57 ICm 605/2012
Číslo jednací: 57 ICm 605/2012-94 (KSLB 57 INS 19091/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobce: IREKON, v.o.s., IČ 28781309, insolvenčního správce dlužníka Lucie anonymizovano , anonymizovano , bytem Mimoň, Sídliště pod Ralskem 579, PSČ 47124, zastoupeného Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem, advokátní kancelář Burjánek, Verner, Mikl, se sídlem Turnov, Palackého 211, PSČ 511 01, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Lucií anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 117 329,56 Kč přihlášenou jako vykonatelnou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod spisovou značkou KSLB 57 INS 19091/2011. Ve zbytku, tj. ohledně částky 5 138,44 Kč, se žaloba zamítá. II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 43 178,20 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Vernera, advokáta, advokátní kancelář Burjánek, Verner, Mikl, se sídlem Turnov, Palackého 211, PSČ 511 01. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci soudní poplatek ve výši 5 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 1.3.2012 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávka žalovaného v částce 122 468 Kč, přihlášená jako vykonatelná do insolvenčního řízení dlužníka Lucie anonymizovano , není po právu. V žalobě a jejím doplnění ze dne 3.7.2013 uvedl, že žalovaný si do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil pohledávku ve výši celkem 158 255 Kč, a to jako nedoplatek na směnečné sumě za zajišťovací směnky k úvěru č. 9100248576. Z této částky tvoří jistinu částka 136 786 Kč, přičemž tato v sobě obsahuje nedoplatek poskytnutého úvěru ve výši 34 820 Kč, odměnu za poskytnutý úvěr ve výši 51 884 Kč, neuhrazené penalizační faktury ve výši 1 140 Kč, smluvní pokutu 50% ve výši 48 942 Kč. Na příslušenství byla přihlášena částka 21 469 Kč, přičemž tato v sobě obsahuje směnečný úrok z prodlení ve výši 6% p.a. za dobu od 25.8.2009 do 12.12.2011 ve výši 18 869 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 2 600 Kč. Žalobce popřel nárok žalovaného na odměnu za poskytnutý úvěr ve výši 51 884 Kč, na smluvní pokutu 50% ve výši 48 942 Kč, nárok na celé příslušenství a dále popřel částku 173 Kč z částky 1 140 Kč vyúčtovaných penalizačními fakturami. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný přihlásil pohledávku jako vykonatelnou, přičemž vykonatelnost doložil rozhodčím nálezem. Žalobce ji jako vykonatelnou na přezkumném jednání přezkoumal, avšak v rámci incidenčního sporu namítl, že rozhodce neměl pravomoc věc rozhodnout a rozhodčí nález je tak nezákonný. Žalobce dále namítl, že zajišťovací směnka mohla být vyplněna pouze na částku, jež by odpovídala pohledávce, jež má zajišťovat. V daném případě však je vedle poskytnuté částky přihlášena (a ve směnečné sumě zahrnuta) i odměna za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty, na něž žalovaný nárok nemá, neboť jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy, pročež žalovaný nemá ani nárok na příslušenství z těchto pohledávek. Ohledně rozhodčího nálezu žalobce uvedl, že byl vydán rozhodcem, který neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, neboť rozhodčí doložka neurčuje za rozhodce stálý rozhodčí soud, ale výběr rozhodce ponechává na žalovaném. Částku 173 Kč z penalizačních faktur potom žalobce popřel proto, že žalovaný nijak nedoložil její vyúčtování. Žalovaný ve věci uvedl, že přihlásil pohledávku jako vykonatelnou, vykonatelnost doložil rozhodčím nálezem, insolvenční správce přezkoumal pohledávku jako vykonatelnou, a proto je mu zapovězeno popírat pohledávku z důvodu jiného právního posouzení. Žalovaný namítl, že žalobce se však jiného právního posouzení dopouští, proto musí být žaloba zamítnuta. Dále žalovaný namítl, že u vykonatelné pohledávky lze v žalobě namítat pouze skutečnosti, pro které byla pohledávka popřena. V protokolu z přezkumného jednání, ani v upraveném seznamu přihlášených pohledávek však není uvedena žádná skutečnost, jež by mohla vést k tomu, aby žalobě bylo vyhověno. Je tam pouze uvedeno, že smluvní pokuta a odměna za poskytnutí úvěru byly ujednány v rozporu s dobrými mravy. To však je dle žalovaného právě nepřípustné jiné právní posouzení. Ve svém vyjádření se pak žalovaný obšírně zabýval tvrzením, že ve spotřebitelských vztazích je rozhodování sporů rozhodci přípustné (poukazoval na právní úpravu národní i evropskou, judikaturu Soudního dvora ES, Nejvyššího soudu ČR, Vrchních soudů v Praze a Olomouci a rozhodovací praxi obecných soudů). K pohledávce samé pak pouze obecně uvedl, že u odměny se jedná o jednorázovou částku, která slouží ke krytí nákladů na poskytnutí úvěru, že však byla přihlášena pouze jistina, neboť odměna byla započtena. Dále uvedl, že v úvěrové smlouvě nebyly ujednány žádné úroky (řádné), ale pouze paušální odměna. Dále argumentoval tím, že ujednání o kapitalizovaných úrocích (úrocích sjednaných v paušální částce) je přípustné. Ke smluvní pokutě pouze obecně uvedl, že je přiměřená a odpovídá rizikovosti poskytnutého úvěru. Soud se nejprve zabýval přípustností a procesní legitimací účastníků řízení. Podle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon, (dále jen IZ), insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle § 199 odst. 3 IZ v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 12.12.2011, č.j. KSLB 57 INS 19091/2011-A-13 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem byla ustanovena společnost IREKON, v.o.s., IČ 28781309. Podáním ze dne 30.12.2011, doručeným soudu dne 3.1.2012, přihlásil žalobce svou pohledávku přihláškou evidovanou pod č. P3, a to jako pohledávku vykonatelnou a nezajištěnou. Z protokolu o konání přezkumného jednání ze dne 7.2.2012, insolvenční soud zjistil, že insolvenční správce pohledávku popřel co do částky 122 468 Kč, neboť v této částce je zahrnuta odměna a smluvní pokuta, na něž věřiteli nárok nevznikl, neboť ujednání o nich je v rozporu s dobrými mravy. Pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná. Žaloba byla u soudu podána dne 1.3.2012, je tedy zřejmé, že byla podána včas. Žalobce (jako insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku) i žalovaný (insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) jsou tedy procesně legitimováni k vedení sporu. Z přihlášky pohledávky soud zjistil, že žalovaný přihlásil na jistině částku 136 786 Kč a jako důvod vzniku uvedl nedoplatek na směnečné sumě zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100248576, na příslušenství přihlásil celkem 21 469 Kč, z čehož 18 869 Kč jako směnečný úrok 6 %p.a. za dobu od 25.8.2009 do 12.12.2011 a 2 600 Kč jako náklady rozhodčího řízení. Originál směnky byl předložen (a založen do spisu) v rámci incidenčního sporu. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru (SRU) ze dne 16.9.2008 soud zjistil, že žalovaný se zavázal k poskytnutí úvěru v maximální výši 97 884 Kč, přičemž jako částka k vyplacení dlužníkovi je uvedena částka 46 000 Kč a jako smluvní odměna za poskytnutí úvěru je uvedena částka 51 884 Kč (bod IV. SRU). V písm. G smlouvy bylo ujednáno, že smluvní vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. V písm. C bylo ujednáno, že nedílnou součástí smlouvy jsou smluvní ujednání SRU. V čl. 5.1 smluvních ujednání SRU se dlužník zavázal poskytnout žalovanému odměnu právě za poskytnutí úvěru ve výši, jak je uvedena v smlouvě o revolvingovém úvěru. V čl. 10.1 smluvních ujednání SRU je obsaženo toto ujednání: Smluvní strany této SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke dni poskytnutí úvěru, a to nároku KTa na poskytnutí úvěru ve výši dle čl. 2, odst. 2.7 SU oproti nároku VLe na SOÚ dle čl. 5, odst. 5.1 SU. Z čl. 1.5. soud zjistil, že je zde definováno, že revolvingovým úvěrem se míní poskytnutí peněžních prostředků věřitelem ve prospěch klienta za účelem financování jeho finančních potřeb až do výše maximální výše úvěru. Z čl. 6, odst. 6.1 smluvních ujednání SRU soud zjistil, že dlužník vystavil a odevzdal žalovanému jednu vlastní blankosměnku na řad žalovaného s doložkou bez protestu , na níž nebyl vyplněn údaj splatnosti, směnečné sumy a platebního místa. Z čl. 6, odst. 6.2 soud zjistil, že bylo ujednáno, že v případě prodlení dlužníka s placením jakéhokoli závazku je věřitel oprávněn vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku (včetně smluvních pokut a přirostlého příslušenství), datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Z čl. 13, odst. 13.1 smluvních ujednání SRU soud zjistil, že byly ujednány tyto smluvní pokuty: v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky úvěru nebo jeho části o více jak 15 dní po termínu její splatnosti, byl žalovaný oprávněn požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 8% z výše dlužné splátky a dále v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky o více jak 30 dní po termínu splatnosti požadovat nad rámec 8% smluvní pokuty další smluvní pokutu ve výši 13% z výše dlužné splátky. Z čl. 13, odst. 13.4. soud zjistil, že byla ujednána smluvní pokuta pro případ, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo pro případ, že bude v prodlení s úhradou měsíční splátky déle než 35 dnů, nebo pro případ, že bude v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku dle této smlouvy, nebo pro případ že dlužník poruší některé ustanovení této smlouvy nebo pro případ, že kterékoliv z prohlášení dlužníka uvedené v této smlouvě je nebo se stane nepravdivé, a to ve výši 50% z maximální výše úvěru uvedené v bodě IV. SRU nebo 50% z výše úvěru uvedené v dodatku. Soud dále z čl. 18 smluvních ujednání SRU zjistil, že byla sjednána rozhodčí doložka. Smluvní strany v odst. 18.1. dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti s na ni, má dle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. V uvedeném článku jsou uvedení tito rozhodci -JUDr. Eva Vaňková, advokátka zapsaná v ČAK pod č. 4147, a Mgr. Marek Landsmann, advokát zapsaný v ČAK pod.č. 4375. Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se strany na tom, že jediný rozhodce bude určen žalovaným ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 25.9.2008 soud zjistil, že žalobce dlužníkovi stanovil 36 měsíčních splátek po 2 719 Kč počínaje splátkou splatnou 13.11.2008 a konče splátkou splatnou 13.10.2011. Ze splátkového kalendáře soud dále zjistil, že je v něm uvedeno, že výše úvěru činí 97 884 Kč, že částka k vyplacení činila 46 000 Kč a smluvní odměna 51 884 Kč. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 10.3.2009 soud zjistil, že žalobce dlužníkovi stanovil 39 měsíčních splátek po 2 719 Kč počínaje splátkou splatnou 13.11.2008 a konče splátkou splatnou 13.1.2012, s tím, že splátky 5,6 a 7 byly 0 Kč. Z karty klienta soud zjistil, že dlužníku byla vyplacena dne 25.9.2008 částka 46 000 Kč, splaceno bylo 11 180 Kč, a to splátkami č. 1, 2, 3 a 4. Od splátky č. 5, resp. č 8 dlužník uhradil pouze dalších 300 Kč, dále nezaplatil ničeho a se splátkami č. 5 až 39 byl ke dni 12.12.2011 v prodlení v délce přesahující u většiny dobu 100 dní. Z faktury č. 909046233 soud zjistil, že byla vystavena dne 13.8.2009 a že tak žalobce vyzval dlužníka k zaplacení 217,52 Kč jako smluvní pokuty 8% z výše splátky za období od 13.7.2009 do 29.7.2009 a k zaplacení 353,47 Kč smluvní pokuty 13% z výše splátky za období od 29.7.2009 do 13.8.2009. Z oznámení ze dne 13.8.2009 soud zjistil, že žalovaný vyzval dlužnici k úhradě dlužných splátek ve výši 87 004 Kč, penalizačních faktur ve výši 787 Kč a smluvní pokuty ve výši 48 942 Kč. Ze směnky soud zjistil, že se jedná o směnku vlastní, že byla vystavena dne 16.9.2008, jako datum splatnosti je uvedeno 24. srpna 2009, částka k zaplacení je vyplněna ve výši 137 086 Kč (a to shodně i slovy), jako místo placení je uvedena adresa sídla žalovaného. Jako výstavce je uveden a podepsán dlužník. Z rozhodčího spisu uloženého u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 Nc 5802/2010 soud zjistil, že návrh na zahájení rozhodčího řízení byl adresován Mgr. Marku Landsmannovi, že usnesením ze dne 14.9.2009, č.j. La 8807/09-12, vyzval rozhodce Mgr. Marek Landsmann dlužníka k vyjádření s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít roztoce za to, že uznává uplatňovaný nárok. Usnesení bylo zasláno na adresu Lucie anonymizovano , Sídl. pod Ralskem 576, Mimoň. Z výpisu z CEO ze dne 26.11.2009, který si rozhodce vyžádal u Okresního soudu v České Lípě, soud zjistil, že dlužník měl k tomuto dni jako (trvalé) bydliště evidovanou adresu Sídliště pod Ralskem 579, Mimoň. Z CEO bylo rovněž zjištěno, že rodné číslo dlužnice je 875620/2543. Usnesením ze dne 30.11.2009, č.j. La 8807/09-16, ustanovil rozhodce dlužníku opatrovníka, a to JUDr. Evu Vaňkovou. Soud dále zjistil, že jako č.l. 17 je v rozhodčím spise založeno potvrzení o převzetí (blíže nijak neurčeného) usnesení proti 10 odpůrcům, z nichž pod pořadovým číslem 8 je uvedena Lucie anonymizovano , r.č. 876620/2453, bytem Mimoň, Sídliště pod Ralskem 549. Soud dále zjistil, že jako č.l. 19 je v rozhodčím spise založeno potvrzení o převzetí rozhodčího nálezu proti 9 odpůrcům, z nichž pod pořadovým číslem 7 je uvedena Lucie anonymizovano , r.č. 876620/2453, bytem Mimoň, Sídliště pod Ralskem 549. Z rozhodčího nálezu ze dne 4.1.2010. č.j. La 8807/09-18, soud zjistil, že byl vydán Mgr. Markem Landsmannem, že dlužník byl zastoupen opatrovníkem JUDr. Evou Vaňkovou, že bylo rozhodnuto tak, že dlužník je povinen zaplatit žalovanému 137 086 Kč s 6% úrokem od 25.8.2009 do zaplacení a na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 2 600 Kč. Na rozhodčím nálezu je doložka právní moci (právní moc vyznačena ke dni 5.1.2010) a vykonatelnosti (vykonatelnost vyznačena ke dni 9.1.2010). Soud se nejprve zabýval tím, zda žalovaný uplatnil oprávněně pohledávku jako vykonatelnou. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že smluvní strany-věřitel a dlužník uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, přičemž součástí smluvních ujednání bylo i ujednání o tom, že spory budou případně rozhodovány určenými rozhodci. Soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložky nejsou en bloc ve spotřebitelských vztazích zakázány, resp. jsou-li ujednány, pak neplatně. V daném případě byli smluvními stranami určeni (dopředu) dva rozhodci, přičemž rozhodovat měl ten, kterému byl doručen návrh na zahájení řízení. K obdobné situaci vyjádřil svůj názor Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 1 VSPH 264/2012 (57 ICm 2596/2011, KSLB 57 INS 7745/2011) nebo 2 VSPH 64/2012 (44 ICm 314/2011, KSPA 44 INS 9741/2010) v tom smyslu, že takové ujednání je platné a že je tak platně určena konkrétní osoba rozhodce. Od uvedeného závěru se soud prvního stupně nemá důvod odchylovat. Rozhodčí doložka tedy byla sjednána platně, rozhodčí řízení mohlo proběhnout a proběhlo-li by řádně, pak by žalovaný měl pohledávku podloženou vykonatelným titulem. V daném případě však z provedeného dokazování bylo zjištěno, že výzvu k vyjádření k návrhu na zahájení rozhodčího řízení zaslal rozhodce na nesprávnou adresu dlužníka (správně mělo být zasláno na adresu: Sídl. pod Ralskem 579, Mimoň, ale chybně bylo zasíláno na adresu: Sídl. pod Ralskem 576, Mimoň). V rozhodčím řízení se podle § 30 zák. č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 29.12.2011, použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Procesní postup doručování nemohou smluvně upravit strany nebo rozhodci. Přičemž podle § 46b písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2012, platilo, že neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti.

Za uvedeného stavu tedy dlužníkovi nebylo řádně doručeno usnesení, z něhož by se dozvěděl, že je proti němu zahájeno a vedeno rozhodčí řízení a že se má ve věci vyjádřit. Nemohla ani počít běžet lhůta, po jejímž uplynutí lze učinit závěr, že dlužník pohledávku uznává (fikce uznání). Nebyly ani dány podmínky pro to, aby rozhodce dlužníku ustanovil opatrovníka, a nebyly ani dány podmínky pro to, aby opatrovníku doručoval rozhodčí nález. Nadto potvrzení o převzetí usnesení o ustanovení opatrovníka a rozhodčího nálezu bylo vydáno s označením osoby s jiným rodným číslem, než je ve skutečnosti rodné číslo dlužníka, a s odlišnou adresou. Za tohoto stavu dospěl soud k závěru, že rozhodčí nález není pravomocný ani vykonatelný, ani nebyly dány podmínky pro jeho vydání. Insolvenční správce tedy může popírat uplatněnou pohledávku (smluvní pokutu a odměnu) z důvodu, že tyto jsou v rozporu s dobrými mravy a nárok na ně žalovanému nevznikl. Na uvedeném nic nemění ani to, že pohledávka byla přihlášena jako nedoplatek směnečné sumy, neboť rozhodovací praxe se rovněž ustálila na tom, že v incidenčních sporech je insolvenční správce oprávněn vznášet proti směnečné pohledávce kauzální námitky jak absolutní, tak relativní (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 VSPH 153/2011, 37 ICm 1761/2010, KSPH 37 INS 6916/2010, nebo 1 VSPH 245/2012, 45 ICm 57/2011, KSHK 45 INS 12148/2010).

Odměna za poskytnutí úvěru Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný vyplatil dlužníku na základě SRU částku 46 000 Kč. Dlužník žalovanému uhradil 11 180 Kč. Insolvenční správce proto jako oprávněnou částku pohledávky žalovaného uznal rozdíl, tj. částku 34 820 Kč. Ohledně zbývající částky, kterou žalovaný přihlásil na jistině, žalovaný uvedl, že se jedná o částku 86 704 Kč na zesplatněných splátkách, o částku 1 140 Kč na smluvních pokutách 8% a 13% a o částku 48 942 Kč na 50% smluvní pokutě. Žalovaný byl na jednání konaném dne 24.6.2013 vyzván a poučen ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, aby uvedl, co tvoří nedoplatek na směnečné sumě a aby v případě, kdy bude tvrdit, že se jedná o odměnu za poskytnutí úvěru a že tato odměna byla započtena, uvedl, kdy a na základě čeho k započtení došlo, jaké konkrétní pohledávky byly započítávány, kdy vznikly a kdy byly splatné. Přes uvedenou výzvu a poučení žalovaný uvedl pouze to, že odměna zahrnovala cenu za půjčení peněz za dohodnutých 36 měsíců a že byla započtena ke dni poskytnutí úvěru. Žalovaný tedy výzvě nevyhověl a neuvedl, kdy a na základě čeho k započtení došlo, kdy pohledávky vznikly a kdy byly splatné. Soud se nezabýval vůbec otázkou, zda je ujednání o odměně za poskytnutí úvěru platné či pro svou výši a v důsledku toho pro rozpor s dobrými mravy neplatné a zda způsobuje v této části relativní nebo absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podstatné pro posouzení toho, zda je žaloba důvodná, je to, zda vůbec přihlášená část pohledávky žalobce platně vznikla a zda byla

řádně přihlášena. Z přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení soud zjistil, že žalovaný pohledávku z titulu smluvní odměny za poskytnutí úvěru do insolvenčního řízení dlužníka vůbec nepřihlásil. V tomto sporu se také nedomáhá určení pohledávky z titulu smluvní odměny za poskytnutí úvěru. Žalovaný na jednání konaném dne 24.6.2013 výslovně uvedl, že nebyla přihlašována pohledávka ze smluvní odměny, neboť tato pohledávka zanikla započtením. Soud však dospěl k závěru, že pohledávka ze smluvní odměny nemohla zaniknout započtením, neboť ujednání v čl. 10.1. smlouvy o revolvingovém úvěru je možno vyložit pouze tak, že se jedná o dohodu o tom, že započtení pohledávek teprve bude dalším úkonem (jednostranným či dvoustranným) provedeno. Ujednání v čl. 10.1. smlouvy o revolvingovém úvěru nebylo úkonem, kterým došlo k vlastnímu započtení, jde o dohodu, že v budoucnu si budou smluvní strany vzájemně započítávat své budoucí pohledávky. I v případě, že by vůle smluvních stran projevená v čl. 10.1. smlouvy o revolvingovém úvěru směřovala k tomu, že se právě tímto ujednáním již započítávají pohledávky, pak by takové ujednání bylo neplatné, neboť v době, kdy došlo ke sjednání smlouvy o úvěru (tj. dne 16.9.2008), vzájemné pohledávky žalovaného a dlužníka neexistovaly, neboť žalovanému mohla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru vzniknout pohledávka na zaplacení odměny až okamžikem skutečného poskytnutí úvěru, neboť odměna byla sjednána za poskytnutí úvěru-tj. poskytnutí peněžních prostředků, a nikoli za převzetí závazku mít pro dlužníka připravenu určitou částku, kterou může (ale nemusí) čerpat, jak pro tento smluvní typ předpokládá obchodní zákoník v § 499. To odpovídá i čl. 1.5. smluvních ujednání, podle nichž se revolvingovým úvěrem míní poskytnutí peněžních prostředků. Dlužníkovi byly však peněžení prostředky poskytnuty až bezhotovostním převodem ze dne 25.9.2008. Teprve k tomuto dni (tj. ke dni, kdy skutečně poskytl peněžní prostředky) mohl tedy žalovanému vzniknout nárok na smluvní odměnu. Provést započtení však je možné pouze u existujících pohledávek, neexistující pohledávky započíst nelze (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 498/2007). Žalovaný tedy dne 16.9.2008 (den uzavření SRU) neměl pohledávku způsobilou k započtení a k započtení tedy k tomuto dni nemohlo dojít. Pohledávka ze smluvní odměny však nebyla přihlášena, a proto nelze její pravost v incidenčním řízení určit. Nadto soud poznamenává, že dle judikatury odvolacího soudu by dohoda o započtení obsažená ve smlouvě o spotřebitelském úvěru dohodou byla neplatnou i z hlediska ustanovení občanského zákoníku daných na ochranu spotřebitele. Byť se v případě smlouvy o úvěru jedná o absolutní obchod dle § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku, platí dle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. V rozporu s tím je tedy dohoda o započtení, kterou na sebe spotřebitel bere bez dalšího povinnost zaplatit smluvní odměnu, již si okamžitě žalobce započetl proti maximální výši dohodnutého úvěru, který však fakticky v této výši spotřebiteli nikdy poskytnut nebyl. V tomto kontextu je dohoda o započtení dohodou, jež má ve svém obsahu za následek zcela hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi obou smluvních účastníků v neprospěch spotřebitele-dlužníka, a je tudíž svým obsahem nevyvážená a nemravná, a proto absolutně neplatná též podle § 39 občanského zákoníku. (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 232/2012-49, 59 ICm 2866/2011, KSPA 59 INS 6142/2011). Soud neshledal důvodným ani tvrzení žalovaného, že se jedná o kapitalizovaný úrok (což je jinými slovy tzv. cena peněz). V tomto ohledu se již Vrchní soud v Praze jasně vyjádřil kupř. v cit. rozhodnutí sp. zn. 1 VSPH 232/2012-49, 59 ICm 2866/2011, KSPA 59 INS 6142/2011, dle něhož dohodnutá smluvní odměna ve spotřebitelské smlouvě nemůže být kapitalizovaným smluvním úrokem z úvěru, neboť je pojmově vyloučeno započítávat příslušenství proti vlastní pohledávce, s níž příslušenství tvoří jeden celek. Žalovaný proto nemá vůči dlužníku pohledávku ve výši 51 884 Kč, která odpovídá odměně za poskytnutí úvěru a byla žalovaným nesprávně zahrnuta do neuhrazených zesplatněných splátek a takto přihlášena.

Smluvní pokuty 8% a 13% Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že dlužník žalovanému uhradil celkem 11 180 Kč, a to splátkami č. 1, 2, 3 a 4. Od splátky č. 5 dlužník uhradil pouze dalších 300 Kč, dále nezaplatil ničeho a se splátkami od č. 5, resp. od č. 8 až 39 byl ke dni 12.12.2011 v prodlení v délce přesahující u většiny jednotlivých splátek dobu 100 dní. Z provedeného dokazování bylo rovněž zjištěno, že mezi dlužníkem a žalovaným bylo sjednáno, že v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky úvěru nebo jeho části o více jak 15 dní po termínu její splatnosti, je žalovaný oprávněn požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 8% z výše dlužné splátky a dále v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky o více jak 30 dní po termínu splatnosti požadovat nad rámec 8% smluvní pokuty další smluvní pokutu ve výši 13% z výše dlužné splátky. Oba účastníci shodně uvedli, že na smluvních pokutách žalovaný v rámci insolvenčního řízení požaduje 1 140 Kč. Z této částky insolvenční správce uznal a na přezkumném jednání byla zjištěna částka 967 Kč. Částku 173 Kč popřel s tím, že nebylo doloženo její vyúčtování.

Podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku platí, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 občanského zákoníku lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. V projednávané věci bylo zjištěno, že dlužník od splátky č. 5, resp. č. 8 nehradil nic a s každou splátkou od č. 5, resp. č. 8 (vyjma splátky č. 36, 37, 38) byl v prodlení delším 100 dní (přičemž u splátek č. 36 a 37 přesáhlo prodlení dobu 30 dní). Za této situace je zřejmé, že žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 8% i 13%, a to z každé ze splátek č. 8 (splátka č. 5 až 7 byla po změně stanovena na nulovou částku) až 37. Žalovaný uplatnil z těchto smluvních pokut pouze nárok na zaplacení částky 1 140 Kč. Tento nárok je oprávněný a soud jej shledal i přiměřený zajišťované povinnosti. Úsudek žalobce, že nárok není dán, protože smluvní pokuta nebyla podložena vyúčtováním, je nesprávný. Vyúčtování smluvní pokuty má vliv pouze na splatnost smluvní pokuty, nikoli na vznik nároku na její zaplacení. Žalovaný proto má vůči dlužníku pohledávku ve výši 1 140 Kč odpovídající 8% a 13% smluvní pokutě dle čl. 13 odst. 1 smluvních ujednání.

Smluvní pokuta 50% Žalovaný nárokuje smluvní pokutu dle čl. 13, odst. 13.4. smluvních ujednání ve výši 50% z částky, která zahrnuje jak částku, jež byla dlužníku skutečně vyplacena (46 000 Kč), tak dále částku, která odpovídá odměně za poskytnutí úvěru (51 884 Kč), která nebyla dlužníku nikdy poskytnuta. Smluvní pokuta, kterou žalobce požaduje ve výši 48 942 Kč, tedy přesahuje částku, která byla dlužníku vyplacena. Jinými slovy smluvní pokuta činí více než 100% zajišťované pohledávky. Podle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Korektiv dobrých mravů se uplatní i pro obchodněprávní závazky, mezi něž smlouva o úvěru patří dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku. V projednávané věci se dále jedná o spotřebitelský úvěr, neboť žalovaný netvrdil a v řízení z ničeho nevyplynulo, že dlužník při uzavírání SRU jednal v rámci obchodní či podnikatelské činnosti a že úvěr nebyl poskytnut pro osobní potřebu dlužníka. Soudní praxe se sjednotila na závěrech, že při posuzování přiměřenosti výše sjednané pokuty je třeba se zabývat tím, zda smluvní pokuta odpovídá svému účelu-tedy, zda plní funkci preventivní, uhrazovací a sankční. Dále je zapotřebí zohlednit význam a hodnotu zajišťované povinnosti. Posuzováno musí být rovněž to, zda je smluvní pokuta sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné výši a jaká je výše zajištěné částky.

Z provedeného dokazování přitom bylo zjištěno, že smluvní pokuta ve výši 50% z maximální výše úvěru uvedené v bodě IV. SRU nebo 50% z výše úvěru uvedené v dodatku byla ujednána pro případ, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo pro případ, že bude v prodlení s úhradou měsíční splátky déle než 35 dnů, nebo pro případ, že bude v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku dle této smlouvy, nebo pro případ že dlužník poruší některé ustanovení této smlouvy nebo pro případ, že kterékoliv z prohlášení dlužníka uvedené v této smlouvě je nebo se stane nepravdivé. Soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta, počítaná ve výši 50% z částky, jež dlužníku nikdy poskytnuta nebyla, uplatňovaná v případě porušení shora uvedených povinností (nezaplacení 2 splátek po 2 719 Kč, příp. prodlení delší 35 dnů) je zcela zjevně nepřiměřená významu a hodnotě zajišťovaných povinností. Takto koncipovaná smluvní pokuta nemůže plnit pro smluvní pokutu předvídané funkce a je spíše uměle vytvořeným nástrojem pro navýšení pohledávky věřitele. K totožným nárokům se již opakovaně vyjádřil Vrchní soud v Praze-viz kupř. již citované rozhodnutí sp. zn. 2 VSPH 64/2012 (44 ICm 314/2011, KSPA 44 INS 9741/2010) nebo sp. zn. 2 VSPH 154/2012 (122 ICm 1247/2011, KSPL 27 INS 4122/2010), v nichž uvedl, že ujednání o smluvní pokutě 50% z částky, z níž větší část dlužník nikdy neobdržel, jsou pro dlužníka v zásadě likvidační, nejsou úměrná fakticky poskytnutému plnění a jsou ve své podstatě lichevní. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že smluvní pokuta 50% byla v čl. 13 odst. 13.4. smluvních ujednání ujednána v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatně. Žalovaný tedy nemá nárok na částku 48 942 Kč. Moderace smluvní pokuty dle § 301 obchodního zákoníku je přitom ve vztahu se spotřebitelem vyloučena, neboť se uplatní § 262 odst. 4 věta druhá obchodního zákoníku, podle něhož platí, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1750/2010.

Soud tedy dospěl k závěru, že z popřené částky na jistině 100 999 Kč má žalovaný pohledávku ve výši 173 Kč (zbytek pohledávky 1 140 Kč vyúčtované na smluvních pokutách 8% a 13%, jež byly popřeny) a nemá pohledávku ve výši 100 826 Kč (51 884 Kč odpovídající odměně za poskytnutí úvěru a 48 942 Kč odpovídající 50% smluvní pokutě).

Dále dospěl soud k závěru, že z příslušenství neuplatnil žalovaný oprávněně náklady rozhodčího řízení v částce 2 600 Kč. Tento závěr vychází ze shora zdůvodněného závěru, že rozhodčí řízení nebylo vedeno procesně správně. Dále žalovaný neuplatnil oprávněně nárok na část směnečného úroku z částky 100 826 Kč, neboť soud dospěl k závěru, že tyto pohledávky žalovaný nemá. Žalovaný však má nárok na směnečný úrok 6% p.a. z částky, kterou insolvenční správce uznal na jistině (34 820 Kč) a části smluvní pokuty (967 Kč), a dále z části smluvní pokuty, o níž soud rozhodl, že je oprávněná (173 Kč); tj. celkem z částky 35 960 Kč. Za dobu od 25.8.2009 do 12.12.2011 činí směnečný úrok v kapitalizované výši 4 965,44 Kč. V částce 4 965,44 Kč proto žalovaný nárok na směnečný úrok má a ve zbytku, tj. v částce 13 903,56 Kč nárok na směnečný úrok nemá. Žalovaný tedy má vůči dlužníku pohledávky v úhrnné výši 5 138,44 Kč (= 173 Kč + 4 965,44 Kč). Žalovaný naproti tomu nemá vůči dlužníku pohledávky v úhrnné výši 117 329,56 Kč (= 100 826 Kč + 2 600 Kč + 13 903,56 Kč). Do blankosměnky však byla vyplněna částka 137 086 Kč. Žalovaný tedy vyplnil blankosměnku v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením (viz čl. 6.4 smluvních ujednání). Dle čl. I. § 10 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový platí, že nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Judikatura se ustálila na tom, že vyplní-li majitel směnku, která byla vydána jako neúplná (blankosměnku), odlišně od ujednání o jejím vyplnění, není z tohoto důvodu směnka neplatná, avšak lze ji uplatnit jen v rámci úmluvy (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cmo 125/98, Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 5260/2007). S ohledem na shora uvedené soud proto žalobě částečně vyhověl, neboť žalobce-insolvenční správce postupoval správně, když popřel pohledávky žalovaného v částce 117 329,56 Kč. Ve zbytku, tj. ohledně částky 5 138,44 Kč, byla žaloba zamítnuta, neboť žalovaný přihlásil tyto pohledávky po právu. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 163 IZ a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když žalobce měl ve věci částečný úspěch. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., platí, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem občanského soudního řádu. Soud nepřehlédl, že v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 19/2012 vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že incidenční spor o popření (určení) pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo. Nicméně je zapotřebí upozornit na to, že v uvedeném rozhodnutí se hovoří pouze o incidenčním sporu o popření (určení) pravosti pohledávky a nikoli o incidenčním sporu o popření (určení) výše pohledávky. Jakkoli tedy Nejvyšší soud usměrnil rozhodovací praxi v otázce nákladů řízení v incidenčních sporech o popření

(určení) pravosti pohledávky, nevyjádřil žádný právní názor ohledně výpočtu nákladů řízení v incidenčních sporech o popření (určení) výše pohledávky. Avšak s ohledem na to, že se může v incidenčním sporu o určení výše pohledávky měnit výše pohledávky (v důsledku zpětvzetí žaloby), nebylo by možné toto jeho jednání jakkoli zohlednit do posuzování rozsahu nároku na náhradu nákladů řízení, pokud by se aplikoval § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Žalobce učinil celkem 6 úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to převzetí a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření k replice žalovaného z 20.4.2012, účast u jednání dne 24.6.2013, vyjádření z 3.7.2013, účast u jednání dne 30.8.2013. Tarifní hodnota sporu byla 122 468 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 6 020 Kč za jeden úkon. Dále žalobci náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon. Celkem tedy za 6 úkonů náleží částka 37 920 Kč (= 6 x (6 020 Kč + 300 Kč). Dále žalobci náleží náhrada za ztrátu času za dvě cesty Turnov -Liberec a zpět v trvání 2 započatých půlhodin za jednu zpáteční cestu, tj. 4 započatých půlhodin po 100 Kč, v celkové výši 400 Kč (4x100 Kč) podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a náhrada jízdného motorovým vozidlem zn. Ford Mondeo, RZ 2L82428, za dvě cesty Turnov-Liberec a zpět v délce jedné zpáteční cesty 54 km v celkové částce 637,20 Kč (spotřeba dle TP 8,1/4,8/6,0 l/100 km, při vyhláškové ceně PHM NM v částce 36,50 Kč/l v roce 2013). Celkem vznikly žalobci náklady řízení ve výši 38 957,20 Kč. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 95,8% a žalovaný byl úspěšný v rozsahu 4,2%. Po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobce tedy úspěch žalobce je v rozsahu 91,6%. Nárok na náhradu nákladů je tedy (38 957,20:100) x 91,6 = 35 684,80 Kč. Vzhledem k tomu, že bylo doloženo, že právní zástupce žalobce je plátcem DPH, přísluší k nákladům žalobce i náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, odpovídající celkem částce 7 493,80 Kč. Žalobci tedy vznikly celkem náklady tohoto řízení ve výši 43 178,20 Kč včetně DPH. Žalovanému byla výrokem III. tohoto rozsudku podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, neboť žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. q) citovaného zákona od soudního poplatku osvobozen. Výše poplatku je určena podle položky č. 13 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 30. srpna 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Jana Klimešová