57 ICm 1232/2011
Číslo jednací: 57ICm 1232/2011-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl dnešního dne soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ: 61860069, se sídlem Praha 1, PSČ 110 00, Jindřišská 24/941, korespondenční adresa: Pardubice, PSČ 530 02, Nábřeží Závodu míru 2739, zastoupeného JUDr. Ervinem Perthenem, advokátem, AK Perthen, Perthenová, Švadlena a part., s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému: Ing. Janě Horákové, se sídlem Liberec, PSČ 460 02, Měsíčná 256/2, insolvenčního správce dlužníka Emila anonymizovano , anonymizovano , bytem Chrastava, PSČ 463 31, Frýdlantská 10, zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem AK Vaněk, Vondřička, Pomališ a partneři, se sídlem Liberec, PSČ 460 02, Měsíčná 256/2, o určení existence pohledávky takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že část pohledávky č.1 žalobce ve výši 34.896,-Kč, která byla přihláškou P3 přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka Emila anonymizovano , anonymizovano , bytem Frýdlantská 10, Chrastava, PSČ 463 31, vedeného pod spisovou značkou KSLB 57 INS 693/2011, byla přihlášena po právu, jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka č. 2 žalobce ve výši 25.127,-Kč, která byla přihláškou P3 přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka Emila anonymizovano , anonymizovano , bytem Frýdlantská 10, Chrastava, PSČ 463 31, vedeného pod spisovou značkou KSLB 57 INS 693/2011, byla přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, se zamítá.

III. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11.880,-Kč (odměna právního zástupce 9.000,-Kč, paušální náhrada hotových výdajů 3x 300,-Kč a 20% DPH 1.980,-Kč).

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 16. 5. 2011 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že popření pohledávky, uplatněné přihláškou P3 ve výši 130.971,-Kč do insolvenčního řízení dlužníka Emila anonymizovano , co do výše 60.023,-Kč a co do vykonatelnosti pohledávky, není po právu.

Žalobce svou žalobu opřel o následující tvrzení:

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č. j. KSLB 57 INS 693/2011-A-13 byl zjištěn úpadek dlužníka a žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem.

Dne 17. 3. 2011 uplatnil žalobce přihláškou č. P3 pohledávku v celkové výši 130.971,-Kč, skládající se z nedoplatku na směnečné sumě ve výši 105.844,-Kč a druhá dílčí pohledávka ve výši 25.127,-Kč. V přihlášce uvedl, že prvá pohledávka je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č.j. 102 Rozh 389/2009-8 ze dne 26.10.2009.

Při přezkumném jednání konaném dne 9. 5. 2011 insolvenční správce i dlužník předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P3 popřel co do výše 60.023,-Kč, tedy co do částky představující náklady rozhodčího řízení a smluvní pokuty a pohledávku přezkoumal jako nevykonatelnou.

Dne 11. 5. 2011 bylo žalobci doručeno vyrozumění o výsledku přezkumného jednání a byl informován o možnosti podat žalobu.

Žalobce tvrdí, že pohledávku přihlásil jako vykonatelnou. Žalobu tedy měl podat insolvenční správce a nepodal-li ji, tak je jeho pohledávka zjištěna (arg. §§ 198 odst. 1 a 201 odst. 2 z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)v nyní platném znění-dále jen IZ).

Žalobce má totiž za to, že ve smlouvě č. 9100259808 ze dne 22. 12. 2008, ve znění dodatku ze dne 7. 1. 2009, byla platně sjednána rozhodčí doložka, když ustanovení o jejím sjednání je uvedeno v čl. 18 Smlouvy.

Rozhodce byl oprávněn rozhodnout spor a rozhodčí nález, který je pravomocný tak zakládá vykonatelnost jeho pohledávky.

Žalobce pak také tvrdí, že celková výše pohledávky je v souladu se zákonem a uzavřenou smlouvou. Je důsledkem závažného porušení uzavřené smlouvy.

Žalobce dále argumentuje tím, že obecně je rozhodčí doložka přípustní i ve spotřebitelských smlouvách. Její použití neodporuje ustanovením zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ale ni ustanovením §§ 55 a 56 Občanského zákoníku, a zejména ne směrnici Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jakož i judikatuře Evropského soudního dvora a soudů České republiky, na kterou se obsáhle odvolává.

Tato svá tvrzení prokazoval žalobce jednak obsahem insolvenčního spisu zdejšího soudu sp. zn.: KSLB 57 INS 693/2011, ze kterého plyne, že 9. 3.2011 byl usnesením č. j. KSLB 57 INS 693/2011-A-13 m. j. zjištěn úpadek dlužníka a žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem a věřitelé dlužníka byli vyzváni, aby v zákonné lhůtě učinili přihlášky svých pohledávek a dále pak to, že 17. 3. 2011 přihlásil žalobce přihláškou P3 svou pohledávku ve výši 130.971,-Kč jako vykonatelnou.

Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 9. 5.2011 plyne, že insolvenční správce předmětnou pohledávku popřel co do výše 60.023,-. Důvodem popření bylo to, že jde o smluvní pokutu ve výši 34.896 Kč. Smluvní pokutu považuje insolvenční správce za neplatně sjednanou, její ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Ve zbytku pak byla pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná, neboť vykonatelnost nebyla řádně doložena veřejnou listinou. Pohledávka 2. byla popřena v celém rozsahu -25.127,-Kč, neboť správce považoval uznání dluhu a ujednání o další smluvní pokutě za neplatné.

Z listiny označené jako rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka č. j. 102 Rozh 389/2009-8 ze dne 26. 10. 2009, který měl nabýt právní moci dne 13. 11. 2009 a přihlášky P3 zjistil soud, že žalobce uplatňuje vůči dlužníku pohledávku ve výši 130.971,-Kč, skládající se z nedoplatku na směnečné sumě ve výši 105.844,-Kč (dlužné splátky dle splátkového kalendáře-63.976,-Kč, 34.896 Kč, smluvní pokuta ve výši dle čl. 13.4, a 537,-. Kč-smluvní pokuta dle čl. 13.1, písm. a), dle uznání dluhu ze dne 30. 10. 2009.

Z oznámení věřitele (žalobce) dlužníkovi ze dne 16. 8. 2009 soud zjistil, že žalobce učinil, pro závažné porušení povinností dlužníkem, splatnou celou výši nesplacené půjčky a veškerých smluvních pokut v celkové výši 99.406,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 63.976,-Kč, smluvní pokuty ve výši 50% poskytnutého úvěru-34.896 Kč a neuhrazené penalizační faktury ve výši 537,-Kč.

Z karty klienta č. 9100259808 soud zjistil, že žalobce dlužníku celkem poskytl finanční prostředky ve výši 30.000,-Kč, přičemž nominální výše půjčky byla 69.792,-Kč dlužník zaplatil 9.316,-Kč a zbývá doplatit celkem 131.238,-Kč.

Odměna za poskytnutí půjčky byla 39.792 Kč.

Ze smlouvy č. 9100259808 plyne, že byla uzavřena dne 22. 12. 2008, ve znění dodatku ze dne 7. 1. 2009.

K zajištění pohledávky žalobce se dlužník dle čl. 6.4 zavázal vystavit blankosměnku, ve které byl věřitel-žalobce oprávněn vyplnit do údaje o splatnosti libovolné datum po dni splatnosti jakékoliv pohledávky věřitele, nebo její části a příslušenství, pro směnečnou sumu libovolnou částku zahrnující, ale nepřekračující veškeré pohledávky věřitele ze smlouvy, jako platební místo libovolný údaj.

Dle čl. 13.4 Smlouvy je věřitel oprávněn v případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle splátkového kalendáře řádně a včas, nebo je v prodlení delším než 30 dnů požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 50% ze schválené výše úvěru.

Dle čl. 18 smlouvy se strany dohodly, že spory plynoucí z této smlouvy bude řešit kterýkoliv rozhodce, kterému žalobce doručí žalobu s rozhodců stanovených v čl. 18. 1-JUDr. Josef snášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jediný rozhodce určený Rozhodčí společností Pardubice, s. r. o. IČO: 27531465, se sídlem Pardubice Masarykovo náměstí 1544, nebo Rozhodčí společností s. r. o., IČO: 27710891, se sídlem Brno, Lidická 1866/22.

Z kopie směnky vlastní výstavce-dlužníka, soud zjistil, že byla vyplněna na směnečnou sumu 99.409,-Kč, splatná dne 27. 8. 2009 v sídle věřitele, vystavená byla v Liberci dne 22. 12. 2008.

Žalovaný postavil svou obranu na tvrzení, že rozhodčí doložka nebyla řádně sjednána, je neplatná, pro rozpor s ustanovením občanského zákoníku. Rovněž je neplatné ujednání o smluvních pokutách, pro rozpor s dobrými mravy a proto popření pohledávky je po právu. Svá tvrzení opírá o obsah výše uvedeného insolvenčního spisu.

Soud vzal za prokázané, že smlouva číslo 9100259808 ze dne 22. 12. 2008, ve znění dodatku ze dne 7. 1. 2009, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným je smlouvou úvěrovou.

Dle § 261 odst. 3, písm. d) z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o

úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku však platí, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Je tedy třeba na tuto smlouvu aplikovat ustanovení § 51a z. č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku a následujících, jakož i příslušné předpisy ES, zejména směrnici Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jakož i judikaturu Evropského soudního dvora.

Dle § 55 občanského zákoníku platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná a v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Dle § 56 odst. 1 cit. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Ze směrnice Rady EHS č. 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách se podává, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. V případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

Dle čl. 3 bod 1., písm. q) této směrnice je nepřiměřenou podmínkou, podmínka, jejichž cílem nebo následkem zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Pokud jde o argumentaci žalobce rozhodnutím NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, má soud za to, že není v kontextu tohoto případu přiléhavá. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí m. j., že soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou (resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost ovlivnit). Při posouzení, zda lze z podpisu žalobkyně pod touto smlouvou dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku ve smlouvě obsaženou, je však třeba vzít na zřetel, že posuzovaná smlouva, tak jak důvodně argumentuje žalobkyně, není typickou adhezní smlouvou. Svým rozsahem, strukturou a volbou písma se blíží spíše individuálně sjednávaným smlouvám, než standardním adhezním smlouvám, pro něž je typický dlouhý nepřehledný text psaný miniaturním, jen obtížně čitelným písmem, popřípadě dokonce jen odkaz na takto pojaté obchodní podmínky. Tzv. obecná ujednání zprostředkovatelské smlouvy, v podstatě obchodní podmínky žalované vkomponované přímo do textu smlouvy, jsou uvedena na jediné straně, celkem o 14 bodech. Psána jsou drobnějším, avšak dobře čitelným písmem, a první slova, charakteristická pro ten či onen bod, jsou zvýrazněna tak, že jsou psána větším, standardním písmem a tučně. Rozhodčí doložka je v textu obsažena jako samostatný bod 13, tedy jako bod předposlední, a první slova Případné spory jsou graficky zvýrazněna. Protože následující a poslední bod 14 je o jediném řádku, prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. O tom, že žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu Vzhledem k vyloženému způsobu provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 408 s.).

V daném případě, však je ustanovení o rozhodčí smlouvě uvedeno ve smlouvě miniaturním písmem, text, obsahující tato ustanovení pak ani dlužník nepodepsal, byť se vyjádřil, v rámci návrhu na uzavření smlouvy, že tento text četl.

Soud dále považuje ujednání o rozhodčí doložce za výrazně nerovnovážné, neboť jsou v ní jmenovitě uvedeni 3 rozhodci a dále pak jakýkoliv jiný rozhodce jmenovaný věřitelem. Tedy hodlal-li by dlužník vést s věřitelem spor před rozhodci, musel by využít tří, ve smlouvě uvedených rozhodců, ale věřitel si pak může určit libovolného rozhodce, aniž by byl blíže určen způsob jeho výběru.

Soud tak dospěl k závěru, že rozhodčí doložka ve smlouvě č. 9100259808 ze dne 22. 12. 2008, ve znění dodatku ze dne 7. 1. 2009 nebyla platně sjednána, když jejím cílem bylo zbavit spotřebitele přístupu k řádnému soudu. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor.

Dle § 31 odst. 1, písm. b) z. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Dle rozhodnutí ESD č. C-240-244/98 platí, že ochrana poskytovaná spotřebitelům směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v předložené smlouvě nepřiměřená, pokud zkoumá přípustnost žaloby podané k vnitrostátním soudům. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice. Požadavek výkladu v souladu s právem Společenství zejména vyžaduje, aby vnitrostátní soud dal přednost výkladu, podle kterého může vyslovit svou nepříslušnost i bez návrhu, pokud je smluvní doložka o jeho příslušnosti nepřiměřená.

Dle rozhodnutí ESD č. C-473/00 platí, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu projednávajícímu žalobu podanou prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli, znemožňuje po uplynutí prekluzívní lhůty z moci úřední nebo na základě námitky spotřebitele shledat, že je určitá podmínka v této smlouvě nepřiměřená.

Soud dále připomíná judikaturu Ústavního soudu ČR, kdy z usnesení Ústavního soudu ČR II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011 vyplývá povinnost soudu v každém konkrétním případě posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti (viz Směrnice 93/13/ES), to vše s ohledem na nerovné postavení spotřebitele jako strany spotřebitelské smlouvy, z požadavku, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné (viz rozsudek ESLP Suda proti ČR ze dne 28. 10. 2010). Ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice ve spojení s bodem 1 písm. q) přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, resp. vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, které dle čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice nejsou pro spotřebitele závazné, z čehož vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost). Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na "ad hoc" rozhodci (rozhodcích) nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (§ 4 zákona o rozhodčím řízení), může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden, případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle § 7 odst. 1 cit. zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Z ustanovení § 19 cit. zákona pak vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (jednání je ústní, pokud si strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr "soudem", tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná.

Podle nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 2164/10 ze dne 5.10.2011 jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

Soud tedy mohl přezkoumat rozhodčí nález sp. zn.: E/2007/07366 a shledal jej nicotným, neboť byl vydán na základu neplatné rozhodčí doložky, nebylo tedy možno přiznat žalobci náhradu nákladů spjatých s tímto rozhodčím řízením ve výši 1.600 Kč.

Soud dále připomíná, že dle § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v nyní platném znění je k přihlášce pohledávky nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

Takovou listinou jsou dle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

Rozhodčí nález přitom takovou listinou není.

Žalobce tedy vykonatelnost své pohledávky nijak nedoložil, ani kdyby byl rozhodčí nález platný.

Výše citovaná ustanovení Občanského zákoníku pak dopadají i na posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě.

Pokud jde o pohledávku č. 1, má soud za to, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 116,32% z poskytnutého úvěru neplní zajišťovací, sankční a kompenzační roli smluvní pokuty. Soud v této souvislosti připomíná rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 944/2010 Přiměřenost výše smluvní pokuty lze hodnotit pouze ve vztahu k podmínkám, jež tu byly v době jejího, přičemž skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly u žalobkyně škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Je třeba vážit zajišťovací, sankční a kompenzační funkci smluvní pokuty, jakož i konkrétní okolnosti provázející sjednání smluvní pokuty. a sp. zn. 21 Cdo 4956/2007 Při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty, k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty dostoupila požadované částky, apod. Přitom je třeba, aby rozhodnutí o platnosti ujednání o smluvní pokutě v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti.

Rizikovost úvěru je dle soudu již vyjádřena v tom, že rozdíl mezi skutečně vyplacenou částkou a nominální výši úvěru činí 39.792,-Kč, a RPSN úvěru je ve výši 62,03%.

Požadavek další smluvní pokuty pak soud shledává v rozporu s dobrými mravy, ale také v rozporu s ustanovení § 56 odst. 1 Občanského zákoníku.

Dle § 55 odst. 2 Občanského zákoníku je pak takovéto ujednání absolutně neplatné.

Dlužník tedy žalobci nedluží a nikdy nedlužil částku 34.896 Kč z titulu smluvní pokuty.

K okamžiku vyplnění zajišťovací blankosměnky tak dlužník dlužil maximálně částku 64.513,-Kč.

Věřitel-žalobce tak vyplnil blanskosměnku v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením (viz čl. 6.4 smlouvy) a směnka je tak neplatná, když dle čl. I. § 10 z. č. 191/1950 Sb.-zákon směnečný a šekový platí, že nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.

Dle názorů právní vědy (např. JUDr. Kovařík Právní praxe v podnikání r. 1993, č. 4, str. 20) toto ustanovení především chrání řádného majitele směnky a ponechává na dlužníkovi, aby namítl, a také samozřejmě prokázal, že směnka byla vyplněna odchylně. To je základní předpoklad pro úspěšné uplatnění této námitky. Bez tohoto průkazu jsou další úvahy zbytečné. Je-li tedy zřejmé, že blankosměnka byla vyplněna odchylně od dohody, bude ještě dále nutno prokázat majiteli, že směnky nabyl ve zlé víře nebo se při jejím nabývání provinil hrubou nedbalostí. Zde bude nutno poněkud odchylně pohlížet na prvého majitele blankosměnky a jinak na majitele další. Pokud jde o prvého majitele, bude vlastně postačovat jen průkaz, že směnka je vyplněna odlišně od ujednání.

K platnosti uznání dluhu soud připomíná, rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 1713/2006 uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše, nebo-li, má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v § 558 obč. zák., je nutné, aby bylo uznáno právo jak co do důvodu, tak co do výše, přičemž pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

Tato kriteria uznání dluhu ze dne 30. 10. 2009 nesplňuje. Dlužník jednoznačně své závazky neuznal, není zřejmé, které závazky uznává, jeho podpisem není kryto uznání závazku, které je obsaženo v smluvních podmínkách, které však dlužník nepodepsal.

Soud dále konstatuje, že i kdyby bylo možno považovat právní úkon dlužníka za určitý, tak by byl neplatný, neboť by uznával neexistující závazek.

Soud proto žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že popření pohledávky, kterou má za dlužníkem kterou žalobce uplatnil přihláškou č. P3 dne 20. 4. 2010 v insolvenčním řízením vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 57 INS 693/2011, do výše 60.023 nebylo po právu a že tato jeho pohledávka je v celém rozsahu vykonatelná zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaný měl plný úspěch ve věci. Náklady řízení, jejíž náhrada byla žalobci přiznána, jsou tvořeny zaplaceným odměnou právního zástupce žalobce ve výši 9.000 Kč (§ 8 vyhl.č.484/2000 Sb.) a 3x režijnímu paušálu po 300 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žalobní odpověď a účast na jednání) podle § 13 odst.3 vyhl.č.177/1996 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 15. listopadu 2011

Mgr. Martin Omelka v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Ivana Kavanová