57 ICm 540/2012
Číslo jednací: 57 ICm 540/2012-123 (KSLB 57 INS 15477/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobce: ACEMA Credit Czech, a.s., IČ 26158761, se sídlem Brno, Kobližná 71/2, PSČ 602 00, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti žalovanému: REVITALA, v.o.s., IČ 25413368, se sídlem Jablonec nad Nisou, Josefa Hory 4080/23, PSČ 466 04, insolvenčnímu správci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Desná v Jizerských horách, Finská 396, PSČ 468 61, zastoupenému JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem Teplice, U Soudu 7, PSČ 415 01, o určení existence pohledávky ve výši 199 312,28 Kč, takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem Miroslavem Prouzou, anonymizovano , zajištěné a vykonatelné pohledávky ve výši 199 312,28 Kč, skládající se z částky 114 368,28 Kč na smluvním úroku z prodlení, částky 31 836 Kč na úroku a částky 53 108 Kč na nákladech rozhodčího řízení, které přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 15477/2011, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalovanému na náhradě nákladů částku 19 554 Kč, a to k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Sušky, advokáta, se sídlem v Teplicích, U Soudu 7.

Odůvodnění: Žalobou ze dne 24.2.2012, doručenou soudu téhož dne, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávka vůči dlužníku ve výši 199 312,28 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod spisovou značkou KSLB 57 INS 15477/2011 je po právu jako pohledávka zajištěná a vykonatelná. Žalobce v žalobě uvedl, že do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši 463 250 Kč, přičemž tato částka sestává z jistiny 218 019 Kč, úroku 63 672 Kč, úroku z prodlení 128 451 Kč a nákladů rozhodčího řízení 53 108 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č.j. RD/221/10/ACM-24 z 26.11.2010 a jako zajištěná na základě zástavní smlouvy z 23.1.2007. Pohledávka je dle tvrzení žalobce podložena smlouvou o úvěru č. 798, kterou uzavřel dlužník a Irena Prouzová na základě které žalobce poskytl dlužníkovi a Ireně Prouzové úvěr 250 000 Kč s dobou splácení 10 let. Pro neplacení uplatnil žalobce svůj nárok v rozhodčím řízení, v němž rozhodce JUDr. Jindřich Černý vydal rozhodčí nález, jímž byla dlužníku a Ireně Prouzové uložena povinnost, aby zaplatili společně a nerozdílně 231 890 Kč. Žalobce tedy tvrdí, že má pohledávku vykonatelnou. Žalovaný-insolvenční správce popřel z přihlášených pohledávek náklady rozhodčího řízení ve výši 53 108 Kč, neboť rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, úrok z prodlení co do částky 114 368,28 Kč, neboť se jedná o neplatně sjednaný úrok z prodlení, a úrok co do částky 31 836 Kč, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce uvedl, že žalovaný se dopustil jiného právního posouzení, které je u vykonatelné pohledávky zapovězeno § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalobce následně v žalobě podrobně rozebral, z jakých důvodů je rozhodčí doložka v daném případě platná-zejména uvedl, že obsahuje konkrétní způsob určení rozhodce (jmenuje jej jednatel spol. HONESTA, s.r.o.). Dále uvedl, že dle ujednání obsaženém v obchodních podmínkách mu vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši 0,25% denně, přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se přiměřeností úroků (řádných) a přiměřeností výše smluvní pokuty. Žalobce dále uvedl, že úrok (řádný) byl v projednávaném případě sjednán ve výši 34,92% p.a., že tato výše je srovnatelná s výši úroků u subjektů poskytujících podobnou finanční službu. K výzvě soudu žalobce doplnil svá tvrzení tak, že uvedl, že úvěr ve výši 250 000 Kč byl poskytnut dne 2.3.2007, přičemž nejprve byl řádně splácen do 39. splátky. Splátku č. 40, 41 a 42 dlužník již neuhradil. Ke dni zesplatnění dlužník uhradil na jistině 50 053 Kč, smluvním úroku v sazbě 34,92% za dobu od 2.3.2007 do 20.7.2007 29 057 Kč a smluvním úroku v sazbě 21% za dobu od 21.7.2009 do 27.9.2010 195 470 Kč a na poplatcích za správu úvěru 8 089 Kč. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že je na insolvenčním správci, aby posoudil vykonatelnost pohledávky. V daném případě je rozhodčí smlouva absolutně neplatná pro obcházení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Žalovaný uvedl, že pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě cit. zákona mohou vydávat své řády a statuty, které mohou určit způsob a jmenování rozhodců, vést jejich seznam atd. Úrok řádný dle žalovaného vybočuje ze sazeb u obdobných úvěrů. Insolvenční správce proto uznal na úroku (řádném) polovinu přihlášené částky. Úrok z prodlení byl popřen z důvodu, že zákonná úprava neumožňovala jinou výši úroku z prodlení než tu, která byla stanovena právním předpisem. Soud se nejprve zabýval přípustností a procesní legitimací účastníků řízení.

Podle § 198 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Podle § 198 odst. 3 IZ vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 IZ.

V této souvislosti je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 327/2004, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 26/2006, jež se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), ale jež se uplatní i pro výklad insolvenčního zákona (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, sen. zn. 1 VSPH 1061/2012), platí, že prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná či nikoli, přísluší právě insolvenčnímu správci, jenž svůj právní názor vyjádří tím, že příslušného věřitele vyzve, aby svůj nárok nebo jeho výši uplatnil u soudu, nebo že sám uplatní své popření. Vyzve-li správce, maje-byť nesprávně-přihlášenou pohledávku za nevykonatelnou, věřitele k uplatnění nároku nebo jeho výše u soudu, je tím dána i aktivní legitimace tohoto věřitele k podání žaloby ve smyslu § 24 odst. 1 ZKV, resp. v poměrech insolvenčního zákona § 198 odst. 1 IZ. Odlišný názor na (ne)vykonatelnost přihlášené pohledávky tak má pouze ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pravá nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, tíží insolvenčního správce (přestože v řízení vystupuje jako žalovaný), který navíc je-obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku-vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Uvedeným závěrům ostatně odpovídá i úprava obsažená v § 198 odst. 3 IZ.

Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 3.11.2011, č.j. KSLB KSLB 57 INS 15477/2011-A-15 bylo rozhodnuto o

úpadku dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena společnost REVITALA v.o.s. Podáním ze dne 30.8.2011, doručeným soudu téhož dne, přihlásil žalobce svou pohledávku přihláškou evidovanou pod č. P1, a to jako pohledávku vykonatelnou a zajištěnou majetkem dlužníka. Z protokolu o konání přezkumného jednání ze dne 30.1.2012 insolvenční soud zjistil, že žalobce se přezkumného jednání neúčastnil. Žaloba byla u soudu podána dne 24.2.2012, je tedy zřejmé, že byla podána včas. Žalobce (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) i žalovaný (insolvenční správce, který pohledávku popřel) jsou tedy procesně legitimováni k vedení sporu.

Z vyrozumění doručeného žalobci 6.2.2012 soud zjistil, že žalovaný vyrozuměl žalobce o tom, že jeho pohledávka byla popřena insolvenčním správcem a dlužníkem. Žalovaný uvedl, že nárok na náklady rozhodčího řízení žalobci nevznikl, neboť rozhodce neměl věc rozhodovat, neboť rozhodčí doložka je neplatná, úrok z prodlení byl sjednán v rozporu s § 517 občanského zákoníku a smluvní úrok ve výši 35% je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný vyzval žalobce k podání incidenční žaloby do 30 dnů od přezkumného jednání, respektive do 15 dnů od doručení vyrozumění žalobci.

Z přihlášky pohledávky soud zjistil, že žalobce přihlásil na jistině částku 218 019 Kč a jako důvod vzniku uvedl rozhodčí nález č.j. RD/221/10/ACM-24 a smlouvu o úvěru č. 798 s dodatkem č.1 a č.2. Na příslušenství přihlásil 245 231 Kč s tím, že se jedná o náklady řízení 53 108 Kč a úrok a úrok z prodlení.

Z protokolu o přezkumném jednání z 30.1.2012 a upraveného seznamu přihlášených pohledávek soud zjistil, že insolvenční správce uznal celou přihlášenou jistinu 218 019 Kč a popřel celé náklady rozhodčího řízení 53 108 Kč, úroky popřel co do částky 31 836 Kč (a uznal co do částky 31 836 Kč) a úroky z prodlení popřel co do částky 114 368,28 Kč (a uznal co do částky 14 082,72 Kč).

Ze shodných vyjádření účastníků vzal soud dle § 120 odst. 4 o.s.ř. za zjištěné, že úvěr ve výši 250 000 Kč byl čerpán dlužníkem dne 2.3.2007, že dlužník do 27.9.2010 zaplatil z jistiny 50 053 Kč, na úroku řádném za dobu od 2.3.2007 do 27.9.2010 částku 224 527 Kč, přičemž od 39. splátky neuhradil dlužník nic, pročež byl úvěr zesplatněn dne 16.9.2010, dlužníku byla poskytnuta lhůta k úhradě do 26.9.2010 a od 27.9.2010 byl dlužník v prodlení, přičemž následně po tomto datu dlužník uhradil 1 400 Kč (dne 19.10.2010), částku 1 500 Kč (dne 16.11.2010) a 1 500 Kč (dne 16.12.2010). Ze smlouvy o úvěru ze dne 23.1.2007 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a dlužníkem Miroslavem Prouzou a Irenou Prouzovou, kteří ve smlouvě byli označeni bydlištěm a rodným číslem. Žalobce se zavázal k poskytnutí úvěru v maximální výši 250 000 Kč, a to na účely rekonstrukce zastavované nemovitosti. Dlužník se zavázal vrátit peněžní prostředky dle splátkového kalendáře. Úrok byl sjednán ve výši 2,91% měsíčně. Pod bodem III./3 smlouvy je rozhodčí doložka, podle níž spory budou rozhodovány jedním rozhodcem, který bude jmenován jednatelem spol. HONESTA s.r.o. ze seznamu rozhodců vedeném společností HONESTA s.r.o. podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení vydaného spol. HONESTA s.r.o., s nímž se strany seznámily na www.honesta.org. V čl. 8/I. obchodních podmínek účinných k 1.1.2007 je potom uvedeno, že rozhodováno bude jedním rozhodce jmenovaným spol. HONESTA s.r.o. ze seznamu rozhodců, jež tato spol. vede. V čl. 25 je uvedeno, že úrok z prodlení je stanoven na 2,5 promile denně z nesplaceného závazku. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru typu standard soud zjistil, že žalobce dlužníkovi stanovil 120 měsíčních splátek po 7 714 Kč. Z dodatku č. 1 z 23.1.2007 soud zjistil, že byl sjednán bonusový systém, dle něhož v případě předčasného splácení splátek bude úroková sazba 1,75% měsíčně. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru typu VIP soud zjistil, že žalobce dlužníkovi stanovil 120 měsíčních splátek po 5 197 Kč. Ze zástavní smlouvy z 23.1.2007 soud zjistil, že dlužník, Irena Prouzová a p. Rafaj uzavřeli se žalobcem zástavní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného předkupního práva, kterou k zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy vč. příslušenství z 23.1.2007 zřídili zástavní právo k budově č.p. 398 na pozemku p.p.č. 349/27, pozemku p.p.č 349/27 a 349/52, vše v k.ú. Desná I., obec Desná, a věcné předkupní právo. Z rozhodčího nálezu č.j. RD/221/10/ACM-24 ze dne 26.11.2010 soud zjistil, že jej vydal rozhodce JUDr. Jindřich Černý, CSc. jmenovaný společností HONESTA s.r.o., že jím bylo uloženo, aby dlužníci Miroslav Prouza a Irena Prouzová společně a nerozdílně žalobci zaplatili 231 890 Kč s úrokem ve výši 35,04% p.a. z částky 199 947 Kč od 27.9.2010 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,18% denně z částky 214 847 Kč od 27.9.2010 do zaplacení a náklady řízení 42 240 Kč a náklady rozhodčího řízení 10 868 Kč. Z obchodních podmínek z 15.3.2008 soud zjistil, že tyto obsahují změnu ohledně rozhodčí doložky. Nově bylo uvedeno, že spory bude rozhodovat jeden rozhodce, který bude jmenován jednatelem spol. HONESTA s.r.o. ze seznamu rozhodců vedeném společností HONESTA s.r.o. podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení vydaného spol. HONESTA s.r.o., s nímž se strany seznámily na www.honesta.org. Z organizačního řádu spol. HONESTA s.r.o. soud zjistil, že v čl. 5 je uvedeno, že o tom, kdo bude zapsán do seznamu rozhodců rozhoduje jednatel společnosti. Z jednacího řádu pro rozhodčí řízení soud zjistil, že v hlavě III., § 15 je uvedeno, že rozhodce určuje jednatel společnosti. Z podmínek rozhodčího řízení nezjistil soud nic, co by bylo podstatné pro rozhodnutí v projednávané věci. Ze sdělení České spořitelny a.s. soud zjistil, že od roku 2005 byla sazba u spotřebitelského hypotečního úvěru 4,9 % ročně (prime rate byl 4,5% ročně), u spotřebitelské americké hypotéky 5,2% ročně (prime rate byl 4,5% ročně), u hotovostního hypotečního úvěru 6% ročně (prime rate byl 5,8% ročně), u hotovostní americké hypotéky 6,3% ročně (prime rate 5,8% ročně). Z přehledu sazeb Raiffeisenbank a.s. nezjistil soud nic, neboť tento přehled neobsahoval žádné údaje pro hypoteční úvěry. Ze sdělení Raiffeisenbank a.s. z 19.8.2013 soud zjistil, že průměrná sazba u spotřebitelských úvěrů schvalovaných v lednu 2007 byla 16,04% ročně. Dále banka sdělila, že byl počítán průměr ze sazeb, z nichž nejvyšší byla téměř 4násobkem sazby minimální. Ze sdělení GE Money Bank a.s. z 17.7.2013 soud zjistil, že sazba u úvěru 30-600 tis. Kč s délkou 24-75 měsíců byla v lednu 2007 úroková sazba 9,9%-13,9% p.a. Ze sdělení Československé obchodní banky a.s. z 22.7.2013 soud zjistil, že v lednu 2007 byla sazba u půjčky na lepší bydlení 6,9% ročně, u půjčky na cokoli 10,9% ročně. Z oznámení o výši úrokových sazeb Komerční banky a.s. z 8.12.2006 soud zjistil, že úroková sazba u hypotečního úvěru typu Klasik byla od 3,38% ročně do 4,34% ročně, a to v závislosti na délce fixace sazby, že úroková sazba u hypotečního úvěru typu Plus byla od 3,63% ročně do 4,59% ročně, a to v závislosti na délce fixace sazby. Z oznámení o výši úrokových sazeb Komerční banky a.s. z 12.1.2007 a z 9.2.2007 soud zjistil, že sazby u hypotečních úvěrů zůstaly oproti oznámení z 8.12.2006 beze změny. Ze systému časových řad ARAD-České národní banky soud zjistil, že v lednu 2007 byla úroková sazba u úvěru na nákup nemovitosti 4,35% ročně-4,97% ročně, a to v závislosti na délce fixace sazby. Na základě provedeného dokazování a shodných skutkových tvrzení účastníků dospěl soud ke skutkovému zjištění, že žalobce uzavřel dne 23.1.2007 s dlužníkem smlouvu o úvěru do částky 250 000 Kč na rekonstrukci zastavované nemovitosti, v níž byl mj. sjednán úrok ve výši 2,91% měsíčně. Úvěr ve výši 250 000 Kč byl čerpán dlužníkem dne 2.3.2007, dlužník do 27.9.2010 zaplatil z jistiny 50 053 Kč, na úroku řádném za dobu od 2.3.2007 do 27.9.2010 částku 224 527 Kč, přičemž od 39. splátky neuhradil dlužník nic, pročež byl úvěr zesplatněn dne 16.9.2010 a dlužníku byla poskytnuta lhůta k úhradě do 26.9.2010. Dlužník dlužnou částku neuhradil a od 27.9.2010 byl v prodlení, přičemž následně po tomto datu dlužník uhradil dne 19.10.20101 400 Kč, dne 16.11.2010 částku 1 500 Kč a dne 16.12.2010 1 500 Kč. Pod bodem III./3 smlouvy je rozhodčí doložka, podle níž spory měly být rozhodovány jedním rozhodcem, který bude jmenován jednatelem spol. HONESTA s.r.o. ze seznamu rozhodců vedeném společností HONESTA s.r.o., přičemž v čl. 8/I. obchodních podmínek účinných k 1.1.2007 bylo uvedeno, že spory mají být rozhodovány jedním rozhodce jmenovaným spol. HONESTA s.r.o. ze seznamu rozhodců, jež tato spol. vede. Dne 26.11.2010 vydal rozhodce JUDr. Jindřich Černý, CSc. jmenovaný společností HONESTA s.r.o. rozhodčí nález č.j. RD/221/10/ACM-24. Výše úroku z prodlení byla stanovena rovněž v obchodních podmínkách (čl. 25) na 2,5 promile denně z nesplaceného závazku. Soud dále dospěl ke skutkovému zjištění, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka, Ireny Prouzové a třetí osoby v k.ú. Desná I. Dále bylo ve prospěch žalobce zřízeno věcné předkupní právo. Soud dále dospěl ke skutkovému zjištění, že v době uzavření smlouvy (v lednu 2007) se úroková sazba u hypotečních úvěrů (tj. u úvěrů poskytovaných za účelem investice do nemovitosti a zajištěných nemovitostí) pohybovala v pásmu od 3,38% ročně do 6,9% ročně. K sazbám, jež sdělila Raiffeisenbank a.s. a GE Money Bank, a.s., soud nepřihlédl, neboť se jednalo o sazby úroku u běžných spotřebitelských úvěrů-tedy nebyl zohledněn parametr účelovosti použití poskytnutých finančních prostředků a zejména nebylo zohledněno zajištění úvěru zástavní právem k nemovitosti.

K pohledávce na nákladech rozhodčího řízení

V souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. se soud předně zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o úvěru, neboť jde o otázku, jež je ve vztahu k právnímu posouzení věci-tj. určení, zda předmětná pohledávka byla popřena po právu či nikoliv-zásadní.

Z obsahu smlouvy o úvěru ze dne 23.1.2007 vyplývá, že dlužník smlouvu uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba (tedy v postavení spotřebitele), přičemž žalobce v rámci podané žaloby netvrdil a soud ani z předložených důkazů soud nezjistil existenci okolností, z nichž by bylo lze usuzovat, že uvedená smlouva souvisela s podnikatelskou činností dlužníka, tedy že by poskytnuté úvěrované finanční prostředky měly sloužit k podnikatelským účelům na straně dlužníka. Naproti tomu žalobce uzavíral smlouvu o úvěru jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Tato smlouva je tedy ve vztahu k dlužníku spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 51a a násl. občanského zákoníku.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků mj. závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. však platí, že ve vztazích podle § 261 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 27. 6. 2000, ve věci C-240/98 Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero, [2000] I-04941, ochrana poskytovaná spotřebitelům Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále táž jen Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ) vyžaduje, aby v případě, kdy ujednání (sjednaná podmínka) spadá do působnosti směrnice, mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je taková podmínka nepřiměřená. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice (tzv. eurokonformní interpretace).

V rozhodnutí Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, [2006] I-10421, bylo vyloženo, že soud má z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě nepřípustné rozhodčí doložky.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva podle § 39 občanského zákoníku neplatná pro obcházení zákona.

Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH 201/2012, 57 ICm 95/2012 uvedl, že ujednání o rozhodčí doložce, které neobsahuje jméno rozhodce, který bude spor ze smlouvy rozhodovat, je ujednání obsahově neurčité a současně nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele.

Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, uvedl, že obecný soud se dopustí porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v exekučním řízení nepřezkoumá otázku pravomoci rozhodce, který vydal rozhodčí nález představující v daném řízení exekuční titul. Není-li přitom spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá jasně, že účastník namítal, že rozhodčí nález nemůže být považován na vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, je neplatná (přičemž jako důvod neplatnosti uvedl, že byl vydán rozhodcem nikoliv určeným přímo stranami, ale jmenovaným tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 uvedl, že i za nastíněného stavu (kdy rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, neboť nebyl dodržen transparentní výběr rozhodce) jde o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.

Z uvedeného tedy vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje námitku nedostatku pravomoci rozhodce (v případě, kdy rozhodčí nebyla vůbec uzavřena), kterou (ještě) spotřebitel při napadání rozhodčího nálezu v exekučním řízení má, od námitky neplatnosti (v případě, kdy by rozhodčí smlouva uzavřena byla, avšak neplatně), kterou (už) spotřebitel nemá, neboť v takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla a jedinou obranou spotřebitele by bylo podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV.ÚS 3779/11 uvedl, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011 Ústavní soud uvedl, že takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.

Aktuálně se k problematice rozhodčích nálezů vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Z něj vyplývá, že i Nejvyšší soud opouští od svého závěru, že v případě neplatně sjednané rozhodčí doložky, na jejímž základě lze vydat rozhodčí nález, který lze uplatnit v exekučním řízení, se lze bránit pouze podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud přímo vyslovil, že: Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž takový závěr platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal).

Uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se s ohledem na charakter insolvenčního řízení, který v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak prvky exekučního, plně promítnou i v něm. Soud proto dospěl k závěru, že byť (česká) právní úprava dává účastníku možnost rozhodčí nález odklidit (postupem dle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb.), může být rozhodčí nález (i stran neplatnosti) ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podroben zkoumání i v insolvenčním řízení. Soud dále přihlédl k tomu, že shora uvedená rozhodnutí mají být aplikována i v exekučních řízeních v současnosti probíhajících (tj. v těch, kde výkon byl zahájen na základě v minulosti vydaného rozhodčího nálezu) a nikoli jen v těch, která teprve zahájena budou. Proto nelze námitku žalobce, že se jedná o retroaktivní výklad, shledat jako důvodnou.

Převedeno do dané věci to znamená, že insolvenční soud má možnost přezkoumat rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Jindřichem Černým, CSc., č.j. RD/221/10/ACM-24 ze dne 26.11.2010.

Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti.

Dle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

V již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 bylo dovozeno, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva [doložka] přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.7.2013.

V projednávané věci dospěl soud tedy k závěru, že rozhodčí smlouva sjednaná mezi účastníky je neplatná. Důvodem je skutečnost, že v rozhodčí smlouvě byla přenesena pravomoc jmenovat rozhodce na společnost HONESTA, s.r.o., respektive na jejího jednatele, s tím že rozhodce bude jmenován ze Seznamu rozhodců vedeného touto společností, a zároveň že řízení bude probíhat podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení vydaného touto společností. Dle § 13 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění do 31.3.2012 (dále jen zákon o rozhodčím řízení) mohou pouze stálé rozhodčí soudy vydávat své statuty a řády, tyto musí být uveřejněny v Obchodním věstníku, a jen tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Stálé rozhodčí soudy mohou být dle § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zřízeny pouze na základě zákona. Společnost HONESTA s.r.o. není zákonem zřízeným stálým rozhodčím soudem, přesto ji bylo rozhodčí smlouvou přiznáno postavení, jaké může mít dle zákona o rozhodčím řízení pouze stálý rozhodčí soud. Sjednaná rozhodčí smlouva tak obchází kogentní úpravu zákona o rozhodčím řízení o stálých rozhodčích soudech, i proto je neplatným právním úkonem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 39 občanského zákoníku.

Dále soud dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o úvěru je absolutně neplatná dle § 39 občanského zákoníku i z důvodu, že neurčuje konkrétní osobu rozhodce ad hoc, nýbrž uvádí, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným ze Seznamu vedeného spol. HONESTA, s.r.o. podle jejího jednacího řádu.

Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor, rozhodčí řízení nemělo být vůbec vedeno a rozhodčí nález vydaný JUDr. Jindřichem Černým je nicotný. Zahájil-li žalobce rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, která byla obsažena v jeho vlastní smlouvě, pak to jde pouze k jeho vlastní tíži. Nárok na úhradu nákladů za vedení takového řízení mu však nikdy nevznikl.

S ohledem na shora uvedené dospěl soud dále k závěru, že pohledávka vykonatelná není, tudíž insolvenční správce nebyl omezen limity dle § 199 IZ.

K pohledávce na úroku z prodlení Jak bylo uvedeno shora, mezi dlužníkem a žalobcem byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž jde o typický spotřebitelský vztah. Smlouva o úvěru je sice tzv. absolutní obchod dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, ovšem v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je při posuzování vztahů ze spotřebitelské smlouvy o úvěru aplikovat ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Soud tedy posuzoval platnost ujednání o výši úroku z prodlení podle občanského práva. Podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., přičemž v projednávané věci se uplatní nařízení vlády ve znění novely č. 33/2010 Sb., účinné od 1.7.2010 (neboť prodlení počalo 27.9.2010), podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů. Soud tedy dospěl k závěru, že ve vztahu se spotřebitelem není smluvní úrok z prodlení přípustný, ujednání o něm je v rozporu se zákonem a je tedy dle § 39 občanského zákoníku neplatné. Žalobce jakožto věřitel však má nárok na úrok z prodlení ve výši sazby stanovené shora uvedeným nařízením. Žalovaný-insolvenční správce tedy postupoval zcela správně, když částku přesahující kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné sazbě popřel. Soud provedl kontrolní výpočet, při němž vycházel z toho, že jistina s níž počal být dlužník od 27.9.2010 v prodlení činila 199 947 Kč (úvěr poskytnut ve výši 250 000 Kč, přičemž účastníci učinili nesporným, že na jistině bylo zaplaceno 50 053 Kč a že do prodlení se dlužník dostal dnem 27.9.2010),

dlužník provedl tyto úhrady: 1 400 Kč (dne 19.10.2010), částku 1 500 Kč (dne 16.11.2010) a 1 500 Kč (dne 16.12.2010), od 7.5.2010 do 29.6.2012 byla reposazba ve výši 0,75%. Žalobci tedy vznikl nárok na úrok z prodlení v sazbě 7,75% za dobu od 27.9.2010 od 19.10.2010 z částky 199 947 Kč ve výši 976,45 Kč, za dobu od 20.10.2010 do 16.11.2010 z částky 198 547 Kč ve výši 1 180,40 Kč, za dobu od 17.11.2010 do 16.12.2010 z částky 197 047 Kč ve výši 1 255,16 Kč, za dobu od 17.12.2010 do 30.8.2011 z částky 195 547 Kč ve výši 10 670,71 Kč, což v součtu činí částku 14 082,72 Kč, která odpovídá částce, kterou insolvenční správce na přihlášeném úroku z prodlení uznal.

K pohledávce na úroku Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému zjištění, že v době uzavření smlouvy (v lednu 2007) se úroková sazba u hypotečních úvěrů (tj. u úvěrů poskytovaných za účelem investice do nemovitosti a zajištěných nemovitostí) pohybovala v pásmu od 3,38% ročně do 6,9% ročně. V projednávané věci přitom šlo o úvěr poskytovaný za účelem rekonstrukce nemovitosti, který byl zajištěn zástavním (a věcným předkupním) právem k nemovitosti. V projednávané věci byla sazba úroku z poskytnutých prostředků sjednána ve výši 2,91% měsíčně, tj. 34,92% ročně. Podle § 3 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle již shora citovaného § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Pojmem a významem dobrých mravů se zabýval Ústavní soud v nálezu sp.zn. I. ÚS 523/07, v němž uvedl, že za dobré mravy lze -[ ]-považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti. Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy-[ ]-musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Otázkou přiměřenosti úroků se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž uvedl, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Při sjednávání výše úroku jsou tedy smluvní strany omezeny požadavkem přiměřenosti, který musí v rámci své smluvní volnosti respektovat. Sjednaná výše úroku tedy musí být přiměřená jednak k poskytovanému protiplnění, jednak k obvyklé výši úroku, který za poskytnutí peněžní sumy požadují banky v době uzavření smlouvy. V již citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 Nejvyšší soud dále uvedl, že lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto-v závislosti na okolnostech konkrétního případu-nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák. Od uvedených závěrů nemá soud prvního stupně důvod se odchylovat. Soud obecně akceptuje jako ještě přiměřenou hranici úrokové sazby sjednané ve smlouvách o úvěru, popř. půjčce trojnásobek sazby poskytované obvykle bankami v době uzavření smlouvy. Přitom v projednávané věci soud zjistil, že se jednalo o hypoteční úvěr, že úroková sazba poskytovaná obvykle bankami v době uzavření takové smlouvy se pohybovala maximálně na hranici cca 7% ročně, avšak sjednaná výše úroku ve smlouvě o úvěru s dlužníkem je ve výši cca 34,92% ročně, tedy téměř pětinásobně vyšší. Soud dospěl k závěru, že takový hrubý nepoměr nelze považovat za souladný s dobrými mravy. Výše úroku v projednávané věci je tedy neplatná dle § 39 občanského zákoníku. Insolvenční správce tedy postupoval správně, když pohledávku žalobce na úroku popřel. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 163 IZ a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaný byl ve věci zcela úspěšný. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., platí, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem občanského soudního řádu. Incidenční spor o popření (určení) pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zák. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo (srov. např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.11.1999, sp. zn. 31 Cdo 863/99, aktuálně pak rozhodnutí ze dne 30. 5. 2013, sp.zn. 29 ICdo 19/2012).

Tarifní hodnota dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu u právních úkonů poskytnutých přede dnem 1.1.2013 činí v souladu s čl. II (přechodná ustanovení) vyhl. č. 486/2012 Sb., částku 25 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč za jeden úkon právní služby. Tarifní hodnota dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., u právních úkonů poskytnutých od 1.1.2013 činí částku 35 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalovaného učinil 5 úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to převzetí a příprava zastoupení (v roce 2012), vyjádření (z 3.4.2012 a 29.11.2013) a účast u jednání dne 25.9.2013 a 4.12.2013. Dále zástupci žalované náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon. Celkem tedy za 5 úkonů náleží částka 13 200 Kč = [2 x (2 100 Kč + 300 Kč)] + [3 x (2 500 Kč + 300 Kč)]. Dále žalovanému náleží náhrada za ztrátu času jeho zástupce za dvě cesty Teplice-Liberec a zpět v trvání 8 započatých půlhodin za jednu zpáteční cestu, tj. 16 započatých půlhodin po 100 Kč, v celkové výši 1 600 Kč (16x100 Kč) podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a náhrada jízdného zástupce žalovaného motorovým vozidlem zn. Škoda Fabia, RZ 3U73375, za dvě cesty Teplice-Liberec a zpět v délce jedné zpáteční cesty 116 km v celkové částce 1 360 Kč (spotřeba dle TP 7,7/5,1/6,0 l/100 km, při vyhláškové ceně PHM BA95 v částce 36,10 Kč). Celkem vznikly žalovanému náklady řízení ve výši 16 160 Kč. Žalovaný doložil, že jeho zástupce je plátcem DPH, proto přísluší k nákladům žalovaného i náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % odpovídající částce 3 394 Kč. Celkem tedy žalovanému náleží na náhradě nákladů řízení částka 19 554 Kč vč. DPH. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 13. prosince 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Denisa Malinová