57 ICm 2806/2011
57 ICm 2806/2011-63 57 INS 12793/2011-C1-2

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl dnešního dne soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ: 61860069, se sídlem Praha 1, PSČ 110 00, Jindřišská 24/941, korespondenční adresa: Pardubice, PSČ 530 02, Nábřeží Závodu míru 2739, zastoupeném JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., se sídlem Velké nám. 135/19, Hradec Králové, PSČ: 500 32 proti žalovaným 1) REVITALA, v.o.s., se sídlem Jablonec nad Nisou, Josefa Hory 4080/23, PSČ 466 04, insolvenčnímu správci dlužníka Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Maršovice, Maršovice 81, PSČ 46801, zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, 2) Ivetě anonymizovano , anonymizovano , bytem Maršovice, Maršovice 81, PSČ 46801, o určení existence pohledávky ve výši 52.850,-Kč,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že část pohledávky žalobce ve výši 52.850,-Kč, která byla do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu Ústí nad Labem-pobočka Liberec, pod sp. zn. KSLB 57 INS 12793/2011, s dlužníkem-žalovanou 2) Ivetou anonymizovano , r. č. 655903/1930, bytem Maršovice 81, PSČ 468 01, přihláškou P2/2 přihlášena a která byla v tomto rozsahu žalovanými 1) a 2) na přezkumném jednání konaném 26. září 2011 popřena, byla přihlášena po právu a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná, se zamítá.

II. Žalobce je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinen uhradit žalované č. 1) na náhradě nákladů řízení na účet právního zástupce

žalované č. 1) č.22847-501/0100, v. s. 660481, částku 15.417,57 Kč, skládající se z odměny za zastupování ve výši 10.000,-Kč, 3 režijních paušálů po 300,-Kč, náhradě za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100,- Kč, spolu s DPH ve výši 2.340,01 Kč a náhradu cestovného ve výši 1.377,57 Kč.

III. Žalovaná č. 2) nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 19. 10. 2011, která byla včas podána, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že popření pohledávky, uplatněné přihláškou P2/2 ve výši 82.865,-Kč do insolvenčního řízení dlužnice Ivety anonymizovano , co do částky 52.850,-Kč žalovaným 1) a co do částky 79.275,-Kč žalovanou 2) není po právu.

Žalobce svou žalobu opřel o následující tvrzení:

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č. j. KSLB 57 INS 12793/2011-A-8 byl zjištěn úpadek dlužnice a žalovaný 1) byl ustanoven insolvenčním správcem.

Dne 8. 8. 2011 uplatnil žalobce přihláškou č. P2/2 pohledávky v celkové výši 82.865,-Kč.

Při přezkumném jednání konaném dne 26. 9. 2011 insolvenční správce a dlužníci předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P2/2 popřeli co do výše 52.850,-Kč, resp. 79.275,-Kč .

Dne 27. 9. 2011 bylo žalobci doručeno vyrozumění o výsledku přezkumného jednání a byl informován o možnosti podat žalobu.

Žalobce tvrdí, že pohledávku přihlásil jako vykonatelnou.

Pokud jde o pohledávku P2/2 tvrdí žalobce, že smlouvou č. 9100334641 ze dne 25. 3. 2010, ve znění dodatku ze dne 29. 3. 2010, poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 65.000,-Kč. Ten se jej zavázal uhradit spolu s odměnou ve výši 93.550,-Kč ve 30 splátkách po 5.285,-Kč měsíčně vždy k 24. každého měsíce počínaje 24. 5. 2007.

Dlužník uhradil 48.538,-Kč a dostal se do prodlení s platbami splátek. Na jistině tak dlužil 24.974,-Kč. Byly mu proto naúčtovány smluvní pokuty ve výši 8%, resp. 13% z dlužné splátky tj. celkem 3.065,-Kč a posléze pak smluvní pokuta ve výši 50% z nominální hodnoty úvěru, tedy 52.850,-Kč, resp. 79.275,-Kč .

Žalobce požaduje 82.865,-Kč, (79.275,-Kč smluvní pokuta ve výši dle čl. 13.4, a 1.531,-. Kč-smluvní pokuta dle čl. 13.1, písm. a), b) smlouvy), úrok z prodlení 2.059,-Kč.

K tomu uvádí, že dle jeho názoru je výše uzavřená smlouva platná, sjednaná výše smluvních pokut není v rozporu s dobrými mravy.

Pohledávka je dle jeho názoru vykonatelná.

Dne 9. 5. 2011 byl vydán rozhodčí nález rozhodce JUDr. Evy Vaňkové č. j. Va 13-19/2011-7, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2011 a dne 15. 5. 2011 se stal vykonatelným a odkazuje na ustanovení §§ 198 odst. 3 a 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v nyní platném znění.

Tvrdí, že je na žalovaných, aby prokázali, že pohledávka vykonatelná není a dále obsáhle argumentuje k přípustnosti rozhodčího řízení u spotřebitelských smluv.

Žalobce má totiž za to, že ve smlouvě č. 9100334641 ze dne 25. 3. 2010 byla platně sjednána rozhodčí doložka, když ustanovení o jejím sjednání je uvedeno v čl. 18 Smlouvy.

Rozhodce byl oprávněn rozhodnout spor a rozhodčí nález, který je pravomocný, tak zakládá vykonatelnost jeho pohledávky.

Žalobce pak také tvrdí, že celková výše pohledávky je v souladu se zákonem a uzavřenou smlouvou. Je důsledkem závažného porušení uzavřené smlouvy.

Žalobce dále argumentuje tím, že obecně je rozhodčí doložka přípustná i ve spotřebitelských smlouvách. Její použití neodporuje ustanovením zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ale ni ustanovením §§ 55 a 56 Občanského zákoníku, a zejména ne směrnici Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jakož i judikatuře Evropského soudního dvora a soudů České republiky, na kterou se obsáhle odvolává (např. rozs. NS ČR sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, rozs. VS Olomouc č. j. 12 Cmo 13/2010-112, rozs. VS Praha č. j.

5 Cmo 52/2011-85, rozs. KS Brno č. j. 30 ICm 1056/2011-57KSBR 30 INS 685/2011-C1-9 a KS Ostrava č. j. 13 ICm 1560/2010-27, KSOS 13 INS 8940/2010).

Tato svá tvrzení žalobce prokazoval následujícími důkazy-obsahem insolvenčního spisu KSLB 57 INS 12793/2011, zejména přihláškou P2 a dále-smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100334641, dodatkem k ní ze dne 29. 3. 2010, fakturou č. 911014031 ze dne 14.2.2011, fakturou č. 911016551 ze dne 14.3.2011, oznámením ze dne 14.3.2011, návrhem na zahájení rozhodčího řízení ze dne 28.3.2011, rozhodčím nálezem č.j. VA 13-19/2011-7 a kartou klienta.

Ze spisu vedeného v insolvenčním řízení dlužnice plyne, že dne 26. 7. 2011 byl usnesením č. j. KSLB 57 INS 12793/2011-A-13 m. j. zjištěn úpadek dlužnice a žalovaná 1) byla ustanovena insolvenčním správcem a věřitelé dlužnice byli vyzváni, aby v zákonné lhůtě učinili přihlášky svých pohledávek a dále pak to, že 8. 8. 2011 přihlásil žalobce přihláškou P2/2 svou pohledávku ve výši 82.865,-Kč jako vykonatelnou.

Na přezkumném jednání dne 26. 9. 2011 insolvenční správce a dlužníci předmětnou pohledávku popřeli co do částky 52.850,-Kč, resp. co do částky 79.275,-Kč.

Důvodem popření bylo to, že jde o smluvní pokutu, kterou považují insolvenční správce za sjednanou v rozporu s dobrými mravy, přičemž žalovaný uznal 1/3 této pokuty.

Insolvenční správce a dlužnice ji také považují za nevykonatelnou a jako takovou ji přezkoumali.

Žalobce požaduje 82.865,-Kč, (79.275,-Kč smluvní pokuta ve výši dle čl. 13.4, a 1.531,-. Kč -smluvní pokuta dle čl. 13.1, písm. a), b) smlouvy), úrok z prodlení 2.059,-Kč.

Z listiny označené jako rozhodčí nález rozhodce JUDr. Evy Vaňkové č. j. Va 13-19/2011-7, plyne, že dokument byl vydán dne 9. 5. 2011, je označen doložkou právní moci s datem 12. 5. 2011 a doložkou vykonatelnosti s datem 15. 5. 2011.

Z faktur č. 911014031 ze dne 14. 2. 2011, faktur č. 911016551 ze dne 14.3.2011 a oznámení ze dne 14.3.2011 plyne, že žalobce fakturoval smluvní pokuty dle čl. 13.1 písm. a) a b) Smlouvy ve výši 1.109,-Kč za prodlení z platby splátky 9, dle čl. 13.1 písm. a) Smlouvy ve výši 422,80 Kč za prodlení z platby splátky 10 a čl. 13.4 Smlouvy ve výši 79.275,-Kč. Dne 14. 3. 2011 žalobce učinil pro závažné porušení povinností dlužníkem splatnou celou výši nesplacené půjčky ze smlouvy č. 9100334641 a veškerých smluvních pokut v celkové výši 197.076,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši

116.270,-Kč, smluvní pokuty ve výši 50% poskytnutého úvěru 79.275,-Kč a neuhrazené penalizační faktury ve výši 1.531,-Kč.

Dle karty klienta č. 9100334641 žalobce dlužníkovi celkem poskytl finanční prostředky ve výši 65.000,-Kč, přičemž nominální výše půjčky byla 158.550,-Kč, dlužník zaplatil 42.280,-Kč a zbývá doplatit celkem 203.691,-Kč. Odměna za poskytnutí půjčky byla 93.550,-Kč. Do problémů s řádným splácením se dlužník žalovaný 2) dostal počínaje splátkou 8.

Ze smlouvy č. 9100334641 plyne, že byla uzavřena dne 25. 3. 2010 a dodatek k ní 29. 3. 2010.

RPSN činila 119,7%, dle smlouvy, ve skutečnosti však 127,48%.

Dle čl. 13.1 Smluvních ujednání je věřitel oprávněn v případě, že dlužník je v prodlení 15 dnů po splatnosti splátky účtovat smluvní pokutu ve výši 8% z dlužné splátky a dále v případě prodlení delším než 30 dnů smluvní pokutu ve výši 15% z dlužné splátky.

Dle čl. 13.4 Smluvních ujednání je věřitel oprávněn v případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle splátkového kalendáře řádně a včas, nebo je v prodlení delším než 30 dnů, požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 50% ze schválené výše úvěru.

Dle čl. 18.1 Smluvních ujednání se strany dohodly, že spory plynoucí z této smlouvy bude řešit kterýkoliv rozhodce, kterému žalobce doručí žalobu s rozhodců stanovených v čl. 18. 1-JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann nebo jediný rozhodce určený Rozhodčí společností Pardubice s. r. o., IČO: 27531464, se sídlem Masarykovo nám. 1544, Pardubice, nebo Rozhodčí společností s. r. o., IČO: 27710891, se sídlem Lidická 1866/22, Brno.

Žalovaný 1) postavil svou obranu na tvrzení, že pokud žalobce argumentuje tím, že pohledávka měla být přezkoumána jako vykonatelná, tak prvotní posouzení toho, zda pohledávka je vykonatelná či není, je na ins. správci. Posoudil-li ji jako nevykonatelnou, a to proto, že rozhodčí doložka nebyla platně ujednána. Pokud jde o popřenou částku, má za to, že dlužnice zanedbala svoji obranu, jemu pak náleží veškeré námitky, které měla dlužnice. Smluvní pokuta přesahující výši půjčené částky je v rozporu s dobrými mravy.

Žalovaná 2) poukazuje na nedovolené zvýhodnění žalobce, pokud si přihlásil smluvní pokutu, které nebyla platně ujednaná. Žalovaná 2) pak dodatečně uznala pohledávku žalobce v částce 26.425,-Kč.

Soud vzal za prokázané, že smlouva číslo 9100334641 ze dne 23., resp. 29. 3. 2010, uzavřená mezi dlužníkem a žalobcem, je smlouva úvěrová.

Soud vzal za prokázané, že žalovaný 2) se dostal do prodlení se splácením těchto úvěrů po dobu delší než 8, resp. 15 dnů u jednotlivých splátek.

Soud má za prokázáno, že byla účtována pokuta dle čl. 13. 4 ve výši 79.275,-Kč , pokuty dle čl. 13.1 nebyly popřeny a nejsou předmětem sporu.

Dle § 261 odst. 3, písm. d) z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku však platí, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Je tedy třeba na tuto smlouvu aplikovat ustanovení §§ 39, 51a, 55, 56, 544 a 545 z. č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku a následujících.

Dle § 39 Občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dle § 41 téhož zákona vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Dle § 55 občanského zákoníku platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná a v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Dle § 56 odst. 1 cit. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Pokud jde o ustanovení čl. 13. 4, soud konstatuje, že sjednaná výše smluvní pokuty činí 121,96% skutečně poskytnuté částky úvěru.

Rizikovost úvěrů je dle soudu již vyjádřena v tom, že rozdíl mezi skutečně vyplacenou částkou a nominální výši úvěru činí 65.000,-Kč a RPSN úvěrů je ve výši 119,7%, dle smlouvy, ve skutečnosti však 127,48%, což je výrazně více, než jsou obvyklé RPSN u bankovních úvěrů.

Požadavek další smluvní pokuty pak soud shledává v rozporu s dobrými mravy.

V tomto směru soud vychází z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ve kterém soud uzavírá, že podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Soud poukazuje na rozhodnutí VS Praha 101 VSPH 191/2011-65(KSLB 57 INS 2137/2011), které se týká problematiky smluvních pokut účtovaných žalobcem, dle kterého Z § 261 odst.3 písm.d) obch.zák. vyplývá, že smlouva o úvěru uzavřená s dlužníkem-nepodnikatelem je tzv. absolutním obchodem, a vztahují se proto na ní, jakož i na vztahy vzniklé ze zajištění (§ 261 odst.4 obch.zák.) ustanovení obchodního zákoníku o závazkových vztazích. Soudní praxe se ustálila na názoru, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč.zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší § 301 obch.zák. upravující moderační oprávnění soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14.10.2009) a dále, že na rozdíl od právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích, lze posuzovat neplatnost smluvní pokuty v obchodněprávních vztazích z důvodů rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč.zák. pouze v případech, kdy se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána v nepřiměřené výši (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 4960/2008 ze dne 30.11.2010). V daném případě proto odvolací soud uzavírá, že smlouva o smluvní pokutě zajišťující pohledávku žalobce ze spotřebitelského úvěru není sama o sobě ujednáním nemravným ve smyslu § 39 obč.zák. proto, že smluvní pokuta byla dohodnuta v nepřiměřené výši, ale podle § 301 obch.zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

V tomto rozhodnutí VS Praha uzavřel, že přiměřenou pokutou by byla pokuta ve výši 30% z částky žalobcem účtované.

Žalovaní uznali 33,34% žalobcem účtované smluvní pokuty.

Dlužník tedy žalobci nedluží a nikdy nedlužil částku 52.850,-Kč, z titulu smluvní pokuty z úvěrové smlouvy č. 9100334641 .

Pokud jde o tvrzenou vykonatelnost pohledávky P2/2 a žalobcem použitou argumentaci ustanoveními §§ 198 odst. 3 a 199 IZ soud uvádí následující:

Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 173 odst. 1 a 2 IZ).

Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (§ 174 odst. 4 IZ).

Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel (§ 176 věta prvá IZ).

K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou (§ 177 IZ).

Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (§ 198 odst. 1 a 3 IZ).

Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199).

Soud rozhodčí doložku za platně sjednanou nepovažuje, neboť je ujednání o rozhodčí doložce nevyvážené, jednostranně zvýhodňující poskytovatele půjčky-žalobce, obsahující nepřiměřenou podmínku dle Směrnice Rady, bod 1 písmeno q) přílohy k článku 3.)

Sjednaná rozhodčí doložka zbavuje dlužníka práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, když přímo a předem žalobce dlužníkovi určil, že pravomoc k řešení veškerých sporů o přímé či odvozené nároky ze smlouvy nebo v návaznosti na ni má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení kterýkoli ze tří v doložce jmenovaných rozhodců, případně jiný rozhodce jmenovaný věřitelem-žalobcem.

Je v rozporu s ust. § 55 odst. 1 věta druhá OZ, dle kterého je nepřípustné, aby spotřebitel se vzdal volby svých práv, v rozporu s ust. § 56 odst. 1 OZ, které ve spotřebitelských smlouvách zakazuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Soud v této souvislosti připomíná nálezy Ústavního soudu:

Nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, kde ÚS uzavírá, že pokud spotřebitelská smlouva obsahuje ujednání o rozhodčí doložce, vyžaduje soulad s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby podmínky ustanovení rozhodce garantovaly účastníkům řízení rovné zacházení (což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele) a dále aby dohodnutá procesní pravidla garantovala spravedlivé řízení včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci v souladu s platným zákonem o rozhodčím řízení.

Dále Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09 z 15. 6. 2009, dle kterého režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 307/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady Evropských společenství 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, a směrnice Rady Evropských společenství 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.

Dále soud poukazuje na směrnici Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách se podává, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. V případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

Dle čl. 3 bod 1., písm. q) této směrnice je nepřiměřenou podmínkou, podmínka, jejichž cílem nebo následkem zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Pokud jde o argumentaci žalobce rozhodnutím NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, má soud za to, že není v kontextu tohoto případu přiléhavá. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí m. j., že soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou (resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost ovlivnit). Při posouzení, zda lze z podpisu žalobkyně pod touto smlouvou dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku ve smlouvě obsaženou, je však třeba vzít na zřetel, že posuzovaná smlouva, tak jak důvodně argumentuje žalobkyně, není typickou adhezní smlouvou. Svým rozsahem, strukturou a volbou písma se blíží spíše individuálně sjednávaným smlouvám, než standardním adhezním smlouvám, pro něž je typický dlouhý nepřehledný text psaný miniaturním, jen obtížně čitelným písmem, popřípadě dokonce jen odkaz na takto pojaté obchodní podmínky. Tzv. obecná ujednání zprostředkovatelské smlouvy, v podstatě obchodní podmínky žalované vkomponované přímo do textu smlouvy, jsou uvedena na jediné straně, celkem o 14 bodech. Psána jsou drobnějším, avšak dobře čitelným písmem, a první slova, charakteristická pro ten či onen bod, jsou zvýrazněna tak, že jsou psána větším, standardním písmem a tučně. Rozhodčí doložka je v textu obsažena jako samostatný bod 13, tedy jako bod předposlední, a první slova Případné spory jsou graficky zvýrazněna. Protože následující a poslední bod 14 je o jediném řádku, prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. O tom, že žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu Vzhledem k vyloženému způsobu provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 408 s.).

V daném případě, však je ustanovení o rozhodčí smlouvě uvedeno ve smlouvě miniaturním písmem, text, obsahující tato ustanovení pak ani dlužník nepodepsal, byť se vyjádřil, v rámci návrhu na uzavření smlouvy, že tento text četl.

Soud v této souvislosti připomíná i to, že fakt vykonatelnosti pohledávky není v dané souvislosti podstatný, viz již citované rozhodnutí VS Praha I když odvolací soud sdílí právní názor soudu prvního stupně, že ujednání o rozhodčí doložce je v tomto případě neplatné z důvodů, které v napadeném rozsudku uvedl soud prvního stupně, je vyřešení této sporné otázky pro posouzení oprávněnosti žaloby zcela nerozhodné, protože neplatnost sjednané rozhodčí doložky nemá za následek neplatnost celé úvěrové smlouvy, a jestliže se v průběhu incidenčního sporu ukáže, že sporná pohledávka je pohledávkou nevykonatelnou, či naopak, má to důsledek pouze v procesní podobě přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, či naopak, jak to vyplývá z § 198 odst.3 IZ, není to však důvod pro zamítnutí žaloby, a neznamená to ani, že pohledávka neexistuje, či naopak existuje proto, že eventuálně byla věřiteli dlužníka přiznána pravomocným rozhodčím nálezem. Nerozhodnost této otázky pro posouzení oprávněnosti žaloby v tomto sporu vyplývá přitom i z toho, že sporná pohledávka není pohledávkou, jejíž existence je spojena s rozhodčím nálezem. Soud v tomto konkursním sporu totiž neurčuje pohledávku např. z titulu nákladů řízení vzniklých věřiteli v souvislosti s rozhodčím řízením.

Pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález vydaný proti dlužníkovi nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro incidenční spor o určení její existence, jak se mylně žalobce domnívá.

Insolvenční zákon umožňuje v § 199, aby insolvenční správce popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku, kterou je v daném případě pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky lze uplatnit ovšem jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V odstavci 3 tohoto zákonného ustanovení pak je uvedeno, že v incidenčním sporu může insolvenční správce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Již ze znění tohoto ustanovení insolvenčního zákona vyplývá nesprávnost právního názoru žalobce, že v insolvenčním řízení nelze zvrátit stav rozhodčího řízení, jakož i to, že důvodem popření je jiné právní posouzení věci.

Popřením vykonatelné pohledávky se pak správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, popření pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem znamená pouze tolik, že soud v incidenčním řízení zkoumá pravost, výši eventuálně pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky, a právním důsledkem jejího popření je pouze to, že tato pohledávka eventuálně nebude v insolvenčním řízení uspokojena podle zásad insolvenčního řízení, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí nález. Jak už odvolací soud uvedl shora, otázka sama, zda jde u popřené pohledávky o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, má význam v incidenčním sporu pouze procesní, a má za následek přenos důkazního břemene o její existence ze žalobce na žalovaného a opačně. Žalovaný v incidenčním řízení uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, žalovaný insolvenční správce uvádí pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel, tedy kromě neplatnosti rozhodčí doložky je to neplatnost ujednání o výši smluvní pokuty. Jde o námitky skutkové, jejich právní posouzení náleží výlučně soudu, a tyto námitky dlužník v rozhodčím řízení neuplatnil.

Dle rozhodnutí ESD č. C-240-244/98 platí, že ochrana poskytovaná spotřebitelům směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v předložené smlouvě nepřiměřená, pokud zkoumá přípustnost žaloby podané k vnitrostátním soudům. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice. Požadavek výkladu v souladu s právem Společenství zejména vyžaduje, aby vnitrostátní soud dal přednost výkladu, podle kterého může vyslovit svou nepříslušnost i bez návrhu, pokud je smluvní doložka o jeho příslušnosti nepřiměřená.

Dle rozhodnutí ESD č. C-473/00 platí, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu projednávajícímu žalobu podanou prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli, znemožňuje po uplynutí prekluzívní lhůty z moci úřední nebo na základě námitky spotřebitele shledat, že je určitá podmínka v této smlouvě nepřiměřená.

Dále pak soud připomíná, že insolvenčnímu správci svědčí veškeré námitky, které dlužník neuplatnil v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí, jehož vykonatelnosti se věřitel dovolává. Tedy insolvenční správce může namítat neplatnost ujednání rozhodčí doložky, na základě tohoto svého uvážení může pohledávku přezkoumat jako nevykonatelnou a je pak na věřiteli-žalobci, aby prokázal, že jeho pohledávka vykonatelná vskutku je.

Soud tedy mohl přezkoumat rozhodčí nález sp. zn.: Va 13-19/2011-7 a shledal jej nicotným, neboť byl vydán na základu neplatné rozhodčí doložky.

Soud dále znovu připomíná, že dle § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v nyní platném znění je k přihlášce pohledávky nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

Takovou listinou jsou dle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

Rozhodčí nález přitom takovou listinou není.

Žalobce tedy vykonatelnost své pohledávky nijak nedoložil, ani kdyby rozhodčí nález k přihlášce řádně připojil a přihlášku jako vykonatelnou uplatnil.

K argumentaci žalobce rozsudky VS Olomouc č. j. 12 Cmo 13/2010-112, VS Praha č. j. 5 Cmo 52/2011-85, KS Brno č. j. 30 ICm 1056/2011-57KSBR 30 INS 685/2011-C1-9 a KS Ostrava č. j. 13 ICm 1560/2010-27, KSOS 13 INS 8940/2010 soud uvádí následující:

Rozsudek VS Olomouc č. j. 12 Cmo 13/2010-112 se otázkou přípustnosti rozhodčí doložky v spotřebitelské smlouvě zabývá obecně, uzavírá, že nejsou zakázány, ale je na soudech aby v případném sporu posoudily, zda je ta která rozhodčí doložka platně ujednána, či nikoliv.

Což se od stanoviska zastávaného zdejším soudem neliší, stejně jako závěry tohoto rozsudku stran smluvní pokuty a možnosti namítat kauzální námitky k zajišťovací směnce.

Rozsudek VS Praha č. j. 5 Cmo 52/2011-85 ze dne 4. 4. 2011 sice více méně přípustnost rozhodčí doložky, tak je formulována v čl. 18 smluvních podmínek žalobce připustil, leč v mezidobí již jasná kriteria pro posouzení platnosti rozhodčí doložky stanovil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, které je citováno výše a jehož právní názor nalézací soud akceptuje.

Totéž platí i pro rozsudky KS Brno č. j. 30 ICm 1056/2011-57KSBR 30 INS 685/2011-C1-9 a KS Ostrava č. j. 13 ICm 1560/2010-27, KSOS 13 INS 8940/2010.

Nalézací soud pak poukazuje i záměr zákonodárce upravit problematiku rozhodčích smluv v oblasti spotřebitelské-sněmovní tisk 371-návrh zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony-bod 3., který zní:

V § 3 se doplňují odstavce 3 až 6, které znějí: (3) Sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. (4) S dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky poskytne podnikatel spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doložky. (5) Rozhodčí doložka uzavřená podle odstavce 3 musí obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, b) způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení, c) odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, d) místu konání rozhodčího řízení, e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a f) tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. (6) Svěřuje-li rozhodčí doložka rozhodování sporu stálému rozhodčímu soudu, je požadavek uvedený v odstavci 5 splněn také odkazem na statuty a řády stálých rozhodčích soudů vydávané podle § 13.

V porovnání s těmito kriterii rozhodčí doložka obsažená v čl. 18.1 Smluvních podmínek obstát nemůže, z důvodů uvedených výše.

Žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že popření pohledávky, uplatněné přihláškou P2/2 ve výši 82.865,-Kč do insolvenčního řízení dlužnice Jiřího Marcela a Jiřiny Dominových co do částky 52.850,-Kč, není po právu, soud zamítl.

Tato smluvní pokuta byla sjednána neplatně a vykonatelnost pohledávky nebyla doložena. Byl tedy postup žalovaného 1) v tomto směru správný.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaný 1) měl plný úspěch ve věci. Náklady řízení, jejíž náhrada byla žalobci přiznána, jsou tvořeny zaplaceným, odměnou právního zástupce žalobce ve výši 10.000 Kč (§ 8 vyhl.č.484/2000 Sb.) a 3x paušální náhradu nákladů po 300,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření se k žalobě a účast u ústního jednání) podle § 13 odst.3 vyhl.č.177/1996 Sb, náhradu za promeškaný čas 8 půlhodin po 100 Kč, včetně DPH a cestovné za použití vozidla Škoda Fabia Combi, RZ 3U7 33-75, za cestu z Teplic do Liberce a zpět.

Žalovaná 1) žádné náklady nepožadovala. Žalobce neměl úspěch ani z části, žalovaná 2) dodatečně uznala jeho pohledávku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 12. března 2012

Mgr. Martin Omelka v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Ivana Kavanová