59 ICm 3353/2011
Č.j. 59 ICm 3353/2011-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Zuzanou Svobodovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: QI investiční společnost, a.s., IČO 279 11 497, se sídlem Rybná 682/14, Praha 1, zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti žalované: JUDr. Alena Vachtová, se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, insolvenční správce dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Mládeže 410/4, Praha 6, o určení výše pohledávky,

takto:

I. Žaloba, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 415.800,00 Kč, existuje po právu co do výše, se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 16.12.2011 žalobu na určení existence pohledávky popřené žalovanou při přezkumném jednání dne 22.11.2011, neboť jeho právní předchůdce jako postupník přihlásil do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Petra anonymizovano smluvní pokutu ve výši 435.600,00 Kč za porušení úvěrové a zástavní smlouvy. Úvěr byl poskytnut právním předchůdcem žalobce Raiffeisenbank,a.s., který pohledávku postoupil společnosti IT credit, s.r.o. vč. všech příslušenství a všech práv s touto pohledávkou spojených, proto vyúčtoval postupník dle čl. 8.1. úvěrové smlouvy a dle čl. 6.1. zástavní smlouvy za každý jednotlivý případ porušení smluvní pokutu ve výši 2% z částky 990.000,00 Kč. Postupník vyzval dlužníka k úhradě všech pohledávek dne 9.6.2011 a stanovil splatnost k 25.6.2011. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobci, což vzal soud usnesením ze dne 6.12.2011 čj. 59 INS 11720/2011-P-1/4 na vědomí. Pohledávka byla přihlášena jako nevykonatelná. Na přezkumném jednání konaném dne 22.11.2011 žalovaná jako insolvenční správce popřela pohledávku žalobce ve výši 415.800,00 Kč, protože oprávnění vyčíslit tuto smluvní pokutu měla pouze banka, která tak neučinila.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, protože shora uvedená pohledávka není po právu, když smluvní pokuta dle čl. 8.1. úvěrové smlouvy mohla být uplatněna jen po předchozím upozornění dlužníka, což není totéž co výzva k úhradě, smluvní pokutu dle čl. 6.1.zástavní smlouvy lze vyúčtovat pouze jednou, proto žalovaná tuto smluvní pokutu ve výši 19.800,00 Kč nepopřela. Žalobce se ústního jednání nezúčastnil a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Z podání účastníků a přednesu žalované při jednání konaném dne 3. 9. 2012 vyplývá, že mezi nimi není sporu ohledně skutkových okolností týkajících se zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkurzu na jeho majetek, přihlášení pohledávky právním předchůdcem žalobce, popření pohledávky žalovanou, včasného podání žaloby na určení popřené pohledávky, sjednání smluvní pokuty v úvěrové a zástavní smlouvě právním předchůdcem žalobce a následného postoupení pohledávky žalobci. Soud vzal tato skutková zjištění v souladu s ust. § 120 odst. 4 o.s.ř. za svá a tedy za prokázaná. Sporným je rozdílný právní názor na otázku, zda vyúčtování smluvní pokuty za každé porušení povinností dlužníka vyplývající z úvěrové a zástavní smlouvy za každé porušení povinností dlužníka vůči bance je po právu či nikoli. Soud proto pro řádné zdůvodnění svého právního názoru považuje za nutné jednotlivě zmínit pouze následující provedené důkazy a skutečnosti z nich vyplývající. Soud zjistil: -z kopie smlouvy o úvěru č. 002/259/07/1/01 uzavřené dne 6.6.2007 mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem, že úvěrové podmínky jsou nedílnou součástí této smlouvy a dlužník prohlásil, že se s nimi seznámil a nemá k nim žádné výhrady, a že v čl. 8 nazvaném porušení smlouvy je banka dle odst.1 je oprávněna kromě tzv. zesplatnění úvěru uložit smluvní pokutu za každé porušení smlouvy vč. Obchodních podmínek do výše 2% z celkového limitu úvěru. Pro případ uplatnění práva při porušení povinností byla sjednána rozhodčí doložka; -ze smlouvy o zřízení zástavního práva č. 002/259/07/2/01 z 6.6.2007, že k zajištění úvěru poskytnutého dlužníkovi výše uvedenou úvěrovou smlouvou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka a jeho bratra a dlužník se v čl. 4 zavázal splnit určité podmínky směřující ke vzniku zástavního práva a jeho případné realizace bankou. V čl. 6.1 byla sjednána smluvní pokuta do výše 2% z jistiny úvěru v případě porušení či nedodržení závazku z této smlouvy; -z obchodních podmínek Raiffeisenbank a.s. pro poskytování hypotečních úvěrů, že na základě bodu III.7.1 je banka oprávněna v případě porušení povinností dlužníka uvedených v bodě III.7.2. učinit některé z Opatření, např. požadovat zaplacení celé částky; -z rozhodčího nálezu z 18.9.2009 sp.zn. A/2009/00257 rozhodce JUDr. Jany Kurkové, že dlužníkovi byla uložena povinnost zaplatit bance 1,071.802,30 Kč s úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu, když banka uplatnila nárok na zaplacení celé jistiny s úroky, neuplatnila ani nevyčíslila jakoukoliv smluvní pokutu; -ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 25.5.2011 mezi Raiffeisenbank a.s. a IT credit, s.r.o., že pohledávka za dlužníkem ve výši 1,071.802,30 s přísl. vč. nákladů rozhodčího řízení, informací o nařízené exekuci a všech práv s ní spojených,

zejména práva na zajištění vč. případných smluvních pokut byla postoupena právnímu předchůdci žalobce; -ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 11.11.2011 mezi IT credit, s.r.o. a žalobcem, že pohledávka za dlužníkem ve výši 2,292.572,72 Kč s přísl. vč. všech práv s ní spojených, tj. s vyčíslenou smluvní pokutou ve výši 297.000,00 Kč byla postoupena žalobci, soud změnu v osobě věřitele vzal na vědomí usnesením ze dne 6.12.2011 čj. 59 INS 11720/2011-P-1/4, které nabylo právní moci dne 7.1.2012. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti, případně skutkové okolnosti jsou mezi stranami nesporné. Dle ust. § 3 OZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dle ust. § 39 OZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soud se ztotožňuje s názorem žalované, že sjednáním smluvní pokuty jako sankce za porušení povinností dlužníka vyplývající z bodu 8.1. úvěrové smlouvy mělo být zajištěno plnění povinností dlužníka vůči bance a nikoliv již dalšímu subjektům, protože ani jeden z postupníků již neměli možnost poskytnout dlužníkovi spolupráci-např. vést účet dlužníka. Z bodu 6.1. zástavní smlouvy pak vyplývá oprávněnost banky vyúčtovat pokutu pouze jednou a nikoliv za každé jednotlivé porušení povinností dlužníka. Vzhledem k tomu, že veškerá porušení povinností z obou smluv se stala předtím, než banka uplatnila pohledávku v rozhodčím řízení a že banka neupozornila dlužníka na možnost vyúčtování a uplatnění smluvní pokuty ani tuto pokutu nevyúčtovala a v rozhodčím řízení nepožadovala, má soud za to, že, i když byly právnímu předchůdci postoupeny i případné smluvní pokuty, nevztahuje se na něj právo tyto nevyúčtované pokuty požadovat. Z dikce případné smluvní pokuty soud dovozuje, že by mohlo jít o vyúčtované ale nevymožené či nevykonatelné pokuty, nikoliv o pokuty za porušení povinností dlužníka vůči bance, která svého práva vyúčtovat pokuty nevyužila. Banka byla oprávněna nikoliv povinna smluvní pokutu vyúčtovat v intervalu od 0 do 2% z limitu úvěru, zatímco právní předchůdce žalobce neupozornil dlužníka na možnost vyúčtovat pokutu a rovnou požadoval uhradit maximální výši všech smluvních pokut za všechna porušení povinností dlužníka vůči bance nikoliv vůči němu. V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši. Přiměřenost výše sjednané smluvní pokuty je proto v dané věci nutno posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se v této věci její sjednaná výše nepřiměřená. Na tom nic nemění ani fakt, že dlužník je tou osobou, která ovlivňuje plnění svých povinností. Vymáhaná výše smluvní pokuty také převyšovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti bylo možno očekávat, když žalobce měl z důvodu porušení povinností ze strany dlužníka vůči bance obdržet na smluvní pokutě tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Nelze si přestavit ani jinou investici učiněnou v souladu se zákonem, která by nabízela obdobný zisk. Vymáhaná smluvní pokuta je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku a nárok na její zaplacení žalobci nemohl nikdy vzniknout.

O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 151 odst. 1 a 2o.s.ř., za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má podle výsledku řízení nárok na náhradu nákladů řízení žalovaná, která měla plný úspěch ve věci, ale náklady řízení jí nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze ve dvojím vyhotovení.

V Praze dne 3. září 2012

JUDr. Zuzana Svobodová,v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Šenfeldová