5 As 123/2012-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZ SU D E K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobkyně: A. H., zastoupená JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, ul. 28. října 851/26, proti žalovanému: Městský úřad Stod, se sídlem Stod, nám. ČSA 294, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012, č. j. 30 A 2/2010-111,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Jaroslavu Savkovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2160 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodn ění:

I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen stěžovatelka ), jakožto vlastník sousední nemovitosti, domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen krajský soud ), jímž tento soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2009, č. j. OV/1738/06Be, kterým bylo povoleno užívání stavby rodinného domu na pozemku st. p. 401/02, parc. č. 2514/18, 2517/15 v katastrálním území Stod. [2] Napadený rozsudek je v pořadí již druhým rozhodnutím krajského soudu v této věci, když původně tento soud usnesením ze dne 19. 3. 2010, č. j. 30 A 2/2010-14, žalobu stěžovatelky odmítl dle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), neboť žalobkyně nevyčerpala řádné opravné prostředky, ač je zvláštní zákon připouští, čímž se její žaloba stala ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustnou. [3] Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožnil, když ke kasační stížnosti stěžovatelky dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla účastníkem kolaudačního řízení, a proto jí právo na podání odvolání nenáleželo, avšak v odůvodnění kasačního rozhodnutí konstatoval, že aktivní žalobní legitimace dle § 65 odst. 1 s. ř. s. je dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo. Zdejší soud proto zavázal krajský soud, aby v dalším řízení vyzval stěžovatelku k řádnému doplnění její žaloby a aby s ohledem na závazný právní názor kasačního soudu posoudil, zda stěžovatelka je aktivně legitimovaná k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného, či nikoliv. [4] K výzvě krajského soudu stěžovatelka svoji původní žalobu doplnila a na podkladě tří samostatných žalobních bodů tvrdila, že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zasaženo do jejích práv. Uvedla, že v řízení před správním orgánem byl porušen zákon způsobem, který mohl mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí a že žalovaný nedodržel ani ustanovení stavebního zákona a prováděcích vyhlášek. Povolením užívání stavby bylo zasaženo do jejích práv tím, že se jí nepodařilo v řízení předcházejícím kolaudačnímu řízení, ani v řízení, ve kterém se domáhala určení postavení účastníka řízení, a ani v rámci její žádosti o obnovu řízení, dosáhnout zjednání nápravy. Z těchto důvodů navrhla, aby rozhodnutí žalovaného, kterým bylo povoleno užívání předmětné stavby, bylo pro nezákonnost zrušeno a žalovaný aby nahradil stěžovatelce náhradu nákladů řízení. [5] Krajský soud posoudil žalobu stěžovatelky ve vazbě na doplnění její žaloby a ve vztahu k právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozhodnutí. Vycházel tak z právního názoru, podle něhož v souzeném případě nejde o to, zda konkrétní úkon žalovaného založil, změnil, či zrušil práva a povinnosti stěžovatelky, nýbrž o to, zda se podle v žalobě uváděných tvrzení, tento úkon negativně projevil v její právní sféře. Otázku aktivní legitimace stěžovatelky k podání předmětné žaloby krajský soud současně posuzoval rovněž ve světle právního názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS (rozhodnutí zdejšího soudu jsou rovněž dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz), dle něhož aktivní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné konstatovat, že v zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo. [6] Dospěl přitom k závěru, že pokud stěžovatelka v první žalobní námitce tvrdila porušení zákona v ustanovení o řízení před správním orgánem, nelze ji v tomto bodě vyhovět. Tvrzení o porušení ustanovení o řízení totiž ve skutečnosti směřovalo do řízení ve věci odstranění stavby, tj. řízení, které časově předcházelo kolaudačnímu řízení, a proto stěžovatelka zjevně nebyla nositelkou procesních práv, jejichž porušení v žalobě namítala. K tvrzeným nedostatkům stavby majícím působit negativně do její právní sféry, krajský soud uvedl, že tato argumentace stojí na tvrzeních a skutečnostech, jejichž posuzování má své místo v řízení o vydání stavebního povolení a v řízení o odstranění stavby, a proto jsou zjevně nedůvodné. Pokud v přezkoumávaném případě stěžovatelka v žalobním tvrzení dovozovala zásah do její právní sféry v důsledku vydání žalobou napadeného kolaudačního rozhodnutí tím, že v řízeních předcházejících tomuto kolaudačnímu řízení se jí nepodařilo odstranit negativní působení schválené stavby do její právní sféry, pak bylo dle krajského soudu taktéž zřejmé, že samotným vydáním žalobou napadeného rozhodnutí její právní sféra dotčena nebyla a že v tomto směru není rovněž její aktivní legitimace v řízení o uplatněné žalobě založena. Krajský soud na podkladě výše uvedených argumentů shledal, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do právní sféry stěžovatelky a že tento zjištěný nedostatek aktivní pokračování legitimace stěžovatelky k podání projednávané žaloby založil nedůvodnost této žaloby a založil současně důvod pro postup podle § 78 odst. 7 s. ř. s., podle kterého krajský soud žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl.

II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti [7] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka u zdejšího soudu včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Rozsudek stěžovatelka napadla z důvodu tvrzeného nesprávného posouzení právních otázek krajským soudem, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a vadám řízení před správním orgánem, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. [8] V kasační stížnosti stěžovatelka zopakovala žalobní námitky uplatněné v řízení před krajským soudem, když uvedla, že krajský soud dospěl k závěru, že vydáním napadeného rozhodnutí v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do její právní sféry a zřejmě proto se v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi námitkami, které uvedla v žalobě. Proto je činí i předmětem kasační stížnosti. [9] Jediným novým argumentem směřujícím proti napadenému rozhodnutí tak byla argumentace uvedená v závěru kasační stížnosti, dle níž stěžovatelka považuje závěr krajského soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání žaloby za nesprávný, když negativní vlivy nezákonně povolené a nezákonně zkolaudované stavby rodinného domu na sousedním pozemku se projevují na pozemku i stavbě rodinného domu stěžovatelky již několik roků. Stavba rodinného domu a ostatních staveb na sousedním pozemku by nebyla povolena, pokud by dodržel stavební úřad stavební zákon. Protože zákon dodržen stavebním úřadem a tedy ani stavebníkem nebyl, došlo k zásahu do její právní sféry. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 30 A 2/2010-111, zrušil.

[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Stěžovatelka se včas podanou kasační stížností (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byla účastníkem (§ 102 s. ř. s.), její kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud v tomto směru proto neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti, nicméně musel rovněž posoudit přípustnost kasační stížnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť v souzené věci již jednou rozhodoval. [12] Dle § 104 odst. 3 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. [13] Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 Sb. NU 519, rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz), zajišťuje ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., aby se Nejvyšší správní soud nemusel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním názorem soud na nižším stupni řídil: Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by postrádalo smysl, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by kasační soud setrval na svém původním názoru, takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele žádný význam, nebo by vyslovil právní názor jiný, takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. [14] Lze tedy konstatovat, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obecně vyjadřuje nepřípustnost kasačních stížností směřujících proti rozhodnutím soudů vydaným po předchozím zrušení jejich původních rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. Ze zákazu opakované kasační stížnosti nicméně judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008-119). Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační stížnosti se proto musí pohybovat v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že-zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu napadeného rozhodnutí-řešena být nemohla. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje toliko přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným. [15] Zdejší soud dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost je ve smyslu ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť se týká právě otázek, kterými se Nejvyšší správní soud v předchozích rozhodnutích věcně nezabýval (tvrzené zasažení práv stěžovatelky rozhodnutím žalovaného) a přistoupil proto k jejímu dalšímu posouzení. [16] Kasační stížnost není důvodná.

III. A. Zmatečnost řízení [17] Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 4 s. ř. s. vázán důvody, jež byly uplatněny v kasační stížnosti, což však neplatí, bylo-li řízení před krajským soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. [18] Zmatečnost řízení před krajským soudem pak podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spočívá v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. [19] V napadeném rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že nedostatek aktivní legitimace k podání projednávané žaloby založil nedůvodnost této žaloby a založil současně důvod pro postup podle § 78 odst. 7 s. ř. s., podle kterého soud žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou rozsudkem zamítl. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší správní soud zvažoval, zda žaloba stěžovatelky neměla být správně usnesením odmítnuta z důvodu, že byla podána k tomu zjevně neoprávněnou osobou [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], tedy zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadou zmatečnosti, pro niž by musel být jakožto nezákonný zrušen. pokračování [20] Postup podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu usnesením, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, lze dle judikatury zdejšího soudu nicméně vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé: Pokud tomu tak není, musí soud návrh, propustit do řízení ve věci , kdy teprve, vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem. Neučiní-li tak, je jeho postup v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a znamená jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). (rozsudek ze dne 27. 5. 2005, č. j. 4 As 50/2004-59, publ. pod č. 1043/2007 Sb. NSS) [21] Podle názoru Nejvyššího správního soudu však v posuzované věci nejde o případ, kdy je nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby zcela nesporný a nepochybný. Tomuto závěru svědčí i obsáhlé odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, v němž soud dochází k závěru, že stěžovatelce nesvědčí aktivní žalobní legitimace. Krajský soud proto dle zdejšího soudu nepochybil, když návrh stěžovatelky propustil do řízení a teprve, když dle jeho názoru nedostatek aktivní legitimace vyšel najevo, o návrhu rozhodl rozsudkem. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v dané věci nebyly podmínky pro odmítnutí návrhu splněny a krajský soud proto postupoval správně, když ve věci rozhodl dle § 51 odst. 1 s. ř. s. Zdejší soud proto neshledal důvod zrušit napadený rozsudek z důvodu zmatečnosti.

III. B. Ke kasačním námitkám stěžovatelky [22] Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, dle níž je stěžovatel povinen v návrhu na zahájení soudního řízení uvést, z jakých důvodů napadá rozhodnutí krajského soudu a proč považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné (§ 106 odst. 1 s. ř. s.). Z kasační stížnosti tak musí být poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má být napadené rozhodnutí přezkoumáno. Nejvyšší správní soud pak není povinen, ale ani oprávněn, sám vyhledávat jeho další možné nezákonnosti. Takový postup by totiž byl nejen popřením dispoziční zásady, ale znamenal by i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a § 36 odst. 1 s. ř. s.). [23] K tomu je také třeba dodat, že míra precizace kasační stížnosti do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se stěžovateli u soudu dostane. Čím je námitka obecnější, tím obecněji k ní může správní soud přistoupit a posuzovat ji. Není naprosto na místě, aby soud za stěžovatele spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které kasační stížnost podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci právního zástupce stěžovatele (viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). [24] V prvé řadě je k právě uvedenému nutno uvést, že konkretizaci kasačních námitek nelze-tak jak to učinila stěžovatelka-nahradit pouhým zopakováním námitek uplatněných v žalobě již proto, že žalobní námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí (proti rozhodnutí žalovaného), než které je předmětem přezkumu kasačním soudem (srov. § 102 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumává napadený rozsudek soudu, který se k žalobním bodům původně uplatněným již vyjádřil a vypořádal je; proto jen postup prvého soudu (a jeho právní názory) pak může přezkoumat soud kasační. Důvod, proč se krajský soud v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi žalobními body stěžovatelky přitom spočívá ve skutečnosti, že po posouzení jejího návrhu dospěl k závěru, že není aktivně legitimována k podání žaloby. Z toho důvodu proto ani nepřistoupil k posouzení oprávněnosti jednotlivých žalobních bodů. Nejvyšší správní soud v tomto postupu krajského soudu neshledává žádné pochybení.

[25] Pokud tedy stěžovatelka namítala, že se krajský soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, její námitky měly správně směřovat právě proti závěru krajského soudu o tom, že jí nesvědčí aktivní žalobní legitimace. K tomuto bodu nicméně pouze uvedla, že tento závěr nepovažuje za správný, když negativní vlivy nezákonně povolené a nezákonně zkolaudované stavby rodinného domu na sousedním pozemku se projevují na pozemku i stavbě rodinného domu stěžovatelky již několik roků. K tomuto však zdejší soud nemůže než uvést, že krajský soud toto tvrzení ani nijak nezpochybňoval, pouze uvedl, že stěžovatelkou tvrzený zásah do její právní sféry stojí na argumentech a na skutečnostech, jejichž posuzování má své místo v řízení o vydání stavebního povolení, resp. v řízení o odstranění stavby. Stěžovatelka přitom toto tvrzení nijak nerozporovala a zdejší soud proto její kasační stížnosti nemohl s ohledem na výše uvedené zásady správního soudnictví (zejména zásadu dispoziční-bod 23) vyhovět. [26] S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka dále v celé kasační stížnosti neuvedla jediný argument, kterým by zpochybňovala správnost rozsudku krajského soudu, dospěl zdejší soud k závěru, že její kasační stížnost není důvodná. Aby totiž mohl přistoupit k věcnému posouzení jejích námitek, musela by stěžovatelka předně prokázat, že jí svědčí legitimace k samotnému podání správní žaloby. Tuto skutečnost se jí však, ač byla zastoupena advokátem, prokázat nepodařilo.

IV. Závěr a náklady řízení [27] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, a proto ji jako nedůvodnou zamítl. [28] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení. [29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. [30] Krajský soud přiznal stěžovatelce usnesením ze dne 18. 5. 2010, č. j. 30 A 2/2010-29, osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost ze tří čtvrtin, tedy částečně. Usnesením ze dne 1. 7. 2010, č. j. 30 A 2/2010-45, ustanovil krajský soud stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokáta JUDr. Jaroslava Savka, s odůvodněním, že jsou u ní splněny podmínky pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. Nejvyšší správní soud je proto povinen zároveň rozhodnout i o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce, které dle § 35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Tyto výdaje totiž sice patří mezi náklady řízení ve smyslu § 57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu § 60 s. ř. s., o níž bylo rozhodnuto ve výroku II. tohoto rozsudku. Zástupce JUDr. Jaroslav Savko, advokát, zastupoval stěžovatelku již v řízení před krajským soudem. V řízení před kasačním soudem mu náleží odměna za jeden úkon právní služby, kterým je sepsání kasační stížnosti, tedy ve výši 2100 Kč [dle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012] a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky ve výši 1 x 300 Kč. Protože je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle § 37 odst. 1 a § 47 pokračování odst. 3 zákona činí 480 Kč. Celkem tedy náklady na zastupování stěžovatelky v řízení o její kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012, č. j. 30 A 2/2010-111, činí 2880 Kč. Protože krajský soud přiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost ze tří čtvrtin, bude vzniklé náklady za řízení před kasačním soudem v tomto řízení ze tří čtvrtin platit stát a ze zbývající jedné čtvrtiny stěžovatelka. Stát tedy zaplatí 2160 Kč a částku zbývající do 2880 Kč zaplatí stěžovatelka. Tomu odpovídá výrok o přiznané odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů JUDr. Jaroslavu Savkovi, advokátovi.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2013

JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu