57 ICm 90/2012
57 ICm 90/2012-208 (KSLB 57 INS 2062/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobce: JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, insolvenčního správce dlužníka Bau & Construct Investment s.r.o., s.r.o., IČ 25983725, se sídlem Jablonec nad Nisou, Podhorská 433/3, PSČ 466 01, zastoupeného Mgr. Zuzanou Mládkovou, advokátkou se sídlem Národní 16, PSČ 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Vrchlabí 1600, PSČ 543 01, zastoupenému JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 1343/2, PSČ 36001, o určení neplatnosti/neúčinnosti právního úkonu,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určením, že bezhotovostní bankovní převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s. č. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky, a.s. č. 7963200227/0100 uskutečněné dne 9.7.2007 v částce 5 000 000 Kč, dne 8.10.2007 v částce 2 500 000 Kč, dne 18.10.2007 v částce 1 000 000 Kč, dne 8.11.2007 v částce 1 100 000 Kč, dne 26.3.2008 v částce 18 000 000 Kč, jsou neplatné, s e z a m í t á

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 457.694,-Kč jako náhradu nákladů řízení, a to k rukám

zástupce žalovaného JUDr. Karla Seidla, Ph.D., se sídlem Jiráskova 2, 360 01 Karlovy Vary.

Odůvodnění: Žalobou ze dne 6.1.2012, doručenou soudu dne 11.1.2012, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla určena neplatnost, in eventum neúčinnost, právních úkonů-bezhotovostních bankovních převodů finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s. č. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky, a.s. č. 7963200227/0100 uskutečněných dne 9.7.2007 v částce 5 000 000 Kč, dne 30.8.2007 v částce 331 500 Kč, dne 8.10.2007 v částce 2 500 000 Kč, dne 18.10.2007 v částce 1 000 000 Kč, dne 8.11.2007 v částce 1 100 000 Kč, dne 26.3.2008 v částce 18 000 000 Kč, a dne 15.8.2008 v částce 700 000 Kč. Dále se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že finanční prostředky ve výši 28 631 500 Kč náležejí dnem právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce se rovněž domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo žalovanému, aby vydal do majetkové podstaty dlužníka finanční prostředky ve výši 28 631 500 Kč. Usnesením ze dne 25.9.2013, č.j.-106, které nabylo právní moci dne 3.10.2013, byla věc týkající se žalobního návrhu, aby bylo žalovanému uloženo, aby vydal finanční prostředky ve výši 28 631 500 Kč do majetkové podstaty dlužníka, vyloučena k samostatnému řízení. Rozsudkem č. j.-146 ze dne 7. února 2014 zdejší soud rozhodl tak, že určil, že bezhotovostní bankovní převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s. č. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky, a.s. č. 7963200227/0100 uskutečněné dne 9.7.2007 v částce 5 000 000 Kč, dne 8.10.2007 v částce 2 500 000 Kč, dne 18.10.2007 v částce 1 000 000 Kč, dne 8.11.2007 v částce 1 100 000 Kč, dne 26.3.2008 v částce 18 000 000 Kč, jsou neplatné (výrok I.). V části, v níž se žalobce domáhal určení, že bezhotovostní bankovní převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s. č. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky, a.s. č. 7963200227/0100 uskutečněné dne 30.8.2007 v částce 331 500 Kč, dne 15.8.2008 v částce 700 000 Kč, jsou neplatné, žalobu zamítl (výrok II.), v části, v níž se žalobce domáhal určení, že bezhotovostní bankovní převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s. č. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky, a.s. č. 7963200227/0100 uskutečněné dne 30.8.2007 v částce 331 500 Kč, dne 15.8.2008 v částce 700 000 Kč, jsou neúčinné vůči věřitelům, jejichž nároky jsou uspokojovány v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, žalobu zamítl (výrok III.), v části, v níž se žalobce domáhal určení, že finanční prostředky ve výši 28 631 500 Kč náležejí dnem právní moci do majetkové podstaty dlužníka, žalobu zamítl (výrok IV.), zavázal žalovaného uhradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 5 808,40 Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, se sídlem Praha 4-Podolí, Na Zlatnici 301/2 (výrok V.) a zavázal žalovaného uhradit státu-České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem číslo: 3703-3024411/0710, variabilní symbol: 5750009012 (výrok VI.).

Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 216/2014-182 ze dne 25. 3. 2015 ve výrocích pod body I., V., VI. zrušen. Vrchní soud ve svém zrušovacím rozhodnutí poukázal zejména na následující: Občanský soudní řád nepřipouští žaloby založené na eventuálních skutkových tvrzeních, kdy je předmět řízení individualizován vylíčením rozhodujících skutečností a pro případ, že takové žalobě nebude vyhověno, se in eventum tvrdí jiné skutkové okolnosti. Má-li vylíčení rozhodujících okolností směřovat jednoznačně k závěru o důvodnosti nároku na určení neplatnosti právního úkonu, pak žaloba založená na eventuálních skutkových okolnostech směřujících k závěru o důvodnosti nároku na určení neúčinnosti téhož právního úkonu trpí vadou, pro kterou není projednatelná a tento nedostatek je třeba odstranit postupem podle § 43 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2009, sp.zn. 33 Cdo 2256/2007). Soudu prvního stupně lze také vytknout, jak žalovaný důvodně namítá, že žalobu projednal a rozhodl o ní bez toho, aby žalobce tvrdil (a prokázal) naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti dotčených právních úkonů ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., který je předpokladem úspěšnosti takové určovací žaloby. Nesplnil-li žalobce takovou povinnost, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo na soudu prvního stupně, aby jej ve smyslu § 5 o.s.ř. o této povinnosti poučil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001 sp.zn. 20 Cdo 450/2000). Jestliže tak soud neučinil, zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kterou nelze v odvolacím řízení napravit. Zde odvolací soud vychází z toho, že také přípustnost určovací žaloby podané ve smyslu § 231 odst. 1 insolvenčního zákona u insolvenčního soudu je poměřována ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7. 2014, sp.zn. 29 Cdo 914/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, sp.zn. 29 Cdo 392/2011). Tento soudní judikaturou podávaný výklad byl s účinností od 1.1.2014 potvrzen i novelou insolvenčního zákona (viz § 159 odst. 1, písm. g) InsZ). Odvolací soud bez dalšího nepovažuje za případnou a dostatečně přesvědčivě odůvodněnou argumentaci soudu prvního stupně ve prospěch závěru, že předmětné bezhotovostní bankovní převody jsou právními úkony, jejichž platnost by bylo možno posuzovat v soudním řízení vedeném dle § 231 InsZ. Otázku, zda se jedná o právní úkon neplatný, event. neúčinný, uplatněné v rámci jedné žaloby, nelze, jak činí soud prvního stupně, řešit s důrazem na specifika insolvenčního řízení či incidenčního sporu spočívající zejména v tom, že odporovat právním úkonům dlužníka je možné jen v přísných lhůtách a jen proto, že insolvenční správce má často k dispozici pouze dílčí a neúplné informace. Takové důvody jednak nemají oporu v zákoně a jednak by ve svém důsledku vedly k neodůvodněným rozdílům v posuzování dané otázky v insolvenčním řízení a v běžném soudním řízení. Přitom smyslem úpravy obsažené v § 231 insolvenčního zákona je pouze zajistit, aby otázka platnosti právního úkonu, jež je určující pro příslušnost majetku dlužníka do jeho majetkové podstaty nebo pro identifikaci závazků dlužníka, nebyla v průběhu insolvenčního řízení účelově vytěsňována (určovacími žalobami podle § 80 písm. c/ o.s.ř., podávanými u obecných soudů) mimo rámec procedur nastavených insolvenčním zákonem k řešení těchto otázek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7. 2014, sp.zn. 29 Cdo 914/2014). Žaloba na určení neplatnosti právního úkonu není navíc jediným účinným právním prostředkem k dosažení smyslu insolvenčního řízení a zabránění neodůvodněného zkracování majetkové podstaty, kterým soud prvního stupně na podporu svých závěrů také argumentuje. Při posuzování otázky, zda předmětné bezhotovostní bankovní převody jsou právními úkony, je třeba (za předpokladu, že žalobce současně prokáže naléhavý právní zájem na požadovaném určení) zohlednit i argumentaci a závěry obsažené zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp.zn. 29 Cdo 677/2011. Z něho mimo jiné vyplývá, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 o.z., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Přitom splněním dluhu (závazku) a tedy projevem vůle směřující k zániku dluhu (závazku) [právním úkonem] není každý bankovní převod peněžních prostředků. Mělo-li k výplatě finančních prostředků v dané věci dojít v rozporu se zákonem, je zřejmé, že o plnění dluhu v uvedeném smyslu jít nemohlo (srov. v této souvislosti také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2004, sp.zn. 30 Cdo 531/2003, usnesení ze dne 25. června 2008, č. j. 32 Cdo 959/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2010, sp.zn. 23 Cdo 472/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1420/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp.zn. 30 Cdo 304/2006). Soud žalobkyni vyzval, aby opravila a doplnila chybějící náležitosti žaloby v následujícím směru: žalobkyně upřesní, zda se podanou žalobou domáhá vyslovení neplatnosti právních úkonů dlužníka ve smyslu § 231 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo vyslovení neúčinnosti právních úkonů dlužníka ve smyslu § 235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně řádně specifikuje právní úkony, jejichž neplatnosti nebo neúčinnosti se dovolává, popř. uvede skutečnosti, na jejichž základě usuzuje, že předmětné bezhotovostní převody jsou právními úkony ve smyslu § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně uvede skutečnosti, na jejichž základě usuzuje, že má právní zájem na určení neplatnosti předmětných bezhotovostních převodů ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a označí důkazy k jejich prokázání. Svou žalobu žalobkyně upřesnila v podání ze dne 24.11.2015 takto: Žalobou se domáhá vyslovení neplatnosti právních úkonů dlužníka ve smyslu § 231 a násl. InsZ, neboť dlužník žalovanému vyplatil peněžité prostředky v celkové výši 27.600.000 Kč. Platby byly provedeny bezhotovostními bankovními převody z majetkové sféry dlužníka ve prospěch žalovaného. Žalobkyně se domáhám vyslovení neplatnosti právních úkonů bezhotovostních převodů do výše 27.600.000 Kč. Peněžité prostředky poukázané platbami dlužníka přijal žalovaný jako plnění závazků ze smluv o půjček (do výše 26.500.000 Kč) a jako plnění na závazek dlužníka vyplatit žalovanému podíl na zisku (do výše 1.100.000 Kč). Jednalo se o plnění závazků, které na sebe dlužník smlouvami resp. rozhodnutím valné hromady převzal. Přijetí plateb učinil žalovaný nesporným. Účel přijetí plateb označil žalovaný jako plnění závazků dlužníka z půjček a jako plnění na výplatu podílu na zisku. Projevy vůle dlužníka při poukázání plateb činím nespornými. Žaluji na neplatnost právních úkonů převodů finančních prostředků, ke kterým se dlužník zavázal dle smluv o půjčkách a dle rozhodnutí o výplatě podílu na zisku. Žaluji na neplatnost právního úkonu dlužníka ve formě platby, jako projevu vůle dlužníka směřujícího ke splnění závazků (NS ČR 32 Cdo 959/2008). Domáhá se posouzení právní otázky, zda úkon dlužníka (převod finančních prostředků jako plnění závazku ze smlouvy o půjčce a závazku k výplatě podílu na zisku) je úkonem platným či úkonem neplatným . Tvrdí, že neplatnými jsou následující úkony dlužníka:-bezhotovostní bankovní převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s., č.ú. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky a.s., č.ú. 7963200227/0100, uskutečněný dne 9.7.2007 v částce 5.000.000 Kč, bezhotovostní bankovní převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s., č.ú. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky a.s., č.ú. 7963200227/0100, uskutečněný dne 8.10.2007 v částce 2.500.000 Kč,-bezhotovostní bankovní převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s., č.ú. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky a.s., č.ú. 7963200227/0100, uskutečněný dne 18.10.2007 v částce 1.000.000 Kč,-bezhotovostní bankovní převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s., č.ú. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky a.s., č.ú. 7963200227/0100, uskutečněný dne 8.11.2007 v částce 1.100.000 Kč,-bezhotovostní bankovní převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka vedeného u Komerční banky, a.s., č.ú. 86-306580247/0100 ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Komerční banky a.s., č.ú. 7963200227/0100, uskutečněný dne 26.3.2008 v částce 18.000.000 Kč. Žalovaný přijal peněžitá plnění jako projev vůle dlužníka splnit závazek poskytnout žalovanému půjčku, jak mu plynul z následujících dílčích právních důvodů: -Smlouvy o půjčce č. 2/2007 ze dne 9.7.2007, o závazku dlužníka poskytnout žalovanému částku 5.000.000 Kč, bezhotovostním převodem na účet žalovaného, s oprávněním žalovaného vrátit půjčku kdykoliv, nejpozději do 48 měsíců od prvé splátky, bezhotovostně, -Smlouvy o půjčce č. 3/2007 ze dne 8.10.2007, o závazku dlužníka poskytnout žalovanému částku 3.500.000 Kč, bezhotovostním převodem na účet žalovaného, s oprávněním žalovaného vrátit půjčku kdykoliv, nejpozději do 48 měsíců od prvé splátky, bezhotovostně, -Smlouvy o půjčce č. 4/2007 ze dne 31.12.2007, o závazku dlužníka poskytnout žalovanému částku 10.000.000 Kč, bezhotovostním převodem na účet žalovaného, s oprávněním žalovaného vrátit půjčku kdykoliv, nejpozději do 48 měsíců od prvé splátky, bezhotovostně, -Dodatku ke Smlouvě o půjčce č. 4/2007 ze dne 20.3.2008, o závazku dlužníka poskytnout žalovanému částku navýšenou až do 30.000.000 Kč, dle potřeb žalovaného, s tím, že nemusí být vyčerpána v celé výši. Schválení valnou hromadou považuje žalobkyně za neplatné. Souhlas valné hromady z roku 2005 neosvědčuje nijak schválení smluv o půjčkách se žalovaným, z hlediska požadavků § 196a ObchZ. Valná hromada schválila, že pokladem pro dílčí půjčky budou samostatné dílčí smlouvy o půjčce. Žádná z nich ale nebyla valné hromadě předložena ke schválení. Podmínkami půjčky (výše, splatnost, úrok ...) se valná hromada nezabývala vůbec. Smlouvy o půjčkách byly uzavřeny v rozporu se zákonem a jsou u toho důvodu neplatné. Pro neplatnost smluv jsou neplatné bezhotovostní bankovní převody, jako plnění závazků ze smluv o půjčkách. Dlužník uskutečnil dne 15.8.2008 platbu 1.100.000 Kč ve prospěch účtu žalovaného, kterou realizoval svoje rozhodnutí vyplatit mu podíl na zisku za hospodářský rok 2007 (platba jako důsledek projevu vůle). Tvrdí, že vyplacení podílu na zisku je podmíněno sestavením a schválením řádné nebo mimořádné účetní závěrky. Podkladem pro přijetí rozhodnutí o rozdělení zisku je údaj o vlastním kapitálu a výsledku hospodaření zjištěný jedině z takové řádné nebo mimořádné účetní závěrky, která zobrazuje výsledky hospodaření za poslední účetní období. Dlužník takovou účetní závěrku, na základě které by měla valná hromada rozhodovat o vyplacení zisku, nesestavil. Valná hromada žádnou takovou závěrku neobdržela k posouzení a neschvalovala. Proto považuje výplatu částky 1.100.000 Kč bankovním převodem za provedenou v rozporu se zákonem. Plnění dlužníka na výplatu podílu na zisku tak považuji za neplatný právní úkon. Stran naléhavého právního zájmu tvrdí, že naléhavý právní zájem na určení rozsahu majetkové podstaty /i prostřednictvím žaloby o neplatnost úkonů dlužníka/ plyne ze zákona. Je jím základní zásada pari passu, princip poměrného uspokojení věřitelů a zákaz zvýhodnění oproti věřitelům jiným. Je jim také zájem zákona na zjištění rozsahu majetkové podstaty, znovu pro uspokojení oprávněných věřitelů. Právní zájem je zásadně a vždy stejný: konstituovat rozsah majetkové podstaty dlužníka. Podle ustanovení § 231 odst. 2 InsZ, v průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost právního úkonu dlužníka pouze insolvenční soud. Žádnou výjimku zákon nedefinuje. Mám za to, že není vůbec na místě zkoumat naléhavý právní zájem na určení, když jiný soud /obecný/ nemá věcnou příslušnost posuzovat platnost úkonu dlužníka. Insolvenční řízení bylo zahájeno podáním návrhu dne 9.2.2011 a vyhláškou o zahájení řízení z téhož dne. Insolvenční správce je ustanoven v průběhu insolvenčního řízení. Insolvenčnímu správci je zákonem uložena povinnost zkoumat platnost úkonů dlužníka. Má-li pochybnost, podává žalobu. Je pojmově vyloučeno, aby žaloba insolvenčního správce na neplatnost právního úkonu dlužníka byla podána v jiné době, nežli v průběhu insolvenčního řízení ve smyslu § 231 odst. 2 IsnZ. Tedy žádnému jinému soudu, než je soud insolvenční, nepřísluší posuzovat platnost úkonu dlužníka k žalobě správce. Naléhavý právní zájem na určení neplanosti úkonu dlužníka předvídá samotný účel insolvenčního řízení a vymezení působnosti insolvenčního soudu i správce, kterým je zjištění a zajištění rozsahu dlužníkova majetku náležejícího ke zpeněžení pro uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Zvláštní právní úprava žaloby o neplatnost úkonu dlužníka v poměrech úpadku je založena naopak na vyšším společném zájmu skupiny osob (přihlášených věřitelů), jejichž zjištěné pohledávky nemohou být uspokojeny z žádného jiného majetku dlužníka, než je ten, který tvoří majetkovou podstatu. Je tedy společným zákonným naléhavým právním zájmem všech věřitelů, aby neoprávněně odstraněný majetek dlužníka byl za pomoci insolvenčního správce povolán zpět. Jde proti smyslu insolvenčního řízení, aby insolvenční správce tvrdil a prokazoval nějaký jiný svůj naléhavý právní zájem , než je zájem na uspokojení pohledávek věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny a které především nemohou být vůči dlužníku uplatněny za dobu trvání insolvenčního řízení žádným jiným způsobem, než přihláškou a podílením se na rozvrhu (způsobem popsaným v InsZ). Vyloučením postupu podle § 231 InsZ by byl správce nucen žalovat k obecnému soudu na plnění. Rozhodnutí o žalobě na plnění by bylo nadále závislé na posouzení předběžné otázky-platnosti úkonu. Tedy byla by od počátku předurčena k přerušení řízení u obecného soudu. Otázka platnosti úkonu by byla předložena insolvenčnímu soudu jako k tomu věcně příslušnému. (neefektivní a zbytečné průtahy proti dosažení rozhodnutí, kterým je rozsah majetkové podstaty postaven na jisto).

Žalovaný ve vyjádření k shora uvedenému podání tvrdí, že z obsahu podání žalobce vyplývá, že tento s názorem odvolacího soudu o nutnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na určení (popřípadě závěru o tom, že bezhotovostní platby nejsou právními úkony) nesouhlasí, aniž ovšem v souladu s názorem odvolacího soudu svoji procesní povinnost plní (tvrdí a prokazuje). Pokud proto žalobce netvrdí ani neprokazuje naléhavý právní zájem (vyjma obecného tvrzení, že tuto povinnost s ohledem na znění InsZ nemá či že naléhavý právní zájem vyplývá ze smyslu insolvenčního řízení), nemůže být se svojí žalobou úspěšný. Totéž lze vztáhnout i k otázce, zda-li bezhotovostní platby jsou právními úkony či nikoliv. Ve věci se následně konalo jednání (dne 11. 5. 2016), na němž soud opakovaně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti bezhotovostních převodů, již se žalobou domáhá a k prokázání těchto svých tvrzení navrhla důkazy. Žalobkyně zde doplnila svá tvrzení tak, že v době, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníkem, neměla insolvenční správkyně k dispozici účetnictví dlužníka. Lustrací bankovních účtů bylo zjištěno, že z majetku dlužníka bylo vyvedeno více než 27.000.000 Kč. Správkyně po konzultaci s věřitelským orgánem zvolila cestu podání žaloby na určení neplatnosti těchto bankovních převodů, aby šetřila prostředky majetkové podstaty. Žaloba na plnění byla vyloučena k samostatnému jednání. Bude-li určena neplatnost převodu, je možno pokračovat v řízení v žalobě na plnění a naopak nebude-li určena neplatnost převodu, nebude v řízení o zaplacení 27.000.000 Kč pokračováno a nedojde k nákladům majetkové podstaty. Dále uvedl, že žalovaný a dlužník žádné účetnictví nepředal do současné doby a až v průběhu řízení se objevovaly jednotlivé účetní doklady. Tyto listiny nebyly dostupné v obchodním rejstříku a žalobkyně vychází z toho, že dle insolvenčního zákona otázku platnosti či neplatnosti právních úkonů v rámci insolvenčního řízení má řešit insolvenční soud, a proto tedy spatřuje naléhavý právní zájem v tom, aby bylo určeno, zda bezhotovostní převody vymezené v žalobě jsou platnými či neplatnými právními úkony. Žádné důkazy žalobkyně nenavrhla.

Naléhavý právní zájem:

Incidenčními spory jsou spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (§ 159 odst. 1, písm. g) z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) dále jen IZ).

Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud. Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (§ 231 IZ).

Do kategorie sporů uvedených v § 159 odst. 1, písm. g) IZ spadají i spory o určení neplatnosti právního jednání týkajícího se majetku nebo dluhů dlužníka dle § 231 a násl. IZ.

Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř).

O naléhavý právní zájem přitom na určení jde tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže (viz NS ČR 28 Cdo 4648/2008).

O takový případ v dané věci nejde. Žalobkyně krom obecných tvrzení ohledně nutnosti postavit najisto, zda jsou právní úkony v žalobě uvedené neplatné či nikoliv, argumentuje úsporou prostředků, oproti žalobě na plnění, ve které by bylo pokračováno dle výsledku tohoto sporu.

Vychází tak se závěrů učiněných v judikátu Vrchního soudu v Praze (sp. zn. Ncp 2311/2010), který směřuje k závěru, že dokud nebude neplatnost právního úkonu zjištěna pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu, nevznikne v insolvenčním řízení ani povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z takového neplatného úkonu a insolvenční zákon tedy předpokládá dvě fáze uplatnění právních následků neplatných úkonů a v návaznosti na to vedení dvou nalézacích sporů, a to na určení a následně podle situace na plnění (obdobně jako u institutu neúčinnosti právních úkonů viz § 235 a násl. InsZ).

Dle současné literatury (viz Insolvenční zákon, 2. vydání, 2014, s. 755-756) však takové pojetí naprosto stírá rozdíl mezi institutem neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů, resp. právních jednání (když navíc zákon nově připouští dokonce i v případě odporovatelnosti kombinovaný petit na určení s petitem na plnění viz § 239 odst. 4 InsZ) a citovaný názor není praxí zastáván všeobecně a praxe směřuje spíše ke klasickému pojetí , tj. je-li to možné k žalobě na plnění a žaloba na určení připadá v úvahu jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Žalobkyně však takové skutečnosti netvrdila a neprokázala, ani přes poučení soudu, kterého se jí dostalo.

Nedostatek věcné legitimace nebo naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není důvodem k zastavení řízení nebo k odmítnutí žaloby, ale k zamítnutí žaloby.

Soudu tedy nezbylo než žalobu zamítnout. Zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek věcné legitimace nebo naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval také věcí samou.

Soud se tak nezabýval argumentací směřující k neplatnosti jednotlivých bezhotovostních převodů. Žalobkyni nic nebrání, aby pokračovala ve sporu o plnění, který je dle jejího tvrzení přerušen.

Náklady řízení Předmětem tohoto řízení byla určovací žaloba, kterou se insolvenční správce domáhal určení neplatnosti právních úkonů, jež se týkaly majetku dlužníka, ovšem jde o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je penězi ocenitelné plnění. Je rozhodováno o nákladech řízení jak za řízení v I., tak i II. stupni. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., platí, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Na základě uvedeného se paušální odměna advokáta určuje za úkony právní služby provedené do 31.12.2012 podle § 8 odst. 1 ve spoj. S § 7 bod 7 advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012 (Z gramatického výkladu § 9 odst. 3 písm. a) a b) AT plyne, že se těchto ustanovení použije pouze v případech, kdy nelze tarifní hodnotu věci či plnění určit. Pokud tuto hodnotu určit lze, je nutno postupovat dle ustanovení § 7 a 8 AT. V tomto smyslu judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 712/01, k čemuž dodal, že v každém konkrétním případě řízení o neplatnosti smlouvy je třeba zkoumat, zda je možno předmět právního úkonu ocenit a v závislosti na tom stanovit výši náhrady nákladů. Dle názoru Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, je právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, součástí práva na spravedlivý proces (Zákon o advokacii, 1.vydání, 2012, s. 541-545).) Za úkony právní služby provedené po 1.1.2013 podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, neboť od 1.1.2013 nabyla účinnosti novela advokátního tarifu (vyhl. č. 486/2012 Sb.), kterou bylo do § 9 odst. 4 bylo zařazeno písm. c), podle něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč mj. i ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Tarifní hodnota dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu u právních úkonů poskytnutých přede dnem 1.1.2013 činí v souladu s čl. II (přechodná ustanovení) vyhl. č. 486/2012 Sb., částku 28.631.500 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 7. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 55.780 Kč za jeden úkon právní služby. Tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., u právních úkonů poskytnutých od 1.1.2013 činí částku 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. O nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto na základě § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch.

Náklady žalovaného jsou tvořeny odměnou za zastupování advokátem, který v řízení před soudem prvního stupně učinil 9 úkonů právní služby-(převzetí a příprava věci, sepis vyjádření ze dne 13.2.2012, sepis vyjádření ze dne 5.4.2012, zastupování na ú.j. dne 21.11.2012 (13.00 hod.-15.10 hod., tj. jednání přes dvě hodiny jako 2 úkony), sepis vyjádření ze dne 18.12.2012, zastupování na ú.j. dne 20.11.2013, sepis vyjádření ze dne 3.12.2013, zastupování na ú.j. dne 29.1.2014). Do 31.12.2012 jde o 6 úkonů tj. 55.780,-Kč x 6 úkonů = 334.680,-Kč, od 1.1.2013 jde o 3 úkony t. j. 3.100,-Kč x 3 = 9.300,-Kč, celkem 343.980,-Kč. V řízení před odvolacím soudem učinil 2 úkony právní služby (sepis odvolání a zastupování na ú.j. dne 25.3.2015), tedy 2 úkony právní služby á 3.100,-Kč, celkem 6.200,-Kč a v řízení před soudem prvního stupně 2 úkony právní služby á 3.100,-Kč (sepis vyjádření ze dne 26.1.2016, zastupování na ú.j. dne 11.5.2016) celkem tedy 6.200,-Kč. Celkem za úkony právní služby 356.380,-Kč Náklady žalovaného jsou dále tvořeny paušální náhradou výdajů advokáta podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu po 300 Kč/úkon. V dané věci tedy za 13 úkonů částka 13 x 300 Kč (3 900 Kč). Náklady žalovaného pak tvoří i jízdné k účasti u soudních jednání dle § 13 odst. 4 AT platí, že není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách, tedy za cestu k jednání dne 21.11.2012 jízdné Karlovy Vary-Liberec a zpět (468 km, spotřeba vozidla Honda CRV 6,77 l/100 km, cena 1 l NM dle vyhl. MPSV č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad činila 34,70 Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč) činí náhrada 2 831,02 Kč, za cestu k jednání dne 20.11.2013 jízdné Karlovy Vary-Liberec a zpět (468 km, spotřeba vozidla Honda CRV 6,77 l/100 km, cena 1 l NM dle vyhl. MPSV č. 472/2012 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad činila 36,50 Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,60 Kč) činí náhrada 2.841,25 Kč, za cestu k jednání dne 29.1.2014 jízdné Karlovy Vary-Liberec a zpět (468 km, spotřeba vozidla Honda CRV 6,77 l/100 km, cena 1 l NM dle vyhl. MPSV č. 435/2013 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad činila 36,-Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč) činí náhrada 2.872,21 Kč, za cestu k jednání dne 25. 3.2014 jízdné Karlovy Vary-Praha a zpět (264 km, spotřeba vozidla Honda CRV 6,77 l/100 km, cena 1 l NM dle vyhl. MPSV č. 435/2013 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad činila 36,10 Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč) činí náhrada 1.622,01 Kč a za cestu k jednání dne 11. 5. 2016 jízdné Karlovy Vary-Liberec a zpět (468 km, spotřeba vozidla Honda CRV 6,77 l/100 km, cena 1 l NM dle vyhl. MPSV č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad činila 29,50 Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,80 Kč) činí náhrada 2.713,56 Kč. Celkem náhrada cestovních výdajů činí 12 879,56 Kč.

Náklady žalované tvoří i náhrada za promeškaný čas. Dle § 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 AT náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při

úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět, Není-li dohodnuto jinak, náhrada podle odstavce 1 činí 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Dle serveru mapy.cz činí doba jízdy Karlovy Vary- Liberec a zpět 5 a1/2 hodiny a Karlovy Vary-Praha a zpět pak 3 a 1/2 hodiny. Celkem tak náleží náhrada za 25,5 hodin (4 x jednání u KS Ústí n. L.-pob. Liberec, 1 x jednání u VS Praha), tedy 5.100 Kč.

Celkové náklady tak činí 378.259,56 Kč.

Vzhledem k tomu, že žalovaný doložil, že jeho právní zástupce je plátcem DPH, přísluší k nákladům žalobce i náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21%, odpovídající celkem částce 79.434,50 Kč (po zaokrouhlení). Žalobci tedy náleží náhrada nákladů tohoto řízení ve výši 457.694,-Kč včetně DPH.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, l z e podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 11. května 2016

Mgr. Martin Omelka v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Veronika Halamová