č. j. 5 As 29/2003-68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: J. P., zast. advokátem JUDr. Josefem Nováčkem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalovanému: Policie ČR, Správa Jihočeského kraje České Budějovice, Lannova 26, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2003, č. j. 10 Ca 88/2003-35,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2003, č. j. 10 Ca 88/2003-35, s e z r u š u j e .

II. Žaloba s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í: Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen stěžovatel ) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2003, č. j. 10 Ca 88/2003-35, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR, Správy Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 9. 1. 2001, č. j. PJC-1471/ZŘ-Sč-2002. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Okresního ředitelství v Jindřichově Hradci ze dne 1. 12. 2002, č.j. ORJH-782/ZBR-2000, o zajištění zbrojního průkazu stěžovatele. Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Uvádí, že správní orgány obou stupňů dospěly fakticky k tomu závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin zvýhodňování věřitele a pro trestný čin podvodu, může být údajně rozhodnuto o zajištění stěžovatelova zbrojního průkazu dle § 50 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Tento závěr je odůvodňován tím, že je stěžovatel údajně stíhán pro úmyslné trestné činy obsažené a vyjmenované v § 44 odst. 1) písm. d) citovaného zákona. Tento závěr považuje stěžovatel za nezákonný a nesprávný z několika pohledů: předně uvádí, že správní orgán může rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu při splnění dvou podmínek: Musí být zahájeno trestní stíhání pro trestné činy výslovně uvedené v § 44 citovaného zákona, když v tomto ustanovení jsou taxativně vyjmenovány společensky velmi závažné činy, jejichž obecná nebezpečnost je natolik vysoká, že již pouhé podezření, že byl některý z nich naplněn, vylučuje oprávnění držet zbraň, že i jinak obecně platný princip presumpce neviny, může být do jisté míry potlačen. Přitom stěžovatel tvrdí, že ani jedna ze skutkových podstat trestných činů, pro nějž bylo stěžovateli sděleno obvinění a pro nějž je tedy stíhán, není výslovně uvedena v § 44 odst. 1 písm. a, b) citované normy. Stěžovatel prohlašuje, že je stíhán pro úmyslný, leč majetkový trestný čin, souvisící s jeho podnikáním, z neplacení závazků v obchodním styku odběrateli, typově však nejde nijak zvlášť o nebezpečný trestný čin, a proto musí být respektována zásada presumpce neviny i pokud se správního řízení týče. Navíc má stěžovatel zato, že ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) lze použít jen v případě, kdy již došlo k právoplatnému odsouzení držitele zbraně. Tento závěr vyplývá stěžovateli z jazykového, systematického a logického výkladu této normy, navíc tuto právní normu nelze vykládat extenzivně, nýbrž pouze restriktivně. Dále musí existovat důvodné podezření, že držitel nesplňuje podmínky spolehlivosti, které jsou v zákoně výslovně stanoveny, přičemž stěžovatel tvrdí, že žádnou z těchto podmínek neporušuje. V daném případě je dle stěžovatele nespolehlivost dovozována jen z toho, že je proti němu vedeno trestní stíhání, tedy jedna a táž podmínka je používána opakovaně. To vše za situace dle tvrzení stěžovatele, kdy nebyl nikdy předtím pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Stěžovatel poukazuje, že i tzv. volné správní uvážení jako zákonem založená možnost zvolit řešení konkrétního případu jako jedno z více právně možných rozhodnutí musí být přezkoumatelné. Z tohoto pohledu musí pak být náležitě vysvětleno, jak bylo volné úvahy užito a z jakých podkladů správní orgán vycházel. Správní orgán měl dle náhledu stěžovatele vysvětlit a odůvodnit, z jakých konkrétních skutečností nespolehlivost stěžovatele dovozuje. Stěžovatel má zato, že uvedený postup správních orgánů tomuto požadavku nevyhovuje, protože jedna a táž podmínka je používána k jeho tíži opakovaně. Navrhuje proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Z vyjádření žalovaného vyplývá, že bez námitek souhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí a odkazuje na své vyjádření v řízení před soudem I. stupně. Navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

V souladu s ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. § 103 odst. 1 písm. c) cit. zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. § 103 odst. 1 písm. d) cit. zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst.1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Dle ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění platném v době rozhodování správního orgánu, může Okresní ředitelství policie rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu, zbraně podléhající registraci a střeliva do ní, jestliže proti držiteli zbrojního průkazu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 44 a pokud je odůvodněné podezření, že držitel nesplňuje podmínky spolehlivosti.

Citované ustanovení § 50 odst. 1 je svou povahou lex specialis k ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, který definuje bezúhonnost negativně tak, že se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem neuvedeným v písmenech a) a b) tohoto ustanovení, jestliže byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento trest uložen.

Ke druhé podmínce stanovené § 50 odst. 1 zákona o střelných zbraních stran spolehlivosti je třeba poznamenat, že ani tato není zákonem pozitivně vymezena, pouze negativně v ustanovení § 45 odst. 2 citovaného zákona, jemuž ovšem předchází odst. 1, dle nějž spolehlivost posuzuje okresní ředitelství policie příslušné k vydání zbrojního průkazu se zřetelem na ochranu života, zdraví, majetkových a jiných práv osob, jakož i veřejných zájmů. Je patrné, že toto posledně zmíněné ustanovení obsahuje správní uvážení správního orgánu. V obecné rovině soud na tomto místě připomíná, že v moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci § 45 zákona o zbraních a střelivu obsahující institut posouzení spolehlivosti, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž obsahuje neurčitý právní pojem představovaný veřejným zájmem . Neurčitý právní pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborné posouzení v každém jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou právě veřejný zájem či veřejný pořádek . Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Nelze bez dalšího zaměňovat pojmy spolehlivost a bezúhonnost . Zákon obě tato kritéria řadí k podmínkám, za nichž jednak může být zbrojní průkaz vydán (§40 odst.1 písm.e), jednak může dojít k prodloužení jeho platnosti (§ 47 odst. 5) a konečně požadavky spolehlivosti jsou rozhodné i pro případ odnětí zbrojního průkazu (§49 odst. 1 písm.b). V daném případě jde o test spolehlivosti, který žalovaný poměřoval ochranou veřejných zájmů. Žalovaný podle požadavku § 50 odst.1 zákona vyvodil závěr o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin uvedený v § 44 zákona, v tomto případě v negativním výčtu odst. 1 písm.d), když dovodil, že jde o trestný čin ve formě úmyslného zavinění. Ustanovení § 50 cit. zákona pak představuje správní uvážení, při němž je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. V předmětném paragrafu 50 pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce může rozhodnout o zajištění . Samotné správní uvážení pak podléhá přezkumu soudem pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

K takovému přezkoumání pak soud přistoupí za předpokladu, že tu není překážka, která by mu věcně rozhodnout bránila. Tak je tomu totiž v posuzovaném případě, když podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud návrh usnesením odmítne, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. O tom, kdy nastává taková situace hovoří ust. § 68 písm. e) ve vazbě na ust. § 70 písm.b s. ř. s., totiž jde-li o úkon správního orgánu předběžné povahy. Za takový totiž musí být považováno právě ust. § 50 zákona o střelných zbraních. Zatímco odnětí zbrojního průkazu podle § 49 má zpravidla dlouhodobější účinek, účinky zajištění zbrojního průkazu podle §50 jsou dočasné. Cílem tohoto dočasného opatření je znemožnit držiteli zbrojního průkazu, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 44, dispozici se zbrojním průkazem a především se zbraní, kterou drží nebo přechovává. Ustanovení vytváří právní možnost pro okamžité omezení vlastnických práv osoby, která je obviněna z takové trestné činnosti, přitom je stíhána na svobodě a je držitelem zbrojního průkazu a vlastníkem zbraně (srov. Důvodovou zprávu k zákonu č. 288/1995Sb.). K podmínkám aplikace postupu dle § 50 cit. zákona patří, že jde o trestný čin v § 44 vyjmenovaný, a to bez ohledu na návětí odst.1, týkajícího se podmínek bezúhonnosti. Není namístě otázka presumpce neviny, ani vlastního hodnocení stupně nebezpečnosti správním orgánem, pouze je třeba najisto postavit, zda jde o trestné činy úmyslné. Není požadováno ani pravomocné odsouzení pro takové trestné činy, ale musí dojít k zahájení trestního stíhání. Žalovaný přitom výslovně veřejný zájem odůvodnil požadavkem, aby obviněným z úmyslných trestných činů bylo omezeno do doby pravomocného rozhodnutí ve věci držení zbrojního průkazu a zbraní podléhajících registraci podle zákona o střelných zbraních. Nejvyšší správní soud, aniž by se zabýval věcnou správností vydaného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, uzavírá, že zvolený postup představuje opatření svou povahou předběžné, a to jak s ohledem na ust. § 48 zákona o střelných zbraních vymezující souhrnným způsobem podmínky zániku platnosti zbrojního průkazu, m.j. i nabytím právní moci rozhodnutí, ve kterém je fyzická osoba uznána vinnou pro trestný čin uvedený v § 44, tak i s ohledem na možnost rozhodnout o odnětí zbrojního průkazu, pokud nastanou, popřípadě trvají skutečnosti uvedené v § 49 odst. 1 cit. zákona s cílem znemožnit přímou fyzickou dispozici se zbraněmi, které osoba na základě zbrojního průkazu drží a nosí. Rozhodnutí správního orgánu o zajištění zbrojního průkazu podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona o střelných zbraních není meritorním rozhodnutím ve věci. O tom, zda bude zajištěný zbrojní průkaz stěžovateli vrácen nebo odňat, rozhodne správní orgán až s ohledem na výsledek trestního řízení dle ustanovení § 50 odst. 5, resp. § 49 zákona o střelných zbraních.

Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že se jedná o předběžné rozhodnutí správního orgánu, jež je vyloučeno z přezkoumání z důvodu kompetenční výluky. Pro nepřípustnost žaloby pak v souladu s ust. § 110 odst. 1 věta za středníkem s. ř. s. návrh-žalobu odmítl, když nejprve zrušil rozsudek soudu 1. stupně, který sám měl návrh odmítnout (srov. II.ÚS90/03).

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 30. 9. 2004

JUDr. Václav Novotný předseda senátu