59 ICm 2500/2011
Č.j. 59 ICm 2500/2011-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Zuzanou Svobodovou jako samosoudcem ve věci žalobce: Bc. Jana Bočáňová, LL.A. nar. 19. 6. 1976, bytem Hnězdenská 735/6, Praha 8, zast. JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému: CÍSAŘ,ČEŠKA,SMUTNÝ a spol., IČO 481 18 753, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, insolvenční správce dlužníka: Zdeněk anonymizovano , anonymizovano , bytem Dunická 3143/4, Praha 4-Záběhlice, zast. JUDr. Oldřichem Řeháčkem, PhD., advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Žaloba, že se určuje, že pohledávka žalobce za dlužníkem existuje po právu jako vykonatelná, nezajištěná ve výši 577.028,00 Kč, co do pravosti a výše, s e z a m í t á.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech právního zastoupení 13.440,00 Kč k rukám AK Dr. Řeháčka do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 16.9.2011 žalobu proti správci a dlužníkovi na určení vykonatelné nezajištěné pohledávky ve výši 577.028,00 Kč, neboť žalovaný ji při přezkumném jednání dne 6.9.2011 zařadil jako nevykonatelnou, nepopřel ji ve výši 251.040,00 Kč a popřel ji společně s dlužníkem ve výši 325.988,00 Kč, protože rozhodčí doložka nebyla sjednána platně a smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dovozoval, že pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem ze dne 31.3.2010 sp.zn. Rsp 2/2010-05, je pohledávkou vykonatelnou s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v Praze ze dne 17.2.2011 čj. 29 NSČR 29/2009-A-108. Právní předchůdce žalobce, který nyní vystupuje jako právní zástupce žalobce, uzavřel s dlužníkem smlouvu o půjčce ve výši 160.000,00 Kč, kterou se dlužník zavázal zaplatit v 5 splátkách do 31.3.2010. Dále sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení 0,25% denně z dlužné částky za každý den prodlení, smluvní pokutu ve výši 30% pro případ porušení čl. II smlouvy, byla platně sjednána rozhodčí doložka a výše smluvní pokuty byla rovněž sjednána platně a z její konečné výše nelze usuzovat na rozpor s dobrými mravy (viz rozhodnutí NS ze dne 12.2.2009 sp.zn. 33 Odo 872/2006), nejde o smlouvu spotřebitelskou, ale občanskou, řídí se obchodním zákoníkem. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku žalobci a v současné době je jeho právním zástupcem. Podáním ze dne 11.5.2012 vzal žalobce zpět žalobu proti dlužníkovi a soud usnesením ze dne 21.5.2012 na čl. 41, které nabylo právní moci dne 13.6.2012, řízení ohledně dlužníka zastavil. Při ústním jednání dne 28.8.2012 výslovně v závěrečné řeči uvedl, že pohledávka vznikla na základě klasické občanské smlouvy o půjčce, byla přiznána rozhodčím nálezem, který byl doručen, je vykonatelný a je tzv. exekučním titulem, který lze zrušit pouze žalobou na zrušení rozhodčího nálezu, která nebyla podána, nejedná se o spotřebitelský úvěr, ale o krystalicky čistou občanskou půjčku .

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na ust. § 56 odst. 1 OZ, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.3.2011 čj. 102 VSPH 14/2011-73, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne rozsudek NSČR ze dne 5.8.2008 sp.zn. 28 Cdo 864/2008, směrnici Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, judikaturu Soudního dvora Evropských společenství (rozsudky sp.zn. C-240/98 až C-244/98, SD C-106/89), protože shora uvedená pohledávka poškozuje dlužníka, je nárokována na základě neplatného ujednání o rozhodčí doložce a její výše je v rozporu s dobrými mravy. V daném případě dlužník rovněž popřel pohledávku, ale nyní žaloba proti němu nesměřuje. Jde o nerozlučné společenství a oprávnění správce zařadit pohledávku jako vykonatelnou či nevykonatelnou.

Z podání účastníků a jejich přednesů při jednání konaném dne 28.8.2012 vyplývá, že mezi nimi není sporu ohledně skutkových okolností týkajících se zjištění úpadku dlužníka, povolení oddlužení a schválení jeho řešení splátkovým kalendářem, přihlášení pohledávky žalobcem, popření pohledávky žalovaným, včasného podání žaloby na určení popřené pohledávky, poskytnutí půjčky právním předchůdcem žalobce, v níž byla sjednána smluvní pokuta a rozhodčí doložka a následného postoupení pohledávky žalobci (spis zdejšího soudu sp.zn. 59 INS 8688/2011, a to usnesení o zjištění úpadku a povolení oddlužení na čl. A-9, přihláška pohledávky žalobce č. 9 vč. založených dokladů-smlouva o půjčce a uznání dluhu z 4.9.2009, rozhodčí nález z 31.3.2010, smlouva o postoupení pohledávky z 17.5.2010, oznámení o postoupení pohledávky z 21.5.2010-, protokol o přezkumném jednání ze dne 6.9.2011 na čl. B 13 a násl., list seznamu přihlášek P 9, prezenční listina z přezkumného jednání dne 6.9.2011, jehož se zúčastnil právní zástupce žalobce, výzva žalobci k podání žaloby z 9.9.2011 vč. doručenky žalobce, usnesení o schválení oddlužení z 7.9.2011 na čl.B 15). Soud vzal tato skutková zjištění v souladu s ust. § 120 odst. 4 o.s.ř. za svá a tedy za prokázaná.

Sporným je rozdílný právní názor na otázku, zda sjednání smluvní pokuty za prodlení dlužníka se splácením půjčky ve výši 0,25% denně z dlužné částky a 30% při porušení čl. II je neplatné pro obcházení zákona a rozpor s dobrými mravy, zda došlo k platnému sjednání rozhodčí doložky a zda byla pohledávka správně zařazena jako nevykonatelná.

Soud proto pro řádné zdůvodnění svého právního názoru považuje za nutné jednotlivě zmínit pouze následující provedené důkazy a skutečnosti z nich vyplývající. Soud zjistil: -z kopie smlouvy o půjčce a uznání dluhu uzavřené dne 4.9.2009 mezi právním předchůdcem žalobce, otcem dlužníka a dlužníkem jako ručitelem, že právní předchůdce žalobce poskytl otci dlužníka půjčku ve výši 160.000,00 Kč, kterou se zavázal splatit v 5 splátkách, z nichž první ve výši 120.000,00 Kč měla být zaplacena 30.11.2009, ostatní po 10.000,00 Kč vždy k poslednímu dni v měsících následujících až do 31.3.2010 pod ztrátou výhody splátek, otec dlužníka se zavázal zaplatit odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 0% . V čl. II. smlouvy s názvem zajištění se otec dlužníka zavázal projednat se žalobcem všechny skutečnosti, které mohly mít vliv na splácení úvěru či jeho platební schopnost apod. Pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 30% z hodnoty předmětu úvěru . V čl. III byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splácením dluhu ve výši 0,25% z částky poskytnutého úvěru za každý den prodlení a úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z částky poskytnutého úvěru . V čl. IV. odst. 2 bylo sjednáno, že se smlouva bude řídit obchodním zákoníkem, v odst. 3 byla sjednána rozhodčí doložka s tím, že se spory budou rozhodovat před jediným rozhodcem, jímž bude komplementář Společnosti pro rozhodčí a mediační řízení, IČO 285 95 441, zapsaný jako komplementář v době zahájení řízení v Obchodním rejstříku , nebude nařizováno ústní jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba, je vyloučeno použití ust, § 262 odst. 4, § 274 a 275 odst. 4 Obch.z. V čl. V. pak otec dlužníka prohlásil, že nebyl v tísni, s podmínkami se seznámil a smluvní pokutu považuje za přiměřenou a obvyklou. Dlužník jako ručitel se zavázal uspokojit dluh svého otce a dle § 533 OZ přistoupil jako spoludlužník. Podpisy dlužníka i jeho otce byly ověřeny na Úřadě Městské části Praha 1 dne 4.9.2009; -z kopie rozhodčího nálezu ze dne 31.3. 2010, sp. zn. Rsp 2/2010-05, že tento byl vydán rozhodcem Veronikou Gatev, komplementářem Společnosti pro rozhodčí a mediační řízení, IČO 285 95 441, že dlužník i jeho otec byli zavázáni zaplatit právnímu předchůdci žalobce společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu částku 160.000,00 Kč na jistině, 89.600,00 Kč na smluvních pokutách a smluvní pokutu ve výši 0,25% denně z částky 160.000,00 Kč od 16.3.2010 do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 160.000,00 Kč od 2.12.2009 do zaplacení, náklady rozhodčího řízení ve výši 7.488,00 Kč na poplatku a 42.900,00 Kč na odměně advokáta, že rozhodce považoval ujednání v rozhodčí doložce za srozumitelné a určité, vyzval dlužníky k uzavření smíru, s čímž oba podáním doručeným dne 26.3.2010 souhlasili, ale žalobce uzavření smíru odmítl, proto rozhodce dne 31.3.2010 ve věci rozhodl a meritorně nález neodůvodnil, účastníci byli poučeni, že odvolání přípustné není a nebyli poučeni o možnosti navrhnout zrušení rozhodčího nálezu, právní moc byl vyznačena dne 9.4.2010 dnem 1.4.2010 s vykonatelností dne 7.4.2010; -ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobcem a jejím právním zástupcem dne 17.5.2010, že pohledávka byla jako vykonatelná postoupena s tím, že cena bude sjednána samostatně, oznámení o postoupení pohledávky z 21.5.2010 bylo zasláno-dle přiložených podacích

lístků-dlužníkům dne 24.5.2010, téhož dne byla podepsána i plná moc k zastupování postupníka postupitelem; -usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.5.2010 čj. 66 EXE 1768/2010-13 byl pro pohledávku nařízen výkon rozhodnutí, exekutorem byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, exekučním příkazem tohoto exekutora z 15.6.2010 čj. 103 Ex 13452/10-10 bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem movitých věcí; -z vyrozumění o popření pohledávky z 9.9.2011 doručenému právnímu zástupci žalobce dne 12.9.2011, že žalovaný výslovně žalobce poučil, že popřel pohledávku jako nevykonatelnou ve výši 325.988,00 Kč, že pohledávku popřel v této výši i dlužník a že je třeba podat žalobu proti oběma těmto subjektům. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti, případně skutkové okolnosti jsou mezi stranami nesporné. Ze smlouvy o půjčce, která je současně i uznáním dluhu, v níž se však používá pouze pojem úvěr a má se řídit obchodním zákoníkem, je zřejmé, že byla uzavřena právním předchůdcem žalobce jako nepodnikatelem, dlužník ji rovněž uzavřel jako nepodnikatel. Koncipována je však jako ryze podnikatelský právní vztah, kdy jednou smlouvou je poskytnuta půjčka resp. úvěr , kterou dlužník uznává co do důvodu i výše, přistupuje k ní ručitel, který je současně i spoludlužníkem, sjednává se smluvní úrok z prodlení, smluvní pokuta pro případ prodlení, smluvní pokuta pro případ porušení povinností, které běžně sjednávají banky, sjednává se i rozhodčí doložka, v níž se dlužník vzdává práva účasti na ústním jednání a odůvodnění rozhodnutí, přičemž určení osoby rozhodce je velmi vágní, když z úplného výpisu z obchodního rejstříku této společnosti vyplývá, že společnost byla zapsána dne 30.7.2009 se sídlem v Ostravě, v době uzavření smlouvy o půjčce byl komplementářem zapsán JUDr. Josef Šípek, v době rozhodování Veronika Gatev, což-dle názoru soudce-není jednoznačně určená osoba rozhodce. Jde o typický vztah mezi dvěma občanskoprávními subjekty, jak předpokládá ust. § 657 a 658 OZ, přestože ve smlouvě je uvedeno, že se řídí obchodním zákoníkem, když účastníci výslovně vyloučili užití ust. § 262 odst. 4 a dalších ust. Obch.z. směřujících k ochraně dlužníka. Soud tedy posuzoval platnost ujednání o smluvní pokutě a platnost sjednání rozhodčí doložky podle občanského práva. Soud se nejprve zabýval tím, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou či nikoli. Vycházel přitom z ust. § 177 IZ, dle něhož se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou. To znamená, že pro potřeby posouzení pohledávky při přezkumném jednání v insolvenčním řízení-na rozdíl od posuzování insolvenčního návrhu-samo o sobě nestačí, že pohledávka je vykonatelnou, ale musí to být v insolvenčním řízení ještě doloženo, a to veřejnou listinou dle ust. § 134 o.s.ř. vydanou v řádně vedeném řízení. Je zřejmé, že rozhodce, který vydal předmětný rozhodčí nález, není soudem ani jiným státním orgánem, ale soukromou právnickou osobou, konkrétná fyzická osoba nebyla jednoznačně v rozhodčí doložce označena. V tomto případě veřejnou listinou může být jen listina, která je zvláštními předpisy za veřejnou prohlášena. Takovým předpisem by mohl být v našem případě jedině ZRŘ, avšak ani jeho ust. § 28 odst. 2 není takovou normou-přestože to tak na první pohled může vypadat-a nemůže zakládat charakter rozhodčích nálezů jako veřejných listin. Citované ustanovení pouze stanoví, že doručené rozhodčí nálezy nabývají účinků pravomocného soudního rozhodnutí a jsou soudně vykonatelné.

Není zde však explicitně (jak ust. § 134 osř předpokládá) uvedeno, že by (pravomocný) rozhodčí nález byl veřejnou listinou. Pouze stanoví, že na jeho základě lze vést výkon rozhodnutí. Nelze proto směšovat pojmy exekuční titul a doložení vykonatelnosti pohledávky v insolvenčním řízení. Z uvedeného plyne, že je-li vykonatelnost pohledávky dokládána rozhodčím nálezem, nemůže být taková pohledávka do insolvenčního řízení přihlášena jako vykonatelná. Žalobce proto vykonatelnost své pohledávky pro účel insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 177 IZ nijak nedoložil a jeho pohledávku nelze považovat za vykonatelnou. Břemeno tvrzení i důkazní tak bylo na bedrech žalobce, když soud postupoval analogicky podle ust. § 198 odst. 3 IZ. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby připustil, že pohledávku doloženou řádným rozhodčím nálezem je možno pro účely insolvenčního řízení považovat za vykonatelnou, jednalo by se v daném případě o rozhodčí nález nicotný, který nemůže působit žádné právní následky. Insolvenční soud je oprávněn v incidenčních sporech přezkoumávat platnost rozhodčích doložek a podmínek pro vydání rozhodčích nálezů. Analogicky viz právní názor obsažený v usneseních Nejvyššího soudu ČR (ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 nebo ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011), podle kterých již nařízenou exekuci lze zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, resp. že nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva a není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Dle názoru soudu pak v případech, kdy rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec, jakož i v případech, kdy uzavřena byla, leč neplatně, není na místě postupovat jinak. Rozhodčí smlouva zde prostě není a není dána pravomoc rozhodce k rozhodování předmětného sporu. Mělo by tedy být v obou případech shodně postupováno i při odklízení následků takové nicotného rozhodčího nálezu. To znamená, že soud nejen může, ale musí posoudit (ne)platnost rozhodčího nálezu, a to i přesto, že účastníci se nedomáhali postupem podle ust. § 31 a násl. ZRŘ jeho zrušení, což v daném případě ani nemohli, protože nebyli o této možnosti řádně poučeni Podle ust. § 32 odst. 1 ZRŘ lze sice podat u soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, a to do 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu, rozhodce však na to dlužníka neupozornil; pouze účastníky poučil o nemožnosti podat odvolání. S tím lze sice formálně souhlasit, nicméně nelze očekávat, že by osoba bez právního vzdělání byla schopna rozlišit to, že pravomocný rozhodčí nález je konečný, a nelze ho tudíž napadnout opravnými prostředky, a to, že lze konečný a pravomocný rozhodčí nález přece jen zrušit na základě žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podané k soudu. Prakticky je totiž výsledek pro takovou osobu jak při podání opravného prostředku, tak při podání žaloby stejný-rozhodčí nález je v případě jeho úspěchu zrušen. Je-li tedy průměrný občan poučen, že proti rozhodnutí není odvolání přípustné, věc si nevyhnutelně vyloží tak, že rozhodčí nález již nelze změnit. Jde o podobnou situaci, jako když soud schvaluje smír. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. h) o.s.ř.), lze však při splnění některých předpokladů podat návrh na zrušení usnesení o schválení smíru (§ 99 odst. 3 o.s.ř.), o čemž však soud účastníky poučuje. K samotné platnosti rozhodčí doložky je třeba uvést, že ji soud v souladu s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným např. v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, považuje na základě ust. § 39 OZ za neplatnou pro rozpor se zákonem. Rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, a odkazuje na zápis v obchodním rejstříku právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. I s ohledem na skutečnost, že rozhodčí nález neobsahoval žádné právní hodnocení, lze mít ve spojení se závěry uvedenými shora za to, že žalovaný může uplatňovat v tomto řízení námitky týkající se právního posouzení smluvní pokuty. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce-ve snaze vše ošetřit a získat co nejvyšší plnění-vytvořil tak sofistikovanou smlouvu, že dlužník resp. jeho otec, který zřejmě peníze opravdu potřeboval a byl ochoten přistoupit na jakoukoliv podmínku, jí nemohl ani porozumět. Některá jednotlivá ujednání obsažená v této smlouvě si odporují-např. nejprve uznání dluhu a pak teprve dohoda o půjčce; podřízení smlouvy obchodnímu zákoníku s vyloučením ochrany dlužníka, ačkoliv šlo o běžnou smlouvu o půjčce mezi občany; zajištění pohledávky, kdy se insolvenční dlužník stal ručitelem a zároveň spoludlužníkem (proto zřejmě byli otec dlužníka i on osobně odsouzeni plnit společně a nerozdílně, ačkoliv v záhlaví smlouvy je dlužník uveden jen jako ručitel). Kdyby bylo možné požadovat souhlas s vykonatelností této smlouvy jako u notářského či exekutorského zápisu, byl by i toto ustanovení žalobce do smlouvy zřejmě vtělil. Soud tedy považuje za platně vzniklou smlouvu o půjčce, která se řídí občanským zákoníkem, avšak ujednání o rozhodčí doložce a smluvní pokutě považuje za absolutně neplatné dle § 39 OZ, proto považuje za správné zařazení pohledávky žalobce jako nevykonatelné.

Správce z přihlášené pohledávky ve výši 577.028,00 Kč nepopřel jistinu a úroky v celkové výši 251.040,00 Kč a popřel smluvní pokuty a náklady rozhodčího řízení v celkové výši 325.988,00 Kč. Žalobce požadoval určení celé pohledávky, tedy i té, která nebyla ani dlužníkem ani žalovaným popřena, proto soud zamítl žalobu do výše 251.040,00 Kč.

Žalobce byl žalovaným správně poučen o možnosti podat žalobu na určení popřené nevykonatelné pohledávky proti oběma popírajícím, tj. proti správci a dlužníkovi. Žalobce sice původně podal žalobu proti oběma, ale posléze vzal žalobu proti dlužníkovi zpět a soud řízení samostatným usnesením zastavil. Dle ust. § 410 odst. 2 IZ má popření nezajištěné pohledávky dlužníkem za trvání účinků schváleného oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Z toho ovšem plyne, že je nezbytné, aby incidenční žaloba byla podána vůči každému z popírajících subjektů. Jinými slovy, v případě popření nevykonatelné pohledávky dlužníkem i insolvenčním správcem, musí určovací žaloba směřovat proti oběma popírajícím, kteří mají z hlediska popření totožné pohledávky v případě schválení oddlužení stejné procesní postavení (postavení nerozlučných společníků), tudíž je nutno, aby o shodném popřeném nároku bylo vůči oběma popírajícím vydáno toliko jedno meritorní rozhodnutí. Na tom nic nemění ani znění ust. § 16 odst. 2 IZ, neboť to se zabývá účastenstvím v incidenčním sporu (toliko) ve vztahu k insolvenčnímu správci, či znění ust. § 198 odst. 1 IZ, neboť to váže požadavek podat žalobu proti insolvenčnímu správci (toliko) na jeho popěrný úkon. V poměrech souzené věci to znamená, že žaloba měla být podána rovněž proti popírajícímu dlužníkovi, a žalobce se mýlí, usuzuje-li jinak. Vzhledem k tomu, že jde o nerozlučné společenství dle ust. § 410 odst. 2 in fine IZ nezbylo soudu, než i z tohoto důvodu žalobě nevyhovět ( jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí

úkony jednoho z nich i pro ostatní; takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi-30 Cdo 3972/2009).

Dle ust. § 3 OZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dle ust. § 39 OZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soud se navíc ztotožňuje s názorem žalovaného, že sjednáním smluvní pokuty jako sankce za prodlení dlužníka s úhradou dlužné částky ve výši 0,25% denně z dlužné částky se právní předchůdce žalobce pokoušel obejít právní předpisy upravující úrok z prodlení, které nepovolují sjednání úroku z prodlení v jiné než zákonné výši, tj. stanovené v ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. platné pro dané pololetí. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je pak nutno uvážit funkce smluvní pokuty, kterými jsou funkce preventivní, uhrazovací a sankční. V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši. Přiměřenost výše sjednané smluvní pokuty je proto v dané věci nutno posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti platit dohodnuté splátky. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se v této věci její sjednaná výše nepřiměřená. Smluvní pokuta byla totiž sjednána ve výši ve výši 0,25% denně z dlužné částky, což činí 91 % ročně. Na tom nic nemění ani fakt, že dlužník je tou osobou, která ovlivňuje délku doby svého prodlení. Sjednaná výše smluvní pokuty také převyšovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti bylo možno očekávat, když žalobce měl z důvodu prodlení dlužníka obdržet na smluvní pokutě tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Nelze si přestavit ani jinou investici učiněnou v souladu se zákonem, která by nabízela obdobný zisk. Soud má proto za to, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 91 % ročně výrazně převyšovala škodu, která by nezaplacením mohla žalovanému, respektive jeho právnímu předchůdci, vzniknout. Sjednaná smluvní pokuta je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku a nárok na její zaplacení žalovanému nemohl nikdy vzniknout. Žalobce neprokazoval, že by se pokusil o úhradu dluhu otce dlužníka, který se peníze skutečně půjčil, popř. že něco uhradil. Jako neplatnou soud posoudil též rozhodčí doložku, a proto nepřiznal žalobci ani náhradu nákladů rozhodčího řízení a náhradu nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 151 odst. 1 a 2 o.s.ř., za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má podle výsledku řízení nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný, který měl plný úspěch ve věci. Odměna za zastupování advokátem byla určena v souladu s konstantní judikaturou-viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, čj. 44 ICm 2240/2011, 103 VSPH 31/2012-64 (KSUL 44 INS 1363/2009)-na základě ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 10.000,00 Kč a dále na základě ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.v platném znění ve výši 1.200,00 Kč (čtyři úkony právní služby po 300,00 Kč), s přičtením 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 2.240,00 Kč dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy ve výši 13.440,00 Kč. Žalovaný je plátcem DPH, což doložil potvrzením. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze ve dvojím vyhotovení.

V Praze dne 28. srpna 2012

JUDr. Zuzana Svobodová,v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Šenfeldová