56 ICm 753/2012
Č.j.: 56 ICm 753/2012-64 (KSPA 56 INS 18506/2011-C1-7)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobkyně: EOS-KSI Česká republika, s.r.o., 142 00 Praha 4, Braník, Novodvorská 994/138, IČO 25117483, zastoupená Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem 142 00 Praha 4, Braník, Novodvorská 994/138, proti žalované: Mgr. Ing. Michaela Jedličková, 539 73 Skuteč, Družstevní 929, insolvenční správkyně dlužnice Romany Prokopové, nar. 15. října 1966, bytem 537 01 Chrudim II, Vlčnovská 1039, zastoupená Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem 560 02 Česká Třebová, Čechova 396, o žalobě na určení pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, aby bylo určeno, že pohledávka žalobkyně ve výši 125.093,48 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Romany Prokopové, nar. 15. října 1966, bytem 537 01 Chrudim II, Vlčnovská 1039, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod. sp.zn. KSPA 56 INS 18506/2011, se pokládá za zjištěnou.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16.153,12 Kč, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Dne 2. března 2012 podala shora uvedená žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované domáhala určení, že její pohledávka ve výši 125.093,48 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení sp.zn. KSPA 56 INS 18506/2012 dlužnice Romany Prokopové je po právu. V žalobě zejména uváděla, že dlužnice uzavřela s její právní předchůdkyní společností Česká spořitelna, a.s. dne 9. února 2006 smlouvu o úvěru č. 2950017833 podle ustanovení § 497 a násl. zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ). Pro neplnění splátek došlo ke dni 31. března 2007 ke splatnosti celého zůstatku úvěru s příslušenstvím a od tohoto dne počala běžet čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku a § 392 odst. 1 tohoto zákona. Dlužnice na zesplatněný dluh částečně plnila dne 2. dubna 2007, 3. dubna 2007, 4. dubna 2007, 23. června 2008, 18. července 2008, 29. září 2008, 4. února 2009, 23. dubna 2009 a dne 9. června 2009. Částečné plnění závazku se podle ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku považuje za uznání závazku v celé výši a od něho běží nová čtyřletá promlčecí doba. Dlužnice hradila i úroky z prodlení a podle ustanovení § 407 odst. 2 obchodního zákoníku to považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí. Nakonec uvedla, že promlčecí doba nemohla uplynout dříve než 9. června 2013 (určeno podle poslední platby dne 9. června 2009), a proto byla přihláška podaná dne 22. prosince 2011 podaná včas. Odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 1303/2010-29 , které potvrdil Vrchní soud v Praze pod č.j. 101 VSPH 68/2011-49. Jako důkazy navrhla úvěrovou smlouvu, zesplatňující dopis a historický výpis z účtu dlužnice.

Dne 8. června 2012 soud vyzval žalovanou k vyjádření. Insolvenční správkyně reagovala dne 7. srpna 2012 zejména s tím, že žalovaný nárok neuznává a trvá na popření z důvodu promlčení. Žalobkyně uplatňuje v žalobě skutečnosti, které neuvedla v přihlášce, když z uváděného způsobu výpočtu příslušenství není tvrzení o částečném plnění dlužnice seznatelné. Žalobkyně výslovně uvedla, že uplatňuje úrok z úvěru z částky 87.561,20 Kč ve výši 11,6 % p.a. za dobu od 1. dubna 2007 do 29. listopadu 2011 a zákonný úrok z prodlení z částky 73.401,43 Kč za stejné období. Nakonec navrhla žalobu zamítnout. Dne 17. ledna 2014 na vyjádření žalované ohledně uplatňování skutečností neuvedených v přihlášce reagovala žalobkyně. S odkazem na ustanovení § 198 odst. 2 zákona číslo 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen insolvenční zákon ) reagovala zejména s tím, že to se týká pouze důvodu vzniku pohledávky, který řádně v přihlášce popsala a v žalobě nové skutečnosti ohledně důvodu vzniku pohledávky neuvádí. Byla toho názoru, že v incidenčních sporech je nutno v souladu s ustanovením § 7 insolvenčního zákona uplatňovat ustanovení § 118b zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ) a odkázala na závěry Vrchního soudu v Praze uvedené v rozsudku ze dne 5. května 2011, sp.zn. 1 VSPH 30/2011. Zdůraznila, že v přihlášce uvedla, že po zesplatnění bylo uhrazeno 34.095 Kč a přiložila i výpočet přihlašované jistiny, kde byla každá jednotlivá platba uvedena s datem jejího připsání. Jako důkazy navrhla přihlášku včetně výpočtu dlužné jistiny.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona mimo jiné věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu v žalobě podle odstavce

1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Jelikož se přezkumné jednání konalo dne 1. února 2012 a vyrozumění o popření žalobkyně převzala dne 8. února 2012, byla žaloba s odkazem na ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona podána včas a oprávněnou osobou. Soudní poplatek za řízení byl řádně uhrazen.

Soud vzal za prokázané, že dne 30. listopadu 2011 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 18506/2011-A-13 zjištěn úpadek dlužnice, povoleno její oddlužení a současně byla insolvenční správkyní ustanovena Mgr. Ing. Michaela Jedličková. Dne 26. července 2012 bylo usnesením č.j. KSPA 56 INS 18506/2011-B-6 rozhodnuto o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dne 22. prosince 2011 obdržel insolvenční soud přihlášku žalobkyně, která je vedena jako věřitelka poř.č. 4. V přihlášce je uvedena jedna pohledávka v celkové výši 125.093,48 Kč jako nevykonatelná a nezajištěná (jistina ve výši 73.401,43 Kč a příslušenství ve výši 51.692,05 Kč-zákonný úrok z prodlení od 1. dubna 2007 do 29. listopadu 2011 z částky 73.401,43 Kč a úrok z úvěru ve výši 11,60 % p.a. podle č. 10 smlouvy od 1. dubna 2007 do 29. listopadu 2011 z částky 87.561,20 Kč). Jako důvod vzniku je vyplněno: úvěr ve výši 90.000 Kč, pro neplacení dluh zesplatněn k 31. březnu 2007; dlužná částka vyčíslena ke dni 31. března 2007 na částku 87.561,20 Kč. Po zesplatnění uhrazena částka 34.095 Kč, která se započetla na úrok z úvěru a na jistinu. Dne 1. února 2012 se ve věci konalo přezkumné jednání, na kterém insolvenční správkyně pohledávku popřela z důvodu jejího promlčení. Dlužnice pohledávku uznala.

Dne 10. dubna 2014 proběhlo ve věci v souladu s ustanovením § 115 odst. 1 o.s.ř. první jednání. Obě strany sporu setrvaly na svých stanoviscích. Žalobkyně odkázala na obsah žaloby a na své další vyjádření. K důkazu pak dále navrhla základní insolvenční spis včetně přihlášky. Právní zástupce žalované odkázal na své vyjádření a namítal, že tvrzenými úhradami nedošlo k uznání dluhu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2010, sp.zn. 32 Cdo 786/2009 a na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 26. července 2013, č.j. 48 ICm 2336/2011-38. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dne 9. února 2006 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost Česká spořitelna, a.s., 140 00 Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČO 45244782 a dlužnice smlouvu o úvěru č. 2950017833 na částku 90.000 Kč. Dále bylo nesporné, že dlužnice byla vyzvána k úhradě dluhu dne 5. března 2003 a že dne 25. srpna 2009 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelkou a žalobkyní jako postupnicí uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, která se týkala i předmětné pohledávky. Strany nerozporovaly, že došlo k částečné úhradě pohledávky několika platbami, žalovaná však činila spornou skutečnost, že by uváděné platby činila dlužnice. Žalobkyně ohledně toho k důkazu navrhla historický výpis z úvěrového účtu, výslech dlužnice a protokol z přezkumného jednání.

Při druhém jednání konaném dne 13. srpna 2014 byl proveden důkaz historickým výpisem z úvěrového účtu dlužnice, který vedla právní předchůdkyně žalobkyně za období 9. února 2006 do 30. března 2007 a dále seznamem splátek úvěru. Žalovaná k tomu uvedla, že provedené důkazy spolehlivě nedovozují, že by platby činila dlužnice, když byla opakovaně hospitalizována a závazky za ni hradil manžel. Rozporovala, že podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je třeba vycházet z takové úpravy zajišťovacích instrumentů, která je pro spotřebitele výhodnější, tj. ze zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), který uznání dluhu plněním nezná. Žalobkyně k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2012 sp.zn. 32 Cdo 3337/2010. Námitku, že dlužnice nehradila splátky osobně, považovala za účelovou, když osobní plnění potvrzují poznámky ve výpisu. I kdyby plnil manžel, dělo by se tak s dlužničiným vědomím a souhlasem. Žalobkyně v závěrečném návrhu trvala na tom, že na danou věc je nezbytné aplikovat úpravu promlčení podle obchodního zákoníku. Platby dlužnice je nutno posuzovat jako uznání dluhu a promlčecí doba byla prodloužena do 9. června 2013. Žalovaná trvala naopak na promlčení pohledávky podle obč. zák. s tím, že fikce uznání závazku směřuje ke zhoršení postavení spotřebitele. Mezi stranami tak byl spor ohledně právní stránky věci, tj. zda pohledávka je či není promlčená v návaznosti na placení úroků a na částečné plnění závazku. Ohledně skutkového stavu věci bylo sporné, zda částečné plnění činila dlužnice osobně.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 407 odst. 1 obchodního zákoníku uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Podle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Při právním hodnocením věci postupoval soud s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle zákonných ustanovení platných v předmětné době. Vyšel z toho, že smlouva o úvěru byla sjednána podle ustanovení § 497 an. obchodního zákoníku. Závazkový vztah se tak sice jako tzv. absolutní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) řídí obchodním zákoníkem, předmětná smlouva o úvěru ze dne 9. února 2006 je však svojí povahou spotřebitelskou smlouvou, na níž dopadala i ustanovení zákona číslo 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena fakticky jako smlouva o úvěru mezi žalobkyní jednající v rámci obchodní činnosti a dlužnicí jako spotřebitelem-nepodnikatelem. Na smlouvu se tak subsidiárně vztahují ustanovení § 52 až 57 obč. zák. Souladné s dobrými mravy je pak ujednání, které vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. K tomu však v daném případě podle názoru soudu nedošlo. Ustanovení § 407 odst. 2 obchodního zákoníku podle něhož se placení úroků považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí a ustanovení § 407 odst. 3 stejného zákona podle něhož má částečné plnění závazku účinky uznání zbytku dluhu, obč. zák. (např. ustanovení § 110 odst. 1) neobsahuje. Obě uvedená ustanovení jsou v obchodním zákoníku dána ve prospěch věřitele, aby mu usnadnila pozici při vymáhání dluhu. Použití ustanovení § 407 odst. 2 a odst. 3 obchodního zákoníku je tak podle názoru soudu nepřípustným ujednáním v rámci spotřebitelských smluv a s odkazem na ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné. Jde jen o částečnou neplatnost smlouvy podle ustanovení § 41 obč. zák.

V daném případě byla určena lhůta pro zaplacení splatných pohledávek do 30. března 2007. Po marném uplynutí lhůty splatnost celého zůstatku úvěru s příslušenstvím nastala i podle tvrzení samotné žalobkyně ke dni 31. března 2007. Tímto dnem, tj. dnem následujícím po uplynutí lhůty k úhradě zesplatněného dluhu, začala běžet promlčecí doba, neboť tento den mohla být pohledávka uplatněna u soudu. Čtyřletá promlčecí doba pak uplynula dne 31. března 2011, přičemž pohledávka byla uplatněna u soudu až přihláškou dne 22. prosince 2011. Soud tak dospěl k závěru, že pohledávka se promlčela v řádné čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku, kdy i žalovaná se promlčení řádně dovolala. Soud pro úplnost dodává, že měl výslech dlužnice za nadbytečný, neboť nebylo relevantní, kdo jednotlivé úhrady prováděl.

Soud po té, co se se všemi námitkami řádně vypořádal, konstatuje s odkazem na ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, že pohledávka žalobkyně ve výši 125.093,48 Kč nebyla v rámci incidenčního sporu zjištěna.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci plný úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal a podle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona ani přiznat nemohl. Žalovaná, která byla zastoupena advokátem, pak ve věci měla plný úspěch. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ve spojení s přechodným ustanovením čl. II. vyhlášky číslo 486/2012 Sb. jí náleží odměna za 4 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení dne 14. května 2012-částka 2.100 Kč, písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 7. srpna 2012-částka 2.100 Kč, účast na jednání dne 10. dubna 2014 a dne 13. srpna 2014-2 x 3.100 Kč, celkem částka 10.400 Kč. Dále jí přináleží související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1.200 Kč (4 úkony po 300 Kč). Soud přiznal i náhradu 1/2 cestovného podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu, když právní zástupce žalované jel v oba uvedené dny na stejné místo ještě k dalšímu jednání. Jednalo se o cestu konanou k jednání dne 10. dubna 2014 a dne 13. srpna 2014 z České Třebové do Pardubic a zpět, celkem 144 km, za použití vozidla se spotřebou 12 l/100 km, cena benzinu 35,70 Kč/1 l, základní náhrada 3,70 Kč/l km; částka 2x 1.149,69 Kč, z toho 1/2 1.149,69 Kč. Soud přiznal i 1/2 náhrady za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to 6 půlhodin á 100 Kč; celkem 2x600 Kč, z toho 1/2 600 Kč. K úhradě tak částka 13.349,69 Kč, a protože je advokát plátcem DPH zvýšila se o 21 %, tj. o 2.803,43 Kč; celkem tedy 16.153,12 Kč. Insolvenční soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou právního zástupce žalované, neboť jde o advokáta

(ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.); lhůta k plnění je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude tento rozsudek doručen adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 20. srpna 2014

JUDr. Marie Pavlíčková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Eliška Hocká