57 ICm 165/2011
Číslo jednací: 57 ICm 165/2011-18 (57 INS 2646/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl dnešního dne soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobce O.K.V. Leasing, s.r.o., IČ 63487063, Strojírenská 396, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti žalovanému Ing. Janu Klášterskému, se sídlem Boženy Němcové 2971, PSČ 470 01, Česká Lípa, insolvenčnímu správci dlužníka Ivana anonymizovano , anonymizovano , a dlužníka Věry anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Zákupy, Nové Zákupy č. 518, PSČ 470 02, o určení výše popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce má za dlužníky pohledávku ve výši 38.963,25 Kč, tvořenou jistinou ve výši 31.572,-Kč, smluvní pokutou ve výši 5.000,-Kč a úrokem z prodlení za období od 21. 11. 2009 do 3. 11. 2010 ve výši 2.391,25 Kč, kterou uplatnil přihláškou č. P 1 dne 10. 11. 2010 v insolvenčním řízením vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 57 INS 2646/2010.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 19. 1.2011 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužníkem Ivanem anonymizovano pohledávku ve výši 58.482,-Kč.

Žalobce svou žalobu opřel o následující tvrzení: Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci KSLB 57 INS 2646/2010-A-28 ze dne 3. 11. 2010 byl zjištěn úpadek dlužníka a žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem.

Dne 17.11.2010 uplatnil žalobce přihláškou č. P1 pohledávku ve výši 75.306,-Kč. V přihlášce uvedl, že tato pohledávka je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marcela Labounka č. j.R 46/2010 ze dne 11. 2. 2010, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2010.

Při přezkumném jednání konaném dne 20.12. 2010 insolvenční správce předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P1 popřel co do výše 38.734,-Kč. Důvodem popření bylo to, že jde o náklady řízení přiznané na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky, nezákonně sjednaný úrok z prodlení. Tuto neplatnost opírá o způsob jejího sjednání. Ve zbytku pak byla pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná, neboť vykonatelnost nebyla řádně doložena veřejnou listinou.

Žalobce však má za to, že v čl. 6.1 úvěrové smlouvy ze dne 5. 8. 2009 byl úrok z prodlení sjednán platně ve výši 0,2% denně a proto se domáhá určení, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 58.482,-Kč.

Tato svá tvrzení prokazoval žalobce jednak obsahem insolvenčního spisu zdejšího soudu sp.zn.: KSLB 57 INS 2646/2010, ze kterého plyne, že 3.11.2010 byl usnesením č.j. KSLB 57 INS 2646/2010-A-28 m. j. zjištěn úpadek dlužníků a žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem a věřitelé dlužníka byli vyzváni, aby v zákonné lhůtě učinili přihlášky svých pohledávek a dále pak to, že 18.12.2010 přihlásil žalobce přihláškou P1 svou pohledávku ve výši 75.306,-Kč jako vykonatelnou.

Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 20.12.2010 plyne, že insolvenční správce i dlužníci předmětnou pohledávku popřeli co do výše 38.734,-. Důvodem popření bylo to, že jde o náklady řízení přiznané na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky, nezákonně sjednaných úroků z prodlení a pohledávku tak správce za vykonatelnou nepovažuje.

Ze smlouvy ze dne 5. 8. 2008 plyne, že žalobce zapůjčil dlužníkovi 20.000Kč, ten se zavázal tuto částku splácet v 36 měsíčních splátek. V čl. 6.1 pak sjednali úrok z prodlení ve výši 0,2% p. d.

Z rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Labounka č. j.R 46/2010 ze dne 11. 2. 2010, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2010 a přihlášky P1 zjistil soud, že žalobce má vůči dlužníkům přiznánu pohledávku ve výši 75.306,-Kč. Tato pohledávka sestává z jistiny ve výši 31.572 Kč, úroku ve výši 21.910,-Kč, smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 16.824,-Kč.

Žalovaný 1) postavil svou obranu na tvrzení, že rozhodčí doložka nebyla řádně sjednána, je neplatná, pro rozpor s ustanovením občanského zákoníku, stejně tak jako sjednání

úroku z prodlení ve výši 0,2% denně a proto popření pohledávky je po právu. Svá tvrzení opírá o obsah výše uvedeného insolvenčního spisu.

Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, resp. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 115a o.s.ř.), soud k projednání věci jednání nenařídil.

Soud vzal za prokázané, že smlouva ze dne 5. 8. 20087, uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem je smlouvou úvěrovou.

Dle § 261 odst. 3, písm. d) z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku však platí, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Je tedy třeba na tuto smlouvu aplikovat ustanovení § 51a z. č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku a následujících, jakož i příslušné předpisy ES, zejména směrnici Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jakož i judikaturu Evropského soudního dvora.

Dle § 55 občanského zákoníku platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná a v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Dle § 56 odst. 1 cit. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Ze směrnice Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách se podává, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. V případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

Dle čl. 3 bod 1., písm. q) této směrnice je nepřiměřenou podmínkou podmínka, jejichž cílem nebo následkem zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Soud tak dospěl k závěru, že rozhodčí doložka ve smlouvě ze dne 5.8. 2007 nebyla platně sjednána, když jejím cílem bylo zbavit spotřebitele přístupu k řádnému soudu. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor.

Soud dále v tomto směru odkazuje na Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které již bylo publikováno pod Rc 45/2010-Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodne ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem řízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.

Dle § 31 odst. 1, písm. b) z. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Dle rozhodnutí ESD č. C-240-244/98 platí, že ochrana poskytovaná spotřebitelům směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v předložené smlouvě nepřiměřená, pokud zkoumá přípustnost žaloby podané k vnitrostátním soudům. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice. Požadavek výkladu v souladu s právem Společenství zejména vyžaduje, aby vnitrostátní soud dal přednost výkladu, podle kterého může vyslovit svou nepříslušnost i bez návrhu, pokud je smluvní doložka o jeho příslušnosti nepřiměřená.

Dle rozhodnutí ESD č. C-473/00 platí, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu projednávajícímu žalobu podanou prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli, znemožňuje po uplynutí prekluzívní lhůty z moci úřední nebo na základě námitky spotřebitele shledat, že je určitá podmínka v této smlouvě nepřiměřená.

Soud tedy mohl přezkoumat rozhodčí nález sp. zn.: E/2007/07366 a shledal jej nicotným, neboť byl vydán na základu neplatné rozhodčí doložky.

Pokud jde o úroky z prodlení soud jak již výše uvedl, aplikuje na smluvní vztah mezi dlužnicí a žalovaným občanský zákoník a dle § 517 odst. 2 tohoto předpisu platí Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

K tomu viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 1117/2003-Výši úroku z prodlení nelze v občanskoprávních vztazích stanovit dohodou účastníků v jiné výši, než jaká je v souladu s odkazem obsaženým v ustanovení § 517 odst. 2 OZ stanovena prováděcím právním předpisem.

Žalobce tedy ujednal s dlužníky neplatně úrok z prodlení ve výši 0,2% p. d.

Soud k problematice platnosti smluvních ujednání mezi dlužníky a žalobcem připomíná zejména to, že do rozporu s dobrými mravy se dostávají zejména smlouvy lichevní, tedy ty, které smluvní strana uzavře zneužívající něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové znalosti nebo něčího rozrušení, přičemž si dá sobě nebo jinému poskytnou nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Přičemž se nemusí jednat současně o jednání, které trestní zákoník považuje za trestný čin.

Soud proto určil, že žalobce má za dlužníky pohledávku ve výši 38.963,25 Kč tvořenou jistinou ve výši 31.572,-Kč, smluvní pokutou ve výši 5.000,-Kč a úrokem z prodlení za období od 21. 11. 2009 do 3. 11. 2010 ve výši 2.391,25 (stanovené dle výše citovaného ustanovení OZ a prováděcího předpisu), kterou uplatnil přihláškou č. P 1 dne 10. 11. 2010 v insolvenčním řízením vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 57 INS 2646/2010.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto, tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu, když účastníkovi, který měl ve věci úspěch žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec. Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, l z e podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 10. května 2011

Mgr. Martin Omelka v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Ivana Kavanová