5A 121/2002-42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce M.T., zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem Litoměřice, Sovova 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Generálnímu ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, se sídlem Praha 6, Dlabačov 26, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele HZS ČR ve věcech služebního poměru ze dne 2. 7. 2002, č. j. PO-247/GŘ-PV-2002,

takto:

I. Rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ve věcech služebního poměru ze dne 2. července 2002, č. j. PO-247/GŘ-PV-2002, a rozhodnutí krajského ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 18. dubna 2002, č. j. HSUL-670/KŘ-KKŘ- Ží.-2002, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 4650 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky JUDr. Ireny Wenzlové.

Odůvodnění: Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 3. 9. 2002 a postoupenou Vrchnímu soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR ve věcech služebního poměru ze dne 2. 7. 2002, č.j. PO-247/GŘ-PV-2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí krajského 18. 4. 2002, č. j. HSUL-670/KŘ-KKŘ-Ží.-2002, jímž byl podle § 10 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb. a § 107 zákona č. 186/1992 Sb. propuštěn ze služebního poměru pro porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením podle § 152 zákona č. 186/1992 Sb., spočívajícím v provozování koncesní činnosti podniky zajišťující ostrahu majetku a osob přes zamítavé stanovisko ředitele HZS Ústeckého kraje.

Proti tomu žalobce zejména namítá, že ještě před účinností novely zákona o služebním poměru, tj. před datem 1. 1. 2001 podnikal na základě živnostenského oprávnění ze dne 22. 2. 1993 v oboru opravy zemědělských strojů a na základě koncesní listiny ze dne 21. 7. 1993 v oboru podniky zajišťující ostrahu majetku a osob . Dne 28. 12. 2000 žalobce požádal krajského ředitele HZS o souhlas k dalšímu provozování těchto živností. Krajský ředitel jednak rozhodnutím ze dne 11. 6. 2001 udělil zpětně ke dni 1. 1. 2001 souhlas k provozování živnosti opravy zemědělských strojů , jednak rozhodnutím ze dne 21. 6. 2001 zamítl žádost o provozování živnosti podniky zajišťující ostrahu majetku a osob . Žalobce zdůrazňuje, že až do vydání tohoto negativního rozhodnutí fakticky nepodnikal, přesto byl shora označeným rozhodnutím krajského ředitele propuštěn ze služebního poměru pro porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením podle § 152 zákona č. 186/1992 Sb., spočívajícím v provozování koncesní činnosti podniky zajišťující ostrahu majetku a osob přes zamítavé stanovisko ředitele HZS Ústeckého kraje a žalovaným bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný přitom vycházel podle názoru žalobce z nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a jeho právní závěry jsou nepodložené a nesprávné. Užitý výklad ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb. na jeho případ nelze vztáhnout, protože žalobce se nepřipravoval k založení živnosti, ale podnikal v nich v souladu se zákonem již od roku 1993. Ještě před účinností novely služebního zákona si od svého nadřízeného vyžádal souhlas k dalšímu provozování těchto činností a v době od podání žádosti do rozhodnutí nepodnikal, v oboru podniky zajišťující ostrahu majetku a osob tak nečinil ani po vydání negativního rozhodnutí. Žalovaný ani faktické podnikání žalobci nevytýká, ale vychází z výkladu, že již držba živnostenského oprávnění je zákonným předpokladem pro účast na podnikání a že žalobce neučinil nic k ukončení provozování koncesní živnosti. Přitom žalovaný sám měl značnou prodlevu jak při vyřízení jeho žádosti, tak i při jeho propuštění. Žalobce je názoru, že neporušil žádnou povinnost zákonem uloženou, když z ničeho nevyplývá, že by byl povinen přerušit nebo ukončit živnostenské oprávnění, když živnost fakticky neprovozuje. Žalobce proto, z důvodů zjednodušení daňové administrativy spojené s daňovým přiznáním za rok 2001, tak učinil až po skončení příslušného zdaňovacího období. Výklad zákona č. 186/1992 Sb. i obchodního zákoníku žalovaným žalobce považuje za nepřípustně extenzivní, vedoucí k absurdnímu závěru, že držba živnostenského oprávnění je úkonem, který vede k dosažení zisku, v případě žalobce pak pouze v době od 8. 7. 2001 do 17. 1. 2002. Z těchto důvodů žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí prvostupňového a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě poukázal na skutečnost, že žalobce dne 2. 6. 2001 podepsal čestné prohlášení o tom, že se seznámil se zněním § 152 zákona č. 186/1992 Sb., stanovícím zvláštní omezení po dobu služebního poměru. Současně prohlásil, že dané povinnosti neporušuje a je si vědom následků spočívajících v propuštění ze služebního poměru. Rozhodnutím krajského ředitele HZS ze dne 11. 6. 2001 byl žalobci udělen souhlas k provozování živnosti v oboru opravy zemědělských strojů , rozhodnutím ze dne 21. 6. 2001 byla zamítnuta jeho žádost k provozování koncesované živnosti v oboru podniky zajišťující ostrahu majetku a osob -toto rozhodnutí žalobce převzal 8. 7. 2001. Zdržení při vydání rozhodnutí způsobené organizačními změnami nic nemění na skutečnosti, že žalobce musel mít k činnostem uvedeným v § 152 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb. souhlas služebního funkcionáře. V souvislosti se žádostí žalobce o souhlas s provozováním živnosti jeho podnikatelských aktivitách a teprve z předložených dokladů vyplynulo, že až 17. 1. 2002 požádal o přerušení provozování živnosti podniky zajišťující ostrahu majetku a osob . Tuto skutečnost, tedy že v době od 8. 7. 2001 do 17. 1. 2002 byl žalobce držitelem koncese přes nesouhlas svého nadřízeného, žalovaný považuje za porušení ustanovení § 152 zákona č. 186/1992 Sb. Žalobce sice živnost neprovozoval, ale neučinil žádné kroky k ukončení provozování živnosti. Žalovaný vycházel z názoru, že za podnikatelskou činnost je třeba považovat i úkony, které bezprostředně nevedou k dosažení zisku, tj. i držbu živnostenského oprávnění, které je právním předpokladem podnikání, jako činnosti vedoucí k dosažení zisku -ostatně tak již judikoval i Vrchní soud v Praze. Neukončení nepovolené podnikatelské činnosti tak žalovaný považuje za podnikání ve smyslu § 152 zákona č. 186/1992 Sb. V tomto směru byl skutkový stav řádně zjištěn a napadená rozhodnutí podle názoru žalovaného odpovídají zákonu. Proto žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.

Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle § 132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.)-tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů ( § 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je v podstatné míře důvodná.

Žalobce staví žalobu na názoru, že držbou koncese v rozhodném období nemohl naplnit podmínky pro propuštění ze služebního poměru. Pokud jde o zákonnou úpravu, řídí se služební poměr příslušníků hasičského záchranného sboru podle § 10 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon v § 152 odst. 2 písm. b) stanoví omezení příslušníků spočívající v podmínce souhlasu služebního funkcionáře k provozování živnosti nebo účasti na živnostenském podnikání nebo k vykonávání jiné výdělečné činnosti v pracovním nebo obdobném poměru. Porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením (§ 152) pak je důvodem k propuštění ze služebního poměru podle § 107 zákona č. 186/1992 Sb.

K tomu ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že Miroslav Týle požádal dne 28. 12. 2000 o souhlas služebního funkcionáře k provozování obou zmíněných živností, když ohledně živnosti podniky zajišťující ostrahu majetku a osob mu souhlas byl rozhodnutím ze dne 21. 6. 2001 zamítnut s odůvodněním, že tato činnost může z hlediska plnění úkolů příslušníka ve služebním poměru ohrozit postavení Hasičského záchranného sboru České republiky. Rozhodnutí žalobce převzal dne 8. 7. 2001. Čestné prohlášení o seznámení s ustanovením § 152 zákona č. 186/1992 Sb. a o tom, že dané povinnosti neporušuje, podepsal žalobce dne 2. 6. 2001. Podle kopie sdělení žalobce ze dne 17. 7. 2001 ukončil jmenovaný tímto dnem smlouvu o dílo na ostrahu objektu C. A. s. r. o., když podle kopie přehledu příjmů za rok 2001 obdržel od této firmy platbu pouze v lednu 2001. Okresní úřad Litoměřice, referát okresního živnostenského úřadu, zapsal v živnostenském rejstříku dne 18. 1. 2002, č. j. 401/2002-ROŽÚ, přerušení provozování živnosti na základě oznámení podnikatele ze dne 17. 1. 2002, a to živnosti na základě živnostenského oprávnění vydaného dne 15. 7. 1993, č.j. 93/K/1064. Podle prvostupňového rozhodnutí o propuštění byl žalobce propuštěn pro provozování koncesní činnosti přes zamítavé stanovisko služebního funkcionáře, když podle odůvodnění došlo k porušení povinnosti v době od 8. 7. 2001 do 17. 1. 2002, a to soustavným provozováním koncesní činnosti, která mohla z hlediska plnění úkolů příslušníka ve služebním poměru ohrozit postavení Hasičského záchranného sboru České republiky. V odvolání žalobce poukázal na zrušení smlouvy s C. A. s. r. o., když pro v napadeném rozhodnutí vzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti a zhodnotil je tak, že propuštění je důvodné. Vycházel z ust. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož je podnikáním soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku a z ust. § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, podle něhož je podnikatelem osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně poukazuje na porušení povinností stanovených v § 152 odst. 1 zákona o služebním poměru (poznámka soudu-upravujícím zákaz členství v politických stranách atp.) tím, že bez souhlasu služebního funkcionáře byla provozována živnostenská činnost, a že odvolatel po obdržení rozhodnutí služebního funkcionáře o nesouhlasu s podnikáním neučinil nic k ukončení provozování koncesní činnosti. Za podnikatelskou činnost přitom žalovaný považuje i úkony, které bezprostředně nevedou k dosažení zisku, tj. držbu živnostenského oprávnění, neboť v konečném důsledku tato držba vede k dosažení zisku a tvrzení opaku by bylo popřením smysluplnosti žádosti o vydání živnostenského oprávnění jakožto právního předpokladu podnikání. Za nerozhodnou považuje skutečnost, že k podnikání fakticky nedošlo, z hlediska zákona postačí, že nebyly podniknuty žádné kroky ke zrušení nebo pozastavení živnostenského oprávnění.

Uvedení jiného ustanovení zákona o služebním poměru jako důvodu pro propuštění žalobce (§ 152 odst. 1) je sice na újmu srozumitelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného, ovšem s ohledem na to, že jednání žalobce je v obou rozhodnutích dostatečně specifikováno a nebudí pochybnosti o důvodech propuštění, soud k tomuto pochybení nepřihlížel, když žalobce jej ani nenamítal.

Namítá-li žalobce porušení zákona spočívající v nedostatečně zjištěném skutečném stavu věci, nelze mu přisvědčit. Rozhodnutí žalovaného vychází z dostatečně zjištěného skutečného stavu věci (§ 124 odst. 1, 3, § 130 zákona o služebním poměru), žalobce také skutkový stav popisuje zcela shodně se skutkovým stavem, z něhož vycházel žalovaný.

Rozhodné je tedy právní posouzení, a to zda skutečnost, že žalobce i po doručení nesouhlasu služebního funkcionáře s podnikáním v oboru podniky zajišťující ostrahu majetku a osob v době od 8. 7. 2001 do 17. 1. 2002 naplnil podmínky ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru, a to provozování živnosti nebo účasti na živnostenském podnikání nebo k vykonávání jiné výdělečné činnosti v pracovním nebo obdobném poměru. Žalovaný zjevně vycházel z právního názoru Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 7A 31/98 (publikováno v Soudní judikatuře ve věcech správních č.1/2000 pod č. 574), kdy soud vyslovil, že podnikatelskou činností je nutno rozumět i úkony, které sice bezprostředně nevedou k dosažení zisku (úkony nutné ke vzniku obchodní společnosti), mířící však nepochybně v konečném důsledku k tomuto cíli. Proto i provádění takovýchto přípravných úkonů již může vést ke kolizi se zájmy služby. Dané rozhodnutí ovšem řešilo případ propuštění příslušnice celní služby, u níž byla zjištěna aktivní účast na zakládání obchodní společnosti. V daném případě je však situace jiná. Žalobce byl k podnikání oprávněn před datem 31. 12. 2000, v souladu se zákonem včas požádal o souhlas služebního funkcionáře s tímto podnikáním a následně podnikatelskou činnost ukončil. Po obdržení negativního rozhodnutí ji neobnovil, neměl v úmyslu nadále podnikat, pouze dále držel koncesi a s prodlením oznámil živnostenskému úřadu její přerušení. Naplnit podmínky pro propuštění podle § 107 zákona o služebním poměru lze jen porušením povinnosti stanovené zvláštním omezením a toto omezení podle § 152 odst. 2 písm. b) téhož zákona musí spočívat v provozování živnosti nebo účasti na živnostenském podnikání. Tedy v určité aktivní činnosti, která je v rozporu s posláním služebního poměru, a proto k ní nebyl udělen souhlas služebním funkcionářem. Je pravdou, že k naplnění deliktního jednání by mohlo dojít nejen k zahájení podnikání, ale ani o takový případ se zde nejedná. Pouhé prodlení s přerušením či ukončením koncesované živnosti podle názoru Nejvyššího správního soudu není nepovoleným provozováním podnikatelské činnosti.

Nejvyšší správní soud tak neshledal naplněnými podmínky pro propuštění stanovené v § 107 zákona č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a napadené rozhodnutí žalovaného je tak v rozporu s právními předpisy ( § 124 odst. 1, § 133 odst. 3).

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí žalovaného zrušil, a to pro nezákonnost. Podle § 78 odst. 3 s. ř. s. současně zrušil obdobně vadné rozhodnutí prvostupňové.

Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5) téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku.

Žalobce měl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny částkou 1000 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou 3500 Kč jako odměny za zastupování advokátem (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., § 133 s. ř. s.), 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů advokáta (§ 11 odst. 1 písm. a, d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 133 s. ř. s.), celkem 4650 Kč. Žalovanému proto bylo uloženo zaplatit tuto částku advokátce žalobce v přiměřené lhůtě.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. 9. 2003

JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu