57 ICm 2924/2011
Číslo jednací: 57 ICm 2924/2011-59 (KSLB 57 INS 6199/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobce 1) Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , a 2) Martiny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Liberec, Hluboká 27, zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, se sídlem Liberec II, Valdštejnská 381/6, PSČ 46001, proti žalovanému: KOPPA, v.o.s., IČ 254 28 578, se sídlem Liberec, Hvězdná 491/21, PSČ 460 01, insolvenčnímu správci dlužníka M B M-Benátky nad Jizerou, s.r.o., IČ 251 47 323, se sídlem Stráž nad Nisou, Svárov 5, PSČ 463 03, o vyloučení majetku z majetkové podstaty, takto:

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali vyloučení budovy bez čp/če stojící na pozemku parc. č. 96/8 a budovy bez čp/če stojící na pozemku parc. č. 96/9, vše v k.ú. Svárov u Liberce, obec Stráž nad Nisou, zapsané na listu vlastnictví č. 437 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec, ze soupisu majetkové podstaty dlužníka M B M-Benátky nad Jizerou, s.r.o., IČ 251 47 323, se sídlem Stráž nad Nisou, Svárov 5, PSČ 463 03, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobou ze dne 31.10.2011, doručenou soudu dne 2.11.2011, se žalobci domáhají vyloučení budovy bez čp/če na pozemku p.č. 96/8 a budovy bez čp/če na pozemku p.č. 96/9, obojí v k.ú. Svárov u Liberce, obec Stráž nad Nisou (dále jen předmětné nemovitosti ) z majetkové podstaty dlužníka. Žalobci uvedli, že smlouvou kupní ze dne 3.4.2009 nabyli do společného jmění manželů pozemek p.p.č.96 se všemi součástmi a příslušenstvím, tudíž i s předmětnými nemovitostmi. Žalobci dále uvedli, že dlužník je vlastníkem budovy č.p. 5, kterou nabyl na základě dobrovolné dražby v roce 2002. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dlužník předmětné nemovitosti od roku 2004 po celou dobu své podnikatelské činnosti užíval v dobré víře jako halu a sklad, a to spolu s budovou č.p. 5, přičemž takto to užíval i předchozí vlastník budovy č.p. 5. Předmětné nemovitosti evidoval dlužník jako svůj majetek rovněž v účetnictví. Žalovaný uvedl, že původně se jednalo o pozemek p.č. 96, jehož výlučným vlastníkem byl žalobce 2), přičemž v průběhu insolvenčního řízení dlužníka žalobce 2) nechal předmětné nemovitosti zkolaudovat a pozemek rozdělit tak, aby každá stavba (budova č.p. 5 a dvě budovy bez čp/če) stála na samostatném pozemku, a předmětné nemovitosti nechal zapsat jako součást společného jmění manželů. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro projednání žaloby. Z vlastní činnosti je soudu známo, že insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalovaný, a to usnesením ze dne 20.7.2010, č.j. KSLB 57 INS 6199/2010-A-8. Podle § 225 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení se osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Podle § 225 odst. 2 cit. zák. musí být žaloba podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu. Z vyrozumění o zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty ze dne 6.10.2011 soud zjistil, že jimi žalovaný jako insolvenční správce dlužníka vyrozuměl oba žalobce o tom, že budova bez čp/če na pozemku p.č. 96/8 a budova bez čp/če na pozemku p.č. 96/9, obojí v k.ú. Svárov u Liberce byly zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka, a poučil je o právu podat žalobu na vyloučení. Z doručenek soud zjistil, že žalobce 1) převzal vyrozumění dne 14.10.2011 a žalobce 2) dne 19.10.2011. Je tedy zřejmé, že žaloba byla podána včas a proti pasivně legitimované osobě. Ve věci se konala tři ústní jednání, na nichž soud provedl všechny navržené důkazy vyjma výslechu svědka Jaroslava Kadlece, jednatele dlužníka, a to pro nadbytečnost. Z výpisu z katastru nemovitostí pro list vlastnictví 437 v k.ú. Svárov u Liberce ke dni 17.10.2011 soud zjistil, že pro žalobce je zapsáno vlastnické právo k pozemkům p.č. 96/1, 96/8, 96/9, 96/10 a stavbě bez čp/če (způsob využití výroba) na pozemku p.č. 96/8 a stavbě bez čp/če (způsob využití výroba) na pozemku p.č. 96/9, jako nabývací titul je uvedena smlouva kupní z 3.4.2009 a ohlášení vlastníka pozemku-vlastníka stavby z 7.4.2011. Z výpisu soud dále zjistil, že pozemek p.č. 96/1 je evidován jako zastavěná plocha a nádvoří, přičemž stavba na něm je zapsaná na listu vlastnictví 48. Z kupní smlouvy z 3.4.2009 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobci jako kupujícími a obcí Stráž nad Nisou jako prodávajícím, za kterou podepisoval starosta obce Mgr. Karel Jäschke, že předmětem koupě byl pozemek p.č. 96 v k.ú. Svárov u Liberce se všemi jeho součástmi a příslušenstvím. Z doložky o vkladu vlastnického práva soud zjistil, že vklad byl zapsán do katastru nemovitostí dne 10.4.2009 s právními účinky ke dni 3.4.2009. Z potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby v dražbě dobrovolné ze dne 16.10.2002 soud zjistil, že dne 27.9.2002 se konala veřejná dražba dobrovolná, že jejím předmětem byla budova č.p. 5 na cizím pozemku p. č. 96 a že vydražitelem se stal dlužník. Z návrhu na zápis záznamem do katastru nemovitostí soud zjistil, že tento byl podán na Katastrálním úřadu v Liberci dne 30.10.2002, že pro budovu č.p. 5-jiná stavba nacházející se na cizím pozemku p.č. 96, zapsanou na listu vlastnictví 48 byl navrhován zápis vlastnického práva záznamem na základě jejího vydražení v dobrovolné dražbě, a to pro vydražitele, kterým byl dlužník. Z potvrzení o zániku zástavních práv ze dne 10.10.2002 soud nezjistil nic, co by pro tento spor bylo relevantní. Z ohlášení nové stavby soud zjistil, že toto bylo podáno na Katastrální úřad pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec dne 7.4.2011, že jím žalobci požádali o zápis jiné stavby na pozemku p.č. 96/9 (dle geometrického plánu č. 158-27/2011) a skladu na pozemku p.č. 96/8 (dle geometrického plánu č. 158-27/2011), obojí v k.ú. Svárov u Liberce jako společného jmění manželů. Ve formuláři žalobci souhlasným prohlášením uvedli, že ohlašované stavby postavili za trvání manželství. Z ověření zjednodušené dokumentace (pasportu) ze dne 6.4.2011 soud zjistil, že jej vydal Magistrát města Liberec, Stavební úřad žalobci 2) pro stavbu zděného skladu na pozemku p.č 96/3 (dle (dle geometrického plánu č. 156-15/2011). Z ověření zjednodušené dokumentace (pasportu) ze dne 26.4.2011 soud zjistil, že jej vydal Magistrát města Liberec, Stavební úřad oběma žalobcům pro stavby zděný sklad na pozemku p.č. 96/6, zděného skladu s dřevěnou nástavbou na pozemku p.č.96/5 a ocelokolny na pozemku p.č. 96/7 (dle geometrického plánu č. 157-19/2011). Bylo uvedeno, že stavba na pozemku p.č. 96/6 je jednopodlažní, nepodsklepená, zastřešená sedlovou střechou a nyní je nepoužívaná, avšak dříve byla používána jako sklad. Dále bylo uvedeno, že stavba na pozemku p.č. 96/5 je zděná, nepodsklepená s pultovou střechou a nyní je nepoužívaná, avšak dříve byla používána jako sklad.

Z geometrického plánu č. 158-27/2011 soud zjistil, že byl vyhotoven a ověřen příslušným katastrálním úřadem v květnu roku 2011, že dosavadní pozemek p.č. 96 byl rozdělen na pozemky p.č. 96/1 (zastavěná plocha), 96/8 (zastavěná plocha), 96/9 (zastavěná plocha) a 96/10 (ostatní plocha). Z tiskového výstupu informativního charakteru-informace o průběhu řízení Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj soud zjistil, že ohlášení stavby (pasport) bylo provedeno dne 7.4.2011 na základě ověření zjednodušené dokumentace ze dne 6.4.2011 a 26.4.2011 vystavené Magistrátem města Liberec a záznam vlastnického práva byl proveden dne 3.5.2011. Ze soupisu majetkové podstaty ze dne 4.10.2011 soud zjistil, že žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka předmětné nemovitosti z důvodu, že je dlouhodobě užíval. Z výslechu svědka Mgr. Karla Jäschke soud zjistil, že je starostou obce Stráž nad Nisou od roku 2002, že obec nabyla pozemek p.č. 96 převodem od státu v roce 1993, a to včetně příslušenství, o němž se obec domnívala, že jej tvoří předmětné nemovitosti a nádvoří, neboť budova č.p. měla svého vlastníka. Ze svědecké výpovědi soud dále zjistil, že obec pak se v dobré víře při převodu pozemku p.č. 96 žalobcům v roce 2009 domnívala, že příslušenství tohoto pozemku, které bylo s pozemkem převáděno, je tvořeno předmětnými nemovitostmi a nádvořím. Soud dále zjistil, že předmětné nemovitosti na pozemku již v roce 1993 stály a že je obec v době od jejich nabytí až do roku 2009 nikdy neužívala. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému zjištění, že dříve existoval jediný pozemek p.č. 96, na němž se nacházela budova č.p. 5 a předmětné nemovitosti (tj. další dvě budovy bez čp/če) používané jako sklad. V říjnu 2002 vydražil dlužník pouze budovu č.p. 5; dlužník se nestal vlastníkem pozemku pod touto budovou. Pozemek p.č. 96 nabyli žalobci v dubnu 2009 kupní smlouvou uzavřenou s obcí Stráž nad Nisou, která obsahovala ujednání, že pozemek se převádí s příslušenstvím, které nebylo blíže nijak určeno. Soud dále dospěl ke skutkovému zjištění, že předmětné nemovitosti se na pozemku p.č. 96 nacházely nejméně od roku 1993, kdy pozemek nabyla obec v rámci převodu majetku od státu, přičemž obec jako předchozí vlastník pozemku p.č. 96 předmětné nemovitosti nikdy neužívala. Předmětné nemovitosti byly užívány v minulosti jako sklady. V roce 2011 nechali žalobci pozemek rozdělit tak, že vznikly čtyři pozemky-p.č. 96/1, 96/8, 96/9 a 96/10, přičemž na pozemku p.č. 96/1 se nachází budova č.p.5, na pozemku p.č. 96/8 a 96/9 předmětné nemovitosti a pozemek p.č. 96/10 je ostatní plocha. Rozdělení pozemků bylo zapsáno do katastru nemovitostí, přičemž žalobci katastru nemovitostí k zápisu ohlásili předmětné nemovitosti jako nové stavby, ač tyto ve skutečnosti oni nepostavili. Předmětné nemovitosti nacházející se nyní na pozemcích p.č. 96/8 a 96/9 sepsal žalovaný do majetkové podstaty dlužníka, a to z důvodu jejich dlouhodobého užívání dlužníkem. Žalobci byli na jednání konaném dne 11.4.2012 poučeni a vyzváni dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby doplnil svá skutková tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti nabyli do vlastnictví jako příslušenství pozemku p.č. 96 kupní smlouvou ze dne 3.4.2009, a označili důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž jim bylo dáno podrobné poučení o tom, co se dle občanského zákoníku považuje za příslušenství věci, o stávající judikatuře a pohledu praxe na to, co se považuje za součást věci a co se považuje za příslušenství. Na jednání konaném dne 6.3.2013. byli žalobci opětovně poučeni a vyzváni dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby doplnili svá skutková tvrzení a důkazní návrhy o tom, že předmětné nemovitosti byly příslušenstvím pozemku v době, kdy žalobci pozemek nabývali. Další poučení jim dáno být nemohlo, neboť se na poslední jednání konaném dne 18.4.2013 žalobci nedostavili. Žalobci, kteří byli od počátku zastoupeni advokátem, po poučení uvedli, že pozemek toho času p.č. 96 nabyli smlouvou kupní, která obsahovala ujednání, že je na ně převáděn pozemek včetně jeho příslušenství. Dále poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 75/2004, z něhož dle jejich názoru zcela jasně plyne právní závěr, že k převodu příslušenství tvořeného nemovitostmi, které se neevidují v katastru nemovitostí, postačí, pokud je ve smlouvě uvedeno, že věc se převádí s příslušenstvím a toto příslušenství nemusí být označeno konkrétními údaji. Po poučení daném jim na jednání dne 6.3.2013 žalobci poukázali na totéž rozhodnutí s tím, že z části věty: Bude-li proto příslušenstvím nemovitost, která nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí (již výše zmíněné vedlejší stavby na převáděném pozemku jako stodoly, kůlny, oplocení aj.) dovozují, že příslušenstvím pozemku může být stavba. Ohledně skutečností, že předmětné nemovitosti byly skutečně příslušenstvím převáděného pozemku, neuvedli žalobci ničeho. Podle § 121 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 20.7.2009 platí, že příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Aby bylo možno označit věc za příslušenství, musí být tedy splněny tyto podmínky: příslušenstvím (hlavní) věci je vždy opět pouze věc, a to věc, která náleží stejnému vlastníku jako věc hlavní. Vlastník musí dále určit, že tato jinak samostatná věc bude užívána s věcí hlavní, a to po nikoli pouze přechodnou dobu, ale trvale. Vlastník tak zpravidla učiní u věcí, u kterých potřeba užívat je (trvale) společně vyvěrá z jejich funkčního, resp. hospodářského použití v běžném životě (kupř. televizor a jeho dálkové ovládání). Vždy však platí, že příslušenství věci má sloužit (podporovat) užití věci hlavní a nikoli obráceně. Teorie práva uvádí, že mezi hlavní věcí a příslušenstvím jde o trvalé a funkční spojení společným hospodářským účelem (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009). Z uvedeného tedy plyne, že vždy je třeba se zabývat tím, zda věc, o níž je tvrzeno, že je příslušenstvím věci (hlavní), skutečně plní k věci hlavní funkci doplňkovou.

Judikatura dospěla k ustálenému závěru, že příslušenstvím pozemku, které je zároveň nemovitostí (na základě svého spojení se zemí pevným základem), může být kupř. studna (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 37/2000) nebo plot (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 370/2010). V posledně citovaném rozhodnutí, v němž bylo sporné to, zda oplocení je příslušenstvím domu či pozemku, poukázal Nejvyšší soud nepřímo na to, že v jednotlivých případech je třeba zabývat se tím, ku které věci (hlavní) má věc (příslušenství) plnit určitou funkci. Výslovně bylo řečeno: Protože základní funkcí oplocení je ochrana pozemku (a jen nepřímo domu na něm postaveného), neshledává dovolací soud úvahu soudu odvolacího, že oplocení v této věci tvořilo příslušenství pozemku, na kterém stálo, zjevně nepřiměřenou. V právní teorii, ani praxi není sporu o tom, že příslušenstvím stavby hlavní (domu) jsou stavby (vedlejší) plnící doplňkovou funkci jako kupř. kůlny, stodoly, chlévy, žumpy, septiky atd. (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009). Lze tedy učinit závěr, že zpravidla tomu bude tak, že stavby vedlejší (s doplňkovou funkcí) jsou příslušenstvím stavby hlavní a nikoli pozemku. Aby tomu bylo tak, že věcí hlavní je pozemek a příslušenstvím stavba na něm, pak by hospodářské využití pozemku muselo být jeho hlavní funkcí a muselo by být v porovnání s hospodářským využitím stavby jakožto jeho příslušenstvím dominantní (lze si kupř. představit rozlehlé parkoviště jako věc hlavní a na něm stojící přístřeší-budku pro hlídače parkoviště/ výběrčího parkovného jako příslušenství pozemku parkoviště). Soud nemá důvod odchylovat se od závěru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 75/2004, že k převodu příslušenství, které je věcí nemovitou neevidovanou v katastru nemovitostí, postačí, pokud je ve smlouvě uvedeno obecně, že věc se převádí s příslušenstvím a k převodu takového příslušenství se nevyžaduje označení konkrétními údaji. V daném případě však dospěl soud k závěru, že žalobci netvrdili a neprokázali, že předmětné stavby (v době jejich převodu neevidované v katastru nemovitostí) byly příslušenstvím pozemku, který nabyli kupní smlouvou. Jednalo se o stavby skladů, přičemž obec je jako předchozí vlastník nikdy neužívala a žalobci se vůbec nevyjádřili k tvrzení, že tyto byly jako sklady v minulosti používány spolu s domem č.p. 5. Žalobci netvrdili a neprokázali, že prodávající obec byla v době převodu vlastníkem obou věcí (jak pozemku, tak staveb). Vzhledem k tomu, že stavby zpravidla neplní doplňkovou (vedlejší) funkci k pozemku, netvrdili a neprokázali žalobci ani to, že stavby byly určeny obcí jakožto převádějícím vlastníkem k tomu, aby stavby byly trvale užívány s pozemkem, neboť to hospodářský účel pozemku, jež dle žalobců tvrzení byl věcí hlavní, vyžadoval. Z výslechu starosty obce nadto vyšlo najevo, že obec stavby trvale neužívala vůbec. Na základě shora uvedeného, dospěl soud k závěru, že žalobci v tomto řízení netvrdili a neprokázali, že předmětné nemovitosti nabyli do svého vlastnictví (společného jmění manželů) jako příslušenství pozemku a že jim tedy svědčí vlastnické právo, které vylučuje soupis předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka. Žalovaný měl plný úspěch ve věci a měl by tedy podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 18. dubna 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Denisa Malinová