57 ICm 3077/2011
57 ICm 3077/2011-44 (KSLB 57 INS 13090/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobce GOLDKREDIT a.s., IČ 28870191, se sídlem Praha 1-Staré Město, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, proti žalované 1) KOPPA, v.o.s., IČ 25428578, se sídlem Liberec, Hvězdná 491/21, PSČ 460 01, insolvenčnímu správci dlužnice Hedviky anonymizovano , anonymizovano , a dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Cvikov, PSČ 471 54, Československé armády 137/I, zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, se sídlem Liberec, PSČ 460 01, Mozartova 21, a žalované 2) Hedvika anonymizovano , anonymizovano , bytem Cvikov, PSČ 471 54, Československé armády 137/I, o určení pravosti a výše pohledávky ve výši 37 260 Kč,

t a k t o :

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že má za žalovanou 2) pohledávku ve výši 37 260 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 13090/2011 přihláškou ze dne 6.9.2011, evidovanou pod č. P4, se pro část pohledávky ve výši 26 460 Kč, z a m í t á .

II. Určuje se, že žalobce má za žalovanou 2) pohledávku ve výši 10 800 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 13090/2011 přihláškou ze dne 6.9.2011, evidovanou pod č. P4. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 879 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Kateřiny Korpasové, advokátky zastupující žalovanou 1). IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobou ze dne 9. 11. 2011, doručenou soudu dne 16. 11. 2011, se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za žalovanou 2) pohledávku ve výši 37 260 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 13090/2011 přihláškou ze dne 7. 9. 2011, evidovanou pod č. P4. Žalobce svoji žalobu odůvodnil tím, že dne 5. 5. 2011 uzavřel s žalovanou 2) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 50000201, na jejímž základě poskytl žalované 2) úvěr ve výši 15 000 Kč, jenž se dlužnice zavázala uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 810 Kč měsíčně. Žalovaná 2) tak celkem měla uhradit částku ve výši 38 880 Kč. Tato částka se skládá z jistiny ve výši 15 000 Kč, smluvního úroku z úvěru ve výši 18% p.a. celkem ve výši 10 800 Kč, a administrativního poplatku ve výši 13 080 Kč. Žalobce prohlásil úvěr za předčasně splatný ke dni 24. 8. 2011, kdy bylo vydáno rozhodnutí o úpadku a povoleno oddlužení žalované 2). Žalovaná 1) ve vyjádření k žalobě uvedla, že na přezkumném jednání popřela pohledávku žalobce co do pravosti v částce 23 880 Kč, konkrétně pak smluvní úrok ve výši 10 800 Kč a administrativní poplatek za sjednání úvěru ve výši 13 080 Kč. Jelikož úvěr poskytnutý žalované 2) na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 5. 2011 činil 15 000 Kč, má žalovaná 1) za to, že smluvní úrok a administrativní poplatek jsou nepřiměřeně vysoké a odporují dobrým mravům, jakož i pravidlům poctivého obchodního styku. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena jako formulářový typ smlouvy, žalovaná 2) tak neměla možnost změnit její obsah, navíc smluvní podmínky jsou psány drobným písmem, což žalované 2) znesnadnilo seznámit se s jejich obsahem. Žalovaná 2) uvedla, že se shoduje s vyjádřením žalované 1). Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, resp. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 115a o.s.ř.), soud k projednání věci jednání nenařídil.

Soud se nejprve zabýval přípustností a procesní legitimací účastníků řízení. Podle § 198 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), mohou věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2 IZ. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Podle § 410 odst. 2 IZ popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. Soud tedy vycházel z těchto listin: usnesení zdejšího soudu ze dne 24. 8. 2011 č. j. KSLB 57 INS 13090/2011-A-32, prezenční listina (příloha protokolu o konání přezkumného jednání ze dne 18. 10. 2011), přihláška pohledávky včetně příloh a seznam přihlášených pohledávek. Z prezenční listiny, která tvoří nedílnou přílohu protokolu o konání přezkumného jednání ze dne 18. 10. 2011, insolvenční soud zjistil, že žalobce se přezkumného jednání neúčastnil. Vyrozumění o popření pohledávky bylo žalobci doručeno dne 1. 11. 2011. Žaloba byla u soudu podána dne 16. 11. 2011, je tedy zřejmé, že byla podána včas. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 24. 8. 2011 č.j. KSLB 57 INS 13090/2011-A-32 bylo rozhodnuto o úpadku Hedviky anonymizovano , jejího manžela Petra anonymizovano a insolvenčním správcem byla ustanovena společnost KOPPA, v.o.s. Podáním ze dne 7. 9. 2011 přihlásil žalobce za žalovanou 2) svoji pohledávku přihláškou evidovanou pod č. P4. Usnesením č.j. KSLB 57 INS 13090/2011-B-10 ze dne 26. 10. 2011 bylo rozhodnuto o schválení oddlužení žalované 2) a jejího manžela, a to plněním splátkového kalendáře. Žalobce (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena), žalovaná 1)(jako insolvenční správce) a žalovaná 2)(jako dlužnice) jsou tedy procesně legitimováni k vedení sporu.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, vzal soud na základě shodných tvrzení účastníků, doložených listinných důkazů-smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 50000201 vč. smluvních podmínek, standardních informací o spotřebitelském úvěru č. 50000201, příjmového pokladního dokladu z 5.5.2011, a obsahu spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. KLSB 57 INS 13090/2011 (zejména vyrozumění o popření pohledávky ze dne 26.10.2011) za zjištěné následující skutečnosti:

Dne 5. 5. 2011 uzavřel žalobce jako věřitel a žalovaná 2) jako dlužník smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 50000201, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, který měl být následně splacen ve 48 měsíčních splátkách po 810 Kč se sjednanou RPSN ve výši 76,37 %. Výše úroku byla sjednána v rozsahu 18% p.a., výše administrativního poplatku byla sjednána na 13 080 Kč, přičemž celková výše úvěru (jistina + úrok + poplatek) činila 38 880 Kč. Žalovaná 2) uhradila žalobci dne 7. 6. 2011 první splátku ve výši 810 Kč a dne 13. 7. 2011 druhou splátku ve výši 810 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly též smluvní podmínky žalobce otištěné na zadní straně smlouvy. Součástí přílohové smluvní dokumentace byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. 50000201 podepsaný žalovanou 2) dne 5. 5. 2011, tedy v den podpisu smlouvy.

Dne 6. 9. 2011 uplatnil žalobce přihláškou P4 svoji pohledávku v celkové výši 37 260 Kč, a to jako pohledávku nevykonatelnou a nezajištěnou. Spotřebitelský úvěr byl předčasně zesplatněn ke dni 24. 8. 2011 z důvodu porušení Všeobecných smluvních podmínek Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 50000201, konkrétně bodu 11 (i) a (ii), a to porušením jakýchkoliv podmínek, povinností vyplývajících ze spotřebitelského úvěru, uvedením věřitele v omyl nebo poskytnutím nepravdivých informací.

Při přezkumném jednání dne 18. 10. 2011 obě žalované popřely pohledávku žalobce v částce 23 880 Kč, a to co do pravosti a výše. Konkrétně pak žalované popřely přihlášený administrativní poplatek ve výši 13 080 Kč, jelikož poplatek byl sjednaný v rozporu s dobrými mravy a je tedy neplatný. Žalované rovněž popřely smluvní úrok ve výši 10 800 Kč, jelikož byl sjednán v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku. Ačkoli je v protokolu z přezkumného jednání uvedeno, že se jedná o úroky z prodlení, mezi stranami není sporu o tom, že se jedná o smluvní úroky z úvěru, čemuž odpovídá i vyrozumění o popření pohledávky doručené žalobci dne 1. 11. 2011. Žalované uznaly pohledávku žalobce co do výše 13 380 Kč. Jelikož se žalobce žalobou domáhá i určení existence své pohledávky ve výši 13 380 Kč, která byla na přezkumném jednání zjištěna, není jeho žaloba v této části důvodná a soud ji proto v této části zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Mezi stranami zůstala sporná pravost a výše přihlášených úroků ve výši 10 800 Kč a pravost a výše administrativního poplatku ve výši 13 080 Kč. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 7. 6. 2004 (dále jen obch. zák. ), platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků mj. závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Podle § 497 obch. zák. platí, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a platit úroky.

Podle § 502 odst. 1 obch. zák. platí, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanované zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto

úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. však platí, že ve vztazích podle § 261 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti.

Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Podle § 52 odst. 1 obč. zák. platí, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Dle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Odstavec 2 téhož ustanovení dále uvádí, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

Smlouva o úvěru ve smyslu § 497 obch. zák. nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru a je její podstatnou částí. Pro určení výše úroků jsou podle znění odstavce 1 rozhodující tři kritéria: dohoda dlužníka a věřitele, výše stanovená jako nejvýše přípustná zákonem nebo na základě zákona a výše obvyklá. V současné době není stanovena žádná zákonná výše úroků. Z toho plyne, že možnost dohody stran o výši úroků je neomezená. Jestliže by však byly dohodnuty úroky mimořádně vysoké, je možné takové ujednání uzavřené v rámci spotřebitelské smlouvy posoudit jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Přiměřenost výše sjednaných smluvních úroků z úvěru je třeba posuzovat vzhledem k obvyklým úrokovým sazbám, jakož je třeba i zohlednit konkrétní skutkové okolností daného případu, zejména s ohledem na skutečnosti, které byly účastníkům známy při uzavírání smlouvy.

Jak již bylo shora uvedeno, z obsahu předmětné smlouvy o úvěru a shodných skutkových tvrzení soud zjistil, úrok z úvěru byl sjednán ve výši 18% p.a.

Sjednanou výši úroku z úvěru v rozsahu 18% p.a. nepovažuje soud za nepřiměřenou. Výše sjednaného ročního úroku z úvěru se nevymyká úrokům u spotřebitelských neúčelových úvěrů u bankovních či nebankovních institucí. Při tomto posuzování vycházel soud z úrokové statistiky ČNB (dostupné veřejnosti na http://www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/harm_stat _data/), z níž vyplývá, že v době podpisu úvěrové smlouvy se žalovanou 2) se úrokové sazby u úvěrů poskytnutých bankami pohybovaly u úvěrů z kreditních karet ve výši 23% ročně, u revolvingových úvěrů ve výši 15% ročně a u úvěrů na spotřebu nad 5 let v rozmezí 13,5%-15% ročně. Dle ustálené judikatury vyšších soudů-viz kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005-jsou přípustné úrokové sazby při úvěrech poskytovaných nebankovními subjekty na hranici 3-násobku bankovních sazeb. Z uvedeného je zřejmé, že úroková sazba sjednaná mezi žalobcem a žalovanou 2) je zcela v takto definovaném limitu a není tedy nemravně vysoká. Soud proto vyhověl žalobě v této části a výrokem II. tohoto rozsudku určil, že žalobce má za žalovanou 2) pohledávku ve výši 10 800 Kč představující přihlášené úroky z úvěru ve výši 18% p.a. z částky 15 000 Kč od 6.5.2011 do 5.5.2015.

Vedle jistiny a úroku z úvěru se žalovaná 2) zavázala uhradit nejen úrok z úvěru, ale dále i administrativní poplatek ve výši 13 080 Kč. Soud však shodně s žalovanými nepovažuje za přiměřený sjednaný administrativní poplatek ve výši 13 080 Kč, který představuje další skrytý úrok z úvěru. Celková výše ročních procentních nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen RPSN) činila při započtení citovaného administrativního poplatku 76,37%. Ačkoli byla celková výše RPSN ve smlouvě o úvěru zřetelně uvedena, nelze souhlasit s výší administrativního poplatku. Ze smlouvy o úvěru, jakož i všeobecných smluvních podmínek není zjevné, jaké náklady v souvislosti s poskytnutím, správou a splácením úvěru by musely být vynaloženy, aby dosahovaly výše 13 080 Kč, přičemž je třeba zohlednit skutečnost, že poskytování spotřebitelských úvěrů je jedním z předmětů podnikatelské činnosti žalobce. Administrativní poplatek odpovídá cca 82% částky skutečně poskytnuté žalované 2). Stanovená výše administrativního poplatku je tedy zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o administrativním poplatku je z tohoto důvodu absolutně neplatné dle § 39 obč. zák. Soud proto žalobu v části, v níž se žalobce domáhá určení, že má za žalovanou 2) část přihlášené pohledávky ve výši 13 080 Kč představující administrativní poplatek, zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Výrokem III. tohoto rozsudku byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k žalobě prostřednictvím advokáta. Tyto náklady představují odměnu advokáta ve výši 9 000 Kč (§ 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29.2.2012, a to na základě čl. II. vyhl. č. 64/2012), náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby, každý po částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky 399/2010 Sb.), to vše zvýšené o DPH ve výši 21 % (§ 21 odst. 5 písm. a/ ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty); tedy v celkové výši 11 616 Kč (9 000 Kč + 2 × 300 Kč, vše zvýšeno o 21 %). Přiznanou náhradu nákladů však soud poměrně zkrátil, jelikož žalovaná 1) měla ve věci úspěch pouze v rozsahu 71%, v rozsahu 29% byl úspěšný žalobce. Žalovaná 1) má tedy nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu jejího úspěchu a úspěchu žalobce, tedy v rozsahu 42%, což činí 4 879 Kč.

Výrokem IV. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované 2), které by v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. taková náhrada náležela, účelně vynaložené náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 27. března 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Lucie Svobodová