č. j. 5 A 526/2002-22

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrýnové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně A. W., proti žalované České správě sociálního zabezpečení , Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2002,

takto:

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná ) ze dne 13. 2. 2002 byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945) s odůvodněním, že zákon se rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po politických vězních, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění čí vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel, stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství (§ 2 odst. 2 zákona). Podmínka občanství České republiky se považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky (§ 2 odst. 3 zákona). Splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 2 zákona nebylo republiky. Tato skutečnost vyplývá z podané žádosti.

Ve včas podaném opravném prostředku uvedla žalobkyně, že má sice občanství rakouské, ale od narození žije v České republice. Poukazovala dále na to, že je navíc znevýhodněna i tím, že si musí v České republice platit pobyt. Považovala zamítnutí žádosti o odškodnění za nespravedlivé, neboť celý život žila ve Vimperku, kde prožila i manželovo věznění. Vyslovila přesvědčení, že soud její odvolání spravedlivě posoudí.

Žalovaná podala dne 17. 5. 2002 vyjádření k opravnému prostředku, v němž citovala ustanovení § 2 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 261/2001 Sb. Zdůraznila, že žaloba byla zamítnuta v souladu se zákonem č. 261/2001 Sb., neboť nebyla splněna jedna ze základních podmínek stanovených v § 2 odst. 2 tohoto zákona, který vymezuje osobní rozsah zákona. Žalobkyně nesplňuje podmínku českého státního občanství, což žalovaný zjistil z žádosti, kde žalobkyně vyplnila kolonku státní příslušnost slovem Rakousko . Ve svém opravném prostředku žalobkyně tento údaj nezpochybnila. Žalovaná proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.

V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ), z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy. Podle ustanovení § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu). Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žalobě (opravnému prostředku) nelze vyhovět.

Zákon č. 261/2001 Sb. se podle ustanovení § 2 odst. 1 vztahuje též na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších přepisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen politický vězeň ). Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odstavci 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. podmínka občanství České republiky se považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně vdovou po panu H. W., s nímž uzavřela manželství dne xxx 1955. Manžel žalobkyně zemřel dne xxxx 1971. Z dopisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 13. 10. 1992 adresovaného žalobkyni lze zjistit, že manžel žalobkyně H. W. byl zcela rehabilitován usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 1990, sp. zn. 8 Rt 187/90-4 a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobkyni podle uvedeného dopisu náleželo odškodnění za dobu jednoho roku, 10 do 9. 1. 1964. Z obsahu žádosti žalobkyně ze dne 16. 1. 2002 podané u Okresní správy sociálního zabezpečení v Prachaticích však zcela jednoznačně plyne, že žalobkyně v oddílu žadatel-oprávněná osoba vyznačila v kolonce státní příslušnost- Rakousko . Žalobkyně ostatně nezpochybňuje to, že není občankou České republiky, v opravném prostředku sama uvádí, že má občanství rakouské. Poukazuje však na to, že od narození žije v České republice a na to, že celý život žila ve V., kde prožila i manželovo věznění. Zákon však nečiní z vymezení podmínek nároku na jednorázovou peněžní částku žádné výjimky a odškodnění poskytuje jen v případech, že oprávněné osoby (§ 3 odst. 1 zákona) jsou občany České republiky s tím, že podmínku občanství České republiky považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Uvedenou podmínku však žalobkyně nesplňuje, neboť ke dni podání žádosti byla a je občankou Rakouska.

Soud nezpochybňuje tímto nespornou odvahu a statečnost pana H. W., kterou jako politický vězeň prokázal a nemá ani důvodu nevěřit žalobkyni, že s ním v době jeho věznění prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem, bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona) neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni nárok na odškodnění, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.

Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo než žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu neshledal v daném případě nezákonným.

Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla v řízení úspěch a správnímu orgánu, který náhradu nákladů nepožadoval, podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. 8. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová. předsedkyně senátu