57 ICm 419/2011
Číslo jednací: 57 ICm 419/2011-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl dnešního dne soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobce CETELEM ČR, a.s., IČ 250 85 689, Karla Engliše 5/3208, 150 00 Praha 5 proti žalovaným 1. ing. Janu Klášterskému, se sídlem Boženy Němcové 2971, PSČ 470 01 Česká Lípa, insolvenčnímu správci Pavla anonymizovano , nar. 6.12.1971, (dále jen dlužník) a Ivony anonymizovano , anonymizovano , (dále jen dlužnice) oba bytem Česká Lípa, PSČ 471 17, Skalice u České Lípy 444, korespondenční adresa: Česká Lípa, Havířská 1983, PSČ 470 01 a 2. Ivoně anonymizovano , anonymizovano , (dále jen dlužnice) bytem Česká Lípa, PSČ 471 17, Skalice u České Lípy 444, korespondenční adresa: Česká Lípa, Havířská 1983, PSČ 470 01 o určení popřené pohledávky ve výši 25.311,-Kč.

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že má za žalovanou č. 2 vykonatelnou pohledávku, tvořenou náklady rozhodčího řízení před rozhodcem Mgr. Monikou Bandúrovou, ve výši 25.311,-Kč, jejíž pravost žalovaní popřeli a kterou žalobce uplatnil přihláškou č. P 12 dne 27. 12. 2010 v insolvenčním řízením vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 57 INS 12152/2010 a že tato jeho pohledávka je i ve výši 101.974,-Kč vykonatelná, s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 18. 2.2011 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužnicí (žalovanou č. 2) Ivonou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 25.311,-Kč a co do částky 73.924,-se jedná o pohledávku vykonatelnou.

Žalobce svou žalobu opřel o následující tvrzení:

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci byl zjištěn úpadek dlužnice a žalovaný 1. byl ustanoven insolvenčním správcem.

Dne 27.12.2010 uplatnil žalobce přihláškou č. P12 pohledávku ve výši 127.285,-Kč. V přihlášce uvedl, že tato pohledávka je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Moniky Bandúrové č. j. 17724/09 ze dne 30. 4. 2009, který nabyl právní moci dne 19. 5. 2009.

Při přezkumném jednání konaném dne 10. 1. 2011 insolvenční správce i dlužnice předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P12 popřeli co do výše 25.311,-Kč. Důvodem popření bylo to, že jde o náklady řízení přiznané na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky. Tuto neplatnost opírá o způsob jejího sjednání. Ve zbytku pak byla pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná, neboť vykonatelnost nebyla řádně doložena veřejnou listinou.

Žalobce však má za to, že ve smlouvě č. 42147485035100 ze dne 16. 5. 2007, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné úvěrové podmínky žalobce, byla platně sjednána rozhodčí doložka, když ustanovení o jejím sjednání je uvedeno v čl. IV. 8.1. VÚP, čl. IV. 8.2. VÚP pak umožňuje odkázat řešení vzájemného sporu na soud. Ohledně možnosti sjednání rozhodčí doložky pak argumentuje usnesením NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1201/2009.

Žalobce pak také tvrdí, že originál rozhodčího nálezu je veřejnou listinou dle § 134 o. s. ř., ve spojení s § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

Tato svá tvrzení prokazoval žalobce jednak obsahem insolvenčního spisu zdejšího soudu sp.zn.: KSLB 57 INS 12152/2010, ze kterého plyne, že 24.11.2010 byl usnesením č.j. KSLB 57 INS 12152/2010-A-12 m. j. zjištěn úpadek dlužnice a žalovaný 1) byl ustanoven insolvenčním správcem a věřitelé dlužníka byli vyzváni, aby v zákonné lhůtě učinili přihlášky svých pohledávek a dále pak to, že 27.12.2010 přihlásil žalobce přihláškou P12 svou pohledávku ve výši 127.285,-Kč jako vykonatelnou.

Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 10.1.2011 plyne, že insolvenční správce předmětnou pohledávku popřel co do výše 25.311,-. Důvodem popření bylo to, že jde o náklady řízení přiznané na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky a pohledávku tak správce za vykonatelnou nepovažuje.

Z rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Moniky Bandúrové č. j. 17724/09 ze dne 30. 4. 2009, který nabyl právní moci dne 19. 5. 2009 a přihlášky P12 zjistil soud, že žalobce má vůči dlužníci (žalované 2) přiznánu pohledávku ve výši 127.285,-Kč. Tato pohledávka sestává z jistiny ve výši 67.320 Kč, úroku ve výši 34.654,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 25.311,-Kč.

Žalovaný 1) postavil svou obranu na tvrzení, že rozhodčí doložka nebyla řádně sjednána, je neplatná, pro rozpor s ustanovením občanského zákoníku a proto popření pohledávky je po právu. Svá tvrzení opírá o obsah výše uvedeného insolvenčního spisu.

Žalovaná 2) uvedla, že pohledávku nepopřela, což je prokázáno protokolem o přezkumném jednání ze dne 10.1.2011

Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, resp. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 115a o.s.ř.), soud k projednání věci jednání nenařídil.

Soud vzal za prokázané, že smlouva číslo 42147485035100 ze dne 16. 5. 2007, uzavřená mezi dlužníkem a žalovanou 2. je smlouvou úvěrovou.

Dle § 261 odst. 3, písm. d) z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku však platí, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Je tedy třeba na tuto smlouvu aplikovat ustanovení § 51a z. č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku a následujících, jakož i příslušné předpisy ES, zejména směrnici Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jakož i judikaturu Evropského soudního dvora.

Dle § 55 občanského zákoníku platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná a v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Dle § 56 odst. 1 cit. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Ze směrnice Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách se podává, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. V případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

Dle čl. 3 bod 1., písm. q) této směrnice je nepřiměřenou podmínkou, podmínka, jejichž cílem nebo následkem zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Pokud jde o argumentaci žalobce rozhodnutím NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, má soud za to, že není v kontextu tohoto případu přiléhavá. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí m. j., že soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou

(resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost ovlivnit). Při posouzení, zda lze z podpisu žalobkyně pod touto smlouvou dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku ve smlouvě obsaženou, je však třeba vzít na zřetel, že posuzovaná smlouva, tak jak důvodně argumentuje žalobkyně, není typickou adhezní smlouvou. Svým rozsahem, strukturou a volbou písma se blíží spíše individuálně sjednávaným smlouvám, než standardním adhezním smlouvám, pro něž je typický dlouhý nepřehledný text psaný miniaturním, jen obtížně čitelným písmem, popřípadě dokonce jen odkaz na takto pojaté obchodní podmínky. Tzv. obecná ujednání zprostředkovatelské smlouvy, v podstatě obchodní podmínky žalované vkomponované přímo do textu smlouvy, jsou uvedena na jediné straně, celkem o 14 bodech. Psána jsou drobnějším, avšak dobře čitelným písmem, a první slova, charakteristická pro ten či onen bod, jsou zvýrazněna tak, že jsou psána větším, standardním písmem a tučně. Rozhodčí doložka je v textu obsažena jako samostatný bod 13, tedy jako bod předposlední, a první slova Případné spory jsou graficky zvýrazněna. Protože následující a poslední bod 14 je o jediném řádku, prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. O tom, že žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu (srov. v té souvislosti závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, www.nsoud.cz). Vzhledem k vyloženému způsobu provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 408 s.). Sama žalobkyně ostatně zakládala svůj procesní postoj v průběhu řízení před soudy nižších stupňů na jiných námitkách než na argumentu, že o rozhodčí doložce uvedené v jí podepsaném textu vůbec nevěděla. Až poté, co odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 28. srpna 2007, č. j. 21 Co 241/2007-44, na základě chybného výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (jehož obsah pochopil jako definici pojmu rozhodčí doložka ) vyjádřil mínění, že námitky žalobkyně k této doložce (nemravnost, způsob určení rozhodce atd.) nasvědčují tomu, jako by žalobkyně tuto část si nepřečetla, žalobkyně svou dosavadní argumentaci poněkud rozšířila (přizpůsobila)-srov. doplněk žaloby ze dne 19. 11. 2007 na č. l. 50 spisu. Ani v tomto podání však netvrdila, že se s textem rozhodčí doložky před podpisem smlouvy neseznámila; namítla toliko, že rozhodčí doložka byla umístěna bez jakéhokoliv označení a zvýraznění mezi obecná smluvní ustanovení a že na její existenci nebyla ani ústně upozorněna.

V daném případě, však je ustanovení o rozhodčí smlouvě uvedeno ve VÚP, miniaturním písmem, VÚP pak ani dlužnice nepodepsala.

Soud tak dospěl k závěru, že rozhodčí doložka ve smlouvě č. 42147485035100 ze dne 16. 5. 2007 nebyla platně sjednána, když jejím cílem bylo zbavit spotřebitele přístupu k řádnému soudu. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor.

Dle § 31 odst. 1, písm. b) z. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Dle rozhodnutí ESD č. C-240-244/98 platí, že ochrana poskytovaná spotřebitelům směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v předložené smlouvě nepřiměřená, pokud zkoumá přípustnost žaloby podané k vnitrostátním soudům. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice. Požadavek výkladu v souladu s právem Společenství zejména vyžaduje, aby vnitrostátní soud dal přednost výkladu, podle kterého může vyslovit svou nepříslušnost i bez návrhu, pokud je smluvní doložka o jeho příslušnosti nepřiměřená.

Dle rozhodnutí ESD č. C-473/00 platí, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu projednávajícímu žalobu podanou prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli, znemožňuje po uplynutí prekluzívní lhůty z moci úřední nebo na základě námitky spotřebitele shledat, že je určitá podmínka v této smlouvě nepřiměřená.

Soud tedy mohl přezkoumat rozhodčí nález sp. zn.: E/2007/07366 a shledal jej nicotným, neboť byl vydán na základu neplatné rozhodčí doložky, nebylo tedy možno přiznat žalobci náhradu nákladů spjatých s tímto rozhodčím řízením.

Soud dále připomíná, že dle § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v nyní platném znění je k přihlášce pohledávky nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

Takovou listinou jsou dle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

Rozhodčí nález přitom takovou listinou není, soud má za to, že ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, kterým žalobce argumentuje, nezakládá charakter rozhodčího nálezu jako veřejné listiny, když dle něj platí, že rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Není jím však stanoveno, to, že je veřejnou listinou, na rozdíl např. od notářských, či exekutorských zápisů, které jsou za veřejnou listinu prohlášeny.

Žalobce tedy vykonatelnost své pohledávky nijak nedoložil.

Soud proto žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužnicí (žalovanou č. 2) Ivonou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 25.311,-Kč a co do částky 101.974,-se jedná o pohledávku vykonatelnou zamítl. Pokud jde o žalovanou 2. zamítl žalobu soud proto, že nebyla pasivně legitimována, když ona pohledávku nepopřela (viz usn. VS Praha sp. zn. 15 Cmo 245/2009).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto, tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu, když účastníkovi, který měl ve věci úspěch žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, l z e podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 10. května 2011

Mgr. Martin Omelka soudce Za správnost vyhotovení: Ivana Kavanová