57 ICm 1179/2012
Č. j. 57 ICm 1179/2012-135 (KSLB 57 INS 22195/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobce: BP Integralis Limited, reg. č. 255048, se sídlem Kyperská republika, Diagorou, Kermia Building, 1097 Nicosia, zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem Praha 1, Školská 38, PSČ 110 00, proti žalovanému: JUDr. Věra Sedloňová, se sídlem Praha 3, Sudoměřská 46, PSČ 130 00, insolvenčnímu správci dlužníků Milana anonymizovano , anonymizovano , a Radomíry anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Žandov, Děčínská 290, PSČ 47107, o určení pravosti pohledávky,

t a k t o :

I. Určuje se, že žalobce má za dlužnicí Radomírou anonymizovano , anonymizovano , nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku na smluvní pokutě ve výši 14 000 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 22195/2011 jako pohledávku č. 4 přihláškou ze dne 8.2.2012, evidovanou pod č. P13. II. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí Radomírou anonymizovano , anonymizovano , pohledávku na smluvní pokutě ve výši 20 000 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem-

pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 22195/2011 jako pohledávku č. 6 přihláškou ze dne 8.2.2012, evidovanou pod č. P13, se žaloba zamítá. III. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužníky Milanem Kičurou, anonymizovano , a Radomírou anonymizovano , anonymizovano , pohledávku na smluvní pokutě ve výši 196 955,60 Kč za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky, pohledávku na smluvní pokutě ve výši 50 000 Kč z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení, a pohledávku na nákladech rozhodčího řízení ve výši 22 920 Kč, se žaloba zamítá. IV. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem Milanem Kičurou, anonymizovano , nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku na smluvní pokutě ve výši 26 000 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 22195/2011 jako pohledávku č. 6 přihláškou ze dne 8.2.2012, evidovanou pod č. P14. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 26.4.2012, doručenou soudu dne 26.4.2012, se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má: za dlužnicí pohledávku na smluvní pokutě ve výši 14 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení, za dlužnicí pohledávku na smluvní pokutě ve výši 20 000 Kč z důvodu zániku vinkulace pojistného plnění, za dlužníky pohledávku na smluvní pokutě ve výši 196 955,60 Kč za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky, za dlužníky pohledávku na smluvní pokutě ve výši 50 000 Kč z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení, za dlužníky pohledávku na nákladech rozhodčího řízení ve výši 22 920 Kč, za dlužníkem pohledávku na smluvní pokutě ve výši 26 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení, přičemž u všech se domáhal rovněž určení, že se jedná o pohledávky zajištěné zástavním právem k bytové jednotce č. 290/8 v budově č.p. 288, 289, 290, 291 nacházející se na pozemcích p.p.č. 323/1, 324, 326, 327 a st. p.č. 325 vč. podílu na společných částech domu a pozemcích v rozsahu 638/21667, vše v k.ú. Žandov u České Lípy, obec Žandov. Svoji žalobu opřel o následující tvrzení: Pohledávka za dlužnicí na smluvní pokutě ve výši 14 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení má svůj základ ve smlouvě o půjčce č. 1F 100175/2006 z 12.6.2006 ve znění Dodatku č. 1 z 3.1.2011. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel dlužnici půjčku 70 000 Kč. Dodatkem č. 1 bylo ujednáno nové znění čl. III/7c, podle něhož dojde-li k podání vlastního insolvenčního návrhu dlužnicí, je dlužnice povinna oznámit tuto skutečnost věřiteli ve stanovené lhůtě, přičemž za porušení této povinnosti byla stanovena smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky. Dlužnice podala insolvenční návrh, avšak ani původnímu věřiteli, ani žalobci tuto skutečnost neoznámila. Pohledávka za dlužnicí na smluvní pokutě ve výši 20 000 Kč z důvodu zániku vinkulace pojistného plnění má svůj základ v zástavní smlouvě č. 1F 100175/2006 z 12.6.2006, v níž bylo ujednáno, že zástavce je povinen zajistit vinkulaci pojistného ve prospěch zástavního věřitele, přičemž pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 200 000 Kč. Ke dni 9.1.2010 však v důsledku neplacení pojistného došlo k zániku pojištění a tím i jeho vinkulace. Dlužnice následně vinkulaci nezajistila a vznikl tedy nárok na smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč, z níž však žalobce uplatnil pouze nárok na 20 000 Kč. Pohledávka za dlužníky na smluvní pokutě ve výši 196 955,60 Kč za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky má svůj základ ve smlouvě o půjčce č. 1F 100571/2008 z 22.10.2008. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel dlužníkům půjčku 130 000 Kč. V čl. VII/1 bylo ujednáno, že v případě prodlení dlužníků s úhradou některé splatné částky jsou dlužníci povinni uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 10% z opožděné platby za každý započatý měsíc. Půjčka se stala splatnou na základě prodlení s úhradou splátky dle čl. III/9 ve znění čl. II/1 Dodatku č. 1 dne 10.2.2010 v částce celkem 291 240 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužníci ani poté tuto dlužnou částku nezaplatili, vznikl věřiteli nárok na smluvní pokutu, přičemž věřitel nárokuje 3% za každý započatý měsíc prodlení namísto 10%, tj. 8 737,20 Kč. Celkem tedy nárokuje v této částce smluvní pokutu za 23 měsíců od 11.2.2010 do zjištění úpadku dlužníků. Pohledávka za dlužníky na smluvní pokutě ve výši 50 000 Kč z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení má svůj základ rovněž ve smlouvě o půjčce č. 1F 100571/2008 z 22.10.2008. Pohledávka za dlužníky na nákladech rozhodčího řízení ve výši 22 920 Kč vznikla v důsledku toho, že dne 29.1.2011 byl

Mgr. Michalem Zalabákem vydán rozhodčí nález č.j. SRKCR-029/2010. Rozhodčí doložka byla mezi účastníky ujednána Dodatkem č. 1 z 9.8.2010. Pohledávka za dlužníkem na smluvní pokutě ve výši 26 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení má svůj základ v Dodatku č. 1 smlouvě o půjčce č. 1F 100571/2008 z 9.8.2010. V něm bylo ujednáno nové znění čl. III/11, podle něhož dojde-li k podání vlastního insolvenčního návrhu dlužníky, jsou dlužníci povinni oznámit tuto skutečnost věřiteli ve stanovené lhůtě, přičemž za porušení této povinnosti byla stanovena smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky. Dlužníci podali insolvenční návrh, avšak ani původnímu věřiteli, ani žalobci tuto skutečnost neoznámili. Obě smlouvy o půjčce, zástavní smlouvu i oba dodatky ke smlouvám o půjčce uzavřela společnost 1. faktorská s.r.o. Žalobce pohledávky nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 14.10.2011. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že všechny smluvní pokuty jsou v rozporu s dobrými mravy a nárok na náklady rozhodčího řízení nevznikl, neboť rozhodčí doložka nebyla sjednána platně a rozhodčí nález je neplatný. Soud se nejprve zabýval přípustností a procesní legitimací účastníků řízení. Podle § 198 odst. 1 a 2 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 IZ. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Usnesením ze dne 9.1.2012, č.j. KSLB 57 INS 22195/2011-A-10, KSLB 57 INS 22196/2011-A-12 bylo rozhodnuto o spojení insolvenčních řízení dlužníka a dlužnice (manželů), byl zjištěn úpadek dlužníků, bylo povoleno oddlužení dlužníků a insolvenčním správcem byla ustanovena JUDr. Věra Sedloňová. Z přihlášek pohledávek soud zjistil, že podáním ze dne 8.2.2012 přihlásil žalobce za dlužnicí 11 pohledávek-jistinu (půjčenou částku) 70 000 Kč s úrokem z prodlení 11 542,92 Kč (pohl. č. 1), úroky za celou sjednanou dobu splatnosti půjčky 17 707 Kč s úrokem z prodlení 2 923,99 Kč (pohl. č. 2), smluvní pokutu za prodlení 69 387 Kč (pohl. č. 3), smluvní pokutu za neoznámení zahájení insolvenčního řízení 14 000 Kč (pohl. č. 4), smluvní pokutu 20 000 Kč za zánik pojištění zástavy (pohl. č. 5), smluvní pokutu za zánik vinkulace pojistného (pohl. č. 6), jistinu (půjčenou částku) 130 000 Kč s úrokem z prodlení 19 390,69 Kč (pohl. č. 7), úroky za celou sjednanou dobu splatnosti půjčky 161 240 Kč s úrokem z prodlení 24 050,42 Kč (pohl. č. 8), smluvní pokutu za prodlení 196 955,60 Kč (pohl. č. 9), smluvní pokutu 50 000 Kč za donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení (pohl. č. 10), náklady rozhodčího řízení 22 920 Kč (pohl. č. 11). Celkem tedy věřitel přihlásil za dlužnicí 830 117,62 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné bytem č. 290/8. Podáním ze dne 5.3.2012 věřitel uvedl, že bere svou přihlášku pohledávek č. 3. až 6., 9. až 11. v části týkající se zajištění zpět. Tyto pohledávky jsou tedy přihlášeny jako nezajištěné. Pohledávky č. 7. až 11. byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu č.j. 003-SRKCR 029/2010. V přihlášce pohledávky za dlužnicí věřitel uvedl, že na pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 1F100175/2006 bylo uhrazeno 84 043 Kč-tato částka byla započtena na řádný úrok. V přihlášce pohledávky za dlužnicí věřitel uvedl, že na pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 1F100571/2008 bylo uhrazeno 35 520 Kč-tato částka byla započtena na řádný úrok. Podáním ze dne 8.2.2012 přihlásil žalobce za dlužníkem 6 pohledávek-jistinu (půjčenou částku) 130 000 Kč s úrokem z prodlení 19 390,69 Kč (pohl. č. 1), úroky za celou sjednanou dobu splatnosti půjčky 161 240 Kč s úrokem z prodlení 24 050,42 Kč (pohl. č. 2), smluvní pokutu za prodlení 196 955,60 Kč (pohl. č. 3), smluvní pokutu 50 000 Kč za donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení (pohl. č. 4), náklady rozhodčího řízení 22 920 Kč (pohl. č. 5) a smluvní pokutu za neoznámení zahájení insolvenčního řízení 26 000 Kč (pohl. č.6). Celkem tedy věřitel přihlásil za dlužníkem 630 556,71 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné bytem č. 290/8. Podáním ze dne 5.3.2012 věřitel uvedl, že bere svou přihlášku pohledávek č. 3. až 6. v části týkající se zajištění zpět. Tyto pohledávky jsou tedy přihlášeny jako nezajištěné. Pohledávky č. 1 až 5. byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu č.j. 003-SRKCR 029/2010. V přihlášce pohledávky za dlužníkem věřitel uvedl, že na pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 1F100571/2008 bylo uhrazeno 35 520 Kč-tato částka byla započtena na řádný úrok. Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 27.3.2012 byly popřeny pohledávky č. 4. a 6. přihlášené za dlužnicí a pohledávky č. 3. až 6. přihlášené za dlužníkem. Pohledávky byly přezkoumány jako nevykonatelné a nezajištěné, když insolvenční správce shledal rozhodčí doložku za neplatnou a rozhodčí nález v důsledku toho nicotným. Žalobce (jako věřitel, který přihlásil pohledávky, jež byly popřeny) i žalovaný (jako insolvenční správce, který popřel pohledávky) jsou tedy procesně legitimováni k vedení sporu. Žaloba byla podána 26.4.2012, tedy včas.

Ve věci se konalo ústní jednání, neboť žalovaný nesouhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání dle § 115a občanského soudního řádu. Z důkazu smlouvou o půjčce č. 1F 100175/2006 ze dne 12.6.2006 soud zjistil, že ji uzavřela dlužnice se spol. 1. faktorská s.r.o., že se věřitel zavázal poskytnout dlužnici půjčku pro soukromé účely ve výši 70 000 Kč (čl. I. a II.), že se dlužnice zavázala vrátit poskytnuté peněžení prostředky v 75 měsíčních splátkách po 2 290 Kč (čl. III./2.), že splátky v sobě zahrnují i platbu na úrok ve výši 2,84% měsíčně (čl. IV./1). Z důkazu dodatkem č. 1 ke smlouvě půjčce č. 1F 100175/2006 ze dne 3.1.2011 soud zjistil, že že ho uzavřela dlužnice se spol. 1. faktorská s.r.o., že v čl. II./4 bylo změněno ujednání o článku III./7. smlouvy o půjčce tak, že bylo mj. ujednáno, že podá-li dlužník insolvenční návrh sám na sebe, je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do 3 dnů ode dne, kdy byl návrh doručen soudu. Pro případ nedodržené této lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky, že v zápatí je titulek Smlouva o půjčce vzor 2008_01 . Z důkazu smlouvou o zřízení zástavního práva 1F 100175/2006 ze dne 12.6.2006 soud zjistil, že ji uzavřela dlužnice se spol. 1. faktorská s.r.o., že zástavní právo je zřizováno k zajištění pohledávek ze smlouvy o půjčce č. 1F 100175/2006 (čl. I./1.) že zástavní právo je zřizováno k bytu č. 290/8 včetně podílu 638/21667 na budově č.p. 288,289,290,291 a na pozemcích p.p.č. 323/1,324,326,327 a 325, že dlužnice se jako zástavce zavázala pojistit zástavu (čl. IV./1), že dlužnice se jako zástavce zavázala vinkulovat pojistné plnění ve prospěch zástavního věřitele (čl. IV./2.) že za porušení povinností uvedených v čl. IV. byla ujednána smluvní pokuta 200 000 Kč za každé jednotlivé porušení (čl. IV./9.) Z důkazu smlouvou o půjčce č. 1F 100571/2008 ze dne 22.10.2008 soud zjistil, že ji uzavřeli oba dlužníci se spol. 1. faktorská s.r.o., že se věřitel zavázal poskytnout jim půjčku pro soukromé účely ve výši 130 000 Kč (čl. I. a II.),

že se dlužníci zavázali vrátit poskytnuté peněžení prostředky v 84 měsíčních splátkách po 3 890 Kč (čl. III./2.), že splátky v sobě zahrnují i platbu na úrok ve výši 2,63% měsíčně (čl. IV./1), že byla ujednána smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou některé splatné částky ve výši 10% z opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení (čl. VII./1.), že byla ujednána smluvní pokuta 50 000 Kč v případě, kdy věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu nebo v rozhodčím řízení, přičemž donucením se rozumí zejména situace, kdy nastala splatnost celé půjčky a dlužník je v prodlení s její úhradou delším 15 dnů (čl. VII./8.), že byla ujednána rozhodčí doložka tak, že spory mezi stranami budou řešeny rozhodcem zapsaným v Seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory o.s., a to dle zásad spravedlnosti(čl. VIII./4.), že v zápatí smlouvy je titulek Smlouva o půjčce vzor 2008_01 . Z důkazu dodatkem č. 1 ke smlouvě půjčce č. 1F 100571/2008 ze dne 9.8.2010 soud zjistil, že že ho uzavřeli oba dlužníci se spol. 1. faktorská s.r.o., že čl. I./1. je obsaženo prohlášení dlužníka, že je od roku 2003 osobou samostatně výdělečně činnou a že půjčku využil na podnikatelské účely že v čl. II./3. bylo změněno ujednání o článku III./11. smlouvy o půjčce tak, že bylo mj. ujednáno, že podá-li dlužník insolvenční návrh sám na sebe, je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do 3 dnů ode dne, kdy byl návrh doručen soudu. Pro případ nedodržené této lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky, že byla ujednána nově rozhodčí doložka, tak, že spory mezi stranami budou řešeny rozhodcem jmenovaným tajemníkem Smírčí a rozhodčí komory o.s. ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů. Pro případ, že by Smírčí a rozhodčí komory o.s. neměla tajemníka, bylo ujednáno, že rozhodce bude jmenován osobou, která jedná jménem Smírčí a rozhodčí komory o.s. navenek. Pro případ, že by ani taková osoba neexistovala, bude se při jmenování rozhodce postupovat dle zákona o rozhodčím řízení (čl. III./3). Rozhodčí doložka byla sjednána tak, že rozhodčí řízení může být vedeno pouze písemně, lze-li rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, a že bude jednoinstanční bez možnosti odvolání, že v zápatí smlouvy je titulek Smlouva o půjčce vzor 2008_01 .

Z důkazu dopisem ze dne 18.1.2010 včetně dodejky soud zjistil, že byl adresován dlužníkům, že jej dne 26.1.2010 osobně převzala dlužnice, že žalobce vyzval dlužníky k úhradě částky 304 077 Kč, která zahrnuje všechny sjednané a neuhrazené splátky a smluvní pokutu za prodlení ve výši 12 837 Kč. Z potvrzení o zrušení vinkulace ze dne 20.1.2010 soud jistil, že Česká pojišťovna a.s. informovala spol. 1. faktorská s.r.o. o tom, že pojištění bytu sjednané dlužnicí bylo stornováno pro neplacení a pojišťovna tedy zrušila vinkulaci pojistného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.10.2011 soud zjistil, že ji uzavřela spol. 1. faktorská s.r.o. jako postupitel a žalobce jako postupník, že v ní bylo sjednáno, že pohledávky uvedené v příloze se postupují včetně příslušenství a všech práv s nimi spojených postupníkovi. Z přílohy soud zjistil, že v seznamu jsou uvedeny pohledávky z obou smluv o půjčce (č. 1F 100175/2006, 1F 100571/2008-obojí na čl. 38 spisu). Z rozhodčího nálezu č.j. 003 SRKCR-029/2010 soud zjistil, že jej vydal rozhodce Mgr. Michal Zalabák pod hlavičkou Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o.s., že v záhlaví je uvedeno, že rozhodce je zapsán v seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o.s. a v seznamu advokátů a advokátních koncipientů, že je opatřen kulatým razítkem s názvem Smírčí a rozhodčí komora České republiky a dvouocasým lvem s vyobrazením značky pro paragraf. Ve věci se jedná s výjimkou nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení o nároky ze smluvních pokut. Podle § 544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku platí, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soudní praxe se sjednotila na závěrech, že při posuzování přiměřenosti výše sjednané pokuty je třeba se zabývat tím, zda smluvní pokuta odpovídá svému účelu-tedy, zda plní funkci preventivní, uhrazovací a sankční. Dále je zapotřebí zohlednit význam a hodnotu zajišťované povinnosti. Posuzováno musí být rovněž to, zda je smluvní pokuta sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné výši a jaká je výše zajištěné částky. Obdobné závěry jsou vyjádřeny i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, v němž Nejvyšší soudu vyložil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat toliko z její výše, popřípadě z její celkové výše či z výše dosažené za určité období, nýbrž je třeba zejména přihlédnout k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti smluvního ujednání věřitele a dlužníka v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti.

K pohledávce č. 4 za dlužnicí-smluvní pokuta za neoznámení zahájení insolvenčního řízení ve výši 14 000 Kč Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v Dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce č. 1F 100175/2006 bylo ujednáno nové znění čl. III/7c, že podá-li dlužník insolvenční řízení sám na sebe, je povinen tuto skutečnost oznámit do 3 dnů od dne, kdy byl návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení této lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% z půjčené částky. Proti této pohledávce namítl insolvenční správce to, že je v rozporu s dobrými mravy. Soud dospěl k závěru, že se jedná o smluvní pokutu oprávněnou a přiměřenou. Taková smluvní pokuta má motivovat dlužníka k tomu, aby ví-li, že hodlá hromadně upravit své vztahy ke svým věřitelům v rámci insolvenčního řízení, jim tuto skutečnost sdělil, aby se na takové jednání dlužníka mohli připravit a nezmeškali žádné lhůty. Takový požadavek na chování dlužníka lze shledávat jako oprávněný. V daném případě dospěl soud rovněž k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené a neměnné výši, která dlužnici byla známa od počátku. Dlužnice se mohla vzniku nároku na smluvní pokutu vyhnout vlastním (aktivním) jednáním, k němuž nepotřebovala žádnou odbornou pomoc ani nákladné prostředky. Soud proto rozhodl tak, že žalobce má za dlužnicí pohledávku na smluvní pokutě ve výši 14 000 Kč. Vzhledem k tomu, že podáním ze dne 5.3.2012 věřitel uvedl, že bere svou přihlášku pohledávek č. 3. až 6. v části týkající se zajištění zpět, a v důsledku toho, že tyto pohledávky byly na zvláštní přezkumné jednání zařazeny jako nezajištěné a takto rovněž byly zjištěny (tedy insolvenční správce nepopřel pořadí pohledávky), rozhodl soud tak, že se jedná o pohledávku nezajištěnou.

K pohledávce č. 6 za dlužnicí-smluvní pokuta za zánik vinkulace Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému zjištění, že žalobce (resp. původní věřitel, který žalobci následně pohledávky postoupil) poskytl dlužnici na základě smlouvy č. 1F100175/2006 půjčku 70 000 Kč, kterou měla vrátit v 75 měsíčních splátkách po 2 290 Kč, celkem tedy měla vrátit 171 750 Kč. Žalobce v přihlášce pohledávky uvedl, že dlužnice celkem uhradila 84 043 Kč. V zástavní smlouvě (v čl. IV.) bylo ujednáno k pohledávkám ze smlouvy o půjčce č. 1F100175/2006, že dlužnice je jako zástavce je povinna zástavu pojistit a pojistné vinkulovat. Pro případ porušení každé z těchto povinností bylo v čl. IV./9. bylo ujednáno, že žalobci vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč. Z potvrzení o zrušení vinkulace potom je zřejmé, že pro neplacení pojištění zaniklo pojištění bytu a vinkulace ve prospěch žalobce byla pojišťovnou zrušena. Žalobce však požaduje a do insolvenčního řízení přihlásil na smluvní pokutě částku 20 000 Kč, a to jak za zánik pojištění, tak za zánik vinkulace. Je zapotřebí předeslat, že je zcela nerozhodné, že věřitel ponížil (dle svého uvážení) svůj nárok na smluvní pokutu. Soud se při posuzování, zda smluvní pokuta byla či nebyla sjednána v přiměřené výši a zda její sjednání v daných okolnostech je či není v rozporu s dobrými mravy, tj. zda ujednání o smluvní pokutě je či není platné, vždy zabývá konkrétním smluvním ujednáním. Je běžnou praxí, že zástavní věřitel požaduje, aby zástava byla pojištěna a pojistné plnění bylo vinkulováno v jeho prospěch; zabezpečuje se tím pro případ, že by v důsledku vnějšího zásahu došlo ke ztrátě hodnoty / ceny zástavy. Jako legitimní a oprávněné je potom rovněž to, že je smluvena (přiměřená) smluvní pokuta, jež má dlužníka motivovat k tomu, aby povinnost pojistit zástavu splnil. S ohledem na shora uvedené však soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je smluvní pokuta ze strany žalobce nárokována dvakrát za totéž-za porušení povinnosti zástavu pojistit (tuto smluvní pokutu insolvenční správce uznal) a za porušení povinnosti pojistné vinkulovat. V případě, kdy však zástava není ani pojištěna, se však smluvní pokuta za porušení povinnosti pojistné vinkulovat zcela míjí účinkem. Taková smluvní pokuta je nadbytečná a neplní žádnou ze shora uvedených funkcí. Výše smluvní pokuty ve sjednané výši 200 000 Kč je potom zcela mimo rámec přiměřenosti v porovnání s výší hlavního závazku, když na základě smlouvy byla poskytnuta částka ve výši 70 000 Kč a vráceno mělo být 171 750 Kč. Z hlediska insolvenčního řízení se jeví jako uměle konstruovaný nástroj pro navýšení pohledávky žalobce, což připustit nelze. Soud tedy dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, a proto rozhodl tak, že žalobce tuto pohledávku za dlužnicí nemá.

K pohledávce na smluvní pokutě ve výši 196 955,60 Kč Vzhledem k tomu, že žalobce přihlásil pohledávku jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu, zabýval se soud nejprve tím, zda rozhodčí doložka byla sjednána platně či nikoli, neboť rozhodčí doložky nejsou ve spotřebitelských vztazích a priori vyloučeny. Jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 27. 6. 2000, ve věci C-240/98 Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero, [2000] I-04941, ochrana poskytovaná spotřebitelům Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále táž jen Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ) vyžaduje, aby v případě, kdy ujednání (sjednaná podmínka) spadá do působnosti směrnice, mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je taková podmínka nepřiměřená. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice (tzv. eurokonformní interpretace).

V rozhodnutí Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, [2006] I-10421, bylo vyloženo, že soud má z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě nepřípustné rozhodčí doložky.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva podle § 39 obč. zák. neplatná pro obcházení zákona.

Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH 201/2012, 57 ICm 95/2012 uvedl, že ujednání o rozhodčí doložce, které neobsahuje jméno rozhodce, který bude spor ze smlouvy rozhodovat, je ujednání obsahově neurčité a současně nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele.

Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, uvedl, že obecný soud se dopustí porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v exekučním řízení nepřezkoumá otázku pravomoci rozhodce, který vydal rozhodčí nález představující v daném řízení exekuční titul. Není-li přitom spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá jasně, že účastník namítal, že rozhodčí nález nemůže být považován na vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, je neplatná (přičemž jako důvod neplatnosti uvedl, že byl vydán rozhodcem nikoliv určeným přímo stranami, ale jmenovaným tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 uvedl, že i za nastíněného stavu (kdy rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, neboť nebyl dodržen transparentní výběr rozhodce) jde o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.

Z uvedeného tedy vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje námitku nedostatku pravomoci rozhodce (v případě, kdy rozhodčí nebyla vůbec uzavřena), kterou (ještě) spotřebitel při napadání rozhodčího nálezu v exekučním řízení má, od námitky neplatnosti (v případě, kdy by rozhodčí smlouva uzavřena byla, avšak neplatně), kterou (už) spotřebitel nemá, neboť v takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla a jedinou obranou spotřebitele by bylo podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV.ÚS 3779/11 uvedl, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011 Ústavní soud uvedl, že takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.

Aktuálně se k problematice rozhodčích nálezů vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Z něj vyplývá, že i Nejvyšší soud opouští od svého závěru, že v případě neplatně sjednané rozhodčí doložky, na jejímž základě lze vydat rozhodčí nález, který lze uplatnit v exekučním řízení, se lze bránit pouze podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud přímo vyslovil, že: Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž takový závěr platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal).

Uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se s ohledem na charakter insolvenčního řízení, který v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak prvky exekučního, plně promítnou i v něm. Soud proto dospěl k závěru, že byť (česká) právní úprava dává účastníku možnost rozhodčí nález odklidit (postupem dle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb.), může být rozhodčí nález (i stran neplatnosti) ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podroben zkoumání i v insolvenčním řízení. Soud dále přihlédl k tomu, že shora uvedená rozhodnutí mají být aplikována i v exekučních řízeních v současnosti probíhajících (tj. v těch, kde výkon byl zahájen na základě v minulosti vydaného rozhodčího nálezu) a nikoli jen v těch, která teprve zahájena budou. Proto nelze námitku žalobkyně, že se jedná o retroaktivní výklad, shledat jako důvodnou.

Převedeno do dané věci to znamená, že insolvenční soud má možnost přezkoumat rozhodčí doložku a nález. Smlouva o půjčce č. 1 F100571/2008 byla sjednána bezpochyby se spotřebiteli, když z jejího textu je zřejmé, že byla sjednávána fyzickými nepodnikajícími osobami (nikde není uvedeno identifikační číslo dlužnice či dlužníka), a to pro jejich soukromé účely. Na uvedeném nic nemohl změnit ani Dodatek č. 1, v němž v prvním odstavci je deklarováno dlužníkem, že půjčku využil pro své podnikatelské účely, když v době podpisu smlouvy byl osobou samostatně výdělečně činnou. Vzhledem k obsahu Dodatku č. 1 lze pochybovat o tom, že sepsání dodatku ke smlouvě bylo iniciováno ze strany dlužníků, a to proto, aby dlužník mohl prohlásit, že si půjčku bral jako podnikající osoba. Závěru, že se jedná o ze strany původního věřitele v tomto směru o účelový dodatek, svědčí i to, že sepsání tohoto Dodatku následovalo poté, co dlužníci byli vyzváni k uhrazení celé zesplatněné půjčky, přičemž rozhodčí řízení bylo zahájeno měsíc a půl po sepsání Dodatku. Podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku platí, že obchodní zákoník se vztahuje na závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Z uvedeného je tedy jasné, že pro určení, zda se jedná o vztah, na který se bude pohlížet jako na obchodněprávní, je podstatné to, co bylo zřejmé (objektivně) při vzniku vztahu (při podpisu smlouvy). Podle § 52 občanského zákoníku ve znění účinném do 1.11.2011 je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Z původního znění smlouvy o půjčce je zcela zřejmé, že manželé anonymizovano byli v postavení spotřebitelů. Účelově zkonstruovaný dodatek měl být pokusem o to, aby se na dlužníka hledělo jako na podnikatele a byl zbaven ochrany, jež spotřebiteli poskytují právní předpisy. Ohledně dlužnice Dodatek č. 1 žádné prohlášení neobsahuje. S ohledem na uvedené musí být na dlužníky zavázané smlouvou o půjčce č. 1F 100571/2008 ve znění Dodatku č. 1 pohlíženo jako na spotřebitele a poskytnout jim ochranu jako spotřebitelům. Jak již bylo shora uvedeno, rozhodčí doložky nejsou ve spotřebitelských vztazích a priori vyloučeny. Je však vždy třeba v každém jednotlivém případě zkoumat a posuzovat, zda rozhodčí doložka neobchází zákon, popř. je s ním v rozporu, či zda není ujednáním, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu pod sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, v němž byla problematika rozhodčích doložek a všech předpisů (přepisů EU) pregnantně rozebrána. V uvedeném rozhodnutí uvedl, že se zřetelem k článku 3 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS je nutno ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. vykládat tak, že nedovolenými (zneužívajícími) podmínkami (klauzulemi) jsou v prvé řadě taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. O tom, že smlouva i dodatek byly předem sepsány žalobcem, nemá soud pochyb-je to zřejmé z toho, že obě dvě smlouvy o půjčce, smlouva zástavní i oba dodatky mají stejnou formální úpravu, na všech stranách textu je natištěné logo tehdejšího věřitele, přičemž v zápatí předmětného dodatku se nachází text Smlouva o půjčce vzor 2008-01 . Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že rozhodčí doložka byla původně ve smlouvě č. 1F 100571/2008 ujednána tak, že rozhodovat bude rozhodce jmenovaný ze seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o.s. V Dodatku č. 1 ke smlouvě č. 1F 100571/2008, který byl uzavřen cca 40 dní před podáním rozhodčí žaloby, pak bylo stanoveno, že rozhodovat bude jediný rozhodce jmenovaný třetí osobou, a to tajemníkem uvedeného občanského sdružení z osob zapsaných v seznamu advokátů a advokátních koncipientů. Rovněž bylo stanoveno určení třetí osoby pro případ, že by občanské sdružení nemělo tajemníka. Z rozhodčího nálezu je potom zřejmé, že rozhodcem byl ustanoven Mgr. Michal Zalabák, jež kromě toho, že je advokátním koncipientem, je rovněž zapsán v seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o.s. Je tedy zřejmé, že v Dodatku č. 1 se jednalo pouze o formální úpravu textu, avšak ve skutečnosti bylo i na základě takto formulové doložky dosaženo téhož-rozhodce byl vybrán ze seznamu rozhodců, jež vedlo občanské sdružení se zavádějícím názvem, které nebylo stálým rozhodčím soudem ve smyslu zákona o rozhodčím řízení, a nikoli z nezávislých osob, o nichž nelze pochybovat, že žádného z účastníků neznají a k žádnému z nich nemají jakýkoli vztah. Rozhodčí doložka byla sjednána tak, že rozhodčí řízení může být vedeno pouze písemně, lze-li rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, a že bude jednoinstanční bez možnosti odvolání. Ani v rozhodčí doložce ani v rozhodčím nálezu není uvedena žádná informace o tom, že dlužník má možnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Rozhodčí nález byl vydán pod hlavičkou a s razítkem nesoucím název občanského sdružení (tj. Smírčí a rozhodčí komora České republiky, ovšem bez zkratky o.s.) a vyobrazení dvouocasého lva. Formální provedení rozhodčího nálezu tedy vyvolává (klamnou) představu, že rozhodčí nález byl vydán v rámci státní instituce. Přestože se tedy jeví, že rozhodčí doložka splňuje všechny požadavky, když je postavena na tom, že byl určen způsob výběru rozhodce, je zřejmé, že jediným jejím cílem bylo zbavit dlužníky přístupu k soudu a spravedlivému řízení, zhoršit tak jejich procesní postavení, a naopak zabezpečit věřiteli snadnou cestu k vydání exekučního titulu. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10: Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka nebyla v daném konkrétním případě sjednána platně, neboť je ujednáním, jež způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a zbavuje dlužníky přístupu k soudu. Na základě uvedeného soud shledal rozhodčí nález nicotný, neboť byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. V projednávané věci žalobce přihlásil a žalovaný popřel smluvní pokutu v částce 196 955,60 Kč. Soud dospěl na základě provedeného dokazování ke skutkovému zjištění, že se jedná o smluvní pokutu uplatněnou dle čl. VII./1 smlouvy o půjčce č. 1F 100571/2008 sjednanou ve výši 10% z opožděné platby za každý měsíc prodlení, Věřitel nárokuje smluvní pokutu ve výši 3% (a nikoli 10%) za 23 měsíců (od 11.2.2010 do zjištění úpadku dlužníků) z částky 291 240 Kč, která zahrnuje jak půjčenou a nesplacenou jistinu, tak zesplatněný úrok za celou (původně) sjednanou dobu splatnosti půjčky. Na základě provedeného dokazování dopěl soud ke skutkovému zjištění, že věřitel poskytl dlužníku na základě uvedené smlouvy částku 130 000 Kč. Je zapotřebí předeslat, že je zcela nerozhodné, že věřitel ponížil (dle svého uvážení) svůj nárok na smluvní pokutu. Soud se při posuzování, zda smluvní pokuta byla či nebyla sjednána v přiměřené výši a zda její sjednání v daných okolnostech je či není v rozporu s dobrými mravy, tj. zda ujednání o smluvní pokutě je či není platné, vždy zabývá konkrétním smluvním ujednáním. Jinými slovy v projednávané věci se soud zabýval ujednáním o 10% smluvní pokutě za měsíc prodlení. V daném případě dospěl soud ke skutkovému zjištění, že žalobce přihlásil (a tato pohledávka byla zjištěna) jistinu i celý zesplatněný úrok za celou (původně) sjednanou dobu splatnosti půjčky, neboť mu to umožňovalo smluvní ujednání. V takovém případě však jakákoli smluvní pokuta nemá na dlužníka žádný (další) motivační dopad, neboť motivujícím je již jen to riziko, že bude muset hradit celou částku (jistinu i úrok) najednou a v krátké době, a postrádá i sankční prvek, neboť i tento prvek v sobě zahrnuje v dostatečné míře již zesplatnění celé částky včetně úroku. Uhrazovací funkci smluvní pokuta v projednávaném případě rovněž nenaplňuje, neboť věřitel měl svou pohledávku od počátku dostatečně zajištěnou zástavním právem a věcným předkupním právem k bytu. V takovém případě je opět smluvní pokuta konstruována pouze jako nástroj ke generování zisku žalobce (resp. k zajištění si vyššího uspokojení v rámci insolvenčního řízení). K tomu však smluvní pokuta sloužit nemá a nesmí. Taková smluvní pokuta je tedy nadbytečná a neplní žádnou ze shora uvedených funkcí. Výše smluvní pokuty ve sjednaném rozsahu 10% z dlužné částky se v kapitalizované výši dostává zcela mimo rámec přiměřenosti, když i věřitelem uplatněná (tj. snížená) výše smluvní pokuty dosahuje cca 2/3 výše hlavního závazku (poskytnuto na základě smlouvy bylo 130 000 Kč, vráceno mělo být 326 760 Kč). Soud tedy dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v okamžiku, kdy pro její legitimnost okolnosti nesvědčily, neboť věřitel měl svou pohledávku od počátku dostatečně zajištěnou jinak (věcným právem) a v důsledku ujednání o předčasné splatnosti ani nemohl být zkrácen na jistině a úroku (za celou sjednanou dobu splatnosti). Proto výkonu práva z ujednání o takové smluvní pokutě nelze poskytnout ochranu a žalobci ji přiznat. Soud proto rozhodl tak, že žalobce tuto pohledávku za dlužníky nemá, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 občanského zákoníku. K tomu lze doplnit, že ani kdyby se ve věci jednalo o obchodně-závazkový vztah (typicky smlouva o úvěru), pak s ohledem na to, že soud dospěl k závěru, že se jedná o vztah se spotřebiteli, bylo by vyloučeno použití ustanovení o moderaci smluvní pokuty dle obchodního zákoníku, neboť se uplatní § 262 odst. 4 věta druhá obchodního zákoníku, podle něhož platí, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1750/2010.

K pohledávce na nákladech rozhodčího řízení ve výši 22 920 Kč

S ohledem na shora uvedený závěr, že rozhodčí doložka byla ujednána neplatně, potom vyplývá, že žalobci nevznikl nárok na úhradu nákladů rozhodčího řízení, neboť toto řízení vůbec nemohlo a nemělo být vedeno.

Soud proto rozhodl tak, že žalobce tuto pohledávku za dlužníky nemá.

K pohledávce na smluvní pokutě za donucení domáhat se práva žalobou nebo v rozhodčím řízení ve výši 50 000 Kč Ohledně smluvní pokuty uplatněné za donucení domáhat se práva žalobou nebo v rozhodčím řízení dospěl soud k závěru, že tato smluvní pokuta je svou konstrukcí v rozporu se zákonem. Ačkoli se žalobce snažil navodit dojem, že se jedná o smluvní pokutu za prodlení, pak samotný text smluvního ustanovení takový závěr vyvrací. Z textu je totiž zcela jasné, že nárok na smluvní pokutu má vzniknout až v okamžiku, kdy žalobce uplatní své právo žalobou nebo v rozhodčím řízení a nikoli v okamžiku, kdy dojde k prodlení dlužníků. K tomu je zapotřebí uvést, že uplatnění práva žalobou je subjektivním právem žalobce a nikoli porušením povinnosti ze strany dlužníků. Dlužníci nenutili žalobce zahajovat soudní nebo rozhodčí

řízení. Smluvní pokuta však může být sjednána pouze pro případ porušení povinnosti. Pokud byla sjednána jako následek právního úkonu, který dlužníci nemohli ovlivnit a který zcela závisel pouze na vůli žalobce, nebyla sjednána v souladu se zákonem, a tedy platně. Soud proto rozhodl tak, že žalobce tuto pohledávku za dlužníky nemá, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 občanského zákoníku.

K pohledávce č. 6 za dlužníkem-smluvní pokuta za neoznámení zahájení insolvenčního řízení ve výši 26 000 Kč Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v Dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce č. 1F 100571/2008 bylo ujednáno nové znění čl. VII/4, že podá-li dlužník insolvenční řízení sám na sebe, je povinen tuto skutečnost oznámit do 3 dnů od dne, kdy byl návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení této lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% z půjčené částky. Proti této pohledávce namítl insolvenční správce to, že je v rozporu s dobrými mravy. Soud dospěl k závěru, že se jedná o smluvní pokutu oprávněnou a přiměřenou. Taková smluvní pokuta má motivovat dlužníka k tomu, aby ví-li, že hodlá hromadně upravit své vztahy ke svým věřitelům v rámci insolvenčního řízení, jim tuto skutečnost sdělil, aby se na takové jednání dlužníka mohli připravit a nezmeškali žádné lhůty. Takový požadavek na chování dlužníka lze shledávat jako oprávněný. V daném případě dospěl soud rovněž k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené a pevné výši, která dlužníkům byla známa od počátku. Dlužníci se mohli vzniku smluvní pokuty vyhnout vlastním (aktivním) jednáním, k němuž nepotřebovali žádnou odbornou pomoc ani nákladné prostředky. Soud proto rozhodl tak, že žalobce má za dlužníkem pohledávku na smluvní pokutě ve výši 26 000 Kč. Vzhledem k tomu, že podáním ze dne 5.3.2012 věřitel uvedl, že bere svou přihlášku pohledávek č. 3. až 6. v části týkající se zajištění zpět, a v důsledku toho, že tyto pohledávky byly na zvláštní přezkumné jednání zařazeny jako nezajištěné a takto rovněž byly zjištěny (tedy insolvenční správce nepopřel pořadí pohledávky), rozhodl soud tak, že se jedná o pohledávku nezajištěnou. V řízení byl (porovnáním uplatněných nároků) z větší části úspěšnější žalovaný a jemu by proto svědčilo právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že na úhradu nákladů řízení nemá právo žádný z účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze,

prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, l z e podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 24. září 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Jana Klimešová