56 ICm 3105/2012
Č.j.: 56 ICm 3105/2012-58 (KSPA 56 INS 7832/2011-C2-12)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobkyně: Ing. Jana Vodrážková, 537 01 Chrudim II, Novoměstská 960, insolvenční správkyně dlužníka Dušana Ráce, nar. 18. června 1981, bytem 538 04 Prachovice, Obchodní 136, zastoupená Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem 560 02 Česká Třebová, Čechova 396, proti žalované: IT credit, s.r.o., 186 00 Praha 8, Pernerova 502/50, IČO 26444437, zastoupená Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem 779 00 Olomouc, Legionářská 797/3, o odpůrčí žalobě na vyslovení neúčinnosti právního úkonu,

takto:

I. Zamítá se žaloba, aby bylo určeno, že právní úkon dlužníka Dušana Ráce, nar. 18. června 1981, bytem 538 04 Prachovice, Obchodní 136, kterým vyplatil výtěžek z prodeje zástavy žalované a tím ji zvýhodnil oproti stavu, kdy by byla uspokojována jako zajištěný věřitel v oddlužení, je neúčinný a dále aby bylo určeno, že žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka částku 900.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 22. listopadu 2011 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právní zástupkyně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20.969,30 Kč, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Dne 24. října 2012 podala shora uvedená žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované domáhala v rámci insolvenčního řízení sp.zn. KSPA 56 INS 7832/2011 dlužníka Dušana Ráce určení, že je povinna vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 900.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 22. listopadu 2011 do zaplacení. V žalobě zejména uváděla, že žalovaná podala žalobu na určení své pohledávky ve výši 783.812,87 Kč, a proto z opatrnosti podává odpůrčí žalobu, jelikož plnění získané žalovanou z neúčinného právního úkonu přímo souvisí s uvedenou pohledávkou. Dále uváděla, že dlužník zpeněžil předmět zajištění za cenu 900.000 Kč, kterou vyplatil zajištěné věřitelce, tj. žalované a vyplacenou cenu započetl na nároky, které lze považovat za sporné, zejména co se týče smluvní pokuty ve výši 130.500 Kč. Žalovaná po zahájení insolvenčního řízení přihlásila zbytek pohledávky ve výši 783.812,87 Kč jako nezajištěný. Podle názoru žalobkyně naplňuje uvedený právní úkon všechny znaky zvýhodňujícího právního úkonu popsaného v ustanovení § 241 zákona číslo 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen insolvenční zákon ), kdy se jedná o úkon, v jehož důsledku se věřitelce dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí jinak náleželo v konkursu. Domnívá se, že při oddlužení by mělo být postupováno analogicky. V případě, že by byla uvedená pohledávka zjištěna, je namístě shledat neúčinným právní úkon, jímž došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů, případně ke zvýhodnění některého z nich a rozhodnout o vydání plnění z tohoto úkonu ve prospěch majetkové podstaty. Pokud by nedošlo ke zpeněžení předmětu zajištění před zahájením insolvenčního řízení, byla by žalovaná věřitelkou, jejíž pohledávka by byla zajištěná majetkem zapsaným do majetkové podstaty a byla by uspokojena pouze z jeho výtěžku. V daném případě by byla uspokojena jen částkou 900.000 Kč. Plnění dlužníka během splátkového kalendáře by tak směřovalo toliko k věřitelům, kteří zajištěnou pohledávku neměli, procento jejich uspokojení by bylo vyšší. Je patrné, že postupem žalované došlo k porušení základních zásad daných v ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona a v zájmu zachování rovnosti nezajištěných věřitelů, by měl být výtěžek vydán žalovanou ve prospěch majetkové podstaty za účelem vyrovnání uspokojení pohledávek. Jako důkaz navrhla insolvenční spis, kupní smlouvu a insolvenční návrh žalované.

Dne 26. října 2012 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě. Ta reagovala dne 30. října 2012. Namítala, že insolvenční správkyně se dala k podání žaloby zastoupit advokátem a nadto advokátem, který poskytuje právní službu i dlužníkovi. Je zjevné, že právní zástupce žalobkyně je v dané věci v kolizi a vůbec neměl zmocnění převzít. Insolvenční správkyně, jíž tíží břemeno důkazní, neprokázala naplnění skutkové podstaty zvýhodňujícího úkonu. Zaměňuje příčinu s následkem, kdy za zvýhodňující právní úkon označuje částečné plnění dlužníka na úhradu jeho zajištěného závazku, ačkoli ve skutečnosti rozporuje způsob naložení s tímto částečným plněním a dále skutečnost, že žalovaná si do insolvence přihlásila zbývající část pohledávky jako nezajištěnou. Skutečnost, že dlužník předmětnou bytovou jednotku prodal za kupní cenu 900.000 Kč splatnou na pokyn dlužníka žalované jakožto částečné plnění na zajištěnou pohledávku, nemohla způsobit zvýhodnění žalované v insolvenci dlužníka. Žalovaná by se i v insolvenci z prodeje uspokojila, když by celý výtěžek připadl toliko jí, kdy nelze předpokládat, že by se insolvenční správkyni podařilo byt zpeněžit za vyšší cenu. Absentuje tak fakt, že se rozporovaným úkonem dostalo žalované na úkor ostatních nezajištěných věřitelů vyššího uspokojení. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. října 2010 sp. zn. 33 Cdo 1598/2009. Požadavek na vydání plnění, kdy by pohledávka nebyla uspokojena ani z části, je zjevně šikanózní a je v rozporu se zásadou insolvenčního řízení danou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona. Nezajištění věřitelé by se tak podělili o výtěžek prodeje předmětné bytové jednotky a dosáhli by nedůvodného zvýhodnění. Nakonec navrhla žalobu zamítnout. Žádné důkazy nenavrhla. Dne 7. listopadu 2012 podala ve věci další vyjádření téměř shodného znění.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly dne 22. listopadu 2011 a žaloba insolvenční správkyně byla soudu doručena dne 24. října 2012, byla s odkazem na ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona podána oprávněnou osobou a s odkazem na ustanovení § 239 odst. 3 stejného zákona byla podána včas.

Dne 9. dubna 2014 proběhlo ve věci v souladu s ustanovením § 115 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 insolvenčního zákona, jednání. Obě strany sporu setrvaly na svých stanoviscích. Žalobkyně odkázala na obsah žaloby a doplnila petit tak, že se domáhá vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, kterým vyplatil výtěžek z prodeje zástavy žalované a tím jí zvýhodnil oproti stavu, kdy by byla uspokojována jako zajištěný věřitel v oddlužení. Prohlásila, že kupní cenu považuje za adekvátní, proto nenapadá jako právní úkon samotnou kupní smlouvu, ale napadá naložení s výtěžkem. K důkazu navrhla výslech dlužníka. Dále navrhla, aby důkaz o skutečném převzetí a datu úhrady byl vyžádán u žalované, konkrétně, aby byl předložen účetní doklad o zaúčtování. Žalovaná požádala o poskytnutí nejméně 14 denní lhůty k obstarání navrženého důkazu o skutečném převzetí a datu úhrady. Soud nato poskytl stranám další lhůtu a po jejím uplynutí ke dni 10. května 2014 pak došlo ke koncentraci řízení. V této lhůtě dne 9. května 2014 přišlo doplnění žalované, přiložila k důkazu výpis z bankovního účtu prokazující úhradu částky 800.000 Kč, dále prohlášení o okamžité splatnosti s dodejkou, dále dodejku k výzvě k úhradě a souhrnný výpis pohybů na účtu.

Další jednání ve věci se konalo dne 6. srpna 2014 za účasti obou stran. Žalovaná uvedla, že je schopna doložit i úhradu zbývající částky 100.000 Kč. Žalobkyně rozporovala, že z provedených důkazů nelze dovodit řádné doručení výzvy k okamžité splatnosti, kdy zásilka byla vrácena. Žalovaná k tomu uvedla, že výzva k okamžité splatnosti se dostala do právní dispoziční sféry dlužníka a dlužník ji jako splatnou vykazoval. Dne 20. srpna 2014 pak žalovaná předložila důkaz, a to příjmový pokladní doklad. Poslední jednání se konalo dne 25. srpna 2014 a byl při něm jako svědek vyslechnut dlužník. Žalobkyně poté navrhla výslech přítelkyně dlužníka. V závěrečných návrzích obě strany setrvaly na svých stanoviscích.

Soud vzal za prokázané, že dne 9. května 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci uvedeného dlužníka na základě jeho insolvenčního návrhu. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dne 10. května 2011 v 8:33 hodin. Poté dne 21. listopadu 2011 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 7832/2011-A-26 zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho oddlužení a současně byla insolvenční správkyní ustanovena Ing. Jana Vodrážková. Dne 9. března 2012 bylo usnesením č.j. KSPA 56 INS 7832/2011-B-7 rozhodnuto o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Žalovaná je vedena jako věřitelka poř.č. 1, její nevykonatelná a nezajištěná pohledávka ve výši 783.812,87 Kč byla při přezkumném jednání popřena žalobkyní i dlužníkem, ale v rámci incidenční žaloby byla zjištěna rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č.j. 56 ICm 357/2012-43, který nabyl právní moci dne 6. června 2014.

Po provedeném dokazování dospěl soud k těmto skutkovým závěrům: Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dne 12. srpna 2008 uzavřela právní předchůdkyně žalované, tj. společnost Raiffeisenbank a.s., 140 21 Praha 4, Olbrachtova 2006/9, IČO 49240901 s dlužníkem a paní Natašou Gadžorovou úvěrovou smlouvu č. 602/543/08/1/01 podle níž měl být poskytnut hypoteční úvěr do limitu 1.305.000 Kč na financování bytu. K zajištění pohledávky z úvěru bylo zřízeno smlouvou ze dne 14. srpna 2008 č. 602/543/08/2/01, zástavní právo k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,

Katastrální pracoviště Pardubice, na listu vlastnictví pro obec Chvaletice a katastrální území Telčice (byt č. 349/22 v budově čp. 349 Chvaletice, na pozemku p.č.st. 796 a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a na pozemku p.č.st. 796 ve výši 177/6226 k celku). Dne 22. října 2010 právní předchůdkyně žalované vystavila dlužníkovi oznámení o prohlášení o okamžité splatnosti již vyčerpané částky úvěru (jistiny) včetně úroků a všech ostatních závazků ke dni 17. října 2010. Následně dne 8. března 2011 byla smlouvou o postoupení pohledávky předmětná pohledávka včetně příslušenství a veškerých práv s nimi spojených převedena na žalovanou. Struktura a výše postoupené pohledávky byla popsána v příloze č. 1, činila částku 1.321.241,87 Kč. Dne 15. března 2011 právní předchůdkyně žalované vystavila dlužníkovi oznámení o postoupení pohledávky. Dne 24. března 2011 vystavila žalovaná dlužníkovi výzvu k úhradě; požadovala mimo částky 1.321.241,87 Kč i plnění z dalších titulů, celkem bylo požadováno 1.618.453 Kč. Strany činily sporným doručení této výzvy. Dne 2. května 2011 pak dlužník jako prodávající uzavřel se společností AgriNet 5 CZ, spol. s r.o., 120 00 Praha 2, Rumunská 1720/12, IČO 27398650, kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice, na listu vlastnictví číslo 1443 pro obec Chvaletice a katastrální území Telčice. Vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 24. května 2011, povolen pod sp.zn. V-3688/2011-606; právní účinky vkladu práva vznikly ke dni 2. května 2011. Účastníci sporu nerozporovali ani to, že kupní cena ve výši 900.000 Kč byla podle článku III., bod 3.2. uhrazena žalované jako zástavní věřitelce. Jak bylo dále prokázáno, kupní cena byla žalované uhrazena nadvakrát, a to dne 6. května 2011 částka 100.000 Kč v hotovosti (podle příjmového pokladního dokladu žalované č. 11HP00007 ze stejného dne) a dne 10. května 2011 částka 800.000 Kč bankovním převodem (výpis z účtu žalované č. 1020126/2070 ze stejného dne).

Podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu se neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Podle odstavce 4 tohoto paragrafu zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Podle odstavce 5 tohoto paragrafu zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Neúčinnost právních úkonů podle ustanovení § 235 a násl. nevzniká tedy přímo ze zákona, ale zakládá se až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Rozhodnutí má tak konstitutivní účinky. Vedle obecné definice neúčinnosti právního úkonu dané v ustanovení § 235 insolvenčního zákona obsahuje tento zákon 3 konkrétní typy neúčinných právních úkonů, a to neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (ustanovení § 240 insolvenčního zákona), neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (ustanovení § 241 insolvenčního zákona) a neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (ustanovení § 242 insolvenčního zákona). Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak i jeden z uvedených konkrétních typů.

Při právním hodnocení věci soud nejdříve zkoumal časový test s odkazem na ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona a došel k závěru, že napadnutý právní úkon, tj. vyplacení výtěžku žalované dne 6. května 2011 a dne 10. května 2011 byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku. K tomu soud odkazuje na podání insolvenčního návrhu samotným dlužníkem dne 9. května 2011, ve kterém deklaruje splnění podmínek úpadku a kde označil i 7 věřitelů. K tomuto návrhu byl poté úpadek dlužníka skutečně zjištěn. Dále soud zkoumal časový test daný v ustanovení § 241 odst. 3 stejného zákona. K vyplacení první části výtěžku ve prospěch jiné osoby než osoby blízké došlo dne 6. května 2011, což jistě bylo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení. K vyplacení druhé části výtěžku došlo dne 10. května 2011, což je den, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Protože prokazatelně tyto účinky nastaly v 8:33 minut a podle předloženého bankovního výpisu nelze seznat přesný okamžik bankovní transakce, vyšel soud z obecného předpokladu, že k zúčtování došlo uvedeného dne hned na jeho počátku, tj. dříve než došlo k účinkům zahájení insolvence. Proto se pro druhou část vyplacení výtěžku neuplatní ustanovení § 111 insolvenčního zákona, vztahující se k právním úkonům učiněným až od okamžiku, kdy nastaly uvedené účinky. Oba časové testy tak byly splněny. Soud poté zkoumal samotný právní úkon, respektive oba jeho kroky, z hlediska určení případného zvýhodňování. V tom odkazuje i na odůvodnění rozsudku ze dne 22. dubna 2014, č.j. 56 ICm 357/2012-43. Zejména vyvodil, že se v daném případě jednalo o pohledávku, která byla částečně uspokojena z titulu jejího zajištění zástavním právem ještě před zjištěním úpadku dlužníka podle smluvního ujednání daného v kupní smlouvě ze dne 2. května 2011 v článku III. bod 3.2, které dlužník jako prodávající akceptoval, což ztvrdil svým podpisem. Zástavní právo bylo sjednáno platně a věřitelka po právu využila toho, že svou pohledávku (na rozdíl od jiných věřitelů dlužníka) zajistila. Podle názoru soudu pak věřitelce nic nebránilo v tom, aby zbytek pohledávky přihlásila s odkazem na ustanovení § 398 odst. 3, věta třetí, insolvenčního zákona jako nezajištěný. Podle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona má totiž věřitel možnost si i zajištěnou pohledávku přihlásit jako nezajištěnou, čehož žalobkyně po právu využila. Odkaz na ustanovení § 5 insolvenčního zákona na společný zájem věřitelů není případný, když žalovaná jako jediná věřitelka byla věřitelkou zajištěnou, tedy byla více dbalá svých práv, než věřitelé ostatní. Z toho pak vyplývají i lepší (ale zákonné) možnosti jejího uspokojení, což ostatní věřitelé musí akceptovat, nejedná se o nespravedlivé poškození nebo nedovolené zvýhodnění, ale o zákonem zaručené zvláštní postavení. K tomu soud dále odkazuje i na ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, kdy dosažená kupní cena se žalobkyni jevila přiměřená a dodává, že z výslechu dlužníka nevyplynulo najisto, že by žalovaná o jeho úpadkové situaci nutně věděla. Navíc pokud by se žalovaná skutečně přihlásila do insolvenčního řízení, obdržela by jako jediná zajištěná věřitelka upravený výtěžek zpeněžení, takže ve výsledku by obdržela plnění z prodeje zástavy stejně jako z napadnutého právního úkonu. Pro úplnost se dodává, že doručení výzvy k úhradě dlužníkovi, kterou mu žalobkyně dne 24. března 2011 vystavila, měl soud za prokázanou, neboť tuto výzvu dlužník sám jako listinu dokládající jeho úpadek ke svému insolvenčnímu návrhu přiložil; doručení je tak nesporné. Za této situace se také prokázání doručení prohlášení o okamžité splatnosti již vyčerpané částky úvěru (jistiny) včetně úroků a všech ostatních závazků ke dni 17. října 2010 ze dne 22. října 2010 jevilo jako nadbytečné, když dlužník pohledávku sám jako splatnou vykazoval. Žalobkyně navrhovala i důkaz svědeckou výpovědí přítelkyně dlužníka, soud však rozhodl o jejím neprovedení, jelikož jednání dlužníka se žalovanou přítomna nebyla a mohla by vypovídat pouze o době jednání, což nebylo nutné přesně zjišťovat. Nakonec soud uzavřel, že vyplacení výtěžku z prodeje zástavy žalované není neúčinným právním úkonem a žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci plný úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal. Žalovaná, která byla zastoupena advokátkou, pak ve věci měla plný úspěch. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ve spojení s přechodným ustanovením čl. II. vyhlášky číslo 486/2012 Sb. jí náleží odměna za 6 úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení dne 30. října 2012-částka 2.100 Kč, písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 29. října 2012-částka 2.100 Kč, účast na jednání dne 9. dubna 2014-3.100 Kč, písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 9. května 2014-3.100 Kč, účast na jednání dne 6. srpna 2014 a dne 25. srpna 2014-2 x 3.100 Kč); celkem částka 16.600 Kč. Dále jí přináleží související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1.800 Kč (6 úkonů po 300 Kč). Soud by přiznal i náhradu cestovného podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu i náhradu za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Protože však žalovaná nárokovala na odměně a náhradě hotových výdajů částku 20.969,30 Kč včetně DPH, kterou již částka 22.264 Kč (tvořící součet částky odměny a paušální náhrady ve výši 18.400 Kč včetně DPH 21 % ve výši 3.864 Kč) přesahuje, soud se již dalšími výpočty cestovného a náhrady za promeškaný čas nezabýval a přiznal pouze nárokovanou výši. Insolvenční soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou právní zástupkyně žalované, neboť jde o advokátku (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.); lhůta k plnění je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude tento rozsudek doručen adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 3. září 2014

JUDr. Marie Pavlíčková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Eliška Hocká