57 ICm 3103/2012
Číslo jednací: 57 ICm 3103/2012-21 KSLB 57 INS 8143/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o., IČ 252 24 476, se sídlem ve Zruči-Senec, Ke Křižovatce 466, PSČ 330 28, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, PSČ 301 12, proti žalovaným: 1) KONKURSNÍ v.o.s., IČ 254 17 959, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, jako insolvenční správkyni dlužníka-žalovaného 2), zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem advokátem AK Vaněk a společníci, IČ 662 24 187, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, a 2) Petru Jírovi, anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hrádku nad Nisou, Tichá 672, PSČ 463 34, o žalobě na určení popřených pohledávek v celkové výši 306 239 Kč,

tak to:

I. U r č u j e s e , že žalobkyně má za žalovaným 2) nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 301 615,42 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 8143/2012 v rámci pohledávky č. P3 přihlášené v celkové výši 306 239 Kč; ve zbytku se žaloba z a m í t á .

II. Žalobkyně má proti žalovanému 2) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 17 826 Kč; tato pohledávka se považuje přihlášenou podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

III. Žalobkyně ne má proti žalované 1) právo na náhradu nákladů řízení.

O důvo dně ní :

Žalobou podanou včasně u soudu dne 23. 10. 2012 se žalobkyně domáhala určení, že popření pohledávek uplatněných přihláškou P3 v celkové výši 306 239 Kč do insolvenčního KSLB 57 INS 8143/2012

řízení dlužníka-žalovaného 2) vedeného pod sp. zn. KSLB 57 INS 8143/2012, není po právu.

Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, vzal soud na základě shodných tvrzení účastníků, doložených listinných důkazů-smlouva o dílo č. 189/09 z 22.4.2010, dopis ze dne 10.4.2012, faktura č. 201200332 vč. poštovní dodejky, protokol o dokončení části díla č. *00226, *000502, *000209, výpisy z bankovního účtu ze dne 16.2.2011, 9.8.2011, 21.10.2011, a obsahu spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. KSLB 57 INS 8143/2012 za zjištěné následující skutečnosti:

Dne 22. 4. 2010 uzavřeli žalobkyně a žalovaný 2) smlouvu o dílo č. 189/09, v níž se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala vybudovat žalovanému 2) jako objednateli rodinný dům na pozemku parc. č. 402/2, parc. č. 511/1, parc. č. 405/3 a parc. č. 911/2, vše v kat. území Donín u Hrádku nad Nisou, obec Hrádek nad Nisou, a to podle přiložené projektové dokumentace (dále též jen předmětná smlouva ). Z obsahu předmětné smlouvy vyplývá, že žalovaný 2) smlouvu uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba (tedy v postavení spotřebitele), přičemž žalobkyně v rámci podané žaloby netvrdila a soud ani z předložených důkazů nezjistil existenci okolností, z nichž by bylo lze usuzovat, že uvedená smlouva souvisela s podnikatelskou činností žalovaného 2).

Žalovaný 2) se zavázal k zaplacení ceny díla ve formě dílčích záloh. V čl. IV. odst. 1 předmětné smlouvy bylo stanoveno, že cena díla bude placena bezhotovostním převodem na účet zhotovitele dle následujících podmínek:

-první záloha ve výši 343 621 Kč bude zaplacena do 5 dnů ode dne, kdy objednatel uzavře úvěrovou smlouvu, nejpozději však do 31. 7. 2010, -druhá záloha ve výši 269 000 Kč bude zaplacena při dokončení základové desky, -třetí záloha ve výši 566 000 Kč bude zaplacena při dokončení obvodových a nosných stěn prvního nadzemního podlaží, -čtvrtá záloha ve výši 606 000 Kč bude zaplacena při dokončení vodorovných konstrukcí a nadezdívek druhého nadzemního podlaží, -pátá záloha ve výši 315 000 Kč bude zaplacena při provedení střešního pláště a osazení výplní otvorů obvodového pláště (okna), -šestá záloha ve výši 325 000 Kč bude zaplacena při dokončení hrubých instalací vody, elektřiny a kanalizace, -sedmá záloha ve výši 26 152 Kč na výzvu zhotovitele před zahájením prací na vnějších vedeních sítí technického vybavení (instalací), -částka 220 000 Kč (doplatek ceny díla) bude zaplacena po předání díla a odstranění vad uvedených v předávacím protokolu. KSLB 57 INS 8143/2012

V čl. IV. odst. 5 věta druhá předmětné smlouvy si smluvní strany sjednaly:

Smluvní strany se výslovně dohodly, že splatnost jednotlivých záloh podle čl. IV odst. 1 není dotčena splatností dílčích faktur, které zhotovitel vystaví pouze na žádost objednatele za účelem čerpání jeho hypotečního úvěru.

V čl. VIII odst. 1 předmětné smlouvy si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení smluvních povinností za následujících podmínek:

-v případě prodlení zhotovitele s dokončením díla o více než 30 dnů činí smluvní pokuta 450 Kč za každý den prodlení s dokončením díla, -nedokončí-li zhotovitel pro překážku na jeho straně celé dílo, činí smluvní pokuta 0,5 % z ceny nedokončeného díla a vrátit případná plnění, která v zálohách na tuto etapu díla převzal, -v případě prodlení objednatele s úhradou zálohy a konečné faktury dle splatnosti stanovené v čl. IV. odst. 1 a 2 či na faktuře, kterou byly vyúčtovány případně objednané vícepráce, činí smluvní pokuta 450 Kč za každý den prodlení, -nebude-li ani v přiměřené poskytnuté náhradní době do 15 dnů ode dne splatnosti peněžního závazku objednatele podle předmětné smlouvy objednatelem řádně zaplaceno, či zmaří-li objednatel svým jednáním vydání povolení stavby, činí smluvní pokuta 15 % z ceny nedokončeného díla.

Podle údajů obsažených v protokolu o dokončení části díla ze dne 12. 4. 2011, č. *000226, byla dokončena a předána část díla: základová deska, přičemž jako den skutečného dokončení bylo uvedeno datum 8. 4. 2011.

Podle údajů obsažených v protokolu o dokončení části díla ze dne 24. 5. 2011, č. *000502, byla dokončena a předána část díla: obvodové a nosné stěny prvního nadzemního podlaží, přičemž jako den skutečného dokončení bylo uvedeno datum 20. 5. 2011.

Podle údajů obsažených v protokolu o dokončení části díla ze dne 4. 10. 2011, č. *000209, byla dokončena a předána část díla: vodorovné konstrukce a nadezdívky druhého nadzemního podlaží, přičemž jako den skutečného dokončení bylo uvedeno datum 4. 10. 2011.

První zálohu ve výši 343 821 Kč žalovaný 2) zcela uhradil dne 16. 2. 2011.

Druhou zálohu ve výši 269 000 Kč žalovaný 2) zcela uhradil dne 9. 8. 2011.

Třetí zálohu ve výši 566 000 Kč žalovaný 2) zcela uhradil dne 21. 10. 2011.

Čtvrtou zálohu ve výši 606 000 Kč žalovaný 2) uhradil pouze částečně.

Dopisem ze dne 10. 4. 2012 doručeným žalovanému 2) dne 16. 4. 2012 došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od předmětné smlouvy o dílo, přičemž žalobkyně současně vyzvala žalovaného 2) k úhradě smluvní pokuty ve výši 299 250 Kč, která odpovídá částce 450 Kč za KSLB 57 INS 8143/2012 každý den prodlení s platbou dílčích záloh, a dále smluvní pokutu ve výši 152 991 Kč, která odpovídá 15 % z ceny nedokončeného díla, přičemž k zaplacení určila žalobkyně lhůtu do 24. 4. 2012.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 13. 8. 2012, č. j. KSLB 57 INS 8143/2012-A-20, byl zjištěn úpadek žalovaného 2); žalovaná 1) byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka.

Dne 27. 8. 2012 uplatnila žalobkyně přihláškou č. P3 pohledávku v celkové výši 306 239 Kč, odpovídající jistině ve výši 299 250 Kč jako vyúčtované smluvní pokutě ve výši 450 Kč za každý den prodlení a částce 6 989 Kč jako 7,75% úroku z prodlení za období od 25. 4. 2012 do 12. 8. 2012.

Při přezkumném jednání konaném dne 8. 10. 2012 insolvenční správce popřel pohledávky uplatněné přihláškou č. P3 co do pravosti, když uvedl, že ujednání o smluvní pokutě je jako část smlouvy (§ 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů /dále jen obč. zák. /), neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., jakož i pro rozpor obsahu ujednání s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.

Dne 16. 10. 2012 bylo žalobkyni doručeno vyrozumění o výsledku přezkumného jednání a byla informována o možnosti podat žalobu.

Po právní stránce žalobkyně v žalobě s popěrným úkonem žalovaných nesouhlasila. Konkrétně namítla, že:

a) smluvní ujednání o smluvní pokutě je projevem autonomie vůle smluvních stran, a jako takové nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků smlouvy, neboť stanovuje obdobné sankce i pro případ prodlení zhotovitele; k námitce insolvenčního správce, že pro zhotovitele není ve smlouvě sjednána žádná smluvní pokuta za prodlení s dílčím plněním, pak žalobkyně uvedla, že přestože čl. II odst. 3 předmětné smlouvy konstatuje, že dílo bude prováděno v etapách, které jsou kontrolními termíny objednatele, nejedná se o dílčí plnění podléhající režimu předávání a převzetí, a proto byla smluvní pokuta sjednána ve vztahu ke zhotovení a předání díla-rodinného domu-jako hotového celku;

b) institut smluvní pokuty má zajišťovací a sankční povahu, přičemž přiměřenost smluvní pokuty je v tomto ohledu nutné posuzovat ve vztahu k celkovým okolnostem posuzovaného právního úkonu, jakož i účelu, který úkon sledoval; nepřiměřenost smluvní pokuty přitom není možné dovozovat bez dalšího pouze z nominální výše, neboť v případě dlouhodobého prodlení s plněním povinnosti je logické, že celková výše smluvní pokuty může v důsledku postupného navyšování i několikanásobně přerůst zajištěnou pohledávku;

Žalovaná 1) ve svém vyjádření doručeném soudu dne 15. 1. 2013 (č.l. 14) zopakovala, že sjednanou smluvní pokutu považuje za nemravnou. Dále uvedla, že žalobkyně si při uzavření smlouvy o dílo byla vědoma toho, že dílo bude financováno z úvěrových prostředků. KSLB 57 INS 8143/2012

Přesto došlo ke sjednání splatnosti záloh odlišně od splatnosti faktur vystavených ve vztahu k úvěrující hypoteční bance. V důsledku toho žalovanému 2) vznikla povinnost hradit smluvní pokutu zcela bez ohledu na skutečnost, že banka vystavené faktury ve splatných termínech vyplácela. Žalovaný 2) se k podané žalobě nevyjádřil.

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispendence) či rozhodnuté (rei iudacatae), a že k návrhu žalobkyně byl vybrán stanovený soudní poplatek.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

a) K otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě

Podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Smyslem smluvní pokuty je tedy zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, konstatoval: Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.). KSLB 57 INS 8143/2012

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).

Vzhledem k předeslanému pak soud posoudil přiměřenost sjednané smluvní pokuty ve výši 450 Kč denně, a dospěl k závěru, že v mezích konkrétních okolností daného případu je smluvní pokuta v této výši přiměřená. Soud přihlédl ke skutečnosti, že pokutou byla zajištěna povinnost objednatele platit (řádně a včas) sjednané zálohy na provedení výstavby rodinného domu (v částce pohybující se od cca 250 000 Kč až po 606 000 Kč), tedy platby, jejichž účelem bylo nepochybně postupné financování (zhotovitelem již provedených) prací a nákup materiálu pro práce následující v průběhu realizace rozsáhlého a technicky náročného díla. S ohledem na obvyklý chod věcí proto nelze nevidět, že ujednání o smluvní pokutě vycházelo především z legitimního požadavku zhotovitele na včasné platbě záloh a provedení díla bez zbytečných průtahů tak, aby zhotovitel mohl následně personální a technické prostředky použité k provedení díla v předpokládaných termínech uvolnit k plnění případných dalších závazků v rámci své podnikatelské činnosti, z čehož pramení i zvýšený význam motivační a sankční funkce smluvní pokuty. Vedle toho soud přihlédl i k výši sjednané smluvní pokuty. Částka 450 Kč za každý den prodlení odpovídá výši cca 0,07-0,18 % denně ze zajištěné pohledávky (zálohy ve výši cca 250 000 Kč-606 000 Kč). To jinými slovy znamená, že např. při prodlení se zaplacením některé ze záloh o 180 dní (šest měsíců), což je doba, při níž již dochází ke značným průtahům, by výše smluvní pokuty činila 81 000 Kč, což je částka zcela adekvátní vzhledem k celkové ceně díla ve výši cca 2 500 000 Kč.

Soud přitom nesdílí ani úvahy, že při dlouhodobém prodlení by mohla smluvní pokuta několikanásobně převýšit zajišťovanou pohledávku. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007, uvedl, že v občanskoprávních vztazích se obecně KSLB 57 INS 8143/2012 uplatňuje princip autonomie vůle subjektů práva, zvláštně pak princip smluvní autonomie (§ 2 odst. 3 obč. zák.), reflektovaný i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99). V těchto rozhodnutích bylo shodně rozvedeno, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí, přičemž důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou (důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda). Soud v tomto směru uvádí, že při déle trvajícím prodlení by na straně zhotovitele vznikal nežádoucí stav, kdy by po celou dobu prodlení byl nucen technické a personální prostředky na úkor dalších zakázek rezervovat, resp. omezeně využívat z důvodu případné potřeby takových prostředků na dokončení díla. Proto lze usuzovat, že při prodlení s plněním některé ze záloh o celý rok, kdy by výše smluvní pokuty činila částku 164 250 Kč, by již zhotovitel jako racionálně chovající se podnikatelský subjekt, zjevně neměl zájem na dalším trvání předmětné smlouvy o dílo.

Ze shodných důvodů nelze ani přihlédnout k námitce žalované 1), že žalobkyně si byla vědoma toho, že dílo bude financováno prostřednictvím hypotečního úvěru, že splatnost záloh byla sjednána odlišně od splatnosti faktur, které následně úvěrující banka proplácela. Soud nepřehlédl, že žalobkyně a dlužník si sjednali splatnost záloh ve smlouvě, což ostatně žalovaná 1) shodně tvrdí ve svém vyjádření k žalobě. Vzhledem k tomu, že z formy předmětné smlouvy, jakož i k individuálnímu charakteru předmětu díla, je zřejmé, že se v daném případě nejedná o formulářovou smlouvu, kterou by objednatel (dlužník-žalovaný 2) nemohl nijak (ze své pozice) ovlivnit, jde pouze a jenom k jeho tíži, že si při uzavírání předmětné smlouvy nevymínil návaznost splatnosti záloh na splatnosti faktur vystavovaných pro úvěrující banku. Námitka žalované 1), že povinností žalobkyně bylo navrhnout uzavření dodatku ke smlouvě o dílo tak, aby se lhůty splatnosti záloh kryly s lhůtami hypoteční banky pro postupné proplácení ceny díla, je zcela nepřípadná. Taková povinnost žalobkyni nevyplývá ze žádného právního předpisu, ani ze smluvního ujednání se žalovaným 2), neboť žalovanou 1) uváděné ustanovení čl. V odst. 17 zakládá pouze oprávnění (a nikoli povinnost) žalobkyně coby zhotovitelky požádat formou dodatku o prodloužení termínu plnění v případě zpožděného plnění banky. Pokud žalovaný 2) nevěnoval ustanovením předmětné smlouvy, kterou následně uzavřel, náležitou pozornost a péči, kterou taková smlouva o dílo vyžaduje právě s ohledem na to, že charakter předmětu díla s sebou nese zásadní ujednání o právech a povinnostech (a to jak zhotovitele, tak objednatele), o provázanosti termínů zhotovení a placení atd., pak takové opomenutí nelze přičítat k tíži žalobkyni, neboť platí zásada vigilantibus iura (jen bdělým náležejí práva). Nadto soud nepřehlédl ani ustanovení čl. IV. odst. 5 věta druhá (viz citace shora), z níž zcela vyplývá, že (obě) smluvní strany si byly při uzavírání vědomy odlišných termínů splatnosti záloh a faktur pro úvěrující banku a na tuto skutečnost reagovaly v citovaném ujednání, kdy bylo dojednáno, že splatnost jednotlivých záloh podle čl. IV odst. 1 není dotčena splatností dílčích faktur vystavených za účelem čerpání jeho hypotečního úvěru.

Soud se dále neztotožnil ani s názorem žalované 1), že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení čl. VIII. odst. 1 předmětné smlouvy o dílo, byla smluvní pokuta ve shodné výši, tj. KSLB 57 INS 8143/2012 v částce 450 Kč sjednána i pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla dle čl. II. předmětné smlouvy. V čl. VIII. odst. 1 přitom byly stejnou měrou sjednány i smluvní pokuty pro případ ukončení smlouvy z důvodu nedokončení díla nebo nezaplacení zálohy v dodatečné přiměřené lhůtě; rovněž bylo sjednáno, že žádná ze stran není oprávněna požadovat náhradu škody vzniklé porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, a konečně u žádné ze stran nebylo právo na smluvní pokutu vyloučeno ani vázáno na splnění dodatečných podmínek. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je rovnovážné a nezvýhodňuje značným způsobem zhotovitele na úkor objednatele-spotřebitele ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák.

b) K otázce vzniku práva na smluvní pokutu

Soud se však dále zabýval uplatněným nárokem žalobkyně na smluvní pokutu a dospěl k závěru, že smluvní pokuta žalobkyni náleží v menším, než tvrzeném rozsahu.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, konstatoval, že povinnost zaplatit smluvní pokutu vzniká hned tehdy, kdy jsou splněny dohodnuté předpoklady pro vznik práva na pokutu. Je tudíž věcí autonomie vůle smluvních stran ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu pro případ porušení smluvní nebo zákonné povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006 v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001). Z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. tak jinými slovy vyplývá, že základním předpokladem pro vznik práva na smluvní pokutu je porušení konkrétní právní povinnosti některou ze stran smlouvy.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle konstantní judikatury je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Při výkladu právního úkonu je proto třeba vyjít z jeho obsahu. Použití nesprávných právních pojmů, případně nepřesného označení právního úkonu nečiní právní úkon neplatným, lze-li jeho obsah zjistit výkladem. Přitom výklad smluvních ujednání musí v podmínkách materiálního právního státu směřovat k nalezení řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, příp. k rozhodnutí v souladu s obecnou ideou spravedlnosti nebo podle obecného přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009).

Soud při posuzování otázky porušení povinnosti ze strany žalovaného 2) jako objednatele vycházel z čl. IV. předmětné smlouvy o dílo, podle níž měl žalovaný 2) uhradit zálohy postupně při dokončení základové desky, při dokončení obvodových a nosných stěn prvního nadzemního podlaží, resp. při dokončení vodorovných konstrukcí a nadezdívek druhého nadzemního podlaží. Při výkladu těchto ujednání soud vycházel z doložených KSLB 57 INS 8143/2012 protokolů o částečném předání díla, z nichž vyplývá, že objednatel měl při každém sepisu protokolu potvrdit, že byl seznámen se stavem díla, a dále měl vzít zpětně na vědomí, že k dokončení příslušné části díla dle čl. IV. odst. 1 předmětné smlouvy o dílo došlo již před podpisem protokolu. Za situace, kdy smluvní pokuta byla účtována za každý den prodlení, však soud při zvážení výkladových alternativ čl. IV. odst. 1 předmětné smlouvy o dílo upřednostnil tu, která vznik prodlení na straně objednatele váže až na den podpisu protokolu o částečném předání díla, a to z důvodu, že takový výklad nejlépe odpovídá spravedlivému rozložení práv a povinností smluvních stran. Za absurdní lze pokládat výklad zastávaný žalobkyní, podle níž by objednateli vznikala povinnost uhradit zálohu dříve, než byl se stavem díla seznámen, mohl se k otázce dokončení příslušné části díla vyjádřit a v důsledku toho byl vlastně konfrontován se skutečností zakládající jeho smluvní povinnost.

S ohlede m na předeslané právní posouzení věci pak soud dospěl ve vztahu k jednotlivým pohledávkám k následujícím závě rům:

Žalovanému 2) vznikla povinnost hradit zálohy dle čl. IV. odst. 1 předmětné smlouvy o dílo takto:

-první záloha ve výši 343 621 Kč měla být zaplacena do 31. 7. 2010 s tím, že dne 1. 8. 2010 byl žalovaný 2) v prodlení; první zálohu žalovaný 2) uhradil zcela dne 16. 2. 2011, což představuje 199 dní prodlení, -druhá záloha ve výši 269 000 Kč měla být zaplacena dne 13. 4. 2011 (tj. následující den po předání části díla: základová deska) s tím, že dne 14. 4. 2011 byl žalovaný 2) v prodlení; druhou zálohu žalovaný 2) uhradil zcela dne 9. 8. 2011, což představuje 118 dní prodlení, -třetí záloha ve výši 566 000 Kč měla být zaplacena dne 25. 5. 2011 (tj. následující den po předání části díla: obvodové a nosné stěny prvního nadzemního podlaží) s tím, že dne 26. 5. 2011 byl žalovaný 2) v prodlení; třetí zálohu žalovaný 2) uhradil zcela dne 21. 10. 2011, což představuje 149 dní prodlení, -čtvrtá záloha ve výši 606 000 Kč měla být zaplacena dne 5. 10. 2011 (tj. následující den po předání části díla: vodorovní konstrukce a nadezdívky 2. NP) s tím, že dne 6. 10. 2011 byl žalovaný 2) v prodlení; čtvrtou zálohu žalovaný 2) zcela neuhradil a prodlení s úhradou zálohy trvalo až do dne 16. 4. 2012, kdy bylo žalovanému 2) doručeno odstoupení od předmětné smlouvy o dílo a doba pro výpočet smluvní pokuty přestala běžet dle čl. VIII. odst. 1 předmětné smlouvy, což by představovalo 194 dní prodlení-žalobkyně však v rámci podané žaloby uplatnila skutkově tento dílčí nárok v menším rozsahu za období 189 dní, proto soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z takto nárokovaného rozsahu.

V důsledku prodlení žalovaného 2) vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu dle čl. VIII. odst. 1 předmětné smlouvy ve výši 450 Kč za každý den prodlení, což při celkovém počtu 655 dní činí částku 294 750 Kč.

Z takto stanovené částky žalobkyni dále náleží úrok z prodlení ve výši 7,75 % p.a. (srov. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném ke dni 25. 4. 2012) za období ode KSLB 57 INS 8143/2012 dne 25. 4. 2012, tj. následující den po marném uplynutí lhůty stanovené žalobkyní ve výzvě doručené žalovanému dne 16. 4. 2012, do dne 12. 8. 2012 předcházejícího zjištění úpadku žalovaného 2). Takto vypočtený úrok z prodlení přitom činí částku 6 865,42 Kč.

Popření pohledávky přihlášené pod č. P3 jako smluvní pokuta ze smlouvy o dílo tak v částce 301 615,42 Kč nebylo po právu, neboť sjednanou výši smluvní pokuty soud posoudil jako přiměřenou. Proto soud ve výroku I. rozhodl tak, že určil, že žalobkyně má za žalovaným 2) pohledávku ve výši 301 615,42 Kč, přihlášenou pod č. P3, která byla popřena co do pravosti; ve zbytku, tj. v částce 4 623,58 Kč pak soud neshledal žalobu důvodnou, neboť právo žalobkyně v této části nevzniklo, a proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Poměřováno vzhledem k celkové výši přihlášené pohledávky a částečnému neúspěchu žalobkyně soud dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně ve věci je nepatrný ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Proto soud náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalobkyni přiznal i přes její částečný úspěch v plném rozsahu.

Výrokem II. tohoto rozsudku tak byla žalovanému 2) uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním žaloby prostřednictvím advokáta. Tyto náklady přitom představují zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, odměna advokáta ve výši 10 000 Kč (§ 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby, každý po částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky 399/2010 Sb.). Žalobkyně doložila, že její právní zástupce je plátcem DPH, a proto přísluší k nákladům žalobkyně i náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, odpovídající celkem částce 2 226 Kč (ze součtu 10 000 Kč + 2 × 300 Kč dle § 21 odst. 5 písm. a/ ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. 2013). Žalobkyni tedy vznikly celkem náklady tohoto řízení ve výši 17 826 Kč včetně DPH.

Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor (§ 202 odst. 1 věta druhá IZ). Na základě citovaného ustanovení žalobkyně vůči žalované 1) jakožto insolvenční správkyni dlužníka právo na náhradu nákladů řízení nemá.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec. KSLB 57 INS 8143/2012

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 12. dubna 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lucie Svobodová