitěžujícím okolnostem podle § 42 písm. a), b), f), k), l), m) a p) tr. zákoníku, a vzal v úvahu postoj obviněného k trestné činnosti, jeho podíl na ní a výši způsobené škody a množství útoků (str. 92 rozsudku nalézacího soudu).

33. Odvolací soud se s výroky o trestech v zásadě ztotožnil. Drobné výhrady, které k výrokům o trestech vznesl, neměly na výměru trestu vliv (např. upřesnění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a) tr. zákoníku u obviněného F. B., kde se podle odvolacího soudu jednalo o trestnou činnost, které se obviněný dopustil po předchozím uvážení a nikoliv s rozmyslem). Vzhledem k řádnému odůvodnění výměry trestu soudy nižších stupňů, a to včetně F. B., A. F. a J. K. namítané délky trvání soudního řízení, kterou nelze označit za nepřiměřenou (za nepřiměřenou nelze považovat ani celkovou délku trestního stíhání), nepovažuje Nejvyšší soud námitky obviněných směřující do výroku o trestu důvodné, přičemž tyto navíc v rozsahu, v němž napadají pouze nepřiměřenost uloženého trestu, nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod 21 odůvodnění). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nevyhověl ani návrhům obviněných F. B. a A. F. na odklad výkonu trestu.

34. K pojmu nepřiměřená délka řízení Nejvyšší soud nadto dodává, že není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I ÚS 600/03). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva ( ESLP ) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Je nutné přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně Ústavní soud judikuje, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78).

35. Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud se výše naznačenými kritérii pro posouzení přiměřenosti délky zabýval, když uvedl, že s ohledem na rozsah trestné činnosti, sofistikovaný způsob jejího provedení a délku jejího trvání (tři a tři čtvrtě roku), nelze celkovou délku trestního stíhání označit za nepřiměřenou (str. 53 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu podotýká, že trestní stíhání obviněných probíhalo od roku 2010, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci dne 17. 3. 2011 (č. l. 2696 2738). Nalézací soud vydal svůj první rozsudek ve věci dne 15. 3. 2012, sp. zn. 46 T 3/2011, přičemž odvolací soud zamítl odvolání obviněných proti rozsudku usnesením ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 46/2012. Obě rozhodnutí byla zrušena usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, a to zejména z důvodu změny judikatury týkající se povahy dobíjecích kupónů pro daňové účely. Následně vydal ve věci svůj v pořadí druhý rozsudek nalézací soud dne 13. 6. 2014, sp. zn. 46 T 3/2011, odvolání bylo odvolacím soudem zamítnuto usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 4 To 59/2015. S ohledem na opakovaně neúspěšné doručení usnesení odvolacího soudu obviněné Ing. G. B. (viz úřední záznam na č. l. 5488) byl spis předložen Nejvyššímu soudu k řízení o dovolání až dne 21. 7. 2016 (viz předkládací zpráva nalézacího soudu ze dne 19. 7. 2016 na č. l. 5499). Z tohoto časového přehledu je zřejmé, že od začátku trestního stíhání nedošlo ve věci k nepřiměřeným průtahům, kdy by nebyly činěny v řízení po delší časový úsek žádné kroky k vyřízení věci. Zároveň nelze pominout, že délku řízení ovlivnila výše zmíněná změna judikatury, kdy velký senát Nejvyššího soudu zejména s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie dospěl k závěru, že obchodování s dobíjecími kupóny do telefonu se z hlediska zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu § 240 tr. zákoníku považuje za poskytnutí služby a především z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů (usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem navíc konstatuje, že při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že se jedná o trestnou činnost velkého rozsahu, páchanou celkem šesti obviněnými, která probíhala v řádech let. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněnými (viz výše odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06).

36. Co se týče námitky obviněného F. B. ohledně jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody dne 10. 12. 2012 bez předchozí výzvy, Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 112/13, ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavní stížností obviněného proti pokynu Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2012, č. j. 46 T 3/2011-4095 k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a příkazu téhož soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 46 T 3/2011-4096, k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž žádné porušení základních práv obviněného neshledal (č. l. 4276 4278).

37. Konečně obviněná Ing. G. B. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., s tím, že v řízení předcházejícím podání dovolání, přinejmenším však v řízení před soudem prvního stupně, bylo porušeno její právo na zákonného soudce, resp. že předmětná věc byla přiřazena mimo nápad věci a v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně. Obviněná nicméně nijak blíže neuvedla, na základě jakých skutečností se domnívá, že v jejím případě došlo k porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud si přesto vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, z jehož sdělení ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. Spr 2694/2016, včetně přiloženého rozvrhu práce z roku 2011, vyplývá, že trestní věci (mimo věci vazební) byly přidělovány po jedné rotačním způsobem s přihlédnutím ke specializacím podle pořadí jednotlivých senátů, přičemž senát 46 T, který věc v prvním stupni rozhodoval, byl specializován na oblast finanční a hospodářské kriminality. Z informací, které má Nejvyšší soud k dispozici, proto nijak nevyplývá, že by přidělení věci proběhlo nestandardním způsobem či v rozporu s rozvrhem práce. Pokud byla námitka (ač to z odůvodnění dovolání není zřejmé) uplatněna v souvislosti s přezkumem systému přidělování věcí a obsazování přísedících u Krajského soudu v Brně Ústavním soudem, Nejvyšší soud odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3383/14, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, v nichž Ústavní soud zhodnotil hlediska přidělování přísedících do jednotlivých senátů Krajského soudu v Brně, což je plně použitelné na konkrétní situaci i v projednávané věci.

38. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněných F. B., A. F., Ing. G. B., Z. J., M. P. a J. K. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 4 To 59/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 46 T 3/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který zamítl odvolání obviněných, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

39. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných F. B., A. F., Ing. G. B., Z. J., M. P. a J. K. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu