č. j. 5 Azs 4/2004-49

ČESKÁ REPUBLIKA

RO ZS U DE K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: L. M. C., zast. advokátkou JUDr. Marií Šatavovou, AK ve Strakonicích, Lidická 172, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2003, č. j. 10 Az 89/2003-28,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í:

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích shora, zamítajícího žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2003, č. j. OAM-9541/VL-16-HA08-2001, jímž nebyl žalobci udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a jímž bylo dále rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. opustil, a to jak ekonomické, tak důvody spočívající v povinnosti vykonat vojenskou povinnost, neboť pro něj jsou to důvody zásadní a souvisí s omezením osobních lidských práv. Nenašel by takové uplatnění, které by mohlo zvýšit jeho životní úroveň a zajistit budoucí rodinu, a pokud jde o výkon povinné vojenské služby, pak se na tento výkon necítil fyzicky a byl ohrožen trestem ze její nenastoupení; výkon vojenské služby pokládá za výkon násilí.

Správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v rámci pohovoru dne 6. 5. 2002 upřesnil, že nebyl ve své vlasti spokojen pro těžký život, že nejsou zajištěny ekonomické podmínky, neměl zaměstnání a nezískal jej, jelikož má nízkou kvalifikaci. Na studium neměl finanční prostředky. Dalším důvodem bylo jeho odmítnutí nástupu základní vojenské služby. V prosinci 1997 dostal dopis, ve kterém se měl dostavit na předvojenskou zdravotní prohlídku, tam se nedostavil a vysvětlil, že nechtěl být vojákem, protože se mu to nelíbí. Jeho otec je voják z povolání, život vojáka je velmi těžký, protože má velmi nízký plat. Uvědomoval si, že odmítá nastoupit základní vojenskou službu, nikoliv profesi vojáka z povolání. Poté co se nedostavil k vojenské zdravotní prohlídce, zůstal doma a živili jej rodiče. Od prosince 1997 již jiné pozvání k vojenské zdravotní kontrole neobdržel, a pokud jde o otázku postihu za odmítnutí vojenské služby uvedl, že podrobnosti nezná. Správní orgán zjišťoval, z jakého důvodu zemi opustil až v září 2001, když jeho potíže se váží k roku 1997 stěžovatel uvedl, že se skrýval u své tety a neví, zda byl znovu k nástupu vojenské služby povolán. Jeho rodiče by ho určitě o další vojenské výzvě informovali. Hlavním důvodem jeho odchodu byly ekonomické problémy. Obdobně uvedl jak ekonomické důvody, tak odmítnutí nastoupení základní vojenské služby v rámci dalšího pohovoru dne 28. 5. 2003. Případného návratu do vlasti se obává v souvislosti s ekonomickou nouzí a s nástupem základní vojenské služby. Správní orgán uvedl, že v zemích, kde existuje povinná vojenská služba, je často nevykonání této služby podle zákona trestné; tresty se mohou v jednotlivých zemích lišit a nejsou za normálních okolností považovány za pronásledování. Člověk není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se vojenské službě je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Může však být uprchlíkem, jestliže se dezerce nebo vyhýbání vojenské služby sbíhá s dalšími relevantními motivy pro opuštění země nebo setrvání mimo ni. V daném případě však žádné takovéto důvody zjištěny nebyly. Zemi stěžovatel opustil legálně s cestovním pasem. Poukázal na zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2001, informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky z května 2000, vztahující se k informaci UNHCR, podle níž nejsou vietnamští žadatelé o azyl po návratu perzekuování ani diskriminováni. Při posuzování otázky, zda by byl v případě návratu do vlasti ohrožen život nebo svoboda žadatele z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro jeho politické přesvědčení, se řídil stejnými úvahami jako při posouzení otázky, zda splňuje důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a konstatoval, že by nebyl ohrožen život ani svoboda stěžovatele v případě jeho návratu do vlasti.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud 1. stupně pak z obsahu rozhodnutí správního orgánu vyšel a v odůvodnění svého rozhodnutí z něj podstatnou část citoval, jakož i z obsahu správního spisu, návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 25. 9. 2001 a z pohovoru se stěžovatelem ze dne 6. 5. 2002 a 28. 5. 2003. Uvedl, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když dovodil, že žalobcovy důvody nelze podřadit pod zákonné podmínky udělení azylu. Navíc před vydáním rozhodnutí žalobce neuváděl nic o tom, že by výkon vojenské služby byl proti jeho přesvědčení. Žalobci bylo 24 let, když (letecky), tzn. že vietnamské orgány o jeho osobu neměly zájem. Navíc prohlásil, že povolávací rozkaz dosud neobdržel, tudíž se nástupu do vojenské služby nevyhýbal a žádný trest mu nehrozí. Stěžovatel se pouze domnívá, že by v souvislosti s nenastoupením vojenské služby mohl mít potíže, jinak se politicky ve Vietnamu žádným způsobem neangažoval a ve Vietnamu žádný válečný konflikt neprobíhá.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v mezích důvodů uplatněných ve smyslu § 103 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.

Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Z výše citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení § 12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí dle ustanovení § 12 s dalšími akcesorickými výroky. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení § 32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.

Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení azylu podle § 12. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, ale humanitární azyl neudělil, což je v jeho výlučné pravomoci.

Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle § 91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Nejvyšší správní soud tak neshledal námitky stěžovatele spočívající v nezákonnosti a nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení za důvodné.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.

Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly správním orgánem řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle § 12, § 13 odst. 1 a odst.2 a § 14 vycházel. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.

V daném případě nelze za důvod přiznání azylu považovat skutečnost, že se stěžovatel odmítal prezentovat k výkonu základní vojenské služby, neboť tato skutečnost bez přistoupení jiných okolností není důvodem pro udělení azylu a nelze ji ani vnímat jako případ zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Důvod, který byl v souvislosti s odmítnutím výkonu základní vojenské služby stěžovatelem vyřčen, se týkal jeho zkušeností s finančním ohodnocením vojáka z povolání, a pokud dále v kasační stížnosti uváděl, že tuto službu považuje za akt násilí, pak s ohledem na další skutečnosti, které v průběhu celého soudního řízení a v řízení před správním orgánem vyšly najevo, soud toto považuje za účelové tvrzení, neboť jej nelze spojit s projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím, aby takovýto postoj mohl představovat nebezpečí, jemuž by byl ve své vlasti vystaven. stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 56 odst. 2 za použití ustanovení § 120 s. ř. s. rozhodl o kasační stížnosti přednostně, nerozhodoval již o podaném návrhu stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 29. 3. 2004

JUDr. Václav Novotný předseda senátu